Irith na exkurzi aneb Hobitomaniaka se neodváží pustit za hranice

Původně jsem o téhle exkurzi vůbec nechtěla psát, ale poté, co jsem v Budyni objevila sochu sv. Peregrina, bylo mi jasné, že prostě musím. Tak si to užijte! Bude samozřejmě následovat druhý, hobití díl :-)

---

To, že dějepisná exkurze do Českého středohoří proběhla hned po Dni hobitů, bylo velice neočekávané a velice vyčerpávající. Vstala jsem, jako včera, ve třičtvrtě na šest. Snídani jsem (taky si říkám, jak jsem to mohla udělat) oželela s tím, že se najím v autobuse. Baťoh jsem měla úplně narvaný jídlem, které zbylo od včerejška s tím, že se o něj s Polly podělíme a dojíme ho. Odjezd byl od školy ve třičtvrtě na sedm. Přišla jsem tam ve čtyřicet, nastoupila a… Polly nikde. Počkala jsem pár minut, přežila vyčítavé pohledy od profesorky (Lobelie Pytlíková ze Sáčkova), co to mám za nezodpovědného bratrance a ve čtyřicet pět začala panikařit. Tak jsem vytáhla mobil, že Polly zavolám (už se čekalo jen na ni). Esemeska. Polly úpěnlivě žádá, ať ji zabiju jemně, že jí bylo přes noc strašně špatně a že nedorazí. V tu chvíli jsem chtěla spáchat sebevraždu. Můj úmysl umlátit se termoskou k smrti byl ale překažen vedoucím zájezdu (dle minulého dne mu budu říkat Ota), který nám rozdal krásné sešity s umělecky vyobrazenými sáňkujícími tučňáky na deskách, kam si máme zapisovat, kde jsme byli a co tam viděli. Navíc se ještě mělo ke každému místu přikreslit obrázek, super. Fakt bych tu Polly nutně potřebovala. To se vystupňovalo poté, co jsem zjistila, že jsem si do foťáku zapomněla dát kartu a mám tedy kapacitu 34 fotek na interní paměti. Ze zoufalství jsem se začala učit španělštinu (nebo spíše číst Společenstvo). První zastávka a částečné rozptýlení z apatie na sebe naštěstí nenechalo dlouho čekat.

Klobuky - Tedy, zastávka je dost špatný název. Tohle byla spíš projížďka. Projížděli jsme totiž kolem vesnice Klobuky a především kolem jednoho políčka za Klobukami, na kterém je takový hezký zarostlý plot a menhir. Bylo nám vysvětleno, že to menhir v žádném případě není. Takže to prosím čtěte jako menhir-ve-velkých-uvozovkách. To kamenné těleso je tedy vysoké asi tři metry, velice zahnuté a podle všeho zřejmě i pohyblivé. Každý rok prý udělá jeden krok a až dojde až do Klobuk, nastane konec světa. Říká se mu kamenný muž, pastýř, voják atd… já hlasuji pro menhir-ve-velkých-uvozovkách :-)

Peruc - Vesnička známá legendou o Oldřichovi a Boženě, malířem Emilem Fillou a barokním zámkem. Naše první opravdová zastávka směřovala právě sem. Když jsem vyskočila z autobusu, okamžitě jsem toho zalitovala, protože byla příšerná zima, vážně strašná. Mrzla jsem celý zbytek dne a krátké přejezdy autobusem byly tak akorát na rozmrznutí. Boženina studánka, tedy místo kde podle Václava Hájka z Libočan stávala (přímo na návsi…), se opravdu nedala přehlédnout. Byl nad ní vztyčený obrovitý romantický altán (asi aby do ní nepršelo :-) ).

Peručtí zkrátka dokáží z této pověsti velice dobře těžit. To se potvrdilo, i když jsme hledali Oldřichův dub a místo dubu jsme dle orientačních cedulí našli přibližně tři hotely s názvy jako "Oldřichův dub", "Velký Oldřichův dub", "U Oldřichova dubu"…. Ale hledání nakonec bylo úspěšné a stálo za to. Dub je vážně obrovský a nádherný. Pokud budeme věřit pověsti, měl by letos slavit tisícté desáté narozeniny a docela na to i vypadal. Ale možná za lehce zubožený stav mohly i ty dva požáry, které přežil a které ho poničily tak, že musel být sepnutý železnými obručemi. Boženin dub, který měl stát o kus dál, už odnesly věky a nezůstalo po něm vůbec nic.

(jak jsem stvořila studánku do toho tučňákového sešitu. Fakt mi tu Polly chybí)

Budyně nad Ohří - Vodní hrad vystavěný prvními Přemyslovci a dlouhou dobu sídlo Zajíců z Házmburka. Zajícům ho výměnou za Žebrák dal Jan Lucemburský a Zajíci na něm šťastně žili až do té doby, než ho Jan Zbyněk Zajíc musel prodat, když celé své jmění dal alchymistům, kteří mu, podobně jako Rudolfu druhému, měli vyrobit zlato a kteří ho ale pouze okradli o poslední tolar. Mezi známější alychymisty, které zde hostil, patřil i John Dee, Tycho de Brahe, nebo český rytíř Bavor Rodovský, který kámen mudrců sice neobjevil, ale zato tu napsal úplně první českou kuchařskou knihu. Asi nejslavnější majitel zámku byl Jan Zajíc z Házmburka, který zde uspořádal dvě obrovité představení "Turci obléhají Budyni", který o tom napsal slavnou Sarmacii a kterému celý hrad málem spadl na hlavu, když vybuchla prachárna a celou polovinu hradu to kompletně rozmetalo.

Toť k historii a teď se už vraťme k naší výpravě. Když jsme přišli k hradu, byl nám dán krátký rozchod, neboť prohlídka měla začínat až asi za čtvrt hodiny. Pár podnikavějších jedinců se pokusilo vykopat poklad, na který se měl z výklenku dívat alchymista Kvasnička, pár zodpovědnějších začalo, zatímco jim drkotaly zuby zimou, kreslit průčelí hradu a ti ostatní se jen nenápadně poflakovali kolem. Nicméně sympatická průvodkyně po chvíli přišla a prohlídka mohla začít. S ohledem na skupenství, ve které se náš dech začínal pomalu proměňovat, nás zavedla dovnitř, že takové ty úvodní informace řekne ve Zlatém, Zeleném nebo také Rytířském sále (to je prosím více názvů pro jednu místnost). Byl to dobrý tah. Zelený sál je totiž vyzdobený nádhernými barevnými freskami, takže se během výkladu rozhodně bylo na co dívat. Na čelní stěně sálu byl vyobrazen obrovský rodokmen Zajíců a po stranách potom výjevy ze života Zajíců z Házmburka. Rozhodně nejkrásnější sál hradu.

(Nepovedlo se mi sehnat fotku, která by to vystihovala. Zkrátka se tam zajeďte podívat)

Potom zmíním ještě vycpaného draka, kterého si Jan IV Zajíc přivezl z cest po Egyptě, což je mimo jiné i nejstarší vycpanina na světě (kam se hrabe Brno…), museum Antonína Jandy, což byl místní kronikář a alchymistickou laboratoř, kde Jan Zbyněk Zajíc rozpustil v kyselinách veškerý svůj majetek.

Po skončení prohlídky se ještě vyčlenila menší skupinka, která šla oběhnout město a podívat se na hrad z druhé strany (od vodního příkopu) a pak jen hurá rozmrznout do autobusu a dál.

U mě se začaly projevovat účinky akutního hrocha, takže jsem byla absolutně nešťastný a opuštěný hobit, který si ze všeho nejvíce přál spát a zapomenout na to, že tu s ním Smíšek není. Už vážně chápu, jak se Pipin cítil v Gondoru.

(Můj pokus o stylový obrázek)

Úštěk - Městečko proslulé filmem Rebelové, židovským ghetíčkem (rozloha dva menší domy) a kostelem, který je nonstop zavřený. Z autobusu jsme vyskákali přímo u ghetta a jako první měli na programu prohlídku synagogy.

Paní průvodkyně nám venku, přede dveřmi synagogy, udělala obšírný výklad, co se pohnuté historie synagogy týče (skoro zřícení, přestavování, sklad brambor, sklad ovcí, sklad kůží, další skoro zřícení, opravení). Po půl hodině, když už jsme se téměř proměnili v rampouchy, nám vesele oznámila, že půjdeme dovnitř, protože nás už určitě bolí nohy. Ujistili jsme ji, že nohy jsou aktuálně náš poslední problém. Synagoga je asi nejzajímavější židovská památka v Čechách. Nejen, že stojí na téměř kolmé skále a má proto čtvercový půdorys, ale ještě ke všemu má absolutně netypickou věžovitou střechu a dvě sklepní místnosti, ve kterých byla tajná škola. Celá stavba je mohutně zrekonstruovaná (2003) a ta nádherná výmalba stěn a stropu, je ruční práce. Ano, ruční práce nějaké malířky, která se na tom se štětečkem a paletou musela mořit snad dva roky.

Po prohlídnutí synagogy šla jedna polovina do sklepních prostor a druhá vystoupala na galerii pro ženy. Bylo to tam, jako kdybychom vešly do jiné budovy, do jiného světa. V životě bych neřekla, jaký rozdíl udělají dva metry. Pak se obě skupiny prohodily a naše se musela nacpat do přibližně tří metrů čtverečních podzemní učebny. Já jsem naštěstí byla namáčklá u vitríny s velice vzácným česko-hebrejským slabikářem a devítiramenným svícnem, takže, ač absolutně netuším, jak vypadal zbytek místnosti, tohle jsem si zvládla prohlédnout opravdu detailně.

(Tak takhle zřejmě vypadala ta učebna)

Následovala prohlídka dvou zajímavých míst v Úštěku. Jediného gotického dvojdomu v Čechách a Ptačích domků. Ptačí domky jsou doopravdy taková bidýlka, nalepená na strmé skále. Rozpadající se budky, které z jedné strany mají pět pater a z druhé jen jedno maličkaté, kdy z chodníku dosáhnete rukou na okap…

Pak klusem klus historickou žížalou jménem náměstí (a také jediná ulice v Úštěku) na zbytky hradu, kde byl rozchod. Rozchodu jsem se děsila celý den. Loni jsme v Chebu dostali rozchod dvě hodiny, ale to jsem byla s Polly, takže jsem se rozhodně nenudila. Zato teď… Je normální, že jste na dějepisné exkurzi a jediné, na co dokážete myslet je, že tu s vámi není Smíšek?

(Elegantně jsem se vyhla pokusu o synagogu)

Ploskovice - Zámek proslulý tím, že v něm přebýval poslední český král Ferdinand V, a že odtud pochází Dalibor z Koz(k)ojed, podle něhož je pojmenovaná slavná pražská věž Daliborka (ochránce lidu, který bojoval proti "zlému" šlechtici Adamu Ploskovskému). Za první republiky tady bylo Ministerstvo zahraničních věcí a za druhé světové potom nacistická Napola (škola pro mladé Němce). Zámek údajně (podle místních zcela určitě, podle všech ostatních naprosto nepravděpodobně) přestavěl (z původní tvrze) Kilián Ignác Diesenhofer jako letní královské sídlo v roce 1725.

Na prohlídku jsme byli rozděleni napůl, ale stejně jsme vždycky byli v jednotlivých místnostech tak namačkaní, že jsem měla šanci prohlédnout si tak tři úhle místnosti, jelikož zbytek zabírali mí spolucestující. Průvodkyně byly dvě, každá na jednu skupinu. Mě se sice podařilo vyfasovat tu lepší (minimálně neměla vadu řeči a nestihla celý zámek projít za čtvrt hodiny), ale stejně to bylo tak letem světem. O Ferdinandovi a historických souvislostech nám neřekla nic, zato přesně vím, že v pokoji komorné jsou flakony ze zlaceného skla a v salonu císařovny, dle jejích slov, "rytinky z teček". Ještě zmíním, že celý interiér zámku dělal Josef Navrátil. Z těch jednotlivých místností byl asi nejzajímavější hlavní sál, kde byl na kupoli stropu namalovaný zrcadlově převrácený orloj a ložnice císaře, kde císařova postel byla na pohyblivých válcích, aby se na ní mohl potulovat zámkem, pokud zrovna dostal nějaký ze svých epileptických záchvatů.

Po skončení prohlídky jsme ještě byli vyhnáni do mrazu venku (fakt šok, po krásném teploučku uvnitř v zámku), ale kompenzovaly to grotty, umístěné přímo pod zámkem, kde byla kromě spousty překrásných kašen i výstava jablek :-)

Ploskovice byly skvělé, dokonalá ukázka barokní architektury.

(Z kreslení čehokoliv jsem se pokusila vyvlíknout tímto patníkem)

Zubrnice - Po Ploskovicích nádherně tematicky laděná zastávka v nejmladším českém vesnickém skanzenu. Hrázděné domečky pěkné, pěkné, ale ty loňské skanzeny se mi líbily víc.

Ostatní šli buď kempit do jednoho z domečků (suvenýroviště), nebo se jít podívat na železnici, kde se také točili Rebelové. Já se ještě doběhla podívat na vodní mlýn, ale protože jsem neměla hodinky a tedy nevěděla, v kolik mám odcházet, zbytečně jsem si ho neprohlédla pořádně. Ve zbytku času jsem postávala kolem, vzpomínala na Smíška a pozorovala ostatní, na koleni pášící nějaké kresby, a pak se šla podívat na místní kostel. Kresbičky jsem totiž zásadně kreslila v autobuse. Odmítám zbytečně vytahovat ruce z tepla kapes.

(Můj asi nejlepší výtvor)

Velké Březno - Pro mě asi nekrásnější zámek dneška (taky mám na výběr ze dvou…). Rozhodně tu byl ale nejlepší průvodce. Bohužel jsem kvůli velké malosti :-) pokojů opět viděla v podstatě nic, ale ty útržky byly skvělé! Velké Březno si nechal vystavět Karel Chotek (dědeček Žofie Chotkové) jako spíš vilu, než zámek. O to to ale bylo hezčí. Takové útulné, ne tak pompézní jako obrovité, přeplácané zámky, na které jsme většinou zvyklí.

Tady si dovolím tu nezdvořilost a podrobněji zmíním nějaké pokoje, protože to vážně stálo za to. První místnost prohlídky, taneční sál, byl neobyčejně zajímavý pokoj. Po válce tu byl sirotčinec a této místnosti, kvůli jeho teplotě, přezdívali Stalingrad. Ale rozhodněji tu bylo tepleji než venku. V hudebním salonku byl zase klavír, kde hrával slavný skladatel Ferenz Listz (v sešitě jsem jeho příjmení měla napsané jako Lurtz :-) ) a kde pro Karla Chotka složil naprosto nehratelnou Husitskou píseň. Pak ještě jídelna, ve které byla podivuhodná nádoba, která se nakonec vyvrbila v zmrzlinovník. Nahoře, v patře byly dětské pokoje. Chlapecký a dívčí. V chlapeckém pokoji byla pronesena (ne mnou!!) nejpamětihodnější hláška dnešního dne. Průvodce totiž v té místnosti dvakrát dva metry říkal něco o tom, že zde je nábytek z tanečního sálu a najednou se odněkud z davu ozvalo "Tohle je taneční sál?". Pro břišní tance možná. V dívčím pokoji nám zase bylo vysvětleno, že v době, kdy tady malé Karlovy dcerky bydlely, se věřilo, že houpání dětem škodí, takže všechny kolébky byly napevno a děti se k nim přivazovaly. Když ale dítě moc protestovalo a křičelo, dávali mu čichat odvar z máku. A k dovršení všeho byly ty hezké zelené tapety v tomhle pokoji napuštěny arzenem. Takže tady máme svázané, zdrogované a ke všemu ještě přiotrávené dítě…

V tomhle zámku měl přebývat i Karel May, který zde napsal nějaké své nejznámější "májovky". Podle místních je slavná postava Old Shatterhand z jeho kovbojek ve skutečnosti zdejší rodák Olda Šetrný. Tak to by mě v životě nenapadlo. To, že tady May přebýval, dokazuje i poněkud neobvyklá panenka mladých slečen - indián s pravým skalpem.

Po skončení prohlídky jsem jednak pro Polly koupila stylovou čokoládu s obrázkem zámku (to, že má střevní chřipku a tudíž je můj dárek značně nevhodný mi bylo oznámeno až později) a šla se projít ven. Podle Lobelie tu měl být bývalý bazén, tenisový kurt a francouzská zahrada. Já nenašla ani tenisové hřiště, ani tu zahradu. Bazén nakonec objeven. Onu takovou dírou pět metrů čtverečných prostě nemůžete tak snadno přehlédnout. Ale prošla jsem si místní anglický park a konečně se mi podařilo na okamžik na Polly zapomenout a oddat se kouzlu okamžiku.

(Zoufalství vrcholí)

Stadice - Naše, naštěstí, poslední zastávka. Už jsme byli všichni úplně vyřízení a chtěli jsme jen spát. Místo toho jsme ještě jeli do hájku, kde prý mělo být Přemyslovo pole a kde byl jen památník s pluhem.

Po prohlídnutí toho jistě, kdyby nebyla taková zima, fascinujícího kouta naší vlasti a udělání pár pokusných fotek, jsme se sborem rozešli k autobusu. To nám bylo zatrhnuto Otem, který se rozhodl udělat přednášku na zdravém vzduchu. Ti šťastnější obsadili lavičky, my ostatní klepali kosu vestoje. Po čtvrt hodině už jsme byli zmrzlí tak, že jsme jen stěží nezačali hibernovat. Po půl hodině na okamžik došel Otovi dech, takže jsme se okamžitě rozeběhli k autobusu. Vráceni zpátky jsme byli s tím, že je ještě podmínečně třeba udělat společné foto. To se dělalo dalších deset minut. Do autobusu už jsme vlezli s jedinou myšlenkou "Kde - tady - mají - ústřední - topení?"

(Pro obhajobu: Pášeno ve zmrzlém stavu, ve tmě, na koleně a po paměti)

Odjezd domů a následné rozmrznutí už v pohodě. Bez Polly to byla v autobuse neuvěřitelná nuda a nejzábavnější okamžik nastal, když jsme se uprostřed Prahy náhle zastavili s tím, že dále jet nemůžeme, protože řidič má vypotřebované takové to kolečko (kam se zapisuje doba jízdy)… Doma jsem okamžitě vlezla do vany i s čajem a pak rychle do postele, než stačím vychladnout.

Polly příští den, díky mým skvělým donucovacím metodám, do školy přišla, ale byla zelená jak sedma a evidentně jí ještě nebylo úplně dobře. Já to od ní nechytila, ale blbě mi bylo také. Dvakrát za sebou vstávat ve třičtvrtě na šest a zmrznout na kost...

Jen dodám. Kromě těch pokusů o kresbu ani jedna fotka není moje, nýbrž jsou stažena z internetu, z důvodu velké debility, týkající se paměťové karty do foťáku.

Postřehy z exkurze