Pohádka o půlčících

Jako loni, i dnes dávám na Dušičky takovou speciální povídku. Předtím to bylo Až odejdeme..., teď mírně hororová Pohádka o půlčících. Pohádka to opravdu není, takže opatrně. Ale není to ani nijak krvavé. Spíš... možná trochu smutné.

A o čem to je? Eomer potkává tři pronásledovatele a diví se, proč se ženou mílemi opuštěné krajiny. Dokud mu Gimli neřekne, koho vlastně pronásledují a koho se snaží zachránit. Eomer vzpomíná...

---

"Hobiti?" řekl Eomer. "Co jsou zač? To jméno mi zní zvláštně."

"Zvláštní jméno pro zvláštní lid," řekl Gimli. "Ale velmi nám na nich záleží. Zdá se, že jste v Rohanu slyšeli slova, která znepokojila Minas Tirith. Mluvilo se tam o půlčíkovi. Tihle hobiti jsou půlčíci."

"Půlčíci!" zasmál se jezdec vedle Eomera. "Půlčíci. Ale to je přece jen malý nárůdek ze starých severských písní a z pohádek pro děti. Chodíme pověstmi, anebo po zelené zemi za denního světla?"

***

"Tati, budeš mi vyprávět pohádku? Na dobrou noc. Prosím!" zakňučela malá Eowyn a zatahala svého otce za lem roucha.

"Pohádku? Ale vždyť už všechny ty hezké musíš znát nazpaměť?"

"Tak nám vyprávěj nějakou ošklivou!" rozhodl Eomer a pověsil se za z druhé strany.

Eomund se zasmál. "Nějakou ošklivou? Ošklivé neznám, znám jen strašidelné."

"Řekni nám nějakou strašidelnou, my to mamince nepovíme!" zajásal Eomer.

"Opravdu? A nebudete se v noci bát? Co, Eowyn?"

Eowyn sice trochu zbledla, ale když se podívala na bratrův rozjařený úsměv, obličej jí naplnilo odhodlání. Přece nedá před svým starším a táááák otravným bratrem najevo, že se bojí nějakých báchorek!

"Ne! Určitě ne. Jen nám ji řekni."

"Tak dobře", svolil otec. Přeci jen, pomyslel si, děti by se měly trochu otužit. "Budu vám vyprávět pohádku, která se v našem rodě předává z generace na generaci. Můj otec ji vyprávěl mně, váš dědeček zase jemu a teď ji budu vyprávět já vám. A měli byste vědět, že to není jen tak obyčejná pohádka. Všechno co vám řeknu je totiž čirá pravda."

Eomer obrátil oči v sloup a zašklebil se.

"Ne, je to pravda," řekl s povytaženým obočím. Opravdu se to stalo."

"A jak se ta pohádka jmenuje?" chtěla vědět Eowyn.

"Je to pohádka… pohádka o půlčících," řekl Eomund tajemně a zvedl se, aby přes děti přehodil deku. "Půlčíci? Co to je, půlčíci?" vyjekl Eomer a nechal se přikrýt.

Eomund si sedl na okraj jejich postele. "Půlčíci byli malí lidé, skřítci, kteří žili na břehu Anduiny tam, kde bydleli i naši předkové. Říká se, že tam byli odnepaměti, ale nikdo o nich moc nevěděl. Můj otec mi vyprávěl, že prý žili v děrách v zemi a jezdili na malých lodičkách po Anduině a lovili ryby. Byli prý ještě menší než trpaslíci a chodili bosi."

"Byli? Chodili? To už tam nejsou? Co se s nimi stalo?" vyzvídala Eowyn.

"Ano, už tam nejsou. Zemřeli. Všichni. A o tom, jak se to stalo, je tahle pohádka."

Eomund se zahleděl do plamenů ohně v krbu a konečně začal vyprávět.

"Jak už jsem říkal, před dávnými a dávnými časy žili na březích Anduiny malí skřítci, půlčíci. Lidí se báli a nikdy se s nimi moc nepřátelili. A pak, když začalo proudit zlo do Temného hvozdu, odešli. Vzali si všechny své věci a odešli přes Mlžné hory pryč, do bezpečí. A tak všechny naše zprávy o nich skončily. Nevíme, co se s nimi stalo, ani kam šli a nikdo je už neviděl. Ale za nějakých čas se najednou jedna skupina půlčíků vrátila a znovu se usadila na Kosatcových polích. Naši předkové tam žili vedle nich a vlastně se s nimi vůbec nevídali. Jen sem tam zahlédli lodičku na řece, nebo při vyjížďkách zahlédli jejich zvláštní obydlí, ale to bylo všechno. Půlčíci se totiž nikdy nenechali vidět, když nechtěli. Byli tak trochu kouzelní, vždycky když se blížil nějaký člověk, udělali kouzlo a zmizeli. Tak se stalo, že Rohirové pomalu přestali věřit, že vůbec existují a pokládali je jen za představy jejich zjitřené mysli."

Eomer se posupně zachechtal, a Eowyn ho zpražila pohledem.

"Vyprávěj dál," škemrala.

"Až jednoho dne projížděl váš praprapra a ještě mockrát pra dědeček kolem řeky, byl tam se svými lidmi na lovu. Dojel až ke Kosatcovým polím, když se před ním haluze lesa otevřely a on uviděl řeku a malé okrouhlé domečky u ní. Vzpomněl si na půlčíky, na to, jak tady žijí a loví ryby na lodičkách uprostřed řeky a pomyslel si, že tohle určitě musí být vesnice těch zvláštních skřítků. On i jeho lidé tedy nechali své koně stát na kraji lesa a pěšky se vydali do vesničky. Bylo tam několik domků s kulatými dveřmi a okenicemi, ale i hodně obydlí zabudovaných v samotném kopci na břehu řeky. Ale všechna vypadala opuštěně a zašle. Dveře byly vyvrácené z pantů, okna rozbitá a sítě na ryby, které visely na dřevěných kůlech nedaleko, potrhané. Erling, jak se pán Rohirů a váš předek nazýval, nařídil svým lidem, aby vesnici prohledali, jestli tady nenajdou známky toho, proč byla, sice nedávno ale byla, opuštěná. Sám se šel podívat ke břehu řeky. Ke kůlům tam byly přivázané zaprášené loďky i s pádly připravenými k použití. Kolem celé scény - říční nivy s lodičkami - se vznášel neurčitě modravý opar, který, a tím si byl Erling jistý, nevěštil nic dobrého. To místo bylo zlé. Jako kdyby nad celou vesnicí visela nějaká strašlivá kletba.

Erling se ale nebál a vydal se podél řeky dál, až na konec vsi. A tam na vystouplé plošině říčního nánosu objevil kamenné mohyly. Desítky maličkatých oblázkových mohylek. Některé staré a vysoké, ale mnoho jich bylo nedávných a nízkých. Jako by živých už bylo méně než mrtvých a nezbývaly jim ani síly na to své zemřelé důstojně uložit. Erling se otřásl. Cítil zlo.

"Pane, našli jsme nějakou ženu. Starou ženu. V největší z těch děr v břehu," ozval se hlas Heola, Erlingova přítele a pobočníka a vytrhl Erlinga z chmurného zadumání.

"Starou ženu? A nikoho jiného?"

"Ne, jen ji."

"Dobrá, půjdu se tam podívat," řekl Erling a šel. Cestou minul dvůr a stáje, kde půlčíci chovali dobytek. Nic tam nebylo. Jen u prázdného žlebu v rohu zahlédl Erling kost. Lebku malého zvířete, možná poníka."

Eowyn se otřásla.

"Opravdu mám pokračovat?" zeptal se Eomund s výrazem Já-jsem-vám-to-říkal.

"Ano!" dychtivě přikývl Eomer. "Konečně to začíná být zajímavé!"

"Heol Erlinga dovedl až k polootevřeným, zeleným okrouhlým dveřím na stráni kopce a ukázal dovnitř. Erling sklonil hlavu a vešel. Za dveřmi se rozkládala dřevem obložená chodba, které vedla dál do hloubi kopce a do stran z ní vybočovaly dveře, vedoucí do pokojů. Erling jedny otevřel a podíval se dál. Byla to zřejmě kuchyně. Kdysi docela hezká a útulná, ovšem teď bylo nádobí zaprášené, v lavoru se kupily neumyté talíře a nad vším čpěl pach zkaženého jídla. Erling vycouval zpět do chodby, když tu uslyšel hlas.

"To jsi ty, Smeagole?"

Stařičký, roztřesený hlas, vycházel z druhého pokoje napravo.

To musí být ta žena, pomyslel si Erling, otočil knoflíkem kliky a vešel dovnitř.

"Přeji dobrého dne, jsem Erling, pán Rohirů," řekl maličko nejistě a zadíval se na bělovlasou ženušku, ležící na špinavé posteli.

"Ty jsi velký člověk?" zeptala se žena a zamžourala na něj slepýma očima.

"Asi ano, nejsem půlčík," odpověděl Erling a přemýšlel, co je to za zvláštní označení - "velký člověk":

"Ach tak. A proč jsi tady?"

"Narazil jsem na vaši vesnici náhodou, když jsem byl na lovu. Byla liduprázdná a vypadala opuštěná, tak jsem se šel se svými lidmi podívat, co se tady stalo, proč jste odešli."

"Odešli…," zašeptala žena. "Pár jich odešlo. Kdoví, kde našli smrt?"

"Prosím?" zeptal se zmateně Erling.

"Jsme prokletí, víte? Všichni jsme prokletí," naklonila se k němu spiklenecky žena a Erlingovy bylo jasné, že to nemá v hlavě v pořádku. Ale umínil si, že z ní zkusí dostat, co se tady stalo za katastrofu.

"A, bohužel ještě neznám vaše jméno, mohla byste mi říct, co se tady stalo? Kdo vás proklel?" otázal se Erling s důrazem na dotaz ohledně jejího jména.

"Říkej mi Bábo, všichni mi tak říkali," důvěrně na něj kývla. "Byla jsem totiž hlavou našeho rodu. Byli jsme poslední, poslední kdo zůstal tady, v našem prastarém domově. My, kdo jsme se vrátili. My, kdo náš domov nezradili. Ne jako oni, ostatní. My, poslední rodina žijící na břehu Velké Řeky, tak jako vždycky předtím. Já nás vedla. Já nám velela. Já byla nejstarší a nejmoudřejší z rodiny. On byl můj vnuk, víš?" změnila najednou téma.

Tvář se jí zkřivila hněvem.

"Můj nejoblíbenější vnuk, Smeagol. Vždycky byl ke mně moc milý. Ne uctivý, to ne. Ale byla s ním legrace. Učil mě vysávat vejce!" dodala pyšně.

"Byl to syn mé prostřední dcery, která si vzala prasynovce mého otce. Můj nejstarší vnuk… Smeagola jsem měla opravdu ráda, jenže se pak zkazil. Jednou, zrovna měl narozeniny, dala jsem mu moc hezkou sponu, byl se svým bratrancem Deagolem rybařit. Deagola jsem nikdy moc v oblibě neměla. Byl to můj vnuk přes koleno a nezdědil ani kapku té správné krve. Pořád se bál a byl dost hloupý. Byli spolu rybařit, ale zpátky se vrátil jen Smeagol. Tvrdil, že Deagol spadl do vody a utopil se. A tak divně se šklebil. A pak začal být zlý. Plížil se ve stínech, kradl, pomlouval a vyzvídal tajnosti, ze kterých pak měl potěšení. Chudák Blatěnka, zničil jí manželství. Zemřela," poslední slovo řekla s takovou intonací, že se Erling vůbec neodvažoval hádat, jak se to stalo.

"Lidi na mě začali naléhat, ať ho vyženu, že jen škodí, ať pozná, zač je toho loket. Nejdřív jsem nechtěla, přeci jen by to mé prostřední dceři, jeho matce, zlomilo srdce, ale pak už to bylo nevyhnutelné. On byl opravdu zlý. Dokonce pak i přestal mluvit, Dělal jen takové divné zvuky, znělo to jako glum. Začali jsme mu říkat Glum."

Přepadl ji náhlý záchvat kašle. Erling se zvedl, aby jí donesl vodu, ale Bába jen mávla rukou. "Vyhnali jsme ho. Odvlekli jsme ho do kopců a nakázali mu, aby šel pryč a už se nevracel. Nikdy. A on šel. Odešel, zmizel. Asi zemřel někde v temné sluji, jak mu patřilo. Odporný Glum."

Bábě se začaly zavírat oči.

"A to je všechno? Jen odešel? Glum odešel?" zeptal se Erling.

"On nás proklel, to jsem ti neřekla?" podivila se Bába a otevřela oči.

"Když odcházel, když byl vyhnán, vytáhl z kapsy nějakou věc, malou zlatou tretku, říkal tomu Miláček, a proklel nás. Proklel celou vesnici, aby všichni postupně zemřeli, aby chřadli a uvadali. Aby se ryby vyhýbaly naším sítím a dobytek stihl mor. Aby byla naše pole spálena a domy zničeny. A já, řekl, zůstanu poslední. Budu se dívat na smrt všech a až poslední odejde, teprve pak, po dlouhé době mi bude dovoleno zemřít. Všechny nás proklel. Tohle místo proklel. Číhá tu smrt. SMRT!"

Erling s sebou trhl. Stařenka nyní vypadala zoufale a vyčerpaně.

"A pak… se to stalo. Nejdřív přišla krutá zima, půlka dobytku nám umrzla a před deset starců zemřelo. Postavili jsme jim velké mohyly. Léto bylo bez vody, úroda nám zvadla a pole seschla. Byl hlad a ryb málo, zemřeli všichni starší a nemocní. Další mohyly na hřbitově. Další rok přišel mor a skoro všechen dobytek zahubil. Zemřely i novorozenci a nejmenší děti. Nejmenší mohyly byly navršeny. Kruté bouře a lijavce nám poničily domy, byl hladomor. Přes dvacet mohyl, docela maličkých. Lidé už byli naprosto zoufalí, zbývala jen hrstka. Polovina se vypravila pryč. Odešli hledat život. Kde je jim konec? Kdo ví? Asi pomřeli cestou. A zbytek zemřel tady. Nemoci, hlad, nehody. Poslední mohyly byly navršeny. Už jsme neměli síly ani důstojně pohřbít naše mrtvé. Poslední mohylu jsem skládala já sama. Pro svou prostřední dceru. Ta zůstala poslední. Před několika dny na ni v lese padl strom."

Z jejího vyprávění běhal Erlingovi mráz po zádech. Taková hrůza…

"Zůstala jsem já, už jen já. Poslední oběť kletby."

Erling se k ní naklonil.

Rozkašlala se. Pak se na něj podívala. "Ale hošku, řeknu ti jedno. Tohle není konec. My půlčíci máme tvrdý kořínek. Ti co kdysi odešli, tam někde na západě pořád žijí, vím to. Tohle není náš konec. A třeba se jednoho dne objeví nějaký půlčík, který nás pomstí. Který ukáže půlčíky světu. Který předvede Glumovi, drahouškovi Smeagolovi, že ještě nejsme všichni…" řekla s jiskrou v oku, ale najednou ztuhla.

"…mrtví," zašeptala a oči se jí zavřely. Naposledy.

Erling ji odnesl a sám pohřbil pod mohylu, poslední maličkou mohylu v těch krajích.

Časem se domečky v březích řeky zavalily, dřevo zpuchřelo a rozpadlo se. Sítě odvál vítr a mohyly čas. A nakonec změnila řeka koryto a zahladila poslední známky po prokleté vesnici malých skřítků. A od té doby už nikdo nikdy žádného takové skřítka, půlčíka, neviděl."

"A tati? Žijou ještě? Žijou tam na západě? Jejich příbuzní, co odešli?" zeptal se Eomer.

Eowyn konečně vystrčila hlavu zpod deky. Ne že by se bála, to ne! Jen… pro jistotu.

"Kdo ví? Třeba ano. A třeba se opravdu jednoho dne nějaký půlčík objeví a zachrání svět!" řekl Eomund ve vtipu .

"Tomu nevěřím!" vyprskl Eomer. Je to jen pohádka! A vsadil bych se, že je to stejně celé vymyšlené.

"Jak myslíš, synu, třeba jednoho dne poznáš, jak strašně se mýlíš," uzavřel Eomund a zvedl se podruhé přiložit do krbu.

Poslední sbohem

Konečně se mi podařilo dát dokupy další naší písničku. Musíme se pochlubit, že jsme na ní všichni hrdí. Aby ne, když jsme se s ní patlali jako s dárkem pro Irith (více v deníku z Radostin). A to, že nás na to bylo pět byla jen výhoda. No povězte, kdo jiný než Aredhel by dokázal vyprovozovat něco takového jako: "A s větrem povzdech zněl"?

---

Pomněnka obětavě písničku přepsala a umístila na skvělé pozadí. Bohužel se to sem ale s ím nedá dát, takže vám to bude muset stačit takhle:

Poslední sbohem

Hudba a původní text: Billy Boyd

Česká verze: Polly - Smíšek, Šárka, Aredhel, Pomněnka a Třezalka

Věnováno Irith - Peregrinu Bralovi

Spatřil jsem zář pod temnou oblohou a s větrem povzdech zněl

na mé bratry padlé, bílý sníh teď spadne, zazpívám poslední píseň svou.

Pohleďte noc padá, končí tento den.

A mně se moc stýská, proto musím ven.

Přes hory a přes lesy, až tam kde slunce nesvítí,

po proudu jít, od pramene až po ústí.

Pod nebem a hvězdami a mnoha sněhy zimních rán,

až nakonec domov můj mě uvítá.

A kam má cesta povede, nemůžu říct.

My došli až sem, však dnes přijde den, kdy dám vám sbohem.

Na mnoha místech už jsem byl, mnoho žalu jsem zažil,

ale paměť mám, proto vzpomínám, na všechny, co odnes čas.

Pohleďte noc padá, končí tento den.

A mně se moc stýská, proto musím ven.

Přes hory a přes lesy, až tam kde slunce nesvítí,

po proudu jít, od pramene až po ústí.

Ty vzpomínky uchovám, požehnání tvoje mám,

až nakonec domov můj mě uvítá.

A kam má cesta povede, nemůžu říct.

My došli až sem, však dnes přijde den, kdy dám vám sbohem.

A s láskou svou dávám vám všem sbohem...

Tanec mezi kapkami deště

Od epilogu Vyděděné tu nebyla žádná povídka od Irith. Takže dnes vám sem jednu dám. Irith mi ji poslala, když se mi jednou moc moc stýskalo a jediný lék proti smutnění a spleenu byly mittalmarovské povídky. Zabralo to stoprocentně. Příběh se nese tak trochu v duchu povídky Láska voní levandulí, ale nenavazuje ani na Levadnuli, ani na Vyděděnou. Dozvíte se v něm, zda je nebo není pravda, že "Co se škádlívá, rádo se mívá." Smíšek s Estellou chystají svatbu a slavnostní předtančení jim mají dělat mládenec a družička. Samozřejmě kdo jiný, než Pipin s Diamantou. Jaké obtíže je při nácviku tanečních kroků čekaly a jak to nakonec dopadlo se dočtete níže. Doufám, že se vám povídka bude líbit.

---

"Och, ty jsi ale trdlo!" prohlásila hněvivě drobná hobitka a zaškaredila se na Peregrina Brala, nesměle stojícího před ní.

"Promiň, já nechtěl," omlouval se.

"Nechtěl!" prskla Diamanta a mnula si nohu. "Jasně že nechtěl. Nikdy jsi nechtěl. Ale přesto jsi mi zase šlápl na nohu!"

"Ale vždyť se toho zas tolik nestalo," prohlásil Pipin hněvivě.

"Za poslední čtvrt hodinu potřetí!" dodala Diamanta a sedla si na zem.

"No tak promiň, no!" štěkl a usedl vedle ní. "A vůbec, nikdy se po mně nechtělo, abych tancoval něco takového. Já mám být vladyka, ne tanečník! Jsem rytíř Gondoru, nemůžeš…"

"Ale nech toho," mávla rukou Diamanta. "Na mě tohle neplatí. Nemysli si, že si před tebou budu klekat jen proto, že ses kdesi kdysi stal rytířem a zachránil tomu a tomu život. Stejně bych se vsadila, že bez Smíška bys nic nedokázal. Jo, ten není jako ty. Minimálně umí tančit."

"Tsss, a taky se bude ženit. Tak si nech zajít chuť, ano?" štěkl po ní Pipin a schytal pořádné kopnutí.

"Bere si mojí nejlepší kamarádku, jasně že na něj nemyslím!" bránila se Diamanta. "I když," pokrčila rameny, "to jsem asi jediná hobitka v Kraji. Od té doby, co se zamiloval do Estelly žádná nezadaná hobitka široko daleko nemluví o ničem jiném. Konvalinka tuhle tropila pěkný povyk, když na jeho prstě zahlédla snubní prstýnek. Byla tak zklamaná," dodala Diamanta zlomyslně.

"To jsou do něj vážně všechny zamilované?" zeptal se Pipin opatrně.

"A ty bys nebyl, kdybys byl hobitka? Je tak vysoký! Tak chytrý! A tak strašně hezký!" přitáhla si Diamanta kolena k bradě a položila si hlavu na paže.

"Hezký? Ani se mi nezdá," podotkl naštvaně Pipin.

"Závidíš!" prokoukla ho Diamanta ihned.

"Ale ne ne!"

"Jo jo!"

"Ne ne!"

"A vůbec, hádáš se jak malé dítě!"

"Ne ne!"

"Takhle tě žádná chtít nebude. Jsi strašně tvrdohlavý a rozmazlený!"

"Výborně!" vyštěkl Pipin. "Fajn. Jak bych také mohl mít šanci proti Smíškovi, že? Já, menší, méně hezký, hloupější a sotva dospělý hobit!" zvedl se a naštvaně odcházel.

Diamanta si zaraženě uvědomila, že to přepískla. "No tak, já to tak nemyslela," vyskočila na nohy a doběhla ho.

"Ne? Mně se zdálo, žes to přesně tak myslela," řekl Pipin s bolestí v hlase.

"Opravdu ne! Tak možná trochu," připustila po tom, co jí Pipin důkladně zpražil pohledem.

"A vůbec, ty máš co říkat," otočil se na ni hněvivě. "O tobě si také žádný hobit nikdy nevykládá. Jasně že všichni mluví jen o Estelle. Ona je ta vtipná, ona je ta hezká, ona je ta milá. Rozhodně ne ty! A vůbec, nemáš co říkat. Já, na rozdíl od tebe někdy něco dokázal. Já byl v té válce na severu. Já zachránil Aragorna a Faramira."

Diamanta zbledla. "Ale já na rozdíl od někoho nejsem rozmazlené dítě!"

"Já alespoň nemám ego olifanta jako někdo!" opáčil hbitě Pipin.

"Ego? Já nevím, kdo se tady pořád producíruje v nablýskané zbroji s mečíkem. Já to nejsem!"

"Na rozdíl od někoho, koho nebudu jmenovat, ale mám proč chodit v té zbroji. Jak už jsem říkal, já něco dokázal."

"Ale ten někdo, koho nechceš jmenovat, alespoň zvládne jednoduché taneční kroky, aniž by si udělal na nohou uzel!"

"Ale já umím i něco jiného kromě tancování!"

Oba hobiti stáli proti sobě, ruce v bok a byli celí červení od toho, jak na sebe prskali nadávky.

"A vůbec netuším, proč se s tebou vůbec bavím!"

"Já taky ne!"

"Jsi umíněný osel!"

"A ty zlomyslná žába!"

"Tohle nemusím poslouchat!

"Já taky ne!"

"Pch! A ani neumíš vymyslet dobrou odpověď, opakuješ se!"

"Trhni si! A vůbec, jdu pryč. Tohle je nanic."

"Už tě nechci ani vidět!"

Oba se otočili a odešli. První se ohlédl Pipin. Ale Diamantina záda vyjadřovala tak výraznou uraženost, že pokračoval dál. Druhá pak Diamanta. Při pohledu na jeho vzpřímeně naštvanou postavu se znechuceně ušklíbla a zrychlila krok.

"Je naprosto strašná! Nafoukaná, mrňavá a… prostě taková! Proč s ní musím tancovat?" prskal Pipin, když seděl na židli v pokoji svého bratrance.

Smíšek si unaveně sedl na postel. "Vždyť jsme se o tom už bavili. Je opravdu milá. Všichni o ní říkají, jaká je to hezká a hodná hobitka. Nevím, proč jste si nepadli do oka, ale takhle na sebe štěkáte jen vy dva. Všichni ostatní ji mají opravdu rádi, je to Estellina nejlepší kamarádka a Estella si umí vybírat kamarády, věř mi. Je hrozně milá a je s ní vážně zábava, nechápu, proč se tak nesnášíte."

Pipin si odfrkl.

"Opravdu nevychází jen s tebou. Všichni ostatní ji zbožňují."

"Nechápu proč!"

"Ale no tak…"

"A vůbec! Proč na té tvé svatbě musíš mít předtančení mládence a družičky? A proč se musí tancovat tohle Gondorské poskakování?"

"To už jsem ti také vysvětloval stokrát. Když jsme byli s Estellou v Gondoru, hrozně se jí ty tance líbily. Naučili jsme se je a řekli jsme si, že by bylo hezké, kdyby se mohly tančit i na naší svatbě. A o tom předtančení. Víš, že to je tady v Rádovsku tradice."

"A to mě to nemůže naučit Estella? Vždyť Diamantu jsi přece učil ty!"

"Ale Pipe, Estella má teď moc práce, ani ne za měsíc máme svatbu. A budeš tam tancovat s Diamantou, jako s Estellinou družičkou. Měl by sis to s ní nacvičit. Pipine, prosím. Udělej to pro mě," podíval se na něj Smíšek prosebně.

"Ale jen že jsi to ty," svolil Pipin a nechal rozzářeného Smíška, aby ho obejmul.

"Je hrozný! Rozmazlený, nešikovný… úděsný! Proč zrovna on? To si Smíšek nemohl vybrat Sama nebo Cvaliho?" prohlásila naštvaně Diamanta a sesula na lavičku vedle Estelly.

Estella odložila zahradnické nůžky a otočila ke kamarádce hlavu. " Je to Smíškův nejlepší kamarád. Byli naprosto neoddělitelní, pořád všude chodili spolu, dělali spolu lumpárny. Byli spolu i na té cestě."

"Pch, nemluví o ničem jiném, než jak byl úžasně statečný, jak zachránil toho a tamtoho a jak bychom se z toho všichni měli zbláznit!" protočila oči v sloup Diamanta.

"Ale to přece nedělá. A všem se jeho vyprávění hrozně líbí. Všichni v Kraji ho zbožňují. Mají ho rádi, jak je veselý a vtipný a vůbec ne nafoukaný. Je na všechny hrozně milý a je opravdu obětavý. Pamatuješ, jak jel přes celý Kraj, jen aby pomohl Tlapkům dostavět tu noru? To je něco, co bych od vladyky nikdy nečekala. Netuším, proč si, kdykoliv se vidíte, tak strašně vjedete do vlasů. Už když jste byli úplně malí. Je opravdu moc hodný."

Diamanta se zatvářila pochybovačně.

"Já s ním ale opravdu nechci tancovat. Je úplné dřevo! Nechápu, jak dokáže tancovat na stole a zpívat, když mi při našich zkouškách co pět minut dupne na nohu. A několikrát spadl!"

"No tak, Diamanto, to půjde, uvidíš. On opravdu není tak strašný. Spoléhám na tebe, že se to předtančení podaří."

Diamanta odevzdaně pokrčila rameny. "No tak jo!"

Estella jí nadšeně dala pusu na tvář.

"Pravou nohou mě obejdeš. Pravou!" řekla Diamanta důrazně a kopla Pipina do té správné nohy.

"Minule to byla levá! Říkala jsi levou!" odpověděl hbitě Pipin.

Diamanta se načepýřila. "To byla úplně jiná figura. Proboha! Menší krok, přetrhneš mě vejpůl!"

"Promiň," zahučel Pipin, ale schválně s Diamantou trochu trhl.

Diamanta klopýtla a musela se Pipina chytit kolem krku, aby neupadla. Pipin ji zachytil a znovu postavil na nohy.

"Díky," řekla kysele a pokračovala v tanečním kroku.

"Dobře, takže jsme se dostali k polovině, hurá!" prohlásila po chvíli.

"Výborně," oddechl si Pipin a pustil ji. "Dáme si chvíli přestávku."

Oba hobiti si sedli na zem. Tancovali v zadní zahradě Brandova tam, kde doufali, že je nikdo neuvidí.

"Už ti to docela jde," řekla upjatě Diamanta.

"Hmmm. Díky. A Diamanto?"

"Ano?"

"Ehm… jak jsme se včera bavili, na koho tedy vlastně myslíš?" zeptal se Pipin a jemně zčervenal.

Diamanta zvedla obočí. "Měla jsem dojem, že tohle řeší jen holky."

"Zajímalo by mě, kdo bude ten ubožák, který si tě bude muset vzít," odpověděl hobit hbitě.

"No tak to tě zajímat rozhodně nemusí!"

"Pověz mi to. Nebo se bojíš?"

"Ale ty mi to pak řekneš také," vynucovala si Diamanta.

Pipin pokrčil rameny. "Není co říkat. Od té doby, co mi Prvosenka před pěti lety dala košem…"

"Počkej, vy jste byli spolu? To jsem nevěděla."

Pipin se kysele ušklíbl. "Byli. Přibližně měsíc. Pak prohlásila, že to byla největší chyba jejího života, šla a vzala si Duga Pytlíka."

Diamanta vyprskla smíchy. Neuměla si představit zářivější protiklad k rozpustilému Pipinovi než usedlého a vážného Duga.

"A ty?" zeptal se Pipin znovu.

Diamanta pokrčila rameny. "Ještě hůř než ty. Od té doby, cos mi překazil to dostaveníčko s Doderikem, nic."

Pipin se zamračil. "To si nepamatuju."

"Ne? Seděli jsme tenkrát na té lavičce u řeky a vy se Smíškem jste se rozhodli, že půjdete na druhý břeh lovit ryby. Sedli jste si přesně naproti nám a hlasitě komentovali."

Pipin se smál, až se za břicho popadal. "Jo tohle, to bylo dokonalé!"

Diamanta na něj vyplázla jazyk. "Tak abychom pokračovali, ne?"

Pipin se zvedl a pomohl jí na nohy. Diamanta zvedla obočí a Pipin pokrčil rameny.

"Ťap ťap ťap, tak. Teď mě pusť, ano. Podtočím se ti pod rukou. Ne! Stůj na místě a nehýbej se. Dobře. Teď mě chytni kolem pasu," instruovala ho Diamanta a Pipin se skeptickým výrazem plnil její pokyny.

"Teď následuje otočka, abychom se otočili, musíš mě přitisknout těsně k sobě," pokračovala Diamanta a tvářila se, že je jí jen pomyšlení na tento taneční krok značně nepříjemné.

"Musím?" protáhl Pipin.

"Musíš!"

"Au! Šlápla jsi mi na nohu!" ohradil se po chvíli.

"Aspoň vidíš, jaké to je!"

"Jsi těžká jako olifant!"
"Já? Já rozhodně ne! Po naší minulé 'hodině' jsem den nemohla chodit, jak jsem byla pošlapaná!"

"Já na to alespoň mám výšku!"

"Ale fňukáš jak děcko, opravdu. Nechápu, jak jsi mohl přežít tam na severu. Asi sis musel z toho hraničáře udělat chůvu."

"Sklapni!"

"Já? Já tuhle hádku nezačala!"

Pustili se a už zase stáli naproti sobě, jako dva kohouti připravení porvat se na život a na smrt.

"Už je doufám konec! Fakt se těším, až se tě zbavím," štěkla Diamanta.

"Jak chceš, zbývá nám jen týden."

"Tak pozítří, jinak už se z tebe zblázním!"

"Nejsi jediná!"

"Těším se na ten krásný den bez tvé přítomnosti!"

"Ahoj!"

"Tak jak to jde?" zeptal se Smíšek.

"Jo, už jsme skoro u konce, jde to."

"A už na sebe tak neštěkáte?"

"Já si nezačínám! Já na ní neštěkám. To vždycky ona začne," zdůraznil Pipin.

"Vážně by mě zajímalo, kdy si konečně uvědomíte, jak moc se máte rádi," podotkl Smíšek tiše.

"Rádi?! Nikdy!" štěkl za ním Pipin a nohou zabouchl dveře.

"Už zase jste se pohádali?" strčila Estella hlavu do Diamantina pokoje.

"Je naprosto nesnesitelný!"

"Jste jak malé děti, opravdu. Proč to děláš, když ho máš ráda?"

Diamantě naskákaly na tvářích hněvivé skvrny. "Já ho nemám ráda!"

"Nepovídej," usmála se Estella a odešla.

"Tak si to zkusíme znovu," oznámila Diamanta. "Budu ti počítat."

"Nepotřebuju počítání!"

"Fajn, tak nebudu."

Chvilku kolem sebe kroužili a tančili.

"Ty jsi vážně trdlo. Jsi úplně mimo rytmus!"

"Dobře, tak počítej," svolil Pipin, který musel uznat, že se v tom ztrácí.

"Raz dva tři čtyři. Raz dva tři čtyři, dobře, fajn, jo! Máme to!" zajásala Diamanta, když dotančili. "Možná to na té svatbě přeci jen zvládneš."

"Ještě naposledy!"

Diamanta pokrčila rameny. Pipin ji chytil kolem pasu a začali znovu tancovat.

"Raz dva tři čty- Au! Trdlo! Zase jsi mi šlápl na nohu!"

"Tak ji tam nestrkej!" odsekl Pipin.

"Vážně se nedivím, že tě Prvosenka odmítla. Bavila jsem se s ní. Říkala, že jsi líbal hůř než opilá kachna!"

"Tss, náhodou!" Pipinovy naskákaly na tváři ruměnce.

"Jedině tak maminku na dobrou noc, co?" štěkla Diamanta.

"Ty máš určitě co říkat. Ty jsi určitě v líbání přebornice!" načepýřil se Pipin.

"U mě je ale alespoň jisté, že svému protějškovi přitom nepřivodím kompletní zplacatění nohy!"

"Jsi hrozná!"

"Ty jsi také příšerný!"

"Žábo!"

"Osle!"

"A vůbec!" prohlásil Pipin rázně a přitáhl si ji v drsném polibku.

Diamanta zalapala po dechu a zapletla mu ruce do vlasů. Pipin zavřel oči a oběma rukama ji objal kolem pasu.

Lapajíce po dechu se po chvíli konečně rozešli.

"Bylo to hrozné," prohlásila Diamanta.

"Ty jsi byla horší!"

"Opravdu? Nezdálo se mi! Ale možná že bychom to mohli znovu posoudit," pokrčila rameny Diamanta a znovu ho políbila na rty.

"Tak co?" zeptal se jí Pipin po pár minutách.

"Stejně jsi trdlo," řekla Diamanta měkce.

"A ty jsi nafoukaná," odpověděl Pipin zamilovaně.

"Osle!" řekla Diamanta a opřela si mu hlavu o hruď.

"Žábo!" Pipin ji pohladil po vlasech a dal jí letmý polibek na vršek hlavy.

"Pipine! Byl jsi úžasný! Byli jste naprosto skvělí! To bylo určitě nejlepší předtančení všech dob."

Proběhl Smíšek dveřmi do chodby a nadšeně objal svého bratrance.

"Jsem rád, že se ti svatba vydařila," řekl Pipin se širokým úsměvem.

"A jak! Opravdu díky moc! A co Diamanta? Už jste se… už na sebe tolik neprskáte?"

Pipin pohrdavě mávl rukou. "Je pořád naprosto strašná. Nafoukaná, mrňavá…"

Smíšek si těžce povzdechl. "Je fakt moc fajn."

"Není!"

Smíšek nevěřícně zavrtěl hlavou a odešel.

"Ty jsi ho to opravdu naučila!" jásala Estella.

"Ale byla to práce. Je naprosto neschopný, vážně hrozný," usmála se Diamanta.

Estella si založila ruce na prsou. "Pořád?"

"Jo, je příšerný!"

"Ty jsi beznadějný případ!" zavrtěla Estella hlavou.

Vyhlédla oknem ven z Diamantina pokoje. Z oblohy crčely provazce vody. Lilo jako z konve.

"Dneska měl být tanec pod širým nebem," řekla zasněně Estella. "Všichni se na to dost těšili. Chtěli vás znovu vidět. Škoda, že to nevyjde," dodala smutně a odešla.

Po chvíli se ale dveře otevřely znova a dovnitř vklouzl Peregrin Bral.

"To jsi ty?" zatvářila se Diamanta otráveně.

"Nejsi ráda?"

"Ani ne!"

"No tak já zase půjdu," pokrčil rameny Pipin a otočil. V duchu napočítal do tří, když se k němu Diamanta vrhla.

"Ne! Neodcházej," zavřela dveře.

"Ne?"

"Ne!"

"Tak dobrá, ale jenom, když mi dáš pusu!"

Diamanta ho políbila.

"Pojď si zatancovat!" zašeptal jí Pipin po chvíli do ucha.

"Ven?"

"Samozřejmě!"
"Vždyť tam prší!" ohradila se Diamanta.

"No a co?"

"Zmoknou mi šaty!"

"Kašli na šaty," řekl jí Pipin mírně a znovu ji políbil. Pak ji chytil za ruku a jemně ji vyvedl z Brandova ven.

Sešli do zahrady.

"Raz dva tři čtyři," zašeptala Diamanta a začali tančit. Tancovali a vyhýbali se vodě, crčící z nebes.

Tančili mezi kapkami deště.

Den hobitů

Stajně jako před rokem, i letos jsme se dočkali a oslavili Den hobitů. A jak jinak bychom to mohli provést, než skvělou oslavou v centru města, že?

---

S Pipem jsme se domluvili, že se sejdeme v 7:20 na metru. Samozřejmě, že v kostýmech. Učebnice jsme zanechali na pospas skříňkám a úkoly nechali plavat. Přece bychom si nedali naše skvělé vzezření nechat zkazit školní taškou, ne?

Já jsem vstával přibližně o půl hodiny dřív než normálně, musel jsem ještě dopřipravit věci a dokončit projekt na výtvarku - na konci minulého školního roku jsme dostali za úkol něco udělat s gramofonovou deskou. A hádejte, jak to dopadlo? Pip to měl hotové jako první a vyrobil sýr s myšmi, já to dodělával den předem a měl jsem na tom hobití noru. Nikdo jiný se s tím nedělal. Proto jsem se ráno odbelhal do koupelny a natíral krupici nalepenou na gramofonové desce zelenou vodovkou. Nešlo to.

Kupodivu se mi však podařilo sehnat všechny důležité věci včas a stihnout správný autobus. S sebou jsem táhl jen brašnu přes rameno a velikou červenou tašku s jídlem a maketou nory.

Ostatní cestující v MHD se po mně moc nedívali, zpočátku mi to přišlo i trochu líto, ale pak jsem jim za to v duchu i děkoval.

Čekal jsem na místě určení, byl jsem tam už s předstihem a zjistil, že kousek ode mě stojí jedna třída ze školy. Čekali tam stejně dlouho jako já a očividně se dost bavili.

Již z dálky jsem zahlédl nezaměnitelnou Pipinovu šálu, takže jsme se konečně mohli vydat do školy. Po pečlivém výběru potřebných učebnic se nám v rukách octl ohromný těžký balanc nedržící komínek, který jsme s sebou museli vláčet celé dopoledne. Nicméně jsme to díky naší šikovnosti ustáli bravurně.

Hned první hodinu Pipin exceloval tím, že dokonale ustál zkoušení z elfštiny a všechny překvapil svým skvělým výkonem. Ten den měl z jedné známky dokonalý průměr 1,0. A to si kdysi stěžoval, že ze zkoušení z elfštiny nikdy nedostal nic jiného než čtyřku…

Na rohirštině vyvstal problém, jelikož jsme učitelce vůbec nerozuměli a mě začala příšerně bolet kolena. Vypadal jsem nejspíš opravdu zoufale, jelikož se Pip s učitelkou spiknul a oba mě usadili na zem. Takže nejen, že jsem vůbec nerozuměl, co mám dělat, ještě jsem byl o metr níž, než všichni ostatní. Není to pěkný pocit.

Dali jsme si za úkol poctít všechny své známé návštěvou v tento památný den. A aby nebylo pochyb, do kterého světa patříme, nosili jsme před s sebou hrdě tu gramofonovou noru.

Zde přikládáme naše památeční foto. Děkujeme Kozku za zvěčnění :-)

Stejně to nepomohlo. Pořád nás umisťovali do Bradavic. To si s tím opravdu nikdy nedají pokoj? To abychom příští rok nesli v ruce transparent: "Jsme hobiti a jsme na to hrdí!"

Zbylé hodiny probíhaly v poklidném tempu, jen na literatuře se nás dotklo, když na nás profesorka vyvalila oči a vykřikla: "a vy jste jako co?". My jsme věřili, že zrovna ona by nás mohla poznat…

Při cestě na oběd, nejlepší část vyučovacího dne, nás málem trefil infarkt. Jedna profesorka se na nás tak podívala a sebevědomě prohlásila, že musíme být elfské ženy. Jo, přesně tohle řekla. No věřili byste tomu? Nejen, že se sekla o pohlaví, což by se dalo prominout, ale taky o rasu. A jak! No, alespoň byla ve správném světě, to se musí uznat.

Oběd probíhal jako vždy. Dlouhatánská fronta a narvaná jídelna. Ale tady nám ta fronta byla opravdu k užitku. Jeden kluk nám totiž stihl pochválit kostýmy, takže to muselo znamenat i to, že nás poznal :-) A další učitelka prohlásila, že má doma něco podobného a možná do toho příští rok půjde s námi. Jen už jsme jaksi zapomněli, která to byla, takže jí to asi nedokážeme připomenout…

Oběd byl vcelku jedlý, přesto jsme se moc nenasytili, protože jsme si chtěli nechat místo na odpolední svačinku. V šatnách jsme překontrolovali pamětiny, uložili úkoly a již jsme radostně spěchali pryč.

Zastavil nás jeden hoch a nesměle nám pochválil pláště. Potom už mu to bylo trapné a začal nás přemlouvat, abychom mu jeden půjčili. Že by chtěl pocítit, jaké to je být na chvíli Gandalfem. Zase se seknul. Nicméně byl tak otravný, že jsem mu svůj plášť půjčil. Nakonec z něj vypadlo, že se z jednou holkou o to půjčení pláště vsadil. Ale poděkoval nám. Prý se opravdu cítil jako ten stoletý Gandalf. Že by další sek? No tentokrát jen o několik tisíc let…

Poté už se nám doopravdy podařilo ujít těch čtyři sta metrů do metra. Tam Pipin zjistil, že mu několikrát volal Finrod. Omlouval se, že nepřinese náramky, které nám slíbil, protože už se nevyrábí. Fajn, nemohl nám to říct o půl hodiny na srazu. Nevadí.

S naší partou byl sraz na dokonalém místě. V parku na Invalidovně. Opravdu lepší místo se pro nás nenajde, je to vážně příhodný název. Ale nepředbíhejme. Jistě víte, že právě u Invalidovny probíhal blogerský sraz o prázdninách, proto se Pip nabídl s tím, že tam trefí.

Z jeho popisu jsem očekával maličký park s těmi čtyřmi lavičkami, ale když jsme to konečně našli, bylo to velké jak bagr. Pomněnka psala, že se sejdeme u vyhlídky na rybníček. Fajn, jali jsme se hledat rybník. Brali jsme to po nejhlavnější cestičce a modlili se k velkému hrochovi, aby to bylo co nejblíže. Začal jsem se totiž pomalu rozpadat. Padaly mi věci z rukou a kolena si podklesávala, jak se jim zachtělo. V tomto stavu jsem si dovolil postěžovat jakous takous básničkou:

Plocho, plošičko, pojď ke mně blíž!

Jestli sem nepřijdeš, budu o dost níž…

Plocha je tu provozováno nějaké bezpečné místo, kde bych mohl odhodit všechny věci z rukou. Pip z tohoto nářku propadl v záchvat smíchu, ale moc dlouho mu nevydržel. V dálce jsme totiž rozeznali postavu naší sestřenky Pomněnky.

A tehdy jsem pochopil, že se tam buď dostanu co nejrychleji anebo nikdy. Takže jsem se k ní rozeběhl (ano, opravdu jsem běžel!), doufal, že mě chytí a těsně před ní upustil všechny ty tašky. Sevřeli jsme se v drtivém objetí, které trvalo až do té doby, než se k nám přiřítil Pip a hrozně mě seřval za to, že jsem hodil ty tašky na zem. Kdysi v nich totiž byly bývaly dva keramické hrnky.

Byl to úplně naprosto dokonale skvělý dárek od Pipa pro mě. Ke Dni hobitů. Sám nám oběma pomaloval hrnečky. Sobě jeden se šálou a mně s vestou. Já mu za to na oplátku daroval sadu tří dřevěných hobitích lžic.

jídelního náčiní není nikdy dost

Pomněnka nás s dárky vyfotila a společně jsme si začali povídat. Ještě jsme jí předali pamětinu pro ni i její sourozence a než přišli ostatní, tak jsme ji nechali poslouchat pohádku, kterou jsem jí napsal také jako dárek. Zatím jsem s Pipem zkoušel tancovat.

Potom se přiřítila Šárka, celá šťastná, že nás vidí. To už mě Pip popadl za ruku, protože odmítal riskovat, abych za ní běžel sám.

Yavanna v celé své kráse

Společně jsme se pustili do jídla, povídali si o novinkách a pomáhali Pomněnce připravit její stopovačku. Několikrát nás málem postihl menší infarkt, když střídavě další účastníci volali, že nejspíš nebudou moct přijít. Naštěstí však zapracovaly naše přemlouvací schopnosti a sešli jsme se všichni.

Bohužel už si přesně nepamatuji, v jakém pořadí jsme se trousili, snad to nebude na závadu. Nakonec se nás ale sešlo mnohem více, než minulý rok. Já, Pip, Pomněnka, Šárka, Gandalf i s mladším bratrem (z Vlaštovky, Gandalf sám ho popsal jako 'náhodný shluk organických buněk'), Finrod a Agnes, Gily a Todo (Plačící anděl a Chlapeček s plynovou maskou).

Gandalfovo umělecké foto

V jeden okamžik jsme se snažili já, Pip a Šárka hrát kuličky. Důlek jsme kopali napřed klacky, potom dokonce i vařečkou. A potom jsme se zasekli na samotných pravidlech této přejednoduché hry. Nejspíš jsme vypadali fakt beznadějně, protože musel přijít Gandalfův mladší bratr a celé nám to vysvětlit. Stejně to vždycky nakonec dopadlo tak, že se každý odmítal kamkoliv pohnout a cvrnkal do těch kuliček, které měl nejblíže.

Pak jsme dostali s Pipem skvělý nápad, že bychom ostatním předvedli naše skromné žonglérské představení. Jenže jsme potřebovali buď jablka, nebo kaštany. Oslovili jsme Gandalfova bratra s tím, jestli by nám je nenašel. Jenže Pip neomylně zahájil konverzaci s ním zvoláním "malej!".Gandalf nám rázně vysvětlil, že tohle oslovení nemá rád. Pak nás ještě poučil, že kaštany taky nemá rád. Na dotaz, co tedy rád má se rozhostilo absolutní ticho a pak někdo nesměle hlesl, že počítače… No jo, je vidět, že Maiar (lépe řečeno jejich sourozenci) jsou trošku jiní, než my ostatní blbosti Středozemě.

Každý se zabaví po svém...

Nakonec jsme ho překřtili na 'prostředního' a on nám ty kaštany šel hledat. Jenže je nenašel, proto se Pip se Šárkou vydali na nebezpečnou výpravu za shazováním kaštanů ze stromu vařečkou. Byl na ně velmi zajímavý pohled.

Mám dojem, že se nám povedlo dát vařečce druhý rozměr, touto oslavou se z ní stal velmi multifunkční nástroj. A jelikož zkušenosti by se měly předávat, máme pro vás úžasný návod, kterak shodit kaštan. Seženete si druhého do dvojice a oznámíte mu: "já ti vždycky nějaký kaštan ukážu a ty ho shodíš.". Pokud vám to nebude fungovat, máte špatnou dvojici, Pipovi se totiž tohle vydařilo a chudák Šárka se tam natahovala po všech možných a nemožných kaštnech mimo dosah.

Když jsme kaštany jako obrovskou trofej opravdu obdrželi, tak jsme ostatní usadili a nového poslechu pohádky a pustili jsme se do jídla. Na těchto akcích je nejlepší, že každý vždycky něco přinese, s provinilým výrazem se hrozně omlouvá, že je toho málo a nakonec tu společnou hromadu ani v nejmenším nespořádáme.

Potom jsme se s Pipem odpojili a zkusili si naše představení. Jenže kaštany byly moc malé, takže jsme museli použít jablka. Na konci z nich zbylo ohavné, rozžmatlané cosi. A ani se nám to moc nepovedlo.

Pak jsme si všichni předali dárečky (po jídle je to druhá nejlepší část oslav :-)). Bylo to vážně dokonalé, protože každý něco donesl a společně jsme tam nad tím ochali a áchali.

Síla Maiar - elf nemá šanci!

Jenže už se chýlil čas odchodu Gandalfa i Přostředního, proto jsme se všichni vrhli na tu stopovačku. Jenže ne všichni sdíleli nadšení nebo schopnost pohybu, proto jsme já, Finrod a Gandalf seděli na dece a pozorovali ostatní. Prostřední něco kuchtil na tabletu. Ostatní hledali zprávy a pak nám je vždycky přinesli. Stejně tak si přišli pro radu, když něco nevěděli. Nakonec jsme objevili poklad - pytlík plný sladkých ostružin.

Udělalo se společné foto a potom ještě pár skupinek. Zpětně mi teď došlo, že Pomněnka, se chtěla vyfotit s námi, jejími bratranci a tak vlastně nevědomky vyfotila celý mittalmar :-)

Společné foto

Se sestřenkou

Zkusil jsem pustit na Sauronově vynálezu nějaké irské písničky, které jsem den předtím pracně nahrával, jenže co se nestalo, znovu to nefungovalo. Naštěstí to Gandalf spravil, jenže po jedné písničce už musel i s Prostředním odejít. Takže jsme se museli pustit do repertoáru našich písniček a ostatních oficiálních středozemských.

Mně neutečeš!

No a potom nám Pomněnka totálně vyrazila dech, protože nám s Pipem předala úplně dokonalé dárky za narozeniny. Dostali jsme opravdivé dýmky! A jsou správně hobití. Ještě jednou moc a moc děkujeme! Sice je asi v nejbližší době moc nepoužijeme, ale jako doplněk ke kostýmu jsou úplně dokonalé.

Ale to už Šárka musela odejít na pohovor ohledně brigády, slíbila, že se ještě vrátí, takže jsme jí to prominuli. Načež jsme se pustili do hraní Hobitů. Té slavné hry, která nás po pochopení konečně začala bavit. Jenže čas se neúprosně krátil, takže jsme tu hru museli zkrátit. Vážně nesnáším to, jak na našich akcích čas běží třikrát rychleji než normálně.

Než se s námi rozloučil i Todo s Gillym, stihli jsme si zazpívat pár písniček, hlavně Poslední sbohem, což jsme brali dost symbolicky a hlavně tak, že jiná písnička se jako poslední před rozloučením nehodí.

Zbyli jsme jen já, Pip, Agnes a Pomněnka. A asi tak půl hodiny času. Takže jsme museli všechno poklidit a sbalit. Potom jsme se hromadně objali a slíbili si, že se zas brzy uvidíme. No a museli jsme jít. Pomněnka tam ještě zůstávala, protože jí to jelo domů až za dlouho. My ostatní jsme se vydali na metro, kde jsme cestou uviděli běžící Šárku, tak jsme se rozloučili i s ní a nezbylo nám nic jiného, než se pomalu vrátit do reality.

Pip doprovodil Agnes až k tramvaji, aby trefila domů, a já jsem se celou cestu modlil, abych přišel domů dřív než Saramír. Nepovedlo se, proto jsem čekal pět minut před dveřmi, než odešel z předsíně a já mohl nepozorovaně vklouznout dovnitř. Naštěstí to prošlo.

Bylo to hrozně super a moc se těším, na další oslavu!

Vánoce ve Středozemi - kalendář

Takže, po půl měsíci zoufalých bojů o poslední zbytky postav konečně můžeme slavnostně vyvěsit kalendář zadaných postav.

---

Připomínáme, abyste si dodatečně postavy zabírali do 20. listopadu a své příspěvky posílali minimálně týden dopředu (zde bychom chtěli pochválit Jeremiáše, který své čtyři povídky dodal přibližně týden po zveřejnění předchozího informačního článku o Vánocích). Meilová adresa je samozřejmě sciurust@seznam.cz .

Vzhledem k tomu, že se vyskytla poptávka i na již zadané postavy, bylo by fajn, kdyby jste zmínili, jestli chcete dodat povídku, obrázek nebo oboje. Zkusíme to do kalendáře nějak narvat a modlit se, abychom neudělali moc chyb.

A pro příklad. Označení - 8. Smíšek a Pipin - Irith a Polly znamená, že psané stránky projevu o tom, jak bratranci tráví Vánoce se zhostí Irith s Polly. A článek vyjde osmého prosince.

EDIT: Na začátku prosince byly v kalendáři provedeny drobné změny a je možné, že nějaké ještě proběhnou.

1. Balrog - Čekanka - obrázek

2. Frodo - Delfi

3. Saruman - Jeremiáš

4. Kořen (Thranduil) - Vendëa Lissësúl

5. Aragorn - Vénie

6. Yavanna - Šárka

7. Samvěd Křepelka - Pomněnka

8. Smíšek a Estella- Irith - povídka, Polly - obrázek

9. Elfí rodina Finarfina (F, A, G, O, A, A) - Finrod

10. Nazghúl - Rylandia (Kiwi)

11. Galadriel - Clarissa

12. Boromir a Faramir - Jeremiáš

13. Aredhel - Aredhel

14. Sauron - Jeremiáš

15. Thorin - Jeremiáš

16. Kozk - Irith

17. Skřeti u Morie - Mexafell

18. Bilbo - Vendëa Lissësúl

19. Pipin s Diamantou - Irith - povídka, Polly - obrázek

20. Melkor Morgoth - Mexafell - komiks

21. Legolas - Gilly (Girri)

22. Pavouci - Mexafell

23. Marko a Blanko - Irith - povídka, Polly - obrázek

24. Překvapení - Irith

Japonsko - část 2.

V minulém díle jsme se již doplahočili na místo a proběhlo zahájení této velkolepé akce. A jak to bylo dál?

---

Čtvrtek 30. července

Ráno nás již čekal program. Bylo to nazváno GDV - global developement village. Začínal od devíti, takže se toho ráno kromě snídaně moc nestihlo (museli jsme totiž naprosto nutně odcházet o hodinu dřív, protože jsme zase skejsli v zácpě...). Potom se za všeobecného shonu vyrazilo na místo programu. Tam nás uvedli dovnitř a řekli, že si máme vybrat nějaké stanoviště a že když uděláme dvě, tak můžeme jít pryč.

Jako první jsme se všichni dostali ke stanu USA. Tam to napřed vypadalo opravdu nezáživně, provedli nás bludištěm z panelů, na kterých byly napsané takové věci jako: nezanechávej po sobě stopy, nechoď po vyšlapaných pěšinkách atd. Jako je to pěkné, ale bylo to dost nudné. Potom nám začali vykládat o ohništích, že si je nemáme dělat normálně na zemi (a když už, tak to potom zahladit), ale máme si pořídit nějakou nádobu, abychom neožehli trávu. A že nemáme pálit víc dřeva, než potřebujeme. Ook, přesunuli jsme se dál. Tam to bylo vtipné. Měli tam siluety medvědů (byli o dost vyšší, než my) a vysoko ve vzduchu napnutý provaz. Místní týpek nám pověděl, že u nich na výpravách musí jídlo zavřít do nádob a pověsit ho takhle do vzduchu, aby jim ho medvědi nesnědli. Prý jim ale moc nejde o to, že by potom neměli jídlo (je vidět, že tam moc nejsou hobiti), ale že je z toho pak těm medvědům špatně. Ta nádoba byla asi třicet centimetrů vysoká a jim se tam daří narvat jídlo pro jednoho člověka na čtrnáct dní. Musí mít fakt malé porce. Pak nám to půjčili s tím, že to máme zkusit otevřít. Když to otevřeš, jsi chytrý jako medvěd a když to pak dokážeš i zavřít, tak jsi chytřejší než on. No, nakonec jsme to ve skupince zvládli :-) Někdo si i zkusil přehodit lano přes ten provaz natažený asi ve čtyřech metrech. Tři to zvládli, ale já to radši nepokoušela. Když jsme se před Američany zmínili, že v Česku medvědy nemáme, tak nám začali hrozně závidět.

A nakonec nás zavedli ke stanu, kde nám dali americký pas. Měli jsme tam sehnat razítka za pět různých amerických aktivit a prý za to potom něco dostaneme… Fajn, budeme to sbírat.

Jenže na tomhle programu nás bylo čtyřicet pohromadě a fakt to bylo moc, takže jsme se rozdělili do patrol a zbytek dne chodili jen po deseti lidech.

Naše druhá zastávka byla o včelách. Tam jsme absolvovali kvíz o jejich životě, výrobě medu a podobně. Potom nás čekala výroba svíčky z včelího plástu a nakonec jsme si z vosku mohli něco odlít. Byla u toho dlouhá fronta a ten odlitek se stejně potom tím horkem rozpouštěl. Ale ve víceméně přijatelné podobě se mi ho nakonec povedlo dovézt domů do Prahy. Nakonec nám dali takové ty gumové náramky se svým znakem a webovými stránkami, jenže Saramír mi kdysi tyto náramky zakázal, tak jsem ho hned po příchodu na tábořiště musela předat Ťapce.

Protože už jsme byli dost přehřátí, tak jsme vzali útokem stín a tam jsme se naobědvali - každodenní obědový balíček, spojený s oběma svačinami. Skládal se z pytlíku brambůrků (po deseti dnech už je to fakt hnus a všem to leze krkem), malého pitíčka, které bylo hrozně dobré, jednoho ovoce (pomeranč nebo banán, nic jiného v Japonsku nevedou) a několika hnusných baget (po druhém jídle už je všichni chtěli vyhodit, po třetím už je prokleli a pak už je nikdo ani nechtěl vyzvedávat. Dostávali jsme je totiž úplně pořád. K snídani, k obědu i k večeři pořád tyhle hnusné bagety. Byly tvrdé a nechutnaly dobře). Občas jsme dostali ozvláštnění v podobě bílé placky bez chuti, která byla ohromně vítaná, jelikož se dala sníst a mohly jste si na ni dát přesolené máslo a hrozně sladkou marmeládu. Nebo dokonce i párek v rohlíku s majonézou, samozřejmě, že v pořádně zapařeném sáčku, alespoň už ho nebylo potřeba ohřívat… No a k těm bagetám byly ještě tři druhy masa - kočičí žrádlo (vypadalo to tak a hrozně to smrdělo, chutnalo to dost zvláštně), potom masové koule v omáčce (jedlé) a tuňák, který byl celkem dobrý.

Tohle byl takový typický oběd...

No, nevím, co bylo k obědu zrovna ten den, ale jisté je, že po dožvýkání oběda jsme se vydali na další stanoviště. Chtěli jsme zkusit Českou Republiku, ale tam nás vyhodili, protože bychom se museli dostavit ještě s jednou skupinou. Snažili jsme se sice někoho přemluvit, aby tam šel s námi, ale všechny cizí patroly se nám vyhýbaly jen, co nás zahlédly.

Nezbylo nám tedy, než zkusit japonské stanoviště o sportu. Napřed se tam něco povídalo o tom, kdo proč má rád sport a co je na sportu skvělého, ale o jeho špatných stránkách a proč ho kdo nemá rád, se ani neceklo. Pak nám pustili krátký animovaný film, ve kterém šlo o tom, že někdo dopoval a pak za to byl potrestaný. Dali nám za úkol, že se máme rozdělit do čtyř skupinek a společně připravit nějakou prezentaci o tom, proč je špatné nedodržovat fair play. Načež nikdo nezklamal a utvořily se skupinky podle zemí. Čili tak, aby se nikdo moc nemusel bavit s cizinci. My jsme měli nějaké představení o tom, že byl závod a dva běžci ve vedení, přičemž jeden toho druhého shodil do škarpy a sám to vyhrál. Ty ostatní tomu běžci ve škarpě pomohli a nakonec si ten 'zloun' uvědomil chybu a styděl se za to. Bylo to hodně inspirované tím minifilmem, ale na nic jiného jsme nepřišli. Alespoň jsme byli originální, protože všechny ostatní skupiny to měly jen formou přednášky, že si zapsaly pár bodů a ty pak nahlas přečetly.

Potom už jsme si jen vyzvedli razítko za splnění dvou aktivit a vrátili se do tábora.

Odpoledne jsem vzala Ťapku a Kamzíka a společně jsme se šly podívat do expostanů. To je místo, kde měla každá zúčastěná země svůj stánek, představovala se tam ostatním a bylo to tam hrozně fajn. Dostaly jsme i spoustu různých blbostí z těch zemí. Třeba čaj ze Srí Lanky, náramky, nějaké zajímavé brožurky nebo nášivky. U Ukrajiny to bylo hrozně vtipné, napřed nám nabídl nášivku, kterou když si koupíme za nějaké japonské šušníky (tak říkám drobákům), tak tím přispějeme na nějaké děti. A pak nám nabídl, že můžeme projít vnitřkem jeho stanu a navštívit své sousedy. Měl na provozovně Slováky, ale já to nepochopila. A u Slovinska jsme na sebe mluvili každý svou řečí, dokud jsme tomu rozuměly, pak ten chudák Slovinec musel přejít do angličtiny, protože jsme byly moc nechápavé.

A našla jsem stánek Nového Zélandu! Měli tam jako aktivitu buď složení mapy z puzzlí nebo navrhnutí nové vlajky. Ta stávající se jim totiž nelíbí. Ani se nedivím, pořád jsem si ji pletla s Austrálií… A pak jsem se chtěla toho pána tam zeptat, kde jsou skauti z NZ, a jak to u nich chodí, jenže mě neposlouchal, protože se bavil s nějakým jiným pánem. Tak jsem jim alespoň pořádně prolezla a zdokumentovala nástěnku a hádejte, co jsem našla? Hobitín! Jo a jako návrh vlajky jsem jim tam nakreslila členy společenstva nebo Bílý strom Gondoru :-)

Hobitín!

Úplně dokonalá mapa. Hádejte, co je jinak :-)

Když se čas našeho volna chýlil ke konci, vydali jsme se zpět do tábora na večeři. Nějaká zelenina s těstovinami a hnědou omáčkou - naše typická večeřová strava.

Potom byl nástup. Tedy, říkat tomu nástup je vážně smutné. Nevím, jak moc znáte nástupy, případně, jak jste je dělali vy, ale na tohle tedy nikdo nemá. V pozoru, když se sundala vlajka a vlajková četa odcházela s vlajkou v ruce, tak se vedoucí rozestoupili (a to pořád v pozoru!) a rozchod byl oznamován slovy 'večernímu programu nazdar, zdar!' Na což všichni reagovali jen vykulenýma očima. Ale tak stalo se a ty nástupy byly povinné, jen pak člověk dostane chuť se na to úplně vykašlat a ani se neobtěžovat si na sebe pořádně vzít kroj, mít třeba nějaké boty nebo tak…

Abychom si trochu zlepšily náladu, tak jsme se zase vydaly někam ven, vyměňovat nášivky a šátky. Jenže po chvíli jsme to musely vzdát, protože byla najednou taková tma, že na to už nebylo vidět. A s baterkou to není ono.

Pátek 31. července

Brutální vstávání. Asi tak o hodinu a půl dříve, než normálně (takže půl páté). Rozdala se snídaně a šlo se na autobus. Takže znova přes celý areál… Cestou jsme ještě uvízli v davu a museli se za někým plahočit tak pomalu, že i šnek je proti tomu turborychlost. No, dorazili jsme tam tak o půl hodiny později, ale ten autobus tam kupodivu pořád čekal. Museli jsme si pípnout ID kartu a nasedli jsme dovnitř.

Jeli jsme totiž na program do Hirošimy. Ještě jsme dostali za úkol složit dohromady za oddíl sto jeřábů a odevzdat je u památníku, takže v autobuse byla poslední možnost je doskládat. Když jsme se usadili my, tak přišlo asi deset Japonců a sedli si do uličky. Fakt. Tam totiž měli vždycky jedno sklápěcí sedadlo, které bylo u strany a pak se dalo rozložit tak, aby mohl v každé řadě sedět jeden v uličce. Je to hrozně praktické a prý i pohodlné. No, pro toho Japonce, který spal vedle mě, to určitě taky bylo pohodlné. Když usnul, tak mu totiž padala hlava tak dlouho, dokud si ji neopřel o moje koleno a nespal na něm…

Cestou nám ještě pustili nějaký animovaný film o tom, jak se malá holčička vydala do toho muzea a tím se nám snažili přiblížit místo této katastrofy.
Nakonec se nám poštěstilo po několika hodinách dorazit na místo a roztomilé Japonky s cedulemi nám ukázaly cestu. Vešli jsme do nějaké budovy, kde jsme dostali rozchod. Byla možnost se podívat do muzea z toho filmu, do zahrad nebo si vyzkoušet origami či kaligrafii. Naše holčičí skupinka začala pokusem o muzeum. Napřed jsme se musely třikrát zeptat, kde to je. Pak nás pustili nějakým zapovězeným vchodem a nakonec jsme zůstaly v hrozné frontě. Po chvíli dorazil zbytek našeho oddílu a našli nás, jak stojíme ve frontě a čekáme. Načež ta jedna vedoucí zavelela, že všichni půjdeme dovnitř. Fajn, tak nás všechny vyhnali do budovy. Tam byla nějaká recepce a prodej lístků, odkud nás vyhodili s tím, že tudy se tam nevstupuje. Dobře, tak ne, no. Ta vedoucí zas zavelela, že všichni musí tu místnost urychleně opustit (ano, nemám ji ráda, jak už jste asi zjistili). Postavili jsme se znovu do fronty, která mezitím ještě povyrostla. Pak mě ještě Ťapka a spol. přemluvily, abychom se šly podívat do obchodu a koupily nějaké studené pití. Poté jsme se znovu vrátily a čekaly. Pak už jsem toho měla tak akorát dost, jak pořád někdo něco chtěl, všechno si to odporovalo a byl v tom hrozný bordel. Naštěstí se to vyřešilo tak, že jsme se na to všichni vykašlaly a šly si zkusit origami a kaligrafii.

Kaligrafie sestávala z toho, že jste si vybrali jeden ze dvou znaků a ten jste potom napsali na vějíř - neodmyslitelný doplněk v tom horku. A hádejte, co se skládalo na origami? No přece jeřáb! Trochu jsme se do toho zabrali a já jsem tak složila tři. Jednoho pro Irith, jednoho pro sebe a jednoho pro vedoucího z oddílu.

Výsledek naší urputné práce

Nakonec už nám přišlo hloupé jim tam takhle plýtvat papírem, tak jsme se šly projít ven. Dokonce jsme i trefily k jednomu z památníků. Tam nám dali tříminutové vysvětlení místních událostí (ta paní držela ceduli s tímto nápisem, a když jsme k ní přišli, vypadala hrozně šťastně).

Nevím, jestli všichni víte, co se v Hirošimě stalo, ale je to místo dopadu atomové bomby. Zajímavostí je, že jediná budova, která to přežila je, dóm od českého architekta. Ten památník se váže k tomu, že jedna malá holčička na následky ozáření onemocněla leukémií. Podle staré japonské legendy se vám splní jedno přání, pokud složíte tisíc jeřábů. A ona si přála, aby se uzdravila. Proto skládala a skládala, ale bohužel nedoskládala.

Lidé tím jejím příběhem byli dost zasažení (což se nedivím), proto jí postavili památník, který se tak stal připomínkou na všechny děti, které zahynuly kvůli atomové bombě. K tomu památníků jezdí ohromné množství turistů a přiváží poskládané jeřáby, které se tam vystaví. Je to neskutečný zážitek vidět jich tolik na tak malém místě.

Detail holubice, abyste viděli, že i ona se skládá z jeřábů

Potom už jsme se sešly se zbytkem oddílu, společně jsme položili k památníku své jeřáby a udělali si fotku. Ještě jsme se zúčastnili nějaké pamětní ceremonie, kde nám ukazovali nějaké tehdejší záběry a četli básně od lidí, kteří tuto hroznou věc zažili.

Památník

Pak již nastal čas odjezdu zpět na tábořiště. Došli jsme tedy na místo odjezdů autobusů, ale byl tam takový nával, že jsme měli ještě tři čtvrtě hodiny zpoždění. Museli jsme totiž počkat, než nám seženou nějaký autobus.

Abychom si ušetřili dvojité přecházení tábořiště, odpojily jsme se s holkami rovnou a vydaly se k želvě. Tam se totiž podle posledních zpráv měly vyskytovat pohledy. Ale kde nic, tu nic. Znovu to nevyšlo, takže nám nezbylo, než se vrátit do našeho tábora, dát si večeři a pak jít spát. Nástup stál znovu za prd.

Sobota 1. srpna

Ráno jsme vstali a po snídani jsme se připravovali na program příroda. Mělo to být něco jako výprava japonských skautů. Včera nám jiní Češi vyprávěli, že jejich program příroda sestával z toho, že se vydrápali na kopec, kde strašně smrděly nějaký žumpy a pak šli tím úporným pomalým krokem přes osm kilometrů po rozpáleném asfaltu. Na to Kamzík odpověděla, že podle našich zpráv tam mají být nějaká jezírka. Hm, to budou asi ty žumpy…

Nicméně jsme se to nedozvěděli. Kdosi si totiž stěžoval, že v tom horku na asfaltu se jim z toho udělalo špatně. A dnes bylo obzvlášť vedro, snad nejtepleji za náš pobyt v Japonsku. Proto nám tenhle program zrušili a my tak měli celý den volno.

Tak se naše obvyklá parta vydala znovu do expo stanů. Bylo to totiž vážně na dlouho, sto padesát stánků si nedokážete prohlédnout za jedno odpoledne.

Cestou tam jsem ještě šla s Kamzíkem na lov šátků. Ona mermomocí chtěla získat šátek Anglie a já (hádejte!), no Nového Zélandu, když Skotsko už jsem měla. Začali jsme Anglií, tam jsme si totiž byli jistí tím, kde to je. Angličané totiž tábořili na každém kroku, bylo jich skoro stejně jako Japonců. Zastavili jsme u těch, kteří byli nejblíže cestě, abychom nemuseli chodit daleko a Kamzík se odhodlaně zeptala. Kupodivu jí vyhověli. Ihned donesli svůj modrý šátek posetý bílými a červenými jeřáby. S jeřáby měli Angličané totiž všechno: kalhoty, nášivku, šátek, turbánek, batohy i boty, trika a snad i ponožky.

Vydaly jsme se tedy dál. Jenže jsem nevěděla, kde mají tábor, jen přibližný okruh. Tak jsme ještě zašly do našeho Hubu, protože Kamzík ztratila takovou knížečku, kde byl rozpis programů, mapa a nějaké důležité informace. A musím říct, že to bylo jediné štěstí, že jsme tam šly. Byla tam totiž ohromná mapa s tím, kde má která země tábor. No, nemohla jsem si vybrat lépe. Skotsko mělo tábory dva a Nový Zéland jenom jeden. Vážně asi nejméně zastoupené země…

Pečlivě jsem si zapamatovala místo jejich tábořiště a vydaly jsme se to najít naživo. Procházely jsme danou uličkou, ale jejich vlajka nikde! Hledaly jsme tu typickou, s křížem Velké Británie a červeným souhvězdím jižního kříže, ale vážně nikde nebyla. Až jsem zahlédla, jak se kdesi míhá černá podezřelá vlajka. No samozřejmě, že to byli oni. A ta vlajka byla celá černá s pírkem ptáka kiwi a velkým nápisem New Zealand. Asi se opravdu za svou stávající vlajku stydí.

Přestože jsem našla jejich stany, nijak mi to nepomohlo. Byli totiž všichni pryč! A mimo jiné mě uvítala dosti nepříjemná tabulka, na které bylo napsáno: "Pro všechny, šátky vyměňujeme až v poslední vteřině posledního dne. S láskou, Nový Zéland." Což mně vážně nepotěšilo.

Šly jsme tedy s Kamzíkem do těch expostanů, kde jsme měly domluvený sraz s Ťapkou a Karkulkou. Nepamatuji si už přesně, co všechno jsme si prošly tento den, ale vzpomínám si, jak jsme hledaly indický stánek, kde se dělalo tetování henou. Vešly jsme do jedné části stanu a poslali nás do druhé a z druhé nás znovu poslali do první. Teprve potom nám řekli, že ten, kdo to tetování kreslí, tam právě teď není a přijde zítra.

No a potom jsme tam potkaly Natku, jak se vřele baví s nějakým Mexičanem. Hned nás musela představit a vychvalovala ho až do nebe. Potom za ním přišel jeho kamarád, který se tvářil dost uťápnutě. Po chvíli z nich vypadlo, že ten druhý vůbec neumí anglicky. Toho jsem využila a zeptala se ho, jestli bych si s ním potom mohla psát španělsky, abych si to nějak procvičila, ale že španělsky moc neumím. On se na mě tak podíval a řekl, že to vůbec nevadí, že to není důležité. Potom se už Natka musela s tím svým Mexičanem rozloučit (jmenoval se Naco /načo/), protože měli někde sraz. Tak jsme se vydaly zpátky do tábora na oběd.

Netužila jsem, že i elfové se zapojovali do pořádání Jamboree... Ta lama je dokonalá

Po obědě byl přednesen návrh na celoodpolední výlet do blízkého městečka. Mně se tam nechtělo, proto jsem zůstala z mojí skupinky sama v táboře a po obědě jsem se znovu vydala do expostanů.

To byla vážně pošetilá věc, jelikož jsem s sebou neměla nikoho, kdo by mi to překládal. A to se projevilo tím, že jsem si připadalo jako pitomec, což mi i ostatní dávali celkem najevo. U stanu Saudské Arábie byl stoleček se židlí. Oni mi pokynuli, ať si sednu a sedli si proti mně. Pak mi tam něco říkal a já byla úplně vyklepaná, protože jsem si připadala jako při přijímacím řízení do teroristické skupiny. Bylo to vážně nepříjemné, až jsem se jich i trochu bála. Naštěstí jsem neprošla a oni se mi pak snažili naznačit, že už tedy jako můžu jít dál.

Vděčně jsem odtamtud zmizela a prošla pár stánky bez sebemenších potíží. Potom přišel na řadu Trinidad a Tobago. Tam jsem jim pro změnu taky nerozuměla, ale bylo to lepší. Potom mi přidělili nějakého kluka, aby mi vysvětlil, jak to u nich v zemi chodí a co dělají a tak. A jediné, co jsem z toho pochopila, bylo, že mají nějaké jídlo, které je něco jako rizoto a že je hrozně dobré. Pak se mě na něco zeptal a já jen přikývla. To byla chyba, protože mě odtáhl před stan do houfu lidí a já měla začít tancovat na jejich tradiční hudbu. Po dlouhém pohupování do rytmu se ty vyřešilo tím, že jsme udělali mašinku. Až se mi povedlo z tohohle vymotat, tak jsem si ještě zkusila hrát na jejich buben. Je vážně skvělý. Má kovový vršek, kde jsou vyklepané různé plošky, do kterých mlátí paličkou. A každá ploška odpovídá nějakému tónu, je to ohromně praktické. Ukázali mi tam nějakou jejich písničku a já ji pak měla vybubnovat taky. Když se mi to jednou povedlo celé, tak se na mě ten Tobažan usmál a něco zamumlal. Já jsem se ještě pokusila vymlátit ovčáky čtveráky a oznámila jsem mu, že tohle je naše písnička. On jenom obrátil oči v sloup a chtěl, abych znova zahrála to jejich. Potom jsem už radši zdrhla, aby mě nepřetáhl tou paličkou…

Přiznám se, že zrovna ve stanu Jižní Afriky bych Bilba nečekala.

Ten výlet do vesnice se jim nepovedl. Nikdo je totiž nepustil do autobusu, a tak se tam ani nedostali. Takže jsem byla i ráda, že jsem tam kvůli svojí lenosti nešla.

V táboře byl shon, byli jsme totiž domluvení na večeři se Švédy. Nikdo do poslední chvíle netužil, jak to bude probíhat. Nakonec se z toho vyklubala mezinárodní událost a my večeřeli se Švédy, Angličany a lidmi z Lucemburska. A pak ještě s někým. Ale původně jsme se odmítli promíchat, takže uprostřed shluku cizinců se rýsovala skupinka já a Ťapka a Kamzík. Snažily jsme se sice povídat si i s ostatními, ale dopadalo to jako vždy. Nejvíc to připomíná výslech. Pro představu nejběžnější rozhovor:

"Ahoj!"

"Ahoj, odkud jsi?"

"Z České Republiky. A ty?"

"Z Anglie."
"Hmm, to je fajn…"

A tím to skončilo. Pak někdo dostal skvělý nápad tu večeři ozvláštnit nějakým představením. Švédi nám předvedli nějaký svůj rituál, a my jsme měli tancovat mazurku. Jenže polovina lidí to tam neuměla, a když jsme to předváděli, tak to byla taková katastrofa, že jsme raději potom všichni zapadli k jídlu a sklopili uši. Kdosi totiž chtěl, aby to byla taková ta měnivá mazurka, ale nestáli jsme v kruhu, ale v jedné dlouhé řadě. To znamenalo, že ta holka, kterou vyšoupli na kraj, to musela celé honem rychle oběhnout a zapadnout na druhý konec řady, jenže to vůbec nestihla a nastal zmatek. A navíc kluci posílali každou holku na jinou stranu, takže uprostřed najednou vznikla ohromná díra, kterou neměl kdo nahradit.

Ani diváci se tomu nesmáli…

A pak nám jeden Švéd vyprávěl, že mají skvělou tradici, kdy se všichni opijí, udělají kruh a pořád dokola opakují jednu krátkou písničku a skáčou u toho jako žáby. Ta písnička v překladu znamená něco jako 'žáby, žáby, ach, jak jsou vtipné'. A celý ten rituál je prý taky hrozně vtipný. Načež přešli k realizaci a vytáhli k tomu rituálu skoro všechny. Po jeho skončení to kdosi dokonale shrnul slovy: "Tak to chápu, že se předtím musí opít, aby jim to připadalo vtipný."

Pak jsem se už raději vytratila a šla spát. Začalo to tam být dost zmatené a navíc došlo jídlo.

Způsob sušení prádla, který ale víc připomíná bazar

Velký, široký a bystrozraký

Když si Pomněnka kdysi stěžovala na špatné sny, tak jsem se nabídla, že jí napíšu pohádku, kterou by mohla když tak před spaním poslouchat. A světe div se, opravdu se mi to nějak podařilo. Zvěřejňuji ji zde s jejím svolením a nepatrným varováním, abyste ji nebrali vážně, dělala jsem si v ní ze všech tak trochu legraci. A přiznávám se, že s jejím namluvením jsem se trochu inspirovala filmem Pár Pařměnů.

---

Starý trpasličí král si jednoho dne při pohledu do zrcadla s hrůzou uvědomil, že už není nejmladší. Jeho chlouba, dlouhý pěstěný plnovous, již dávno prokvétal šedinami, z jeho očí se vytratil šibalský lesk a vypadávala mu protéza. Dva týdny se tím trápil, vzpomínal na své mládí a hrdinské činy a padla na něj nostalgie. Při hostinách tolik nejedl a už ani nepřepočítával své jmění třikrát denně, jak to kdysi míval ve zvyku.

Ale hned jakmile si vzpomněl na svého jediného syna, Boliho, trochu se uklidnil. Mohl umírat s čistým srdcem, když si uvědomil, že své království přenechá někomu tak schopnému, jako byl jeho syn. Dokonce už měl i manželku a vypadalo to mezi nimi velmi slibně. Trpasličátka již pomalu byla na cestě.

Král se při těchto myšlenkách znatelně uklidnil, navlékl si župan a scházel velkými síněmi na snídani.

Když však spatřil Boliho pobíhajícího po celém jeskynním komplexu, úsměv mu ztuhl na rtech. Vypadal strašně, měl zarudlé oči, rozcuchaný plnovous a celkově to stálo za starou bačkoru.

"Co se stalo synu?" zeptal se opatrně.

"Průšvih, ale obrovský. Díza se ztratila. Nikde ji tu nemůžu najít. Zbylo po ní jen tohle…" vysoukal ze sebe Boli a podal svému otci jakýsi dopis, ve kterém stálo:

Vaše milovaná byla unesena. Jestli si chcete zanechat svou stávající podobu, snad ani nemá cenu snažit se ji získat zpátky.

Přeji pěkný den

Bílý čaroděj

"Synu, ale tohle je strašné! Kde jinde teď pro tebe seženeme nějakou trpaslici? Á, už vím. Co taková ta malá z kovárny. Vždyť víš, ta, jak bydlí u severní brány. Ta není k zahození, ne?"

"Ale otče, to nejde. Já u toho ošklivého dědka Dízu nenechám. Půjdu ji vysvobodit. Hned teď!" s těmito slovy Boli odešel, sbalil si nejnutnější věci na cestu a vydal se ven z dolů.

Jeho otec si uvědomil, že s tím zachováním jeho rodu to nebude zas tak snadné a znovu začal pomalu upadat do smutku a nejistoty. Možná by si měl napřed sehnat nějakého jiného dědice?

Boli nebyl na denní jas vůbec zvyklý, a tak šel tam, kam ho nohy nesly a doufal, že se jeho oči časem přizpůsobí. Až dorazil na rozcestí. Tehdy si uvědomil, že vůbec neví, kam se má vydat. Naštěstí ve stínu pod stromem odpočíval jakýsi poutník.

"Pane, nevíte, kudy za mou ženou?" Zeptal se Boli s nadějí v hlase.

"No, tak to nevím," odpověděl cizinec a upřel na něj své hluboké oči zpod tajemné kápě, která mu padala do čela, "ale mohl bych vám ji pomoci najít. Místní kraj je nebezpečný a bez průvodce tady brzy zabloudíte. Vezměte mne s sebou a nebudete litovat."

"No, tak dobrá, rád budu mít na své cestě společníka. Jen pojďte. A jak vám mohu říkat?"

"Mám mnoho jmen. Někde mi říkají hraničář, jinde mi nadávají do Chodců, poutníků či tuláků. Já sám raději preferuji titul 'dědic dúnadanské krve a budoucí král'."

"Dobrá, budu ti tedy říkat hraničář."

A tak šli spolu dál. Občas hraničář ušel pár kroků dopředu a snažil se stopovat nějakou pěknou dívku, ale málokdy se to podařilo. Lépe řečeno, ještě se mu to nepodařilo ani jednou. Už skončili v kurníku, opuštěném jezeru i dračí sluji, ale nevěsta nikde.

Až jednou konečně zahlédli před sebou dlouhé blonďaté vlasy. Štíhlou postavu a ladný krok. "To bude zajisté ona!" radoval se hraničář. Konečně dostihl tu, již celý týden společně hledali.

"Ehm, slečno?" zeptal se hraničář opatrně a zaklepal oné dívce na rameno.

'Slečna' se otočila a upřela na ně své modré, zelené, hnědé, černé, modré oči. Zamračila se a vysokým hlasem uraženě odpověděla: "cožpak vy nevíte, kdo jsem? Já jsem elfí princ (no, to jsem dobrej, co?)."

Boli s hraničářem zůstali zaraženě stát.

"A co tu děláš?" vzpamatoval se první hraničář. Zprvu váhal, zda nemá neznámé(mu) vykat, ale poté si uvědomil, že ON, je vlastně král, takže by spíš neznámý měl vykat jemu.

"Já tu… no… tak jako… rozjímám." Soukal ze sebe elf. Nakonec to už nevydržel. "Fajn, nudím se. Oni mi v paláci nedovolí na cokoliv sáhnout. A navíc, mám tam z toho depresi, potkal jsem tam totiž jednoho elfa, který je krásnější než já a nevím, co s tím mám dělat."

"Hmm, tak to je určitě velmi vážné. A nechtěl bys tedy jít s námi? Hledáme tady trpaslíkovi jeho nevěstu a takový pomocník jako ty by se nám dozajista hodil. Třeba bys nám ji dokázal najít svým jasným zrakem. Jen pojď, přijdeš se na jiné myšlenky."

Elf si oba dva změřil zkušeným pohledem, a když si uvědomil, že hraničář ani trpaslík moc krásy nepobrali, tak na jejich nabídku kývnul. Alespoň někde bude nejkrásnější…

A tak šli spolu dál. Jednou dokonce elfa donutili, aby se svým zrakem podíval, kde se nějaká ta trpaslice nachází a společně se poté tím směrem vydali.

Byla to povedená sebranka, pořád si jen na něco stěžovali, trpaslík měl málo manželekek, hraničář málo poddaných a elf málo obdivovatelů. Až najednou spatřili někoho, jak lenoší pod stromem nedaleko cesty a pobrukuje si jakousi veselou písničku.

"Hej ty!" zavolal na neznámého Boli.

Ten si ničeho ani nevšiml.

"No tak, ty tam!" zkusil to hraničář znovu.

Zase nic.

"No to je mi pořádek, to si nás tenhle skrček opravdu nevšimne?" zabědoval Boli a strčil do neznámého loktem.

Ten se vymrštil a zvědavě si příchozí měřil pohledem. Oni si ho taky změřili a vyšlo jim, že rozhodně nebude vyšší než čtyři stopy.

Po sáhodlouhém představování se dojednalo, že onen cizinec, hobit, se vydá na cestu s nimi. Jakmile uviděl jejich ohromné rance plné jídla, tak se nenechal dlouho pobízet. A navíc, stejně už nějakou tu dobu pokoukával po nějakém tom dobrodružství.

Tak se všichni čtyři vydali znovu na cestu. Elf s hraničářem se předháněli v tom, kdo najde lepší cestu, Boli vzdychal nad představami toho, že už je zase s Dízou pohromadě a hobit vesele bosky poskakoval kolem.

V tu chvíli se na obzoru objevila obrovitá černá věž.

"Co to je?" vyptával se hobit.

"To je…" snažil se hraničář oslnit ostatní svými znalostmi o okolí.

Ale nestihl to. Elf si totiž budovu pořádně prohlédl a zvolal:

"To je ono! Tam musíme jít."

Boliho obličej se rozzářil. "jupí, tak pojďme, pojďme!"

Vzali to úprkem, až je zastavila obrovská vrata.

"Teď už jen zbývá dostat se dovnitř…" podotkl hobit.

Elf zkoušel různá elfí zaklínadla, Boli dveře zkoušel vyrazit, hraničář dokonce vytáhl svoje nářadíčko a jal se zámek odemknout šperhákem, ale všechno bylo marné. Hobit jen seděl opodál na kameni, klátil nohama a cpal se chlebem.

"To snad není možné, nějak se tam přece dostat musíme!" zvolal po chvíli Boli, který už pomalu začal propadat depresím.

V tu chvíli se hobit zvedl a pokusil se dveře otevřít sám. Několikrát zkusil kliku a potom prostě jednoduše zazvonil na zvonek, který byl vedle dveří.

Přišel jim otevřít jakýsi skřet. Ale to není tak úplně správné pojmenování pro to, co opravdu přišlo. Bylo to malé, zelené a neskutečně vtipné. Proto by bylo výstižnější označení skřítek.

"Dobrý den, co si pánové budou přát?" zeptalo se toto stvoření.

"Mou manželku!" zvolal Boli, odstrčil tohoto skřítka a vtrhnul dovnitř věže. Ale bylo mu to úplně nanic. V předsíni věže nikdo nebyl a pak se chodby proměnily v takové bludiště, že by v něm bez průvodce určitě zabloudil. Proto se ihned snažil svoje pochybení nějak napravit. Přiskočil ke skřítkovi, který se válel na zemi, snažil se ho vytáhnout znovu na nohy a omlouval se. "Je mi to opravdu líto, já jsem vás shodit nechtěl, jen jste se mi jaksi připletl do cesty. Promiňte, nevšiml jsem si vás… Prosím, že mě za mou manželkou dovedete, že jo? No tak, prosím… Já už pak budu hodný. Vážně!"

Skřítek asi pochopil, že dokud mu nevyhoví, tak se ho nezbaví, proto je všechny provedl přes bludiště chodeb a schodišť až před komnatu jeho velebnosti Bílého čaroděje. Tam je chvíli nechal čekat a sám vstoupil za svým pánem.

"Pane, máte tu návštěvu."

"A co chtějí?"

"Vašeho pokusného trpaslíka…" špitnul skřítek a instinktivně se přikrčil před hněvem svého pána.

"Cože? Kdo se opovažuje!?! To jsem se snad v dopise nevyjádřil dost jasně?"

"Vyjádřil pane, ovšem že vyjádřil"

"Tak proč přišli? No dobrá, ať vstoupí, vysvětlím jim to ještě jednou…"

Skřítek vydechl úlevou. Vypadalo to, že přežije ještě pár minut.

O dvacet vteřin později vstoupil do komnaty svého pána znovu, tentokrát i s trpaslíkem, hraničářem a elfem.

Boli šel s odhodlaným výrazem v čele a byl celý rudý zlostí.

"Dobré odpoledne, pánové," pozdravil je čaroděj hlasem, z nějž odkapával med, "je mi ctí, přivítat vás ve svém skromném obydlí. Snad se nezlobíte za ten nepořádek, v příštích třech stoletích jsem ale neočekával žádnou návštěvu. To mi ale nebrání v tom, nabídnout vám sušenky, že? No tak, dones sušenky, příšero."

Poslední věta byla patrně adresovaná skřítkovi (čaroděj totiž doufal, že pokud mu bude říkat příšero, stane se skřítek ošklivějším), jelikož se ihned odebral do vedlejší místnosti, aby donesl tác plný sušenek a hrnky s horkým čajem. Jenže zpozoroval, že sušenek je podstatně méně, než by jich mělo být. Do kuchyně se totiž jakýmsi záhadným způsobem dostal hobit a ihned se rozhodl udělat tam inventuru. Skřítek tedy naskládal na tác všechny tři zbylé sušenky a vydal se zpět za svým pánem.

Jakmile hobit zjistil, že jediné další jídlo bylo právě odneseno do vedlejšího pokoje, chtě nechtě se tam vydal také. Stál v koutě a nerušeně poslouchal, o čem se baví velcí.

"Povězte, co vás přivádí do těchto nehostinných končin?" zeptal se právě čaroděj.

"Někdo mi ukradl manželku. A něco mi říká, že jste to byl vy. Prosím, vraťte mi ji!" řekl Boli. Došlo mu, že proti tomuto čaroději nemá šanci, proto se snažil trochu svůj vztek ovládat.

"Moment, moment, já ji potřebuji." Nedal se čaroděj.

"Ale já také, u nás v dole není široko daleko žádná jiná trpaslice, která by mi mohla dát dědice. Prosím, pusťte ji."

"No ne, vy na ni pomýšlíte jen jako na něco, co vám přinese děti. Chudák malá, to si od svého manžela nezaslouží. Co takhle její půvab, pro ten si jí nevážíte?" dráždil čaroděj. Byl ohromně zvědavý na to, jestli ostatní trpaslice vypadají stejně jako Díza.

"Ach, to samozřejmě také…" snažil se to Boli zachránit, ale už bylo trochu pozdě.

Každopádně se čaroděj odpověď nedozvěděl, ale neviděl důvod, proč se trochu nepobavit.

"Dobrá, dám vám šanci, dostat ji zpátky. Ale nebude to zas tak jednoduché. Budete muset splnit tři těžké úkoly. Ale pokud se vám to nepovede…stanete se mými služebníky do konce vašeho života." Prohlásil a propukl v zlověstný smích.

Elfovi přeběhl mráz po zádech, určitě tu v tomhle zapadákově není žádné zrcadlo, tady zkysnout nechce. Hraničáře zase trápila představa, že by někdo vládl jemu, budoucímu králi. Boli byl ochoten toto riziko kvůli Díze podstoupit a hobitovi to celé bylo jedno, dostal se totiž k tomu tácu se sušenkami a nyní se právě nacházel v sedmém nebi.

Skřítek všechny dobrodruhy zavedl do jejich vlastní komnaty a oznámil, že ráno obdrží první úkol.

Čas jako by mezi těmi čtyřmi stěnami neubíhal. Vlekl se pomaleji než kdy dříve, ale i tak se dočkali. Tehdy čaroděj rozrazil dveře, vstoupil dovnitř a s úsměvem na tváři si je všechny prohlížel.

"Váš první úkol zní: doneste mi zlatý žalud. Máte čas do zítřejší půlnoci. Přeji pěknou zábavu, pánové." S těmito slovy za sebou zabouchl dveře a zmizel. Odešel do své komnaty, kde měl křišťálovou kouli, ve které se chtěl podívat na to, co budou zachránci podnikat.

Boli si dal hlavu do dlaní a počal smutnět. "Zlatý žalud, kdo to kdy viděl, žaludy přece nejdou zlatit. A i kdyby to šlo, je to beznadějné, nemám zlato, nemám žalud a moje budoucnost je taky v troskách, já mu sloužit nechci. Ach, proč jen jsem se sem vydal, měl jsem věřit tomu dopisu, poslechnout otce a vzít si tu ošklivku od kovárny. Já chci domů!!!"

Hraničář ho uklidňoval "neboj, to půjde, přece se nevzdáme tak snadno. Jen podívej, máme tu nějaké deky, uvážeme z nich lano a tak se dostaneme ven, dojdeme ti pro zlato a nějaký žalud…"

Ještě než to dopověděl, hobit mu podával lano z dek. Společně to vyhodili z okna a za chvíli už všichni stáli u úpatí věže.

"A kam teď?" zeptal se hobit.

Elf tedy využil svého dokonalého zraku a zadíval se kolem dokola. "To není možné! Máme ohromné štěstí, v dálce vidím les, uprostřed něj stojí ohromný dub a na vršku mu roste zlatý žalud!"

Hraničář zajásal. "Ten les znám, pojďte, dovedu nás tam."

Bylo to sice daleko, ale šli celé dopoledne a okolo jedné hodiny již stáli pod dubem.

"Fajn, jsme tu. Já s ním teď zatřesu a ten žalud spadne." Prohlásil trpaslík a zamáchal nejnižší větví. Ale nic se nestalo. Zkoušel to znovu, dokonce jednou i naběhl do kmenu stromu v plné rychlosti, ale jediné, čeho dosáhl, byla pořádná hromad odřenin a modřin.

Elf znovu zkusil stromu něco zazpívat, donutit ho písní, aby žalud pustil, ale strom jako by byl hluchý.

"Tak teď opravdu nevím," poznamenal hraničář, "ani vylézt se na něj nedá, to by někdo z nás musel být malý a lehký. Jinak se do vrchních větví nedostane…"

Boli se obrátil na hobita. "A co ty, ty bys to nesvedl?"

Hobit pokrčil rameny, "no, můžu to zkusit."

A než se ti dole nadáli, škrábal se na druhou větev. Párkrát málem spadl, ale na poslední chvíli se vždy nějak udržel a za chvíli již stál nahoře v koruně stromu a hledal žalud. Když ho utrhl, schoval si ho do kapsy a opatrně slézal dolů.

"Tady je." Řekl, když ho dole podával Bolimu. Ten se celý rozzářil štěstím a i ostatní se trochu rozveselili.

Cesta zpátky k věži probíhala o poznání uvolněněji, času měli plno, nebylo to zas tak daleko a tu nejhorší část úkolu už měli za sebou. Dokonce i jejich provizorní lano z dek zůstalo na svém místě.

A tak když o půlnoci přišel čaroděj pro zlatý žalud, našel je celé šťastné v jejich komnatě. Zrovna slavili, nikdo sice nevěděl co, ale to bylo vedlejší. Od skřítka si vyprosili soudek piva, zpívali písničky a hobit poskakoval na stole mezi džbánky. Čaroděj neodolal a také se s nimi napil. Spát šli až pozdě v noci.

I tentokrát přišel čaroděj brzy ráno a přinášel jim zadání druhého úkolu. "Doneste mi perlu z horského jezírka."

Dnes byla celá sešlost dobře naladěná, vždyť minulý úkol splnili levou zadní. Tak i tentokrát elf našel jezírko a hraničář je k té jeskyni zavedl. Ale tam se to trochu zaseklo na mrtvém bodě. Ztratili se v bludišti. Hraničář nesl v ruce pochodeň, která matně osvětlovala chodbu, jíž právě procházeli. Jezírko však nenacházeli.

Najednou se za nimi ozval dusot kroků a všichni se rozeběhli. Každý běžel na jinou stranu a v tom víru se hobit ztratil.

Zůstal stát sám v úzkém tunelu a neměl povědomí o tom, kterým směrem se vydali ostatní. Bloudil smutně chodbami a doufal, že někudy vyjde. Tehdy se mu smýkla noha, uklouzl a spadl do vody. Později si uvědomil, že stojí v jezírku. To musí být ono! Hrabal se po dně a hledal nějakou škebli. Máchal se v ledové vodě a znovu a znovu tápal po dně. Nakonec ji opravdu našel. Velkou bílou perlu.

Držel ji v rukách a vracel se zpátky směrem, o kterém se domníval, že jím přišel. Snažil se vymotat ze spletitých chodeb a najít své společníky. A ještě se u toho všeho schovával před ošklivými obyvateli podzemí.

Jednou to bylo jen tak tak, cítil dokonce i odporný dech nějaké z bytostí, ale na poslední chvíli utekl a za chvíli stál venku před jeskyní. Boli s ostatními na něj už čekali a když zahlédli, že v rukou drží onu perlu, vítali ho o to nadšeněji.

Společně se rychlým krokem vraceli do věže. Tentokrát museli pospíchat, jelikož v jeskyních strávili více času, než měli. Ale stihli to na minutu přesně a o půlnoci stáli v komnatě. Čaroděj si od nich perlu převzal a posmutněl. Vypadalo to, že o tu trpaslici přijde. A to se mu ták hodila. Potřeboval ji k tomu, aby s její pomocí vyšlechtil pořádné skřety, protože to, co měl teď, vůbec nevypadalo děsivě. A přišel na to, že trpaslice zrovna moc krásy nepobraly, takže se od nich chtěl něco přiučit. Jenže už ji moc dlouho zkoumat nebude.

Ale třetí úkol byl nejzapeklitější. Spočíval v donesení poháru z trpasličího pokladu. Tehdy ani nebyla potřeba pomoc elfa, jelikož sám Boli věděl, kde se poklad nachází. Jak by mohl zapomenout. Vždyť tento poklad byl největší chloubou celé jeho rasy. A tu ho přepadla beznaděj. Nejen, že získat tenhle poklad je nemožné, navíc, kdyby jeho otec zjistil, že ho vyměnil za svou manželku, bylo by zle. Jak to jen má udělat? Nakonec na to šel tak, že pokud se mu poklad povede dostat, je to znamení, že má Dízu vysvobodit.

Stáli tedy znovu před horou a lámali si hlavu nad tím, jak se dostat dovnitř. Obešli ji celou třikrát dokola, ale jediný vstup, který našli, byla obrovská brána, zabarikádovaná kameny, a malý zadní vchod, kudy by proklouzl jen hobit. Společně se ze všech sil snažili odvalit kameny z brány, aby mohli vstoupit všichni, ale bylo to marné. Nezbylo tedy než nechat to znovu na hobitovi.

Věděli však, že poklad hlídá zlý drak. A tak hobitovi pomohli alespoň tím, že začali dělat co největší rámus tak, aby draka vzbudili a odlákali. Naštěstí byli tak nešikovní a začali až poté, co hobit spěchal chodbou zpět s pohárem v ruce. Zastavil je v jejich hloupém chování, proto stihli utéct ještě dříve, než je drak zpozoroval.

A tak již okolo desáté hodiny večerní klepali na dveře čarodějovy komnaty s tím, že mají úkol splněný. Ten jim tedy musel Dízu vydat. Ale nebyl z toho moc nadšený. Každopádně je propustil.

Když hobit, hraničář a elf Dízu uviděli, celkem je to překvapilo. Rozhodně nevypadala jako někdo, kvůli komu byste riskovali život. No, vypadala prostě jako trpaslice a oni na něco takového rozhodně nebyli připraveni.

Ale když je Boli pozval na velikou oslavu v jeho království, svolili, že s ním půjdou až tam. Nikdo si totiž nechtěl nechat ujít pořádné jídlo a možná, že i nějaký ten dar…

Starý král přivítal svého syna jako někoho, o kom si už dlouho myslel, že je mrtvý. Ale jakmile Boliho s Dízou uviděl zase spolu a nevýslovně šťastné, odpustil jim, že mu přidělali tolik starostí a vystrojil tak obrovskou hostinu, že se o tom v jeskyních ještě tři století povídalo. Hodovalo se čtyři noci a pět dní a v tu dobu byl každý veselý.

V jednu chvíli dokonce hobit v koutě zahlédl čaroděje, jak si povídá s tou trpaslicí z kovárny. Po chvíli však čaroděj naštvaně odběhl a nikdo ho už v tamních síních nikdy neviděl.

Zakončení hostiny spočívalo v tom, že Boli své společníky odměnil, každý dostal po dvou truhličkách pokladu a veřejně jim poděkoval.

Tehdy se už jejich cesty rozešly. Elf se vrátil do svého rodného lesa a ukázal svému tatínkovi, že není zas tak nemožný, hraničář se vrátil ke svému potulování po kraji a hobit se vrátil zpátky do svého Kraje, k nudnému životu v poklidné noře.

Bolimu a Díze se zanedlouho narodila dvojčata, což všichni brali jako zbytek magie od čaroděje. No a co čaroděj? Ten ve svém výzkumu nepolevil, jen se přesunul o rasu dál a spolupracoval s elfy. Takže to čirou náhodou dopadlo pro všechny dobře, dokonce i skřítek měl šťastný život a o Vánocích si přivydělával v Sauronově zábavním parku.

A pro ty línější z vás, komu by se jí nechtělo číst...