Epidemie

Vím, že tímhle Jeremiášovi tak trochu hodně lezu do zelí, ale hobiti jednak elfíkům lezou do zelí rádi a jednak chci mít na Mittalmaru své povídky kompletní. Takže zveřejňuji i Epidemii. Asi ji už mnoho z Vás četlo na Anekronu2 ale co, ohlasy byly vesměs kladné a trocha smíchu neškodí. Povídka je napsaná na přání Jeremiášovi za Den všeho hobistva. Téma bylo, co se stane, když si členové Společenstva vymění role. Pojala jsem to tak trochu ve stylu Samových trablí a výsledek? No, zhodnoťte sami.

---

Epidemie

Elrond se znepokojeně popotáhl na křesle trochu výš a zamračil se. Měl problém. Buďme přesní, hodně velký problém. Abychom mluvili pravdu, on byl vlastně jediný, kdo ten problém neměl. Byla to nějaká nemoc, která začala tady, v Roklince, a postupně se rozšířila dál. Elrond si byl jistý, že je to nějaký ošklivý trik Nepřítele, ale nedovedl si představit, co by tím Nepřítel mohl sledovat. Začalo to před třemi dny. Krátce po Radě. Elrond už několikrát uvažoval o tom, jestli to náhodou nemohl způsobit Gimliho neuvážený útok na Prsten, ale stejně si prostě nedokázal vymyslet, jak by tímhle mohl Sauron chtít dostat svůj Prsten zpátky. Bylo to nesmyslné, bylo to šílené. A občas, občas to bylo i legrační.

Přišli na to v podvečer dne, kdy se konala Rada. Glorfindel tenkrát celý vyděšený přiběhl za Elrondem s tím, že Gandalf se mu ráchá v okrasném jezírku a snaží se tam vyjíst všechny ryby. Když k řečenému jezírku Elrond přiběhl, našel tam Gandalfa, který lezl po čtyřech, v puse nesl syrovou rybu a snažil se vecpat do malé jeskyňky v Elrondově sukulentové skalce. Sice se už několikrát ošklivě praštil do hlavy, ale to Gandalfovi nebránilo v tom, aby se snažil dál. Jedna a půl elfa (Elrond si velice zakládal na tom, že je z části člověk), se ho pokusili odtáhnout dál od skály, než se umlátí do bezvědomí, a promluvit si s ním. Gandalf ale začal syčet a bránit se. Po několika dobře mířených ranách a jednomu kousanci ho museli pustit, načež Gandalf naprosto nelogicky prohlásil "Oššškliví hobitsssi!" a po čtyřech odběhl pryč. Pokusili se ho najít, ale bezvýsledně. Pak měli dost dalších starostí a neměli vůbec čas někde Gandalfa nahánět. Ráno celou Roklinku vzbudila hrozná rána. Když vyděšené stráže otevřely bránu, našly před ní Gluma, s důležitým výrazem v obličeji a s divným dlouhým klackem, na jehož konci byl neobratně připevněný nějaký kámen.

"Doveďte mě za Elrondem, musím s ním vyřídit strašně důležitou věc!" pronesl hrdě. Tedy, pokusil se to pronést hrdě, ale úkol mu ztěžovala těžká skolióza páteře, která mu, ač se opravdu moc snažil, nedovolovala stát rovně a fakt, že slovo "strašně" s pouhými šesti zuby prostě nevyslovíte.

"Ale… kdo jste?" pokusil se jeden nedůvtipný elf o duchaplnou otázku.

"Jsem šedý poutník, Mithrandir mi říkají!" oznámil mu Glum.

Elf pomalu přikývl, začínal tušit souvislost mezi tímto stvořením a včerejším Gandalfovým blázněním. Rozhodl se tedy ze situace vycouvat, prozatím Gluma odpálkovat a poradit se s Elrondem na dalším společném postupu. "A nemůžete přijít později? Jste tu moc brzo." vykoktal.

"Čaroděj nechodí nikdy brzy! Ani pozdě. Přijde tehdy, kdy on chce!" štěkl na něj Glum, udeřil ho klackem do břicha a hrdě kolem něj prošel, míříc k Elrondově sálu.

Elrondovi nakonec nezbylo nic jiného než akceptovat, že Společenstvo teď povede Glum. Byl neúnavně vlezlý a pořád s ním chtěl mluvit o "stínu v mém srdci". Elrond nakonec ani neměl moc na vybranou, Gandalf se totiž ztratil. Ale asi nebyl moc daleko, protože mu někdo záhadně zdemoloval už třetí jezírko.

Potom to šlo od desíti k pěti. V poledne Elrond narazil na Aragorna, který se válel uprostřed mrkvového záhonu a hystericky se smál. O půl hodiny později ho potkal, jak se snaží do Pipinova pokoje tajně propašovat košík jablek. Pln podezření šel Elrond vyhledat Peregrina Brala. Našel ho, jak si před velkou nástěnnou malbou Isildura nacvičuje výpady se zbytky zlomeného meče. Elrond měl smůlu, že ho Pipin zahlédl, protože ho potom ještě dvě hodiny pronásledoval a vážným hlasem mu vyčítal, že chce poslat Arwen pryč za moře, místo toho, aby ji nechal být se svou láskou, tedy s ním. Elrond se ho zbavil, až když ho poslal, aby našel Gandalfa. Elrond neměl ani ponětí, jak Arwen vysvětlit, že člověk, který vypadá jako její milovaný Aragorn jí včera vyměnil pudr za pepř a za odpoledne stačil vyloupit dvě spíže. A bytost, která se jako její milovaný drsný hraničář chová, je asi tři a půl stopy vysoká, má hnědé kudrnaté vlasy a velké chlupaté nohy. Na(ne)štěstí ale aktuálně měla Arwen svých problémů víc než dost. Začalo to předevčírem večer, kdy se Elrondovi na chodbě někdo vrhnul kolem krku. Po zmateném boji Elrond zjistil, že je to mohutně nalíčený Legolas, navlečený v Arweniných nejlepších šatech, který ho úpěnlivým hlasem prosil, aby pro jeho lásku dal znovu skout zlomený Narsil. Elrond pro jistotu utekl. Ale když ho Legolas v noci navštívil už pošesté, klesal před ním na kolena a tvářil se tragicky, Elrond začal mít doopravdy strach. Aby se vlezlého elfa konečně zbavil, rozkázal, aby někdo ten pitomý meč konečně znovu skul a pro jistotu dveře své ložnice zabarikádoval. Ráno se Legolas co se týče tohoto, zřejmě uklidnil, ale pak se ukázal další aspekt této nemoci. Postižený si zřejmě neuvědomoval, že nemocní jsou i jiní než on a bral je tak, jak je znal předtím. Výsledek byl, že elfí blonďák zpod rohů bafal na Aragrona, který se, jakmile ho uviděl, začal vždycky svíjet smíchy. Po třetím pokusu o polibek to ale bývalý hraničář nevydržel a zbytek dne strávil na třešni a odmítal slézt dolů. Na Legolasovy pokusy vyšplhat se za ním reagoval tak, že po něm plival pecky.

Arwen naproti tomu včera vtrhla do hodovní síně s ležérním výrazem a s připraveným lukem. Sice zřejmě dostala Legolasovu identitu, ale rozhodně ne jeho trefu. Výsledek byl, že kdykoliv se v pečlivě upraveném zeleném oblečku objevila, celá Roklinka zalehla a rukama si chránila hlavu. Nikdo si totiž nebyl jist tím, co trefí. Po nějaké době si i většina dosud normálních obyvatel navykla zakrývat si uši, kdykoliv byla nablízku, protože měla tendenci v nestřežených chvílích pronášet něco poetického a z jejího: "Slunce stává rudé, v noci byla prolita krev" už se Elrondovi začínalo dělat špatně. Vysvobození z poetického utrpení přinesl až Pipin, když se vrátil i s poměrně zkrotlejším Gandalfem. Hobit, plně přesvědčen o tom, že je ošlehaný hraničář, za elfkou pořád neuvěřitelně dolézal a Arwen se (po několika pokusech o "Uzdravení toho ubohého půlčíka oslavnou básní na slavnou Elbereth") rozhodla, že raději zvolí defenzivu. Pipin se s ní totiž pokoušel milostně vrkat elfštinou, ale hobití ústa prostě nejsou stavěná na takový jazyk, takže výsledek většinou dopadal napůl příšerně a napůl udušeně.

Včera ráno zřejmě nemoc zasáhla i Smíška a Boromira. To, že se prohodili právě tihle dva, bylo dost tragické, protože od té doby bylo možné vidět Aragorna, sny Arathornova, Isildurova dědice a krále Gondoru a Boromira, syna Denethora, slavného kapitána Gondoru, jak spolu kradou mrkev, podtrhávají všem přítomným koberec a válí se po všem možném i nemožném v hysterických záchvatech smíchu. Včera v noci vzbudily Roklinku podezřelé rány, a když Elrond vyšel ven, spatřil Aragrona s Boromirem, jak se pokouší odpálit dvě bedny starých Gandalfových ohňostrojů a dohadují se, jestli pro větší efekt nemají dělat pyrotechnické pokusy i s Gandalfovou holí, kterou kdoví kde splašili.

Smíšek naproti tomu začal nějak nepřirozeně pokukovat po Frodovi, pořád si nedůvěřivě prohlížet tu velkou fresku o useknutí Sauronovy ruky, a všude se tahat s obrovským Boromirovým štítem. Zvlášť ten štít byl docela problém, protože byl skoro větší než samotný hobit a občas tedy nebylo jasné, kdo táhne koho. Nakonec musel Elrond Frodovi z důvodu Frodovy bezpečnosti instalovat do okna mříže, Smíšek, ač měl odhodlání získat Prsten stejné jako Boromir, byl rozhodně o dost menší, a tedy se oknem bez problémů protáhnul. Ale odmítal se odloučit od svého štítu, takže trochu nižší mříže byly dostatečná záruka ochrany.

Elrond si dal hlavu do dlaní. Aby totiž zmatku nebylo málo, dneska ráno se prohodili i Frodo a Gimli. Skončilo to tak, že Gimli co pět minut omdléval/dusil se/byl dušen/byl v bezvědomí/byl mrtvý a na všechny kulil nevinné tmavě hnědé oči v marné snaze vypadat tragicky, zatímco Frodo se pokoušel pohybovat v tradičním trpasličím brnění a s válečnou sekyrou. Gimliho nakonec uklidnili tím, že ho posadili do pokoje k Bilbovi a dali mu mapu Kraje. Jediný problém byl ale ten, že Bilbo se mezitím proměnil s Glorfindelem, takže teď steojedenáctiletý hobit elegantně tancoval všude možně a snažil se zpívat elfsky, což mu, jak už víme z Pipinova příkladu, moc nešlo. Glorfindel se zase o berličce ploužil po Roklince, pořád usínal a neustále vyžadoval Froda, Prsten, draka, Prsten, trpaslíky nebo Prsten. Frodo se s ním ale odmítal bavit, protože většinu času věrně běhal za Legolasem a snažil se zastavit na místě a ne setrvačností svého brnění pokračovat ještě několik metrů plynule.

Ale největší starost Elrondovi dělalo to, že minimálně už dneska večer musí Společenstvo vyslat na cestu. Ale nevěděl, jak daleko (jestli vůbec) by v tomto složení došli. Jak to tak vypadalo, musel by dle původního plánu vyslat devět společníků, v čele s důležitě se zubícím Glumem, který se opíral o dlouhou hůl a snažil se chodit po dvou a moc mu to nešlo. Dále by ve skupině byl jeden pochmurný hraničář v hobitím oblečku, který pořád trénuje se svým mečem, jenž je vyšší než on sám. Další hobit, který by před sebou kutálel nesmírně těžký šťít, Arwen, s její úžasnou trefou a poetickými ukrutnostmi, hobit, který má neustálou potřebu nosit brnění, které je dvakrát tak těžké jak on, dvě dvoumetrová, vychechtaná individua a trpaslík, kterému dělá největší problém zůstat pět minut bez jakéhokoliv zranění a který byl aktuálně strašně naštvaný, protože nikdo nebyl schopen ocenit jeho nevinné oči. Jen Sam byl ještě normální. Ale i o něj začínal mít Elrond doopravdy strach. Vyděsilo ho, když ho ráno nachytal, jak si dělá na vlasech uzly a u Elronda se navíc objevil jiný, soukromý problém. Najednou měl strašnou touhu sázet begonie.

Elrond si dal hlavu do dlaní a chvíli bojoval s nutkáním jít shánět brambory. Věděl, že za tohle může Nepřítel. Byl si tím jistý. Elrond v duchu zaklel. Tak tohle bylo od Nepřítele doopravdy velice podlé.

Ale Sauron za to nemohl. Abychom řekli pravdu, byl z toho dost zmatený. Bál se. Vůbec netušil, co je to za nemoc. Dokud to postihovalo jen běžné skřety, považoval to prostě za nějaké Elrondovy čáry máry, ale když za ním včera hlavní Černý jezdec, černokněžný král Angmaru, přišel s tím, že vyžaduje kořen a lamu, dostal doopravdy strach. Již zmíněného Nazgůla vyhnal, ale odpoledne za ním přišla i delegace vedená Ústy Sauronovými, která požadovala bílé roucho, palantír a ostrou černou hůl. Sauron se na ně sice ošklivě podíval a všichni zdrhli, ale rozhodně to ve Velkém Oku vzbudilo neklid. Ten neklid se vystupňoval dnes. Velký Sauron, největší pohroma Středozemě, výrobce Jednoho Prstenu, budoucí vládce světa a Morgothův nejlepší služebník, ten, který dokázal několik let, ne desetiletí, vodit za nos všechny elfy a velké krále Númenoru, totiž najednou dostal hroznou chuť zírat do umyvadla.