Klauzurní práce

Klauzurní práce... už název vypovídá, že se jedná o něco vážnějšího, sofistikovanějšího... (Cha, cha) Je to jakési zakončení našeho studia výtvarné výchovy na střední škole. Za úkol jsme měli vytvořit nějaké své umělecké dílko, které by naši výuku historie umění symbolicky zakončilo, něco s hlubokou myšlenkou. Pokud možno, aby to nějak souviselo s uměním.

A jak už to tak u mých větších projektů bývá, absoutně jsem nevěděla, co s tím. Až vzniklo tohle. A proč to dávám sem na blog? Uvidíte sami. Je tu totiž jakási spojitost s Pánem Prstenů, alespoň s jeho filmovou verzí...

(Dávám to sem ve stejném znění jako byla moje teoretická část, kterou jsem odevzdávala ve škole. Akorát nastalo pár změn v popiscích obrázků.)

A ještě vám oznamujeme jednu důležitou věc. Nejenom, že chceme všem školou povinným popřát krásný začátek prázdnin (i když někteří si prázniny užívají už déle, že Finrode? ;-)), ale tímto dnem také mittalmar najíždí na prázdninový režim. Jelikož žijeme bohatým prázdninovým životem a věříme, že mnozí z vás také, do konce srpna u nás budou vycházet články jednou za čtři dny (doteď to bylo jednou za tři dny). Ale nebojte, ono to stejně rychle uteče...

---

Pro svou klauzurní práci jsem si vybrala téma, shrnující z mého pohledu vývoj výtvarného umění v proudu času. Chtěla jsem nějak zpracovat, jak se s dobou měnil pohled malířů na jejich předlohu k malbě. Ale protože umění se objevuje již v neolitických dobách, je nemožné obsáhnout všechny jeho etapy, proto nastal problém s tím, které vyzdvihnout a ztvárnit a které naopak vypustit. Nakonec z toho vyšlo pár jakýchsi uměleckých směrů, které se od sebe dostatečně lišily, abych ukázala různorodost těch umělcových pohledů na předlohu.

Zdroje inspirace a "message"

Na tuto myšlenku mě přivedly hned dva zdroje, z nichž jeden jsem poprvé našla kdysi loni na podzim. Jednalo se o portrét dívky nazvaný "…In the history…" rozdělený na části, přičemž každá z částí byla ztvárněna jiným stylem. Je od výtvarnice Moniky Gross, která není moc známá a vystupuje na internetovém portálu Deviantart pro výtvarníky

Monika Gross, …In the history…

Druhým zdrojem se stalo video, které nám na hodinách výtvarné výchovy pouštěl náš pan profesor Matěj Čech. Video se dá nalézt na Youtube pod názvem "500 Years of Female Portraits in Western art" a vytvořil ho Philip Scott Johnson. V tomto videu se prolínala díla známých malířů, zachycující ženský portrét tak, jak se v dané době ztvárňoval.

Při přemýšlení nad svým tématem klauzurní práce mě napadlo zakomponovat tam právě toto. Protože nejenom v umění se vyskytuje jev známý snad všem z jednoho českého úsloví, že "když dva dělají totéž, není to totéž". Jako je každý člověk jiný, tak se liší i výtvory daných lidí, to, jak se na danou problematiku dívají i to, jakým stylem o ní přemýšlí.

A jakožto nejlepší objekt, na kterém by se projevily nejvíce ty změny přístupů, se ukázal portrét.

Zbývala už jen otázka čí portrét. Autoportrét nepřipadal v úvahu, jelikož jsem udělala za celý svůj život jen jeden a stačí mi to ještě na dva roky dopředu. Udělat jich najednou šest bych nezvládla. Příbuzní a kamarádi se do této nabídky moc nehrnuli, proto padla volba na nějakou jinou, cizí nebo slavnou osobnost, a to konkrétně na mého nejoblíbenějšího herce Dominica Monaghana.

Použité výtvarné styly a směry

Po pečlivém prozkoumání časové linie výtvarného umění a jeho různých projevů mi jako nejvhodnější vyšly následující: renesance, manýrismus, fauvismus, kubismus, abstraktní umění a proláž.

U každého z daných stylů jsem se snažila co nejlépe vystihnout to, jak se daný styl projevuje, jeho největší znaky - vycházela jsem, jak z informací, které nám byly předané v hodinách výtvarné výchovy, tak z odborných publikací a webových stránek.

Navíc jsem se snažila u každého stylu použít jinou techniku, abych to odlišila i tím. Ale jen v tom případě, pokud to nevylučoval charakter daného stylu.

Renesance

Tahle část se mi tak úplně nepovedla podle mých představ. Ale vezmu to pěkně od začátku.

V renesanci se nejčastěji uplatňovala olejomalba, proto jsem se o ni chtěla pokusit také. Nicméně jsem přípravu jaksi podcenila, a když jsem se do toho chtěla pustit, bylo již pozdě na to, abych stihla sehnat pořádný podklad, namalovala to a ono to stihlo do data vernisáže pořádně proschnout… Proto jsem se musela smířit s tím, že myšlenku olejomalby opustím a udělám to akrylovými barvami.

V renesanci dávali velký důraz na realističnost, byla to vlastně doba, kdy opravdu začali používat perspektivu. Opustili gotické portréty svatých, vyzařující strnulost znázorněných postav. Propracovávali detaily a často na renesančních obrazech najdeme, že objekt jakoby vystupuje do popředí. Zvýrazňovali kontrast mezi jednou a druhou stranou obličeje portrétovaného, přičemž jedna z těch stran bývala schovaná ve stínu. A pozadím byla buď jednoduchá černá plocha, nebo jakási krajina, snově zamlžená v takzvaném sfumatu.

Já jsem se zaměřila hlavně na ten kontrast osvětlené a neosvětlené části obličeje a pokusila se to zachytit co nejvěrněji.

Manýrismus

Na konci gotiky existoval směr zvaný jako manýrismus. Došlo to k němu logicky proto, že převládalo všeobecné mínění, že všeho už bylo v umění dosaženo a že mistry už nikdo předčit nemůže. Nikdo že už nevytvoří tak realistické, dokonale přesné obrazy. Proto se na sebe umělci snažili přivolat pozornost nějak jinak. Často vytvářeli svá díla nikoliv jen podle objednávky zákazníka, ale projevovali svou individualitu, nějak se pokoušeli odlišit. Také se využívalo rukopisu jiných, už slavných malířů, který chtěl umělec napodobit na svém vlastním obraze.

Vůbec nejznámější obraz z této doby bude bezpochyby portrét Rudolfa II., ztvárněného jako císaře Nera od Guiseppeho Arcimbolda.

Proto jsem se rozhodla ztvárnit manýrismus stejným způsobem. Složit portrét z jiných již existujících věcí, a to konkrétně, stejně jako u portrétu Rudolfa II., z ovoce a zeleniny. A stejně jako pan Arcimboldo, i já se snažila odlišit čelo a trup od zbytku obličeje nejenom různými druhy ovoce, ale také teplotou barev, kde na tváře, uši a ústa použil teplejší barvy než na zbytek obrazu.

Arcomboldo, Rudolf II.

Pro mě osobně byl asi nejtěžší úkol poskládat ovoce správně do tvaru obličeje tak, aby to nepotíralo všechny rysy portrétovaného. Postupovala jsem tak, že jsem si z fotky nejprve překreslila obrys obličeje a hlavní plochy světla a stínu a později jsem se snažila umisťovat ovoce a zeleninu tak, aby co nejlépe do daných ploch zapadala.

Poté jsem si jednoduše pastelkami vybarvila hlavní barvu, kterou daná plocha bude mít, abych získala jakýsi přehled toho, jak by výsledek mohl vypadat. Pastelky jsem použila hned z několika důvodů. Dobře se mi s nimi dělají jemné detaily, které jsou potřeba k tomu, aby to ovoce a zelenina přece jen vypadalo jako ovoce a zelenina a také se mi s nimi dobře dělají správné odstíny.

No a teď už jen zbývalo vykreslit pořádně dané druhy ovoce, vystínovat to a udělat černé pozadí. Jak to dopadlo, už vidíte sami.

Fauvismus

Název fauvismu vznikl, když kritik Louis Vauxcelles na jejich první výstavě na obrazy fauvistů posměšně poznamenal, že to vypadá, jako kdyby Donattelovo dílo bylo obklopeno samými divokými zvířaty - šelmami (francouzky fauves). Fauvistům se to pojmenování zalíbilo a nakonec se tento název uchytil dodnes.

Těmi "šelmami" byly myšleny zářivé barvy, které fauvisté používali. Pozměnili barevnost, kterou vnímáme my. Využívali emocionální sílu barvy, snažili se ji zharmonizovat. Syté barvy s dynamikou tahů, kdy takové věci jako perspektiva ustupovaly do pozadí.

Nejznámějším fauvistickým malířem byl Henri Matisse. Právě jeho dílem "Tanec" jsem se inspirovala nejvíce.

Henri Matisse, Tanec

Na tomto obraze nás zaujmou jednoduché oranžové postavy na zeleném pozadí. Stejně jsem postupovala i já. Obličej jsem vymalovala v zářivé žluté a oranžové. Na vlasy a košili jsem použila tmavě modrou a pozadí tmavě zelené. Prvotní skica byla velmi jednoduchá a konečný výtvor jsem namalovala suchými pastely, protože s nimi mám velkou zkušenost a dokážu s nimi vytvořit velké syté jednobarevné plochy.

Kubismus

Kdo by neznal kubismus. Ale pravý smysl kubismu není v tom, aby obraz byl co nejvíce hranatý a připomínal kostky, jde o to daný objekt znázornit z mnoha úhlů najednou, vměstnat trojrozměrnost předmětu na dvojrozměrnou plochu.

Tady jsem dostala radu od Mgr. Art. Marka Tesky, který mi pověděl jakousi teorii jednoduchého zobrazování v kubismu. Tuto teorii ve své knize jako přístup kubistů uvádí i E.H. Gombrich. Zjednodušeně pojednává o tom, že když se na daném předmětu podíváme na všechny jeho části a nakreslíme je z daného pohledu, z jakého je pro nás nejdůležitější, z jakého pohledu ji nejčastěji vidím nebo z jakého pohledu pro mě nejvíc znamená, z jakého pohledu si ji představím, když se řekne její název. Například u skleničky: ten horní okraj pro mě nejvíc znamená, když piju, tehdy se na něj dívám shora, proto nakreslím celé velké kolo. Stěny si většina z nás představí nakreslené ze strany.

Pro mě nový byl poznatek, že kubisté umění brali jako hru. Vybírali si známé motivy, kde divák věděl, jak daný předmět vypadá a tudíž mohl lépe pochopit to, jak dané části do sebe zapadají a vytváří dojem trojrozměrnosti. Nešlo o to ztvárnit předmět tak, jak vypadá, ale tak, aby byl trojrozměrný.

Výše zmíněné vysvětlení jejich pohledu jsem zkusila použít i na svůj výtvor, a zkombinovala to s inspirací ze slavných obrazů. Na nich jsem viděla, že kubisté často používali silnou tmavou linku na ohraničení barevných ploch. A na výběru barev jsem se inspirovala u autoportrétu Pabla Picassa, kde použil, dá se říct, ty pravé barvy a nijak si je neupravoval. Právě na jeho autoportrétu je vidět počátek kubismu i ona tlustá tmavá linka.

Pablo Picasso, autoportrét

Moje prvotní skica

A konečný výtvor

Abstrakce

Abstrakcí se označuje nefigurální umění, což zjednodušeně znamená, že na obraze není znázorněn konkrétní předmět přesně tak, jak vypadá ve skutečnosti. Gombrich ve své knize uvádí, že abstrakce vychází z takzvané Doktríny expresionismu, podle které v umění není důležité napodobování přírody, nýbrž vyjadřování pocitů pomocí barev a linií.

Nefigurální umění mi nikdy moc k srdci nepřirostlo, ale to mě neodradilo od toho si ho zde vyzkoušet na vlastní kůži a zkusit mu přijít na kloub. Protože si nevěřím na to, že dokážu jen tak čmárat po papíře a pak to označit za abstrakci, použila jsem ten způsob tvoření abstrakce, který nám náš pan profesor Matěj Čech ukazoval v hodině. Je to význam slova abstrakce jako takového. Vezmeme si daný předmět nebo předlohu a několikrát ji překreslíme, jen při každém překreslení daný obraz trochu zjednodušíme. Dále měníme barevnost podle toho, jak se nám to zdá nejlepší a několikátý obrázek v pořadí už zcela jistě do abstraktní malby spadá.

Tady je vyfocený ten můj postup skic při vytváření abstrakce z daného portrétu.

A takhle to dopadlo

Proláž

Proláž je nejmodernější metodou, kterou jsem ve své klauzurní práci použila. Vymyslel ji Jiří Kolář a jedná se o to, že daný obraz nebo fotografii rozstříháte na proužky, které rozložíte na podložce na střídačku s proužky z jiného obrazu. Celé to poté na podložku nalepíte a je hotovo. Tímto způsobem se vám tedy prolínají dva obrazy do sebe.

Jiří Kolář, Zátiší se džbánem

Já jsem použila jen fotografii s portrétem a proužky jsem nalepila tak, aby polovina z nich byla normálně a druhá vytvářela inverzní obraz vzhůru nohama.

Závěr

Jsem ráda, že jsem se do této klauzurní práce pustila, protože mi to pomohlo trochu lépe pochopit i jiné, neobvyklé umělecké směry. Zároveň s tím, jak jsem měnila i techniky ztvárnění, tak jsem pracovala i s technikami, které moc ráda nemám a obvykle se jim spíše vyhýbám - hlavně ty, kde se pracuje se štětcem (akvarel, akryl, tempery…)

Když se zpětně ohlédnu na to, jak má klauzurní práce probíhala od prvotního nápadu do konce, vidím i nějaké nedostatky, hlavně časové - ta práce by se určitě dala lépe rozložit, bohužel tomu nepřály ani okolnosti ani ostatní povinnosti. Jsem však ráda, že si mi to povedlo dokončit ve stávající podobě, protože jsem opravdu nečekala, že to dotáhnu do konce.

Čerpáno od:

Wendy Beckettová, publikace "Toulky světem malířství", překlad Jiří Vejvoda, nakladatelství Frotuna print, 2002. Strany 334-339, 346- 350

Matěj Čech - informace předané v hodinách výtvarné výchovy mezi lety 2014-2016

Martina Glenn, webová stránka Artmuseum.cz (http://www.artmuseum.cz/) - články:

- "Kubismus" (http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=77, 9. 6. 2009)

- "Fauvismus" (http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=64, 1. 5. 2009)

- "Renesanční umění" (http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=94, 9.6.2009)

- "Manýrismus" (http://www.artmuseum.cz/smery_list.php?smer_id=78, 9. 6. 2009)

E.H. Gombrich, publikace "Příběh umění", překlad Miroslava Tůmová, nakladatelství Odeon 1990. Strany 187, 289, 464, 468.

Monika Gross, ilustrace "…In the history…", http://moishpain.deviantart.com/art/in-the-History-of-Art-364080551, http://deviantart.com, 7. 4. 2013

Philip Scott Johnson, video "500 Years of Female Portraits in Western art", https://www.youtube.com/watch?v=nUDIoN-_Hxs, 22. 4. 2007

Jiří Přivřel, webová stránka Estetická výchova (http://www.estetickavychova.cz/), "Úhel pohledu" (http://kaja.mikulasek.net/uhel-pohledu-3/, 4. 8. 2013)

dovětek:

Bylo fajn, nakreslit si práve Dominica. Ale... no, nese to s sebou jakási jistá úskalí, i když je pravda, že jsem to mohla čekat.

Ještě poslední fotka z toho, jak to bylo instalované na výstavě:

A vtipná historka z průběhu... Když jsem Irith ukazovala fotku prvního hotového obrázku (byl to zrovna fauvismus) podívala se na to, pak na mě a vyprskla smíchy. Pak se mě sice snažila uklidnit, že to tak nemyslela, ale to víte, moc to nepovzbudí do další práce....

Rozhovor s Fallon

Konečně se nám vyklubal do vydatelné podoby v pořadí už druhý rozhovor!

A na koho jsme si počíhaly tentokrát? Přece na představitelku Lúthien, jedné z hlavních postav letošního vystoupení Falešného Společenstva, na Fallon.

Jeho natáčení probíhalo v neděli na Oslavě zničení Prstenu, tedy přímo uprostřed Středozemského dění. Omlouváme se za kvalitu (snad nejhorší ze všech dosud nahraných). Abychom osvětlili nahrávací podmínky. Měli jsme nahrávat v pátek večer. To nevyšlo z důvodu Falloniny návštěvy restaurace a naší unavenosti po náročném dni. Další termín nastaven na neděli ráno. Na sedm, tuším, hodin. Tentokrát to ztroskotalo na mé (Irithiině) paměti. Ano, Polly mi sice připomínala, že máme do té školy dorazit dřív, ale já její slova odmávla s tím, že já si nic takového nepamatuji a že si to určitě plete. Nepletla. V nějaké půl desáté nás přivítala poněkud rozladěná Fallon a zalezli jsme si do jediné relativně tiché místnosti - jídelní místnosti. Spalo tam asi pět lidí a bylo tam hodně jídla. Opravdu hodně. Takže byl rozhovor rušen jednak ranními jedlíky ale hlavně jakýmsi probuzencem, který měl velkou zálibu v hlasitém zívání, přecházení a protahování. Neurvalec jeden. Aho pak sice ještě měl jakési zoufalé snahy o znovunahrání (připomeňme si, že Fallon je ze Znojma a má přibližně měsíční děťátko) ale ty vyšly naprázdno a rozhovor uslyšíte v původním znění. Alespoň bude takový autentický.

---

Rozhovor se dá nalézt také přímo na Písních Středozemě nebo na Youtube

A to, co na sebe Fallon sama prozradila ve svém profilu na Písních Středozemě.

I: Zdravíme z Mittalmaru a vítáme vás u historicky druhého rozhovoru, tentokrát s Fallon. Ahoj Fallon!

F: Ahoj!

I: Můžeme se zeptat, pro začátek, jaké bylo tvoje první setkání s Tolkienem?

F: To už je docela dávno. Bylo to kdysi na letním táboře, myslím, že mi bylo tehdy asi čtrnáct let.Lovila jsem tehdy bobříka samotky na nějakých 12 hodin a dostala jsem od vedoucí, abych se nenudila, půjčené tři knížky, které mě vlastně k fantastice přivedly. Byl to první díl Harryho Pottera, Zaklínač a Hobit.

I: A co nebo kdo tě přivedlo, přivedl nebo přivedli ke středozemské hudební či literární tvorbě?

F: Hlavně Falešné společenstvo, které jsem našla přes společnost přátel díla pana Tolkiena, kdy jsem si o Tolkienovi hledala všechno možné (po tom co jsem zjistila, že existují knížky Pán Prstenů a zhltla jsem je jedním dechem). Tehdy jsem objevila, že pořádají něco jako Oslava Bilbových narozenin. Samozřejmě jsem na ni hned jela a přespávala jsem zrovna v tom pokoji, kde spalo i Falešné společenstvo a každý večer se tam hrály písničky Poeťáků. Já jsem se hned přidala a byla jsem asi tak nadšená, že mě hned pozvali na další zpívání a už jsem s nimi zůstala.

P: A co považuješ za svůj největší dosavadní úspěch v oblasti hudby, zpěvu a obecně celé své tvorby?

F: Tak to je dost těžké posoudit, ale myslím, že to nastane vždy, když za mnou někdo přijde a poví, že se ho moje tvorba nějak hlouběji dotkla. Takže třeba asi nejhezčí zážitek byl, když mě nyní už můj kamarád Franta Špaček před asi pěti lety náhodou odlovil na Bitvě Pěti armád s tím, že mě poznal podle nějakého vystoupení na Youtube. A vyprávěl mimo jiné i to, že mu hudba Falešného společenstva pomáhá v normálním životě, kdy se realita obrátí vzhůru nohama, a ta hudba je to, co mu pomáhá. To bylo moc pěkné.

I:A vzpomínáš na své první veřejné vystoupení?

F: Vzpomínám, zpívali jsme tehdy na druhém Tolkienconu s Falešným společenstvem. Tehdy ještě v tělocvičně na mikrofony písničku Kopretina, zpívali jsme to s Danielou. Jedna byla dívka a druhá Kopretina. Myslím, že jsem byla ta škodolibější.

P: Co máš na vystoupení nejraději, co ti to přináší, vystupuješ ráda?

F: Jistě že vystupuji ráda, já se totiž hodně ráda předvádím a využívám možnost předvést všechny své komediální sklony. Byť možná nejsou na první pohled vidět. A je to vlastně taky skvělý pocit, jak se najednou, když vylezete na to pódium, stanete součástí příběhu. Ten příběh si pak prostě žije svým vlastním životem a vy jste v něm.

I: A věnuješ se i umělecké tvorbě nezaměřené na Tolkiena nebo fantasy?

F: Ano, věnuji, mám jak povídky, tak nějaké básně a písně, co jsou mimo Tolkiena. Teďka jsem vlastně nedávno dokončila pohádkovou knížku, kterou chystám k vydání. Takže věnuji se i tvorbě mimo Tolkiena.

I: A Tolkienovské povídky píšeš?

F: Psala jsem, zejména když ještě fungovaly soutěže Společenstva Tolkiena o Lahvičku miruvoru, tam jsem přispívala docela hodně a pravidelně.

P: A plánuješ se zúčastnit Gondorského semenáčku?

F: No, vzhledem k tomu, že jsem o něm včera večer slyšela poprvé, tak si o něm něco přečtu a pak se uvidí.

I: A čemu se věnuješ v reálu? Jaké máš studium či tedy spíše zaměstnání?

F:Zatím stále jsem zaměstnanec neziskovky. Píši texty pro japonskou zahradu (http://www.aizen.cz/) a pomáhám jim tam organizovat různé akce.

I: A jaké máš koníčky?

F: No, tak to bychom tu byli dlouho… Ale hudba, tanec, čaj, larp, šerm, knížky. Téměř sport jakéhokoliv druhu, cestování, jak tady po Čechách, tak v zahraničí

P: A cestuješ i sama? Do ciziny nebo tady po České republice.

F: Po České republice cestuji i sama a do zahraničí jsem si většinou našla cestovacího partnera, aby to bylo veselejší.

I: Prý jsi byla několikrát v Indii. Jaké to tam bylo? Chtěla by ses tam někdy podívat znovu? Nebo někam dál?

F: Tak o Indii bychom se také mohli bavit dlouho, protože ona má spoustu státečků, asi přes tisíc jazyků a každý ten národ v každé té oblasti je trošičku jiný. Ale tak obecně vzato si to představte, jako kdybyste byli hobiti a opravdu byste najednou přijeli do Valinoru. Prostě všechno je úplně jiné. Hlavně ta atmosféra je jiná. Mě osobně v Indii nejvíce okouzlily barvy, protože tam i kdybyste potkali tu nejchudší ženu vůbec, která se živí třeba zametáním ulic, tak bude oblečená do nádherně barevného sárí a ponese se jako královna.

I: A když jsme u těch larpů šermu a tance… Na jaké úrovni je ten šerm, pokračuješ v něm někde? A co larpy? Kdy jsi na nějakém naposledy byla?

F: Šermovala jsem sedm let a vystupovala jsem s šermem jak po Čechách, tak v zahraničí. Úroveň vám neřeknu, já jsem se nikdy nezúčastnila žádné soutěže, kde by se hodnotila technika šermu. To byl historický šerm, takže ani žádné přehlídky, kde by se hodnotila čistě technika, takže to vám nemůžu říct. A šermovala jsem vlastně mečem, tesákem, štítkem, holí, dýkami… ale teďka mám vlastně už nějakou dobu od šermu pauzu a věnuji se spíše tanci a hudbě. A co se larpu týče, tak loni jsem vlastně nestihla žádný, to jsem byla vždycky jen na conu nebo jsme nahrávali s Falešným společenstvem, takže to bude asi Krondor 2014 (http://krondor.cz/).

P: A jak vzniká choreografie na představení Falešného společenstva? Bereš pro ni někde inspiraci nebo tě to napadne jen tak samo? A je těžké to všechno zkorigovat, aby to fungovalo (pokud tedy nemáte problémy s místem)?

F: Ta choreografie vzniká ve chvíli, kdy už je hotová hudba popřípadě text, protože hudba a text je to, co mě nejvíce inspiruje. Jak se věnuji historickým tancům, tak většinou použiji nějaké jednoduché základní kroky z těch tanců a pak z toho udělám choreografii, případně ještě s nějakým divadlem. Některé choreografie děláme dohromady. Nejtěžší na tom je asi zajistit tu míru, aby choreografie byla dostatečně jednoduchá a zároveň zajímavá na koukání a lidé byli ochotní se ji učit.

I: Vrátíme se k fantasy, jaké knihy či filmy z tohoto žánru máš ráda (kromě Tolkiena)?

F: Já jsem přečetla kde co, ale takové mé oblíbené jsou třeba kromě Sapkowského (Zaklínač), Tolkiena, Harryho Pottera série Shannara od Terryho Brookse, případně nějaké romány od Davida Gemmella, Teď si asi nevzpomenu na další. Neil Gaiman, samozřejmě Pratchettovky…

I: A jaký máš vztah k filmovým adaptacím Pána Prstenů, ale možná hlavně Hobita?

F: Tak, Pán Prstenů se mi ještě líbil, zejména první díl, který mi nejvíce připomínal knížku. No a u Hobita jsem viděla pouze první díl a pak jsem usoudila, že můj čas je mi vzácnější a můžu ho věnovat něčemu užitečnějšímu, co mě bude víc naplňovat.

P: Máš nějakou oblíbenou postavu z kánonu? Je ti nějaká postava podobná, stylizuješ se do nějaké z nich?

F: Nestylizuji se do žádné, a jestli je mi podobná, to musí posoudit jiní. Ale většinou mám oblíbené takové ty hlavní hrdiny různých příběhů jako je třeba Tuor, Frodo, Glorfindel a podobně.

I: A za jakou rasu se považuješ, za elfa?

F: No, jak jinak.

P: Vzpomínáš si na svůj první autorský počin? Kterou svojí písničku, text, melodii nebo povídku máš nejraději? A dokážeš to z té své tvorby vybrat? Je něco, s čím nejsi spokojená, co bys chtěla možná ještě předělat nebo se od toho držíš dál?

F: Vlastně, úplně první písnička, včetně hudby a textu, vznikla, když mi bylo nějakých patnáct jako úkol do hudebky na gymplu, my jsme vlastně dostali za úkol stvořit nějakou melodii a já jsem z toho rovnou udělala písničku a napsala jsem k ní text. Takže to bylo vlastně úplně první dílo pro Středozemskou hudbu.

P: A která to byla?

F: Andúne (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=122), pro númenorské pásmo. A jinak asi neposoudím, kterou z těch písniček mám nejradši, protože každá vlastně působí v jinou dobu nějak jinak a to, co se mi nepovedlo je zavřené v šuplíku, takže o tom se ani nemusíme bavit.

I: A kterou z nich nejraději hraješ?

F: Taky každou chvíli nějakou jinou.

I: A jaká je tvá motivace při skládání písniček? Co nebo kdo tě inspiruje, jakým způsobem nejvíc tvoříš?

F: Inspirace je všude kolem a já tvořím hlavně pro radost. Popřípadě když dá Daniela termín, který musí být dodržen, to funguje taky docela dobře. Ale já tvořím většinou tím způsobem, že někde kolem mě už ta písnička létá a buď nejdřív chytím melodii, nebo nejdřív chytím text a potom přijde to druhé. Ale je to spíš, jako kdyby už to bylo kolem a jenom čekalo, až já si toho všimnu, než že bych si sedla a najednou začala podle nějaké notové tabulky skládat.

P: A máš oblíbené nějaké jiné středozemské písničky z Písní Středozemě, případně odjinud?

F: Skoro všechny písničky Poetického společenstva, Falešného společenstva, Fauni mají pěkné písničky… Já myslím, že mám ráda skoro všechny.

I: A je nějaký motiv, příběh, který bys chtěla někdy v budoucnu hudebně či textově zpracovat?

F: Já myslím, že nic konkrétního, alespoň co vím. Co přijde, případně na čem se dohodneme, že bude na další rok jako vystoupení FS, do toho se určitě pustím. A potom záleží na tom, jaká bude atmosféra, co prožiji a podle toho přijdou i písničky.

P: Na minulém TolkienConu byl jako přídavek po vystoupení sbor menších dětí, které zpívaly Prší, prší. Funguje to pořád?

F: Tak jestli si zpívají Prší, prší, to nevím, pravděpodobně ano včetně jiných písniček. Ale třeba letos na Berenovi a Lúthien se Zuzanka a Markétka Pažoutovy účastnily vystoupení, z toho Zuzanka už zpívala ve sborech, takže funguje, no. Je to tak.

I: Když jsme u toho vystoupení. K té choreografii… je těžké to všechno zkoordinovat? A s jakými problémy se při choreografii nejvíce potýkáš? Málo místa, neochotní lidé, nešikovní lidé…

F: Já myslím, že každý je šikovný, akorát záleží, jestli si to vnitřně připustí nebo ne. Ale většinou to bylo spíš o tom, že jsme neměli dostatek místa. Třeba když já jsem si tančila ty improvizace, tak na zkouškách byl prostor tak metr a půl na metr a půl, takže když já jsem se tam roztočila, tak už jsem narážela třeba do cajonu (pokud nevíte, co se pod tímto vznešeným názvem skrývá… http://kytary.cz/bici/perkuse/cajon/) a podobných věcí, takže čím víc místa na tanec, tím lépe a za tu tělocvičnu jsem byla opravdu ráda.

P: A jak probíhají ty historické tance?

F: No, tak většinou se oblečete do historického kostýmu, pustí se hudba a vy začnete tančit.

P: A je to podobné nějakým elfím tanců nebo spíš hobitím nebo je to nějaká směska všeho dohromady?

F: Já bych to tak úplně nepřirovnávala, protože ony to jsou tance lidské, ale mezi tím jsou samozřejmě určitě takové nějaké dupáky, které mohli tančit hobiti a i dvorské vznešenější tance by se mohly vzdáleně blížit nějakým elfím tancům.

I: Máš prý hodně plánů, co se výroby domácí medoviny, zákusků nebo prodeje indických látek týče. Jak to s nimi vypadá?

F: Pro začátek, medovinu vyrábím sice mnoho let, ale pouze jako svůj koníček a pro svou spotřebu, popřípadě pro přátele. Co se indických látek týče, tak to jsem vlastně zkoušela, ale ztroskotaly všechny mé pokusy na tom, domluvit se s indickými společnostmi, aby mi odpověděli na mé konkrétní otázky třeba ohledně ceny a množství, takže to nevyšlo. Ale naprosto netuším, kde jste přišli k zákuskům…

I: Daniela povídala…

F: Tak to si s ní popovídám já. (smích)

I: A co tvé dítě? Hodláš z něj vychovat správného tolkienologa?

F: Já myslím, že k Tolkienovi si každý tu cestu musí najít sám a kdyby ze mě chtěl kdokoliv cokoliv vychovávat, tak beru nohy na ramena, takže to ani svému děťátku provádět nebudu. Ale dokud bude malý, tak asi bude jezdit se mnou na nějaké akce a když bude starší, tak se sám rozhodne, jestli ho to baví nebo ne.

P: A máš nějaký cíl nebo sen v umělecké oblasti, kterého bys chtěla dosáhnout?

F: Těch cílů je spousta, kromě toho stát se slavnou umělkyní, mít vydaná díla v překladech v různých jazycích… Tak ne, hlavně spíš se dotýkat tou tvorbou lidí a pomáhat i tím.

I: A asi poslední otázka. Máš nějaké motto nebo zprávu, kterou bys chtěla předat dál? Něco, co chceš vzkázat posluchačům tohoto rozhovoru?

F: Já myslím, že motto na rozloučení je určitě: Jděte za svými sny a ony se splní.

I: A ještě bychom se tě zeptali na písničku Nejmilejší hvězda (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=124). Jak tato písnička vznikla? Kde byla ta inspirace?

F: Tak písnička vznikla vlastně jako dárek pro novorozené Falešňátko, teď si nejsem jistá, jestli to byla Zuzanka Pažoutová nebo nějaká Lemmingovic kočka. Takže to vzniklo tak samo od sebe jako dárek pro to děťátko.

I: A proč se jmenuje zrovna Nejmilejší hvězda? Protože já jsem ji poprvé slyšela na TolkienConu, hrozně se mi líbila, ale nebyla jsem ji schopná nikde najít a našla jsem ji až naprostou náhodou, když jsem si zapnula Rádio Středozem a ono to hrálo popořadě.

F: Tak ona není součástí žádného pásma už jenom kvůli svému vzniku. Zatím se nám do žádného pásma jakoby nehodila. A jmenuje se Nejmilejší hvězda proto, že zpívá o Earendilovi, Vlastně ten, kdo ji zpívá je Elrond a zpívá svému tatínkovi.

I: Aha, tak žiju v mylném dojmu, že to byla Elwing, kdo to zpívá…

F: Nene, kdepak.

P: Co se hobit nedozví… Tak děkujeme moc!

I: Děkujeme mockrát za rozhovor!

F: Hezký den.

Osudová chyba - audioverze

Znovu po nějaké době přišla na řadu nahraná povídka.

---

Tato vznikla už dávno, konkrétně na Novoroku (v půlce ledna). A při ní jsme došli k názoru, že Šárka skvěle namlouvá osoby mužského pohlaví.

Ale abychom se moc neodklonili od tématu... Povídka v textové podobě se dá najít tady, použitý obrázek je už starý, taky podle toho trochu vypadá :-)

Přejeme příjemný poslech!

Nezapomenout

V pořadí druhá melancholická povídka od Tani, vracející se tentokrát do Frodova dětství. Povídka sama o sobě přímo neobsahuje nic horšího než roztrhnuté kalhoty, přesto o ní Aredhel po autorském čtení na hobití oslavě prohlásila, že je to nejsmutnější povídka, jakou kdy slyšela. Jak to Tani dokázala a v čem se skrývá smutné tajemství tohoto příběhu se dočtete níže.

---

Jemné paprsky ranního slunce dopadaly na trávu posetou lesklými kapkami rosy. Nad lesy se vznášel bílý opar a ospalé ticho sem tam narušoval líbivý zpěv ptáků a dusot kopyt běžících srn.

"Stůj!" ozvalo se z druhé strany pole. Malý hobit se ohlédl a viděl za sebou statnou postavu, jak utíká po poli a výhružně mává holí.

"Povídám stůj!" nepřestával rozzuřeně křičet sedlák Červík. Náhle se ozvalo zapískání a ze statku se vyřítili tři psi velikostí se podobající vlkům. Hobitkovi se na obličeji objevil zděšený výraz. Zahodil všechny houby, co držel v rukou, a rozběhl se k Brandyvíně.

Červík už začínal ztrácet dech a zpomaloval, ale psi se teprve rozbíhali.

První byl Vlk. Od úst mu tekla pěna a jeho štěkot drásal uši. V těsném závěsu, avšak neméně zuřivě, běželi Tesák s Chňapem. Frodo se ze všech sil snažil utéct, ale zvířata byla čím dál tím blíž.

Přívoz byl vzdálen ještě několik mil, avšak jemu už docházely síly. Náhle ho něco chytlo za nohavici a on spadl. Otočil se a jeho pohled se střetl s Vlkovým. Pes mu skočil na hrudník a pevně ho přimáčkl k zemi. V tu chvíli přiběhli i Tesák a Chňapem. Všichni se rozvrčeli. Frodo si uvědomil, že je konec - tohle nemůže přežít. Několik minut takhle leželi pod psíma tlapama, když k nim konečně došel sedlák Červík.

" Á, tak mladý pan Pytlík. To Vám ty houby chutnají tolik, že kvůli nim riskujete i vlastní kůži?" podíval se na Froda skrz husté zamračené obočí a začal se zhluboka smát.

Tesák s Chňapem si s rytmickým funěním sedli. Svůj stisk uvolnil i Vlk a Frodo se zhluboka nadechl. Tvářil se však dost zmateně. Červík k němu natáhl ruku a pomohl hobitovi na nohy.

"Vidím, že Vám Vlk natrhl kalhoty. No, alespoň si to už budete pamatovat. Ale teď už mažte domu, ať o Vás nemají starost!" Frodo se usmál a rozeběhl se k Přívozu.

"To snad nemyslíš vážně! Vždyť to byly úplně nové kalhoty!" Frodo sklopil hlavu a začervenal se.

"Ale, mami…"

"Nechci slyšet ani slovo! Kolikrát jsem Ti říkala, abys nechodil na pole sedláka Červíka?" s těmi slovy mu Primule přinesla další kalhoty.
"Úplně nové sváteční kalhoty! A to uděláš zrovna dneska, když jdeme na návštěvu k Rorimakovi! Jeden by si myslel, že ve dvanácti letech už budeš mít rozum. Zapomeň na to, že s námi dneska půjdeš na lodičky. Půjdeme jenom my dva s tatínkem. Snad si to pro příště budeš pamatovat." Frodo zvedl hlavu a po tváři mu skanula slza. Primule se zarazila.

"Nedělej na mne ty svoje smutné oči - stejně Ti to nepomůže.

"Maminko, mně je to moc líto. Už to nikdy neudělám."

"To bych ti radila." s úsměvem ho objala.

"Měl bys přestat do všeho strkat ty svoje nenechavé prsty nebo se může stát, že o ně jednou přijdeš."

Středozemská sbírka - Irith

Je tomu pár týdnů, co Jíťa na svém blogu Ernil-i-pherianath vyhlásila výzvu, nazvanou Moje tolkienovská sbírka. Samozřejmě jsme si něco takového ani my nemohli nechat ujít a tak se s vámi v příštích týdnech podělíme o fotografie a popisky našich vlastních "pokladů". Jako první vám svou sbírku představí a důkladně popíše Irith.

---

Nejdříve asi budu mluvit o knížkách. Omlouvám se za kvalitu fotek, fotila jsem to hodněkrát a tahle byla nejlepší i když je trochu mázlá.

Dohromady 18 středozemských knih. To už je slušné, ne?

Zleva nahoře Hobit, ten nový, s krásnými ilustracemi, který jsem si zhýrale zakoupila i když už Hobita mám. Ale... nešlo odolat. A ty lístečky...hmmm. Pak knížka Tokienův svět. Velká, barevná a se spoustou ilustrací. Jinak informační hodnota nila nula nic. Následuje pro změnu Tolkien a jeho tajemný svět. Kniha, kterou jsme s Polly vyhrabaly o jistých podzimních prázdninách v jistém knihkupectví.

V druhé řadě zleva: Na březích Středozemě, Skutečná Středozem, Elfové, hobiti, trpaslíci a mýty a nakonec Pan Blahoš. Všechno dárky od mých rodičů.

Třetí řadu zahajuje Svět hobitů, kniha, kterou jsem dostala od tety, která vyhrabala poslední volně dostupný výtisk kdesi v antikvariátu (ale nutno říct že ta knížečka je... ne nanic, jen se strašnou spoustou chyb), J.R.R.Tolkien - spis z Irska, Zákulisí Pána Prstenů a Nedokončené příběhy (nedávno jsem zjistila, že se jim říká Nedokočky:-) ).

Čtvrtá řada a Hobití Silmarillion, Silmarillion (ach ta nezamýšlená ironie), Společenstvo Prstenu a Návrat krále.

V poslední řadě pak Hobit, Melwen (ten obrázek je prý z kalendáře, protože obálka byla tak strašná, že se na ní nedalo dívat) - knížka od Laisi, kterou jsem vyhrála na Nostě kvůli jednomu zajímavému zvyku, a Dvě věže nakonec.

Celkem slušná sbírka, ne? Pak mám ještě doma Atlas Středozemě a Filmového průvodce, ale to není moje, jen půjčené (přes rok :-) ).

Následuje sbírka obrázků, z většiny zabírající moji slavnou pravou stěnu :

Všechno Středozemské, či se Středozemí spjaté obrázky od mých kamarádů.

Zleva nahoře krajinka Rohanu s řekou Angren od Šárky, kterou jsem si vyškemrala v rámci rozdávání starých obrázků.

Pak portrét plavína od Tani, který mi hrozně, ale strašně moc připomíná Smíška z filmu. A je naprosto super.

Barvínek od Tani, který jsem dostala na Volání Rádovských. Prý má špatně listy, ale tss, podle mě je dokonalý.

Vlevo Varda z téže akce jako Šárčina krajinka. Nevím proč Varda mě se prostě ten obrázek strašně zalíbil.

Další krajinka, tentokrát Roklinka. Připomíná mi to jistou oblast v Čechách, kterou celkem dobře znám.

A úplně vpravo obrázek hobita. Nebo spíše, jak jsme to překřtili, obrázek Pipina, tak o deset, dvacet let staršího, co už má trochu upito. Tato úžasná ilustrace byla vystavena na Conu v rámci Elfohobitího koutku a pak mi bylo dovoleno si ji ponechat.

Pod tancujícím hobitem pak Dno Pytle. Další obrázek z Conu, který jsem se zákeřně přivlastnila a teď mi zdobí pokoj.

Vlevo od Dna Pytle Pipin s palantírem, dárek k Nostě od Tani. Ona sice nadává, že se jí to nepovedlo, ale... když jde o palantír, jakékoliv pochybnosti musí stranou.

Dále vlevo opět Pipin, tentokrát obrázek od Vendy, který mi dala na našem prvním blogerském srazu tehdy v Praze.

Vpravo od něj druhé Dno Pytle, tentokrát ofocené, originál má Polly, opět z Conu.

A ještě vpravo obrázek mě a Polly jako Pipa a Smíška také od Šárky. Opět ofocené, originál má Polly. Obrázek vznikl tuším že v poRadostinovém opojení a udělal nám velkou radost.

A úplně dole nakonec veverka od Polly, kterou mi dala k narozeninám a která... může být Středozemská, proč ne? Minimálně je od mého Smíška :-).

Jako třetí věci kostýmové. Původně jsem to chtěla zařadit pod Ostatní, ale tam toho bylo tolik, že jsem se to rozhodla rozdělit.

A pár detailů s popisy...

Helma - Věc, kterou jsem překřtila na elfskou helmu. Ano, elfskou. Z toho vyplývá, že já jim moc neužiju, takže mohu zájemcům zapůjčit (nebo můžeme stvořit zase nějaký film či klip :-) ) Tato helma byla původně součástí kostýmu Pallas Athény na jisté vystoupení. Je dělaná podle modelu fanouškovské helmy hokejového klubu Sparta a vyráběl ji můj táta (hřeben pak vyrobila má maminka).

Oranžová šála - Jedna ze tří Pipinovských šál. Tahle je ta ona z Šedých přístavů. Schválně si najděte fotku, je naprosto přesná. Tato zakoupena v Krumlově, před vystoupením Hlasů Středozemě. Mimochodem, nedávno mě šokoval Finrod, má podobnou šálu, také z Krumlova. Že by se elfík rozhodl jít ve stopách hobita?

Lorienské lístečky - Dohromady čtyři. Ten největší a dle mého nejhezčí je moje ruční práce, upatláno z fima v rámci našeho prvního kostýmu na premiéru třetího Hobita. Ovšem protože Polly se ten její neustále rozpadal, zakoupila nám onen lesklý dole a ten velký zůstal na výstavku. Potom na Radostinách vznikl onen malý plstěný. Dárek od Polly, která ho vyrobila i pro mě, jelkož já v tu dobu byla doma a myslela, že umřu. A poslední, kožený, dárek od Šárky k Vánocům. Nosila jsem ho dlouho na klopě kabátu, ale pak mi upadl a nevím kde je :-(. Tenhle je od Polly, který vyhrabala s tím, buď je to ten můj, který se k ní dostal nějakou náhodou, nebo jakýsi přebytečný...

Košile - Reprezentace mého stávajícího kostýmu, čítajícího několik dalších částí a několik ve výrobě. Super bílá košile, s výšivkou a se stojáčkem, od Pomněnky z jistého brněnského sekáče.

Váček - Další pozůstalost z jednoho naprosto špatného, ale ve výsledku vlastně prospěšného Tolkienistického tábora.

Pásek - Z jiného tábora, tentokrát Narnijského, ručně mnou kovaný pásek s N-kem. Proč jsem ho sem přidala? Protože věřím, že se ještě bude hodit.

Přívěšek - O něm tu už řeč už byla v Já obrazem.

Sponka do vlasů s hobitími lístečky - Dárek od babičky, zatím jsem ji nikdy nepoužila, ale opět věřím, že to je super pamětina a ještě bude mít své využití.

Náramek - Dárek od Tani k Nostě. Mám ho tu spíše proto, že je od Froda, než že by vyjařoval něco vyloženě Středozemského. Smíšek ten svůj svědomitě nosí, ten můj zatím visí na háčku, nějak se mi po špatné zkušenosti s tím minulým (úžasný náramek od Smíška, který jsem ztratila - sklouzl mi z ruky) nechce ho nosit a riskovat ztrátu.

Přívěšek s hrochem - Dárek od Polly z Japonska. Keramický přívěšek se zeleným hrochem. No hledejte tam něco nesymbolického :-). Nenosím ho, protože by se poškrábal od toho druhého přívěšku. Zatím mi visí vedle obrázku plavína, kteý mi tak krásně připomíná Smíška :-)

Tři placky s hláškami z Hobita - Kdysi probíhala po Pražských knihovnách soutěž k prvnímu filmu Hobita. Mělo se navštívit několik vybraných knihoven, tam najít otázky a pak na ně odpovědět. Tuto soutěž jsem absolvovala s Polly na samém počátku našeho přátelství a věřím, že to byla další předzvěst toho, jakým směrem se mé další působení bude odvíjet. Hra to byla skvělá. Luštily jsme runy, jely do Hůrky, chytaly po Praze soudky... no a na konci jsme vyhrály soubor placek s hláškami. A tyto tři mi zbyly, zbytek jsem rozdala a provozuji, že i tyto najdou své majitele.

Dřevená placka s nápisem Irith - Tímhle mi naprosto vyrazil dech můj děda. K vánocům mi dal tuhle úžasnou, nádhernou a dokonalou dřevěnou placku, ručně vyrobenou z, snad, zimostrázového dřeva :-) Jedna z mých nejoblíbenějších součástí "kostýmu".

Placka I am not short I am a hobbit - Představte si, že přijdete ze školy domů a ve schránce na vás čeká obálka s touto plackou a odkazem na jednu super stránku o Středozemi. Tak přesně to se mi stalo. Jak se ukázalo, dopis byl od Ettelwen, která mi, doteď nevím proč, ale to mi možná ještě přidává na radosti, poslala tohle poštovní překvapení. Ještě jednou, díky moc! Placku jsem nosila na batohu, ale poté, co jsem jí počtvrté jen tak tak zachytila a odvrátila tak nenávratnou ztrátu,jsem jí uložila bezpečně uvnitř. Nemáte někdo nějaký tip, jak ty placky zajistit proti odpadnutí?

Placka s mittalmarovským M-kem - Když jsem k nám do Mittalmaru konečně přibrali i Frodíka - Tani, přišlo nám se Smíškem, že by bylo vhodné ji a Pomněnku nějak oficiálněji přivítat. A jako jednu z věciček jsme vyrobili i tyto brože. Já pro Poly a Tani, Polly pro mě a Pomněnku.

Batoh - Batoh od mojí drahé maminky k vánocům. Dokonale hobití, z army shopu :-)

Dýmka - S Polly jsme ke Dni hobitů dostali do Pomněnky tyto skvělé, dokonalé hobití dýmky. Nevím jak dlouho to sháněla, ale nutno říct, že na fotkách s tím vypadáme epicky.

Šála ze skotska - Pipinova šála číslo 1. Taková ta co mění historii. Zakoupena byla, aby vypadala jako ta Pipinova z filmu. Nevypadá tak. Ale vstoupila do obecného podvědomí tak moc, že za mnou lidi chodí a diví se, že ta filmová je jiná a že by přísahali, že vždycky vypadala jako ta moje... A pak je samozřejmě ze Skotska, takže má bod navíc.

Šála z Irska - Druhá šála, tentokrát z Irska. Má tu výhodu, že je lehká a dá se nosit i v létě. Vypadá skoro přesně jako ta, co měl Pip na Samově svatbě.

Kopí - Moc dlouhé, aby se vešlo na fotku celé, tak aspoň ratiště. Další šást kostýmu Athény a další část potenciálního elfího kostýmu... Mimochodem, to je TO kopí, se kterým jsme měřily ony pláště a způsobily menší destrukci bytu.

Meč dlouhý - Další táborové vybavení. A další adept na elfské vybavení.

Meč krátký - Dokonalý hobití mečík, pozůstalost z onoho Tolkienovského tábora. Na těch úplně prvních fotkách mě a Polly jako Pipa a Smíška máme právě tyhle mečíky. Jejich jediný problém je, že jsou dřevené, takže si budu muset pořídit nějaký larpový.

To by bylo ke kostýmům. A poslední část. Ostatní. To bude na dlouho.

Všechno, co jsem vybrala do své Středozemské sbírky, nálepka Ostatní. Vezmeme to popořadě.

Vstupenka na koncert Hlasů Středozemě v Salmovské - Ano, pořád ještě si schovávám tuhle vstupenku. Jednak proto, že se mi vizuálně líbí (a pořád mě fascinuje ta písnička, na nich napsaná - jak, jak mohla Aredhel jen podle prvního řádku poznat, co za středozemskou postavu ji zpívá???) a pak proto, že je to součást... vzpomínek.

Vstupenka na premiéru třetího Hobita - Jaké bylo mé překvapení, když jsem v peněžence našla tohle. A jak jsem ráda, že jsem to tenkrát nevyhodila.

CD - Obal na CD s Doubravčinými písničkami. Toto zastupuje i CD Hobita, které jsem prostě nenašla a další Doubravčiny CD, které má někde sestra.

A také je tato pamětina dost spojená s Voláním Rádovských... víme proč :-)

Program TolkienConu - Mám schované programy a brožurky ke všem těmhle akcím. Prostě součást kultu.

Dřevěná vidlička s palantírem a pírkem čehosi - Dárešek od Aredhel k Volání Rádovských. Pamětiny stvořené ze všeho přebytečného, co doma našla. Je to holt Noldor, žádná charita :-) A je to jedná z mých opravdu oblíbených pamětin.

Papírová kytička, zavíratelná- Od Falka, k Nostě. Připomenutí toho, že dokud se neotevřeme světu, nebude květ v nás vidět.

Pohlednice s Pipinem - Od Pomněnky, jako pamětina o Novoroku. Naprosto dokonalá! Netuším, jak ji sehnala, ale... slinty slinty. Jaké bylo mé překvapení, že Jíťa jich má celou sbírku. Naplánujeme velkou hobití loupež?

Jízdenka na trajekt do Irska - Protože Irsko, protože zelené kopečky a protože čekání na Boyda a Monaghana (viz. reportáž).

Podpis Kořena - Onen slavný autentický podis Kořena, který jsem si vyškemrali v zoo.

Podivné obrázky na poskládaném papíře - Obrázky lidí, na kterých mi záleží, nakreslených jako semínka. Uděláno k programu Nosty. Celkem to vyšlo, chválně kdo se poznáte (Aredhel se omlouvám předem, ta se mi povedla nejméně).

Lampion s vystřihnutými znaky tengwar - Náš památný lampionek na OZP, vyrobený Polly a přechovávaný u mě. Obdiv sklízí každoročně (...dvakrát) :-)

Kresba dívky - Od Delfi kresba dívky, co měla být Faramir. Protože mě tohle ztvárnění Gondorského správce dost fascinuje.

Obálka s norou a podpisy - Dopisy od Polly ze skautského tábora a ty nejlepší dopisy, které jsem kdy dostala. S podpisy jejích kamarádek jako postav ze Středozemě.

Mapa od Tani - Mapa k mé přednášce na Conu, vyrobená za jednu noc (promiň!).

Vykukující dopis - Dopis od Polly, který sem patří i když obsah je příliš soukromý než abych ho mohla vyfotit celý.

Čarodějky ze země Oz - Totální kravina, fakt divný film, kde má ovšem hlavní roli Billy Boyd. No jo, zamilovaná puberťačka.

Okno hobití nory - Okno oné slavné stanové nory na Conu

Krb od nory - Stejné jako s oknem. Ruční výroba, při sledování prodloužených verzí hobita 3.

Drátkovaný stromeček - Další památka na Radostiny, tentokrát na Bílé Stromy Gondoru, které jsme tam vyráběli.

Hrnek se šálou - Když se ukázalo, že budeme na tábor potřeboval nějaké snadno odlišitelné hrníčky, zrodil se nápad. Ten byl realizován v Maříži, kam jsme jeli o prázdninách na výlet. Udělala jsem tam dva hrnečky, jeden se šálou pro me a jeden s vestou pro Smíška. Tohle je ten můj, sice je už trochu kleplý na okraji, ale jinak se mi fakt líbí.

Báseň - Básnička, kterou pro mě Polly kdysi napsala. Moc hezká a taková... hobití. Se spoustou vzpomínek. Visí mi spolu s tou veverkou nad postelí, je dokonace zasklená a ze stavu onoho skla (jako že je nerozbité) je krásně vidět, jak moc si jí vážím.

Obal od dárku s andělíčkem a nápisem Pipin - Kamarádům občas dáváme s Polly hádanku "Poznej umělecké dílo". Toto bylo takové předznamenání od Delfi, o jaké dílo se bude jednat. Víte?

Obal s nápisem - Obal na dárky ke Dni hobitů od Pomněnky. Protože vlídná slova vždy potěší a sestřenka jich má víc než dost.

Krabička od zápalek - Tuto krabičku od zápalek jsem dostala na Nostě. A všimli jste si toho obrázku na ní? Vybráno náhodně. Někdo má holt štěstí. (Pro nevidíci - je tam několik bílých koz)

Fotka v rámečku - Od Vendy, zarámovaná fotka z našeho prvního blogerského srazu. Jo, to byly časy... Tuším že dárek k vánocům.

Nápis Mittalmar - To jsme jednou o výtvarce dělali historické nápisy... Tématicky zeleno žluté, netématicky gotické písmo.

Zelená visačka - Ke Dní hobitů pamětina od Toda. Na jedné straně s nápisem Nerušit - jím a na druhé s Nerušit - spím. Kdepak je Todovi teď konec...

Poslední sbohem - Vytištěný text písně Last Goodbye, jak ji pro mě přeložili mí kamarádi z Radostin. Věřte mi, kdybych si měla vybrat tři věci, které mi kdy udělaly největší radost, tahle by mezi nimi byla určitě. Přo vzpomínce na to, jak mi ji poprvé zpívali mi vhrkávají slzy do očí ještě teď, po roce. Tam dole krásný obrázek nás šesti z Radostin, jedna z mých nejoblíbenějších fotek vůbec. Jo, Radostiny...

Nora - Dárek od mé sestry k narozeninám, vyrobila mi tuhle krásnou noru. Uvnitř je několik obrázků jako možností na pozadí - vnitřek nory, Prstýnek...

Kamínek - Kamínek od Smíška, jeden z artefaktů dvojičkového programu na Nostě. Protože kamínek nikdy nepřestane být kamínkem, ale je možné mu pomoct a z té vody ho dostat.

Obrázky s norou - Sestra mi připravovala svačinu, když jsem měla narozeniny, a přidala mi k ní i tyhle obrázky a krátké vzkazy. A já si je schovala, protože jsem na svou sestřičku neskutečně hrdá, jak milý a odhodlaný to je hobit.

Divný náhrdelník - Taková ta šílenost, co jsem vyrobila na Branách léta, v naivní představě že to dám Smíškovi. Je to totálně divné...

Obrázek hobita - Od Gilly, opět ke Dni všeho hobitstva. Strašně mi připomíná Pipa.

Nápis - První heslo blogu "Hobiti jí jen jednou denně, od rána až do večera". Tuším že tahle památná hláška je Pollyina. Dílko vzniklo opět ve škole, jinak bych tam dala "Hobiti jsou jako hermelín. A Kozk je jako USA"

PF - Krásné zelené PF od Yavanny. S vyobrazením krásné krajiny Kraje a osobním přáním.

Skládačka s obrázky ze Společenstva, Dvou Věží a Návratu Krále - Když jsem od strejdy a tety dostala DVD s PP, jako dárek k tomu byly i tyhle skládačky. Různé postavy z filmu, které, když se správně složí, dají na druhé straně obrázek Prstenu. Moc hezké na dlouhé zimní večery.

Lístek se rčením "Podívej se na svět jeho očima" - Z Nosty, připomínka toho, co udělá mému nejlepšímu kemarádovi nejlépe. Aneb, jak bycházet se svými bližními, podívat se na svět jejich očima. Jo, kdybych tohle uměla...

Podívný přívěšek alias luneční hodiny - Vyhrála jsem ho na Nostě v Lístečkové buchtě od Laisi. Nikdo netuší, jak to funguje, údajně to mají být sluneční hodiny... rozhodně se s tím bude ale skvěle machrovat...

Žlutá žirafa - Dárek od Pomněnky ke Dni všeho hobitstva. Leží vystavená na poličce, občas spadne na zem... taková hezká připomínka na to co bylo a co (snad) zase bude.

Mušlička - Mušle z Atlantiku z Irska. Když jsem tam na podzim s Polly byly, napadlo nás nasbírat co nejvíc mušlí, vyčistit je a pak je dát našim kamarádům ze Středozemě jako takový neobvyklý dárešek. Takhle mušličku dostali Mittalmarovci (tento výraz je poněkud zvláštní... hlavně když ho používám já. Abych osvětlila o co jde, jak to shrnula Pomněnka. "Mittalmar, to jsme my čtyři - Pomněnka, Irith, Polly a Tani. Ale Mittalmarovci, to je i Šárka, Aredhel, Třezalka a další, co s námi tvoří takovou tu skupinku generace... Mittalmar :-) ), Písně Středozemě, Tom Hraničář a další a další naši známí a kamarádi, které máme rádi a na kterých nám záleží. Ovšem mušličky už došly a tak se ani zdaleka nedostalo na všechny :-(.

Kaštan - Ano, taková ta černá koule na zemi je opravdu kaštan. Kaštan z Irska, opět. To jsme takhle čekaly na autobus, nudily se, až jsem si vylezly s Polly k lesíku, utrhly kaštan a začaly si s tou zelenou pichlavou věcí házet. Takže ano, to je on, sice kapku mumifikovaný, ale originální.

Vlaječka s Bílým Stromem Gondoru - Tohle se dávalo na vystoupení Falešného Společenstva na Conu 2015 v Rohirech. Já tam nebyla, fanfikce zkrátka pro mě byly tenkrát poněkud zajímavější (a doteď toho lituji), ale Polly mi donesla tuhle vlaječku. Díky!

DVD - Pán Prstenů, přepálený od strejdy s tetou. Tím to celé tak nějak také trochu začalo. Dostala jsem to k Vánocům, poté, co jsem si to strašně, ale strašně moc přála asi rok (tehdy jsem netušila, že existuje něco jako stahování z ulož.to). Když jsem to vážně pod tím stromečkem našla, málem jsem dostala rozrušením horečku.

Malinkatý pohárek a růžový meč - Bezedný pohárek s živou vodou z Nosty a plastový mečík z téhož. Scéna, kdy mě Hanka Tintarel vyzvala s tímto mečíkem na souboj a já na ní vytáhla půl ruční larpový meč je nezapomenutelná... Nosta vůbec byla dost zvláštní. Líbila se mi mnohem více než Eruhantale a rozhodně na mě zanechala větší stopy (třeba trauma z toho, že zapamatovat si Bilbické veršíky je absolutně nad moje síly).

Červená visačka - Dárek od Falka. Už jsem se zmiňovala o tom, jak super sestřičku mám? Tuhle úžasnou 3D visačku mi dala k narozeninám, tuším. Někdy sem dám článek s fotkami všech blbostí, které sestra takhle v hobitím stylu vyrobila a rozvěsila po bytě. Ale je to strašně milé. Vážn jsem ráda, že jí mám. I když je občas na zabití, neměnila bych.

Maličké obrázky - Dárek od Polly k prvnímu Dni všeho hobitstva - "kapičky z Galadrielina zrcadla". S miláškem a nápisem Pip a Pipin. Sice se mi neustále ztrácí, ale pořád je ještě mám!

Visačka z Conu - Jednak se mi strašně líbí a jednak jsem poněkud sentimentální. Nechutně sentimentální, zvlášť v těhle případech. Připomínka první Tolkienovské akce (nepočítejme kino), připomínka mých skvělých kamarádů a prostě toho, co všechno se může splnit, když si to opravdu hodně přejete.

Herní kartičky s draky - Hra od Agnesky, dárek ke Dni všeho hobitstva. Hra je to jednoduchá, ale na zabavení dokonalá, se skvělými ilustracemi. Agnesko... kde je ti konec...

Velké desky s nápisem - Opět dárek od sestřičky, tentokrát abych měla do čeho dávat výkresy. Netřeba dodávat, že je stejně stáčím do ruličky a dávám do skříně...

No a to je vlastně všechno. Tedy ne že by toho bylo nějak málo... snad jste neusnuli a udělali si obrázek o mé sbírce. Ta se nicméně každým dnem rozšiřuje, takže to rozhodně není všechno. Třeba časem doplním.

Pět růžových kvítků

Moje snad první povídka, u které byl první název a až pak příběh. Je to dosti romantické, ale i dost smutné... takové jarní, možná.

Ke vzniku této povídky se váže dosti vtipná historka, aneb konverzace já a Pomněnka v praxi.

Já: "Pomněnko, budu psát povídku o Samovi a Růže. Bude šťastná, ale bude končit Růžinou smrtí."

Pomněnka: "Smrtí? Ty Sama fakt nemáš ráda, viď?! Nejdřív ho opiješ, pak mu zabiješ Růžu..."

Já: "Pomněnko, každý jednou umře... A ona umře potom, co prožije dlouhý, šťastný život a bude mít třináct dětí."

Pomněnka : "Třináct dětí?! To tedy doufám že se o ty chudáčky malé někdo postaral, když pak přišli o oba rodiče, jak Sam po Růžině smrti odjel za moře."

Já: "Pomněnko, nejmladšímu z jejich dětí bylo v té době čtyřicet..."

Nu tož. Užijte si povídku!

---

"Same, podívej! Vlaštovka!" zavolala malá Růža na svého kamaráda.

Sam se ohlédl a dívka do něj škodolibě vší silou strčila. Hobit se s výkřikem skácel zpátky do vody.

Bylo léto, krásné léto, takové, jaké může být jen v Kraji. Sluníčko pálilo, po obloze pluly nadýchané bílé mraky a hobití děti se jen předháněly v tom, kdo sní víc jahod se smetanou. Sam Křepelka, Růža Chaloupková a její bratři Tom, Vítan, Bouček a Jiskra se cachtali v Povodském jezírku. Co také dělat jiného, když je tak krásný den, že?

Sam se vztyčil a zatvářil se hrozivě. Tedy, zatvářil by se, ale dojem kazila voda, crčící mu z košile a malá žabka, která se mu zapletla do vlasů.

"To si vypiješ!" vykřikl a vrhl se po Růže, která vypískla a potopila se. Tom na Sama zezadu skočil a oba hobiti se se smíchem opět skáceli do vody.

Hobitka se vynořila, vyprskla vodu a začala se smát. Ale netrvalo to dlouho a Bouček jí chrstl vodu do obličeje.

"Tome! Vítane! Boučku! Jiskro!" ozvalo se volání.

Sam se ohlédl. Na břehu stál Tolman Chaloupka a mával na své syny.

"Hej! Maminka potřebuje, abyste šli koupit nějaké mléko a další věci."

"Ty ne!" pokračoval, když se Sam začal škrábat z vody, že jim pomůže. "Čtyři budou stačit."

Bratři se se Samem a Růžou rozloučili a šli za svým otcem, pomoct mu s nákupem. Dvojice osaměla.

Růža se zasmála a ještě jednou na Sama cákla. Ten se po ní rozmáchl, ale Růža se rychle jako lasička sklonila a vyskočila z vody. Nohy jí podklouzly v blátě na břehu, ale hned se zase zvedla a rozeběhla se pryč.

Sam se hnal za ní, smál se na celé kolo, jak se jí snažil dohonit. V jednu chvíli po ní už už natahoval ruce, že ji chytí, odnese zpátky a hodí za trest do vody, ale Růža se jen zasmála a zase mu vyklouzla.

Jejich smích se rozléhal po okolí, když se Růža celá zadýchaná zastavila a natáhla se na záda do trávy. Sam k ní doběhl, opřel si ruce o kolena a snažil se chytit dech.

"Tady je ale krásně!" zvolala hobitka, přetočila se na břicho a začala kinklat nohama nad hlavou. "A jak je ta tráva zelená!"

Sam si lehl vedle ní a přimhouřil oči před pálícím sluníčkem.

"Hele Same, beruška," zatahala ho dívka za ruku a ukázala na červeného broučka, který kolem nich s bzukotem proletěl.

"Spočítáme jí tečky!" napadlo staršího chlapce a zvedl se, aby berušku chytil. Brouček udělal ve vzduchu velký oblouk a přistál na jednom květu růžového keře, který rostl poblíž. Složil křidýlka pod krovky a vydal se na svých šesti nohou zkoumat křehkou krásu pod sebou. Sam se k němu sklonil a opatrně utrhl růži i s broučkem. Ale moc kvítkem škubl a beruška se s rozhořčeným bzukotem vznesla do vzduchu. Samovi zůstala v ruce jen oranžová růže. Zasmál se a rozeběhl se zpátky ke své kamarádce.

"Uletěla. Ale něco pro tebe mám!"

"Pro mě? Nějaký dárek?!" děvčátko se zvedlo na loktech, hnědé oči doširoka rozevřené očekáváním.

Sam se začervenal a podal jí růži. "To je pro tebe."

Růža si ji od něj vzala a zabořila nosík do jejích okvětních plátků. "Voní jako léto!"

Na Kraj se snášel večer. Ptáci pomalu přestávali zpívat, sluneční paprsky se skláněly za obzor a zelená tráva fialověla soumrakem. Od západu se zdvihl studený vítr. Nastával podzim a Kraj voněl jablečným moštem a hruškovými koláči. Hezká hobitka stála u zahradní branky. Vypadalo to, že na někoho čeká. Na cestě se najednou objevila statná postava. Dívka si zaclonila oči, aby lépe viděla. Byl to on. Ten, na kterého čekala.

Slunce zapadlo a píseň stromů se jako vlna přelila přes hobitku a jejího společníka, který pomalu došel až k ní. Otřásla se a on ji beze slova zabalil do své pláště.

"Je pozdě, měla bys být doma. Takhle nastydneš," řekl a vážně se na ni podíval.

Růža vzdorovitě potřásla hlavou. "Chtěla jsem se s tebou rozloučit."

Sam se vědoucně usmál.

"Je mi to líto," řekl po chvíli. "Pan Frodo mě potřebuje. A pan Gandalf řekl, že musím jít s ním."

"Same," podívala se na něj. "Já vím, že musíš. Ale… nelíbí se mi to."

"Nic se mi nestane. Bude tam pan Frodo a čaroděj, nic se mi stát nemůže. A uvidím elfy! Krásné, vznešené elfy. Uslyším jejich písně a budu naslouchat jejich příběhům!" jeho tvář zrůžověla, když jí s rozzářenýma očima líčil všechna dobrodružství, která se mu přihodí.

"Uvidíš, budu pryč jen krátce, A až se vrátím, budu bohatý jako pan Bilbo!"

"Já nechci, abys byl bohatý," na její tváři se zatřpytily perly slz. "Já chci, aby ses vrátil."

"Neboj, vrátím se. Vždycky. Čekej mě s jarem."

Růža se skrz závoj slz usmála.

Sam se natáhl k záhonu červených růží, rostoucích na záhonku za brankou a jednu utrhl. Růža si k ní přivoněla a přitiskla si jí k halence. "Je rudá a voní jako smrt."

"Ne," Sam ji objal a začal jí šeptat do ucha. "Voní jako čekání."

Zelená usínající trávy se mísila s šedým prachem cest. Krásná hobitka seděla pod stromem. Rukou si stínila oči a vyhlížela. Čekala. Tak jako tolikrát před tím.

Byl podzim. Ne takový, jako celé roky předtím, ale přitom krásnější, než minulý. Natáhla nohy a mezi prsty na nohou vyškubla pár stébel trávy. Růža se opřela o kmen lípy za sebou, zavřela oči a vychutnávala si poslední paprsky babího léta.

Uslyšela, když si vedle ní někdo sedl. Nemusela otevírat oči, aby poznala, kdo to je.

"Tehdy jsme ani neměli čas si spolu popovídat," řekl Sam hlubokým hlasem.

"Musel jsi zachraňovat Kraj," opáčila hobitka a položila si mu hlavu na rameno. Stále měla zavřené oči.

"Jsem rád, že ještě bylo co zachránit," Sam jí jednou rukou objal.

"Všichni už ztráceli naději. Ale já jim říkala, že se vrátíš a zachráníš je. Já tě čekala."

"A vidíš, splnil jsem své slovo."

"Ale teď je podzim," opáčila a konečně otevřela oči.

Zdálky se ozvalo zabečení. Někdo zřejmě hnal své stádo ovcí zpátky do chléva.

"Přijde bouřka," řekla Růža vážně a ukázala na černou hradbu mraků.

"Alespoň smyje Sarumanovu špínu," ušklíbl se Sam.

V dálce se ozval hrom a vzduch byl napjatý k prasknutí. Růža zaslechla křik matky, volající své děti pod střechu a štěkot psů. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se život v Kraji vrátil ke starým kolejím. Jako by nikdy žádní siláci nepřišli. Jako by jim žádný Šarkan nevzal poslední jídlo a neotrávil vodu.

"Chtěl jsem přijít dřív. Ale pan Frodo nebyl dost silný na cestu," Sam najednou mluvil tiše. "Už nikdy nebude."

"Same, udělal jsi pro něj, co mohl. Je na čase, aby se zase staral někdo o tebe."

Sam zamrkal, jako by se právě probral z těžkého snu.

"Proboha, já málem zapomněl!"

Růža se rozesmála. "Jednou zapomeneš vlastní hlavu!"

Hobit vážně vstal a podal jí ruku. Dívka se o něj opřela a vyskočila na nohy.

"Růžo Chaloupková, přišel jsem, vrátil jsem se... tedy, jak bych to… no prostě, ty víš co ne?" zoufale se na ní díval. Dle jejího výrazu ale bylo jasné, že neví co.

"Když jsme seděli s panem Frodem pod kouřící Orodruinou a mysleli, že zemřeme, vzpomínal jsem na tebe. Na pentle ve tvých vlasech. Na zvuk tvého smíchu. Nejvíc jsem litoval toho, že jsem se… nevyjádřil."

Růža vypískla a zakryla si pusu rukou.

"Tak, no, víš, chtěl bych se… tak nějak jako vyjádřit."

Sam ještě chvíli otevíral a zavíral pusu naprázdno a pak hobitce naproti sobě podal květinu. Žlutou růži.

Růže zářily oči, když si k ní přivoněla. "Voní jako svatba."

Venku zpívali ptáci a celý svět se radoval. Bylo léto, nejkrásnější léto, jaké kdy hobiti zažili. Jahody byly až k prasknutí plné sladké šťávy, tráva byla zelenější než obvykle a chmel dvakrát tak větší, než bylo zvykem. Od rána až do pozdního večera zněly Krajem veselé písničky a příběhy. Zlatovlasé děti v náručích svých matek jako by byly spíše krásná elfátka, než hobitci. Svět se radoval a půlčíci s ním.

Kdo se neradoval, byla žena ležící na posteli. Tvář měla zbrocenou potem, těžce dýchala a občas vykřikla. Starší hobitka jí otřela obličej ručníkem a pošeptala pár povzbudivých slov do ucha. A pak bylo po všem.

Hobit sedící na lavičce leknutím nadskočil, když se konečně otevřely dveře, které uplynulých několik hodin hypnotizoval pohledem.

"Můžu dovnitř?!" vyhrkl dřív, než stihla kyprá, postarší žena ve dveřích říct jediné slovo.

Jen se na něj usmála a ustoupila stranou.

Sam dovnitř vletěl skoro po hlavě a na prahu zakopl. Přivítal ho unavený smích.

Jeho úleva, když uviděl svou ženu živou a zdravou se svazečkem bílých pokrývek v náručí, byla skoro hmatatelná. Opatrně, po špičkách k ní přišel a sklonil se nad postel. Růža ho přivítala polibkem a ukázala mu děťátko, kterému z uzlíku peřinek koukal jen obličej.

"Náš Frodo," vydechl Sam a pohladil dítě po nosíku.

"Same, je to holčička," řekla Růža a usmála se zmatku, který se objevil ve tváři jejího manžela.

"Holčička?"

"Ano, krásná zdravá holčička."

Sam se usmál. "Budeme jí muset vymyslet jméno."

"Bude mít to nejkrásnější jméno na světě," vydechla hobitka.

Sklonil se a znovu svou ženu políbil.

"Tohle je pro tebe," podal ji růžový kvítek, který pro svou ženu utrhl z toho velkého keře vzadu za Dnem Pytle.

Růža si ke květince přivoněla. "Voní jako naše dítě."

Stará, ale přesto ještě pořád velice krásná žena ležela na svém dřevěném lůžku. Byla krásně učesaná a oblečená v bílých šatech. Ruce měla složené na hrudi a oči zavřené. Spala. Spala navždy. Zástup hobitů mlčel. Neslušelo se, aby hlukem rušili poslední rozloučení. Sešlo se jich hodně. Příbuzní a přátelé. Kolem dřevěného lože stálo třináct Růžiných dětí. Plakaly. Ženy a muži, všichni dávno dospělí, se svými rodinami, strastmi i radostmi.

Vřesoviště, kde se nacházelo místo posledního odpočinku, tiše šumělo ve vánku. Pokroucené duby se jako náhrobní kameny tyčily na místech, kde spočívaly generace těch, co už nejsou. Slunce přikryly šedé mraky. Nikdo se nemohl radovat.

Elanor se ohlédla a zatahala svého bratra za rukáv, aby ustoupil stranou. Pomalu se k nim blížila shrbená postava. Sam kráčel sám, hlavu skloněnou, a dav se před ním rozestupoval. Pod nohama mu křupaly rostlinky vřesu, šel pomalu, částečně kvůli svému stáří, ale hlavně kvůli smutku, který mu nedovoloval jasně vidět na cestu.

Došel až k pohřebnímu lůžku. Elanor mu položila ruku na rameno. Sam jako by si jí vůbec nevšímal. Jeho pohled patřil jediné ženě. Růže Křepelkové, chladné a bledé. Přistoupil až k ní, tak blízko, jak jen mohl. Poslední pohled na tu, které zasvětil svůj život.

V ruce svíral bílou růži. Opatrně jí nadzvedl vrásčité ruce a zastrčil jí pod ně růžičku, aby kvítek té, podle které byla pojmenována, svírala i na své poslední cestě.

Sklonil se a políbil ji na čelo. "Voní jako ty."

Ve znamení Gluma

Dnes má většina našich postřehů jakousi spojitost s Miláškem. A když už ne přìmo, tak alespoň s jedním z jeho nositelů. Ale je fakt, že elfové se narvou všude!

---

Asi první zastávka dnes bude tradičně ze školního prostředí. Naposledy jsme končili naším výtvorem z výstvarné výchovy, proto s ním dnes začneme. Je to Irtihino skvělé ztvárnění elfských věží v pointilistickém duchu.

Druhá zajímavost pochází pro změnu z hodin českého jazyka. Také jste přemýšleli, kde se vzalo znění slova bandory? Zdá se, že Samvěd četl starou dobrou českou literaturu... Karolína světlá, Kříž u potoka, jedenáctá řádka zezdola...

Cestou k Hůreckým hraničářům k domu U hobitů jsme na jakémsi náměstí před kostelíkem narazili na tyto sochy. Je vidět, že hůrečtí mají silný vliv i na své okolí.

jakýsi trpaslík (či trpaslice?) v rozkvětu mládí

a ani v dnešním vydání postřehů nesmí chybět koza...

No a další obrovské zastavení? To spočívá v jakési skautské základně v Plzni. Již po cestě jsem si všimla téhle cedule, neodolala jsem, kytaru jsem šoupla někomu, aby ji podržel a za chlze jsem si to jméno musela zvěčnit. Už jen jako stopu při hledání inspirace jedné naší kamarádky (kdo zná, pochopí :-))

(kdyby to nešlo přečíst... opravdu je nad Bílou horou odbočka na ves zvanou Doubravka)

A hned po vchodu dovnitř klubovny jsem si byla jistá, že se mi tam bude líbit. V patře mě totiž přivítalo toto - pamětní "plakát" na kdysi proběhlý tábor.

zajímavější detaily, které se tam daly objevit:

kšandičkové... hm, celkem úspěch, velká část lidí ani neví, že něco takového existovalo.

Na druhou stranu, co má u všech tuřínů být toto? Trpasličí rod? Ehm? Jako, Brandorádi byli trošku divní (a pořád jsou), to uznvám, ale že by byli až takhle divní...

A samozřejmě jim nesměl chybět ani pamětní kus pařezu. Chudák Glum, má dojem, že kanonicky mu to slušelo víc.

Provozovala jsem, že tím Středozemské objevy na jednu klubovnu již jsou vyčerpány... To byl ošem omyl, stačilo vejít do dalších místností a nové skvosty na sebe nenechaly dlouho čekat.

Jedna z kachliček, špatně čitelná, co přesně je na ní napsané však dozajista ví všichni.

V místnosti kluků, kam jsem se dostala jen díky tomu, že jsem ze zdravotních důvodů nemohla jít na celý výlet a zůstávala jsem chvíli sama v celé klubovně a jakožto takový "vedoucí" jsem tam mohla vstoupit (a zhasnout jim tam světlo, protože ti trdla ho nezhasli), jsem objevila mapu jejich etapovky.

a ze stropu visela jakási parodie na noru s nízkým profilem.

V další místnosti byl strop z trochu jiného soudku, jen tak vyjímal kořen... No fakt, solidní, bukovej kořen. Kdo by si ho ta, kruc věšel?

A co teprve jejich nástěnné malby? I když se to vezme od těch nejjednodušších, stojí za to. První záchvěv larpu

Další skupinka larpových bojovníků

A zde dokonce už i něco, proti čemu by se dalo bojovat! Roztomilý malý černý dráček.

A jeho dva starší bráchové

A na zakončení ještě přidám dvě fotky z výletu s rodiči na zámek v Pardubicích. Zde máme filmový záběr velmi využívaný na začátku Společenstva Prstenu. Frodo v ruce drží Prsten, Ano, opravdu je to Prsten. I po pěti vteřinách. Ale co po dvaceti? Hm, taky. No, vsadím se, že po dvou minutách nebude jiný! Škoda, zase to nevyšlo...

A jak dopadla Frodova ruka po nějaké době? To už se nacházíme kdesi u Rauroských vodopádů. Všimněte si ještě hezké stylizace s motivem Pomněnky, která naprosto zapadá do kontextu. Jen ta voda z obrázku nějak vymizela. Asi uschla...