Bezejmenný

V dnešní povídce od Aredhel se vám naskytne jedinečná příležitost zjistit něco více o Inzilbeth.

---

Bezejmenný

Seděli spolu na schodech jedné z palácových teras a mlčeli. Ruce měli natažené před sebou. Bylo chladno a nebe se nad nimi prostíralo jako nikdy nekončící šedavá pláň. Zlaté střechy Ar-Minalêthských domů pokrýval první poprašek sněhu.

Dlaní, oděnou v saténové rukavici, chytala velké vlhké vločky a pečlivě je počítala, než opět roztály. Dvě stě šedesátá pátá vločka jí přistála na malíčku. Byla to hloupoučká hra.

Seděla téměř bez hnutí, snad aby nevyrušila tu mlčící bytost po svém boku. Chlapcovy oči byly velké a smutné, tvář nezdravě bledá pod prameny tmavých vlasů; seděl, zahalený v tichu. Jeho ruka se ani nezachvěla. Jiné děti by se snad snažily podvádět, v nestřežených chvílích pohnout rukou a pochytat co nejvíc vloček, pro to sladké, pomíjivé nadšení z vítězství, ale jeho dlaň byla jako vytesaná z kamene. Oči měl upřené do dálky. Co tam hledal, nikdo nevěděl, ale jeho zrak se často obracel tím směrem.

Byl to smutný obrázek - její dítě. Byly jeho oči prázdné a tvář bledá, protože se trápil, nebo to byla jen iluze šedé oblohy a tichého sněhu? Snad obojí? Vypadala ona lépe? Věděla, že král by nesdílel její obavy, jen by s pohrdáním pokrčil rameny: "Vychovala jsi z něho holku…" Ale ona znala zádumčivost a její netečné hlubiny, pro dítě tolik nebezpečné.

"Númellótë," oslovila ho tiše.

Chvíli trvalo, než k ní obrátil tvář. "Dvě stě devadesát osm, maminko," řekl nakonec.

Usmála se v odpověď. "Vyhrál jsi, dítě moje, zdá se, že mi dnes osud nepřeje." Natáhla se přes prostor, který je dělil, a stlačila mu ruku do klína. Jiné dítě by možná odporovalo a chtělo napočítat rovných tři sta vloček, ale on mlčel. Díval se na ni, jako se díval do dálky - jako na něco krásného a nedosažitelného. Númellótë - polibek do vlasů. Númellótë - polibek na čelo. Númellótë - studená kůže se pomalu začínala ohřívat.

Byl to skutečně chladný den.

"O čem ti mám vyprávět dnes?" zašeptala. "O Berenovi a Lúthien a jejich odvážných činech v strašlivé pevnosti Nepřítele? O našem předkovi, který se silmarilem na čele překonal nepřekonatelné, aby mohl zářit na nebesích jako hvězda? O tom, jak se Elros Tar-Minyatur stal králem lidí? Nebo…," teď už byl její hlas sotva slyšitelný, "ti mám vyprávět o Avallónë, zářícím klenotu na zeleném pobřeží…"

"To bych moc chtěl," vydechl. Velké oči jako by chytily světlo, a ačkoliv nic neřekl, náhle věděla, co před tím, vědomě či nevědomě, hledal v šedavé dálce.

"Nehrb se! Vždycky seď rovně, když jíš!" Králův hlas zněl ostře, jako zapraskání plamenů.

Nebylo jí dobře. Ani trochu.

Chlapec poslušně narovnal svá skutečně poněkud shrbená záda. Kupodivu to smutnou, zádumčivou atmosféru kolem něj nijak nevylepšilo. Král se však zdál být spokojený.

Venku stále sněžilo, zlaté ulice se odívaly v bílou a palácem voněla pryskyřice. Nastávala nejdelší noc v roce.

"Proč nejíš?" Nebylo možné si nevšimnout způsobu, jakým se chlapec probíral jídlem. "Jestli chceš, aby z tebe vyrostl muž, musíš jíst pořádně! Jen se na něj podívej, královno - hubený a bledý jako holka!"

Unaveně pohlédla na svého chotě, ale mlčela. Nebyla to nepravda.

Chlapec však jíst nezačal. Jen sklopil oči k talíři a složil ruce v klíně.

"Númellótë…" zašeptala. Povzbuzení a prosba.

Dlaň udeřila do stolu. Nádobí i královna nadskočily. Dítě dál hledělo do talíře. "Jmenuje se Inziladûn!" Král se skutečně hněval. "Zatraceně, ženská!"

Překvapeně na něj hleděla. Tohle nebyla obvyklá reakce na Inziladûnovo quenijské jméno. Něco se muselo stát.

Opravdu jí nebylo dobře.

Naštěstí si toho Gimilzôr všiml. Pozvedl pohár. "Přípitek! Na příští rok a naši rodinu. Pak tě doprovodím na lůžko, má paní."

Zvedla k ústům pohárek s průzračnou vodou. "Na naši rodinu," zopakovala. Bude-li Jediný milosrdný…

"Na velký a mocný Yôzâyan!" pokračoval král.

Zopakovala jeho slova.

Inziladûn už opět hleděl do dálky.

Král se zkoumavě zadíval na svoji ženu, než pronesl poslední přípitek. "Na královský rod! Ať všichni jeho nepřátelé zahynou!"

Na okamžik ztuhla, ale vzpamatovala se rychle, a když zvedala číši k ústům, neuhnula očima. "Ať králův rod nemá nepřátel."

Gimilzôr se ušklíbl, ale neřekl nic.

Na cestě k jejich komnatám ji musel podpírat - nohy jí podklesávaly a bolest se stále stupňovala. Inziladûna nechali sedět mezi zbytky jejich večeře - služebnictvo na něj dohlédne. Gimilzôr ji dovedl k lůžku, zabalil do pokrývek a vnutil další kalíšek vody. Dlaně měl ten večer jemné. A přece věděla, že něco není, jak má být. Jeho nečekaný výbuch u večeře, absence kousavých poznámek, oči, které ji pozorovaly chladně a vypočítavě. Nezbývalo než čekat, až odkryje karty.

Dlouho se pouze díval, pak konečně promluvil: "Dneska ráno jsem byl v Inziladûnově pokoji." Sáhl do záhybů purpurového pláště a vytáhl útlý hnědý zápisník, vázaný v kůži. Dech se jí zadrhl v hrdle. Poznala ho, jak by ho mohla nepoznat - kolikrát ho s úsměvem převracela v dlaních. Jejich velké tajemství…

Odhalené.

Inziladûnova bledá tvář a smutné oči náhle dávaly smysl. Proč jí ale nic neřekl?

Král zápisník otevřel a začal jím listovat, ačkoliv bylo zřejmé, že to toho dne udělal už mnohokrát. "Řekni mi, drahá, co jsi to dělala?" Nekřičel, ale hněv byl cítit z každé slabiky. Zavřel knihu a jeho oči žhnuly. "Myslel jsem, že si rozumíme! Že jsme došli ke kompromisu! Mýlil jsem se?"

Co mu na to měla říct? "Některé záležitosti nepřipouští kompromis."

"Ano, to teď vidím."

Bylo jí minutu od minuty hůř.

Znovu otevřel zápisník a namátkou začal číst: "Vyskloňuj quenijsky minulý čas slovesa muset. A pod to jsi napsala dobrá práce?" Mrštil knihou na podlahu. Očekávala křik, ale jeho hlas se ztišil až k hranici šepotu. Zděsila se. "Že jsem ti věřil, jenom na chvíli, jen na pár let! A ty budeš našeho syna učit tyhle… zvrácenosti!" Zasmál se, příliš hlasitě po tom zastřeném šepotu.

Zasténala bolestí a nohy zabalené v pokrývkách se chvěly.

"Ale dala jsi mi cennou lekci, královno! V některých věcech kompromis skutečně není možný, teď to vidím. Přimhouřil jsem oči a dovolil ti používat tu směšnou přezdívku, kterou jsi našemu synovi dala, ale raději zemřu, než bych dovolil, aby dědic trůnu mluvil jazykem našich nepřátel!"

"Gimilzôre…" zasténala. Možná chtěla uhasit ten krutý plamen, který mu doutnal za sítnicí, možná chtěla poprosit, aby poslal pro pomoc, ale nenechal se přerušit.

"Nedovolím ti, abys něco podobného provedla i našim dalším dětem, nedovolím! My jsme králové lidí! Králové! Nebratříčkujeme se se špehy Valar…" Náhle jako by se bouře utišila a zbylo jen zlověstné ticho, o tolik děsivější než hřímání. "Mám pro tebe dárek k příležitosti zimního slunovratu, královno, a dám ti ho hned. Dám ti ho dřív, než slunce vyjde nad Ar-Minalêth!" Vztyčil se nad ní, náhle ne manžel, ale král, vzdálený a zlý. Usmál se, než promluvil: "Já, Ar-Gimilzôr, Král lidí, tímto stavím mimo zákon všechny jazyky elfů, ať už jimi mluví kdokoliv, za jakýmkoliv účelem. V mých zemích jich od dnešního dne nesmí použít nikdo! Kdo tento výnos poruší, bude potrestán způsobem nejpřísnějším…"

Zmocnila se jí hrůza a v uších jí zahučelo. Bolest se stupňovala.

Zle se usmál. "Jsi první, kdo slyšel můj nový zákon, doufám, že jsi hrdá…"

Natáhla k němu paže, příliš slabá i na to jednoduché konejšivé gesto. Zaprosila, zoufale a naléhavě. "Telemnare…"

"Mlč! Copak tomu nerozumíš? Žádná quenijská jména!"

Náhlá agónie se zmocnila jejího těla a ruce se bezvládně svezly podél boků. Jen tichý výdech bolesti přešel přes rty, než ztratila vědomí.

V mžiku byl u ní. "Královno?"

Nepohnula se. Pocítil záchvěv strachu. "Inzilbêth? Inzilbêth!" Prostěradla pod královnou rychle vlhla.

Přešel místnost a udeřil pěstí do dveří. Služebník se objevil okamžitě. "Zavolej doktora!" přikázal. Tišeji dodal: "Myslím, že bude muset zůstat celou noc."

Zimní slunovrat - nejdelší noc v roce.

Dlouhá snad hodiny, snad dny. Plná bolesti a mihotavého světla pochodní

Sníh tiše padal k zemi a ulice Armenelosu se oděly v bílou. Až na to, že Armenelos už nebyl. Kdo si po této noci ještě vzpomene na Armenelos Zlatý, ztracený spolu se svým jménem? Zbyde jen Ar-Minalêth, stále se zlatě blyštící ve slunci, ale pokřivený, prázdná skořápka toho, co bylo. Vždyť co ztratí jméno, ztratí část sebe.

Nejdelší noc v roce - temná a plná hlasů.

S ránem se bolest utišila a Inzilbêth otevřela unavené oči. Dala králi svůj dar, dar ke dni zimního slunovratu - druhorozeného syna. Král na oplátku dal dar své královně: rozmáchlým písmem podepsal listinu zakazující používání všech elfských jazyků, ještě než slunce vystoupalo nad obzor. Ar-Gimilzôr byl nepochybně krutý muž.

"Gimilkhâd," zašeptal, když syna sevřel v náručí. Jeho úsměv byl opravdový.

Gimilkhâd. Držela svoje dítě, nejcennější ze všech pokladů. Byl dokonalý. Vše na něm bylo dokonalé - malé prstíčky, pevně zaťaté v pěst, drobné rty, chomáč tmavých vlasů. Gimilkhâd… Milovala ho. A přece se v ní srdce sevřelo úzkostí. Tohle dítě, tak nevinné, tak její, se narodilo špatné noci a nikdy nedostane quenijské jméno. Nikdy mu je nepošeptá do vlasů. Nikdy nebude.

Númellótë se stane vzpomínkou, ale těch devět let jejímu Inziladûnovi už nikdo nesebere. Jméno, kterým k němu promlouvala matka, v něm bude žít, trpělivě čekat na svou příležitost. A třeba jednou, až princ usedne na zlatý trůn, se v něm prastarý jazyk probudí a on si vzpomene. Devět let života nemůže být vymazáno.

Ale co ten uzlíček života na jejích prsou? K čemu se jednou obrátí on? Její Gimilkhâd. Její dítě, zrozené z nejdelší ze všech nocí. Zbožňovala ho. Ale v hloubi duše cítila, že dítě beze jména, které by bylo jen jeho a její, dítě neznalé starodávné moudrosti, jí nebude patřit dlouho.

Téměř nevědomky se její myšlenky obrátily zpět k Inziladûnovi.

Není snad údělem každé matky, nehledě na to, kolik dětí chová v srdci, aby jedno z nich milovala víc než ty ostatní?

Poznámky:

Númellótë - Inziladûn, quenijský překlad

Ar-Minalêth - Armenelos, adûnajský překlad

Telemnar - Gimilzôrovo quenijské jméno

Yôzâyan - Númenor, adûnajské jméno