Slibovaná druhá část povídky. Jak dopadne honba za zbývajícími hobity? Zmoudřel už Smíškův poník? A odpovědi na mnoho dalších otázek najdete níže.
Změna plánu, 2. část
"Ale já myslím, že máme jít tudy." Protestoval Sam, sice ve Starém Hvozdu nikdy nebyl, ale ta cesta, kterou zrovna šli, se mu vůbec nelíbila. Plahočili se cestou necestou, přes příkopy a kořeny.
"Ne, určitě je to tudy." Hájil se Frodo (popravdě ani on nevěděl, kudy se dát, jen se mu nechtělo se vracet). Prošli pod stromy a po chvíli přišli na malou paseku.
"Tak a tady se nasvačíme." Prohlásil Pipin a sedl si vedle velké vrby, která rostla u břehu. Opřel se zády o kmen a vyndal si ze svého batohu jídlo. Sam s Frodem si tedy také posedali a dali se do svačení.
Sedělo se jim dobře a po dlouhé chůzi byli unavení. Šumění listů ve větvích je pomalu uspávalo, až usnuli úplně. Jako první se vzbudil Frodo, chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, kde je. Poté rychle vstal a vzbudil ostatní. Spíše jen Sama, protože Pipin nebyl k nalezení.
"Pipine! Pipine! Kde jsi?" Na odpověď zaslechli jen slabé zahuhlání.
"Vychází to od někudy z té vrby." Podotkl Sam. "Jak může vrba mluvit?" Začali tedy prohlížet vrbu.
Najednou Frodo zděšeně vykřikl "on je vevnitř! Čouhají mu nohy!"
"Rychle, přines sirky, stromy se přece bojí ohně."
Sam tedy u kořenů staré vrby rozdělal oheň (kupodivu už na dvacátou sirku). Pipin začal ječet
"Nechte toho! Uhaste to, říká, že mě jinak rozmáčkne. Uhaste to!"
Sam velmi pečlivě přenesl oheň na stranu a s výrokem "aspoň to nějak využiju" si začal opékat jablka.
"Co teda budeme dělat?" zeptal se vyděšeně Frodo.
Ale na to měl Pipin vynikající řešení: "podejte mi něco k jídlu a ta vrba mě snad časem pustí."
Frodo nechal své (mírně psychicky narušené) kamarády u vrby a vydal se hledat pomoc. Po přibližně sto krocích něco zaslechl. Znělo to, jako kdyby někdo něco zpíval, něco nelogického. Ale Frodo se přesto za tajemným zpěvákem vypravil. Byl to podivný veselý mužíček v modrém kabátě, který vesele poskakoval po okolí (ten mužíček poskakoval, jak se zdálo, kabát si vlastním životem zatím nežil).
"Pomoc, pomozte nám. Můj kamarád uvízl ve vrbě!" Prosil Frodo a svou prosbu doprovodil zuřivým zataháním za mužíčkův kabát.
"Víte, kdo jsem? Já jsem Tom Bombadil! Říkáte ve Vrbě? Nic horšího? Tak to hned napravíme." Tom přešel k vrbě a začal do ní něco hučet. Po chvíli Vrba své sevření uvolnila a Pipin byl volný.
"Tak kamarádi, půjdete domů se mnou! Na otázky bude čas u večeře. Pojďte za mnou, jak nejrychleji umíte." S těmito slovy Tom Bombadil vyrazil. Hobiti mu sotva stačili, a časem se mezera mezi nimi tak zvětšila, až Toma ztratili úplně. Z dálky uslyšeli veselý Tomův hlas "nebojte se chlapíčci, jděte podle Opletnice. Správný dům vám ukazují velké žluté svíce."
Když hobiti dorazili (s dost velkým zpožděním) do Tomova domu, dostalo se jim vřelého přivítání. Byla jim představena Zlatěnka, krásná dcera řeky, která je zavedla do koupelny a později i na večeři. Večeře byla velmi štědrá (nutno dodat, že se Tomovy zásoby jídla po odchodu hobitů výrazně ztenčily) a hobiti si u ní vesele povídali a hlasitě zpívali.
Jen Pipin byl trochu zaražený, ale nikdo nevěděl proč (nebo to raději vědět nechtěl, ale pravděpodobně za to mohlo velké azurové cosi). Tom se jich vyptával tak šikovně, že se mu Frodo svěřil i s věcmi, o kterých sám nevěděl. Poté je Tom zavedl do jejich pokoje a popřál jim dobrou noc.
Rozepisovat se o tom, co se komu zdálo, by možná bylo efektní, ale pravděpodobně ne efektivní. Dozvěděli bychom se jen, že Frodo se ve svém snu procházel po Kraji, Sam u Dna Pytle pěstoval zelí (které mu neustále někdo kradl) a Pipin utíkal se Smíškem s plnou náručí jablek z dosahu Červíkových psů.
Ráno je Tom probudil a oznámil jim, že dnes je venku ošklivo. "Bude lepší, když dnes zůstanete v mém domě. V dešti se cesta špatně hledá a zítra by už mělo být pěkně." (Sam nikdy nepochopil, jak může někdo předpovídat počasí bez kvalitní rosničky).
Unavení hobit tedy dali na Tomovu radu (především proto, že měli hlad) a zůstali. Tom jim den čekání zpestřil tím, že jim vyprávěl příběhy o všem možném. Dozvěděli se o dědku Vrbákovi, Hvozdu a bytostech, které v něm žijí, o mohylových vrších a jejich přízracích a mnoho dalších věcí, které by možná raději ani nevěděli. Ani si neuvědomili, jak rychle ubíhá čas. Když Tom Bombadil skončil se svým vyprávěním, dali si večeři (stajně bohatou, jako minulý den) a šli spát.
Cvalimír se vzbudil brzy. Vstal a šel do kuchyně připravit snídani a jídlo pro Smíška na cestu. Ale ukázalo se, že přece jen tak brzo to zase nebylo. Na kuchyňském stole našel lístek, na kterém stálo: Promiň, musel jsem za nimi vyrazit co nejdříve.
"To jsem mohl tušit!" vykřikl Cvali. Myslel si, že to tak dopadne, ale přesto v hloubi duše doufal, že jeho kamarád dostane rozum (očividně marně). Bylo holé šílenství dát se dobrovolně na cestu vstříc smrti. Navíc, když se snaží dohonit ostatní, o který vlastně neví, kde zrovna jsou. Samozřejmě, teoreticky to věděl, ale z našich zkušeností (nebo spíš zkušeností Cvaliho) se teorie a praxe velmi lišili. Cvali zaklel. Zůstal sám (pokud tedy nepočítáme několik tisíc hobitů, kteří v Kraji žili).
Smíšek jel Starým hvozdem. Včera pečlivě studoval mapu, aby měl jistotu, že se neztratí. Ale tady v hloubi lesa mu to moc nepomohlo. Bylo velmi obtížné udržet směr, lépe řečeno, nešlo to. Smíšek šel po úzké pěšině (pokud to byla pěšina) už docela dlouho. Cesta se klikatila mezi stromy a na některých místech se úplně ztrácela.
Cítil, že ho stromy pozorují. Měl z nich strach. Vypadalo to, jako by se hýbali, pomalu, ale nepřátelsky. Už několikrát ve hvozdu byl, ale nikdy ne tak hluboko. Konečně začínal věřit pověstem o hrozivých stvořeních, která zde (pravděpodobně) žijí. Ale musel jít dál.
Najednou se jeho poník zastavil a odmítalo se pohnout. "No tak, co je s tebou. Tady zůstat nemůžeme." Snažil se ho Smíšek donutit k pohybu. Z plných sil tahal za otěže. Poté si stoupl za poníka (dost nebezpečná pozice) a snažil se ho odtlačit. Pak to vzdal. Posadil se na blízký pařez a dal si svačinu. Poník se mezitím poklidně popásal okolo.
O chvíli později se znovu vydali na cestu. Teda spíše se dali do pohybu. Cesta zmizela. A tak Smíškovi nezbylo nic jiného, než spoléhat na svůj (dost pochybný) orientační smysl. Nakonec se smířil s tím, že šel za nosem (tedy, lépe řečeno šel za svou křivou bradou), střídavě za sebou táhl a částečně před sebou tlačil svého poníka, a doufal, že někudy z Hvozdu vyjde. Ale jak zjistil později, Hvozd byl velmi rozlehlý.
Když Tom Bombadil přál hobitům dobrou noc, neustále jim opakoval: "Vyhněte se Mohylám, a kdybyste přece jen na nějakou narazili, obejděte ji po západní straně. Po západní straně, zapamatujte si to!"
Jediný, kdo si to zapamatoval, byl Sam a dával to náležitě najevo. Pokaždé, když uviděl nějaký kámen, zvolal: "Stát! No tak, zastavte se." A když se všichni zastavili, nastala diskuse o tom, kde je západ. Zrovna jedna taková situace právě nastala.
"Přišli jsme tudy a měli jsme jít na sever, takže západ je tam." Snažil se zorientovat Sam.
"To je hloupost, šli jsme přece na východ, takže západ je tam." Protestoval Frodo.
Pipin už měl dost toho jejich překřikování, a tak se rozhodl, že jejich spor ukončí (nebo se o to alespoň pokusí) "Támhle je východ!" řekl a nadšeně ukazoval do údolí.
"Jak jsi na to přišel?" zeptal se podezřívavě Sam, který moc dobře věděl, že Pipin nedokáže určit, jestli je východ napravo nebo nalevo od severu.
"Jednoduše," hájil se Pipin " vede tam cesta, takže tam asi bude logicky východ z tohohle bludiště pochybných kamenů."
Sam s Frodem se na sebe podívali. Pipin zjevně netušil, o čem se tu dohadují.
Svůj spor vyřešili tak, že ten kámen prohlásili za obyčejný šutr a každý ho obešel z jiné strany (snad některá bude ze západu). Poté jeli dál a mohylám se vyhýbali velikým obloukem (Frodovi totiž v GPSce došly baterky, protože ji Pipin používal na své "pochybné hledání malého něčeho" jak to Frodo nazýval).
Snažili se vymotat z bludiště mohyl, a když konečně dojeli k cestě, oddychli si. Do Hůrky už to nebylo tak daleko, a nemohli se dočkat teplého jídla. Ale strážný u Hůrecké brány jim zkazil náladu, vyptával se jich na dotěrné otázky.
"Kdo jste a co tady děláte?" zahájil konverzaci (po tom, co je zesměšnil kvůli jejich nížce).
"Jsme hobiti z Kraje a hledáme tu nocleh." Chopil se iniciativy Frodo.
"Ach tak, Krajani." Pronesl strážný, jako kdyby to byla nějaká urážka. Pipinovi hlasitě zakručelo v břiše.
"Tak můžeme projít nebo ne?" zeptal se rozčilený Sam, který nesnášel, když si někdo dělal legraci z jeho pána.
"Ale jistě, jen běžte malí hobitci." Neodpustil si strážný poslední poznámku, než je pustil dovnitř.
Šli do kopce po hlavní ulici, než přišli před hostinec. Vítr pohupoval vývěsním štítem, na kterém stálo: U Skákavého poníka.
"To je ono. Tenhle hostinec nám Tom doporučoval." Řekl Sam a vešel dovnitř. Frodo hned u hostinského objednal pokoj na přespání.
"A na jaké jméno?" zeptal se hostinský zvědavě.
"Podhorský, jmenuji se pan Podhorský." Zareagoval Frodo pohotově. Hostinský Máselník je tedy zavedl do jejich pokoje a ukázal jim ho.
"Kdybyste něco potřebovali, stačí říct. A byli bychom rádi, kdybyste se ukázali dole a pověděli nám novinky z Kraje, ale jestli nechcete, tak nemusíte." Rozloučil se s nimi. O chvíli později jim poslíček donesl štědrou večeři.
Smíšek už nevěděl, jak je to dlouho, co vešel do lesa. Vypadalo to jako věčnost. Stromy byly všude stejně nepřátelské
"Klid, neboj se, nic nám neudělají. Jen se nás snaží malinko vystrašit." Šeptal svému poníkovi, ale pravý důvod byl spíš ten, že se snažil uklidnit sám sebe. Ano, měl strach. Bál se, že už nikdy nenalezne cestu ven, že se Pipinovi něco stalo nebo že se už nikdy nevrátí domů (a ze všeho nejhorší bylo, že měl hrocha).
Najednou uslyšel nějaký hluk. Poté, co přišel blíž, zjistil, že je to řeka. Konečně věděl, kde přibližně je! No jo, ale kterým směrem se má vydat? Tak vyrazil po proudu. Bylo to z kopce a vypadalo to, že tam je něco vzdáleně připomínajícího cestu. Šel po ní tak dlouho, až dorazil k malému domku.
Zvědavě zaklepal na dveře. Otevřel mu veselý človíček.
"Á hobit, že ano?" přivítal ho onen muž.
"Ano," odpověděl zaraženě Smíšek "nevíte, jestli…" Dál se nedostal, malý mužík mu totiž skočil do řeči.
"Pojď dál, já jsem Tom Bombadil. Zlatěnko! Přichystej něco k snědku, máme tady na návštěvě dalšího hobitíka."
A tak byl Smíšek nucen u Toma zůstat na (ne)dobrovolné svačině.
"Copak dělá hobit tak daleko od domova? Nemá to něco společného s těmi ostatními hobity, kteří tu byli před nedávnem?" zeptal se Tom.
Smíšek se rozzářil (tedy rozzářil by se, kdyby na sobě měl miliony světýlek) "Oni tu byli? A kdy? Nestalo se jim nic? A měli pořád namířeno do Hůrky?" vyhrkl ze sebe.
Tom se na něj překvapeně podíval a poté mu postupně odpověděl na všechny jeho otázky. "Ano, byli tu. Odjeli ráno. Vypadali docela v pořádku, pokud tedy nepočítáš to, že se toho malého pokusil sníst dědek Vrbák. A myslím, že mířili do Hůrky a potom říkali něco o Roklince."
"Cože? To vrbové něco se pokusilo sníst Pipina? Ale neublížil mu, že ne?" zeptal se Smíšek se strachem v očích. Přesně tohohle se obával.
"Ne, byl relativně v pořádku, ty budeš asi Smíšek, viď? Dost mi toho o tobě vyprávěl." Smíšek si oddych, Pipinovi se tedy nic nestalo, i když slovům "relativně v pořádku" moc nedůvěřoval. "Musím za nimi, pomohl byste mi?" oslovil Toma.
Tom se na něho usmál "Samozřejmě, pokud je ale chceš dohonit, tak si musíme pospíšit!"
A tak se Smíšek vydal na cestu s Tomem Bombadilem. Jeli opravdu rychle a Smíškův poník často měl práci s tím, aby nezaostával. Ale Tom si se Smíškem povídal, a tak jim cesta rychle utekla. Najednou Tom zastavil.
"Co se stalo?" zeptal se vystrašený Smíšek.
"Nic, jen tady končí hranice mého kraje a mě hranice leká, navíc Zlatěnka mě čeká." S těmito slovy se Tom rozloučil "Do Hůrky to už není daleko, to zvládneš dojet sám."
A tak Smíšek zůstal znovu sám. Díval se za Tomem, dokud mu nezmizel z očí a poté se pomalu rozjel směrem k Hůrce. Aby se přiznal, docela rád by poznal pivo U Skákavého poníka.
Po večeři se hobiti vydali do společnosti. Chtěli zjistit, jestli se Černí jezdci dostali až sem. A Pipin ostatní přemluvil, aby mohl ochutnat zdejší pivo. Jakmile vešli do místnosti, Máselník je představil a ostatní je vřele přivítali. Byli donuceni převyprávět novinky z Kraje. Frodo poté ostatním zazpíval písničku o krávě a Měsíci. Dav posluchačů nadšeně tleskal.
"Zazpívejte nám to ještě jednou!" prosili. Koupili Frodovi pivo a on tak musel zpívat znovu. Ostatní se k němu vesele přidávali- rytmus byl známý a slova chytlavá. Na konci Frodo nadšeně vyskočil, ale ztratil rovnováhu a spadl pod stůl. V letu si čirou náhodou nějakým neznámým způsobem navlékl Prsten.
Dav ztichl. Všichni hleděli pod stůl a snažili se zjistit, co se vlastně stalo. Ale jediný kdo to věděl, byl Frodo. Rychle se podplazil pod stoly na druhý konec hospody, kde si Prsten sundal. Oddechl si a rozhlédl se po okolí, jestli si toho někdo všiml. Všichni byli shromáždění u místa, kde se Frodo ztratil. Všichni kromě Chodce- podivné postavě v kápi, která Froda pozorovala už od té doby, co do hospody vešli.
Chodec na Froda kývl a pomalu k němu došel. "Chtěl bych si s Vámi někde v klidu promluvit." Řekl.
"D-dobře. Později si s vámi promluvím" Vysoukal ze sebe Frodo a nenápadně se vzdálil. Došel ke svým kamarádům.
"Co to bylo, pane Frodo? Gandalf Vám říkal, že ho nemáte používat." Šeptal naštvaně Sam.
Frodo se začal omlouvat, "byla to nehoda, jako kdyby se mi na prst navlékl sám."
U krbu mezitím probíhal spor. "Viděl jsem ho a potom jsem ho neviděl. Víte jak to myslím, prostě jsem viděl, že ho nevidím."
"Ano, prostě tam najednou nebyl." Dohadovali se dva přítomní.
"To bude určitě omyl," vložil se do toho Máselník "určitě se vám jen něco zdálo."
"Ano, je to omyl. Vidíte, jsem tu." Hájil se Frodo. Ostatní se na něj podezřívavě podívali.
"Jak nám tedy vysvětlíte vaše nenadálé zmizení?" zeptal se Froda nějaký nedůvěřivý cizinec.
"Jednoduše, poté co jsem spadl, tak jsem se pod stoly rychle odplazil támhle k Chodcovi." Řekl Frodo a ukázal směrem, kde seděl zadumaný Chodec.
Po této příhodě se hostinec rychle vyprázdnil. Atmosféra posmutněla, a tak se hobiti vrátili do svého pokoje. "Tys to tedy pokazil." Povzdychl si Sam.
"Mám stejný názor." Ozvalo se a ze stínů vykročil Chodec.
"Vy?" zeptal se vyděšeně Frodo.
"Slíbil jste, že si semnou promluvíte, pane Pytlíku." Pousmál se Chodec. Frodo sebou při vyslovení svého pravého jména trhl. "Takže jste pan Pytlík... Měl byste být opatrnější." Vychutnával si své vítězství Chodec.
"A kdo vlastně jste vy?" zastal se Sam svého pána.
A tak jim Chodec vysvětlil, že jeho pravé jméno je Aragorn, že ví o jejich cestě a že je povede. "Ale nezapomeňte, pane Podhorský, že si musíte dávat velký pozor." Ukončil své vyprávění.
V tom se ozvalo zaklepání na dveře a vešel pan Máselník. "Přišel jsem vám popřát dobrou noc. A vzpomněl jsem si, že tu před časem byl Gandalf. Povídal, abych vyhlížel hobity z Kraje, hlavně jednoho, který se jmenuje Pytlík. Prý bude cestovat pod jménem Podhorský a popis také sedí na vás."
"On tu byl Gandalf?" skočil mu do řeči Frodo. "Ano dal mi pro vás dopis, měl jsem ho poslat do Kraje, ale nebyl na to čas. Prosím odpusťte mi to." Omlouval se Máselník.
Frodo mu vytrhl dopis z ruky a přečetl si ho. "Dobrá, Aragorne, půjdete s námi."
"Tak já asi půjdu. Snídani budete mít připravenou na sedmou hodinu. Dobrou noc." Rozloučil se s nimi Máselník a odešel.
"Jsem rád, že jste se rozhodli moudře" prohlásil Aragorn. "Zítra odejdeme brzo a půjdeme po neznámých stezkách, aby nás nikdo nesledoval. Doufám, že odteď už nebudete tropit hlouposti. Nikdo z vás si nemůže dovolit ohrozit naše tajemství."
"Na nás se můžete spolehnout." Řekl Pipin (to, že se o chvíli později přerazil o postel a shodil stůl na zem, byl jen nepodstatný detail).
"Jsem rád, že si rozumíme. Takže všichni chápete, že o jménu Pytlík nesmí padnout ani slovo, že? A o Prstenu platí totéž."
"Samozřejmě." Odpověděli mu hobiti jednohlasně.
Poté se připravovali na noc. Dali si druhou (a třetí) večeři a potichu si na pokoji povídali. Aragorn tam zůstal s nimi, aby je hlídal.
Najednou někdo jemně zaklepal na dveře. "Hledám pana Pytlíka." Ozvalo se. Aragorn vystartoval a za setinu vteřiny povalil nově příchozího na zem a držel mu nůž pod krkem. "Kdo jsi a co tu pohledáváš?" vyslýchal ho.
Ještě než se příchozí zmohl na slovo tak Pipin zvolal "Ale to je přece Smíšek. Vidíte? Říkal jsem, že za námi přijde!" a vběhl Smíškovi do náručí.
Aragorn rychle vstal a zatvářil se takovým způsobem, který naznačoval, že se tahle situace nikdy neudála. Smíšek Pipina objal a poté co se (velmi složitým způsobem) vyhrabal na nohy, se pozdravil s Frodem a Samem.
Další den se vydali z Hůrky pryč. Vzali sebou jen jednoho poníka, a šli pěšky. Aragorn ostatní přesvědčoval, že stezkami kterými půjdou, by koně neprošli.
Aragorn vyšel na kopec a zhodnotil, jakou vzdálenost už ušli. Podle jeho výpočtů, šli moc pomalu. Ti hobiti zjevně nebyli trénovaní na dlouhé tůry, na které byl zvyklý on. Nyní už na vrchol dorazil i Sam s Frodem. Posadili se na kameny a odpočívali.
Trvalo ještě dost dlouhou dobu, než zaslechli tlumené zvuky. Časem se ukázalo, že to je smích. Smíšek s Pipinem se celou cestu smáli a někdy to došlo tak daleko, že ani nemohli jít. Přesně taková chvíle právě nastala. Oba dva se váleli na zemi a vydávali neidentifikovatelné zvuky.
Aragornovi už došli nervy. Došel k nim a násilím oba zvedl (dalo mu to dost práce, protože hobiti docela rychle znovu padali na zem).
Poté co se uklidnili, se znovu vydali na cestu. První šel Frodo, za ním Sam potom Pipin, Aragorn a Smíšek. Normálně by šel Aragorn první, ale nyní dostal spásný nápad. Možná, že když půjde mezi Smíškem a Pipinem, tak se oni dva umoudří, a přestanou se konečně smát...
No, nepomohlo to, akorát se všichni ztratili.
"Ach, jo" povzdechl si Aragorn "toho Smíška nám byl Sauron dlužný!"
