Noc Mahalova

Trpaslíci, to, čemu by Vánoce říkali oni a počátek jednoho z nějvětších dobrodružství v dějinách Ardy.

---

Noc Mahalova

Kovové kroužky o sebe jemně zvonily, když Aurvang utáhl opasek a zavěsil na něj svou bitevní sekeru.

Pohladil runy, vyražené v lesklé oceli a nasadil si přilbu.

Měl hotovo.

"Jsi nervózní," řekl Thekk.

Nebyla to otázka.

Starší trpaslík si upravil poslední cůpek ve svých černých vousech a pohlédl Aurvangovi přímo do očí.

"A taky bys měl být. Každé dítě Durinova lidu by mělo být, když poprvé kráčí temnotou Mahalovy noci."

Aurvang se při posledních slovech zachvěl. Oheň totiž už dohoříval a podle prastaré tradice nesměl být až do kuropění znovu zapálen. Na Modré hory padne tichá, chladná zimní noc a sama opona času se rozevře, takže ti, kdo jsou dávno mrtví, opět dohlédnou do světa živých.

Thekk si toho byl dobře vědom. "Drž se, chlapče. Dnes na tebe budou shlížet tví předkové."

Kdesi hluboko zaduněl buben a jeho zvuk se v ozvěnách nesl chodbami.

"Začalo to."

Aurvangovi se rozbušilo srdce trochu rychleji, když následoval svého strýce ke dveřím. Za nimi čekala tma, hustá a černá jako smůla, skoro neprůhledná i pro navyklé trpasličí oči. Jen tiché zvonění kroužkových košil a přezek opasků prozrazovalo, že volání bubnu vyslyšeli i další válečníci a kráčejí nyní do velkého sálu.

Thekk vzal synovce kolem ramen a první kroky udával tempo, než si na něj Aurvang zvykl. Bez jediného slova ho dodržovali všichni trpaslíci, které Aurvang slyšel - ale neviděl - okolo sebe. Tak pomalu kráčeli, zatímco vdechovali chladný vzduch a s ním i vzpomínky na to, co bylo.

Aurvang sebou trhl a na okamžik málem vypadl z rytmu, když si uvědomil, že jej někdo neslyšně provází. Ne nalevo, kde kráčel Thekk, ale napravo, odkud nezazníval žádný zvuk. Trpaslík natáhl za chůze ruku tím směrem, ale nic nenahmatal. Přesto se nemohl zbavit pocitu, že jej někdo z prázdného místa pozoruje.

Náhle ale jeho pozornost přitáhlo světlo, které zářilo na konci tunelu. Nebylo silné a temnotu měnilo jen v pochmurné příšeří, konečně ale Aurvangovi umožnilo spatřit siluety trpaslíků, kteří kráčeli před ním. Procházeli mohutnými rozevřenými vraty do velké síně, do které padala trocha světla z hvězdné oblohy skrze četné světlíky.

Thekk Aurvangovi nenápadně pokynul a oba trpaslíci se společně zařadili do tiše vyčkávajícího davu ostatních dětí Durinových, které proudily do sálu všemi jeho vchody. I ve špatném světle si Aurvang všiml, že je pryč křeslo vládce Thorina Pavézy, stejně jako nákladná výzdoba ze zlata, stříbra a mithrilu. Zmizely i praporce, zakrývající zadní stěnu a mladý válečník si poprvé všiml, že zeď pokrývají rytiny runového písma angerthasu.

Otočil se k Thekkovi, aby se ho tiše zeptal, protože písmo nedokázal na tu vzdálenost přečíst. Starší trpaslík ho ale varovným posunkem zastavil a připojil gesta iglishmêku.

Už to započne.

Aurvang se ohlédl a viděl, že má jeho strýc pravdu. Proud trpaslíků se zastavil a síň se naplnila.

"Zrodili jsme se dříve, než poprvé vstalo slunce."

Aurvang poznal slova svého vládce Thorina. Nebyla hlasita, ale mrtvolně tichou síní se rozlehla jako hromobití.

"Zrodili jsme se v nitru skal a z nich nás také Mahal vytesal, abychom odolali všem útrapám a nepoddávali se tíži tohoto světa."

Tentokrát už Thorin promluvil hlasitěji a jeho slova se ozvěnou vrátila od holých stěn.

"Přestože jsou ale naše dny dlouhé, nakonec vždy přijde čas vrátit se zpět do této noci. Do noci, kdy se zrodíme podruhé v paměti a písních Durinova lidu."

To už Thorin skoro křičel a v davu trpaslíků se počalo tu a tam ozývat hrdelní mručení. Další a další hlasy se připojovaly, až síní zazněla hluboká, pomalá melodie, z níž Aurvanga mrazilo hluboko v kostech. Nejstarší trpaslíci byli první, kdo začal zpívat - a těm mladším málem vhrkly slzy do očí, když opět uslyšeli khuzdul, svůj milovaný jazyk.

Ani mezi trpaslíky se totiž rodná řeč už nepoužívala příliš často. Pojila se totiž se ctí a hrdostí, kterou vyhnanci v Modrých horách příliš necítili. O to víc je nyní těšila důvěrně známá slova, která znali jen sami potomci Durinovi.

Aurvang by se rád připojil také, ale neznal slova. S překvapením si ale uvědomil, že píseň začíná probuzením Durina Nesmrtelného a jeho osamělou cestou pod hvězdami, na jejímž konci praotec pohlédl do jezera Kheled-zâram a uzřel vlastní odraz.

Píseň opěvovala, jak postavil první vysokou pec a jak její jiskry prozářily noc a doutnaly v trpaslíkových vousech, zatímco kladivo zpívalo svou píseň. Jak Durin zchladil krumpáč v ledových vodách jezera a lopotil se ve skalách, dokud nevysekal první štolu. Jak se okolo něj shromáždil první trpasličí národ a podrobil se jeho moudrému vedení.

Do zpěvu se vmísila pýcha, když popisoval rozlehlé síně Khazad-dûm, které počali první trpaslíci lopotně hloubit. Durinovy oči žhnuly jako safíry v temných hlubinách, kde se ještě převalovaly zbytky Vnější temnoty z časů samotného formování světa a plížili se tvorové nepoznaných jmen a tvarů.

Pak přišli i skřeti, které zmrzačil sám Nepřítel ve svých kobkách. Synové Durinovi se jich nezalekli a v horách i v tunelech se rozpoutala krvavá válka. Sekery, kladiva, meče i motyky pozdvihli válečníci proti stínu ze severu a oblékli košile z kovových kroužků. Nebyli ale proti hrozbě sami - našli spojence v národě elfů a jejich král Felakgundu se stal přítelem trpasličího lidu.

A Durinovo plémě dostálo svému spojenectví. Azaghâl vrazil nůž hluboko do těla proradného plaza Glaurunga a jeho bojovníci kryli ústup elfí armády. Nechali skřety platit za každý krok, když Sauronovy hordy zaplavily Eregion. Pochodovali až daleko do pustiny Mordoru, kde pomohli svrhnout pyšného Pána prstenů z jeho černého trůnu.

Ne všechny příběhy zakleté v písni ale vyprávěly o zoufalých činech v čase války. V Aurvangově mysli probudila její slova dávno zaniklou slávu Nogrodu a Belegostu v časech jejich slávy. Telchar se opět vrátil do své dílny a jeho mistr Gamil Zirak s ním pracoval bok po boku. Krása Nauglamíru byla i v odlesku taková, že donutila mladého trpaslíka lapat po dechu. Srdce mu bušilo, když mithrilové žily padaly stále hlouběji a hlouběji k samotným základům kamene.

Přilbice Durina Šestého se vzdorně zaleskla, když král odsekl planoucí bič a zachránil svého syna ze sevření stínu a ohně. Samotný stál proti hrůze, která ze vyplížila z černé hlubiny a neustoupil ani o krok plamenům, jež náhle zaplanuly. Stromy se tříštily a lámaly, když drak Šmak jako uragán slétl k branám Ereboru a zaplavil je žhnoucí smrtí. Arcikam se kutálel po podlaze, poznamenané ještěrovými spáry.

V tu dobu už Aurvang jasně slyšel pohnutí v hlasech ostatních trpaslíků, když pěli o odchodu do vyhnanství a stesku po uloupené domovině. Potom hněv, když skřeti ryli písmena do useknuté hlavy krále Thróra.

A potom smutek, tak strašný, že stahoval hrdla a píseň se změnila v šepot, protože vzpomínky na válku mezi trpaslíky a skřety byly dosud čerstvé. Zášť stále ještě doutnala a bolest řezala hluboko. Aurvang ucítil, jak mu po tváři stékají slzy, protože jeho otec byl spálený trpaslík a on jej proto nikdy nepoznal.

Otřel si tvář, zasažen návalem dojetí. Ani si nevšiml, že píseň utichla.

Thorin začal recitovat jména. Jména těch, kteří ještě během loňské Mahalovy noci zpívali s ostatními. Zaznívala už naposledy, neboť se nepsala ani na náhrobky. Hromadila se v nejtemnějších koutech síně, aby se napřesrok opět vrátila a zformovala další sloku pradávné písně. Kruh se uzavřel.

A Aurvang náhle hleděl na shromáždění novýma očima. Kamenné zdi zmizely. Dav trpaslíků se rozrostl a náhle se rozprostíral, kam až oko dohlédlo. Ani nepoznal většinu tváří, které náhle viděl - mnozí válečníci byli oděni ve zbrojích podivných tvarů, nosili vousy spletené nezvyklým způsobem. Náhle ucítil na svém rameni ruku. Lehkou, nehmotnou, tvořenou jenom chladným vzduchem.

Už věděl, čí oči ho celý večer pozorovaly. Thekk to věděl taky a Aurvang si všiml, že se při pohledu na svého bratra usmívá. Uvědomil si, že předkové skutečně pozorovali každý jeho krok a shledali jej hodným své společnosti. Otočil se ke svému otci, ale prchavý okamžik už minul. Závoj mezi světem živých a mrtvých se opět vrátil na místo a Mahalova noc skončila.

Teď jsi dospělý, sdělil mu Thekk několika gesty.

A Aurvang věděl, že je to pravda.

"Čas elfů pominul," vytrhl ho z úvah ještě jednou Thorinův hlas. Vládce nyní stál na stupínku, obklopen svými synovci a nejvěrnějšími přáteli. "Svět je teď chudší a menší místo. A náš vlastní čas se již taktéž naplňuje."

Mezi trpaslíky to zašumělo.

"Ve svých srdcích dobře víte, že je to pravda. Kdysi jsme měli mnoho měst, bohatých a krásných a naše životy se počítaly na staletí. Ovládali jsme umění dnes dávno zapomenutá, která už nikdo nesvede napodobit. Jsme však synové Durinovi a do temnot Mahalovy noci nebudeme kráčet pokořeni. Příliš dlouho už drak Šmak odpočíval na našich pokladech. Příliš dlouho už znesvěcoval půdu naší domoviny."

Thorin se odmlčel, ale pak jeho hlas zahřměl ještě naposled.

"Nastal čas získat Horu zpátky."

(T.A. 2940)