Jak se již stalo dobrým zvykem, přišel čas na halloweenskou (nebo dušičkovou - podle toho, který ze svátků je bližší vašemu srdci) strašidelnou povídku. Přejeme příjemné počtení a snad i trochu toho strachu.
Mlha padla
"Jau, to byla moje hlava!" chytil se Ponto Doupal za temeno a zamračil se do koruny jabloně.
"Přestaň být taková padavka! Nemůžu za to, že mi občas nějaké vyklouzne," odpovědělo mu pestré listí - nebo spíš hobitka balancující jednou nohou na žebříku, jednou na větvi starého stromu.
Tohle prostě není fér. Každý podzim chodí Lískovým pomáhat se sklízením jablek, každý podzim si losují, kdo s kým bude česat, a každý rok na něj vyjde jeho nejdražší starší sestřička Máta. Kdyby ho alespoň nechala trhat, ale ona s ním pořád jedná jako s malým klukem. Vždyť už mu v létě bylo dvacet! Podle lidského počítání by byl dávno plnoletý.
Do trávy vedle něj žuchlo další jablko. Trochu sebou cukl, ale snažil se to nedat najevo.
Nebo kdyby tak mohl trhat s Drchničkou… zasněně se zadíval k vedlejšímu stromu. O žebřík se tam opírala mladá plavovlasá hobitka. Všimla si, že se na ni dívá, a s úsměvem mu zamávala. Rozhodně je nejhezčí v celé Hůrce - ne, na celém světě. Slyšel sice vyprávět o krásných elfkách, dokonce je párkrát zdálky zahlédl, ale žádná nemohla být hezčí než Drchnička.
Žebřík pod jeho rukama se zakýval, jak začala Máta slézat s plným košem jablek. "To je zase úroda, co?" zazubila se na Drchničku. Teď, když už ho k ničemu nepotřebovala, si Ponta ani nevšimla.
"No to víš. Nejlepší jabloně v okolí," odvětil hrdě Odo Líska, budoucí majitel zmiňovaných stromů.
Ponto rychle popadl dva koše a zamířil s nimi ke stodole. Znova už oslavné litanie o Lískovic sadě poslouchat nehodlal. Ano, byla to nejlepší jablka v okolí, ale Odo se jimi chlubil, jako by snad vyrostla na něm. A zrovna tenhle nekňuba musel vždycky česat s Drchničkou. Vůbec si toho neváží a ještě ji nechá jenom držet žebřík.
Ostatní došli až o dost později, nejspíš se už zase zapovídali. A on jim byl samozřejmě jedno, jenom proto, že je nejmladší.
"Já si stejně myslím, že to není pravda," prohlásil pochybovačně Odo, když vcházeli do dveří.
"To teda je, abys věděl," okamžitě vyhrkla Máta, "říkala mi to Makulka Dobříšková a Saldo Chlupáček tomu taky věří."
Zase nějaká hloupost. Ta Máta taky věří všemu, co jí někdo řekne.
"No já nevím, Odo," zamumlala Drchnička, "musíš uznat, že na těch mohylách je něco divného."
Rázem byl Ponto v obraze. Mohylové vrchy! Neuběhl týden, aby se neobjevily zkazky, co zvláštního se tam zase stalo. Starý Bučil tam prý poslal svého synka pást kozu, a když se vrátil, koza mluvila jako člověk.
"Ale co by tam bylo. Nejspíš jen pár králičích nor nebo opilý sedlák, co si popletl cestu. Takové věci se v Hůrce nedějí." Ten zas dělá ramena. Určitě se bojí jako tenkrát, když spolu byli na rybách a cestou domů se ztratili.
"Co ty, špunte, bojíš se duchů?" vybafla na něj náhle Máta.
"N-ne," vykoktal ze sebe. Nezněl ani zdaleka tak jistě, jak by si před Drchničkou přál.
"Ale jo, bojíš se! Jinak by ses takhle netřásl!"
"Je mi zima." Nebyl tak daleko od pravdy. Slunce už pomalu zapadalo a podzimní večery bývají chladné.
"Tak jestli se nebojíš, musíš to nějak dokázat," přidal se Odo.
"A jak asi?"
"Zítra se vypravíš na mohyly," začala Máta, "a přineseš odtamtud kámen."
"Kámen?" vyhrkli Ponto i Odo zároveň.
"Jo, kámen. Nebo chceš radši nosit celou mohylu?"
Ach jo, jak má teď couvnout? Budou si myslet, že se bojí, Máta se mu bude smát a Drchnička s ním do konce života nepromluví.
"Tak platí. Ale," napadlo ho najednou, "Odo musí jet se mnou."
"C- cože? A proč zrovna já?" Hele ho, hrdinu. Už se bojí.
"No přece abys potvrdil, že je ten kámen opravdu z mohyl. Tak jedeš, nebo ne?"
***
"Hele, vrátíme se, jo?" začal Odo přemlouvat, sotva dojeli na půl cesty.
"A co ten kámen?"
"Ale k čertu s kamenem! Sebereš nějaký u cesty, já ti dosvědčím, že je z mohyl, Máta pukne vzteky a všichni budou spokojený. Tak si přestaň hrát na hrdinu a pojeď zpátky."
"Tak takhle ty dodržuješ sázky?"
"Ale vždyť je to od začátku hloupost někam se v téhle mlze táhnout. Ještě ty mohyly mineme."
"Ty se bojíš, viď? " vytasil se Ponto s Mátinou oblíbenou větou.
"T-to teda nebojím, a-ale ty si ošklivě zahráváš..."
"Tak se vrať, když se ti chce. Já s Cvalíkem jedu dál."
"Koukej se zastavit, nebo… nebo to na tebe řeknu! Jsem starší a ty mě musíš poslouchat!"
"Až naprší a uschne," zabručel Ponto a popohnal poníka do klusu. Na Oda se ani neotočil, ať si na té cestě zůstane, zbabělec.
***
Že se něco změnilo, poznal takřka okamžitě. Jestliže předtím mlha ležela na krajině jako měkká péřová deka nebo našlehaná smetana, teď se lepila a dusila jakýkoliv zvuk. Ani ptáček se neozval, ani větvička nezapraskala. Pontovi se až zdálo, že i jeho vlastní dech k němu doléhá odkudsi z dálky. To ticho bylo hlasitější než všechny okolní zvuky.
Po obou stranách se rýsovala tmavá masa mohyl a občas se vynořil protáhlý kámen jako vztyčený prst - nebo to nebyly kameny? Nebyly to snad tmavé postavy v kápích, které se kolem něho stahují?
Všechno mu říkalo, že se musí co nejdřív vrátit, ale zároveň jako by ho cosi stále táhlo vpřed. Už jen k támhleté mohyle, už jen k nejbližšímu kameni a pak se vrátí…
Sesedl ze Cvalíka a pokusil se ho uklidnit. Poník sice stál naprosto tiše, ale z rozšířených tmavých očí mu koukal strach. Je-li zvíře takhle vyděšené, jak má zůstat klidný jeho jezdec?
Pojď.
Nevěděl, kde se ta slova vzala. Snad je zašeptal vítr - a přitom bylo bezvětří. Jako by se po něm natáhla neviditelná ruka a on jako ve snách kráčel dál.
Pojď.
Obklopila ho studená tma mohyly, která se prosákla jeho kůží a vklouzla až do duše. Zapomněl, proč tady vůbec je, zapomněl na slíbený kámen, na Mátina posměšná slova i na oči Drchničky Podhorské.
Pojď.
Zapomněl i na své vlastní jméno.
Poznámka autorky: nechcete-li se připravit o mrazivou atmosféru předvečera všech svatých, můžete přestat číst. Následující část povídky se stala jaksi sama, protože moje mysl neuvyklá psaní čehokoliv děsivého si potřebovala kompenzovat prožité trauma. Nicméně mi bez ní příběh připadá jaksi nekompletní, proto ji připojuji.
Cvalík stál nehnutě tam, kde ho jeho pán opustil. Nechápal to. Všude kolem bylo něco zlého, tak proč sem musel chodit? Nemohl zůstat doma ve své stáji plné voňavého sena?
"Tom bom,
starý strom.
Haj hou,
už sem jdou."
Cvalík nechápal. Ze všech stran se na něj tlačila podzimní mlha, a přece si tu někdo prozpěvoval jako uprostřed léta.
"Duchu,
ejchuchu,
co si
odnáší?"
Zpěv se zastavil a z mlhy se vynořila podivná postava. Ani hobit, ani člověk, a veselá, jako by se jí zlo vůbec nedotýkalo.
"Ale podívejme, copak tu máme?" zahlaholil neznámý, "Co ty, hošku, ztratil ses?"
Cvalík pohodil hlavou, což mělo znamenat, že on se neztratil, ale jeho pán někam odešel a asi už se nevrátí.
Neznámý jako by pochopil a přes veselou tvář mu přelétl slabý mráček.
"Ech, hošku, kdybych se tu tak objevil dřív. Jestli šel za tmou sám, já už ho zpět nepřivedu. Ale pro tebe by byla škoda zůstat tady mezi mrtvými," popleskal poníka po krku a vzal ho za uzdu.
"Pojď se mnou. U mě doma je vždy místo pro hosta a Zlatěnka už čeká."
A Cvalík rád šel.
