Dlouho očekávaná reportáž z letošního TolkienConu konečně tady! Dozvíte se jak Con (a hlavně přípravy na něj) prožíval Mittalmar, co všechno je udělat, když chystáte Elfohobití Koutek nebo co to je, postavit takovou noru.
Tato část pojednává především o měsících Conu předcházejících a pak o prvním dni samotné akce - o pátku.
Dobrovolníci na pomoc na další ročník vítáni :-)
Při čtení prosím pamatujte na to, že celá reportáž je psaná zcela konkrétní osobou se zcela subjektivními pocity a názory. Jedná se tedy jen o "jednu stranu pohledu" ke všemu ovlivněnou tehdejším stavem pisatele i vnějšími okolnostmi. Nejedná se tedy o objektivní zprávu.
Přípravy na Con byly tentokrát poněkud obtížnější. Vlastně bychom mohli s vyprávěním začít někdy na podzim, kdy proběhlo Eruhantale, elfí podzimní slavnost u Laisi. Tam byl totiž mimo jiné dohodnut i první bojový plán na letošní Con. Rozhodli jsme se, že Koutek budeme organizovat dvě - já a Laisi. Říkala, že už se cítí příliš unavená a nemocná, aby táhla Koutek, ale souhlasila, že nám s ním ještě tento rok pomůže. Měla jen dvě podmínky: 1. že nebude muset poskytnout věci ze své domácnosti, zejména nádobí 2. že jí někdo pomůže s vařením. Nakonec jsme se dohodly, kvůli jejímu odlehlému bydlení, že přijedeme předem na lembasovou brigádu, ale čerstvé jídlo uvaříme každá zvlášť, ona polívku a bramborový salát, my kuřata a slané koláče. Dělalo jí to starosti, ale nechala se přemluvit, když jsme ji ujistily, že budeme vařit po poradě s maminkami a jen to, co určitě zvládneme a bude kvalitní. Jak to dopadlo uvidíte dále.
Už od nějakého toho října se rozeběhly první přípravné práce. Vážně by mě zajímalo, jestli někdo z Conu na nějakém programu dělal déle než my… Kdo ještě nezkusil organizovat a sestavovat program čítající celkem čtrnáct položek, nepochopí. A pokud ano, ať si k tomu ještě domyslí dva další programy navíc (jedno vyhlášení soutěže a jednu přednášku). K tomu si jako konstantu přidá i výzdobu Koutku, jídlo a fakt, že oněch čtrnáct položek programu mu neustále hrozí, ať se je ani neopováží dát v čase vystoupení FS/vystoupení PHS/Flight of the Noldor/jejich vlastní přednášky/doplňte dle potřeby. To si vynásobte faktem, že Koutek je v lednu a to se uzavírá pololetí, že začínám dělat řidičák a že jsem se upsala k vedení přírodovědeckého kroužku, vydělte dvěma až třemi a půl (Polly pomáhala intenzivně, ostatní občasně) a vyjde vám… ne, raději ani nechci vědět.
Přímo na Eruhantale jsem po cestě do Entího lesa (co taky dělat jiného, když musíte mlčet a meditovat) dala dohromady nějaký základní plán workshopů i programu a začala s realizací. Tj. nechala si to schválit Laisi a rozdělila si Mistry na ukecávání. Jako nejvyšší meta byla položena Nina, která nikdy nikam nepřijela.
Největší kus práce se asi odvedl na Volání Rádovských, kde jsem jedno celé dopoledne věnovala pendlováním mezi počítačem a programem minulého Conu a sestavovala kdo, kdy, kde, jak a za kolik. To totiž není tak, že bych prostě mohla sestavit ideální program s ideálními časy a bylo by po starostech, ne ne ne. Mistři a další účastníci programu totiž mají vlastní přednášky, přednášky co mají jejich nejlepší kamarádi a oni je nemohou zmeškat, přednášky na které jdou prostě všichni tak já taky a další a další věci a přání. Takže celé sestavování obnáší především neustálé dolaďování a přehodnocování dle požadavků jednotlivých človíčků. To bylo ještě ztížené tím, že jsem neměla ani nástin nějakého programu (jen že FS bude v pět, což ovšem třeba taková Daniela netušila a strašně překvapeně se mě ptala, jak to vím, když oni ještě ani oficiálně nevyvěsili že, natož kdy budou hrát) a tedy jsem netušila, co za přednášky bude. Ale bylo mi slíbeno, že když své požadavky zašlu do konce listopadu, bude program upraven dle mého přání. Myslím, že nakonec se to mě i orgům povedlo doladit dobře. Nejvíce mě dostal jeden nejmenovaný mistr, který mi před Conem pětkrát psal apelující meil na téma "mám přednášku a fakt se mi to nemůže krýt s ws, doufám, že na to myslíš" a já mu většinou oplácela variacemi na "ubohý, urvaný hobit se FAKT snaží, ale neumí čarovat, stejně jako není jasnovidec a netuší, kdy ta přednáška bude". Tohle se odehrávalo před Conem. A na Conu ten samý mistr prohlásil, že příště potřebuje na ws víc času a dal by si tak… tři hodiny. A v atraktivnějším čase. Zabít. A zakopat v lese.
Program jsme ale nakonec doladili. Workshopů bylo celkem jedenáct ve třech blocích (příště to musíme více rozložit). A kromě klasických ws jsme měli i nějaké zbrusu nové a neokoukané - výuku tří druhů elfích písem, dřevořezbu, vyprávění, poetický workshop a samozřejmě workshop knižní vazby.
Kromě ws jsem se rozhodla do programu zařadit i další body. Hudební vystoupení Aha, Katky Schwarzerové a Boži a, na to jsem obzvláště hrdá a považuji to za největší objev Conu, přednášku Svatoslava Hofmana o Českém Hobitínu. No a samozřejmě nezbytná Elfí slavnost, na kterou jsem ukecala Barděte, aby nám tam hrál. Vypadá to idylicky, co? Bardě byl moje tajná zbraň, protože jsem tušila, že svou hrou naprosto ohromí. To jsem totiž ještě nevěděla, co všechno se může semlít.
To by bylo k programu. Ovšem Koutek není jen o programu. Je i o výzdobě. Po zkušenostech z minulého roku jsme se rozhodli nerealizovat 3D noru ve formě stanu, ale věnovali jsme se raději myšlence nory placaté a tedy prostorově poněkud méně náročné. Ono totiž snažit se tancovat mezi norou velkou přes půl místnosti, klávesami, stolem s jídlem, stolem s workshopy a kuchyňkou není žádná sranda.
Prohlásila jsem, že noru vyrobím. Má idea se skládala ze čtyř kartonů a spousty zelené látky. Co přesně jsem s tím chtěla vyrobit, je ve hvězdách. Nicméně jsem nakoupila karton (zkuste si někdy jet metrem se čtyřmi kartony o rozměrech 80x100). A začala realizovat noru. Chtěla jsem ze dvou kartonů vyrobit dveře, nějak je připevnit na podlážku ze zbylých dvou plátů tak, aby se dveře daly otevírat, a všechno to nějak obložit látkou. Celá genialita mého nápadu ovšem spočívala v něčem jiném - dveře měly být otevírací. A uvnitř, po otevření se měl zobrazit pohled do vnitřku nory. Ne, neptejte se mě, jakým mechanismem to mělo držet, jak se to mělo otvírat či jak jsem tam chtěla přidělat zelené závěsy. Teď se bavíme o čase někdy na konci listopadu. To jsem takové drobnosti ještě vůbec neřešila, ty jsem měla v plánu začít řešit až v lednu.
Aegeri jsem poprosila, ať mi nakreslí obrázek vnitřku nory o rozměrech metr krát metr. To měl být základ. No a já si jednoho dne pustila Audio Morta, roztáhla se na dlaždičky před kamna a začala tvořit. Ze dvou kartonů jsem vyřízla dva půlkruhy, lícující k sobě tak, aby po slepení dávaly kulaté dveře. Po jakém slepení, ptáte se? To tehdy ještě nebylo specifikováno, jisté bylo jen, že to nějak slepím. A že to ideálně bude držet.
Protože jsem chtěla dveře zeleně lakované, snažila jsem se sehnat něco, co by po aplikaci na karton vypadalo jako zelené nalakované dveře. Někdo mi poradil sprej (zkusily jsme použít ten, co ho měli u nás na kroužku na výtvarce. Byla to sranda, pobíhaly jsme s Polly na ulici před výtvarkou, stříkaly po kartonu zelenou barvu ze spreje a mávaly celou plachtou kartonu nahoru a dolů, aby to konečně uschnulo. Ne že by to tedy nějak fungovalo (sprej i mávání), ale zato jsme se pobavily. A kolemjdoucí také). Kdosi pak navrhl zakoupit tapetu. Ovšem tapetu zelených dveří nemají ani v Ikee. Nakonec jsem použila osvědčenou metodu umělců a zoufalců - temperu. Natřela jsem budoucí dveře nahnědo a černým fixem na ně namalovala strukturu dřeva. Tímto způsobem aplikace jsem ale rodinnou zásobu černých fixů vyčerpala dřív, než jsem vůbec došla k druhé půlce kruhu a musela jsem tedy v jistém plonkovém čase mezi úpravou ledu na bruslišti zakoupit fixy nové (ptáte se, co dělá hobit na bruslišti? Učí tam Polly bruslit. A ptáte-li se, proč se Polly na prahu dospělosti rozhodla naučit bruslit, zeptejte se jí. Jednak je to osobní ale hlavně to já nejsem schopná vysvětlit bez výbuchů smíchu).
Tyto fixy padly za oběť umělcově kreativní duši a náš dům je tak dodnes fixopustý.
Poté byl čas na zelený nátěr. Vzala jsem zelenou temperu a své dílo přetřela na zeleno tak, aby podklad i struktura maličko vykukovaly. Made in Da Vinci. Zbýval už jen lak - bezbarvý lak, stříkaný v kůlně v nějakých mínus patnácti stupních, protože doma mi to stříkat z pochopitelných důvodů zakázali. Ovšem cesta dům - kůlna byla komplet celá namrzlá a tak se přenášení skoro dveří stalo poněkud adrenalinovou kratochvíli. A pád s dveřmi nad hlavou, snažíce se je držet tak, aby se neotřely o sníh je opravdový master-piece hodný každého budoucího geniálního umělce.
Tím byly dveře vyřešené. Ale ne tak propagace a samotný program. Jak jsem již říkala, bylo mi řečeno, že když sepíšu požadavky do konce listopadu, bude se to hýbat dle mě. Což se nakonec stalo. Božovi jsem o hodinu posunula jeho vlastní koncert, v sobotu zamíchala programem tak, aby Sváťa dostal projektor, a myslím, že jsem v konečném důsledku vlastně posunula i Flight of the Noldor kvůli své vlastní přednášce. Myslím, že bych příště mohla začít brát úplatky na změny v programu…
A co plakátek a nezbytná propagace? Plakát nakonec vytvořila Laisi. První verzi dělala Aegeri, ale ten její byl nakonec zamítnut (promiň, Aegeri, stále Ti ještě dlužím tu masáž :-)) a chudákovi sindar zbylo jen Šárčino měkké rameno na vyplakání se. Pro umění je třeba trpět. Na Mittalmaru jsme zveřejnili dva články jako reklamu a Laisi vytvořila takovou tu akci na facebooku. O existenci této fb stránky jsme se dozvěděli pofidérně a náhodou, někdy asi dva týdny před Conem. Tož to k naší informovanosti a zběhlosti v moderních sdělovacích prostředcích.
Zbývalo doladit jídlo. Taková drobnost, jen na okraj. Samozřejmě. Domluvené bylo, že o víkendu před Conem přijedeme k Laisi napéct lembas a doladit celý plán. A zbytek vaření pak obstaráme my, hobiti. A to jednak nákupem v pátek před Conem a pak vařicí brigádou u mě doma ve čtvrtek před zahájením. K tomuto účelu jsem si přizvala téměř dobrovolné brigádníky - Polly, Šárku a Aredhel. Ale nepředbíhejme. Lembasová brigáda se měla odehrávat od soboty večer do neděle odpoledne. Tomu předcházelo složité domlouvání, protože já v sobotu měla rodinnou oslavu. Ale díky shodě mnoha okolností (a jednomu slibně se rozvíjejícímu milostnému vztahu jednoho člena rodiny) se nakonec podařilo a někdy ve čtyři jsem seděla ve vlaku směr Zadní Třebáň. S sebou jsem kromě jiného vezla i tři šípy a Polly.
Ve vlaku telefonát od Bagra, že nás může na nádraží vyzvednout a hodit k Laisi autem. Takže jsme jeli s Bagrem. Ukázalo se, že on, Aldariel a jejich děti jsou u Laisi na návštěvě. To byla dobrá zpráva. Mohli jsme si pořádně pokecat, Aldariel nám usmažila palačinky a prostě bylo veselo. A hlavně, odhalení roku, jsme se konečně dozvěděli, proč se Bagrovi říká Bagr…
První várku lembasu jsme dělali už v tu sobotu večer. Bylo to zajímavé, protože nám asistovaly obě děti. Jedno asi tři roky, druhé rok. A nevím, jestli si lembasovadlo dokážete představit, ale mohu vám pro ilustraci říct jedno - je to opravdu hodně horké a opravdu hodně nestabilní. Než jsme se naučili správně lembasovat, skoro polovinu první várky jsme zkazili. To a události pozdější mě jen utvrdily v přesvědčení, že kuchař ze mě fakt nikdy nebude.
V neděli jsme lembas dodělali a hlavně pomohli Laisi sbalit věci do Koutku. Ukázalo se totiž, že zejména textil a nádobí jsem absolutně podcenila a bude nutné to vzít od Laisi. Která to vzala docela dobře, na to, že už několik měsíců žila v domnění, že všechno bez obtíží jistím…
Kvůli tomu, že část věcí jsme měli odvézt už teď, zavolala Polly rodičům, jestli by pro nás nemohli přijet. Ti opravdu přijeli. O hodinu dřív než bylo domluveno. V domě tak nalezli Irith s rukama v misce s těstem, kompletně celou umazanou od medu a mouky a Polly, běhající po domě nahoru a dolů jak veverka a přibližně podobně nervozní. Ale zabalili jsme a vše narvali do auta. To vše čítá i matraci. Kdo ještě nikdy nezkoušel rolovat a svazovat matraci, nosit ji ze schodů a rvát do kufru, přišel o mnoho.
Také jsme od Laisi obdrželi hotovost na nakoupení jídla. K tomuto úkonu došlo ve čtvrtek. S valou (nebo valií? valijí? valijkou? a nebo to jméno obnáší velké V?) a elfkou jsme měli sraz ve tři na zastávce tramvaje. Ano, plán takový byl. Do výsledku se ovšem vloudila stejná veličina, která figurovala i v Pollyině rozhodnutí naučit se bruslit a tak jsme ve tři teprve vyrážely ze školy.
Rozdělily jsme se na dvě skupiny. Skupina A čítající Polly a Šárku šla nakoupit veškeré potraviny, skupina B, tedy já a Aredhel šla nejdříve do výtvarných potřeb, do řeznictví a nakonec do obchodu počkat na skupinu A a přitom důkladně konverzovat, probírat nejnovější perličky, hlášky a drby a prostě klasicky plkat o všem možném. Po konečném setkání obou skupin jsme zamířili na místo, kde měla naše krasojízda pokračovat plánovanou přehlídkou našeho kuchařského umění. Jen pro ilustraci dodám, že když jsem mamce říkala, co všechno a jak jsme spáchaly, reagovala větou "takhle se nikdy nevdáte." Ale je fakt, že zrovna my čtyři jsme v tomto ohledu mezi námi Mittalmarovci vážně lůzři :-).
Idea byla navařit tři pečená kuřata, bramborovou buchtu, slaný koláč a velikonoční nádivku. Realita se ukázala býti tvrdou, plnou kvásku, podezřelých receptů a divně oranžových brambor. Ne, teď vážně. Když strouháte brambory, má z nich týct oranžová voda? A mají být ve výsledku takové… načervenalé? Naše teorie je, že za těch pět minut venku asi nějak namrzly, ale nevím. Ani biolog Šárka si s tímto jevem nevěděla rady a pro jistotu jsme se zapřísahaly, že se té buchty z konzumačního hlediska ani nedotkneme.
Detaily vaření asi netřeba popisovat, už byste od nás nikdy nic nejedly (zvlášť po tom mrkvovém salátu made by Polly na Rádovských, co :-) ). Jen řeknu, že kuřat se mistrovsky zhostila Aredhel (a kuřata, s česnekem všude kam se jen narvat dá (v životě bych neřekla že má průměrně velké kuře tolik tělesných dutin) byla ve výsledku jediným jídlem, které se nám opravdu povedlo), bramborová buchta nám nakynula a přetekla z pekáče (nemluvě o tom, že jsme ji jaksi zapomněly osolit a ve výsledku prý chutnala jako droždí), pizzu jsme omylem místo pečení grilovaly (na tuto chybu musela přijít až moje maminka) a do nádivky z nějakého blíže neurčitého důvodu Polly se Šárkou nakoupily na tenounké plátečky nakrájené uzené (alespoň nehrozilo, že to někomu zaskočí). Ale objev dne, Šárka umí dělat kvásek. A to bylo vážně potřeba, protože ta věc je všude. Prostě všude! A pozor, když smícháte kvásek s oranžovými bramborami, dostanete Hrnečku vař. A poučení pro příště? Žádné příště nebude, příště bez jídla. Tohle byl pokus, který nám ukázal, že tato cesta je zavřena. A torza našich neslavných pokusů jakož i traumatické zážitky kila brambor a dvou kuřat ji střeží.
Polly odešla brzo, zbylé dvě pomocnice zůstaly asi do devíti, pomáhaly mi dobalovat, tisknout plakátky apod. No sranda byla. Přitom jsem je stihla seznámit i s kompletním plánem "Co bych udělala já ve věci Kalendáře, kdybych byla Vámi". Mohu směle říct, že už začínají realizovat :-).
Pátek 20.1.2017- První den Conu, nikoliv první den tohoto šílenství. A protože jsem na střední, nemohla jsem si udělat volno jako někteří a musela jsem na půl dne ještě tvrdnout ve škole. A až tam jsem si uvědomila, že jsem ve víru včerejšího vaření zapomněla na ovocný salát. Takže sms Šárce, ať sežene kompoty (Aredhel prý nemá čas (výmluvy!) a ostatní jeli z různých koutků republiky). Nakonec se domluvilo, že slavné kompoty koupíme až odpoledne, protož teď by to Šárka nepobrala a to ani s využitím veškeré své čarovné moci. Je zima. Tak co čekat.
Po škole bylo nutné co nejdříve dojít domů, umýt si vlasy, dobalit a hlavně dýchat. Měla jsem velké štěstí, že mě na Con vezli rodiče autem, jinak by to asi nešlo. Tu kupu věcí bych prostě nepobrala. I tak jsem měla mírné zpoždění (i když z části kvůli tomu, že jsem se pro různé věci musela snad třikrát vracet. Nejdřív jsem doma nechala ony slavné poživatiny, potom celou noru a nakonec tuším věc nejdůležitější - mobil).
Entonymu a Polly jsem slíbila, že dorazím ve čtyři. Vzhledem k tomu, že jsme vyjížděli ve čtvrt na pět, začínalo býti jasné, že to asi tak trochu nezvládám. Vzala jsem si tedy k ruce telefon, abych mohla přijímat zoufalé telefonáty od panikařících přátel, balancujících na hraně propasti zoufalství, protože má maličkost ještě není na místě, aby vše v poslední vteřině zachránila. Jediný kdo ale nakonec zavolal, byla Tani, že už dorazila, ale nikdo známý tam není. Jako by jí nestačil barák orgů. A Entony s Nareth, rázující od spodního patra po nejvyšší a sobecky si zabírající nejlepší místa na plakátky. Ale musím říct, že ty naše plakáty byly určitě lepší. Rozhodně! Uklidnila jsem Tani, ať počká, že tam hned budu. Dorazila jsem v půl páté s jazykem na vestě. A Polly přivezl tatínek v pět. Začínala jsem si připadat jako dochvilný hobit.
Stěhování věcí z auta (které před školou nesmí parkovat) nahoru do patra je vždycky zajímavé. Opět jsem do té zimy vyhnala nějaké naprosto neznámé lidi, které jsem potkala na chodbě… Ale celý náklad byl díky tomu odnošen docela rychle a policisti ani nestihli náš dopravní přestupek zaregistrovat. Myslím, že bych někdy těm lidem, co mi to každoročně pomáhají nosit a přitom se známe jen díky komunikaci typu "Nutně potřebuju pomoc něco odnosit, pojď!" měla přinést minimálně čokoládu… A když jsme tak u toho… myslím, že jsem slíbila čokoládu Potty, té paní co to se mnou celé domlouvala a kvůli mně hýbala programem jak špatně vystřiženým puzzle. Hm, já ji zkusím přinést příště, slibuju!
Náklad jsme složili před třídou, kde se měl celý Koutek odehrávat a já se přivítala s Tani.
Už jen uložit sestře věci na spaní a jít dělat to, co jsem později dělala celý víkend - organizovat. Mám podezření, že jeden z těch hlavních orgů tam na mě musí být poněkud naštvaný. Je to přesně ten, se kterým jsem za celé ty tři roky prohodila jen "Potřebuji nutně pomoct stěhovat!" (ale zato mu tuto větu opakuji s železnou pravidelností) nebo "Potřebuju koště". Ale sehnal mi koště (stejně jako minulý rok) a nevypadal nijak zvlášť naštvaně. Dáme si příští Con repete?
Koště jsem předala Tani a já začala tak nějak vymýšlet celé rozestavení učebny. S pomocí nějakých úslužných lidiček jsem dotáhla žíněnky a vyžebrala nějaké lavice. Mám takový dojem, že celý pátek vlastně byl jen o přenášení lavic a židlí. Některé byly moc velké, jiné malé, některé zelené, které do naší třídy v žádném případě nemohly, ty správné červené měl zase Bronec… no bylo to vtipné. Zvlášť když jsem si až pozdě uvědomila, že kuchyňku se snažíme udělat z místa, kde stojí počítač a veškerá třídní elektronika.
Když přijela Polly, vyslala jsem ji nakreslit na tabuli mapu Kraje. A Tani mezitím dometla (za značně kyselých pohledů, asi čekala nějakou intelektuálně náročnější práci než zametení jedné středně velké třídy). Mohlo se tedy začít stavět.
Začali jsme stěhovat. Postupně přijížděli i další členové našeho (ne)dobrovolného stavěcího klubu. Výtvarníci ovšem téměř ihned odešli věšet výstavu. A těch… kolik? padesát?... obrazů věšeli stejně dlouho, jako jsme my zařizovali celou jednu třídu. Mám neodbytný pocit, že se prostě flákají. Což byl ale poněkud problém, protože já je potřebovala na stavbu nory. Ale protože ani po třech hodinách stále ještě nebyli hotoví, udělali jsme to nakonec sami (a určitě líp!).
Polly a Třezalka šly nakoupit do lahůdkářství jídlo, které jsme ve čtvrtek nesehnaly a pak samozřejmě sehnat i nějaké ty kompoty. A my ostatní stěhovali lavice, věšeli látky, stavěli noru… Věšení šátků se s elegancí ujala Aredhel. A nakonec to opravdu drželo, i když celá konstrukce na začátku vypadala, že nám při sebemenším závanu větru kompletně spadne na hlavu.
Nora se ukázala jako problém. Díky nápadu od Bagra jsem si od Třezalky vyprosila stanové tyče, které měly tvořit vnější opěrnou konstrukci pro zelené látky. Ne, vážně nevím, jak bych to dělala bez toho. Některé věci je prostě lepší nevědět. Slepili jsme obě půlky dveří k sobě a zjistili, že jsem zapomněla na kliku. Takže Jožka se svým bratrem se jali z kousku žluté vlny, krabičky od režné nitě a drátku vyrábět knoflík na dveře a ten posléze na zmíněný objekt připevňovat.
Aegeri nám poskytla obrázek do vnitřku nory (o 20 cm kratší než jsem potřebovala), který Terka odborně nalepila na podklad. Ten obrázek byl vážně úžasný. Když jsme ho vybalili, všichni nad ním chvilku pietně stáli v němém úžasu, než se ho odvážili vůbec dotknout. Na volnou plochu podkladu jsme měli (tzn. - idea byla) přilepit i samotné dveře tak, aby se daly otvírat jakoby v pantech…. Dobrý nápad, co? Jen ty panty chyběly.
Velkým úkolem se ukázalo býti samotné ohnutí dveří. Což jsem nakonec provedla já, protože Pomněnka i Jožka se báli, že to zničí. Alespoň mají úctu k mistrovským dílům :-) Pak jsme dveře nechali uschnout do rána.
Jednoho orga jsem ještě pověřila tím, ať vypojí počítač, abychom si z katedry mohli udělat kuchyňku. Tam ještě nastaly menší problémy s lavicemi (žádné dvě k sobě totiž výškově nepasovaly), ale i tyto nepříjemnosti byly nakonec vyřešeny. A když se to vezme kolem a kolem, po dvou a půl hodinách jsme Koutek měli skoro postavený. Zbytek jsme dodělávali v sobotu ráno.
Byl čas na zaslouženou odměnu - program. Tímto programem byl Mášin koncert. Máša zpívala několik starých, ale i zcela nové a, pozor držte se, optimistické písně.
Koncert se myslím opravdu vydařil, i když, alespoň v mém případě, jakékoliv soustředění značně ztěžovala vyhlídka dalšího bodu programu - vyhlášení Semenáčku. To mělo být na hodinu. Což jsem netušila. Já měla za to, že jsem uváděla maximálně půl hodiny. Naštěstí na konci mělo být zahájení ilustrátorské výstavy, takže se čas maličko zkrátil (o pět minut, my jedééém!). Ale i tak, jak později řekla Daniela "Vážně jsem netušila, co nám tu chcete tu hodinu povídat". Ale nakonec jsme to zvládli. Mluvila jsem hlavně já, s přizvukováním od Polly. Publikum bylo místy na zemi smíchy, takže soudím, že to byl úspěch. Ceny jsme taktéž předaly v pořádku a vzhledem k počtu lidí, kteří na celém programu byli, doufám, že příště bude účast zase o kousek větší :-).
A pak jsme s Polly zalehly. Tedy se o to alespoň pokusily. Jak to tak vidím, tak má vyhlídka, že budu jednou spát přímo na Conu, je opravdu bláhová. Usnuly jsme někdy v půl třetí. A šly jsme spát v deset. Mezitím tam samozřejmě chodilo hafo lidí, někteří chrápali, a na chodbě neustále někdo hrál.
