Druhá část reportážě z Volání Rádovských. Píše se v ní třeba o tom, jak jsme tancovaly nebo o naší návštěvě kina.
Pátek - Pro nás třetí den celé oslavy, pro někoho teprve den druhý. Ráno jsme vstaly s Polly jako první. Jak nečekané! Chvíli jsme dodělávaly úkoly z matematiky a čekaly, zda se někdo objeví, nebo zda budeme jako obvykle tvrdnout sami. Kupodivu do nějaké deváté hodiny ranní všichni vylezli. Všichni kromě Aredhel. Protože jsme měli vážně hlad, najedli jsme se bez ní a pak hráli Hobity s postavami. Byla jsem Morgoth a bylo to super. Oromeho (Třezalka) jsem naprosto zadupala do země a vyhrála celou hru. A i pokořený Orome pak uznal, že Melkor byl prostě úžasný.
Pak někdo (asi já) dostal nápad, že začneme zpívat. Ale to jsem ještě netušila, jak si to ostatní přeberou. V zájmu co nejefektivnějšího probuzení elfstva si celý sbor čítající Polly s kytarou a ostatní se zpěvem vlezli přímo před dveře Aredhelina pokoje, otevřeli dveře a začali hrát… Skřetíky z Mordoru.
"Ve stínu lesíka dostihnem elfíka," dunělo celým domem, když elfík vylezl a začal se ve spacáku pohupovat do rytmu. Kupodivu nebyl elfík ani nijak zvlášť naštvaný způsobem a časem svého násilného probuzení. A byl celkem rychle schopen fungovat.
Součástí dopoledního programu byla i má přednáška, co ji budu mít na Conu. Šárka si vytáhla akvarelky a tvořila, ostatní seděli na pohovce a pozorovali totálně ztracenou Irith, kterak blekotá něco o nějaké dědičnosti. Asi budu muset ještě vypilovat styl. A obsah.
Dalším nesmírně důležitým bodem programu byla i výuka tance. Pomněnka totiž měla v sobotu jít se svým milým tančit a ukázalo se, že stejně jako většina nás ostatních už si snad nic nepamatuje. Takže nás ladná Aredhel, jež chodila do pokračovaček na tanečních, učila tančit. Nejdřív jsme to zkoušeli s postavami. Vytáhli jsme si postavu a za tu hráli. Problém byl, že to se později ukázalo jako téměř nemožné. Poník Vilík (Polly) a Huan (Pomněnka) sice spolu byli nesmírně roztomilí (zvláště když si krásně žužlací poník vzal brašnu) ale moc jim to nešlo. A já jako Červivec (má osudová role, za celou Slavnost jsem si ho vytáhla snad třikrát) zase neustále otravovala Šárku a Třezalku s tím, ať Aredhel neposlouchají, nene, radí vám špatně, pojďte se mnou a můžete být pány světa, neposlouchejte jí, co vy víte co má za temné plány…
Takže jsme nakonec postavy vzdali. Mé postřehy z tance byly docela prosté:
a) Aredhel je vážně hubená, absolutně nevím, jak jí mám chytnout, abych se u ní udržela a neodlétla.
b) Nejlíp se mi tančí s Polly, už jsme prostě sehrané. Proč nám na tanečních zakázali tančit spolu?
c) Vážně neumím polku, jako že vůbec, museli mě to učit snad půl hodiny, než jsem to pochopila (a to je to nejednoduší tanec)
d) Nesnáším latinu. Brutálně mi nejde všelijaké to kroucení a vrtění různými částmi těla. Naše výuka tance se nakonec díky tomuto postřehu zvrhla v "naučme Irith hýbat se". Bylo to… děsivý… Fakt. Nejdřív mi všichni popořadě ukazovali, jak se to dělá (kdo jste neviděl Pomněnku dělat něco styl břišní tance, o hodně jste přišel). Poté se to snažili naučit mně za asistence podivných pokynů ("musíš jakoby klesat v kolenou a přitom hýbat zadkem tak jako obloučkem"… )A nakonec pustili Disco s Dádou (raději se neptejte) a tvrdili, že mám na tohle tancovat. Zakončila jsem tím, že jsem málem shodila lustr. A předobědový finiš bylo prohlášení, že jsem naprostý ignorant, neb neznám nějakou úplně divnou písničku. V životě jsem to neslyšela, ale prý to byl hrozný hit… chjo. V životě bych neřekla, že něco takového prohlásím, ale já chci středozemský metál!
Následoval oběd opět s postavami. Tady jen vím, že Polly byla Glum. A já Nienor, ne? Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou strhání oblečení a bezhlavého útěku, ale vzhledem k tomu, že kdykoliv mohli přijít Třezalčini prarodiče, raději jsem tuto ideu opustila a jen hrála ztrátu paměti.
Po obědě jsme asi hráli nějaké oddechové hry… možná ukazovali Šárce fotky… nevím. Ale tuším, že někdy právě v pátek padla nejlepší hláška Rádovských. Aredhel se totiž prokecla, že nějakou dobu chodila s jistým chlapcem. No a samozřejmě následovalo mohutné vyzvídání (hlavně proč nám nic neřekla). Aredhel to nakonec shrnula moudrou a veskrze mateřskou radou: "Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale to, že si chlapec přečte Silmarillion, ještě není všechno." Takže lidi, pokud si vás protějšek přečte Silmarillion, zřejmě to ještě neznamená pevný vztah. To teprve až přečte Nedokončené příběhy… :-).
Někdy ve tři jsme měli odcházet. A kam? Do kina na Fantastická zvířata a kde je najít. Vyrazili jsme. Autobus jsme stihli celkem v pohodě až na Aredhel, která uprostřed cesty zjistila, že nemá brýle a musela letět zpátky pro brýle. No… tak jsme asi z celé party jen já, Polly a Tani bez brýlí…
V kině jsme zjistili, že máme ještě asi hodinu čas. Nadávkovali jsme se čokoládou (protože jsme začali všichni dost odpadat) a vyrazili do obchodního centra. Ano, my. Pro většinu z nás to byla po dlouhém čase první příležitost, kdy jsme do této ošklivé věci na O vešli. Pomněnka navrhla, že bychom mohli jít do hračkářství, ale zvítězil návrh knihkupectví. Tam jsem zakoupila penál s motivem Hobita (můj starý penál už byl ve stádiu mezi kompostem a hnědým uhlím) a objevila ilustrované vydání dvojky Pottera.
Ale čas kvapil a film se blížil. Vylezly jsme až do své řady a usedly do sedaček. Celý film trval asi tři hodiny, což mě vážně překvapilo. Skončilo to asi v sedm, tuším, a autobus nám jen až 20:30. Řekly jsme si tedy, že půjdeme do čajovny. Vytipovali jsme si dvě čajovny a vyrazili. Po cestě se samozřejmě rozebíral film. Většina Společenstva byla na prášky z toho, jak je hlavní hrdina roztomilý, zbytek byl na prášky z toho, jak jsou roztomilá jeho zvířata. Já jediná ale byla na prášky ze situace, že mají moji přátelé tendenci rozebírat celý film scénu po scéně a opakovat hlášky, které každý slyšel a obrazy, které každý viděl. Proč proboha?
Asi po kilometru nám došlo, že jdeme na druhou stranu… ale našli jsme nějakou jinou čajovnu a do ní nakonec zapluli. Čajovna byla plná vodních dýmek a majitele, který se mohl jen přetrhnout, aby nám uvolnil stůl. Nevím, co to do něj vjelo, kolem dalších stolů rozhodně neskákal tak, jako kolem nás…
Objednaly jsme si čaje (já a Aredhel dohromady Dáta Másala, Pomněnka a Třezalka dohromady totéž, Polly něco pomerančového a Šárka cosi, co má v popisku "skoro jako puding"). A konečně rozeběhly debatu o významu některých scén a konspirační teorie o tom, proč se kdo choval, jak se choval. S Aredhel jsme zvládly totálně zmást Pomněnku a vymyslet několik fakt dobrých teorií. Tak uvidíme, co se potvrdí.
Autobus odjížděl ve čtyřicet. Bylo za pět půl a my své čaje ještě ani neviděli. Začali jsme vymýšlet plány, jak to stihnout. Pak jsme dostali čaj. Všichni až na Šárku, která ze zoufalství šla vylít petku s vodou s tím, že si pití přelije do té prázdné láhve. My ostatní zatím pili jak o život. V půl pět se řeklo, že Smíšek a Aredhel si půjdou lehnout pod autobus a my dorazíme, jak jen to půjde. Odběhli a Třezalka šla platit. Vzájemně jsme si dolévali různé druhy čajů, abychom to stihli dopít a ano, chvilku před čtyřicet se povedlo. Vyrazili jsme. Začínám mít fakt ráda tyhle ztřeštěné noční běhy. Já, Pomněnka, Šárka a Třezalka jsme se držely za ruce a běžely jak o život. Před křižovatkou Pomněnka zaváhala, ale vrhli jsme se tam za mého výkřiku "Nic nás nezajede, jsme moc rychlí!" Nic nás nezajelo a my dorazili na nástupiště akorát, abychom se stačili vydýchat a nastoupit do autobusu. Cestou jsme dopíjeli Šárčin puding a stěžovali si na tu masu lidí, co se rozhodla cestovat s námi.
Co se dělo doma už vlastně ani nevím.
Sobota - Ráno mě vzbudila Polly a já se jí strašně lekla, jak se nade mnou skláněla. Pomněnka totiž odjížděla a byl čas jít se rozloučit. Polly pak mé probuzení rozdýchávala ještě hodně dlouho, nějak jí můj totálně vyděšený výraz zasáhl.
Když se všichni vyhrabali z postelí, začal dopolední program. Události dopoledne se tak nějak střídaly. Zpívaly jsme, hrály Hobity, hrály rozhovory… Z toho důležitého bych asi měla zmínit právě rozhovory. Nejlepší byl Eonwe (Šárka) a Sauron (Aredhel). Sauron se snažil Eonweho přesvědčit, ať ho vezme zpátky, že zase budou s Ossem pařit jako za starých časů. Ale Eonwe musel zavolat Manwemu a při rozloučení mu řekl miláčku… No a starý dobrý Sauron to tak nějak nerozdýchal a následovala až hysterická scéna na motivy "A já ti tak věřil, tak dlouho jsem po tobě koukal." Pak už ale bohužel uběhl časový limit a tak se asi nedozvíme, jak to mezi nadějným párem dopadlo…
Třezalka a Šárka vyrazily nakoupit a my tři zbylí se rozhodli, že uděláme palačinky. Polly s Aredhel mě od toho ale nakonec vyhnali, neb můj kuchařský talent byl moc i na ně :-). Tak jsme si šla umýt vlasy.
Když ostatní dorazili, Polly s Aredhel stále vařily a já se rozhodla, že zkusím dát dohromady program Koutku na Con. To se ukázalo jako poměrně složité. Takže jsme střídavě zapínala Doubravčiny písničky, lítala k meilu vyřizovat korespondenci s Mistry a na papír psala hektické poznámky, co je třeba udělat kdy. V životě bych neřekla, že bude takový problém vypáčit z lidí, jak dlouho budou jejich ws trvat a pak to celé dát do programu. Ale byla to vážně sranda, začínají mě takovéto věci bavit.
Oběd byl opět postavový. Já jsem měla Stromovouse. A asi jsem relativně perlila, protože od toho oběda se jednou z našich interních hlášek stal "Temný nepřítel světa - Lýkožrout". Stromovous totiž hrobovým hlasem mluvil o tom, kterak byl zem mladá a krásná, než se objevila ta zhouba lesa, malý chlupatý brouček. Aredhel z toho padla.
Po obědě jsme byli všichni dost mrtví, tak jsme se sešli kolem počítače a začali si pouštět různá videa. Začali jsme s trailery na Silmarillion, Andulindale a podobné. Pak jsme přešli na Harryho Pottera. Jednak dvě naprosto super videa, jedno o Albusovi a Grindewaldovi a druhé o Pobertech a Snapeovi (poprvé v životě mi bylo Snapea líto). Ovšem zabilo to studio c a jeho videa. Třeba seznamka se Snapeem… najděte si to. Nejlepší ale byla hláška ve videu Lord of the Potter.
Harry: "Tamhle, podívejte se k pultu. Ten vysoký blonďák co si myslí, že je lepší než ostatní. Jmenuje se Lucius."
Gandalf: "U nás se to vyslovuje Legolas."
Večer také přijeli Třezalčiny rodiče. Byli z nás poněkud rozpačití. Především tedy z bordelu, který jsme tam udělali. To už se ale chýlilo k večeru a byl čas na večeři. A opět postavy. Tentokrát to asi bylo nejlepší. Já byla Beladona a neměla jsem ani páru jak se mám chovat, Šárka byla Legolas, Polly skřet, Aredhel Sauron a Třezalka Nienor. A už to jelo. Největší šok nastal hned na začátku, kdy jsem vrazila do Polly, která se na mě podívala (právě jsem si dělala culíky, protože mě nenapadl lepší účes na hobitku a na copy mám moc krátké vlasy) a zeptala se "Jsi ženská?" Bez úvodu, bez ničeho. Opatrně jsem přisvědčila, načež mě skřet popadl a začal mě táhnout do pokoje s voláním "Ženskou už jsem neměl hodně dlouho". Utekla jsem a fakt dlouho přemýšlela, co může být Polly proboha za postavu.
(Sauron a Ninenor)
Sauron se mezitím zmocnil Nienor a začal jí přesvědčovat, že je její přítel a že jí dá takový hezký prstýnek. Mezitím vyslal svého skřeta sehnat jakýkoliv prstýnek v okolí. Skřet se mi pokusil sebrat gumičku a následoval boj prokládaný mými výkřiky "Ten prstýnek mi dal manžel!!" Nakonec jsme usedli ke stolu. Sauron přesvědčoval Níniel že má vstoupit k němu do služeb a Legolas se jí to snažil rozmluvit… snažil. Sauron tuto snahu vyřešil tím, že vedle Legolase posadil skřeta a nařídil mu, že nesmí nechat elfa promluvit. Chudák Šárka. Přičinlivý skřet jí totiž, kdykoliv se chystala promluvit, strčil něco do pusy (nejlépe chleba nebo hrnek s vodou) a vykřikoval něco ve smyslu "Pán řekl, ty nemluvit." Já mezitím tak nějak k nikomu konverzovala o tom, jak se mi ztratil bratr, utopila neteř a jaký je můj manžel hlupák. Nienor se za každou cenu snažila nesmát a Sauron intrikoval.
(Ty mluvit, ty chleba!)
(No ham!)
(No jo, skřet)
Nakonec Sauron prohlásil, že vyhrál, protože by určitě dokázal z Níniel udělat desátého nazgúla. No, Saurone, ty teda válíš, dokázal jsi vyhrát s jedním skřetem nad celou bílou stranou - v tomto okamžiku zastupovanou Legolasem, který nemůže ani promluvit, aby neschytal ránu do zubů a Beladonou, které mají být všechny tyhle záležitosti dost šumák. Saurone, jsi borec!
Večer jsme se rozhodli, že budeme hrát středozemskou flašku. Tedy normální flaška, ale nehrajeme za sebe (protože stejně už o sobě všechno víme), ale za středozemské postavy, které si vždycky vylosujeme.
Bylo to skvělé. Šárka se jako Eonwe měnila v orla tím, že na sebe přetáhla nějakou látku a do pusy si strčila Smíškův roh. Já jako Pipin podlézala pod židlema, Třezalka mě jako skřet nosila na zádech, Polly nás jako orel měla hledat (mě nenašla a vyhrála jsem. Schovala jsem se totiž hluboko do skříně) a jako Glum jsem kupříkladu měla v zubech přinést čistou ponožku. Třezalka jako Melian tančila na Slavíky z Madridu. A Polly nás jako Huan měla poslepu poznat… To je ukázka úkolů. A pravdy? Arwen na sebe práskla, jak udělala Aragornovi scénu, když se dozvěděl o Eowyn a tak museli Eowyn s Faramirem odjet do Ithilienu a Bombadil prozradil, co že je vlastně zač. A jako taková třešnička jsme chudáka Polly dvakrát nutili vyjmenovat hobití rodokmen. Jednou vyjmenovat Beladoniny sourozence a podruhé Růžiny děti. Měla z toho docela trauma.
(Melian připravuje Slavíky)
(Polly jako Arwen recituje odu na Aragorna. Mimochodem, ta báseň byla fakt dobrá, máš ji ještě?)
(Irith jako Galadriel dává Gimlimu vlasy)
(Huan se připravuje)
(Huan!)
(Maskování)
Neděle - A neděle už byla jen klasicky uklízecí. Ráno přijela Třezalčina rodina, takže jsme se navzájem krásně motali pod nohy. Uklízeli jsme, luxovali a balili. Já šla vynést koš na kompost, a protože se mi nechtělo brát boty, šla jsem naboso. A vysloužila jsem si tak nevěřícné kroucení hlavou od Třezalčina tatínka. Aredhel se opět ujala luxu, jak je jejím oblíbeným zvykem a já s Polly jsme zatím dopočítávaly ten zatracený úkol z matiky, se kterým jsme se tady mořily celý víkend. Prostě pohoda.
Po skončení úklidu nám do odjezdu zbývaly ještě dvě hodiny. Sesedly jsme se okolo stolu a začaly diskutovat. Nad slashem. Diskuze byla zajímavá hlavně proto, že vedle v kuchyni byla Třezalčina mamka, která to nevěřícně poslouchala. Ale bramboráky, které nám k obědu udělala, byly moc dobré a tak to asi nakonec rozdýchala v pohodě.
Loučení bylo smutné, ale ještě ne tak moc smutné, neb jsme já, Polly, Šárka a Aredhel jely spolu do Prahy. Zamávaly jsme tedy Třezalce, nasedly do vlaku a vyrazily směr Plzeň. Tam jsme přesedlaly na vlak do Prahy. Který hodinu stál ve stanici. Hodinu. Takže jsme místo v půl čtvrté přijely v půl páté. Nuda to ale ani moc nebyla, diskutovaly jsme kupříkladu nad Jeremiášem, sebevrahy nebo siny a cosiny.
Já s Polly jsme vyskočily na Smíchovském nádraží, zatímco Šárka s elfkou jely dál. Poslední loučení tak nebylo zas tak smutné - vždyť jsem věděla, že se s Polly uvidím další den ve škole. Ale co chudáci ti ostatní, co se s námi uvidí až za dva měsíce?
Žádné komentáře:
Okomentovat