Opora

Další z Taniných jednorázových povídek. Opět taková... depresivní :-)

Frodo lituje. Lituje toho, že své přátele vzal s sebou tam, odkud už není návratu. A vzpomíná na první setkání se svými nejlepšími kamarády.

---

"Už je to dost dlouho" řekl s obavou v hlase Saramír.

"Nic to neznamená. Neměj obavy. Vše bude dobré," odpověděl mu Rorimak a pohladil ho po zádech. Frodo vše jen mlčky pozoroval. Bylo to opravdu dlouho, pomyslel si, co Esmeralda pocítila první náznaky příchodu dítěte. Za dveřmi ležela několik hodin. Všichni kolem byli nervózní a Saramír už půl hodiny netrpělivě přecházel po místnosti. Frodovi se honilo hlavou mnoho otázek. Bude dítě zdravé? Bude to kluk nebo holka? Budu mu oporou? Budu ho mít rád? Budeme přátelé? Nevěděl, ale doufal v to. Doufal, že v něm objeví přítele.Už dva roky byl sám. Rorimak, Saramír, Menegilda, Esmeralda… ti všichni ho přijali a měli ho rádi, ale přesto neměl nikoho, kdo by ho udělal opravdu šťastným. Teď mu ale svitla naděje. Jeho malý… možná malá sestřenka. Ať už by to byl kluk nebo holka, věděl, že to bude mít rád. Byl by ale radši za kluka. Naučil by ho všechno, co znal. Mohli by se spolu toulat po okolí, hledat elfy, krást na poli sedláka Červíka… vše, co od té doby nedělal. Změnil se. Už to nebyl ten malý veselý hobit jako dřív. Menegilda často říkala, že dospěl - dospěl příliš brzo. Už neběhal po okolí, nehledal elfy a už vůbec nekradl houby sedláku Červíkovi. Teď byl nejčastěji doma a nezmohl se na nic jiného než na čtení. Ten jediný únik od každodenního smutku ze ztráty. Nejlepší byly dopisy strýčka Bilba, který mu je pravidelně psával. Byly úžasné, plné dobrodružství. Vždycky si sedl pod jabloň v sadě daleko od všech a hltal každé slovo. Měl Bilba hrozně rád. Tolik chtěl být jako on. Chtěl být statečný, ale nemohl, bál se. Měl strach, že se to bude ještě opakovat. Nechtěl už o nikoho přijít.

Náhle ho z jeho myšlenek cosi vyrušilo. Za dveřmi se ozval dětský pláč. Saramír se konečně zastavil a upíral svůj zrak na dveře. Po několika nekonečných minutách čekání vyšla ven starší hobitka a v rukou držela malý uzlíček látky. Všichni se seběhli kolem ní.

" Je to chlapec!" radostně oznámila. A podala uzlíček Saramírovi. Ten se usmál a po tváři mu skanula malá slza. Frodo vstal, aby se podíval na svého bratránka. byl tak malý, tak nevinný. Svými mrňavými prstíčky tiskl Saramírův ukazováček a na všechny kolem se usmíval. Měl ještě trochu nafialovělou pleť a malá očka, která se upřeně dívala na Froda.

" Náš malý Smělmír," radostně prohlásil Saramír.

" Takže Smělmír Brandorád. Krásné jméno," řekl Rorimak.

" Tak co, Frodo? Co říkáš svému mladšímu bratranci?" zeptal se Saramír. Frodo nenašel žádná slova. Byl jako přikovaný. Jen se díval do Smělmírových očí a na jeho dětský úsměv.

Nakonec se jen zmohl na: "Směje se. Je to smíšek."

"Smíšek," s úsměvem řekl Saramír.

"A co ty, Smíšku? Co říkáš na svého bratránka Froda?" zeptal se Rorimak. Smělmír se podíval na Froda a malými prstíky mu stiskl malíček. Všichni kolem se rozesmáli.

"Má tě rád." Řekl Saramír. Frodovi se rozzářili oči. Ucítil náhlé teplo. Bylo mu tak lehce.

…

"Jakou jsi měl cestu, Frodo?" zeptal se ho Bilbo stojící před dveřmi Dna Pytle.

"Docela dobrou, ale jsem rád, že už jsem dojel," s úsměvem odpověděl Frodo. na tento den se mladý pan Pytlík tolik těšil. Konečně bude s Bilbem bydlet ve Dnu pytle. Rádovsko měl rád, ale svého strýce ještě raději. Stále miloval jeho příběhy a stále si přál být jako on.

"Tak, Frodo, tady mistra Peckoslava už znáš ze svých předchozích návštěv, ale malého Samvěda jsi asi ještě neviděl."

Sam se na Froda usmál a on mu úsměv oplatil.

"Mistře, prosím Vás, pomozte Frodovi s věcmi."

Kmotr Křepelka popadl dva těžké kufry a odnesl je do Frodova nového pokoje. Bilbo vzal svého synovce kolem ramen a spolu odešli do jeho nového domova. Jeho pokoj byl velký ale útulný. Stála tam rozměrná knihovna, kam si mohl dát všechny svoje knížky a za léta nasbírané dopisy. I pracovní stůl z tmavého třešňového dřeva byl obrovský a postel přiměřeně tvrdá. Frodo si sedl na postel a rozhlédl se po svém pokoji. Zlaté sluneční světlo prosvítalo skrz kulatá okna. Vzduch byl příjemně teplý. Do pokoje vešel Sam a posadil se vedle Froda.

" Ty už jsi někdy viděl elfy jako pan Bilbo?" zeptal se a podíval se na něj svýma tmavě hnědýma očima.

" Jednou... z dálky," odpověděl mu Frodo.

" A půjdeme se na ně někdy spolu podívat?"

"Určitě ano," Frodo se usmál, pohladil Sama po jeho černých kučeravých vlasech a vzal ho za jeho opálenou ruku. Sam se na něho usmál. Byl to ještě ten nevinný dětský smích, který Frodo znal od Smíška. Ucítil náhlé teplo. Bylo mu tak lehce.

…

" Podívejte koho vám nesu" ve dveřích stála Rosana a v rukou držela malé děťátko.

"Tak tohle je náš Peregrin," dodala.

Bylo to poprvé, co Frodo viděl svého mladšího bratránka Peregrina. Jakmile se o jeho narození s Bilbem dozvěděli, okamžitě se vydali do Bílé studně. Byl tak maličký. Při pohledu na něj si Frodo vzpomněl na Smíška. Peregrin byl stejně tak malý a stejně tak roztomilý jako on před osmi lety. Jeho malé zelené oči si je zvědavě prohlížely.

Peregrinovy maličké prstíčky šátraly po okolí. Jedna ruka chytila Bilbův prst, druhá zase Frodův a na oba dva se rozesmál.

"Během večera by měl dorazit Rorimak s rodinou, pojďte na ně počkat dovnitř," řekl Paladin.

Všichni se vydali do nory, kde v hlavním pokoji plápolal krb. Během večera opravdu přijel Rorimak i se Smíškem, který se hned rozeběhl k Frodovi.

"Dlouho jsem se neviděli," smutně řekl Smělmír.

"Ano, ale tenhle týden si to vynahradíme," řekl Frodo.

Druhý den ráno se zašli podívat za Pipem. Byl už vzhůru a opět všude pátral svýma rukama.

"Je tak maličký", řekl Smíšek.

"Ano, jako jsi býval i ty," vesele mu řekl Frodo.

" Měl jsi stejně tak malé prstíčky a očka jako on," dodal. Smíšek se pousmál a začervenal se.

" Myslím, že spolu zažijeme velká dobrodružství," řekl po chvíli Smíšek.

" To určitě ano," rozesmál se Frodo. Ucítil náhlé teplo. Bylo mu tak lehce.

***

Hlas Raurosu mocně burácel a dunivě bušil v hloubce.

Frodo si sedl na kámen a položil bradu do dlaní. Zíral k východu, ale vlastně neviděl. Myslí mu procházelo mnoho myšlenek. Už byl dávno rozhodnutý, ale ta volba mu rvala srdce. Může je snad vzít na tu nebezpečnou a jistě i konečnou cestu? Může jim to udělat? Nebo je může nechat samotné v Divočině napospas svému osudu? Doufal, že se o ně aspoň postarají Aragorn a ostatní. Ale co pak? Zůstanou uvězněni v Minas Tirith a budou čekat na jistou smrt? Bývali by aspoň našli přívětivější smrt se svými blízkými v Kraji a možná by ani nezemřeli. Neměl je s sebou vodit, jak to mohl udělat - jak jim to mohl udělat? Nenáviděl se. Měl je chránit, ne je poslat na smrt. Selhal jako bratranec a selhal i jako přítel. Náhle ucítil, že ho někdo pozoruje...