Thorin

Další, trochu smutná, povídka z Jeremiášova pera. Thorin svátky neslaví, Thorin svátky bojuje.

(Zdroj obrázku)

---

Vločky se tiše snášely k zemi ledově chladným povětřím zimního soumraku.

Bílá pokrývka měla slitování a jako každý rok, také nyní zakryla spálenou ubohost Šmakovy dračí pouště před pohledy všech živých tvorů. Ti koneckonců na území, spálené drakem, obvykle nevstupovali. Chladnou krásu spící krajiny a sněhu blyštícího se v posledních paprscích slunce zdánlivě nic nenarušovalo.

Pak na vrcholku mohutné skály zničehonic dopadla na kámen mohutná, svalnatá ruka.

Prsty, zrudlé mrazem, se sevřely okolo masivního výstupku.

Thorin Pavéza zavrčel a vytáhl své znavené tělo na úzkou přírodní plošinu.

Zahleděl se na Osamělou horu, svůj domov a ona jeho pohled opětovala.

Víc než co jiného připomínalo dávné sídlo trpaslíků ostrý špičák, tyčící se vysoko k olověně šedé obloze. Svahy, dříve porostlé borovými háji, obnažil dračí oheň a nyní se na nich pod sněhem jasně rýsovaly zuhelnatělá torza stromů. Rudý svit, který halil hrot monumentálního titána, připomínal kapky horké krve válečnického lidu, kterou museli prolít jeho obránci.

Thorin se zachvěl.

Dosud tmavý vous během cesty prokvetl stříbrem jinovatky. V potrhaném plášti a kožešinové vestě vypadal trpaslík jen pramálo jako dědic ereborského trůnu. Široké kruhy pod očima mluvily o náročnosti dlouhého putování a ohmataná rukojeť hranatého meče z překládané oceli zase o přestálých nebezpečích.

V návalu dojetí sklonil Thorin Pavéza hlavu a vzdal domovské skále hold v prastarém trpasličím jazyce.

***

Když trpaslík procházel troskami dříve mocné brány, před očima se mu míhaly záblesky vzpomínek. Rachocení okovaných bot. Skřípot namáhaného kovu. Dunění plamenného sloupce dračího dechu. Výkřiky, množství tasených čepelí. A zoufalství, beznaděj, když Šmak jako uragán vtrhl do vstupní haly a ničil a drtil vše pod svými hrozivými pařáty. Bolest, krev na mramorové dlažbě, ožehnuté mozaiky a sochy popraskané horkem.

Thorin se zhluboka nadechl a pak zase vydechl.

Pokračoval lesem masivních kamenných sloupů ke svému cíli.

Před očima se mu rozprostřela ohromná hala, v níž se bez ladu a skladu povaloval veškerý trpasličí poklad. Zlato, drahé kamení, pancíře, meče a štíty… řemeslné umění lidu zpod Hory neznalo mezí.

Dědic ereborského trůnu neměl pro onen drahocenný lesk jediný pohled. Pokračoval v cestě a pod nohama mu zvonily a cinkaly mince s vyraženými tvářemi všech panovníků Středozemě.

Šlapu po hlavách mocných, pomyslel si s podivným zadostiučiněním.

Dorazil až na vrchol hromady zlata a zahleděl se do temných útrob Ereboru.

Přímo naproti němu ležel stočený drak.

"Šmaku!" zařval Thorin, až se věkovité síně otřásaly.

Šupinatá víčka odhalila oko, zářící nelítostnou inteligencí.

"Thorine Pavézo," zaduněl v odpověď ještěrův hlas: "čemu vděčím za návštěvu Krále pod Horou?"

Mince a drahokamy s rachotem odlétaly stranou, jak se drak zvedl na nohy a roztáhl křídla.

"Jaké šílenství tě vedlo do trůnního sálu Šmaka Zkázonoše?"

"Přišel jsem, abych tě varoval, plaze," řekl Thorin a sehnul se, aby sebral jakýsi podlouhlý předmět, který mu ležel u nohou: "varovat tě, protože tvůj konec se přiblížil."

Drak se zasmál: "Paže válečníků od dob mého mládí ochably," řekl.

"A přece zemřeš," nenechal se trpaslík vyvést z míry.

"Už toho mám akorát tak dost," vykřikl drak a rozevřel tlamu, aby vychrlil proud kosti spalujícího ohně.

Síň na okamžik prozářilo světlo, které nepamatovala. Jakoby pod Horou vyšlo druhé, rudé slunce.

Šmak spokojeně pohlédl na potůček roztaveného zlata, který pramenil v místě, kde ještě před okamžikem stál dědic ereborského trůnu. Pak se stočil do co nejpohodlnější polohy a znovu usnul. Vprostřed zimy přece nebude zbytečně ztrácet čas.

***

Malý Bard už skoro usínal, když se ozvalo rázné zabušení na dveře. Jeho otec, který se už také chystal na kutě, zamrkal a vydal se ke dveřím.

"Dobrého večera přeji," pronesl k neznámému, z něhož neviděl chlapec nic než tmavý obrys.

Cizinec pozdrav neopětoval: "Myslím, že tohle patřilo vašemu předku Girionovi z Dolu," řekl tak tiše, že jej Bard stěží slyšel: "měl by být zase váš. Omlouvám se, pokud ruším oslavy toho vašeho lidského svátku."

Plášť zavířil, když podivný návštěvník nechal překvapeného muže stát ve dveřích.

V dlani chlapcova otce ležel Černý šíp.

***

Thorin Pavéza se naposledy ohlédl směrem k Hoře.

Zazdálo se mu, že její vrcholek věnčí plameny, vzešlé z neobyčejné zuřivosti.

"Takže už víš, Šmaku, že jsem nebyl jen snem tvé zchytralé mysli," zasmál se trpaslík: "přijdeme si pro tebe. A tentokrát už tvá vláda nad mým dědictvím skončí."

Přehodil si kápi znovu přes hlavu a vydal se na dlouhou cestu do Modrých hor.

Cestou se staví v Hůrce.

Příští zimu už draka dostihne jeho osud.