Vím, reportáž po dvou měsících od uplynutí akce je poněkud pozdě. Snad mne ale události oněch dvou měsíců omlouvají dostatečně :-)
Proto také, jak jsme již avizovali, nepůjde o obvyklou reportáž. Má paměť je příliš krátká a musela být zaplněná příliš velkým množstvím jiných věcí, než abych dokázala přesně rekonstruovat, co se vlastně dělo.
Ovšem jsou věci, které prostě jen tak nezapomenete. Třeba svůj fanklub.
A jak k tomu došlo? Již delší dobu jsme registrovaly, že se zde na blogu pohybují jisté dvě sympatické slečny a komentují starší články (vždycky je sranda pozorovat, jak se někdo retrospektivně prokousává povídkami :-) ). Ovšem netušily jsme, že se do obsahu blogu opravdu ponořily a jak moc ponořily.
Začalo to toustovačem. Ano, toustovačem. V pátek, první den oslavy jsem byla vyslána do Tesca kupovat toustovač. Protože z nějakého důvodu bylo nutné koupit další toustovač a to ihned. Toustovač, to je na takových tolkienistických akcích skoro tak důležitá věc jako kofola. Odstraňte jim z dosahu kofolu a tousty a celá česká tolkien society je nahraná :-)
Bylo to dobrodružství. Obešla jsem tři obchody, než jsem našla ten správný. Když jsem tak učinila, ukázalo se, že schopnost najít v labyrintu supermarketu Tesco toustovač je něco, co mi víla do vínku opravdu nedala a tak mi hledání toustovače zabralo stejný čas, jako hledání obchodu. Po celé strastiplné anabázi jsem v cílové rovince zjistila, že nemám dostatek peněz. Takže sos Polly. Ta usoudila, že bude rychlejší, když za mnou dojede a příslušný obnos donese.
Polly dorazila s očima navrch hlavy. "Máme fanklub!" A jestli si pamatuji ty dvě slečny, co nám komentovaly staré články na blogu. Postupně z ní vylezlo, cože se vlastně stalo, že jí to tak šokovalo. Začalo to nevinně. Šla po chodbě školy, kde se OZP odehrávala na záchod, když jí někdo zastavil se slovy. "To je Polly! Hele, tohle je Polly! Ty jsi vážně Polly?!" Ten někdo vyskakoval a třásl ramenem sestře. Obě, oči vykulané úžasem na ní zírali jak na zjevení a s posvátnou úctou se dožadovaly potvrzení identity.
Byla jsem tedy lehce připravená na to, co nás bude čekat. Ne dost.
Setkání s někým, kdo mi dokáže nazpaměť odcitovat moje vlastní čtyři roky staré reportáže (u akcí, o kterých už pomalu nevím, že se udály), na to mě nemohlo připravit nic. A tak jsem jen zírala. Narážky na články, úvahy, reportáže a povídky lítaly vzduchem. S úžasem jsem zjistila, že ony povídky jsou brány jako absolutní kánon a v odpovědi na Hobití kvíz, který jsem v neděli dělala, se mi objevovaly věci jako "Jak je psáno ve Starých Schodech" apod. Už to vidím. Irith, Staré schody, kapitola první, verš sedmý. :-)
Páteční večer za mě dorazila událost, kdy za námi ony dvě slečny, už bylo docela pozdě a ony odcházely domů, přišly, ruce za zády a na tváři výraz posvátné hrůzy. Že se odhodlávaly, že čekaly, a že... jestli... pokud nám to nevadí... mohly bychom jim dát autogram?
Poprvé v životě jsem rozdávala autogramy. Doteď nevím, jestli jsem víc perplex byla já, nebo ony slečny...
Jeden večer jsme také strávily kreslením na tabuli. Začala to reklama na Semenáček, pak obrys Irith, ze kterého se nakonec vyklubal Morgoth... no bylo toho dost a ostatní se na nás dívali dosti zvláštně, jak jsme tam nadšeně čmárali po tabuli a hádali, co kreslí ostatní. A zde se pak objevil nápis sbírající hlasy pro nejlepší blog na světě, Mittalmar. Pobavilo a potěšilo :-D.
Setkání s naším fanklubem tedy bylo poněkud šokující (asi pro obě strany), úsměvné a milé. Ono je vlastně hrozně krásné, když vidíte někoho, kdo vaší prací doopravdy žije, má ji rád, kdo se díky ní směje, možná mu i pomáhá, když mu zrovna není nejlépe a je tak o něco šťastnější. A proto asi stojí za to pokračovat dál. Pro ty, kterým naše články dokáží vykouzlit úsměv na tváři.
S poděkováním pro Ithilwen a Istwen,
Irith
