O Gondorský semenáček a jemu podobné - Manuál pro začátečníky

O tom, že jsme rozjeli vlastní soutěž O Gondorský semenáček, doufám, všichni víte. Postarali jsme se totiž o to, aby se to nedalo jen tak snadno přehlédnout :-). Ale jak taková soutěž vlastně vzniká? Co za tím stojí? Manuál jak si založit vlastní soutěž čeká jen na rozkliknutí toho hezkého žlutého nadpisu!

Takže jak na to? Držte se následujících bodů a vaše soutěž bude dokonalá! :D

---

1) Podnět

Ano, asi první a nejdůležitější je podnět. Jak jste na to vlastně přišli, proč!

A jak to bylo s námi? Semenáček vlastně vznikl z jednoho jednoduchého důvodu. A to že se Irith nudila. Ano, čtete správně, nudila. Takže až se příště budete chtít vyhnout výbuchům její tvořivé a hlavně velice odhodlané mysli, nedovolte, aby ji postihl démon jménem nuda. A jak to tedy bylo? Irith jednou odpoledne neměla co dělat a tak si začala projíždět staré články na SPDPJRRT a narazila na spoustu odkazů na akce, které se kdysi uskutečňovaly a už nedělají, na časopisy, které se psaly a již nejsou nebo na soutěže, které se zakládaly a nejvíce do deseti let zase zhasly. No a protože ji, trhlého hobita, nenapadlo nic lepšího než napsat Daniele a na všechno tohle se jí pořádně optat, byl oheň na střeše. Daniela totiž velice ochotně vyprávěla. V rozhovoru s ní pak Irith narazila na téma již zrušené soutěže O lahvičku Miruvoru a zkusila nadhodit, jestli by nebylo fajn založit podobnou soutěž. Daniela odpověděla, že by to určitě fajn bylo a že má její plnou podporu. Tak se Irith jednoho prosincového odpoledne rozhodla, že založí soutěž. Někdo hold chodí vybírat kapra, někdo zakládat soutěže. A protože tady jde o princip, bylo jasné, že to bude soutěž tolkienistická.

2) Oznámení

Když už jste tedy skálopevně rozhodnuti svou soutěž založit, bylo by fajn, pokud nejedete na vlastní triko, o tom dát vědět kamarádům, se kterými byste ji rád udělali.

Irith tedy dala neprodleně vědět Polly a Pomněnce. Ta konverzace se už asi ztratila v proudu času, ale jisté je, že na to Brandorádi kývli. Dokonalá byla konverzace mezi Irith a Pomněnkou. Pomněnka totiž, jak je jejím zvykem, ihned začala řešit praktické rysy soutěže, zatímco Irith stále prodlévala v oparu "já-nejsem-blázen-jsem-jen-hobit". Rozhovor tedy vypadal přibližně takto:

Pomněnka: "Jo! To je super! Ale počkat? Už víš, jak se to bude jmenovat? Máš vybrané porotce? A jak to bude s věkovými kategoriemi? A budou se moc zúčastnit i výtvarníci?"

Irith: "Ehm.. Pomněnko, tu soutěž jsem vyprovozovala před hodinou…"

Irith pak rozeslala maily všem svým známým, o kterých si provozovala, že by se jim to mohlo líbit, jestli by měli potencionální zájem. Nutno říct, že to bylo tak půl napůl. Někdo neodpověděl, někdo nadšeně souhlasil, někdo prohlásil, že to v žádném případě (nebudu jmenovat Aredhel a spol.)… No ale kostky byly vrženy.

3) Propozice

Když už jste tedy dali vědět, chtělo by to dát dohromady propozice. Doporučuji nejdřív obšlehnout propozice již existujících soutěží a psát to podle toho.

Propozice byl docela problém. Irith je psala dohromady asi měsíc. Začala tím, že si našla podobné soutěže a ony prokleté propozice napsala podle toho. Nakonec jí to zkontrolovalo během jednoho měsíce asi pět lidí, každý tam viděl spoustu problémů a ještě těsně před zveřejněním se to muselo upravovat. Máte Irithiinu upřímnou soustrast kdokoliv, kdo se budete o něco podobného pokoušet. Zároveň (a našem případě) a před (v ideálním případě) psaním propozic si to chce ještě vyprovozovat takové ty důležité věci jako kdy, kde, co, jak, proč, a za kolik. Přesnější informace viz níže.

4) Jméno soutěže

Obávaný Gordický uzel. Jak se to vlastně má u všech hobitů jmenovat?

Toto řešila Irith s Polly po skypu. Konečný název je až asi pátý v pořadí, ovšem nutno říct že zdaleka nejlepší. První návrh byl "něco s Červenou knihou" pokud možno tak nějak jako "O zápis do Červené knihy" (to byl horký kandidát, ale nakonec odvrhnut s tím, že jednak takovou knihu nemáme a jednak to vypadá jak Guinessova kniha rekordů) nebo "O poslední stránky v Červené knize" (víte jak několik posledních stran v knize zbylo… Nápad to byl dobrý, ale vzhledem k tomu, že máme kategorii Artefakt nerealizovatelný). Následovaly nápady jako "O titul Gondorského písaře" (zavrhnuto kvůli stejným důvodům jako Červená kniha). Ale u Gondoru jsme už zůstali. Nakonec byl tedy vyprovozován název "O Gondorský Semenáček". Tento název má vysokou symboliku, kterou vám osvětlíme v nějakém příštím článku.

5) Soutěžní kategorie

Kdo a v čem?

Že uděláme čtyři kategorie poezie, proza, obraz a artefakt bylo celkem jasné. Jasné ovšem nebylo, jak to udělat s věkovými kategoriemi. Nejdřív to Irith chtěla dát do jedné velké kategorie. To bylo zamítnuto. Nakonec, po peripetiích s Danielou a odhadování počtů zletilých a nezletilých Tolkenologů se ustanovila kategorie mladší do 16 a starší od 16. Reklamace nepřijímáme!

6) Kdy a kde

Jak dlouho bude soutěž probíhat a kde bude vyhlášení?

Když už je kostra soutěže vyprovozovaná, ještě by to chtělo, kdy a kde. U nás to kdy bylo na jistotu. Jen s otázkou kde udělat vyhlášení byl problém. Irith chtěla vyhlášení na Conu. Ovšem… kdy? Zase to kdy! V pátek a neděli to totiž nemá smysl a v sobotu se to nesmí krýt s vystoupením FS a Elfí slavností. Irith se to snažila konzultovat s Laisi, která prostě jen napsala, že okolo toho nemůže nic dělat, protože už tak je problém, aby se Elfí slavnost nekryla s vystoupením Společenstva. Daniela také moc neporadila, takže jsme to nakonec nechali na vývoji okolností. Ovšem napsat samotným organizátorům, jestli to vůbec bude možné, to bylo něco. Na mail na infotolkiencon nereagovali a jiný Irith neměla. Učinila pokus vylákat ho z Finroda. Pokus trval dva týdny, bez úspěchu. Nakonec byl mail vylákán od Laisi. Orgové Conu na náš šílený nápad se soutěží kývli. A ještě rada pro vás. Když budete dělat něco podobného, nenechávejte si toto, tedy napsání organizátorům, na poslední chvíli. Zkuste to třeba udělat mezi prvními. Protože by bylo fakt zajímavé, kdyby to vyhlášení odmítli udělat (ve chvíli kdy už by byla celá soutěž připravená).

7) Co za to?

Výběr cen, ano, jak důležité!

Ceny byla jedna z věcí, na které jsme úplně zapomněli. Irith si totiž provozovala, že bude lidem stačit vědomí "vyhrál jsem jedinou Středozemskou soutěž v ČR". Pomněnka a její bratr ji rychle vyvedli z omylu. Takže nezbývalo než si nad tím sednout. Nakonec bylo domluveno, že vítěz dostane jakési zpodobnění toho Gondorského semenáčku. Jak to bude vypadat, to už se nechte překvapit. Irith přišla s nápadem, že by bylo fajn dát něco všem účastníkům. Takže byla po dlouhé debatě vybrána sběratelská série tematických placek. Jo, dáme všem placky, to se lehko řekne. Ale kde je seženeme? Naštěstí být členem Bralovské rodiny má mnoho výhod, mezi něž patří i to, že znáte lidi. Stačilo, aby Irith nadhodila problematiku placek doma a hned se objevilo asi pět kontaktů na známé a příbuzné, kteří tuto činnost praktikují. Ale protože to chce i nějaké hmotné ceny pro výherce, byl vznesen návrh požádat Michaela Bronce o sponzorský dar nějakých knih. Vyjednáváním byla pověřena Irith. Ta se rozhodla, že na Conu se zkusí nenápadně optat. Statečně tedy vystoupala až k stánku Strak na Vrbě, kde ale dostala z Bronce tak brutální strach, že radši zapadla do svého elfohobitího koutku a vylézala jen pomalu a opatrně. O den později ovšem podstoupila na téma Bronec diskuzi z Jixipen, která ji uklidnila, že vydavatel Strak na Vrbě fakt nekouše a že nejhorší, co může udělat je, že ji vyhodí a Irith šla po půl hodině ujišťování na věc. Bronec oproti všem předpokladům na všechno kývl (i když se Irith při konverzaci klepala jak ratlík) a přisvědčil, že knižní ceny poskytne. Druhý typ cen pak přislíbil larpový obchod Hůrka - U hobitů. Konverzace byla také zajímavá. Ehm... proč to vyšlo tak, že ceny nám většinou poskytují lidé, ze kterých máme hrůzu jen s nimi promluvit, natož je o něco požádat? Ale nakonec se zadařilo a můžete se těšit na opravdu zajímavé výhry. Ať žijem!

8) Porota

Když už nějakou tu soutěž máte, chce to také odbornou porotu, aby výsledky posoudila.

Protože název odborná porota je vážně hrozný, (ehm… znáte ten vtip… Jaké zvíře má dvanáct žaludků a žádný mozek? Odborná porota!) říkejme tomu prostě porotci. U Semenáčku bylo vybírání porotců fakt vtipné. Od začátku bylo jasné, že tam bude Daniela. Sice se nevědělo kde a v čem, ale prostě tam bude. To je slibný začátek, že? Následovala zoufalá výměna emailů mezi Irith a Pomněnkou, nakolik se Irith nemůže soutěže zúčastnit. Irith totiž bylo jasné, že to prostě nejde. Protože kdyby vyhrála, tak to bude trapné, že vyhrál zakladatel, a když nevyhraje, tak to bude blbé, že zakladatel nevyhrál. Pomněnka argumentovala klasickým ale-vždyť-jsi-po-takové-soutěži-vždycky-toužila. Jo, toužila, ale tohle je mnohem větší sranda :-). Irith Pomněnku uklidnila svým příspěvkem do Vidoucích a nakonec se dohodlo, že ona, Polly a Pomněnka budou porotci. Že porotci budou čtyři, od každé kategorie jeden a oni budou ten pátý, zástupce organizátora a dohromady budou mít jeden hlas (Polly to vtipně nazvala Města - odkaz na hlasovací práva měst). Mezitím jsme se domluvili s Danielou, že bude hodnotit poezii. Pak přišla na řadu proza. Irith řekla, že by nejraději chtěla Laisi. Následoval dlouhosáhlý mail od všech zainteresovaných, proč nám na to Laisi v žádném případě nekývne a ať to Irith vzdá rovnou. Na Conu si Irith s Laisi sedla, situaci jí vysvětlila a, oproti všem očekáváním, Laisi na nabídku kývla. Kategorie artefakt. Irith prohlásila, že by chtěla Bagra. Dlouhosáhlá korespondence od všech zainteresovaných, že Bagr na něco podobného v žádném případě nekývne, nemá čas a tohle prostě nikdy. No, Irith poslala mail a Bagr souhlasil. Poslední kategorie byl obraz. S tím byl problém, protože Irith znala jenom dva vhodné lidi. Šárku a Rioli. Po konzultaci s Laisi oslovila Rioli, která rovněž souhlasila. Takže se vlastně vydařili všichni!

9) Téma

Položka sice dobrovolná, ovšem dosti vhodná.

Od začátku nám bylo jasné, že téma pro první tři kategorie být musí, jinak nám budou lidi posílat staré šuplíkovky. Ale co za téma? Irith ve snaze vzdělat se, jak se taková soutěž dělá, obrazila asi čtyři literární soutěže a obhlédla, jak to dělají tam.

Ne že by to třikrát pomohlo. Jen tak pro zajímavost uvádím veskrze zajímavá a oduševnělá témata oněch soutěží, na které se opravdu bezvadně píše: "Svoboda jako dokonalost člověka" (???? To svádí k totální recesi. Hlavně mír a lásku!), "Milovat život víc než jeho smysl" (Joooo, jasně, a to je jako co?), "Neptej se, co dává život tobě, ale co ty můžeš dát životu" (Radši nebudu jmenovat, kdo toto téma vymýšlel, nebo byste si od něj už nikdy žádné knížky nekoupili.), "Jak srovnávat nesrovnatelné?" Nesrovnávat! Odpustit si ten tik, to nutkání zvědavosti, umanutou potřebu poměřovat a dle toho někam řadit, ne-li zařadit. Vždyť lidé se zařazují sami dřív, než je násilím někdo zašuplačí, aby se toho násilí náhodou nedočkali. Samovýběr zásuvky rovný autocenzuře. A téma, které totálně korunuje: "Emil se rozhlédl po nemocničním pokoji. Najednou ho napadlo, že by měl zavolat manželce. Ale pak se zarazil. Má vůbec manželku? A strachuje se o něj? Vůbec nic si nepamatoval."

Takže to nám přesně ukázalo, jak to v žádném případě dělat nechceme. V diskuzi padalo hodně témat. "Poslední sbohem" - odsouzeno s konstatováním, že je to fakt nevhodné téma pro první ročník. "Důvod zůstat" - to tak strašně zavánělo slashem a podobným, že jsme to raději zavrhli. "Rodina" - Pomněnka si chtěla přečíst něco o šťastné elfí rodince. "Mezirasová přátelství" - ano, je přesně vidět, co vymýšleli Brandorádi a jiné. Nakonec vyhrála "Osudová chyba". Jednak proto, že se na to dá napsat horor i komedie, a druhý, neméně závažný důvod byl ten, že původní Osudová chyba byla první povídka vydaná na Mittalmaru. Och, jaká nostalgie.

10) Logo

Důležitá výtvarná část každého projektu.

Od začátku bylo jasné, že soutěž bude potřebovat logo. K tomuto účelu Irith pověřila Polly s tím, ať se domluví s Šárkou a Rioli. Šárka obratem poslala svoje návrhy a obrázky, aniž by proběhla jakákoliv bližší domluva. Polly však měla vlastní představu, jak by logo mělo vypadat a tak ji Irith nakonec požádala, ať zkusí něco stvořit ona sama a že se uvidí. No a Polly stvořila ten úžasný semenáček, co visí na tom obrázku nahoře. Nakreslila ho pastelama a ty nápisy rovněž. Tři dny před tím, než měla být celá akce spuštěna, se Irith odhodlala nadnést, že to asi nepůjde, že je to moc upatlané. Bylo potřeba obrázek, ale zejména písmo převést do elektronické podoby (což bude potřeba i na ty placky) a nějak to vyčistit. Ač Polly není žádný grafik, pokusila se sama zhostit i tohoto úkolu, nechtěla svůj návrh předávat do cizích rukou. No a nakonec se doopravdy blýskla a stvořila to hezké, co teď můžete vidět. Jen pro představu. Samotné to semínko dole zabralo tři hodiny čistého času! Trpělivost růže přináší...nebo v našem případě semenáčky.

Že to byla fuška? No to tedy byla! Alespoň vidíte, že jsme se rozhodně neflákaly a vězte, že nejlepší odměna pro nás budou vaše díla, do soutěže zaslaná!

Vypečené dědictví

Ten, kdo byl na našem "koncertě" na Oslavě zničení Prstenu již měl možnost tuto písničku slyšet naživo. Pro ty ostatní to bude asi novinka. Tahle písnička je něčím speciální, její text napsala Pomněnka sama. Kdysi totiž přišla s nápadem na jeho úpravu, ukázala mi to s tím, že neví, jak dál. Mně se bohužel nepovedlo na její text navázat a tak jsem poslala svou verzi na Bilbovu cestu. Ale Pomněnka se nevzdala a po nějaké době nám všem přednesla svůj text s vylíčením toho, co se událo, než Frodo opustil svou noru. Jak se jí to povedlo můžete posoudit sami.

Hudba je od skupiny Kabát - písnička Colorado. Tani k tomu nakreslila skvělý ilustrující obrázek a já (Polly) vytvořila video.

---

Vypečené dědictví

Text: Pomněnka

Melodie: Colorado - Kabát

Bilbo vždycky říkal Frodo žádný strachy

jsi synovec můj, ve Dnu Pytle můžeš žít

až jednou zmizel, nechal tu prsten a prachy

za elfy do Roklinky rozhodl se jít

Tak jsem si poklidně žil ve své krásné noře

pak jednou znenadání přišel čaroděj

řek: prsten způsobil nejedno velké hoře

před jeho temným pánem v úkrytu ho měj.

R: Z Pytlíka na Podhorského změním jméno,

Prsten do Mordoru zničit odnesem, (se Samem!)

a jestli vrátím se živý do Hobitína,

o své velké cestě povím v Kraji všem.

Na dno staré truhly prstýnek jsem schoval

a klidný život v Kraji dál svým tempem šel

pak zjevil se tu Gandalf a do ohně ho dal

na jeho obvodu já nápis jsem našel.

Že je to prsten vládnoucí ten nápis říkal

jež Sauron kdysi v Orodruině ukoval

Gandalf řek, že Temný pán už ví, kde leží

Frodo zděšen prstýnek mu podával.

R:

Recitativ: (sólo)

Gandalf: "Víš, milý Frodo, bojím se, co bude.

Frodo: "Zdá se, že na hobita tento úkol zbude."

Gandal: "Žel, pravdu díš, já nemohu jej vzít."

Frodo: "A co s ním tedy má se dít?"

Gandalf: "Z Kraje pryč musí Prsten jít.

R: Z Pytlíka na Podhorského změním jméno,

Prsten do Mordoru zničit odnesem, (se Samem!)

a jestli vrátím se živý do Hobitína,

o své velké cestě povím v Kraji všem.

O své velké cestě povím v Kraji všem!

Zeleninové příhody mladých hobitů

Další povídka je trošku starší a někteří z vás ji možná znají. Jedná se o povídku, kterou Pomněnka kdysi zveřejnila na svém blogu předtím, než se stala členem Mittalmaru. Původní článek najdete zde a doporučuji ho navštívit už jen kvůli krásné předmluvě :-)

A o čem to je? Snad nejhobitštější povídka, která na Mittalmaru kdy vyšla nemůže být o ničem jiném než o... hobitech a o... jídle, ne? Zvlášť, když si uvědomíte, že tato povídka je vlastně od našeho blogového Sama :-).

---

Bylo po bouři. Kapky vody se třpytily na zelené trávě, slunce hřálo a vzduch voněl létem. Mladý Sam Křepelka stál uprostřed své zahrádky a tvářil se nešťastně. Nečekaná a prudká letní bouře způsobila v jeho zeleninových záhonech opravdovou spoušť. Nejhůře dopadla rajčata. Byla úplně potlučená. Samovi bylo skoro do pláče. Tolik škody. A zrovna dneska chtěl pozvat Růžu Chaloupkovou na rajčatový salát.

To byla totiž specialita jeho maminky. Sam vařil moc rád a chutně připravenou zeleninu měl mnohem raději, než třeba kus salámu. Nebylo tedy divu, že se rajčatový salát od maminky naučil. Dlouho své kuchařské umění trénoval a dnes se chtěl před Růžou ukázat. Jenže rajčata vypadala po noční bouři opravdu bídně a SamovY vyhlídky na oběd s jeho nejmilejší hobitkou ještě bídněji. Už si chtěl jít do chalupy pro fajfku, aby si trochu zlepšil náladu, když v tom zavadil pohledem o roh zahrádky, kde měl popínavé hrášky. Zdály se být nepoškozené. Oči se mu nadějně rozzářily.

Rozběhl se k zeleným výhonkům, ale nevšiml si rýče, který ležel na cestičce, zakopl a natáhl se na zem jak dlouhý tak široký (v případě hobita, obzvláště Sama, spíš to druhé). Právě se zvedal, celý od bláta, když si najednou uvědomil, že někdo stojí u plotu a směje se. Před chvílí tam ještě nikdo nebyl. Sam se prudce otočil. Zjistil, že hledí do veselých očí Růži Chaloupkové. Zrudl. Zrovna ona musela vidět jeho směšný pád. Se značným zahanbením si uvědomil, že stojí jako pařez, s obličejem celým od bláta. Otřel si ho rukávem košile (který zůstal záhadným způsobem celkem čistý) a nejistě se usmál.

"Ahoj Same.", pozdravila Růža vesele. "Koukám, že se na zahrádce činíš."

"Ehm…", Sam hned nevěděl, co říct. Myslel jen na jedinou věc. Chtěl pozvat Růžu na salát. A bylo mu úplně jedno, že právě viděla jeho nešikovné zakopnutí a smála se mu, i že je celý špinavý. Byl si jistý, že jestli nesebere odvahu a neřekne jí něco teď, neudělá to nikdy. Nadechl se a chystal se jí něco říct, ale Růža ho předběhla.

"Přišla jsem tě pozvat na rajčatový salát. Sbírali jsme už včera, takže nám je bouřka nestihla zničit. Není sice tak dobrý, jako ten od tvé mámy, ale myslela jsem, že by Ti třeba přišel k chuti."

Teď se pro změnu začervenala Růža. Sklopila oči a rozpačitě se na Sama usmívala. Ten se po jejích slovech rozzářil jako sluníčko a zároveň se rozesmál. Růža na něj upřela nechápavý a zmatený pohled.

"Já jsem tě dneska chtěl pozvat na rajčatový salát podle receptu naší mámy, ale nesklidil jsem včas rajčata a bouřka je všechna pomlátila. Zůstaly mi jen hrášky", vysvětloval Sam.

Růža se chápavě usmála.

"Vidíš a nám letos hrášky shnily. Tolman je totiž zalíval až moc často a důkladně, protože se chtěl předvést před vaší Mochničkou, jaký je dobrý zahradník. Mochnička chodila kolem naší zahrady k Zelenému drakovi, Kmotrovi pro pivo, když dělal na vinici pana Bilba. Pokaždé, když šla kolem, vzal si Tolman plnou konev a šel zalívat hrášky, které máme zasazené hned u cesty. A protože letos často pršelo, byly přelité a všechny pohnily."

Při představě Tolmana, jak horečně zalévá záhony pokaždé, když jde Mochnička Křepelková okolo, se oba rozesmáli.

"Budu muset říct mámě, aby tátovi pro pivo posílala raději Máju nebo Sedmikrásku, jinak budete mít brzy přelitou celou zahradu", usoudil Sam.

"Přijdeš teda odpoledne k nám na ten salát?"

"Přijdu, Růžo. A moc rád." Sam se na ni usmál a Růžiny oči se zatřpytily jako dvě sluníčka v povodském rybníce.

"Už musím domů. Máma na mě čeká. Ahoj odpoledne", vyhrkla a už byla pryč.

Sam se otočil a utíkal k noře, co mu nohy stačily. Nic v tu chvíli nedbal, že nanese mámě do pečlivě vydrhnuté předsíně bláto ze zahrádky. Popadl největší košík, jaký doma měli, a za chvíli už byla venku a pilně do něj otrhával zelené lusky. Když potom odpoledne zaťukal u Chaloupkových na svačinu a Růža mu přišla otevřít, podával jí s hrdostí pravého zahradníka plný koš těch nejkrásnějších hrášků v celém Povodí, ba možná v celé Západní čtvrtce.

Liebster Blog Award podruhé

Je to již rok a třičtvrtě, kdy na tomto blogu poprvé vyšel tag známý jako Liebster Blog Award. Tehdy se to Irith s Polly rozhodly pojmout trochu zajímavěji a napsaly každý 11 faktů o té druhé. Kromě toho pak společně s Delfi všechny tři odpověděly na otázky blogerek, kteé je k výzvě nominovaly - na 11 otázek od Scrat a od Michell. Samy pak vytvořily 11 otázek s volnou nominací. Nyní jsme na blogu čtyři. Delfi odešla, ale přišly jsme já a Tani. Abychom měly plnění výzev a tagů kompletní, rozhodly jsme se také připojit. Jakožto správný Sam a Frodo jsme i my psaly každá 11 faktů o té druhé. K odpovídání jsme pak využily "volné nominace" Irith a Polly a zodpověděly jejich otázky.

---

Část první

Tani píše 11 faktů o Pomněnce:

1. Píše krásné a procítěné básně.

2. Je to neuvěřitelný čajomil.

3. Nosí raději sukně než kalhoty.

4. Strašně ráda pomáhá lidem a je v tom opravdu dobrá.

5. Je to ten nejukecanější člověk, kterého znám.

6. Její nejoblíbenější barva je hnědá.

7. Její nejoblíbenější postava je Sam Křepelka. S ním má mnoho společného. Např. že když někam jede, bere s sebou obrovské kvantum věcí - nosí si svůj domeček na zádech, ráda experimentuje v kuchyni a neustále se o někoho stará- hlavně o mne. Což je moc fajn.

8. Má moc ráda audioknížky. Usíná s nima a pomáhá jí to. Často si nechává audioknížky namlouvat i od přátel. Ode mne už tak má první kapitoly Mumínků a část Návratu krále.

9. Má upřímné oči a neumí lhát (což se nám ostaním dokonale hodí při městečku Nargothrond - naší středozemské variantě Městečka Palerma).

10. Je to jeden ze strašně mála lidí, který mně umí opravdu uklidnit a má se mnou neuvěřitelnou trpělivost.

11. Často s sebou vozí plyšáka - sovičku, která ji pomáhá se spaním.

Pomněnka píše 11 faktů o Tani:

1. Nosí tričko "I am not short, I am a hobbit", ale přitom je to jedna z nejvyšších hobitek, co znám (tou druhou je Třezalka).

2. Má moc ráda lesy a vůbec stromy a přírodu, z čehož vzniklo i její quenijské jméno - Taurendile Nieninque - milovnice hvozdů.

3. Jako energetický doping nepoužívá kafe ani černý nebo zelený čaj, nýbrž obyčejné kakao. A opravdu u ní funguje!

4. Má psa Bena, kterého chodívá venčit v balerínách, at je jakékoliv počasí (či roční doba).

5. Její velkou láskou jsou kreslení a irské tance, se kterými má za sebou několik vystoupení. Celkově má moc ráda vše, co s Irskem nějak souvisí, včetně zelené barvy, která je její nejoblíbenější.

6. Zpívá ve školním sboru, ale odmítá zpívat v soukromí před kamarády, jenom ve skupině, kde si myslí, že se její hlas ztratí.

7. Jezdí na Vlaštovku, na kterou se dostala tak, že hledala na internetu učebnice quenijštiny, čímž objevila Laisi, napsala jí a byla pozvána na první tábor.

8. Je dost lechtivá a umí se výborně prát a dokonce i Smíšek s Pipem mají proti ní co dělat.

9. V pokoji bude mít na stěnách zvláštní "dekorace" v elfohobitím stylu, vyrobené z kmenů stromů, jež stály na zahradě, kde ted mají postavenou noru.

10. Je hrozně horkokrevná a neustále mě na akcích dohání k šílenství tím, jak málo je oblečená.

11. Její nejoblíbenější hobit je Frodo Pytlík a s touto postavou má společného opravdu hodně. Například to, že je stejně jako tento hobit jedináček. Že obvyklá barva její pleti je rovna bledosti filmového Froda po několika měsících s prstenem na krku. A taky má skoro pořád stejně tak tragický vážný výraz. Ale občas se jí na tváři objeví nesmělý, kouzelný úsměv, takový děsně frodíkovský. Taky má ráda elfy, umí trochu jejich řeč i písmo, je sečtělá a její nejlepší kamarád není nikdo jiný než Sam Křepelka. Je to ten nejlepší Frodo, jakého jsme si mohli přát a na svého Sama je hrozně moc hodný/á.

Část druhá

Naše odpovědi na otázky od Irith a Polly:

1. Kdyby tvůj dům začal hořet, jaké tři věci bys vynesla (za předpokladu, že by tam nebyla tvoje rodina ani přátelé)?

Tani: Krabičku s věcmi od přátel, moje portfólium a rodinné fotoalbum.

Pomněnka:

Vzhledem k tomu, že je těžé rozhodnout se jen pro 3 věci, využila jsem toho, že nyní v podstatě bydlím a dvou místech a budu odpovídat na každé zvlášť.

Při požáru v Brně bych ze svého pokojíčku zachránila:

- notebook - elektroniku vážně nemusím, ale můj notebook je mi předrahý kvůli jeho obsahu - fotky za spoustu let, má tvorba, tvorba přátel, hudba, obrázky a spousta jiných pokladů...

- "truhličku" s dopisy od kamarádů, nasbíranými za řadu let, nechybí tu ani pohledy a přání k narozeninám.

- kompletně ručně vyráběnou knížku citátů od Terky Trpaslíka - byl to první dárek, který jsem od ní dostala, slavila jsem tehdy 18. narozeniny a bylo to naše teprve 2. setkání "na živo".

V Novosedlech bych zachránila:

- můj starý skautský deník - mám v něm totiž spoustu pro mě velmi cenných osobních vzkazů z jistých táborových a družinových programů, jsou tma nalepené na posledních stránkách.

- knižní vydání Elysejského klíče - speciální fanfiction na Harryho Pottera, která je naprotým unikátem - jednak proto, že jich byl vydán jen určitý dost omezený počet a přesto, že je obrovský zájem o další, dotisk už nikdy nebude, pak proto, že tam mám ručně psané a velmi pěkné (a osobní) věnování od autorky a dále proto, že tam mám věnování od mé nejstarší kamarádky Lyry. A knížka (vlastně jsou 2 v jedné krabičce) sama o sobě je knihofilským skvostem a příběh v ní je jednou z nejsilnějších věcí, co jsem kdy četla.

- "sbírku" momentálně (stále se rozrůstá) cca 17 CD s domácmi audionahrávkami od Terky a Juliet. Jedná se o audio právě Elysejského klíče, jedné z mých 5 nejoblíbenějších knih vůbec. Tato CD mi Terka a Juliet po kouskách nahrávají už 3 roky, chodí mi poštou vždy jako překvapení nebo je dostávám když se vidíme. Každé CD je jedna kapitola, mívá většinou cca 1 hodinu a namlouvá ho vždy jedna z nich, Juliet liché kapitoly a Terka sudé. Audio má velmi krásnou holkami vyráběnou osobní obálku s věnováním a jejich podpisy, která pro mě moc znamená a vůbec...je to jeden z největších a nejhezčích počinů, co pro mě kamarádky kdy udělaly.

2. Země, kam by ses rád/a odstěhoval/a (a prosím skutečnou zemi)

Tani: Jednoznačně Irsko, možná ještě Skotsko.

Pomněnka: Žádná. Možná mě budete mít za blázna, ale já jsem orpavdu velmi ráda, že žiji tady, v České republice. Nejsem žádný extra vlastenec, stejně jako mnoho jiných mě štve politika, spousta věcí z "typické české povahy" apod. Ale miluji svou vlast ve smyslu krajiny, polohy, vesniček, kultury apod. A především miluji Jižní Moravu. Jsem tu šťastná. Když jsem byla menší, toužila jsem žít na Britských ostrovech. Dodnes se mi líbí mnoho z tamní přírody (vlastně skoro všechno!), anglický venkov, kulturní dědictví a jiné věci. Ale...nechtěla bych tam žít. Při tamních podnebných podmínkách bych sice v léte netrpěla horkem, ale byla bych pořád nemocná a málokdy mohla nosit své milované sukně a šaty, byla bych většinu času navlečená do svetrů. A také jsou na mě Angličané moc chladní. Já jsem živý člověk s přátelskou a otevřenou (někteří říkají až vřelou) povahou, pořád bych se s někým objímala, smála se, mávala na lidi venku apod. - to by se v Británii asi nesetkalo s příliš velkým pochopením. Ale mám ráda některé prvky anglické kuchyně (vlastně skoro vše, co jsem měla možnost ochutnat :D). No a další zemí je Nový Zéland - málokdo by tam nechtěl žít. I mně by se to samozřejmě líbilo. Ale byla bych tak od svých milovaných ještě dál a nemohla se s nimi už vůbec vídat. A za to by mi to nestálo! Takže jsem ráda tam, kde jsem a nemíním se stěhovat ani emigrovat (leda kdyby sem přišla válka).

3. Která z nás je podle tebe nejšílenější?

Tani: Ta, kterou napadl Semenáček a vystupování na Oslavě zničení Prstenu.

Pomněnka: Myslím, že nejšílenější jsme všechny čtyři pohromadě. To je teprve banda bláznů. :D A co teprve když se přidají ostatní kamarádi ze Společenstva...

4. Kdybys mohl/a změnit něco ve svojí minulosti, co by to bylo?

Tani: Nejspíš nic, protože kdybych neudělala to, co jsem udělala, nebyla bych tam, kde jsem teď. A já jsem se svou dosavadní situací vcelku spokojená.

Pomněnka: Dlouho a hodně jsem o tomhle přemýšlela. Nakonec jsem byla rozhodnutá říct, že nic, z podobných důvodů, jaké popsala Tani. Ale jedna věc by tu přece jen byla. A tu bych opravdu chtěla změnt a napravit, kdyby to šlo. Můj vztah s mladším bráchou a to, jak jsem se k němu řadu let chovala. Potřeboval ségru nebo kamarádku a parťáka, ne dalšího "rodiče" a vychovatele. Příliš pozdě jsem ho pochopila a začala mu rozumět. Ale přesto doufám, že mu to teď, když se nám začíná dařit náš vztah zlepšovat, budu moct vynahradit.

5. Jaké je tvoje největší přání?

Tani: Být šťastná. Ti, co mně znají lépe, jistě pochopí.

Pomněnka: Být dobrým člověkem a nezklamat své přátele, kteří jsou pro mě téměř vším.

6. Plánuješ oslavit Den hobitů? (a opovaž se napsat, že ne ;))

Tani: Sice je to zadlouho, ale jsem si jistá, že na tohle jistě nezapomenu.

Pomněnka: Jistěže! Dokonce jsem takový blázen, že nejspíš opět pojedu uprostřed týdne 200 km na otočku tam a 200 km zpátky, jen abych ho mohla oslavit se svými bratranci v parku u Invalidovny. :D

7. Jaké máš přezdívky?

Tani: Blogerská Tani a mezi přáteli Frodo.

Pomněnka: Jako všechny? :D To bychom tu byli dlouho. Ale tak alespoň ten základ v proměnách času: skautská - Pajda, původní blogerská - Illienel, fandomová - Illienel Snape, později elfí - Illi (Jo, je to zkrácenina, ale celé guenijské jméno fakt nechcete, má to asi 4 slova a je to na půl řádku :D), první hobití a nyní i blogová - Pomněnka Brandorádová, později druhá hobití v rámci Společenstva a na táboře - Samvěd Křepelka no a konečná, která nejvíc shrnuje celou tuhle éru života a současný stav- Pomněnka Illienel alias Sam. :D

8. Jaký je tvůj nejvýraznější povahový rys?

Tani: Někteří lidé o mně říkají, že jsem citlivá, empatická a přátelská, ale zárověň uzavřená, statečná a silná. S posledníma dvěma nesouhlasím. Řekla bych, že nejvíc z toho jsem asi citlivá.

Pomněnka: Ehm...tady by se asi dalo říct hned několik věcí, ale mnoho lidí v mém životě se na jedné z nich shodlo, tak ji sem napíšu. Hodná. A jestli vám to nepřijde jako povahový rys, věřte, že u někoho, kdo je Mrzimor, pes, INFJ/INFP, tak trochu Pollyanna, Malý princ a Don Quijote v jednom, matka pluku, štěně, pitomé děcko a Frodův Sam, slovo "hodná" opravdu hlavním povahovým rysem být může. Jo a taky tak trochu pitomeček, cvok a blázen. :D

9. Už sis někdy něco zlomil/a nebo měl/a otřes mozku?

Tani: Ne. Měla jsem jen odchlípnutou kost na nártu a spoustu naraženin.

Pomněnka: Otřes mozku snad ne a nebo si to nepamatuju. :D A zlomeninu...no, když mi byly asi 3 roky, seděla jsem mámě na předním sedátku pro děti, co se tehdy přidělávalo na dospělácké jízdní kolo. A já strčila nohu do toho kola. Nevím, co jsem s ní měla, pamatuji si jen strašný řev a jizvu na kotníku, kterou tam mám dodnes. :D

10. Vlastnost, které si nejvíce vážíš u svých známých (přátel)?

Tani: Vlastnost… spíš si nejvíc vážím jejich lásky a důvěry, kterou ve mne vkládají.

Pomněnka: Známé už skoro nemám, ze všech se totiž tak nějak časem stali kamarádi nebo přátelé. Takže čeho si nejvíce vážím u svých přátel? Hodně si cením upřímnosti. Ale to, co je pro mě nejdůležitější ve vztazích s nimi, čím si mě vždy nejvíc získají a za co jsem nejvíc vděčná je důvěra.

11. Nejoblíbenější postava z české historie?

Tani: Já nevím. Anežka Česká díky tomu, jak nám ji podala dějepisářka? Marie Terezie díky povinné školní docházce? Opravdu nevím. Je hodně velkých osobností našich dějin.

Pomněnka: Jako malá jsem hodně a dlouho snad nejvíc ze všeho "fandila" Karlu IV. Dneska přemýšlím a nevím. Ale možná, pokud by to mohla být mladá historie, by to byl Jaroslav Foglar. Pokud starší historie a opravdové "dějepisné osobnosti", tak by to byla asi sv. Zdislava z Lemberka, po které mám i křestní jméno. :-)

Nepochopím

Po dlouhé době povídka. A to ne jen tak ledajaká povídka. Trpasličí povídka. Ano, poprvé a zřejmě i naposledy jsem napsala vážně trpasličí příběh, vyprávěný trpaslíkem, s hlavní postavou trpaslíka. Ale nebojte, hobit se tam vyskytne také.

A proto bych chtěla tento článek věnovat jedné statečné trpaslici, neúnavně bojující za práva těch malých vousatých "zahradních ozdob" (jak se říká na Zeměploše). Takže Terko Trpaslíku, tahle povídka je pro Tebe a doufám, že udělá alespoň trochu radost :-)

A o čem to je? Co mají společného Gloin, Gimli, Kili a Pipin? Jednu věc ano...

---

Nepochopím

Smrt, všude smrt. Zář plamenů a zlověstný šustot potůčků krve. Skřetí a elfí těla, poházená vedle sebe, bez ladu a skladu. Radostný jásot těch, co přežili, se mísil s nářkem nad těmi, koho ztratili.

Běžel. Běžel a kličkoval mezi hromadami mrtvých.

"Kili! Kili!" vykřikl, zakopl a upadl. Zvedl se a pokračoval dál. Musí ho najít. Prostě musí. Kdyby mohl, zakryl by si uši před nářkem ostatních.

"Je mrtvý! Odešel!" volání se zadíralo do jeho srdce. "Král pod Horou je mrtvý!" hlásily smutné tony trpasličích rohů a nářek přeživších.

Gloin to viděl. Viděl jeho tělo. Mrtvé, rozervané tělo. Thorin zahynul. Zahynul, když bránil svůj lid, svou zem. Byla to strašlivá cena za poklady mrtvých. Ale Thorin nebyl jediný. Fili zemřel spolu s ním a Kili se ztratil. Bitva už dávno skončila, ale nejmladšího trpaslíka nikdo neviděl… Musí zjistit, jestli je mrtvý nebo zraněný.

Gloin koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb. Skřetí obluda, která měla být už dávno mrtvá, se najednou zvedla a mrštila po něm kopí. Gloin se před kopím skrčil, popadl svou sekeru a s řevem na skřeta skočil. S uspokojením mu ji zarazil tak hluboko do obličeje, jak byl jen schopen.

"To máš za krále a Filiho!" zařval, když černá krev vystříkla.

Gloin se rozeběhl dál. Musí ho najít. Když odešel i Fili… trpaslík se otřásl. Viděl jeho ostatky. Nevypadal, že by byl mrtvý, spíše jako by spal. Ale žádný spáč nemůže mít hlavu zkroucenou do takového úhlu.

Smrt si brala svou krutou daň. Gloin přeskočil úpícího elfa, rozmáchl se a milosrdně ukončil jeho trápení. Ne, musí dál, musí ho najít. Musí zjistit, zda si bitva vyžádala další krutou oběť. Smrt, nářek a rohy. Rvalo mu to uši. Uťatá hlava. Ruka pohřbená pod horou skřetích těl. Počkat… ruka?

Gloin přiskočil k hromadě páchnoucí krví a potem. Kopnutím odvalil skřeta, ležícího nahoře. Obluda se s bubláním překulila a zůstala ležet. Gloin odvalil dalšího skřeta. Uviděl nohu. Nohu, která nepatřila žádnému skřetovi. Trpasličí nohu. Zoufale zařval a odvalil dalšího skřeta. A posledního. Na zemi tam ležel Kili.

"Nesmí být mrtvý!" zařval Gloin nahlas. Stejně ho nikdo neslyšel. Klekl si k příteli a vytáhl ho do polosedu. Kiliho hlava se jen zakinklala. Oči neotevřel.

Gloin s ním surově zatřásl a přiložil ucho k jeho ústům. Zaklel a chytil ho za zápěstí. Nic. Ani slabounký záblesk.

Gloin ho upustil. Zoufalství ho pohltilo. "Proklínám tě!" zařval směrem k Hoře a zahrozil pěstí. Hluk se pořád stupňoval a Kiliho mrtvola byla větší a větší až…

"Otče!"

Vyděšený Gimli zatřásl svým otcem. Gloin se omámeně probral z těžkého snu.

"Co se děje?" zeptal se a upřel dezorientovaný pohled na svého syna.

"Strašně jsi křičel. Myslel jsem, že nás přepadli nebo tak," vysvětloval Gimli.

"Přepadli?" Gloin se těžce zasmál. "Ne, už ne. Smrt už si vyžádala dost obětí."

Gimli měl v očích starostlivý a vyděšený pohled. "Otče…?"

Gloin se posadil a unaveně potřásl hlavou.

"Zdálo se ti něco zlého?" nevzdával se mladší trpaslík a snažil se přijít na to, proč je jeho otec tak nezvykle zasmušilý a co za nesmysly o smrti to vykládá.

"Vyprávěl jsem ti už o Bitvě pěti armád?" zeptal se Gloin najednou.

Gimli si odfrkl. "Stokrát. O tom slavném vítězství… a mně tam jít zakázali!"

Otec přikývl. "A dobře udělali. Nebylo to jen vítězství. Bylo to tolik a tolik mrtvých. Zemřel i Thorin, náš král. A…"

"…Fili s Kilim," dořekl Gimli. "To je ta tvoje noční můra? Zdálo se ti o bitvě, otče?"

"Kili zemřel. Zemřel. Nevěděli jsme kde je, já jsem ho šel hledat. Pod hromadou skřetů, které zabil…"

"Zemřel statečně," prohlásil Gimli.

"Zemřel zbytečně," oponoval Gloin. "Kdybych tam přišel o chvilku dřív, mohl žít. Mohl jsem ho zachránit. Není horší věci, než vědomí, že jsi nemohl zachránit přítele."

Gimli se zamračil.

"Synku, pamatuj si to."

"Ale tati…," začal Gimli.

"Teď tomu možná nerozumíš. Ale pochopíš to. Jednou, až nebudeš moc zachránit kamaráda, to pochopíš," chybně si Gloin vyložil synův pohled.

"Ne, otče." Gimliho oči ztvrdly. "Já to nepochopím."

"Pochopíš…" zachraptěl Gloin.

"Já ho totiž zachráním!" vykřikl Gimli a odešel.

Jak prázdná se zdají slova, vyřknutá v nerozvážnosti mládí, s odstupem času. To už Gimli chápal. Ale nevzdával se.

"Nepochopím," zamumlal. "Nepochopím!"

Oběti bitvy, oběti války. Nebylo jich mnoho, ne tolik, jako v předchozích bitvách, ale byly. Lidská a skřetí těla, zamotaná v smrtném zápasu. Krev. V hlavě mu vířila slova. Slova jeho otce. Běžel, hledal…

Bitva byla vyhrána, Sauron zničen. Gimli se radoval spolu s ostatními. Cítil, jak ho Legolas objal. Vyhráli, zůstali naživu. Štěstí ho zaplavilo. Byl naživu. On přežil. To bylo to jediné, co ho zajímalo. On a jeho přátelé přežili.

"Pipin chybí!" Aragorn k nim přiběhl a neusmíval se.

Jak málo stačí, aby vám krev ztuhla v žilách. Aby byla vaše radost odplavena, jak pěna na horském potůčku. Abyste si náhle vzpomněli na své bohy a začali se k nim modlit.

Přes pláň k nim kulhal zraněný muž.

"Peregrin… nevíme kde je. Někdo říká, že ho viděl mrtvého, někdo, že prý zabil krále obrů a byl smeten jeho padlým tělem."

"Půjdu ho najít!" narovnal se elf.

"Ne, půjdu já," prohlásil Gimli a sevřel topůrko své sekery. "Vy byste se měli postarat o ostatní. Já léčit neumím." Musím to být já. Musím splnit slib. Kmitlo trpaslíkovi hlavou, když se rozeběhl pryč, na bojiště.

Běžel a klopýtal. Hledal. Nevypadal, že by byl mrtvý, spíše jako by spal. Ale žádný spáč nemůže mít hlavu zkroucenou do takového úhlu. Gloinova slova mu zněla v hlavě jako zvony.

Zemřel statečně. Proběhl okolo muže, který vyprošťoval meč, zaseklý hluboko do hrudi jakési skřetí obludy.

Zemřel zbytečně. Mrtvý voják s roztříštěnou lebkou. Gimli se vyhnul kaluži jeho krve. Běžel.

Teď tomu možná nerozumíš. Ale pochopíš to. Gimli zařval. Frustrací a žalem. Kde? Kde je? Divoce se rozhlédl. Pohled mu padl na mrtvolu obrovského zlobra, krále zlobrů.

Jednou, až nebudeš moc zachránit kamaráda, to pochopíš. Noha, malá, jakoby dětská noha. Obrostlá hustou srstí hnědých kudrnatých chlupů. Hobití noha.

Já to nepochopím. Gimli zakřičel a vrhl se k noze. "Ne, ne, ne!" řval, zatímco vší silou zatlačil do těla obrovského zlobra, který na noze spočíval. Zafuňěl a zlobra odvalil stranou. Byl připravený na všechno, ale ne na pohled, který se mu naskytl. Půlčík byl tak malý, oproti obludě, která na něm ležela. Malý a ztracený. Ve své zbroji rytíře Gondoru vypadal spíš jako loutka, než jako živá bytost.

Pochopíš… Gimli půlčíka zvedl. Byl lehčí, než malé trpaslíče a bledší než mléko. Zoufalstvím se Gimlimu málem rozskočila hlava. Jestli je půlčík mrtvý… Položil si ho do klína a sklonil k němu hlavu.

Já ho totiž zachráním. Gimli s sebou trhnul, když na hobitově zápěstí ucítil slabý, nepravidelný puls. Žil. Byl naživu, půlčík žil. Gimli ho zvedl do náruče a rozeběhl se přes bojiště k Aragornovi. Srdce mu přitom zpívalo. Dokázal to. Neselhal. A nepochopil.

Rozhovor s Božou

První rozhovor je na světě! A to rozhovor s Božou. Sešli jsme se jednoho čtvrtečního odpoledne na Florenci. Oběhli jsme 150 míst okolo, než jsme definitivně zakotvili na lavičkách na Náměstí Míru, což bylo jediné aspoň trochu použitelné neplacené místo k nahrávání. Sice nám za zády hrála dechovka a chodili lidé, ale to už k atmosféře povídaní o písničkách patří, ne?

---

Odkaz na nahrávku tohoto rozhovoru na stránkách Písní Středozemě zde či na youtube :

A ještě odkaz na Božův profil na Písních Středozemě.

I: Dobrý den, vážení posluchači Rádia Středozem, hlásí se Mittalmar s historicky prvním rozhovorem a to rozhovorem s Bóžou. Tak začneme.

Ahoj Bóžo. Stylizuješ se do nějaké středozemské rasy? A proč?

B: Ahoj Irith. Ne, nestylizuji.

I: Ani jedna, nic? Žádná oblíbená?

B: Ani jedna. Všechny mám stejně rád.

P: I skřety?

B: I skřeti mají v legendariu svoji roli

I: A nějaká oblíbená postava?

B: No rozhodně Tuor.

I: Tuor? To je zajímavé, většinou lidi říkají Túrin nebo tak.

B: Túrin byl lůzr.

I: A je nějaká postava, která ti je podobná? V něčem, čemkoliv.

B: No, to určitě ne. Já jsem já a nejsem podobný rozhodně žádné středozemské postavě nebo obecně postavě z legendaria.

I: Ty jsi prostě jedinečný.

B: Přesně tak.

P: A jak ses ke Středozemi vůbec dostal? Nějaké první setkání, kdy proběhlo?

B: Hm, první setkání…Když jsem ještě studoval na učňáku, můj kamarád z lavice si četl knížku a to byly tuším Dvě věže, takové to původní krémové vydání Mladé fronty. Také jsem si ji přečetl, ale nějak mě nezaujala. Ale právě v té době jsem začal hrát Dračí doupě a tam jsem zjistil, že existují jisté přesahy do Středozemě. Protože Dračí doupě (respektive Dungeons and Dragons na západě) bylo Tolkienem dost ovlivněné. A to bylo asi úplně první setkání se Středozemí, nebo vůbec s Tolkienovým dílem.

I: A pokračovalo tohle setkání nějak dál? Rozvinulo se? Nebo, víme, že se to rozvinulo, ale jakým způsobem?

B: No samozřejmě tím nejkošatějším možným způsobem. Protože hraní her na hrdiny mě přivedlo na Nový Hrad u Adamova, kde tehdy probíhala hradní rekonstrukce ze zříceniny do nějakého použitelného stavu . Tam jsem se potkal s lidmi, kteří mé další směřování ovlivnili a také jsem se prvně potkal s písničkami, inspirovovanými Tolkienem. A pak už to jelo. Tehdy začala fungovat společnost přátel díla J.R.R. Tolkiena. Tak v roce tuším 1993 bylo něco v Brně, nevím, jak se to jmenovalo, jestli Bilbovky nebo Oslava nebo nějak jinak. A tam jsem potkal všechny zbývající lidi a postupně se to nabalovalo a nabalovalo a nabalovalo a nabalovalo a tak nějak to pokračovalo s různou intenzitou až do dneška.

P: Takže ta parta z Nového Hradu u Adamova vznikla v rámci hraní her na hrdiny?

B: No, to se nedá říct takhle. Protože hry na hrdiny zajímaly třeba mě a jiní lidé tam tehdy přijeli z úplně jiných důvodů. Asi. Možná. To já nevím, na to se budete muset zeptat jich. Ale byla to prostě taková událost, kde došlo k nějakým setkáním a další setkání následovala později a slovo dalo slovo… A tak nějak nevím, co k tomu mám ještě říct víc.

I: A pamatuješ si nějaká setkání nebo spíš akce? Co jste tam všechno prováděli? Kromě teda stavění hradu?

B: Já bych Nový hrad nechal jenom ve smyslu toho, že to byl takový ten styčný bod na začátku… vlastně to byla chvíle, kdy jsem poprvé slyšel Katku Schwarzerovou zpívat a hrát. A pak jsem ji tuším čas od času navštěvoval a hrozně mě její písně zaujaly. Naučil jsem se kvůli tomu hrát na kytaru, alespoň trochu. A rychle jsem zjistil, že mi jde také nějaké psaní textů a tak jsem to začal dávat na papír. No a akcí bylo spousta, za ty léta, proboha vždyť je to dneska nějakých dvacet, pětadvacet let. Tak pro ukázku, v roce 1995 byla Oslava zničení Prstenu na matfyzáckých kolejích v Tróji. To byla tenkrát velká akce, potom se šlo v kostýmovém průvodu z Troje na Staroměstské náměstí a tam jsme hráli nějaké písničky. Já jsem hrál, Katka hrála, možná i společně, já už si to nepamatuji. Pak byla samozřejmě setkání lidí, které zajímala tolkienovská hudba. Potkávali jsme se různě, v bytech, na chalupách. Byly další Oslavy zničení Prstenu, kde jsme koncertovali… Ale tam je důležitá jedna věc. Kdykoliv se mluví o Poetickém společenstvu, tak je potřeba si uvědomit, že to nikdy nebyla hudební skupina. A sice možná takové sny byly, že to možná třeba bude hudební skupina, ale nikdy se ty sny nerealizovaly. Vždycky to bylo volné uskupení lidí, které bavily tyhle písničky.

I: A když jsme tedy u těch písniček, pamatuješ si, jaká byla tvoje úplně první písnička?

B: To si určitě nepamatuji, asi bych se musel podívat do starých zpěvníků. No, nevím, nevím takhle z hlavy. Píseň pro Yavannu byla určitě jedna z nejranějších, ale bylo jich tam víc. V podstatě, já když se do toho zpěvníku podívám… Nevím, musel bych se podívat do archivu. Já mám doma banánovou krabici našlapanou tolkienovskými archiváliemi, tak bych se musel tam někde podívat. Až budu starý, tak se tam do toho podívám, roztřídím to a třeba přijdu na to, která byla první.

P: A která písnička z tvojí tvorby je ti nejbližší? Kterou máš nejraději a nejraději ji hraješ?

B: Já hraju rád všechny.

I: A jakým způsobem tvoříš, jak skládáš, jak to vlastně děláš a jaká je tvoje motivace vůbec skládat?

P:Vzniká první text nebo melodie?

B: To je případ od případu jinačí. Protože… Ve většině případů vzniká první text. Ten začíná tak, že se objeví nějaký fragment, třeba verš, který mi přijde zrovna zajímavý, a na to se pak nabalují další verše. Objeví se vlastně metrum té písničky, nějaký rytmus. A jak si to člověk převaluje v hlavě, tak mu tam dříve nebo později vyvstane i nějaký motiv. Já v těch hudebních motivech nejsem vůbec dobrý, takže to pak většinou bývá tak, že se onen hudební motiv během let třeba ještě rozvine. Ale většinou to začíná textem, protože text je nosný, nese celou náplň písničky. Melodie je z mého pohledu taková potlačená. Někdy je to samozřejmě naopak, že je melodie a na to se pak napasovávají slova. Stejně tak jako po mně lidi předělávají písničky, tak i já předělávám písničky po lidech. Určitě se mi několikrát stalo, že někdo měl nějakou melodii a já jsem řekl " Jé, hele, můžu ji použít?" a na to jsem pak nastavěl nějaká slova. Ale těch případů je řádově míň.

I: A je nějaký motiv, příběh nebo něco, co bys chtěl v budoucnu hudebně či textově zpracovat?

B: Tak určitě pár nápadů v šuplíku je, akorát to jsou jen nápady. Víte co, já teď už nemám potřebu dělat nějaké sevřené "tematické celky". V tomhle jsou hrozně dobří lidi, kteří momentálně tvoří Falešné společenstvo. Těm to jde mnohem lépe od ruky, ty tematické sevřenější celky, skoro bych řekl až muzikály. Takže do tohohle já nehodlám fušovat. Ale mám v šuplíku minimálně dvě ideje, u kterých doufám, že se k nim v důchodu vrátím a něco s nimi udělám.

P: Podělil by ses s námi o to, jaké ideje to jsou?

B: (smích) Ne.

I: A máš nějaké třeba nepovedené kousky, které bys radši zahodil?

B: To určitě ne, každá písnička se dá předělat. Ale jsou písničky, kde třeba vím, že text úplně nesedí, jsou písničky, které nejsou povedené melodicky, protože to připomíná kotlíkářskou odrhovačku. Ale ke každé písničce se dá vrátit, určitě se to nedá zahazovat. Já mám asi šest balíků, kterým říkám Drobečky. Jsou to prostě stránky popsané úryvky písní nebo veršů, ke kterým se časem můžu vrátit a vystavět okolo nich nějakou další písničku. Ale to má čas.

I: A co samozřejmě zajímá nás jako hobity nejvíc - fakt, že máš ze všech úplně nejvíc hobitích písniček, čímpak to?

B: Tak to nevím, to ani nevím, že jich mám nejvíc. Já to vůbec neporovnávám. A navíc, nevím, odkud čerpáte svoje informace, ale šuplíky mohou být plné písniček, které nejsou vidět na veřejnosti, takže to vůbec nemusí být pravda, ale dobře. Hobití písničky jsou, já je mám i celkem rád. A celkově z pohledu, řekněme, autorského, ony jsou to takové lidovky. V tom našem světě by se daly přirovnat k lidovým písním. Takže většinou mají dost jednoduchou stavbu, jednoduchou melodii, ale zase zvláštní melodii. Je to jiný styl hudby než třeba opera nebo muzikál. Takže autorsky se hobití písničky dělají docela dobře. Tvoří se snadno.

P: Pamatuješ si na jedno z tvých prvních vystoupení? A máš z vystoupení nějaký speciální zážitek, vtipnou hlášku nebo nějakou zajímavost?

B: No, to nevím, těch vystoupení byla spousta. A každé bylo zajímavé, já si vůbec nevzpomínám… takhle…. Co to je vystoupení? Ona totiž jenom malá část hraní v historii byla veřejná. Spousta věcí se hrála v nějakém uzavřenějším kroužku lidí, kteří se momentálně někdy někde sešli. Takže já nevím, co říct, že bylo veřejné vystoupení. Když vezmu třeba Oslavy zničení Prstenu, tam bylo víc lidí, ale zase to byl nějaký sevřenější okruh těch, které zrovna zajímal Tolkien. Takže veřejné vystoupení ve smyslu opravdu pro veřejnost, která jde okolo… První, které si pamatuji, byla tuším Salmovská kavárna 2014 nebo15.

I: A když se odprostíme od pojmu veřejné či neveřejné, tak nějaké speciální? Vystoupení, které bylo něčím speciální?

B: Speciální bylo určitě vystoupení, které bylo pod hlavičkou českého fandomu. To bylo v Británii na univerzitě Loughborough v roce 2012. Tam tolkienistická společnost (Tolkien Society) dělala sjezd - akci s názvem The Return of the Ring. Přijeli jsme tam my, z Česka, a vystoupili jsme tam s našimi písněmi. A byl to hrozný debakl. Angličany to vůbec nezajímalo, celý ten con byl úplně o něčem jiném, než jsme si mysleli. Cony obecně jsou tam o něčem jiném. V sále bylo hrozně málo lidí, tak deset, možná patnáct… Sice je to zajímalo, ale pak jsme zjistili, že předvádět jim ty písničky vlastně neměla absolutně žádný smysl. A to jsme je hráli i se simultánním anglickým překladem, který běžel na tabuli za námi. To si doteď pamatuji, byl to hrozný debakl.

I: A v čem byl ten con jiný? Co tam vlastně bylo jiného?

B: Tak v Anglii… Anglie, proboha, Anglie je země, ve které Tolkien nejenom vyrostl po tom, co se tam přestěhovali, ale je tam zakořeněný i tradicí. Vnímání Tolkienova díla je tam úplně jiné, než tady u nás. U nás je to, západní fantasy. V Anglii je to dnes součást národního mytologického korpusu.

I: To by se profesorovi líbilo, on se snažil vytvořit novou anglickou historii, legendy a mýty, ne?

B: Přesně tak. Tam na tom Conu se pohybovali šedovlasí lidé, kteří jako mladí byli u toho, když Tolkien vydával své knihy. Nebo tam třeba byli ti, kteří uspořádávali Tolkienovy archivy. Byla tam přednáška Tolkienova vnuka! Na téma… já už si to nepamatuji, protože jsem půlku prospal. Ale tam přednášel jeho vnuk! To bylo úplně o něčem jiném, než jsou tady naše Cony. Bylo to daleko víc do literatury, náboženství mytologie… jako nějací lidé, kteří tam pobíhají v oblečkách a hrají u toho na kytary, ti fakt Angličany nezaujali.

I: Když jsme opět u těch písniček… Psal jsi písničky před svým setkáním s Katkou Schwarzerovou? A omezuje se tvá tvorba výhradně na Tolkiena, nebo píšeš i jiné písničky, z jiných fandomů nebo vůbec, bez fandomů?

B: Ne, nehrál jsem písničky předtím, jak jsem říkal, na kytaru jsem se naučil hrát až někdy v letech 1993, 1992. Písničky mimo Tolkiena mám, ale ty jsou v zásadě v šuplíku a už mraky let jsem žádnou nesložil. Byly to různé fantasy písničky. Moje oblíbená mimotolkienovská je balada o čaroději Kedrigernovi a o nějakém setkání a co z toho vzešlo. A to je, jestli znáte od Morressyiho, fantasy o čaroději Kedrigernovi, byla to série knížek, které vydávalo nakladatelství Polaris.

P: A čemu se věnuješ v reálu, jaká je tvoje práce? Máš nějaké koníčky, které by souvisely s buď Tolkienovým světem nebo úplně s něčím jiným?

B: V reálu jsem korporátní manažer. Mám na starosti určitou činnost v zemích z regionu Asia Pacific. Takže moje pracovní náplň spočívá v podstatě v neustálém vyjednávání a dohadování s lidmi od Japonska přes Austrálii, Indonésii až do Číny. Práce tedy samozřejmě nemá s Tolkienem vůbec nic společného. Koníčky… prvním koníčkem je samozřejmě rodina, protože to je ten základ. Pak bych jmenoval asi létání s RC vrtulníky, to je zase něco, co vůbec nesouvisí s Tolkienem. Living history, respektive historie českých zemí v 9-11 století a s tím spojená třeba i řemesla a pak tolkienovské písničky.

I: Na Písních Středozemě píšeš, že se zabýváš šermířstvím a brnířstvím. Jak je to vážné? Tedy je to jenom koníček (dvakrát za rok) nebo se k tomu vracíš častěji (každý večer u televize). Šermuješ obstojně (to teda se asi u televize úplně nedá), a co to obnáší? Jako, brnířství, co si pod tím máme představit?

B: Tak já začnu ze široka. V první řadě living history. To znamená historie 9. až 11. století. V rámci toho existuje V České Republice několik aktivit, o kterých se veřejně moc neví. Existují třeba různé archeoskanzeny. Já jsem vlastně spjatý s projektem Curia Vítkov, který každému vřele doporučuji navštívit, případně se na něm podílet. Je to vlastně volná replika velmožského dvorce, která se nachází v Horním Vítkově u Chrastavy, u Liberce. Rozhodně tam doporučuji zajet, dostat se na nějakou jejich akci nebo Curii navštívit jen tak. Jinak, já nešermuji, respektive v tom historickém období se nedá hovořit o šermu. To se bavíme o bandě hrdlořezů, jejichž životní náplní bylo zabíjet pro svého pána, pomáhat svému knížeti vládnout onou pověstnou železnou rukou. A ten šerm tehdy nebyl technický, to byli nějací milites primi odgini, bojovníci prvního řádu a ti měli prostě jen jediný úkol - pozabíjet co nejvíc nepřátel, když na to došlo. Případně ubránit něco - hradiště, tvrz. A rozhodně se nedá mluvit o technice, bojovalo se na koni a bojovalo se meči, které rozhodně z dnešního pohledu nejsou označitelné za vhodné pro technický šerm.

Brnířina je zapomenuté řemeslo o tom, jak vyrábět kroužkové zbroje. Protože i když spousta lidí umí uplést kroužkovou zbroj, tak tihle lidé ve skutečnosti zvládli asi tak 10% toho, co je k brnířině potřeba. Jinak odkazuji na adresu http://brnirina.blogspot.cz/, což je můj blog právě na téma brnířina, zájemci si tam mohou přečíst, co to obnáší a spoustu technik k tomu. Je to řemeslo, které v České republice ovládá na dobré úrovni skutečně asi jenom tři, čtyři maximálně pět lidí a světově to není o mnoho víc.

P: Ty se tomu věnuješ nějak víc, nebo o tom jenom píšeš?

B: Samozřejmě, že se té brnířině věnuji. Já jsem jeden z těch několika lidí v České republice, kteří to opravdu umí.

I: Vychováváš své malé děti v ideálech Tolkiena a living history? Na TolkienConu, jsi říkal, že tvoje tři malé školní děti už viděly Hobita, což docela obdivuji. To musel být opravdu velký počin jim to pustit a hlavně od těch dětí to přežít. Hodláš z nich vychovat správné tolkieonology?

B: Hobita tedy viděly. Viděly i extended verzi, to znamená vlastně šest hodin filmu. Hrozně se jim to líbilo. Hlavně se jim vždycky líbilo, jak tam zabíjeli skřety, protože děti mají tyhle bojové scény hrozně rády. A pak jsem jim zkoušel pustit Pána Prstenů, ale to se jim nelíbilo, protože toho já mám jenom anglicky s českými titulky, a to se jim nechtělo číst. Takže u toho to skončilo. A tolkienology… Tak zaprvé, kdo je to tolkienolog? Já se tomu označení bráním, protože každý si v tom korpusu nebo legendáriu najde to, co zrovna ho zajímá. Každý tam vidí trochu něco jiného a já nechám na svých dětech, ať se s Tolkienem případně s čímkoli dalším seznámí samy. To je na nich, samozřejmě.

I: A asi poslední otázka na závěr, máš nějaké motto nebo heslo, co bys posluchačům této nahrávky rád vzkázal?

B: Střídmost i ve střídmosti.

I: Děkujeme moc za rozhovor, bylo to příjemné a budeme se těšit příště. Loučíme se s vámi.

B: Děkuji a přeju vám i posluchačům příjemně strávený zbytek dne.

(tady končí první nahrávka a začíná druhá)

P: Pověděl bys nám něco o tvé písničce Hobitův sen? Jak jsi vlastně dostal inspiraci k tomu ji napsat?

B: Hobitův sen. (smích) To je vlastně takový úlet, těch úletů je spousta, ne všechny písničky jsou vážné. Já už si v podstatě nevzpomínám, jak jsem přišel na ten nápad, asi to byl nějaký fragment, který se mi objevil v hlavě a postupně jsem ho rozvíjel a dával ho na papír, jak jsem už předtím popisoval. A postupně z toho vyšla úplně úchylná ironická písnička, která popisuje zážitky toho nebohého hobita, kterého odlovili zlí elfové, a nutili ho, aby se choval jinak, než on je zvyklý, aby vystoupil ze svojí sféry blahobytu nebo pohody a úplně ho málem chudáka utrápili.

I: Na minulém TolkienConu, 2015, jestli se nemýlím, byla představena písnička O Trpaslících, elfech a dámské přízni a tam bylo řečeno, že jste měli jistou ideu napsat posměšné písničky vždycky z jednoho národa na druhý národ. Takže tady posměšná trpasličí o elfech, pak byla posměšná elfí o trpaslících… Nepatří tahle písnička sem?

B: Je to úplně klidně možné. Prvotní inspirace mohla vzniknout takhle. Protože Posměšná trpasličí o elfech, s tou kdysi dávno přišla Jitka Crhová Žídková a nám se všem strašně líbila. A je docela dobře možné, že v tu dobu tehdy vzniklo pár takových pamfletů. Určitě by se z toho dneska v případě potřeby dal vybudovat sevřenější písňový cyklus nebo pásmo, těch písniček už je dneska hodně, takže stačí už jen vybrat ty vhodné a nějak je za sebou poskládat a udělat z toho takový navzájem posměšný večer. Akorát je potřeba samozřejmě před vstupem všem posluchačům odebrat zbraně, kladiva, sekery, meče, luky, šípy, halapartny, balisty, v podstatě na co si vzpomenete, protože jinak by asi hrozilo rasové násilí.

I: Jedna z tvých nejoblíbenějších písniček je Sedm řek, mohl bys nám k ní něco říct?

V tomto okamžiku byla nahrávka ukončena Irithiiným "Hele, hobití školka", protože kolem procupitalo hejno dětiček v reflexních vestách.

B: Nevím, proč je nejoblíbenější, kde jste na to došly.

I: Co jsme se ptali našich kamarádů, třeba Šárky ilustrátorky…

B: Jo takhle, jako nejoblíbenější mezi lidmi, už to chápu. Sedm řek je zase z geografického období, kdy jsem já a možná i ostatní dělali písničky ve stylu popisných lekcí zeměpisu, řekněme. To znamená, že se vzala nějaká oblast, třeba se opěvovala nějaká řeka, nebo lesy nebo nějaká krajina. Vzpomeňte si třeba Žalozpěv na Beleriand. Nevím, jaká byla ta motivace, ale je to taková hezky popisná písnička, ona se věnuje popisu přírodních krás. Každopádně sedm řek je zajímavé téma, protože si samo od sebe říká o to, aby někdo těch sedm řek popsal. Tolkien věnoval hodně prostoru popisu geografie Beleriandu v té době. Takže ta písnička vznikla svého druhu jako lekce zeměpisu. Takových písniček je ale víc.

I: Měli jste víc takových období? Zeměpisné, posměšné, byla ještě nějaká další období?

B: (Smích) Určitě období hospodská, tragická…

I: Elfí veselá o jaru, třeba?

B: Spíš bych řekl, že bylo gondolinské období, belerianské období, valinorské období. Já nevím, já za sebe nemůžu moc mluvit, protože když jsem nějakou písničku slyšel poprvé, tak už dávno mohla za sebou mít nějakou historii. Takže časová souslednost jednotlivých písniček nebo zařazení do nějakého, řekněme období, to dneska nedokážu rekonstruovat.

I: A jaké období je podle tebe teď?

B: Teď je pochopitelně Čtvrtý věk.

I: Takže radostné období plné jahod se smetanou?

B: Tak víte co, od té doby, co odešli elfové, tak už to není, co bývalo, skřeti už také v podstatě zmizeli někam do pohádek, což o elfech se vlastně dá říct také. Takže dneska, dneska je to svět lidí

I:A hobitů.

B: No, hobiti, hobity málokdy potkáte, musíte být velmi opatrní a velmi pozorní. Nicméně v převážné většině dneska je to svět lidí.

P: Překládal jsi písničku Bílé lodě, jejíž originál je od Alexe Lewise, jak bylo složité získat od něj nějaké povolení k tomu, abyste to mohli přeložit?

B: Alex Lewis a jeho písničky, to má strašně dlouhou a strašně složitou historii. V rámci anglického fandomu 1992 Alex Lewis nahrál písňový cyklus Pád Gondolinu, plus několik dalších písniček, vydal to na kazetě a byla k tomu i brožurka s texty. Vím, že tehdy, když jsem k té kazetě přišel, mě tam zaujaly asi dvě písničky, ty jsem později přeložil a hrál. Musel bych se podívat, které to byly, ale určitě to nebyly Bílé lodě. A potom po letech, někdy 2001 jsem se k tomu vrátil, přeložil jsem zkusmo pár dalších, tu ideu jsem předestřel ostatním lidem okolo a nadšeně se toho chopili další, jako že jo, pojďme to přeložit v celku. Takže se dopřekládaly další písničky, já jsem potom sehnal poštovní adresu na Alexe Lewise a vyměnili jsme si několik dopisů. On s tím vůbec neměl problém, říkal, že bude mít ohromnou radost, když to přeložíme a že ho to hrozně překvapuje, protože to bylo po deseti letech, od doby, kdy kazetu vydal. Poslal jsem mu i notové obtahy, aby posoudil, jestli ta melodie je správně. A pak jsme se s Alexem potkali osobně v té Anglii. To bylo zajímavé, že člověka, jehož hudbu znáte… On byl kdysi chairman té anglické society, což znamená vlastně předseda a to je vážená pozice. On je postava v anglickém fandomu velmi známá. Každopádně jsme se potkali, zazpívali jsme si spolu spoustu písniček, byť on má hlas položený trošku někde jinde. Pak už s ním ve styku byla Fallon a další lidé, kteří zase překládají další jeho produkci.

I: Takže za Flight of the Noldor vděčíme tobě?

B: Tak určitě ne mně. Já jsem možná byl ten kamínek někde na začátku laviny, ale určitě bych neřekl mně, za to vděčíte práci spousty, spousty lidí, rozhodně ne jenom mně.

I: Poslední písnička, na kterou bychom se chtěli zeptat je píseň zvaná Kopretina, co nám můžeš říct o ní? Protože abych nastínila problém, mezi naší skupinou se vede vášnivý spor, jestli ona dívka, o které se mluví je Arwen nebo Eowyn. Můžeš nám nějak pomoci toto rozlousknout?

B: Tak samozřejmě je to Arwen. A je to myslím i ve zpěvníku uvedené nějakou poznámkou. Každopádně je to Arwen, ono tam je koneckonců "proč král chodí za elfkama", potřebujete k tomu krále v první řadě, tím je pochopitelně myšlen Aragorn. Jinak je to zase úletová písnička. Odklon do úplně jiné roviny, když si člověk potřebuje odpočinout od vážně míněné tvorby, od nějakých epických songů, tak potom ho napadají takové ptákoviny.

I: Dobře, děkujeme.

B: Není zač.

Ve chvíli, kdy jsme vypnuli diktafon k nám přiběhly dvě slečny. "Můžeme s vámi udělat rozhovor?" A strašně se divily, že já s Polly jsme se složily smíchy. Ony slečny byly z Českého rozhlasu, že potřebují něco nahrát. Boža se tedy uvolil udělat rozhovor číslo 2.

Protože jsme pak ještě měli chvíli čas, zůstali jsme na oněch lavičkách sedět a jen tak si povídali. A dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí.

Zdraví poprvé a snad ne naposledy

Reportéři Rádia Středozem

Irith a Polly a jako "mašina na otázky" - jak sama sebe nazvala i Pomněnka

Bralovské intermezzo

Dneska tu pro vás máme první příspěvek z dílny nového člena Mittalmaru, našeho Frodíka. Konkrétně obrázky členů bralovského rodu. Jeden z obrázků byl již dříve zveřejněn na původním blogu Tani, nicméně nyní se na něj můžete podívat i zde. Kromě zobrazení tří dcer Palladina Brala (ano, jde o Pipinovy sestry) se můžete podívat také na jednoho z nejvýznamnějších hobitů vůbec, Gerontia Brala - Starého Brala (hobita, který se jako první spřátelil s Gandalfem a dožil se neuvěřitelných 130 let). Ať se obrázky líbí. :-)

---

Dcery Palladina Brala - zleva: Berunka, Perla, Barvínka

Gerontius Bral - Starý Bral a jeho samozapínací knoflíky

Oslava zničení Prstenu 2016 - Druhá část

Pokračování reportáže z Oslavy, tentokrát o na našem slavném koncertu, ohňostroji či tančení při měsíčku a o skoro přeraženém nosu.

P. S. Fotky v článku jsou opět od Silwiniel.

---

Ve třídě začalo Splétání písní a my se rozdělili. Někdo šel uklízet po hostině a připravovat naše vystoupení (Aredhel, Šárka a Třezalka), někdo dohrával Hobity a někdo měl vlastní program. Můj program spočíval v překecání Trpaslíka, aby mi zahrála na příčnou flétnu. Ona totiž odmítla hrát před lidmi. Zalezli jsme tedy na chodbu a já se připravila na kulturní zážitek. Bylo to moc pěkné. Ty noty, z kterých hrála, viděla poprvé v životě, ale vážně to bylo hodně pěkné. No ale kde se hraje, tam brzy přijde víc lidí a tak se okolo nás utvořila poslouchající skupinka. Postupně hrála i Illian a Eri, flétnu vytáhl Quen a dokonce za námi přišel i Velký člověk s klarinetem. Ani jsem si neuvědomila, jak ten čas ubíhá, když za mnou přišla Polly.

"Za půl hodiny začínáme."

Nejdřív jsem tomu nevěřila a ve chvíli, kdy si uvědomila pravdu, jsem měla dojem, že začnu zvracet. Pomněnka poznala, že totálně panikařím a vytáhla mě tancovat. Bylo to… zajímavé. Tancovala jsem s hodně lidmi, a byl to od Pomněnky opravdu spásný nápad…

Pak se objevilo překvapení dnešního dne. Pomněnka se totiž už ráno vytasila s tím, že možná přijde překvapení. I když jsem se fakt snažila, nedokázala jsem z ní vymámit, co za překvapení to bude. Ale mé prvotní podezření se vyplnilo a po schodech k nám vystoupal Finrod. Honem jsme ho oblehli (to se nás fakt ještě nebojí?) a přivítali se. Vzápětí nám došlo, že to je první příležitost, kdy je celé Společenstvo Mittalmar pohromadě a okamžitě jsme se rozhodli zorganizovat společenské foto. Foťák jsme neměli. Ale měl ho jakýsi obětavý fotograf. Problém by, že ve chvíli, kdy jsme se seřadili, že se vyfotíme, začal Finrod kvílet, že nechce. Musela jsem mu slíbit, že tu fotku nezveřejním. Takže ano Finrode, JÁ ji opravdu nezveřejním :-). Vzápětí se k nám přidalo asi dalších 50 lidiček, že se chtějí také fotit. Odehnali jsme je s tím, že teď potřebujeme soukromé foto, ale potom se s nimi rádi vyfotíme (popularita strmě vzrůstá). To se nám ovšem nepodařilo vysvětlit Arye, která neustále skákala před objektiv. No nic. Následovala druhá fotka, společná. Za chvíli je budeme i podepisovat…

Čas vystoupení se nemilosrdně blížil. A čím byl blíže, tím jsme byli my tři vyklepanější a vyklepanější. Když odbila půl, měla jsem dojem, že tam snad nedojdu. Mou hrůzu neumírnil ani počet lidí, který přišel. Mám dojem, že nejvíc obecenstva mělo naše vystoupení a tombola…

Nicméně jak to tak se mnou bývá, jakkoliv jsem vyšilovala před tím, ve chvíli, kdy jsem vylezla před lidi a měla začít mluvit, jakákoliv nervozita opadla a už jsem se vezla jen na vlně adrenalinu.

Vystoupení bylo více než zajímavé. Zahájili jsme rozdáním zpěvníků a mou přednáškou, kterak se zpěvníky používají. To bylo snad pochopeno a mohlo se přijít k samotnému koncertu. Měla by z něj existovat nahrávka. Těsně před koncertem za mnou totiž Pomněnka přišla, že by bylo záhodno ten koncert nahrát, ale že o tom Polly nesmí vědět, jinak by panikařila ještě víc. Našla jsem tedy nahrávátko a po chvilce hledání i někoho zodpovědného, kdo by to nahrál. Nakonec zvolena Třezalka. Rychle jsem jí vysvětlila, jak se to používá (což byla celkem sranda, protože já to držela v ruce asi dvakrát a z toho ani jednou s tím nic nedělala, jen to držela. To Polly tam umí mačkat všechny ty čudlíky.) Třezalka si dala nahrávátko do boty. Přežilo. Netřea dodávat, že Polly si toho samozřejmě všimla a navíc slyšela, jak se o tom domlouváme.

Nahrávka tu snad bude, takže jen pár soukromých postřehů.

Oremira jsme si odchytnuli už předem s tím, že si jeho rad nesmírně vážíme, ale prosíme, jestli by nám je nemohl říct až po koncertu a ne během, protože už tak minimálně dva z nás samou nervozitou skoro zvrací. Hraničář se naštěstí držel úmluvy a přišel za námi až po konci. Ale měl jen dvě výtky. Ať žijem! Pamatuji si jen jednu, že prý ve "Skřetících z Mordoru" je nesmyslný rým "Ve stínu lesíka dostihnem elfíka, jeho krev budeme mít". Protože skřeti by se elfů nikdy nedotkli. To je asi pravda. Ale když jsem viděla, jak se při každém refrénu začali Terka Trpaslík a Finrod navzájem škrtit, myslím, že to za to stojí :-).

Jako první byla naše nejnovější, autorská písnička Za jablky. Bohužel ale Polly nahodila moc potichu, takže jsme byli přerušeni Lennončiným "Nahlas". To jsme zkusili a snad se i povedlo.

U Elbereth Gilthoniel nastal mírný zásek, protože jednak Brandorádi hráli a zpívali v úplně jiné tonině (ať už je to cokoliv) a jednak jsem jaksi zapomněla, že to má být solo a pak se divila, že nikdo nezpíval… mimochodem, lidi, to že jsem se potom usmívala a vůbec se nedivila, že to zahráli blbě, neomlouvala nic… to nebylo proto, že bych je kryla. To bylo proto, že já to prostě neslyším. Kdyby jinou melodii hráli a jinou zpívali, to bych i možná poznala. Ale tonina, to je pro mě něco jako subjunktiv. Jako chápu, že to někdo může mít rád nebo to umět, ale pro mě je to španělská vesnice. Jednou se mi Rosana zoufale stačila vysvětlit čtyř šestinový rytmus. Skončila s fatálním neúspěchem, když jsem se jí zeptala, proč se to proboha nezkrátí na dvou třetinový…

Dobrá byla skupinka FS, především její pánská část, která naše písničky prokládala velice zajímavými a trefnými doplňky a rytmickými dodatky. Zvláště u těch Skřetíků (mimochodem, mám ošklivý dojem, že jsem tam dupala úplně v jiném rytmu, než se mělo, a to jsem ho vždycky předtím chytala).

No a samozřejmě Terčin totální záchvat smíchu u mého vysvětlení, proč "Entové u hradu bourají přehradu". Ten je nezapomenutelný. Tehdy jsem si doopravdy připadala jako zábavný hobit sršící vtipem.

A nakonec ne zrovna pozitivní. Jixipen se prokecla, že půlku toho koncertu prospala. Beru si to osobně.

Vystoupení bylo zakončeno Návratem do Kraje. Přesně jak jsem předvídala, i kdyby se všechno pokazilo, tohle to zachrání. Takhle ohromené publikum jsem ještě nezažila (ehm… to jsem jich už zažila, co?). Dost tomu pomáhala i Polly, které u toho téměř brečela.

Ten závěrečný potlesk byl… úžasný. Víte, jak si připadali hobiti v Minas Tirith? Přesně jako my tři ve chvíli, kdy nám celá místnost tleskala. Potom za námi ještě chodili lidé, gratulovat nám, ptát se jestli si mohou zpěvníky nechat, či nám prostě radit. Bylo to úžasné. Ani nevím, kolik lidí za námi bylo, my se jen vznášeli v euforii "Přežili jsme a ono se to líbilo." A zřejmě by byl zájem i příště. Že by Hobit?

Hodina výstupu na Horu Osudu odbila. Navlékli jsme se do teplejšího oblečení a vypravili se před školu. My tři z Mittalmaru jsme měli náš tradiční lampion. Kromě nás měli nějaké zvláštní švětýlko snad jen Fantasyologové a to Oko Sauronovo a Arcikam.

Cestou jsme se stihli pohádat s elfem, kdože vlastně Froda po Větrově vyzvedl (a já měla pravdu!), ale pak se s námi elfík rozloučil a jel domů… a to nám ani neukázal, jak jezdí na skateboardu. Ošklivé elfíče!

Výstup byl zajímavý. Asi v polovině cesty nás překvapil krásný ohňostroj z druhého břehu řeky. Část lidí sice zpanikařila, že Hora už vybuchla, ale bylo to vážně krásné. Dívali jsme se na ohňostroj, ale za chvíli už se muselo pokračovat ve vzestupu.

Z cesty samotné si toho už moc nepamatuji, on totiž veškerou moji pozornost vyčerpal sestup dolů. Ale tam ještě nejsme. Utábořili jsme se nahoře uprostřed rozvalin, Fallon začala hrát a bylo řečeno, že máme jít ničit prsteny. Náš prstýnek jsem dala Polly, ať ho slavnostně zdestruuje (protože byl její výroby). Za vydatné pomoci druhého Brandoráda se doplazila k ohni a slavnostně miláška zničila. Pak přišla řada na našeho Frodíka. Ale Tani se ke zničení jaksi neměla. Jaksi vůbec. Prý už píseň končí, Fallon vyvolává, jestli už všichni prsteny zničili a že tam teď nemůže. Poddala se až po několika mých zoufalých výkřicích "Let it go, mistr Frodo, let it go!". Jako poslední tam totálně rudá docupitala a nenápadně miláška zničila. Pak se zpívalo, načež za mnou přišla Pomněnka, že si přejí moji přítomnost. Usadila jsem se k Brandorádům, všichni tři jsme se tulili a poslouchali písničku o zničení Prstenu… No krása.

Najednou jsem zaregistrovala jakýsi pohyb. Terka Trpaslík na okraji davu tančila s rozsvícenou lampičkou. Ale protože mi jí zakrývaly mraky lidí, musela jsem si počkat, až se společnost rozešla zpátky na tombolu a až pak ji odchytit. Poprosila jsem ji, jestli by nezatančila jen pro nás. No a jak to skončilo? V záři svic nás tam na střídačku asi patnáct tančilo ve zříceninách hladové zdi, jen pár kroků od vyhasínajících ohňů Orodruiny. Jeden z největších zážitků víkendu. Někdy tančila jen Terka se svíčkou i bez ní, někdy Aredhel, pak jsme se přidali my a plácali se v jakémsi kruhu…

Do tohoto kruhu jednou vběhla i Aredhel a pokoušela se dostat ven. Ale napálila to nosem přímo do mé ruky. Sice tvrdila, že jí nic není, ale mě ta ruka bolela ještě týden… Ještě dodám, že o hudební doprovod se nám postaral Velký člověk a jeho klarinet.

Nastal čas vrátit se dolů. Polly vážně bolely ty kolena a bylo jasné, že to prostě nesejde. Ale naštěstí se obětavě přihlásil Velký Člověk a Leši, že ji snesou. Společnými silami se jim to opravdu povedlo. Tímto bychom chtěli poděkovat především Velkému Člověkovi, který, ač nemá žádný důvod mít nás v lásce, nakonec Polly nesl v podstatě celou cestu a odnesl ji až do školy. Děkujeme.

Byl pokus si sestup okořenit některými našimi písněmi. To bylo vážně vtipné, protože nikdo kromě mě ty texty neuměl a já zase neumím zpívat. No k popukání. Takže jsme tam s Frodíkem a Illian mastili Slizkého Smeagola, zatímco Polly za námi úpěla a Pomněnka se zlobila, že na ně nečekáme…

Dorazili jsme zpátky. Akorát na začátek tomboly. Ještě jsme si nakoupili lístky. Fantasyologové se museli rozloučit a odejít. V slzách jsme je propustili a laskavě svolili, že tedy jejich lístky převezmeme a výhru vyzvedneme. Pak se ozvala Aredhel, že ona musí jít zkoušet, takže se nezúčastní. To považuji za temnou zradu. Takhle si zajistit, abych si je nešla poslechnout… ošklivé Bardě!

Ještě před tombolou jsem si vymínila malý proslov. O koncertu jsem totiž zapomněla udělat reklamu Semenáčku. Leši mi ale naštěstí vyhradil čas před Tombolou. Reklama se snad zdařila, mohlo se přistoupit k hlasování.

Nakonec jsme vyhráli jakousi divnou baterku, sestra Pomněnčiny náušnice a hru a ještě jsme inkasovali jakousi panenku na cosi, kterou jsme s kýmsi vyměnili za plovoucí lampion. Jo a Fantasylogové! Vy jste vyhráli jakési náramky, takže když je najdu, předám! A máte u nás ty krabičky… sice v dost rozloženém stavu, ale máte.

(My jsme vidět vzadu)

My hobiti jsme už ale pomalu začali odpadávat, takže nastal čas rozloučit se a odjet domů. Tentokrát s námi jela i Třezalka, ale žádné opilecké pokřikování se nekonalo. Na to jsme byli moc mrtví.

Neděle - Ráno probíhalo stejně, jako kdykoliv jindy. Vstali jsme, nasnídali jsme se a odjeli do školy. Reportáž z tohoto dne bude velice krátká, protože se moc nic nedělo a co se dělo, to bylo především jen dlouhatánské povídání o všem možném.

Přivítali jsme se s ostatními a rychle šli s Fallon nahrávat. Ovšem tady nastal dezinformační šum, protože bylo domluveno, že přijedeme na osmou a my přijeli až na půl desátou… no nic. Ale rozhovor jsme nahráli. Sice to bylo mírně hororové, ale zadařilo se. Falešné Společenstvo pak šlo dělat poradu na místě, kde spal zbytek našich lidí a tím je už úplně vytáhli z postele. Takže jsme si sedli do hrací místnosti a někdo navrhl, ať hrajeme Dixit.

Jako… nevím nakolik má nechuť k této hře pramení z toho, že jsem jí totálně projela a nakolik z toho, že mi přijde nelogická a dost hloupá ale… vážně vás to baví? Projela… na plné čáře. I když mi pak pomáhala Pomněnka a jakýsi elf, stejně jsme prohráli asi o patnáct bodů za všemi ostatními. Zřejmě mám naprosto ojedinělý způsob provozování. Jediný, u koho jsem se trefovala, byla Polly, ale s tím se jaksi počítá.

V polovině přišla Pomněnka, zlobíc se, že jsme nešli hrát k ní. No… jako abychom í to hráli u hlavy, zatímco ona spí?

Pak mě chytla klasická nedělní po-setkáníová "schíza" - jak tomu říká Pomněnka, takže jsem asi hodinu byla pryč - nejdřív dole na chodbě, kde jsem běhala tam a zpátky (brutálně jsem si u toho narazila nohu, protože jsem běhala bosá) a pak půl hodiny venku, kde jsem málem zmrzla a totálně zabloudila, aniž bych měla peníze či kredit v mobilu… Ne, nejsem blázen (jen v rámci Tolkienistických měřítek) jen paranoidní Bral.

Vrátila jsem se akorát po oficiálním ukončení (mimochodem, jaké vlastně bylo?) a našla svou družinku ležící mluvící u zdi, s hrnky v rukou. Nenápadně jsem se k nim přidala a pak už se jen diskutovalo. I s Velkým Člověkem. A diskutovalo se o filozofii, respektive o výuce Společenských věd (toho nejzbytečnějšího předmětu, který si vedle informatiky a hudební výchovy dokážu představit). Argumenty byly na obou stranách různé a diksuze zajímavá.

Pak už ale bylo jasné, že bychom se pomalu měli klidit. Jeli jsme všichni společně. Aredhel a Terka Trpaslík odjely už dávno, ale my ostatní jsme se vypravili do přecpané tramvaje vstříc ruchům velkoměsta. Na Andělu jsme se se všemi rozloučili a zbyli jsme jen my čtyři hobiti. A jelo se ke mně domů.

To bylo dosti zajímavé. Protože jsme si potřebovali popovídat v soukromí a doma byli rodiče, navrhla jsem, že můžeme jít do posledního patra našeho baráku, kde nido nebydlí. Pomněnka navrhovala sednout si ven, ale byla taková kosa, že tento nápad jsme odvrhli. Nakráčela jsem tedy domů a "Ahoj mami, my si tu jen vezmeme věci a půjdeme na půdu, potřebujeme něco probrat." Moje rodina na mě vytřeštila oči. Bylo mi laskavě vysvětleno, že tam někdo bydlí, ale že můžeme do kočárkárny a ať si nezapomenu vzít oběd. Také jsem dostala krůtí prsa s broskví a rýží a rodičovské požehnání ukrýt se v suterénu. Ale dívali se na mě jak na totálního cvoka. Doufám, že moje dítě (pokud budu mít dítě) nebude po mně… To by bylo rodičovství na zabití.

Takže si Brandorádi a Frodo zabalili a někdo výtahem, ostatní nedůvěřivci po schodech jsme se vydali do kočárkárny. Tam jsme vyložili jídlo a pití (ještě jsem doma vzala termosku s čajem) a začali konverzovat. Místy to připomínalo manželskou poradnu, místy zpovědnici, ale bylo to fajn.

Pak ale Tani musela odjet. Rozloučili jsme se a my zbylí pokračovali v debatě. Pomněnka podala zajímavé tvrzení svého náhledu na křesťanství. Ano, s tím co říkala, se celkem můžu ztotožnit. Že by se ze mě ještě stal na stará kolena věřící?

Nastal čas odjezdu Brandorádů. Jeli samozřejmě spolu, tentokrát ovšem ne ke Smíškovi domů nýbrž na Florenc.

A já jsem osaměla. Rychle domů, vybalit a pak jen v totálně mrtvém stavu číst…