U Tří sester (och jaká variabilita názvů povídek) jsem psala, že se jedná o moje poslední dílko na dlouhou dobu. Tak to také bylo. Ale dlouhá doba již uplynula a je čas na další příběh. To se tak stává, když píšu dlouhou kapitolovku, málokdy u ní vydržím celou dobu. "Odbíhám" psát nějaké bokovky, nesouvisející kratší příběhy. A v podstatě tak vznikla i tato povídka. Nápad na ni jsem nosila v hlavě poměrně dlouho, ale vypracování čekalo až na dobu, kdy budu psát něco dlouhého a budu se potřebovat odreagovat. Čím to je, že poslední dobou píšu tak... kruté povídky? Protože tenhle příběh je, když si to tak vezmete, opravdu, ale opravdu smutný a zlý.
Povídka vypráví o hobitech a o časech dávno minulých, je jedna z těch, které se zabývají historií půlčíků. Pro pochopení doporučuji nastudovat Dodatky Návratu krále, zejména jak se to mělo s bitvou o Fornost a pádem Severního královstí a s prvním vladykou Kraje.
Na konci povídky jsou ještě dodány Poznámky pod čarou pro vysvětlení pár věcí, které se v příběhu objeví.
Mungo si se svým kamarádem přiťukl korbelem piva a zhluboka se napil. Klobouk s pírkem za krempou, který neomylně označoval jeho ctihodné povolání, měl pověšený na věšáku u vchodových dveří do hospody U Tří třešní, ve které právě trávil jeden z těch krásných, bohatých a voňavých večerů, které měl tak rád. Ostatně tam onen klobouk nebyl sám. Byly tam dva.
"Říkám ti," ozval se Mungův společník poté, co si otřel vousy, které mu na hladké tváři vytvořila pivní pěna, "že takhle to nemůže jít pořád. Pořád se jen schovávat a utíkat. Už se zase žene válka, přijdou sem nepřátelé. Mluví se o nějakém zlu na severu, královi posli jezdí čím dál tím častěji, to víš přece sám." Druhý hobit objal svého přítele kolem ramen a naklonil se k němu. "A my jsme tak slabí. Král nám slíbil tuhle zem za to, že budeme udržovat cesty a mosty. Dal nám co mu ani nepatřilo za nicotnou službu. Co až se rozhodne předat Kraj někomu jinému? Nebo co až král padne? Co když přijdou jiní elcí lidé, zlí lidé a vyženou nás? Musíme se bránit. Celý svět nás má za ustrašené lidičky co neumí vzít ani nůž do ruky."
Při těchto slovech Mungův společník rozhodil rukama. Mungo se rozhlédl po hospodě. Pár hobitů tancovalo, někteří jen tak seděli u piva. Několik "strýců" vzadu se právě dohadovalo o nejlepším způsobu sklizně mrkve. Nikdo z nich nevypadal jako bojovník. Nikdo z nich jím ani nebyl.
Mungo se zadíval do šedých očí svého přítele. Planuly mu v nich malé jiskřičky, ostatně jako vždy, když mluvil o tom, že se půlčíci musí ukázat světu.
"Nebýt těch poslů, král by dávno zapomněl na to, že existujeme. Musíme se mu připomenout, musíme udělat něco velkého. Velkého, aby na nás historie lidí nikdy nezapomněla. Musíme se ukázat! Nesmíme upadnout v zapomnění! Pamatuješ, jak měli na jihu nepříjemnosti s těmi Velkými lidmi? Začali brát pole a půdu. A ta stvoření, co sem chodí. Jen tak, kdy a kde se jim zachce. My Krajníci jsme bezmocní, je nás moc málo. Každý si sem dovolí, protože ví, že hobiti nic neudělají, jen zalezou do děr. Nezbývá nám než žadonit o královu pomoc a doufat, že na nás ještě nezapomněl," jiskřičky planuly a štíhlejší hobit zuřivě gestikuloval.
Jeho slova, ostatně jako vždy, dokázala Munga nadchnout, přivábit, rozdmýchat mu v duši oheň. Nadšení, které z řečníka sálalo, bylo nakažlivé. Měl pravdu, situace už byla neúnosná, pořád se museli schovávat, pořád sem někdo chodil a bral jejich věci. Krajníci se snažili, seč mohli, ale přesto jim často nezbývalo než čekat, jestli sem král vyšle oddíl lidí, kteří nepřátele porazí.
"Král na nás zapomene, nebo padne a co pak? Usoudí, že mu k ničemu nejsme a dá tu zem někomu jinému. Jak snadno hobitům Kraj dal! A jak snadno ho může zase vzít! Musíme prokázat, že jsme důležití," hobit se na Munga znovu zadíval svým pronikavým pohledem.
"Snad nebude tak zle," ozval se rozvážný Mungo. "Je tu klid, mír, to je vše co potřebujeme. Svět o nás nemusí vědět a my nepotřebujeme vědět o světě. Hele, já mám svou ženu, pohodlnou noru, své zaměstnání a malé pole. A to je vše co potřebuji. Proč by mě mělo zajímat, co si o mně myslí nějaký král daleko na severu?" Pokrčil rameny a usmál se.
Druhému hobitovi zčervenaly tváře, když se zarazil a zakoktal. "Jak můžeš myslet tak… omezeně?" Hezká tvář se mu stáhla do naprosto nechápavé grimasy. "Kdyby všichni mysleli jako ty… nikdy bychom… takhle to přece nejde…"
"Ale no tak, uklidni se," položil Mungo svému příteli ruku na rameno. "Hele, objednám nám ještě jedno pivo a bude dobře. Tyhle řeči jsou k ničemu, stejně se nic neudělá. Měl by ses raději také usadit. A přestat fantazírovat," hlas měl klidný a rozvážný. Jeho společník vypadal tak rozhořčeně, že se nezmohl ani na slovo a ostentativně se napil ze svého džbánku.
Mungo se vyhnul jeho pohledu. Ty oči ho vždy znervozňovaly. Jako by ho uměly prokouknout skrz naskrz a, Mungo si povzdechl, zahrát vždy na tu správnou notu. I přes to, jak uvážlivě mluvil, jak se snažil svého společníka uklidnit, nemohl popřít, že ho jeho slova… zasáhla. Kolikrát už se svým kamarádem o podobných věcech mluvil? Kolikrát ho přesvědčoval, ať nechá těch plánů a zaobírá se raději věcmi pro hobita přínosnějšími? Ale, potřásl hlavou, nemohl popřít, že z každé té konverzace mu v duši zbylo malé semínko pochyb. A touhy. A to semínko bylo větší a větší a pomalu začínalo klíčit.
Hobiti dopili své džbánky a měli se k odchodu. Mungo si nasadil klobouk s pírkem, odznak krajníků, a svého přítele na rozloučenou objal.
"Tak zítra," pozdravil ho jeho společník. "A pozdravuj Myrtu!" mrkl na něj.
"Budu," usmál se Mungo, když si připomněl, že na něj doma čeká Ona. Byli Svoji jen pár týdnů a Mungo si na ten pocit stále ještě nemohl zvyknout. "Opatruj se, Raddo," zamával ještě kamarádovi na rozloučenou.
Radda, zvaný z Blat se na něj naposledy usmál a zmizel ve tmě.
***
Mungo se usmál do prvních ranních paprsků nového dne a vyklouzl z postele. Na nahých lýtkách mu okamžitě naskákala husí kůže. Vrhl se ke krbu, aby zatopil. Podzim tady na Blatech nebyl zrovna z těch nejteplejších.
"Není moc brzy?" ozval se sladký, rozespalý hlas. Půlčík se usmál a vrátil se ke své ženě, která pomrkávala ve slunečních paprscích.
"Spi, drahá," políbil ji Mungo na čelo. "Udělám snídani."
Myrta se na něj usmála a překulila se. "Vstanu taky, musím na trh."
"A kde jsi vlastně včera byl tak dlouho?" ozvala se po chvíli. Mungo se otočil od stolu, kde právě mazal na chleba čerstvé máslo.
"V hospodě," odpověděl po pravdě. "Služba nám skončila dřív."
"Proč mám dojem," zasmála se Myrta, "že čím dříve skončíš, tím později přijdeš domů?" Zezadu ho objala a přes jeho rameno sledovala, jak krájí na namazané chleby velká, červená jablka. "Byl jsi s Raddou?" ozvala se po chvíli.
Mungo přisvědčil. "Mám tě pozdravovat."
Myrta nakrčila nos. Neměla manželova přítele zrovna třikrát v lásce. Nelíbil se jí, bylo okolo něj něco… divného. Celý byl divný. Pořád se kolem Munga, kolem jejího Munga, motal a vykládal o všemožných šílených plánech a cílech.
"Zase mluvil o těch svých ztřeštěných nápadech? Že by se hobiti měli králi připomenout, než na nás dočista zapomene?"
Mungo se napjal, ale neodpověděl.
"Víš, myslím, že má pravdu," ozval se po chvíli rozpačitého ticha.
"To nemyslíš vážně?" vydechla Myrta a odstoupila od něj. "Ty jeho řeči k ničemu dobrému nepovedou, to ti říkám. Nemám ho ráda. Je… divný. Neměl bys ho poslouchat. Úplně ti zamotá hlavu."
Mungo si útrpně povzdechl a podal své ženě jeden namazaný chleba. "Neboj se, Myrto, bude to dobré."
"Já jen čekám na to, kdy tě přesvědčí, že musíš jít s ním někam za dobrodružstvím. Za draky a princeznami," odfrkla si Myrta.
Hobitka si přitáhla pletený šál kolem ramen a roztřásla se.
"Neboj. Nejlépe je mi tady. A nejkrásnější princezna jsi stejně ty," usmál se Mungo a přistoupil k ní. "Nikam nepůjdu, nikdy. Neopustím tě. Radda si může říkat, co chce." Zadíval se do laskavých, hnědých očí své ženy a Myrta si nechala dát polibek na nos.
"Slibuješ?" zašeptala. "Bojím se o tebe."
"Slibuji," odpověděl a přitáhl si ji k dalšímu sladkému polibku.
A Mungo slíbil.
***
Ten posel byl divný. Přijel se zimním větrem a hlásal zlé zprávy. Hobiti mu uhýbali z cesty, když se hnal po Velké východní cestě Krajem. Udělali to jako vždy, dali mu jídlo a pití a nepřekáželi mu v plnění jeho poslání. Ale posel tentokrát neprojížděl. On jel k nim.
***
Táhlé zatroubení na roh, ohlašující poplach se ozval zrovna ve chvíli, kdy Mungo seděl v křesle u krbu a vyprávěl své ženě o svých plánech na příští jaro. Chtěl vystěhovat ten starý pokoj po dědečkovi a předělat ho na dětský pokojíček. Při té myšlence se spokojeně podíval na Myrtu, která se významně usmála a pohladila si bříško. Bude také třeba rozšířit zahradu a udělat novou zahradní branku. Ta stará začínala povážlivě vrzat v pantech a rozpadat se.
Další zoufalé zatroubení a vzápětí zabušení na dveře. "Mungo, otevři!" ozval se známý hlas a Mungo se vymrštil z křesla. Ještě se stihnul nechápavě podívat na Myrtu. Co se děje? Proč poplach?
Sotva pootevřel dveře, dovnitř vpadl Radda. Na zádech měl naducaný vak a přes rameno luk. Oči mu šedě planuly.
Mungo nahlédl přes jeho záda ven. Byla tma a v ní jako obrovské světlušky zářily zapálené louče. Roh nepřestával volat poplach. Ve tmě se míhaly temné obrysy. Někdo začal křičet.
"Je to tady!" vyhrkl Radda a chytil kamaráda za ramena. "Král nás svolává do bitvy."
Mungo zamrkal.
"Přijel králův posel," vysvětloval Radda. "Černokněžný pán napadl Severku a král svolává pomoc. Blíží se válka!"
Mungo vytřeštil oči. "Válka? To nemyslíš vážně!"
"V severních rašeliništích zahlédli oddíl skřetů. Mluví se o tom, že někoho zabili. Přišlo to, válka přišla!"
Mungo se okamžitě otočil. Myrta stála mezi dveřmi do kuchyně a tvářila se zděšeně. "Musíme utéct!" prohlásil hobit. "Schovat se do Zálesí a do Blat. Jako vždycky."
Než se však stačil rozeběhnout ke své vyděšené ženě, Radda mu stiskl paži a přinutil ho zůstat na místě. "Mungo, král nás svolává do bitvy. Do bitvy o zachování království!"
"No a co?" nechápal Mungo. "Musíme se sbalit a utéct do úkrytů! Jestli se válka má přehnat přes nás, musíme se schovat."
"Ty to nechápeš?" Raddovy šedé oči byly velké a ve tmě doslova žhnuly. "To je naše příležitost! Král nás svolává do bitvy! Sestavíme oddíl krajníků a půjdeme mu na pomoc, to bude naše příležitost vstoupit do dějin. Už na nás lidi nikdy nezapomenou! Už nebudeme tak zranitelní!"
"Ale to je bitva! Lidé umírají! To není, jako když obcházíme hranice. Můžeme umřít!" odporoval Mungo, v hlavě přitom přemýšlel, co všechno by měli stihnout sbalit a co tady nechat.
"Tak umřeme statečně! Svět se musí o hobitech dozvědět! Pomůžeme králi vyhrát válku a on na nás už nikdy nezapomene. Náš Kraj bude v bezpečí a my s ním!"
Mungo se zadíval do země. Přítelova slova ho zarazila.
"Mungo, pojď. Čekáme na tebe. Vezmi si svůj luk a pojď. Je nás už dost na celý oddíl. Vyrazíme ihned a půjdeme k vítězství. Ukážeme, že hobiti jsou silní! Nebudeme se schovávat jako vždycky! Budeme bojovat! Tím že se schováme do děr, ničemu nepomůžeme. Schovávat se jak králíci a čekat, až nás nepřátelé vyčenichají a zničí. Musíme udeřit! Pomůžeme králi vyhrát válku! Konečně něco uděláme. Už mám dost toho věčného schovávání. Útěkem nikdo ničeho nedosáhne!"
"Mungo!" ozvala se Myrta. "Pojď, musíme jít. Než sem válka přijde, musíme už být na Blatech."
Mungo se zachvěl.
Myrta se k němu rozeběhla, chytila ho za ruku a začala ho táhnout ke krbu. "Pojď, musíme sbalit zásoby a připravit poníky!" Mungo jí objal kolem ramen, ale zůstal stát.
"Mungo, pojď se mnou," ozval se znovu Radda a usmál se. "Schováváním ničeho nedosáhneš. Musíme udeřit. Vezmi si luk a pojď se mnou. Budeme bojovat a zvítězíme," zvedl ruku, jako by si představoval slavné vítězství.
Mungo otevřel pusu, ale v tom se ozval výkřik. "Ne!" vyjekla Myrta a oběma rukama svého muže objala. "Neposlouchej ho. Do žádné bitvy nechoď. Nech ho jít samotného, když tak moc jít chce." Zamračila se na Raddu, který její pohled opětoval s blahosklonným úsměvem.
Ozvalo se další táhlé zatroubení a lomoz.
"Pojď na cestu. Představ si to dobrodružství! Až se vrátíme, budeme oslavování jako hrdinové! Ochráníme náš Kraj! Ochráníš svou ženu, aby se už nikdy nemusela schovávat."
Myrta se vyvlíkla z Mungova objetí, oběma rukama do Raddy strčila a ten zavrávoral. "Neříkej to!" teď už křičela. "On do žádné války nepůjde! Běž si sám." Snažila se ho vší silou odtlačit ze dveří. Zoufalství a strach o manžela v ní probudily až zuřivou nenávist k tomuhle hobitovi.
Radda ji chytil za obě ruce a držel ji na místě. "Myrto, ty to nechápeš. Nevíš, o co tady jde. Nebraň mu," jeho hlas byl až podmanivý.
Ale hobitka byla příliš zoufalá. "Ne, já přesně vím, o co tady jde. Vedeš je na smrt. Všichni zemřou! A já ti nedovolím, abys Munga zabil!"
"Myrto, uklidni se," řekl její manžel.
Myrta se na něj otočila a v očích měla slzy. "Mungo, to není pro tebe. Všichni zemřou, cítím to. Tohle není pro hobity!"
"Mungo, pojď se mnou," usmál se Radda a jeho oči se střetly s očima jeho přítele. "Tvá žena se mýlí. Tohle je naše příležitost. Příležitost, na kterou jsme tak dlouho čekali."
"Nechoď! Pro mě, pro naše dítě! Mungo, má se narodit v létě, co bude dělat, když přijde o otce, když já přijdu o tebe?" Myrta se otočila a objala svého muže. "Slíbil jsi to!"
"Jen si to představ. Už žádné schovávání, žádné útěky do skrýší, žádné zoufalé balení zásob. Když Severní království padne, už nebudeme ničím chráněni. Musíme pomoci!"
Mungo od sebe Myrtu opatrně odtáhl a nerozhodně sáhl pro svůj luk.
Myrtě tekly po tvářích slzy, když se k němu vrhla. "Slíbil jsi to! Slíbil jsi, že mě neopustíš, že ho neposlechneš!" křičela znovu a zalykala se slzami.
Radda se jen usmál. "Schovej svou ženu a pojď se mnou. Pak už jí nikdy nebudeš muset schovávat podruhé. Budete oba v bezpečí. I vaše dítě."
Mungo zaváhal.
"Mungo, nechoď! Mluví o bezpečí, ale bude to smrt," zaslechl volání své sladké ženy.
"Pojď se mnou. Dobudeme slávu, ochráníme Kraj," zaslechl volání svého přítele.
Svaly na ramenou se mu napjaly.
Rozhostilo se ticho.
Z venku se ještě ozývala ozvěna rohu. Všichni tři hobiti strnuli.
Vysoký Radda s krásnou tváří, černými vlasy a šedýma očima tál hrdě a nehybně. Sledoval svého přítele. Věděl, že váhá, a doufal, že se rozhodne dobře. Museli jít, museli ochránit svou zemi. Konečně se splní to všechno, o čem si spolu vyprávěli. Budou hrdinové. Pomohou vyhrát bitvu a porazit černokněžníka. Bude se o nich mluvit od mrazivého severu až po daleký jih. Nikdo už si nedovolí vtrhnout jen tak do Kraje, jak se to v těchto časech tak často dělo. Všichni budou vědět, že tady jsou hobiti. Hobiti, kteří se umí bránit. Už žádné skřetí jednotky, už žádní Velcí lidé, snažící se zabrat jejich půdu. Už žádné žadonění o ochranu krále, který na ně stejně skoro zapomněl. Už nikdy.
Myrta, které si slzy razily cestičku po bledé tváři, smáčely jí hnědé vlasy a spadaly za živůtek bílé blůzičky. Jak šílený strach měla. Strach o svého muže, strach o jejich dítě. Raddu nikdy neměla ráda, ale teď ho nenáviděla. Proč se jen snažil odvést jejího muže pryč? Proč tak toužil po tom, nechat se zabít v nějaké hloupé válce? Měli by udělat to, co vždy, utéct se schovat do Blat. Boje nebyly nic pro ně. A kdokoliv si myslí, že je to jinak, mýlí se a brzy svůj omyl pozná. Proč bojovat? Útěk je jistý, schovají se a přečkají, jako tolikrát předtím. Nedovolí Raddovi, aby zabil jejího Munga. Vždyť, vždyť jí Mungo slíbil, že ji neopustí, že nepůjde. Věřila mu.
A nakonec Mungo. Statný, rozložitý hobit, jemuž se hlava mohla rozskočit ve dví, jak se v ní svářely obě strany. Tak moc chtěl zůstat se svou ženou! Ale zároveň věděl, že Radda má pravdu. Pokud se zase schovají, bude to tak už napořád, nikdy se to nezmění. Zlí lidé a jiné bytosti budou pořád přecházet hranice Kraje a napadat jeho obyvatele. Kdo jiný by to měl vědět lépe než on, krajník? Ale… slíbil Myrtě, že neodejde, že ji neopustí. Neměl by chodit.
Ticho se protahovalo.
Myrta se na svého muže otočila.
Radda natáhl ruku.
"Myrto, sbal se a odejdi do bezpečí. Já musím jít," řekl Mungo nakonec. Napětí z jeho ramen spadlo, otočil se a hodil si luk na záda.
"Slíbil jsi to!" vyjekla jeho žena a Mungo k ní přešel.
"Já vím. Ale některé věci jsou důležitější," řekl a políbil ji. "Vrátím se, uvidíš." A pak se i tomuto statnému hobitovi zaleskly v očích slzy. Možná proto, aby nemusel vidět obličej své ženy, jenž připomínal zradu, které se vůči ní dopustil, možná proto, aby si to nerozmyslel, přes sebe přehodil kabát a vyšel ven. Bez ohlédnutí.
Myrta a Radda osaměli.
"Myrto," oslovil ji hobit tiše. Zvedla k němu hlavu a v očích se jí zračila divoká, vášnivá nenávist.
"Nic se mu nestane, přísahám. Slibuji ti, že se vrátí živý a zdravý. A jako hrdina," řekl a otočil se, aby odešel.
Myrta si skryla hlavu do dlaní a rozplakala se.
A Radda slíbil.
***
Oddíl hobitích lučištníků bojoval pod královými praporci. Bitva byla velká. Nepřátelé jako by nebrali konců, moře a moře černých hlav a krutých tváří. A proti nim lidé, elfové a… hobiti. Ozvaly se trubky. Útok započal.
"Držte formaci," vykřikl Radda a natáhl luk. Vědomí, že pomáhá ochránit Kraj, ho hřálo u srdce.
"Střílejte!" vykřikl a hobiti vystřelili další déšť šípů. Několik desítek oblud zavrávoralo a padlo. Ale hnaly se k nim další.
Elfí meče byly smrtonosné a chránily lučištníky dobře.
Radda se usmál. Vyplní se to! Jeho sny, přání a cíle. Nepřátelé budou poraženi a na hobity se nikdy nezapomene.
Radda se usmál. Vše se mu dařilo.
Ozval se výkřik. Skřeti prorazili skrz. Elfí meče padaly pod údery černých seker a kladiv. Ale Radda měl své sny. Dokud byli chránění dlouhými meči, nic se jim nemohlo stát. Radda se zasmál. Nic je nemohlo zastavit. Ale pak, najednou, se elfové začali přesunovat. Opustili hobity a obrátili se ke králi. Nechránili je. Nezáleželo jim na nich. Opustili své pozice a semknuli se kolem krále. Na hobitech jim nesešlo. Možná si jich ani nevšimli. Raddovi zamrzl smích na rtech.
Belbo padl se šípem v oku. Nevítězili, už dávno ne. Radda měl nohy kluzké od krve a v duši prázdno. Jak to, jak to bylo možné? Tolik tomu věřil. Ve vítězství, v to, že hobiti budou velký národ, na který si nikdo netroufne. A teď začali prohrávat. Natáhnout tětivu, založit šíp, vystřelit. Hobití střely byly smrtonosné. Ale jak mohly stačit proti takovému přílivu nepřátel. Nevyhrají, uvědomil si Radda. A tvář se mu stáhla.
Vojsko bylo rozprášeno. "Stáhněte se, zpátky!" křičel ten, který byl proti schovávání se. Radda z Blat nedokázal v sobě najít naději a pomýšlet na útok. Jeho sny byly rozmetány v prach. Věřil ve statečnost, v to, že může změnit svět. V to, že když zaútočí, mohou svou budoucnost změnit jednou pro vždy. V to, že hobiti se už nemají schovávat, mají se bránit. A teď volal ústup. Ramena mu poklesla.
Hobiti se stahovali. Ne. Hobiti utíkali. Šípy jim už dávno došly. Takzvaní spojenci je dávno opustili, chránili krále. "Pojďte zpátky!" zavolal znovu a shromáždil kolem sebe tu hrstku hobitů, která zbývala. Kolik jich už padlo? Nestíhal počítat. Když viděl, jak k němu mladý Sančo natahuje ruku, v hrudi zabodnuté kopí, myslel, že začne zvracet. Jak se mohl domnívat, že dokáže ochránit svou zem, když přitom nedokázal ochránit ani své přátele? Musel je opustit, padlé, zraněné, snažit se zbytek odvést do bezpečí. Jak mu jen věřili! Konečně, konečně byl vůdce, to co si vždy přál. Jejich oči plné zoufalství se na něj obracely s vírou. Udělali by cokoliv, co by jim řekl. Jak si tak dlouho přál. Vždy si myslel, že by byl dobrý vůdce. Co by jen všechno dokázal? Co by udělal, zařídil, jak by se jejich život zlepšil! A teď, když se to konečně stalo, nedokázal jejich životy ani zachránit, natož zlepšit. Radda velel a bolelo to. Ruka s lukem mu klesla k boku.
Už zbyli jen dva. Mungo stál s ním, věrně jako vždy.
"Už jen kousek," řekl Radda vyčerpaně ke svému příteli a znovu napřáhl nůž, který někde zvedl. Konec bojiště, spásonosný les byl jen kousek od nich. Věděl, že jestli se jim k němu podaří dostat, nepřátelé je nikdy nenajdou. Hobití schopnost tiše zmizet byla až legendární.
"To bude dobré," slyšel Mungův hlas.
"Slíbil jsem Myrtě, že se jí vrátíš," řekl v odpověď. Ani nevěděl, proč to vlastně říká, proč plýtvá dechem. Běželi, co jim nohy stačily. Nějaká tvůra se po nich ohnala. Radda zařval a skočil na ni. Zoufalství mu dodalo sílu a on jí uťal ruku se sekerou v lokti. Obluda bolestně zavyla, ale Radda si toho nevšímal a běžel dál.
"Věřím ti," ta dvě slova byla jako dýky. Radda se náhle zastavil a ohlédl se na svého přítele. Mungovy hnědé oči byly naplněné vírou, když se usmál. "Ty to zvládneš, dostaneš nás odtud. Bude to, jak jsi říkal. Budeme hrdinové, bude se o nás mluvit. Nepřátelé se už nikdy neodváží napadnout Kraj," když mluvil, leskly se mu oči. Chytil se za bok, jako by se vydýchával. "Lidé na nás nikdy nezapomenou. Hobiti se už nebudou muset schovávat."
Mungo trochu zalapal po dechu. Asi ho běh opravdu vyřídil.
"Bude to, jak jsi říkal. Měl jsi pravdu, Raddo z Blat. Věřím ti," řekl, než se skácel obličejem k zemi.
A Radda nevěřícně sledoval, jak se zpod přítelovy ruky, kterou si tiskl k boku, řine krev. Jak dlouho už krvácel? Jak dlouho běžel, smrtelně raněný? A… Raddovi se zadrhl dech v hrdle. Jak dlouho mlčel, nic neřekl, jen proto, aby se on, Radda dostal pryč? Aby mu dodal naději? Aby mu dodal sílu uniknout? Mungo věděl, Radda si to teď palčivě uvědomoval, Mungo věděl, že když dá najevo své zranění, bude Radda trvat na tom, že se zastaví a pokusí se mu ho ošetřit. A zatím je zabijí, zatím ho zabijí. Mungo předstíral, Mungo trpěl, Mungo zemřel jen proto, aby dostal Raddu sem, na kraj lesa. Proč to dělal? Bylo v tom jen přátelství? Jen strach o kamaráda? Ne. Radda potřásl hlavou. Mungo mu věřil. Mungo jeho slovům o svobodě a životě beze strachu opravdu uvěřil.
Ale Radda jim už věřit nedokázal.
Oči mu pohasly.
***
Byl jediný. Jediný, kdo se vrátil. Šel, jediný a nezraněný. Před sebou viděl zpustošený Kraj, přes který se přehnala válka. Hobiti vylézali ze svých děr a tak jako tolikrát předtím začali napravovat škody. Jen, aby se poté zase schovali a nechali ostatní plenit jejich zem.
Když došel k jejímu domu, věděl, že ho už čeká. Seděla na schodu před prahem. Pod šaty se jí už jasně rýsovaly známky těhotenství. Její tvář byla pohublá a oči uplakané. Ale smířené. Věděla to. Věděla to už od začátku.
Otevřel vrzající branku, která mu málem zůstala v ruce a došel až k ní. Přisedl si k hobitce na schod, ale nepohlédl na ni.
"Slíbil jsi to," řekla tiše.
Radda se na ní podíval. Tvář měl bílou a ztrhanou. Mlčky jí podal nůž a rozhrnul si košili.
Myrta nůž přijala. Zvedla se, vzala Raddu za ruku a odváděla ho pryč. K lesíku poblíž její nory. A on šel za ní, hlavu skloněnou. Nebránil se, nevysvětloval. Jen šel. Když došli na vyvýšený pahorek uprostřed remízku, pustila ho.
Chvíli stála mlčky a rozhlížela se po tom místě.
"Tady mě poprvé políbil," řekla tiše.
Šedé oči se k ní zvedly. Byly plné bolesti. A odevzdanosti.
"Budu mít syna," řekla tiše.
Neptal se jí, jak to ví.
Další ticho, které mu drásalo duši. Věděl, že by měl něco říct. "Umřel, když se snažil," hlas se mu zadrhl, "snažil se mě ochránit. Byl raněný, ale nedal to najevo, abychom se stihli dostat z boje pryč. Kdyby to řekl, zemřeli bychom oba. Nedovolil bych mu pokračovat dál."
"Takhle zemřel jenom on," přerušila ho.
Radda se trhaně nadechl, olízl si popraskané rty a znovu promluvil. "Když umíral, mluvil o tom, jak se hobiti dokáží ubránit. Mluvil o tom, jak se na nás už nikdy nezapomene, jak se už nebudeme schovávat. Mluvil o tom, co jsem mu vykládal. O mých snech, které jsem mu vypravoval. Mluvil o těch strašných, strašných bludech, ve kterých jsem žil!"
"Ty už v ně nevěříš? Ve své vize? V to, že je možné přestat utíkat a začít se bránit?"
Sklopil hlavu. "Jak bych mohl."
"A on v ně věřil?"
To slovo byla celá jeho vina. To slovo byl celý jeho život. "Ano."
Pod bradou ucítil ostří nože. Zvedl hlavu a střetl se s jejíma očima. Nožem mu zvedala hlavu, nutila ho, aby se na ní podíval. Tvář jí planula a v očích hořelo něco, co Radda znal. Kdysi. Co kdysi planulo i v jeho očích.
"Tak to udělej," zasyčela. "Udělej to! Pro něj! Ty to dokážeš, vím, že ano. Dokážeš nás zburcovat, dokážeš vybudovat obranu. Dokážeš nás vést. Splň své sny, splň jeho sny! On pro to zemřel, protože ti věřil. Neopovažuj se, Raddo z Blat, neopovažuj se říct, že to byl jen omyl. Že ses zmýlil. Protože jeho smrt je příliš bolestná pro to, aby to mohl být omyl!" Mluvila tiše, ale její slova se do něj zabodávaly jako dýky.
"Udělej to! Dokaž to! Jinak jeho smrt bude zbytečná. Ty to dokážeš, vím to!" Jejich oči se od sebe neodtrhly ani na chvilinku.
"Ale jak bych mohl? Viděl jsem, že to nemá smysl…," začal a dostal facku.
"Jestli mi chceš říct, že smrt mého muže byla zbytečná, ani se nenamáhej otevřít pusu. Ona zbytečná nebyla. Ne, pokud se splní sny, ve které věřil. A ty je splnit dokážeš!"
Myrta odstoupila a podala mu nůž, hlavicí apřed. "Běž, jdi a plň své sny. Dokaž, že Mungova smrt nebyla zbytečná! Dokaž, že se hobiti budou umět bránit, že už se nebudeme muset schovávat!"
Radda nůž mlčky přijal a udělal to, co nikdy předtím. Poklekl.
"Věřím ti," zašeptal a cítil, jak mu položila ruce na hlavu. Chvíli tak setrvali, než ho Myrta vytáhla na nohy.
"Dokaž to!" zavolala a on šel. Aby dokázal. Aby uvěřil.
"Smrt mého muže nebude zbytečná. Bude se o ní mluvit ve všech lidských záznamech. Oddíl statečných hobitů, který padl, když bránil svého krále. Slibuji ti, že lidi na něj, na něj a na tebe nikdy nezapomenou!" zavolala za ním ještě.
A Myrta slíbila.
***
O pět let později, roku 1979 Třetího věku se Radda z Blat stal prvním vladykou Kraje.
*****
Poznámky pod čarou: V příběhu se vyskytuje několik věcí, které asi bude třeba objasnit. Pro ty, kdo nemají takovou znalost Dodatků, případně to z nich nevyčetli, ani Myrtin slib se nesplnil. Je psáno, že žádné lidské spisy o hobitím oddíle lučištníků nevypráví.
Moje představa je ovšem taková, že se Raddovi opravdu povedlo věci zlepšit. Že ač oddíl hobitů do lidských dějin nikdy nevešel, tak fakt, že hobiti měli svého "vrchního generála" dokázal hobity povzbudit. A oni se opravdu začali bránit, vyhnali ze svého Kraje vše zlé a cizí a mohli tedy vykročit po cestě bezpečí a blahobytu, který pak následoval. Pád Krále a nastolení vladyky vidím jako určitý přelom, kdy hobitům konečně začaly klidné a šťastné časy.
O rok později byl vyslán další oddíl do tentokrát vítězné bitvy s Angmarem, ale ani o něm se lidské záznamy nezmiňují. Ale tento příběh už nepatří do povídky. Třeba někdy příště.
Co se krajníků týče, samozřejmě nikde není řečeno, kdy byl tento úřad založen. Ale protože se hobiti museli na začátku tvrdě bránit, předpokládám, že jakýsi úřad "krajníků" střežících hranice existoval.
Proč má Radda šedé oči? Máme jen pár hobitů u kterých je popsaný vzhled. Jinak nevíme. Ale zato víme, že Tolkien měl obzvláštní slabost pro šedé oči. Téměř všechny velké a důležité postavy měly šedé oči. Proto je v mém podání dostal i Radda. Jeho vzhled - štíhlá postava a černé vlasy jsou pak dodané spíše pro efekt, aby se co nejvíce odlišil od Munga, typického věrného hobita a oddaného přítele.
Scéna s nožem je poněkud kontroverzní. Samozřejmě, že Radda nepředpokládal, že by ho zabila nebo tak něco. Já to vidím jako jakýsi způsob vyjádření lítosti a pokusu o nápravu. "Vím, že jsem ti ublížil, ulož tedy, co mám udělat a já to splním." Myslím, že ve středověku to nebyl zas tak neobvyklý způsob odplácení a tady se opravdu bavíme o hobitím středověku.
