Třicáté Vánoce

Neklanovy povídky se vždy vyznačovaly poněkud neobvyklou tématikou. Ale tato povídka v žebříčku zajímavých, podivných témat jistě vede.

Veselé entí Vánoce všem lesům :-)

---

Třicáté Vánoce

V lesích však budou chodit pastýři stromů. (QS, kap. 2)

Pastýři se pak navrátili, oslavujíce a chválíce Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim bylo řečeno. (Lk 2,20)

***

Věkovitý pastýř hrbil se nad psaním. Na prastará kolena byl donucen naučit se tomu, co nepotřeboval snad celé věky - umění psát. A dobře tak, že to dosud nezkoušel! Víte, kolikrát by se musel vše přeučovat? Můžu vám to říct přesně: mockrát.

Dopsal a přežvykuje už tak značně sežmoulaný osten pera, pročítal si znovu výsledek svého pachtění.

Milý Ježíšku, tedy vlastně Ježíši,

promiň, čím jsem starší, tím je pro mě těžší uvědomit si, že vy lidé stárnete tak rychle a mám Tě stále za to malé nemluvně z Betlémské jeskyně.

Když jsem se před třiceti lety klaněl s ostatními pastýři u Tvých jesliček, vůbec jsem netušil, že jednou budeš tesařem. Byl bych patrně býval svůj dar poněkud přehodnotil a dal Ti něco málo ovčích kůží, nebo otýpek roští na otop, stejně jako ostatní. Z opačného pohledu ale chápu, že jsem to s počtem stromů, které jsem Ti při Tvém narození daroval, trochu přehnal. Jenže pochop, měl jsem informaci, že máš být královským synem, a tak jsem měl spíš obavu, abych nebyl ještě za škudlila. Nicméně je mi jasné, že stát se tesařem byla pro vlastníka dvanáctihektarového lesa vcelku logická volba. Nehledě k tomu, že jsem se snažil vybírat stromy obzvláště dobře vychované. Podotýkám, že jsem v té době o povolání Tvého pěstouna nic netušil. Že není králem a dokonce ani Tvým otcem mě tenkrát dost zaskočilo. Potěšily mne však zprávy, že v lese nejen kácíš, ale že se snažíš jej taky obnovovat. Proto Ti k letošním narozeninám zasílám nějaké osivo. Snad vše dorazí včas a příliš to cestou nenaklíčí.

Prosím Tě, když už je řeč o dormanci, posledními věky se mi stává, že se mi stromy začátkem prosince začnou probouzet ze zimního spánku a ty, které se mi nepovede včas znovu ukolébat, kolem Tvých narozenin dokonce vykvetou. Svět se změnil. A mám dojem, že čím jsem starší, tím to cítím častěji. Žena ale tvrdí, že třeba takové třešně mají tento vrtoch odjakživa, což má popravdě asi lépe odsledováno než já. Ale stejně bych rád měl jasno v tom, zda je to tak v pořádku a ještě spíše, zda tomu tak už bude napořád, abych věděl, na co mám připravit děti, až se chopí řemesla. Jo a taky nám na ty třešňové snítky chodí mladá děvčata, má to nějaký zvláštní význam?

A ještě jedna věc mi leží na srdci, slyšel jsem, že se chystáš s tesařinou skončit, co je na tom pravdy? Pokud je tomu tak a měl-li bys někdy chvíli, jsem si vědom, že je to k nám dost zruky, ale přece, nechtěl bys k nám zavítat. Rozmáhají se mi tady v lesích nějaké choroby a moc si s tím nevím rady, tak mě napadlo, jestli bys náhodou nevěděl, co s tím. Tak jako tak, kdykoli jsi u nás vítán.

S úctou a přáním požehnání Jediného!

Fangorn s rodinou

"S ostatními pastýři, mmm. Vlastně ani tak úplně ne, už byli většinou na odchodu. Hrúúm, ne že by to tenkrát něčemu vadilo. Chmm, ne, nevadilo..."

***

"Jak se ti můžeme odvděčit?" zeptala se, matka dítěte.

"Odvděčit? Rá-rum, copak já něco potřebuju?" zabručel, jak nejtišeji dovedl. Marně. Přes veškerou jeho snahu otevřel mrňousek v jeslích očka a zamžoural do polotmy. Ale neplakal, naopak, při pohledu do houští starcova obličeje roztáhl rtíky a bezzubé dásničky do širokého úsměvu.

"Žiju už tak dlouho, že už si ani nepamatuji, jak se to dělá něco si přát." odtušil odvraceje pohled zpět k matce. "Hrum. Však sami nemáte na rozdávání. Děkuji za vaši vděčnost, ta mi stačí vrchovatě." Usmál se pod mech a prohlížel si ji. Bylo na ní něco zvláštního. Byla spíš ještě děvče, útlé jako vrbový proutek, a přesto už byla matkou. Její pohled byl pronikavý a chápavý. Takový, už nebylo lze vídat v těchto končinách.

Hrum, dávno ne. Húm, koho mi jen připomíná, hm. Húm, ram ty dam, výhonky a pahýly, nejstarší ze svobodných čeledí, je to tak, hm, je to tak… je to tak dávno, húm. Ne, není, není to možné a přece…

"A přece si myslím, že existuje něco, co by sis přál, nebo alespoň přával," odpověděla s laskavým úsměvem.

I ten hlas, hmm, jeho barva, měkkost a to světlo ve tváři, královský rod ve chlévě, nebo ne? "Cože? Přával? No, chm, snad..."

Žena jej pozorovala, jak tam stojí a zpěvavě si brumlá sám pro sebe. Když konečně odpověděl, měla co dělat, aby ovládla cukající koutky.

Bude mě vnímat? Zapochybovala na chvíli. Ale ano, už se zase dívá přítomně.

"Pokračuj v cestě za hvězdou, která tě přivedla k nám. Kéž požehnání osvěcuje tvé kroky!" Vyřkla nahlas.

***

Kdykoli na to ent zpětně vzpomínal, nebyl si jistý, kdo tenkrát koho obdaroval.

--

Všem čtenářům přeji požehnaný čas adventní hned v jeho zárodku, nezadaným děvčatům především požehnaný svátek svaté Barbory, a opět všem neméně požehnané svátky Vánoční, které se kvapem blíží!

Neklan