Slunovrat v Nan Elmothu

Tématem dnešního dne jsou Maeglinovy Vánoce. Přiznejte se, koho nikdy nezajímalo, jak slaví Slunovrat elfí rodinka v lese stínů?

Toto je druhá verze povídky. Původní idea byla naprosto jiná, ale protože to pořád nějak nesedělo, nakonec jsem první verzi uložila do šuplíku a vypracovala tuto novou. Nejdříve to mělo být laděné komediálně. Asi v půlce jsem usoudila, že to bude spíše hořká komedie. A když jsem to dopsala, nezbylo než konstatovat, že je to více hořká, než komedie. Ale ono to k tomu prostě svádí...

Text obsahuje mnoho, opravdu mnoho narážek a skrytých odkazů, doporučuji si nejdříve Maeglinův a Aredhelin příběh připomenout (třeba zde - https://www.youtube.com/watch?v=Wf47zua4ntg ) nebo v Silmarillionu.

---

Slunovrat v Nan Elmothu

Vítejte v Nan Elmothu, v čase zimního Slunovratu. V čase radosti, písní a setkávání s rodinou. Alespoň tak to tvrdí má matka, i když těžko říct, jestli zejména to poslední neříká jenom proto, že se snaží otce přimět k návštěvě jejích příbuzných. Marně. A to už několikátý rok.

Slunovrat slavíme teprve krátce. Tento zvyk sem přinesla, jak jinak, má matka, a trvalo jí poměrně dlouho, než k tomuto svého muže přesvědčila. Otec totiž jednak neuznává slunce tak nějak všeobecně a navíc nemá rád slavnosti. Zcela logicky přitom podotýká, že je tady v tom lese taková tma, že není žádné slunce vidět ani v létě, natož pak v zimě a není tedy žádného důvodu slavit návrat něčeho, co tu ani nikdy nebylo. Na to konto začne matka pokaždé hrozit rozvodem a otec nakonec ustoupí a Slunovrat jí povolí. Máme to my ale veselou domácnost.

Zcela živě si pamatuji na naše první svátky. Jejich valnou část jsem pietně strávil u otcova lůžka, když jsem ho pomáhal ošetřovat po částečném nervovém zhroucení. Matka totiž z nějakého blíže nespecifikovaného důvodu jako "překvapení" rozvěsila všude po našem domě barevná, blikající světýlka.

Když se otec dozvěděl, že si máme na Slunovrat dávat dárky, zcela rezolutně prohlásil, že to on dělat nehodlá. Povolil poté, co matka spustila delší monolog na téma "jaké dárky jsme si dávali v Gondolinu a ve Valinoru". První část otec ještě snesl, ale když se dostala k rozplývání nad lukem, který jí jednou daroval Celegorm, s několikerým zdůrazněním toho, že jí ještě nikdo nikdy nic lepšího nedal, otec ustoupil. Mám podezření, že je na mého vzdáleného strýce vyloženě alergický. Ale moc se mu nedivím, matka mluví o Celegormovi při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Jak se s Celegormem proháněli po lukách a po městech, jak pozorný k ní byl a zajímal se o ni, jaké úžasné dary jí dával, jak jí nikdy nezakazoval navštívit vlastní příbuzné a jak měl tendence přátelit se kupříkladu s vlastním rodem a ne jen s nějakými pochybnými khazad a jak úžasného měl psa. Nejsem si úplně jistý, kam tím vším matka míří, zvláště tím posledním. Ale zdá se mi to celé poněkud přehnané. Přeci jen, byl to její bratranec. Jeden z mnoha. Jak tak o tom přemýšlím, doufám, že v tom nebylo i něco jiného. Z její strany. A pokud ano, tak se hlavně modlím, aby to, jak otec říká, nebylo nějaké noldorské prokletí. Vrazi rodných, prolijete slzí proud a tak dále. A především v tom případě doufám, že já jsem dostatečně sinda. Představa, že bych se měl takovým způsobem rozplývat nad vlastním příbuzným mě dost děsí.

Otec nicméně, když už jednou povolil, projevil v dávání dárků značnou kreativitu. O tamtom Slunovratu dal mě mé vlastní jméno a matce katapult. Netuším, co si tak přibližně představoval, že s ním matka bude dělat, nicméně se od té doby otec při jakékoliv zmínce o Celegormovi a luku jen pohrdavě ušklíbá.

Matka se také pokusila zavést nějaké další noldorské zvyky. Kupříkladu zpívání při měsíčku. Snahu měla dobrou, jen zřejmě doposud nepochopila, proč se naší mlčenlivé domácnosti říká mlčenlivá. Vzhledem k tomu, že za ty roky předtím se mně ani matce nepodařilo z našich služebníků vymáčknout ani "Dobrý den", nedalo se divit, že je tento plán odsouzen k neúspěchu. Nepomohlo ani matčino upozorňování na fakt, že jiný její bratranec byl velmi nadějný pěvec. Otec totiž okamžitě hlasitě kontroval poukazováním na svého "starého dobrého přítele Daerona" . Mám podezření, že matka nemá Daerona z nějakého důvodu moc v lásce. Nedovedu si představit proč. A tak jsme pod tím měsíčkem jen, všichni vzorně nastoupení a připravení, stáli a společně mlčeli. Otec měl tenkrát v očích slzy.

"Sváteční výzdobu," si po tom šíleném debaklu z prvního Slunovratu vzali nekompromisně na starost služebníci pod pečlivým otcovým dohledem. Výsledek byl ten, že z celé výzdoby zbyla jen ubohá snítka jmelí, zavěšená od stropu. Otec zakázal matce pohybovat se kdekoliv v okruhu dvou metrů od inkriminované přírodniny a na jakékoliv její pokusy o zmínění jmelí a Celegorma v jedné větě reagoval nebezpečným vrčením.

Obecně mám dojem, že naše rodinka prostě nemá na slavení Slunovratu ty nejlepší předpoklady. Nedávno má matka opět začala upozorňovat na fakt, že o Slunovratu bychom se měli především setkávat s přáteli a že jsme tady "až příliš sami". Otec reagoval tím, že příští zimu k nám na svátky pozval hromadu svých přátel z Modrých hor a prohlásil, že jim tuto návštěvu jistě musíme příští Slunovrat oplatit. V tu chvíli se matka zatvářila tak strašně, že jsem definitivně ztratil veškeré vyhlídky na to, že bych ještě někdy mohl mít sourozence.

Teď zbývá do svátku jen pár dní. Zase budeme slavit sami. Matka od svých každoročních návrhů na trávení svátků u příbuzných ustoupila poté, co otec zmínil, že Balimu stále ještě dlužíme návštěvu. Otec je na vyjížďce v lese a matka zavřená ve svém pokoji a melancholicky vyšívá obraz zasněženého Gondolinu. Všude kolem je ticho a klid. Jen v kovárně žhne má výheň a já kovu dar pro otce. Je to oštěp, takový malý a lehký, který se snadno schová. Mluvil jsem o tom s matkou a vzhledem k otcovým častým vyjížďkám na lov to považujeme za nejlepší dar pro něj. Matka chystá nějaký bylinný lektvar, pokud jsem to dobře pochopil. Možná to má být jed na návnady, nevím. Naše dary, uznávám, možná nejsou úplně tradiční, ale nedokázali jsme vymyslet, co jiného by otci udělalo radost. Kdykoliv se ho zeptám, odpovídá, že by si opravdu přál, abych kráčel v jeho stopách a nesl jeho osud. Upřímně mě to děsí, raději bych si osud volil sám a v tom případě bych si rozhodně nevybral tenhle les. Volil bych hory, údolí, příkré srázy a horské propasti. Volil bych Gondolin.

Oheň pomalu dohořívá a mně nezbývá než pověsit kladivo na hřebík a jít za matkou, slíbil jsem jí procházku po lese. Bude mi vyprávět o Gondolinu, možná si i zazpíváme. A možná, možná se budeme smát.

Vítejte v Nan Elmothu, v čase zimního slunovratu. V čase písní, radosti a setkávání s rodinou.