Prokletí?

Další pochybný výtvor jedné zjistřelé mysli aneb Irith filozofuje, i když jí to strašně nejde. Jen na vlastní nebezpečí!

"Já už nechci nazpět z toho světa pro hrdiny."

Když jsem před několika lety poprvé otevřela stránky elfího barda Laega, netušila jsem, jak moc to může být osudové. To co tam najdu, to co tam uslyším.

---

Jsou písně při kterých se směju, které mi dokáží zvednout náladu a při kterých vše najednou vypadá dobré a v pořádku. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem se jednou vracela ze školy domů. Utahaná jak kotě, znechucená vším, spolužáky počínaje a počasím konče, všechno vypadalo zle a nepřátelsky. A pak jsem si vytáhla mp3 přehrávač a pustila si písničku. Volba padla na Zamilovaného hobita. A hle, slunce vysvitlo a... najednou bylo dobře. Najednou byl svět zase v pořádku a já měla sílu jít dál.

Jsou písně které jsou smutné a depresivní. Proroctví severu mám tendence si pouštět pokaždé, když se vrátím z nějaké akce. Ale ty se mě tak nějak netýkají. Mně nikdo neproklíná, já nikam neprchám, já nikomu žádné lodě neberu.

Ale pak jsou také písně, které si v podstatě nepouštím. protože mě až děsí, jak moc pravdivé jsou. A mezi ně patří i Hra na hrdiny. Řekněte, kdo z Vás nemá naprosto jasný pocit, že ta písnička pojednává právě o Vás? Nikdo, opravdu nikdo. Vy, kdo tento článek čtete, vy nejste "nad věcí". Pokud by se Vás to netýkalo, nejste tady. Nečtete blog čtyř snílků, nevyhlížíte jejich příběhy a nekomentujete jejich zoufalou snahu o realitu. Ne. Byli byste někde jinde. Dělali byste úplně jiné věci. Byli byste více... normální. Mnohem více byste žili v realitě a mnohem méně ve snu.

Protože fantazie, ať už v jakékoliv formě, je nesmírně vzácný dar. Ale dar prokletý. Čím víc se do ní ponořujete, ať už studujete dílo Tolkiena nebo kohokoliv jiného, tím víc si začínáte uvědomovat, jak moc je to krásné. Jak moc byste tam chtěli být. Vaše fantazie, váš duch někde hodně ve skrytu toužící po dobrodružství Vám nedá spát a nutí, dnem i nocí Vás nutí snít. Snít si své sny o dobru a zlu, o elfech a skřetech, o hrdinných bojích, přepadech i nočních hlídkách. O světě, kde když zemřete si prostě jen znovu hodíte kostkou a můžete být zase někdo jiný. Kdokoliv. Můžete být vše, čím nejste, ale čím jste tak moc být chtěli. "Krásní stateční a přitom nevidět, až masky sundáme, budeme jen stíny, my tvoři z podkamenů hrajeme si na hrdiny." Naprosto kýmkoliv. A pak najednou zjistíte, že už nemůžete zpátky. Músa, která vás nutí kreslit, psát, skládat, tvořit nebo prostě jen hrát je už příliš silná a vy, i když jste si na začátku mysleli, že to zvládnete, najednou zjistíte, že to nejde. Není cesty zpět. A nezbývá než jít dál.

Když jsem po TolkienConu přišla domů, napadla mě nepěkná myšlenka. Jestliže jsou všichni mí nejbližší přátelé cvoci, magoři, naprostí blázní, tak co jsem potom já? Neznám mezi Tolkienisty jediného normálního člověka. Jediného, který by nenosil bolest. Namítnete možná, že tu nosí všichni. Ano, ale my, my si k ní přidáváme bolest další. Bolest z návratu. Návratu do reality. Reality, která je nudná, šedivá, plochá a nezajímavá. Lesy nejsou zelené, tráva není svěží a hebká, slunce nesvítí a vy máte psát bakalářku. A vy nechcete, strašně moc nechcete. Nenávidíte neděle, nenávidíte loučení a nenávidíte čas za to, že vám opět zaťukal na okno a podotkl, že autobus vám jede už za hodinu.

A tak tady sedíte a čtete. Čtete pokus o filozofování, možná se mu smějete ale možná cítíte že ano, že to je ono. Že jste prokletí. Nemůžete couvnout a musíte dál. Musíte mučit sami sebe, trápit se a nadávat jen pro ty chvíle, kdy se fantazie rozletí a vy jste opět volní. A můžete udělat cokoliv. Jít na výpravu do Středozemě, vytáhnout meč, luk, brko a pergamen a jenom snít. Ještě chvíli snít.

Jste prokletí. A já také. Ale je to krásné prokletí.