31/12/2017

Elfí jazz

Silvestrovský článek musí být speciální. A ten letošní je inspirován Laisinou písní Kapka slunce http://pisnestredozeme.cz/song?songid=133 .


Nápad se rodil hodně dlouho a tohle byla vhodná příležitost k realizaci. Kreslím poměrně málo, tak prosím buďte shovívaví. Jak by to mohlo vypadat, kdyby elfové hráli jazz?



27/12/2017

Prezentace SPDPJRRT v kině Lucerna

Především bych na úvod chtěla poděkovat všem autorům příspěvků do letošního ročníku Vánoc ve Středozemi. Jak mnoho lidí reflektovalo, kvalita se stále zvyšuje a obecně je tento adventní čas vždy velmi příjemný (i když pro nás to obnáší také mnoho nervů navíc) :-).

Ale teď už k dnešnímu článku samotnému.



Stalo se, že českou tolkienistickou společnost (http://tolkien.cz/) oslovil manažer kina Lucerna, které jako mnoho dalších kin po republice pořádá filmový maraton rozšířených verzí Hobita a Pána Prstenů. Při zajišťování doprovodného programu narazil manažer i na stránky SPDPJRRT a napsal nám s nabídkou spolupráce.

Za oficiálního vyslance jsem byla pověřena já (Irith) a tak jsem se jednoho krásného prosincového odpoledne vydala do café Lucerna projednat možnosti aktivní účasti na programu. Takže ano, mohu hrdě prohlásit, že jsem měla svou první pracovní schůzku v pozici zástupce oficiálně zapsané společnosti :-).

A výsledek? Kdo přijdete v neděli 7. ledna do kina Lucerna na filmový maraton PP, budete mít příležitost spatřit zástupce Společnosti ve složení Irith, Aegeri, Verča a Gil-Galad, kterak reprezentují a šíří všeobecnou osvětu. Převaha je značně na straně elfů (tři elfi ku jednomu hobitovi). Třeba mě nekousnou.
Těšit se můžete na jedinečnou možnost spatřit Irith v šatech, stánek Společnosti ve složení hobití nora a Galadrielino zrcadlo (pracovně překřtěno jako "Gil-Galadovo umyvadlo") či naši prezentaci samotnou.
Přijdete?

24/12/2017

Tom je Pán

Veselé Vánoce všem!


Tom je Pán

"Tom je Pán," usmála se Zlatěnka a Frodo dlouze přemýšlel o jejích slovech.

Nevěděl, co to znamená, stejně jako to nevěděl Elrond ani nikdo jiný. Tom byl, zkrátka byl. A byl Pán.

Mnozí pak dumali a uvažovali. Spřádali teorie a plány. Někteří mluvili o jednom z Ainur, jiní mluvili o duchovi místa, personifikaci genia loci. Byli i tací, kteří Toma přirovnávali k samotnému Iluvátarovi a mluvili o něm jako o Stvořiteli a původci všech věcí.

Všichni se mýlili.

Tom byl takové skryté překvapení. Bytost, která neměla jasný původ, která byla, která byla vždy a která představovala prvek nečekaného, divokou kartu v balíčku Středozemě. Tom se nedá svázat, nedá se ničím omezit. Není nikým ani ničím ovládán, stejně jako on nic neovládá. Je to ten, kdo o nás ví všechno a přesto nás má rád. Tom… je.

Existuje mnoho světů. A v každém je taková bytost. Každý svět, každá kultura má svého trochu bláznivého, trochu podivného muže, který je… Pán. Nikdo neví, jak se zrodil, nikdo neví, kam kráčí. Ale možná ani tak nekráčí, jako spíše tancuje, pobíhá či jezdí. Všichni ho známe, všichni o něm víme.

A věděl o něm i Tolkien, když potutelně odložil pero a přisunul si jiný list papíru, z úplně jiného příběhu.

Můžeme ho vidět, jak sedí u osvětleného stolu, na jednom rohu velký stoh papírů. Možná ani nenesou jméno, možná ano. Ale ať je to jakkoliv, my ho známe. Zní "Pán Prstenů". A na druhém rohu se nachází jiná hromádka, menší. Profesor Oxfordské univerzity odloží právě dopsaný list na tu druhou a škodolibě sáhne po první.

"Tom je Pán," zní slova, které pero vykreslí roztřeseným rukopisem po prázdné stránce. Ještě jednou mrkne na hromádku druhou.

Ta, kdyby měla jméno, nesla by název "Dopisy Děda Mráze."

***

Tom Bombadil vstal od stolu a zamířil ven. Věděla, kam jde. Vždycky chodil. Tom byl Pán, Tom byla bytost, která se vyskytovala všude. Tom se smál hlubokým, hrdelním smíchem. Tom rozdával radost. Tom byl prvek nečekaného v materii světa.

Tom Bombadil se oblékl do červeného a vyrazil na svou cestu.

Byl zimní Slunovrat a hobití děti tiskly tváře na mrazem pokrytá skla ve snaze zahlédnout toho, kdo jim, jako každý rok, pokládá za okna ty malé dárečky.

23/12/2017

Hobiti na horní Anduině

Den před Štědrým dnem přichází řada na Laisinu povídku o životě hobitů v jejich dávné pravlasti. O hobitce Kopretině a jedné hluboké příhodě.


Hobiti na horní Anduině

Tina, celým jménem Kopretina, srdečná a zdatná majitelka pohostinného statku nad Velkou skálou, otevřela oči do šerého úsvitu nejkratšího zimního dne. Dnes si přispala: věděla, že může. Všechno měla hotovo: stoly vydrhnuté, cínové nádobí vycíděné, všechny kouty rozvětvené nory vymetené a vyzdobené kyticemi sušeného kvítí a zimních bobulí. Kanec, který jí poslední léto natropil nepříjemné škody na polích, byl díky laskavosti Hostí zabit a nyní už odpočíval ve sklípku v podobě vepřových hodů; ve druhém sklípku stály mísy její speciality, bramborového salátu; a ve třetím čekalo mnoho druhů cukroví z ořechů, vajec, medu, másla a pšeničné mouky. Že dnes večer nikdo nepřijde? Nevídáno! Budou si to vynahrazovat ještě několik dalších dní. Nikdo nepekl tak dobré cukroví jako ona.

Ne, dnes večer nikdo nepřijde. Jak je rok dlouhý, chodívají všichni sousedé s celými rodinami večer co večer posedět a poklábosit, za pěkného počasí venku na nádvoří, vybaveném stříškami a lavičkami kolem dokola, za chladných dní ve velké síni. Nikdo už nevěděl, kdy si zvykli chodit tak právě sem. Bylo to dobře vžité už za časů jejích prarodičů, avšak nikdo by si asi nedovedl představit dobu, jakkoli dávnou, kdy by se byli schopni obejít bez chvilky té večerní družné přívětivosti. Však také mnozí bez řečí přiložili ruku k dílu, aby bylo při těchto příležitostech co k zakousnutí! Dnes je jediný den v roce, kdy nepřijdou: tradice káže zapálit slunovratový oheň v každém domácím krbu.

Nevadilo jí to. Pravda, bylo trochu smutné, že zůstala vlastně úplně sama. Maminka zemřela už před lety krátce po narození její nejmladší sestry. Od té doby tatínek ztratil polovinu chuti do života a postupně přenechal běh hospodářství v jejích rukou. Letos, když se nejmladší sestra provdala, odešel na odpočinek k ní, blíž ke své původní rodině. Nejspíš se těšil na život s vnoučaty. Zde se jich nedočkal: Tinin muž, stejně zasněný, tichý, nepraktický a nešikovný jako ona byla činorodá, veselá, šikovná a zdatná, měl nešťastnou nehodu krátce po svatbě, když se jí pokusil pomoci s opravou stříšky na nádvoří. Ne že by nebylo dost jiných uchazečů o její ruku - ne že by jí rozum neříkal, že kdyby se provdala podruhé, jistě by to hospodářství prospělo. Ale zatím... kolik už je to let, deset? jedenáct? Ten čas letí jako splašený... zatím prostě nějak nemohla. Pracovala za dva a rozhodnutí v tomto směru odkládala. Lásku potkáš v životě jen jednou.

Ano, mohla by dnešní večer strávit s některou ze svých sester. Jistě by jí všude rádi viděli. A bude tu divně ticho, když přes den nepřijdou žádní pomocníci a večer žádní sousedé. Ale koneckonců, bude na tom i něco svátečního, ne? Jednou za rok snad má právo na trochu sladkého nicnedělání a ticha bez dětského povyku a hlasitého hovoru! A bude-li jí smutno, pobrečí si. Pro maminku, pro muže, pro děti, které se nikdy nenarodily. To se taky sluší a patří!

Zavrtala se hlouběji pod peřinu, aby si ještě chvilinku slastně zdřímla. A jak tak téměř usínala, spokojená a naplněná už jen blaženým vědomím klidu, volného dne a dobře udělané práce, někdo jako by v jejím srdci řekl:

"Mám pro tebe dnes dárek, maličká!"

Hlas! Už tak dávno ho neslyšela!

V ten okamžik se jí vrátily všechny zasuté vzpomínky z dětství. Ano, tehdy spolu často mluvívali - byl všude s ní radoval se spolu s ní z jejích prvních objevů. Později už se to nikdy nevrátilo. Totiž, věděla, že je nějakým způsobem vlastně stále blízko - že je rád, když se jí dobře daří, když pilně pracuje, když jsou u ní hosté šťastní. Ale nemluvili spolu. Od té doby, co umřela maminka, byla stále v jednom kole... Nebyl čas a klid a možná... možná ani nevěděla, co by mu řekla. Byly tu věci, o kterých mluvit nechtěla.

Nezdálo se, že by se ho to dotklo. Ten Hlas byl veselý, svěží, plný radosti z toho, že se ji chystá potěšit... skoro měla pocit, že je zase malou holčičkou a že spolu naposled mluvili včera. A než se stačila vzpamatovat a vymyslet, co by vhodného odpověděla, byl zase pryč - ulétl jako na křídlech nezbedného větru a zanechal ji zmatenou, plně probuzenou a nedá se nic dělat, zvědavou. S lenošením byl konec.

Vstala a oblékla se do svátečního. K bílé košili a rudohnědé vlněné sukni, které nosívala každý den, přidala dnes slavnostní zářivě žlutou kazajku, vyšitou květy v několika odstínech hnědé, a korále z leštěného dřeva. Pak si ustlala, prošla chodbou, nahlédla do všech místností, zda je tam všechno v pořádku, a ukázala se na zápraží.

Kdosi už tam čekal. Silný, vysoký muž - lidi tak vysoké jako tihle noví Hosté Tina dosud nikdy nepotkala. Převyšovali o hodný kus i Horaly, a to bylo co říct! Tento byl nejvyšší a nejstatnější z celé skupiny Hostí, zarostlý mocnými vousy také jako Horalé, podobný ve všem medvědu, jehož jméno nosil. Byl vůdcem celé skupiny a také tím, jehož ruka skolila kance.

"Mám k tobě prosbu, paní Tino," oslovil ji, zdvořilý jako vždycky. "Dnešní večer je pro nás velkým svátkem. Směli bychom rozdělat slunovratový oheň na tvém dvoře?"

Ale ovšem! Hosté, stejně ohleduplní jako hrdí, měli své vlastní chatrné kožené přístřešky a tábořili poněkud stranou na místech, kde z toho nikomu nevznikla žádná škoda. Dokonce ani na společné večery příliš nepřicházeli a přijímali od ní opravdu jen to nejnutnější, co potřebovali k životu. Avšak chtějí-li dnes držet společnou slavnost, jistě pro ně bude její částečně krytý dvůr lepší volbou než úhor pod lesem. Drobně mžilo a sychravý chlad rychle pronikal oblečením.

"Samozřejmě!" odpověděla s důrazem. "A ten kanec přece patří především vám..."

Pousmál se tím svým strohým a zachmuřeným, a přece srdečným způsobem.

"Ten kanec byl dar, paní Tino," odvětil. "A my stejně nebudeme jíst - alespoň ne až do rozžehnutí Ohně."


Kromě běžné práce tedy Tina slavnostně prostřela ve velké síni - z těch pár slov ohledně zvyklostí Hostí sice nebyla příliš moudrá, ale trocha jídla se může vždycky hodit - a většinu odpoledne strávila ve stájích. Její domácí zvířata - poníci, ovce i skot drobného horského plemene - měli vyhrazeno několik prostorných nor po stranách dvora, ústících na pastviny. Nory byly stejně pečlivě hloubené jako její vlastní a stejně čistě obložené keramickými dlaždicemi, jež patřily mezi mnohé cennosti, jimiž se za potraviny odvděčovali Horalé. Zvířata samosebou vycházela na pastviny i dál podle vlastního uvážení, ale za chladných a deštivých dní a pro ochranu v noci nory vyhledávala ráda. Sama si v nich udržovala čistotu a sama si nanosila i slámu na spaní, Tina však přesto denně přišla, porozprávěla s nimi a podívala se, zda něco nepotřebují. Byli to její přátelé a věděla, že jí dobře rozumí, i když neodpovídají slovy. Dnes také každému přinesla nějakou tu mrkev nebo jablíčko na zub, jak se ve slavnostní den patřilo.

S večerem začali přicházet Hosté. Každý ji zdvořile pozdravil, ale mimo to nepromluvili ani slovo, jen se mlčky rozesadili pod stříšky, velmi vážní. Tina, která si nedovedla představit, že by zůstala bez večeře, ale nechtěla je uvádět do rozpaků, skromně pojedla už před jejich příchodem a nyní si nebyla jista, co dělat. Chvílemi postávala na zápraží, chvílemi ji chlad zahnal ke krbu, ale pak ji zase zvědavost přitáhla k nim.

Zešeřilo se a náhodnou průrvou mezi mraky mlžně zablikala první hvězda. Tu Hosté povstali. Ženy s dětmi zůstaly pod stříškami, ale muži vyšli ven a rozestoupili se pod širým nebem, v chladu a mokru kolem vyhaslého ohniště. Pak začali zpívat.

Míjela hodina za hodinou. Chvílemi se spustil déšť, chvílemi mraky rozehnal studený vítr, ale nikdo si toho nevšímal. I Tina přestala odbíhat a zapomněla i přikládat - stála na zápraží zachumlaná do vlněného šátku, bez hnutí. Píseň sílila a všechny je úplně pohltila.

Neměla slova. Tina už věděla, že Hosté nejsou příliš hovorní a odměřují slova neobyčejně střídmě. Chvílemi jí i připadalo, že především nechtějí mluvit o sobě - že v sobě nesou cosi, na co by nejraději zapomněli. Nyní si tím byla jista. Bylo tu cosi - cosi, pro co by neměla slov, i kdyby bylo dovoleno o tom mluvit - jakési těžké, temné břemeno jejich srdcí, a dnes byl jediný den, kdy mu dovolili proniknout na povrch, a píseň beze slov jediný způsob, jakým to směli vyjádřit. Byl to žal, nesmírná, hluboká bolest, a víc... Tina to neuměla pojmenovat, ale dobře to znala, i když ne v takové síle: bylo to to, co cítila ve chvílích, kdy přemýšlela nad tím, že svému muži nikdy neměla dovolit opravovat tu střechu.

Možná plakala. Možná plakalo jen její srdce a ty chladné kapky na jejích tvářích zavinil déšť, závanem větru zahnaný na zápraží. Nevěděla. Necítila hlad, zimu ani únavu. Byla jen píseň, píseň a ona. Jen píseň, o které by nebyla mohla říct, že je krásná, naopak, nikdy by nebyla pomyslela, uprostřed veselých, bezstarostných popěvků svého lidu, jak strašlivá může píseň být. A přece věděla, že ji potřebuje, jako stromy a pole potřebují zimu, aby mohly rozkvést do jara.

Plynula noc. Píseň zesílila k nesmírné mohutnosti a pozvolna zase slábla, až se vytratila do ticha. Chvíli bylo slyšet jen šumění větru a deště. Pak křísl křemen o kov a zaplálo světélko, jak Medvěd obratně rozfoukával jiskřičku do plamene. Hosté, jeden po druhém, přistupovali k ohništi a každý přiložil jedno polínko na hranici. První plamínek podpálil chrastí v jejím středu a chrastí, uchované pod stříškou až do této chvíle, vesele vzplálo. Tváře Hostí se červeně vyrýsovaly ze tmy.

"Uprostřed nejhlubší noci se rodí nové světlo," pronesl Medvěd zvučně. "Stále je naděje."

To byla jediná slova, která zazněla. Vystřídala je opět píseň beze slov, ale už jiná než dřív: píseň světla a nového života. A Tina dál mlčky naslouchala, stržena její krásou, a cítila se jako zamrzlá horská studánka, které se dotklo jaro: ledy, které prve s bolestí pukaly, nyní odplavuje nezkrotná jarní voda. Plameny jásavě šlehaly do výše a ona věděla, že teď už nejsou věci, o nichž by s Hlasem nedokázala mluvit.

Cítila... ano, cítila dokonce, že už by uměla přijmout nového muže a dát život dětem, které budou pečovat o pohostinný statek, až tu ona už nebude.

Pak se píseň pozvolna rozplynula ve zlaté světlo a teplo, které je v hojnosti zalévalo, a hovor se konečně rozproudil a ona se osmělila pozvat Hosty k prostřenému stolu.

22/12/2017

Noc zázraků

Ilianina druhá koleda pojednává o elfech.
Odkaz na hudební doprovod je zde: https://musescore.com/user/7172611/scores/4863247



Noc zázraků - Elfí koleda

1.Hvězdy září na nebi,
vločky k zemi padají.
Přes tmu kolem zdá se mi,
že ohně plápolají.

2.V temném lese hlubokém
dnes noc oslav začíná.
Přijďte všichni elfové
nalijte číši vína.

R: Přidej se k nám cizinče,
když slunko zapadne.
Pij s námi a raduj se,
vždyť Vánoce jsou zde.

3.Hudba v mžiku roztančí
od ohně temné stíny.
Plamen tiše vytlačí
ledový pocit zimy.

4.Klidně tancuj neboj se,
jen pro teď se zbav strachu.
Dřív než slunce zas vyjde
přišla sem noc zázraků.

R2: Přidej se k nám cizinče,
když půlnoc odbije.
Pij s námi a raduj se,
čas Vánoc tady je.

5.Oheň líně zhasíná,
les se opět probouzí.
Za stromy už prosvítá
obloha zlatem skvoucí.

6.Slunce svítí na nebi
a ty se vracíš domů.
Nezoufej vždyť s přáteli
je tohle den zázraků.

R3: Přidej se k nám cizinče,
Když slunce vychází.
Pij s námi a raduj se,
Vánoce přichází.

21/12/2017

Povídám, povídám pohádku...

Dnes nahlédneme pod roušku entích vánočních tradic.
Povídka je samozřejmě pro vás všechny, ale speciálně bych ji chtěla věnovat Polly. Ty dobře víš proč. ;-)




Nad rohanskou plání zuřila velká sněhová bouře. Fangornem se proháněl ledový vítr s takovou silou, jako by se ze všech sil snažil vyvrátit staleté stromy z kořenů, nebo jim alespoň ubrat na počtu větví a šišek. Bylo třeba ochránit to málo mladých stromků, které ve Fangornu rostly. A především - především ukrýt do bezpečí malá enťata, která ještě nebyla tak silná, aby dovedla vichřici vzdorovat (ono držet se země v tak silném větru je někdy práce náročná i pro starší enty, natož pro tu malou drobotinu). Stromovous to věděl. Zburcoval všechny enty z Fangornu (což byl i pro Stromovouse téměř nadentí úkol) a rozdělil je na několik "hlídek". První hlídka měla doprovodit entky a jejich děti na chráněná místa - do Studniční síně a několika dalších, menších úkrytů. Další hlídky měly obejít místa, kde rostla mláďata mezi stromy a vytvořit kolem nich z napadaného sněhu jakousi hradbu, chránící před větrem (trochu připomínala ohrádku, ale to by enti nikdy nepřipustili, znělo to nedůstojně…a taky bylo toto označení o slabiku a půl delší).

Tato ochranná opatření jim zabrala bezmála tři dny. Po celou tu dobu bouře neustávala a útočila na krajinu a les s překvapivou silou. Stromovous pamatoval leccos, a ledasco zažil a přestál. Navzdory tomu si však nyní tento věkovitý ent dělal trochu starosti (ale opravdu jen trochu, dělat si velké starosti totiž bere příliš mnoho času a energie, a to si strážce lesa nemohl v danou chvíli dovolit). Nebál se, že by bouři nepřečkali a že by les neustál její řádění. To ne. Fangorn byl tak prastarý a silný, že ho nemohlo jen tak něco porazit. Ale zítra měla být Velká vánoční noc. Měl začít sváteční čas, na který se, zejména jejich malá enťátka, těšila celý rok. Co si entové počnou, pokud se počasí nezklidní? Jak by mohli dodržet své tradice a obvyklý řád časů svátečních, kdyby zimní bouře nezměnila oblast svého zájmu? Nezbývalo než čekat. Ostatně, pomyslel si starý ent, to je věc, kterou pastýři stromů umí ze všeho nejlépe.

Fangornský les se pomalu probouzel do štědrovečerního rána. Když entky vyšly se svými dětmi ven ze Studniční síně, zůstaly na chvíli oslepeně stát. Zimní bouře byla pryč. Celý les pokrývala vysoká vrstva bělostného sněhu, který jiskřil v záři dopoledního slunce. Všude kolem bylo mrazivé ticho. Ale ve vzduchu bylo něco. Entí děti to cítily nejvíce. To něco byla vůně svátečního dne, napjaté očekávání, spojené s úlevou a radostí z toho, že bouře již přešla a nezanechala za sebou žádné zlé následky. Strážci lesa dobře splnili svou úlohu. Les přečkal třídenní řádění počasí bez újmy. A sváteční dny mohly začít.

Když se večer všichni sešli na tradičním místě vánočních oslav, na palouku u nejvyššího stromu v lese, bylo těžké říct, co září víc. Jestli sněhová pokrývka nebo jiskřičky v očích malých enťátek i větších enťat. Každé z nich se těšilo. Máloco entové milují více než příběhy, dlouhá vyprávění a básně, které nemají konce. Básně, oslavující vše živé. To všechno v naprostém klidu, tichu, zimním přítmí a s mísou speciálního druhu entí polévky.

Palouk byl kolem dokola ozdoben všemi možnými dary lesa a zimní přírody. Nechyběly závěsy z šišek, bobulí a vylisovaného podzimního listí, které enťata sbírala a sušila speciálně pro vánoční výzdobu. Vrcholem všeho byla zvonkohra z rampouchů, kterou rozezvučel sebemenší závan větru a jejíž tiché, jemné zvonění se libě neslo vzduchem a dotvářelo tu pravou sváteční atmosféru.

Když se a palouk dostavil poslední z fangornských entů, Stromovous vzal do náruče nejmenší z entích dětí a postavil se s ním doprostřed shromáždění. Ostatní enťata, menší v náručích entek či entů, se postavila do kruhu kolem něj. Za nimi utvořily kruh entky a v nejširším kruhu kolem všech pak stáli ostatní entové. Nejmladší ent poté vzal do rukou velkou mísu sváteční entí polévky, pozvedl ji nad hlavu a tichem se rozezněl hlas entek a dětí. Zpívaly. Zpívaly píseň, která vyprávěla o všem, co za poslední rok prožily. O tom, co se v lese přihodilo, o každém živém tvorovi, který ve Fangornu žil pod jejich ochranou…a sem tam i o událostech, které se k nim donesly z míst za hranicemi lesa a které se nějak dotýkaly jejich srdcí. Zpívaly píseň vzpomínání a díků. Zpívaly, a mísa entího nápoje putovala z rukou do rukou, nejdříve vnějším kruhem entů, a potom i dovnitř, do vnitřních kruhů. Každý ent se s úsměvem rozhlédl na všechny světové strany. Poté pohlédl k zemi, a nakonec vzhůru k nebi. Tím vzdaly díky a napily se. Každý jen jeden doušek. A přitom jim ten jediný doušek dal sílu a energii na několik dnů…až do konce oslav.

Entky a jejich děti zpívaly bez přestání tři dny. Celou tu dobu se z kruhů nikdo ani nehnul. Jen někteří mladší příslušníci entí rasy se mírně pohupovali do stran. Když třetího dne od začátku oslav dozněla poslední slova písně, shromáždění umlklo. Všechny pohledy, zejména ty dětské, se nyní obracely na Stromovouse. Po čase vzpomínání nastal čas darů. A děti to věděly. Každé z nich čekalo na svůj vlastní, speciální dárek. Však je pro ně také entí tatínci připravovali celý rok. Celý rok každý ent připravoval vánoční dárek pro jedno konkrétní enťátko. Žádný ent nemohl přichystat dárek pro více dětí, proto některým enťatům připravili dárek entí dědečkové. Žádné dva dárky nebyly stejné. Každý, každičký z entí drobotiny měl svůj, jedinečný, jediný vánoční dar. Ale užít si jej mohli všichni. Entím vánočním dárkem byla totiž pohádka. Pohádkový příběh, stvořený každému z entích dětí na míru. První pohádka byla vždy pro to nejmladší enťátko. Poslouchali všichni. A poté další a další a další…

Několik dlouhých dnů entí společenství v poklidné a tiché radosti postávalo na vánočním palouku a poslouchalo pohádky. Každý rok byly jiné. A než se všechny vypověděly, trvalo to dlouho. Velmi dlouho. Tak dlouho, že kdybych vám nějakou z nich měla vyprávět, usnuli byste dřív, než by se skončil začátek. Proto si alespoň navzájem, možná nevědomky tak trochu podle tradice těchto entů, nadělujeme každý rok naše vlastní pohádkové příběhy. A obdarováváme se jimi navzájem. Doufám, že se stejně jako enťátka z Fangornu na tyto příběhy vždy těšíte a budete se z nich těšit ještě dlouho poté, co vyjde Vánoční hvězda. A protože nejen entové rádi vzpomínají, když se vám zasteskne po pohádkách a příbězích, které byly darovány dříve, než jste jim mohli naslouchat nebo než jste byli mezi námi, nebojte se navštívit kroniku těchto pohádek a vrátit se k příběhům, které již jednou byly vyprávěny. Konec konců - příběhy a pohádky nestárnou. Můžeme se z nich těšit stále znovu a znovu. Stejně jako z Vánoc.

20/12/2017

Jídlo, jídlo vánoční

První píseň letošních Vánoc. Vypadá to, že tento rok budeme mít zastoupené snad opravdu úplně všechno :-)
K písni měla původně být i nahrávka, ale ta se bohužel nestihla. Ale věřím, že na blogu fantasyologů si ji časem budete moci poslechnout. Ovšem představu si určitě můžete udělat zde https://musescore.com/user/7172611/scores/4859931



Jídlo, jídlo vánoční - Hobití koleda

1. Když se zima přiblíží,
svátků čas nastává.
Dárečky a výzdoba,
co nám ještě zbývá.

Tyhle věci nejsou hlavní,
kvůli kterým všichni slaví.

Chceš-li správný hobit být,
musíš o večeři snít!

2. Perníčky a cukroví,
nikdo neodmítá.
Upéci a ozdobit,
naplnit si břicha.

Linecké a vanilkové,
mandlové i oříškové.

Vosí hnízda, rohlíčky,
kolem zvoní rolničky.

3. Slunce brzy zapadá,
večeře se smaží.
Salát, chleba a kapřík
s bramborovou kaší.

Vařit, smažit a pak upéct,
před tou prací nesmíš utéct.

Ať sváteční večeře,
nemá nikde soupeře!

19/12/2017

Král mrtvých

A mrtví se probouzí.



Král mrtvých

Všechno živé prchalo, nebo zešílelo. I stromy a tráva jakoby vadly a věšely listy k zemi, když kráčel kolem. Bylo i nebylo mu to jedno. Sžíravá zášť a lhostejný nezájem ke všemu se v něm mísily jako dvě vlny hnané proti sobě, srážející se za divokého třesku a drtící útes stojící mezi nimi. Byl tu slib krále, že budou znovu povoláni, ale křivopřísežník vidí i ostatní jako věrolomné a přestává doufat.

Nevraživost byla divoká, ale lhostejnost stále sílila. Rok od roku, století za stoletím. Zvláštní - naprosto umrtvující síla, netečná a přesto tak mocná, pohlcující svou nečinností vše, co se jí postaví.

Marnost. Zbytečná marnost, jako vše ostatní.

Jen ostrý plamen závisti vůči živým uprostřed vší té beznaděje stále žhnul a dodával mu strašnou moc. Moc smrti a zmaru. A z útesu, který odolával těm dvěma silám, zbylo nakonec jen zrnko písku, nepříjemně tlačící, jak řasa pod víčkem. Ten tlak ho stále nutil obcházet po tisíckrát poznaných cestách. Před ním i za ním šli jeho věrní souputníci - strach, hrůza a šílenství.

Občas mu zloba skoro způsobovala zvrácené potěšení. Stačilo by jen o málo víc, aby ho to zcela ovládlo. Ne o mnoho víc, než právě to zrnko mu bránilo před zhroucením do úplné nenávisti a chladu.

Noc byla studená, divoký vítr hnal rozervané mraky po půlnočním nebi. Hrozily, že pohltí světlo hvězd i měsíce. Připomínaly mu vinu. Vinu dušenou lhostejností a otrávenou zoufalstvím. I to zrnko mu připomínalo vinu, ale jinak.

Čas kolem něj míjel, staletí zanikala jak prázdná sláma, utichající ozvěna, co nic nového nepřináší.

Zato on přinášel - neštěstí.

Byl pověstí, kterou se strašili lidé pod horami, jeho přítomnost nesneslo žádné zvíře, dokonce ani černí krkavci, mrchožrouti s nečistými zobáky. Jeho druhové na tom byli stejně. Stíny žárlivě střežící své mrtvé stezky, svá prokletá tajemství.


Přiblížil se k místu, kam vedly kroky každé jeho cesty. Malá liška, co omylem zaběhla od své nory až sem do hor, vyděšeně zakňučela a bezhlavě se vrhla ze skalní římsy. Zlomila si vaz.

Nevšímal si toho.

Pohled měl upřený ke kopci s oblým černým kamenem na vrcholku. Takhle z dálky vypadal malý, ale pro něj byl strašný. Znamenal vinu, dluh. Naději už jen stěží.

Mířil k němu, tak, jako nesčíslněkrát předtím.

Vždycky to bylo stejné.

Dnes ne.

Zrnko na dně duše se pohnulo. Neznal ten pocit, neuměl si ho vyložit.

Plamen nenávisti se zachvěl, černá beznaděj o odstín zbledla.

Nevěděl, co to znamená, ani jestli to vůbec něco znamená. Ale po těch věcích beze změny, ho zneklidnila zvláštní předtucha. Vracel se zpátky do Dwimorbergu.


Byl zimní slunovrat roku 3018 Třetího věku.

18/12/2017

Pozdní večer v Imladris

Zde se Vám představí opět dosud neznámý autor.
Původně měla povídka pojednávat o něčem dočista jiném a toto měla být jen předmluva. Ale nakonec se předmluva nějak rozšířila a vznikla kapitolová povídka. Dnes její první část a na Quenatru si časem budete moci přečíst pokračování.




25 prosince 3018 T. V.


Pozdní večer v Imladirs


Bilbo stál na cestě před Elrondovým domem a sledoval, jak společenstvo pomalu mizí v houstnoucím šeru. Světla stále ubývalo a na obloze se už mezi řídnoucími mraky začaly objevovat první hvězdy, které se podobnaly droboučkým drahokamům.

Už dávno mu zmizeli z dohledu, ale on tam stále stál a díval se směrem, kterým odešli. Když se s ním loučil, byl plný optimismu a dobré nálady, to vše ho nyní opustilo. Nyní cítil jen pochyby a nejistotu. Přemýšlel, jakou asi mají šanci na úspěch, a jestli ještě někdy uvidí, tu veselou tvař milovaného synovce Froda.

Z jeho chmurných úvah ho náhle vytrhl jasný hlas "Děláš si o něj starosti že?". Bilbo se překvapeně otočil, za ním stál vysoký elf a ustaraně na něj hleděl. "Ano Elrondne velké. Vím, že je jediný, kdo ho může nést, ale byl bych mnohem raději, kdy šel místo něj někdo jiný. Bojím se, že s ním už nesetkám." Elrond pozoroval nešťastného hobita a pokusil se ho povzbudit. "Nevzdávej se naděje Bilbo, když ses ty vydával na cestu k Osamělé hoře, měl jsi jen o trochu lepší vyhlídky, že se vrátíš. Ačkoli sis to nikdy neuvědomil, tak Šmak byl poražen spíše vinnou osudu nebo nepředstavitelného štěstí, než čímkoliv jiným. Před armádou takových jako on ustoupilo i samotné vojsko Valar v poslední bitvě s prvním temným pánem. Nezbývá nám než věřit v osud nebo stejné štěstí" Bilbo se odmlčel, pochyby z jeho srdce nezmizely. Po chvíli váhání je však vyslovil "Ano ale on jde do Mordoru, přímo do země Nepřítele, jak nemám ztrácet naději?"

Elrond místo odpovědi ukázal nad západní obzor, kde se ztrácely poslední paprsky mdlého zimního slunce. Podíval se směrem, kterým ukazovala elfova ruka. Nejdřív neviděl nic, najednou se nad obzorem objevila malinká hvězdička. Byla menší, než všechny ostatní hvězdy, přestože jim byla podobná, něčím se lišila. Její světlo bylo živější, a co víc probouzelo naději, o které jste předtím neměli ani tušení, že ve vás dřímá. Bilbo věděl, na co se dívá, přesto mu to přišlo zvláštní. Už mnohokrát jsem, ji vyděl takhle vycházet, přesto na mě takhle nikdy nepůsobila. Nebo sem si to jenom neuvědomil? To všechno mu letělo hlavou, když tu se les rozezněl písní, oslavující právě tu hvězdu, nebo lépe řečeno toho, kdo ji nese. Během písně se hvězda zvětšovala, až se stala tou nejjasnější v celém oceánu hvězd, právě v tu chvíli zahlédl nejasný tvar lodi, který záhy zmizel, takže si nemohl být jistý. Píseň dozněla, až když jas hvězdy pohasnul a stala se z ní zase jen malá tečka, která pomalu plula oblohou, a nakonec se ztratila z dohledu úplně.

Máte pravdu, odpověděl Bilbo "vždycky je naděje"Elrond se usmál "Jistě světlo mého otce je jedna z posledních věcí, která drží náš lid tady ve Středozemi. Bez jeho světla bychom už dávno odpluli." Náhle se Elrond odmlčel, pohled měl upřený na oblohu a zdálo se, že se ztratil ve vzpomínkách na dávno minulé věky. Bilbo zalapal po dechu, myslil si, že po tak dlouhé době strávené v Roklince už ho nic nepřekvapí, mýlil se, tahle zpráva ho dokonale zaskočila. Když se nad ní zamyslel, najednou mu začalo dávat smysl, proč Aragorn mluvil o drzosti, když tehdy zpíval o Eärendilovi.

Tohle zjištění v něm probudilo netušenou zvědavost a zájem. Věděl, že rušit elfa, který vzpomíná, je krajně neslušné, ale nemohl si pomoct. " Eärendil je váš otec?" Zeptal se. Elrond zamrkal, a otočil se na něj. Otázka ho trochu zaskočila. "Překvapuje mě, že jsi o tom ještě neslyšel. Myslil jsem, že znáš ten příběh lépe, když jsi o něm složil píseň" Bilba ta slova trochu zahanbila, příběh znal jen z elfských písní a z několika rozhovorů které zachytil, když se toulal Roklinkou. Nikdy si ho však nenechal vyprávět, sebral tedy odvahu k další otázce. "Mohl bych slyšet celý příběh? " Elrond souhlasně přikývnul. "Rád ti ho povím, následuj mě prosím dovnitř ke krbu. Už je zima a pro tvoje staré kosti není dobré zůstávat dlouho v chladu."

Když vešli do Síně ohně, byla dle očekávání prázdná. Jediné světlo v místnosti vydával praskající oheň, který hořel ve velkém krbu v čele místnosti. Elrond zamířil ke svému křeslu poblíž krbu a Bilbo ho následoval. Když se oba pohodlně usadili, chvíli jen hleděli do ohně a užívali si jeho teplo. První prolomil ticho Elrond. "Chceš opravdu vyprávět celý příběh, nebo jen jeho část, protože z tvé písně je jasné, že velkou část příběhu už znáš." "Rád bych slyšel něco víc o tom smaragdu, co sebou Eärendil vezl. Do písně jsem ho vložil jen kvůli Aragornovi, ale nikdy jsem nepřišel na to proč. Také bych se chtěl zeptat na něco docela jiného, nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlel, jen mě to teď napadlo. Proč se berylu říká kámen elfů?" Elrond si povzdechl. "Na otázky, které sis vybral, neexistuje jednoduchá odpověď, naštěstí mám chuť vyprávět, tak poslouchej dobře, bude to dlouhý příběh.

16/12/2017

V lese, v lese na jehličí

Jaká bude elfí pařba v Temném hvozdě? A jak to vypadá, když vám z opilosti začnou kroužit kolem hlavy hvězdičky? A jak se elfové odnaučují pít?








15/12/2017

Bezejmenný

V dnešní povídce od Aredhel se vám naskytne jedinečná příležitost zjistit něco více o Inzilbeth.





Bezejmenný

Seděli spolu na schodech jedné z palácových teras a mlčeli. Ruce měli natažené před sebou. Bylo chladno a nebe se nad nimi prostíralo jako nikdy nekončící šedavá pláň. Zlaté střechy Ar-Minalêthských domů pokrýval první poprašek sněhu.
Dlaní, oděnou v saténové rukavici, chytala velké vlhké vločky a pečlivě je počítala, než opět roztály. Dvě stě šedesátá pátá vločka jí přistála na malíčku. Byla to hloupoučká hra.
Seděla téměř bez hnutí, snad aby nevyrušila tu mlčící bytost po svém boku. Chlapcovy oči byly velké a smutné, tvář nezdravě bledá pod prameny tmavých vlasů; seděl, zahalený v tichu. Jeho ruka se ani nezachvěla. Jiné děti by se snad snažily podvádět, v nestřežených chvílích pohnout rukou a pochytat co nejvíc vloček, pro to sladké, pomíjivé nadšení z vítězství, ale jeho dlaň byla jako vytesaná z kamene. Oči měl upřené do dálky. Co tam hledal, nikdo nevěděl, ale jeho zrak se často obracel tím směrem.
Byl to smutný obrázek - její dítě. Byly jeho oči prázdné a tvář bledá, protože se trápil, nebo to byla jen iluze šedé oblohy a tichého sněhu? Snad obojí? Vypadala ona lépe? Věděla, že král by nesdílel její obavy, jen by s pohrdáním pokrčil rameny: "Vychovala jsi z něho holku…" Ale ona znala zádumčivost a její netečné hlubiny, pro dítě tolik nebezpečné.
"Númellótë," oslovila ho tiše.
Chvíli trvalo, než k ní obrátil tvář. "Dvě stě devadesát osm, maminko," řekl nakonec.
Usmála se v odpověď. "Vyhrál jsi, dítě moje, zdá se, že mi dnes osud nepřeje." Natáhla se přes prostor, který je dělil, a stlačila mu ruku do klína. Jiné dítě by možná odporovalo a chtělo napočítat rovných tři sta vloček, ale on mlčel. Díval se na ni, jako se díval do dálky - jako na něco krásného a nedosažitelného. Númellótë - polibek do vlasů. Númellótë - polibek na čelo. Númellótë - studená kůže se pomalu začínala ohřívat.
Byl to skutečně chladný den.
"O čem ti mám vyprávět dnes?" zašeptala. "O Berenovi a Lúthien a jejich odvážných činech v strašlivé pevnosti Nepřítele? O našem předkovi, který se silmarilem na čele překonal nepřekonatelné, aby mohl zářit na nebesích jako hvězda? O tom, jak se Elros Tar-Minyatur stal králem lidí? Nebo…," teď už byl její hlas sotva slyšitelný, "ti mám vyprávět o Avallónë, zářícím klenotu na zeleném pobřeží…"
"To bych moc chtěl," vydechl. Velké oči jako by chytily světlo, a ačkoliv nic neřekl, náhle věděla, co před tím, vědomě či nevědomě, hledal v šedavé dálce.

"Nehrb se! Vždycky seď rovně, když jíš!" Králův hlas zněl ostře, jako zapraskání plamenů.
Nebylo jí dobře. Ani trochu.
Chlapec poslušně narovnal svá skutečně poněkud shrbená záda. Kupodivu to smutnou, zádumčivou atmosféru kolem něj nijak nevylepšilo. Král se však zdál být spokojený.
Venku stále sněžilo, zlaté ulice se odívaly v bílou a palácem voněla pryskyřice. Nastávala nejdelší noc v roce.
"Proč nejíš?" Nebylo možné si nevšimnout způsobu, jakým se chlapec probíral jídlem. "Jestli chceš, aby z tebe vyrostl muž, musíš jíst pořádně! Jen se na něj podívej, královno - hubený a bledý jako holka!"
Unaveně pohlédla na svého chotě, ale mlčela. Nebyla to nepravda.
Chlapec však jíst nezačal. Jen sklopil oči k talíři a složil ruce v klíně.
"Númellótë…" zašeptala. Povzbuzení a prosba.
Dlaň udeřila do stolu. Nádobí i královna nadskočily. Dítě dál hledělo do talíře. "Jmenuje se Inziladûn!" Král se skutečně hněval. "Zatraceně, ženská!"
Překvapeně na něj hleděla. Tohle nebyla obvyklá reakce na Inziladûnovo quenijské jméno. Něco se muselo stát.
Opravdu jí nebylo dobře.
Naštěstí si toho Gimilzôr všiml. Pozvedl pohár. "Přípitek! Na příští rok a naši rodinu. Pak tě doprovodím na lůžko, má paní."
Zvedla k ústům pohárek s průzračnou vodou. "Na naši rodinu," zopakovala. Bude-li Jediný milosrdný…
"Na velký a mocný Yôzâyan!" pokračoval král.
Zopakovala jeho slova.
Inziladûn už opět hleděl do dálky.
Král se zkoumavě zadíval na svoji ženu, než pronesl poslední přípitek. "Na královský rod! Ať všichni jeho nepřátelé zahynou!"
Na okamžik ztuhla, ale vzpamatovala se rychle, a když zvedala číši k ústům, neuhnula očima. "Ať králův rod nemá nepřátel."
Gimilzôr se ušklíbl, ale neřekl nic.
Na cestě k jejich komnatám ji musel podpírat - nohy jí podklesávaly a bolest se stále stupňovala. Inziladûna nechali sedět mezi zbytky jejich večeře - služebnictvo na něj dohlédne. Gimilzôr ji dovedl k lůžku, zabalil do pokrývek a vnutil další kalíšek vody. Dlaně měl ten večer jemné. A přece věděla, že něco není, jak má být. Jeho nečekaný výbuch u večeře, absence kousavých poznámek, oči, které ji pozorovaly chladně a vypočítavě. Nezbývalo než čekat, až odkryje karty.
Dlouho se pouze díval, pak konečně promluvil: "Dneska ráno jsem byl v Inziladûnově pokoji." Sáhl do záhybů purpurového pláště a vytáhl útlý hnědý zápisník, vázaný v kůži. Dech se jí zadrhl v hrdle. Poznala ho, jak by ho mohla nepoznat - kolikrát ho s úsměvem převracela v dlaních. Jejich velké tajemství…
Odhalené.
Inziladûnova bledá tvář a smutné oči náhle dávaly smysl. Proč jí ale nic neřekl?
Král zápisník otevřel a začal jím listovat, ačkoliv bylo zřejmé, že to toho dne udělal už mnohokrát. "Řekni mi, drahá, co jsi to dělala?" Nekřičel, ale hněv byl cítit z každé slabiky. Zavřel knihu a jeho oči žhnuly. "Myslel jsem, že si rozumíme! Že jsme došli ke kompromisu! Mýlil jsem se?"
Co mu na to měla říct? "Některé záležitosti nepřipouští kompromis."
"Ano, to teď vidím."
Bylo jí minutu od minuty hůř.
Znovu otevřel zápisník a namátkou začal číst: "Vyskloňuj quenijsky minulý čas slovesa muset. A pod to jsi napsala dobrá práce?" Mrštil knihou na podlahu. Očekávala křik, ale jeho hlas se ztišil až k hranici šepotu. Zděsila se. "Že jsem ti věřil, jenom na chvíli, jen na pár let! A ty budeš našeho syna učit tyhle… zvrácenosti!" Zasmál se, příliš hlasitě po tom zastřeném šepotu.
Zasténala bolestí a nohy zabalené v pokrývkách se chvěly.
"Ale dala jsi mi cennou lekci, královno! V některých věcech kompromis skutečně není možný, teď to vidím. Přimhouřil jsem oči a dovolil ti používat tu směšnou přezdívku, kterou jsi našemu synovi dala, ale raději zemřu, než bych dovolil, aby dědic trůnu mluvil jazykem našich nepřátel!"
"Gimilzôre…" zasténala. Možná chtěla uhasit ten krutý plamen, který mu doutnal za sítnicí, možná chtěla poprosit, aby poslal pro pomoc, ale nenechal se přerušit.
"Nedovolím ti, abys něco podobného provedla i našim dalším dětem, nedovolím! My jsme králové lidí! Králové! Nebratříčkujeme se se špehy Valar…" Náhle jako by se bouře utišila a zbylo jen zlověstné ticho, o tolik děsivější než hřímání. "Mám pro tebe dárek k příležitosti zimního slunovratu, královno, a dám ti ho hned. Dám ti ho dřív, než slunce vyjde nad Ar-Minalêth!" Vztyčil se nad ní, náhle ne manžel, ale král, vzdálený a zlý. Usmál se, než promluvil: "Já, Ar-Gimilzôr, Král lidí, tímto stavím mimo zákon všechny jazyky elfů, ať už jimi mluví kdokoliv, za jakýmkoliv účelem. V mých zemích jich od dnešního dne nesmí použít nikdo! Kdo tento výnos poruší, bude potrestán způsobem nejpřísnějším…"
Zmocnila se jí hrůza a v uších jí zahučelo. Bolest se stupňovala.
Zle se usmál. "Jsi první, kdo slyšel můj nový zákon, doufám, že jsi hrdá…"
Natáhla k němu paže, příliš slabá i na to jednoduché konejšivé gesto. Zaprosila, zoufale a naléhavě. "Telemnare…"
"Mlč! Copak tomu nerozumíš? Žádná quenijská jména!"
Náhlá agónie se zmocnila jejího těla a ruce se bezvládně svezly podél boků. Jen tichý výdech bolesti přešel přes rty, než ztratila vědomí.
V mžiku byl u ní. "Královno?"
Nepohnula se. Pocítil záchvěv strachu. "Inzilbêth? Inzilbêth!" Prostěradla pod královnou rychle vlhla.
Přešel místnost a udeřil pěstí do dveří. Služebník se objevil okamžitě. "Zavolej doktora!" přikázal. Tišeji dodal: "Myslím, že bude muset zůstat celou noc."

Zimní slunovrat - nejdelší noc v roce.
Dlouhá snad hodiny, snad dny. Plná bolesti a mihotavého světla pochodní
Sníh tiše padal k zemi a ulice Armenelosu se oděly v bílou. Až na to, že Armenelos už nebyl. Kdo si po této noci ještě vzpomene na Armenelos Zlatý, ztracený spolu se svým jménem? Zbyde jen Ar-Minalêth, stále se zlatě blyštící ve slunci, ale pokřivený, prázdná skořápka toho, co bylo. Vždyť co ztratí jméno, ztratí část sebe.
Nejdelší noc v roce - temná a plná hlasů.
S ránem se bolest utišila a Inzilbêth otevřela unavené oči. Dala králi svůj dar, dar ke dni zimního slunovratu - druhorozeného syna. Král na oplátku dal dar své královně: rozmáchlým písmem podepsal listinu zakazující používání všech elfských jazyků, ještě než slunce vystoupalo nad obzor. Ar-Gimilzôr byl nepochybně krutý muž.
"Gimilkhâd," zašeptal, když syna sevřel v náručí. Jeho úsměv byl opravdový.
Gimilkhâd. Držela svoje dítě, nejcennější ze všech pokladů. Byl dokonalý. Vše na něm bylo dokonalé - malé prstíčky, pevně zaťaté v pěst, drobné rty, chomáč tmavých vlasů. Gimilkhâd… Milovala ho. A přece se v ní srdce sevřelo úzkostí. Tohle dítě, tak nevinné, tak její, se narodilo špatné noci a nikdy nedostane quenijské jméno. Nikdy mu je nepošeptá do vlasů. Nikdy nebude.
Númellótë se stane vzpomínkou, ale těch devět let jejímu Inziladûnovi už nikdo nesebere. Jméno, kterým k němu promlouvala matka, v něm bude žít, trpělivě čekat na svou příležitost. A třeba jednou, až princ usedne na zlatý trůn, se v něm prastarý jazyk probudí a on si vzpomene. Devět let života nemůže být vymazáno.
Ale co ten uzlíček života na jejích prsou? K čemu se jednou obrátí on? Její Gimilkhâd. Její dítě, zrozené z nejdelší ze všech nocí. Zbožňovala ho. Ale v hloubi duše cítila, že dítě beze jména, které by bylo jen jeho a její, dítě neznalé starodávné moudrosti, jí nebude patřit dlouho.
Téměř nevědomky se její myšlenky obrátily zpět k Inziladûnovi.
Není snad údělem každé matky, nehledě na to, kolik dětí chová v srdci, aby jedno z nich milovala víc než ty ostatní?



Poznámky:
Númellótë - Inziladûn, quenijský překlad
Ar-Minalêth - Armenelos, adûnajský překlad
Telemnar - Gimilzôrovo quenijské jméno
Yôzâyan - Númenor, adûnajské jméno

14/12/2017

Vánoce v Angbandu

Vždy jsme tu měli docela dost povídek na téma Temných pánů. A také jsme tu vždy měli docela dost povídek trhlých, humorných. Letos oba tyto typy poněkud ostrouhaly, ale zato se objevují v této povídce, a to oba najednou :-)


Vánoce v Angbandu

"Já to chápu! Ale proč musíme ze všech možných obřadů uspořádat zrovna tenhle?"

Zářivý plamen Angbandu se chvěl rozčílením. Jeho milovaný a obdivovaný mistr, jeho nedostižný vzor, jeho pán a vládce si zase, jak bylo jeho zvykem, vymyslel nehoráznou kravinu a trval na tom, aby ji jeho věrný pobočník a levá (po elfsku pravá) ruka, Mairon, řečený Sauron, uvedl do praxe.

I to bylo jeho zvykem!

Ostatně Melkor Temný, největší a nejmocnější z duchů ainur nebyl stvořen proto, aby se hmoždil s detaily. Na drobnou piplavou práci byl až příliš úžasný, jak dával okázale najevo svým poddaným. Na nimrání se v maličkostech měl lidi. Potažmo skřety! A měl jich dost! Velkou výhodou božství je, že nemusíte pořádat náborové kampaně a shánět zaměstnance pokaždé, když chcete rozšířit výrobu. Když jste bůh, podřízené si prostě stvoříte k obrazu svému.

Být bohem má samozřejmě i své nevýhody. Není jich, pravda, mnoho, za to jsou závratné a až palčivě bolestné. O jedné z nich právoplatný pán Ardy právě vedl disputaci se svým nejblišším a nejdůvěryhodnějším druhem. Na trhu s božskými bytostmi byla totiž až nehorázně krutá konkurence!

"Hele!" Vysvětloval rozčilenému plamínku. "Já z toho taky nemám radost. Ale spojence potřebujeme, jako sůl! Náš svět už jsme vytěžili a nezbývá, než se poohlídnout v těch sousedních. Ty jsi pořád zalezlý ve svý dílně, mazlíš se tam s těma svejma stoječkama a nic nevíš. Ale ekumenie, to teď frčí. A mít přátelské vztahy s paralelními božstvy, to je z hlediska diplomacie k nezaplacení. Možná ti to uniklo, ale snažím se tu vyhrát válku!"

Na to Sauron vzteky vybuchl, jako prskavka. Rudooranžové girlandy plamenů se rozprostřely kolem jeho jasné bytosti v jednom oslnivém záblesku, aby vzápětí odumřely v okolní temnotě.

Válku, do které jsi nás sám navezl! Pomyslel si nahněvaně, nahlas ale neřekl nic. Dokonce i při svém proslulém nedostatku sociálních dovedností pochopil, že by to bylo krajně netaktické a že by si tím nejspíš vykoledoval jeden zuřivý záchvat a pár dní kasárníka. A tak spolkl své rozhořčení a nechal se dál poučovat. Pro jistotu ještě jednou zopakoval otázku.

"Podívej se!" Odpověděl mu jeho mistr už značně popuzeně. "Bylo to buď tohle nebo..." nahlédl do svých poznámek, "velikonoce". To je výročí jeho úmrtí. On ho z nějakého důvodu taky slaví. Jenže naprosto nepřijatelným způsobem."

Temný si povzdechl!

"Vem si, že bysme rozdali našim skřetům proutěné klacky, ovázali je pentličkama a řekli jim, že se s nima můžou dle libosti seřezat. Dokážeš si představit, kolik bysme měli mrtvejch?"

Sauron se otřásl, protože si to nedokázal ani představit.

"V týdle válce nemůžeme pomáhat elfům tim, že se budeme mastit mezi sebou navzájem." Pokračoval mezi tím jeho šéf.

"A tohle bude jen neškodná mírumilovná oslava narozenin. Co se může pokazit?"

Sauronovi zatrnulo! Přes to, že se Melkor ze všech sil snažil vypadat optimisticky, až s toho dostával tiky do koutku, náš ohnivý maia žil v téhle zatracené díře do matičky země až příliš dlouho. A jestli ho život v království Temnoty něčemu naučil, pak to bylo to, že vždycky se může pokazit všechno. A se skřety na povel a Melkorem za zadkem, je to téměř jistota.

Jenže to vypadalo, že nemá na výběr. Jeho pán ho zase jednou postavil před hotovou věc.

Vypravil ze sebe hluboké povzdechnutí, téměř až zasténání.

"No... dobře!"

Pak jen bezmocně pokrčil rameny. Nejlepší nakonec bude, když prostě Melkorovi s tím jeho nesmyslem pomůže. Ostatně, jako vždycky!


Stáli v jednom z hlubokých angbandských tunelů, vytesaných do prastarého skalního masivu a opírali se o vratké lešení. Melkor bezstarostně, Sauron nopak nervózně balancoval a co chvíli se, plný úzkosti, podíval pod sebe. Kdyby to záleželo čistě na něm, jeho bezpečnostními normami by tahle vratká hračička nikdy neprošla.

Jenže naneštěstí, na něm teď ani trochu nezáleželo. Jeho mistr trval na tom, že obdržel přesné instrukce a výzdoba interiéru prý k těmhle svátkům, těmhle svátkům patří stejně nerozlučně, jako světlo k temnotě.

Teď měl plnou náruč dlouhé zelené girlandy vyrobené z chvojí a přidržoval její konec tak, aby ho jeho rozviklaný pobočník mohl co nejhladčeji pověsit na stěnu. Ten se sice poctivě snažil splnit zadání, tvářil se však při tom až nezvykle skepticky.

"A to tam jako nebyl nikdo jinej? Vhodnější?"

Ta otázka patřila samozřejmě temnému pánovi a jeho diplomatické misi v paralelním světě. Ten s podobnou otázkou počítal a už měl na ni připravenu vhodnou odpověď.

"Heleď se! Já vim, na co narážíš! Ale nesmíš ho soudit podle jeho následovníků. Když seš bůh, následovníky si nevybíráš! Musíš pracovat s tim, co máš! Ne s tim, co bys chtěl mít."

Nešťastně si povzdechl. Nesnažil se Sauronovi ani vysvětlil, proč právě tahle patálie, vzbudila jeho upřímné sympatie a hluboké pochopení.

"On sám je celkem fajn! Navíc, zjistil sem, že máme vážně hodně společnýho. Třeba, on se obrací k chudým, zavrženým, vykořeněným a bezmocným. Já taky! V podstatě!"

Sauron mlčel!

"On se nechal pro svůj lid dobrovolně zabít. Já se pro něj nechal dobrovolně zabásnout."

Sauron stále mlčel! O té dobrovolnosti si myslel své, tušil však, že by nebylo příliš taktické podělit se o své pochybnosti nahlas.

Jistě! Kolem Melkorova zajetí se mezi skřety postupně vytvořila učiněná legenda. Legenda o Velké Oběti a hrdinském vydání se všanc silám světla pro dobro Temných národů. Jenže on byl tenkrát u toho a na vlastní oči viděl, jak ho ten moula Tulkas vytáhl za nohy z postele a vzpouzejícího se dovlekl až před nebeskou Manwëho letku.

Samozřejmě, jeho pán po svém návratu trval na tom, že to tak celou dobu plánoval a že to byla z jeho strany jen rafinovaná lest.

"Ten vymaštěnej bouchač, co ho na mě poštvali", vykládal všude, "dokázal udržet v hlavě jenom jednu myšlenku. Jedinej rozkaz!"

A ten rozkaz prý zněl jasně! Přivést Melkora, živého, či mrtvého! Tak to Tulkas zkrátka provedl a vůbec ho při tom nenapadlo, že by spolu s ním mohl zatknout i zbytek jeho štábu. Samozřejmě, že se Temný trochu vzpouzel, ale jen tak, aby zaměstnal jeho pozornost. Jinak se vlastně nechal sebrat celkem bez námitek.

"Ostatně, vyšli jsme z toho ještě lacino. Kdybych se vzdal a chtěl vyjednávat, ty šmejdi Valar by odvolali tohohle tupouna a poslali někoho, kdo má alespoň půl mozku. Třeba, nedej Eru, Elbereth!"

Sauron jeho tvrzení nikdy nerozporoval. Nakonec, že z toho tenkrát vyšli lacino, byla pravda. A Tulkase si pamatoval ještě z dob před počátkem času, tudíž věděl, že kdokoliv se ho pokusí přelstít, bude mít tu nejsnažší práci v Ardě.

Melkor zatím pokračoval ve srovnávání.

"Já se ke svejm věřícím vrátil! On se k tomu taky jednou chystá?"

"Kdy?"

Otázal se Sauron, aby řeč nestála.

"Nevim! Prostě, jednou!" Odvětil mu. "Taky sem se ptal, ale víc sem z něj nedostal. Hele, víš, co si myslím?" Ztišil hlas, jakoby ho jeho nový spojenec mohl slyšet až v Angbandu. "Podle mýho názoru si dává pěkně na čas. A co by taky ne? Sedí si, po pravici svýho otce, na místě, kterému říkají Eden, přijímá návštěvy a daří se mu celkem dobře. Mě by se taky nechtělo zpátky do tý špíny dole. To neni jako sedět na slavnosti prvního ovoce, po pravici svýho trapnýho bratra, pít mošt a poslouchat ho jak krákorá písně k větší Eruově slávě."

Podal Sauronovi další náruč chvojí.

"Ale v jednom se teda fakt lišíme! On je na můj vkus takovej... No, zkrátka moc hodnej. Já bych si, bejt jim, dal Pilátovu hlavu k snídani. Nebo bych se o to aspoň pokusil. Ale fakt umí i pár cool triků." Dodal honem, když si všiml, jak se Sauronovy rty krabatí v neomylné grimase pohrdání nad změkčilostí paralelní božské bytosti. "Třeba proměnit vodu ve víno."

Na tohle už jeho pobočník slyšel, dokonce se i lehce pousmál. Konečně něco praktického, napadlo ho. Nahlas se zeptal: "Zvládl by to i s kořalkou?"

Melkor ho ale neposlouchal.

"Hm... však já z něj dostanu, jak ten kousek dělá!" Zabručel si spíš pro sebe, než ke svému podřízenému. Pověsil na girlandu jednu baňatou lesklou rudou kouli a poodstoupil, aby zhodnotil výsledek. Pak krátce nahlédl do svých poznámek.

"To je vono! Pravil spokojeně. "A takhle celou chodbu!"

Seskočil z lešení a to se nebezpečně zakymácelo i s nebohým Sauronem navrchu. Potom blazeovaně odkráčel kamsi do tmy a nechal ho, ať si se zbytkem práce nějak poradí sám.


"Budeme mít vlastní pěveckej sbor!"

Melkor, zavalený spoustou úředních pergamenů, které nutně musely být vyřízené ještě dnes, zvedl hlavu od svého stolu a pohlédl do rozzářených očí svého pobočníka. Ten vtrhl do jeho kanceláře jako velká voda a ani se nenamáhal s klepáním. A snad aby dodal té novině ještě většího lesku, tak ji znova zopakoval, tentokrát pěkně nahlas.

"Počkej, počkej!"

Zarazil ho jeho nadřízený značně nedůvěřivě.

"To chceš jako tvrdit, že se ti podařilo přesvědčit tu smečku poděsů, aby přišli v tu samou chvíli na to samý místo a všichni tam sborem něco zazpívali?"

Zářící Sauron hrdě pokýval hlavou. Melkorovi to pořád ještě nestačilo.

"Jako, myslíš všichni to samý?"

Další pyšné pokývání.

"Ale..." (Temný vala si až bolestně uvědomoval, že něco takového je prakticky nemožné!) "Jaks to dokázal?"

Sauron založil ruce.

"Sehnal jsem nám elfskýho sbormistra!"

Ta věta dopadla, jak sekera na špalek a zanechala Melkora zcela neschopného slova. Sauron byl čím dál tím spokojenější a ochotně se pustil do vysvětlování.

"Vzpomínáš na tamtoho vězně? Lindira? Toho, jak si o sobě myslí, že je zpěvák."

"No..."

"Jak ve svý cele neustále kvílel nějaký elfský žalmy a tobě to tak lezlo na nervy, že jsi trval na tom, že ho mám dát popravit? Já ti to rozmluvil s tím, že se nám může ještě hodit. Tak teď se nám hodí!"

"No, to teda opravdu, krucinál, hodí!"

Ohromený Melkor v duchu tleskal svému zástupci za ten brilantní nápad. Musel přiznat, že mu spadl obrovský kámen ze srdce. Podle instrukcí totiž sborový zpěv patřil k tomuhle svátku stejně nerozborně, jako slavnostní výzdoba a zatímco ověsit Angband chvojím byla ještě celkem brnkačka, představa sborového zpěvu ho strašila ve spaní. Tedy, ne, že by neměl rád hudbu. Právě naopak! Přímo ji zbožňoval a notnou dávku hudebního talentu vtělil i svým temným dětem. Šlo spíš o to, že zbytek valar neměl naprosto žádný vkus a jeho umělecké počinky ani za mák nechápal. Například jeden z jeho mistrovských opusů jménem, Chcípni, zkurvysynu, chcípni, věnovaný jejich sousedovi Elu Thingolovi, panovníkovi elfského Doriathu, se mezi nimi setkal přímo s opovržením. Za normálních okolností by ho jejich pomýlené názory nezajímaly. Jenže na jeho seznamu doporučených písní nebyla jediná, kterou by si s radostí zazpíval s vlastní kapelou. Všechny zněly až podezřele elfsky. Takže ten... Lindir bude opravdová záchrana. Pokud tedy...

"Jak se ti ho, u všech valar, podařilo přesvědčit?"

Sauronův samolibý usměv se ještě rozšířil a nad jeho hlavou se rozsvítila zlatorudá záře. Chvíli stál tiše, neříkal nic, jen si vychutnával svůj triumf. Žil pro tyhle okamžiky! Pro okamžiky, kdy na něm spočinuly obdivné zraky jeho milovaného mistra a učitele, tiše k němu promlouvaly a ujišťovaly ho, že ani ten nejmocnější z valar není nic, bez svého věrného maia po boku.

"Mám svý metody!"

Zapředl a svůdně se naklonil nad šéfův stůl. Víc prozrazovat nehodlal. Dokonce i on slyšel o tom, jak moc taková špetka tajemna dodá na přitažlivosti.

Pravdou ovšem zůstávalo, že to zas taková věda nebyla. Za ta léta plná vyslýchání vězňů pochopil, že každý má svou slabost. Třeba takový elf mohl být natahován na skřipec, jak guma od trenclí, a stejně hulákal cosi jako, "zhyň hanebný černý nepříteli, budiž proklata celá tvá zlořečená říše i se svými stvůrami", či nějaký podobný blábol, vaně však odolal málokterý. Takové pěkné vaně s pramenitou perličkovou lázní prosycenou borovou vůní a sušenými okvětními lístky růží navrch.

"No...." zíral Lindir na to požehnání, celý strnulý. Víc už ze sebe nevypravil, pod jeho lebeční klenbou to však vřelo. Jeho myšlenky pádily, jak zběsilé, až je Sauron téměř dokázal číst.

"Vlastně... proč bych vám nemohl dělat sbormistra?"

Dokončil nakonec větu, naložený v bublinkách až po své špičaté uši.

"Neni to přece, jako kdybych vytáhnul v čele vaší armády na Doriath. Že jo!?"

"To výš, že neni! Ucedil Sauron, který už od začátku tušil, jak tohle dopadne. "A nezapomeň, že další koupel bude až po štědrym dnu. Až když to klapne podle plánu! Do tý doby budeš mít všechno! Ubytování, stravu, noty, hudební nástroje, bič..."

"Bič?"

Podivil se Lindir.

"Věř mi," odtušil Sauron, "budeš ho potřebovat."

A s těmi slovy odkráčel za dalším úkolem.


"Kde je to zas... sváteční osvětlení?! Dávno tu mělo bejt sváteční osvětlení?!"

"Kde mám asi v týhle zas... díře sehnat osvětlení?!? Jediný osvětlení v celym mizernym království jsou ty tvý blbý pitomý silmarilly a ty je prostě odmítáš sundat z tý svý zas... hlavy!"

"Na silmarilly ani nešáhneš! Dokážu si představit, v jakym stavu bys mi je vrátil. Musí tu bejt osvětlení! Tady to jasně stojí! Tak postav do každýho rohu jednoho balroga a když pořádně zaberou, tak ten zas... Angband rozzářej!"

"Sme ve válečnym stavu!! To mám jako plejtvat zemnim olejem na nějaký pitomý sváteční osvětlení???"

"Proč, kur... nepoužiješ dračí guáno? To mám jako dohlížet na každou pitomou maličkost? Od čeho mám tebe??"

"Dračí guano dávno vyplácala kurýrní služba. Dokonce ani ty tvý zkur... draci nedokážou srát tak rychle, jako si skřeti rozesílaj blahopřání a dárky. Mimochodem, ty dárky, to byl další tvůj debilní nápad."

"To nebyl můj debilní nápad! To byl jeho debilní nápad! Já tady nevymyslel vůbec nic! Já se jen řídim instrukcema. A vůbec! Mám toho plný zuby! Já se na to taky můžu z vysoka vys...!"

Prohlásil nakonec nejmocnější z valar a zlostně za sebou práskl dveřmi své kanceláře. Jeho pobočník ještě cosi hudroval, k němu se to však už nedoneslo. Nerad to přiznával, ale s těmihle importovanými svátky se to opravdu nedařilo tak hladce, jak si ponejprv myslel. O tom problému s kurýrní službou už samozřejmě slyšel. Nepřestávala skuhrat, že je zavalená a to ji už třikrát posílili. Dokonce museli sáhnout k tomu, že odvolali pár stráží z hradeb.

Ale co z toho, když stejně nebylo co rozvážet?!
Dílny totiž skuhraly nejmíň tak hlasitě, že nestíhají pokrýt zvýšenou poptávku. On sám si dělal starosti! A to měl dáreček pro Saurona hezky vymyšlený! Luxusní bič z pružné buvoliny, akorát tak do ruky. A k tomu ještě neméně epesní pár pout, pozlacený, vykládaný rubíny! Všechno zakázková výroba, samozřejmě! Melkor sice tomuhle jeho sklonu k parádění nikdy nerozuměl, bylo ale nad slunce jasnější, že jeho pobočník prostě miluje šperky. Tak co, když to chce, má to mít! A pro větší pohodlí i měkounký sametový povlak na pouta v černorudé barvě.
Zasněně se usmál! Nepochybně mu budou slušet. Nemohl se dočkat jeho rozzářených očí, až si svůj dárek rozbalí. Těšil se na to jak malý!
Až se Sauronovi rozzáří oči, musíme mu odstranit z dosahu to hořlavé chvojí. Přešel náhle k praktičtější stránce věci. Pokud tedy ten mizerný balík vůbec dorazí včas!
Náhlý povyk, linoucí se z jedné z chodeb, rázem přerušil jeho snění. Zlostně zaklel! Proč mu jeho personál nedopřeje ani chvilku klidu?!
Spěšně se vydal oním směrem.
Když dorazil, bylo už více méně po vřavě. Dvojice strážných odvlékala jakousi statnou a velmi vzteklou skřetici, hulákající do světa taková slova, že z toho dokonce jemu, Melkorovi, bylo stydno. Zpod ní se zdvíhal napůl zpitomělý ghůl, orvaný jak hadrář a samá modřina. Podle jejích zběsilých výkřiků, její manžel. Alespoň do té doby, než se zmíněná dáma, jak se sama dušovala, vlastnoručně postará o to, aby promptně ovdověla.
Nejmocnější z duchů ainur zoufale rozhodil rukama.
"Co se to tu, u všech valar, stalo?"
Hlouček okolo stojících čumilů zíral k zemi a mlčel, jak zařezaný. Vysvětlování tedy zůstalo na nebohém zneuctěném choti.
"Já vlastně ani sám nevim, Temnej pane! Já jsem v tom úplně nevinně. Přesně podle tvých rozkazů jsem, u příležitosti těchhle novejch svátků, přines svý ženě dárek. A ne ledajakej! Podívej! Taková krásná elfí hlava! Sám jsem ji pro ni urval!"
Ukázal na hlavu, která se opuštěně povalovala opodál.
"A myslíš, že ta moje semetrika projevila trochu vděku? Ani omylem! Navíc se nějak domákla, že její sestře jsem daroval dvě. A hned z toho začla vyvozovat závěry! Prej, ty spíš s mou sestrou! Ty spíš s mou sestrou! Jako by skřet nemoh mít rád svou rodinu?!"
Melkorovi z toho šla hlava kolem.
"No a spíš s ní?"
"Ehm... totiž..."
Samozvané neviňátko tiše přešlapovalo a drbalo se za jedním ze svých neuvěřitelně dlouhých uší. Najednou se mu vůbec nechtělo odpovídat.
A pak se to stalo! Snad za to mohla ta dnešní hádka se Sauronem, snad to, že v kuchyni už zase připálili perníčky. Snad těch tisíc dalších drobností, které se na něj hrnuly a hrozily, že ho zavalí.
Pánovi Temnoty bouchlo pod kotlem! A když bouchne pod kotlem pánovi Temnoty, není to, jako kdyby se nahněval obyčejný smrtelník.
"Afghar vadokanuk!"
Zařval, až se samotné základy Ardy otřásly a vzaly s sebou pár okolních vesnic. Poprskal při tom i ty, kteří by bývali přísahali, že stojí v bezpečné vzdálenosti.
"Tady bude pořádek! Slíbil jsem Joschkemu z Nazaretu, že se tu na jeden večer rozhostí klid a mír a ten se tu taky rozhostí, kdybych vás měl, vy mizerové, všechny vlastnoručně uškrtit!"
Poděšení skřeti zmizeli, jako kouzlem. Věděli, že když takovou výhružku vysloví jejich panovník, nejedná se o řečnický obrat.
Ten zlostně nakopl onu zapomenutou elfí hlavu, až se rozprskla o jednu se stěn.
Pak si to namířil si rovnou cestou dolů, do svých komnat.
"Tyhle zatracený svátky mi byl Eru dlužen."
Brblal si zatím pod fousy.
Přes všechny potíže, přes to nehorázné vypětí, přes tunu dřiny, která jim dávala zabrat, jako málokterá jiná, ta noc nakonec přišla. Byla stejně chladná, pošmourná a tmavá, jako všechny ostatní a ničím nenapovídala, že by zrovna ona měla být vyjímečná. Na střehu pevnosti se pokojně snášel studený sníh.
Dole, v hlavním sále Angbandu, bylo však překvapivě útulno. V jezírkách bublala horká láva a prosvětlovala ono místo narudlou září, která se zvláštním způsobem mísila se světlem svic. Ty byly, na rozdíl od lávy, úplně nové a dodávaly tomu okamžiku, nečekaný nádech svátečna. Na dlouhém stole to vonělo čerstvě upečenými, usmaženými, navařenými ale i syrovými a pěkně krvavými dobrotami, až se na ně srdce smálo. Dokonce i jednu várku perníčků se povedlo nespálit. Měly tvar korunované hlavy se třemi světlými ťupkami na vrchu. Tu a tam se mezi nimi našel i nějaký připomínající oko, zdobený rudou, ohnivou polevou. Pozvaní hosté stáli, když už ne v parádních, tak alespoň v (převážně) čistých šatech okolo stolu a (a to bylo téměř neuvěřitelné) způsobně čekali, až budou vyzváni, aby zasedli k hostině.
Jak to Sauron udělal? Napadlo Melkora, když vešel dovnitř a spatřil to dopuštění. Musel jim něčim pohrozit, přemítal. Nejspíš trestem smrti! Nebo... že by v tom opravdu hrálo roli to... kouzlo vánoc, o kterém Joschke tak nadšeně vykládal?
Všichni se pak shromáždili pod pódiem, aby si vyslechli koncert. Hlouček skřetů, poskládaných sbormistrem do úhledného hroznu, spořádaně pěl, vlastně spíš mručel, jakousi píseň o požehnaném děťátku, dlouho nám slíbeném a teď konečně z hůry seslaném a kupodivu, znělo to docela dobře. Lindir opravdu odvedl skvělou práci!
A uprostřed toho trůnil... stromeček! Nic menšího, nic většího, než asi dva sáhy vysoký smrček, posypaný trochou zlatého prachu.
"Cože? Stromeček?"
Podivoval se Sauron ještě před pár dny.
"Jo, stromeček!" Vyprskl zlostně jeho pán a vládce. "A nechci žádný blbý otázky! Prostě tam bude!!"
Nechtěl před svým pobočníkem vypadat hloupě, ale ani on tenkrát neměl tušení, proč zrovna stromeček. Teď hleděl zastřenýma očima do toho věčně zeleného větvoví a začínal pomalu chápat.
"Mistře!" Pronesl k němu Sauron, celý ve zlatooranžové a vyšňořený jako ženich. "Můžeme už usednout?"
Jak málo ho v ten moment Melkor vnímal! Čas kolem něho jakoby se natáhl a zkroutil, prostor se smrštil do mrňavých neposedných černých bobulek. Obrysy Angbandu se rozplynuly v nicotě.
"Ještě chybí hvězda! Byla tam tenkrát hvězda." Oslovil bytost, vzdálenou celé věky, přes to však blízkou na dotek ruky. Ta se jenom usmála a lehce kývla.
"No, dobře! Zasloužíš si ji!"
Odpověděl a sebral ze stolu kleště na pečivo. Sevřel v nich jeden ze svých silmarilů a pořádně zabral. Stisk kovových madel povolil. Opatrně pozvedl osvobozený klenot a uložil ho na špičku stromku. Chvíli obdivoval svoje dílo.
"Dotknul ses svých hvězd?" Zeptal se! "Já jo!"
"Jak to dopadlo?"
Doletělo k němu z nekonečné dálky. Neodpověděl! Jen se usmál a ukázal své dlaně. Levá byla spálená na popel.
"Lituješ?"
Neřekl nic.
"Taky se na něco zeptám". Opáčil po chvíli. "Když jsi šel dolů, všechnos to viděl. Na okamžik jsi zahlíd svou bolest, samotu i utrpení. Svou smrt! Viď? A stejně jsi do toho šel! Jako já! Litovals toho někdy?"
Božská bytost v paralelním světě už se nadechovala k odpovědi, když se ten druhý nahlas rozesmál. "Nech mě hádat! Ani na vteřinu!"
Čas, prostor, tlusté stěny Angbandu, to vše se zase vrátilo na svá místa. Silmaril malebně zářil z vršku stromku a všechny zraky byly tázavě obrácené k němu.
"Mistře, můžeme usednout!"
Oddaná Sauronova tvář byla uklidňující. Joschke měl tři roky. On má ještě spoustu času. Zatleskal rukama a bodře zvolal: "Jo, krucinál, jo! Teď s tou hromadou žrádla pořádně zatočíme!"
Tyhle... vánoce, pomyslel si, nakonec opravdu mají něco do sebe.

13/12/2017

Glum

No není to roztomilý kameňák? :-) Od pravděpodobně nejmladšího účastníka letošních Vánoc, Falka.




12/12/2017

Když píseň dozní

Třezalčina povídka je z těch, kterým Irith říká "na okraji". Tedy pojednává o horizontů událostí, o vypjatých chcvílích, kdy vše tančilo na ostří nože.


Když píseň dozní

Opět nastal čas předvánoční. V jeskyních Menegrothu byla tato změna snad ještě patrnější než jinde. Všechny chodby voněly připravovaným cukrovím, síně zářily jasnou červení kuliček cesmíny i bělostí kuliček jmelí a ozvěna všude roznášela veselý zpěv a smích. Protože ani Morgotha by nenapadlo narušit sváteční atmosféru nečekaným útokem, každým dnem se od hranic vracelo více a více bojovníků, kterým jindy povinnosti nedovolovaly navštívit své blízké.

To vše měl Daeron před očima, zatímco se skláněl nad zpola popsaným listem. Bylo tradicí, aby o slavnostní hostině přednesl novou píseň a čest umělce mu velela stvořit ji co nejlépe.

Zamyšleně připojil několik run. Ovšemže by mohl zazpívat, jak ho zrovna verše napadnou. Často tak činil a ony písně nebyly o mnoho horší než jiné. Ale přesto se nemohl nabažit těch chvil, kdy se list zvolna plnil a on mohl na vlastní oči vidět, jak pod jeho rukama roste nové dílo, jež nebude zapomenuto. Melodii už měl, byla příjemně houpavá, ale zároveň vhodná k tanci.

Myslí mu prolétl obraz známé tváře. Oči, proti nimž se hvězdy zdály jen skomírajícími světélky svic. Temný vodopád jejích havraních vlasů. Úsměv rtů barvy růží z královských zahrad. Nejkrásnější z Iluvatarových dětí, to o ní říkali.

Jistě není jediný, kdo sní o její lásce. Kolikrát ho již napadlo, že kdyby krále požádal o její ruku, nebyl by odmítnut. Koneckonců se těšil Thingolově přízni. Navíc teď, po té nemilé záležitosti s tím cizincem, by jistě byla vhodná nabídka k sňatku jen uvítána.

Ne, takhle nesmí přemýšlet. Její štěstí mu leží na srdci víc než jeho vlastní, nemohl by žít s tím, že ji k svatbě přinutil. Ale přesto, kdyby i její srdce pro něj zahořelo…

Vytrhlo ho zaklepání na dveře. Znělo podivně naléhavě, možná až zoufale.

"Vstupte."

V první chvíli ji skoro nepoznal. V její bledé tváři se zračil hluboký smutek a oči se leskly slzami. Nabídl jí křeslo a sám usedl proti ní.

"Daerone," začala, "vždy jsi byl mým přítelem, někým, na koho se mohu obrátit v těžkých chvílích. Mohu ti věřit i nadále?" Třebaže se jí třásly rty, hlas měla pevný.

"Ovšem, má paní. Položil bych za vás svůj život."

Slabě se usmála. "Vím, že se na tebe mohu spolehnout. Musím odtud odejít a prosím o tvou pomoc. Jsi má jediná naděje, příteli."

"Odejít? Teď, v čase svátků?"

"Musím jít za ním. Srdce mě varuje, že je v nebezpečí."

"Stále ten smrtelník, má paní? Vím, láska se neptá, ale… je snad hoden toho, abyste se kvůli němu trápila?"

"Není - li on hoden mé lásky, není nikdo!"

"Odpusťte, paní. Jen… cesta je zrádná. Nepřítel má své síly všude."

"Nenutím tě, abys chodil se mnou. Prosím jen o pomoc při útěku z Menegrothu. Pak zůstaň, jestli ti tak radí srdce."

***

Tady přeci vůbec nejde o mně, běželo mu hlavou, zatímco kráčel ztemnělými chodbami. Záleží mi jen na jejím dobru. Ten člověk zemře tak jako tak, dříve či později, ale ona musí žít. Tudíž vlastně nedělám nic špatného. Ano, slíbil jsem jí, že o tom nikomu neřeknu, ale nechat to jen tak nemohu. Na té cestě by ji nic dobrého nečekalo, takhle bude žít.

Zaklepal na dveře králových komnat. Dosud neulehnul, seděl za svým stolem.

"Prosím, můj drahý pěvče?" oslovil ho.

Nedělám nic špatného. Bude žít.

"Můj králi, mám pro vás důležitou zprávu."

***

Byl u toho, když ji o pár dní později odváděli do stromového vězení. Neplakala, snad už jí došly slzy. V pohledu, který na něj vrhla, nebyla nenávist. Snad smutek? Těžko říci, jen pohled na ni ho bolel. Věděl, že ji navždy ztratil.

Toho roku na slavnosti nezpíval. Ani v dalších letech ne.

Ona píseň zůstala nedokončená.

11/12/2017

Jeden zimní den

Možná jste si všimli jisté změny v kalendáři, která museka z organizačních důvodů proběhnout. Dvě povídky si tedy vyměnili místa. A dnes se můžete těšit na příběh o velkém králi orlů (již druhý opeřenec letošních Vánoc, všímáte si?), o Gwaihirovi.



Jeden zimní den

Rok se chýlil ke konci. Vánoce se blížily. Bylo to poznat úplně všude. I obloha byla o něco více modrá. Temná, protože slunce už téměř nevylézalo, ale svým způsobem hřejivá i v tak studeném dni.

Gwaihir letěl. Koneckonců, to umí nejlépe. A vzpomínal na všechno hezké, co letos prožil.

Z roklinky se ozýval smích a zpěv jako v jakoukoli roční dobu. Elfové zkrátka vědí, jak žít. Byl vděčný, že s nimi sdílí stejný svět.

Mohutná křídla prořízla mrak, z nějž se začal sypat sníh. A některé vločky se mu zavrtaly do peří.

Hobitům zalézal mráz pod nehty, ale Gwaihirovi nevadil. Mrazivý vzduch jej nadnášel stejně dobře jako kterýkoli jiný.

Do útrob hor, kde se trpaslíci lopotili se svými vynálezy, nepronikl ani jeho orlí zrak. Klepot tisíců kladívek a rachot vozů na dráze však plnil okolí dojmem shonu a nikdy neusínajícího nadšení.

Další mávnutí křídly a další rozlehlý kus země pod ním se posunul. Napříč krajinou se táhly stříbrné stužky zamrzlých řek.

A kdo je to támhle? Tak sám? Gandalf. Na cestě. Odkud a kam nebylo podstatné. Opíraje se o hůl se usmíval do vousů. Dnes nikam nepospíchal.

"Veselé Vánoce!" křikl na něj Gwaihir přes zvedající se vítr.

"Šťastné a veselé!" zavolal v odpověď starý přítel a přidržel si svůj odraný klobouk.

Gwaihir se vrátil na skálu. Svět byl v pořádku. Vše bylo, jak má být. Seděl tu na nejvyšším zasněženém vršku Středozemě a spokojeně hleděl vstříc dalšímu roku.

10/12/2017

Aule

Jakým dárkem se Aule pokusí usmířit si Yavannu a co pěkného pro něj vymyslí ona? To se dočtete v dnešní povídce od Šárky.


Aule

Aulë už od začátku doufal, že u Nejvyššího si to nějak vyžehlí. A když už zdvihal paži s kladivem, aby připravil sedm otců trpaslíků o všechny známky života, přál si v duchu, aby alespoň jeden z těch malých roztomilých fousáčů nějak uskočil bokem tak, aby si toho Eru nevšiml a Aulë by tak mohl čistým svědomím říct, že udělal všechno podle příkazu, a přeci se jeho nové plemeno má k životu. Na poslední chvíli se naštěstí příkaz změnil. Trpasličí plemeno přežilo ve všech kusech a brzy po svém probuzení začalo pilně vyskakovat z děr v zemi.
Eru se o trpaslíky více nestaral. Ne viditelně. Zato existovala bytost, která jich už od začátku měla plné zuby. Samozřejmě Yavanna. Aule kolem ní chodil tak tiše, jak to jen otec trpaslíků dovede, mluvil s ní málo, nebo vůbec, a přinést jí květiny? Yavanně? Pche! A přeci pořád nevěděl, co udělal tak špatného, když přivedl k životu vlastní národ. Až tu a tam Yavanna naznačila, že se doslechla, jak budou trpaslíci ničit její výtvory, příliš nemít v lásce stromy a rostlinstvo a chovat se právě tak neotesaně, jako jejich stvořitel na velkých hostinách. V nešťastné chvilce jí pak Aulë připomněl, že Edain taky nebudou žádní svatoušci a že prý zničí víc lesů, než trpaslíci...Olej do ohně. Oheň na střeše. Voda do kyseliny. Všechno špatně.

Až tu se přiblížilo období pokoje a darů. Aulë se chytil příležitosti. Musel vymyslet něco opravdu překrásného, co by družku potěšilo. A ouha, tuny zlata i platiny se vršily za jeho zády a pořád nepřicházela ta správná inspirace. Z posledních sil se pokusil zrealizovat svůj poslední zoufalý nápad, pak za sebou zavřel dveře, uhasil ohně a odpočíval. Hlavou se mu honily všechny možné scénáře, když si představoval, do jakých částí těla ho Yavanna tou nádherou praští, až ji dostane. Co naplat, víc už nesvede.

Nechtěl tam, ale musel. "Drahá, to je pro Tebe."
"Co to je?" Podivila se Valie
"Ouu! Něco tak krásného jsem už dlouho neviděla. Děkuju, děkuju moc!"
A v dlaních držela to, čemu se dnes říká pouštní nebo kamenná růže. Nevybarvila se sice rudě, jak si Aulë přál, ani plátky neodpovídaly vzoru, ale to v ten moment vůbec nebylo důležité, když se růže líbila Yavanně.
A co dostal Aulë od Yavanny? Yavanna často obdivovala všechny ty rudé třpytivé krystalky z Aulëho dílny, a tak dostala vlastně docela podobný nápad. Dala rudou barvu mnoha rostlinám své vinné révy a vytvořila celou vinici s rudými plody, které když se leskly ve světle stromů, byly podobny granátům nebo rubínům. Nejen že se Aulë rovněž cítil dojat, ale tohle červené víno, jářku, to mu chutnalo ještě víc, než to bílé.

09/12/2017

Vánoce jsou pro všechny

Povídka od dosud neznámé autorky. Která si vybrala sice oblíbenou, ale přesto stále trochu netradiční postavu.



Vánoce jsou pro všechny



Horami Ephel Dúath vál štiplavý zimní vítr, když se sluneční kotouč, zahalený temnými mračny, přehoupnul za horizont. Zde, v temných a chladných útrobách ostrých skalisek, vyčkávalo něco zlého, temného a pořádně chlupatého. Vyčkávalo to už delší dobu, netrpělivě přešlapujíc z jedné nohy na druhou, z druhé na třetí, z třetí na čtvrtou a tak dále. A když se to dostalo už po několikáté ke své osmé noze, rozrušeně to zaklepalo klepítky a oklepalo to sebe tenký poprašek sněhu, který se uchytil na jemných chloupcích.

Kde jsou?

Čekalo to. Nebo přesněji, čekala. Odula byla totiž jednou z těch nejstrašlivějších bytostí, které kdy kráčely po Středozemi. A jako taková, věděla moc dobře, co dělalo onen den speciální. Ano, i ty nejhorší stvůry temnot věděly, že byly Vánoce, a co že to vlastně ty Vánoce jsou. O to hůř, byly Vánoce, a ona u sebe zatím neměla ani jednoho vánočního koledníka.

Dokonce vyzdobila i svou síť, která nyní hrála všemi barvami po tom, co na ní Odula s obtížemi rozvěsila všechny pochytané světlušky. Musela přeci myslet i na to, aby neodradila hosty obvykle tísnivou atmosférou své sloje. Nestvůra sice nic proti vyschlým kokonům, temnotě a zatuchlému pachu neměla, ale její hosty, kteří byli s postupem času vzácnější a vzácnější, to většinou odrazovalo.

Ano, ovšem, mohla by místo toho jít terorizovat nedaleký průsmyk Cirith Ungol, doufajíc, že narazí na nějaké veselé orky, mířící do Minas Morgul. Ale Odula nechtěla přijít ani o jednoho možného návštěvníka, který by jí mohl poctít svou přítomností a ochutnat její vánočku, podle vlastního tajného receptu (kouzlem bylo přesně to správné množství skřetích palců - to, aby nebyla vánočka moc hořká, jako se ostatně často stává, když to se skřetími palci přeženete).

Odula si povzdechla. Anebo by to alespoň udělala, kdyby měli obří pavouci schopnost si povzdechnout. Osminohá stvůra byla čím dál tím víc netrpělivá.

A proto okamžitě zaměřila všechny své smysly, když zaznamenala slabé dopadání plochých nohou v jedné z úzkých komor jeskyně.

Hobit?

Rozrušeně si protřepala nohy, které byly probuzeny k životu náhlým adrenalinem, a stáhla se do jednoho z temných zákoutí labyrintů chodeb. Zde vyčkávala, až se k ní původce vyrušení přiblíží natolik, aby ho mohla zabalit do své sítě, což bylo pro Odulu něco jako záživnější alternativa dárku pod stromečkem. Stěžejním rozdílem bylo to, že Odula následně většinou své dárky spořádala i s obalem. Avšak tenhle rok se rozhodla vše změnit. Chtěla mít také ''štědré a veselé Vánoce'', takže si umínila, že si pro tuto příležitost udělá přátele.

Mezitím jejích několik černo černých očí pomalu přecházelo pohledem z jedné stěnu na druhou. Zhodnocovala, na jaké ze stěn se její první návštěvník bude vyjímat nejvíce. Musela samozřejmě vzít v potaz spoustu faktorů, jako dostupnost, vzhled a v neposlední řádě, jakým směrem nešťastníka obrátí, aby se mu neudělalo špatně, až bude ochutnávat vánoční cukroví.

Kroky se rychle přibližovaly.

Odula se připravila k přivítání koledníka. Chloupky se jí naježily nadšením a klepítka radostí zaklepala. S Ungoliant nikdy Vánoce neslavila. Její matka/rodič/cosi byla totiž zatvrzelým odpůrcem jakýchkoliv svátků, a tvrdila, že co se nedá sníst, je k ničemu a nestojí za pozornost. Takže to nejbližší, co kdy měli k Vánocům, bylo, když v horách Ephel Dúath trochu nasněžilo a ona mohla sledovat, jak osamělé sněhové vločky poletují větrem. Ale nikdy žádné pravé Vánoce. Odula stále brala nedostatek dárků a štědrosti ve svém dětství jako křivdu, a při vzpomínce na neexistující Vánoce se jí zamlžil pohled. Z každého oka by jí málem ukanula slza, kdyby si nevzpomněla na možnou návštěvu, která u ní bude každou chvílí.

Nesou dárky? Zeptala se sama sebe a její srdce zaplesalo nadějí.

Ta se ale rychle rozplynula, když se zpoza rohu vynořilo malé vyhublé stvoření a začalo se to rozvážně přibližovat a rozhlížet se všude okolo, po možném nebezpečí. To bledé kostnaté stvoření, by se sice za něco příbuzného hobitovi kdysi označit dalo, ale k hostovi, v kterého Odula doufala měl daleko. Glum, jak se onomu stvoření říkalo, nebyl totiž ani štědrý a ani neuměl zpívat vánoční koledy. To Odula zjistila, když ho jednou slyšela pozpěvovat si v jedné z roklin hor, což Odulu přimělo uvažovat nad tím, zdali by ho neměla raději sníst už jenom z lítosti (nakonec se ale rozhodla proti, když si uvědomila, že by si na něm pravděpodobně vylámala všechna kusadla).

Co chce? Zamyslela se, prohlížejíc si ho zvědavě očima. Doufala, že jí aspoň přišel popřát veselé Vánoce, když už nic jiného.

Glum si jí ale evidentně stále nevšiml, netušíc, že obyvatelka sloje je doma a že by jí stačil jeden skok, a měla by ho ve svých spárech. A právě nad tím pomyšlením se Odule zrodila v hlavě myšlenka, která by jí mohla zařídit přísun patřičnějších hostů, než byl vychrtlý Glum.

A dříve, než si stihl Glum uvědomit co se odehrálo, skočila po něm a už ho táhla zmítajícího se do jedné ze svých sítí.

,,Néé! Nééé!'' začal se Glum ohánět svými dlouhými pařáty ,,nech nás být! My nevěděli, že je paní doma.''

Odula ho zatím stihla pevně přivázat ke své síti, a už si to štrádovala ke své malé skrýši, kde měla uschovanou svou poslední šanci pro případ, že se koledníci neukážou. A mezitím co sebou Glum nešťastně házel a křičel, sebrala nástroje svého plánu pevně do klepítek a vrátila se zpátky k zneklidněnému tvorovi.

,, My už budeme hodňoušcí, přísa…'' zastavil se v polovině své prosby, když spatřil co nestvůra nesla. Chvilku na ní nechápavě koukal, ale pak si uvědomil, co po něm vlastně Odula chce a začal zběsile kývat hlavou a šklebit se ,,ano, ano někam je dáme, jen když nás necháš jít.''

A tak mu Odula přitiskla do volné ruky několik dřevěných cedulí s nápisem cukroví zde a odstřihla Gluma ze sítě. Ten okamžitě vzal cedule (a nohy) na ramena a pelášil chodbičkami zpět na svobodu.

Teď už znovu zbývalo Odule jen čekat.


Uběhlo již několik pavoučích hodin a nikdo stále nikde. Všude po Středozemi již jistě všichni dostali své dárky a nyní se šťastně bavili se svou rodinou a přáteli, mezitím co Odula stále čekala na první návštěvníky.

Štědrovečerní pokrm už dávno vychladl.

Odula zklamaně pokrčila všemi osmi rameny a poklesle se otočila zpět do temných chodeb jeskyně. Nakonec nikdo nepřišel.

A pak se stalo něco, v co už nedoufala. Za sebou uslyšela tiché cupitání tenkých nožek. A pak dalších a dalších. Otočila se a za sebou v zástupu spatřila spousty malých pavoučků, z kterých každý nesl něco sebou. Malou květinku, kamínek či kus prstu nějakého nešťastného skřeta. A Odule se nad tou podívanou rozzářily oči a zahřálo u srdce.


Vánoce jsou konec konců pro každého.