Hobití Silmarillion - Část dvě

Druhá část mé hobití "směsky". Potom už vás bude čekat asi nejzajímavější část vůbec - historie (alespoň mě to tedy bavilo nejvíc). A o čem to bude dneska? Nejdřív moje hrozně zmatené vysvětlení hobitího kalendáře, pak ještě zmatenější odstavec o hobitích svátcích, jak si přála Clarissa a nakonec malé odlehčení v podobě pátrání po tom, jak se říká hobitím dětem.

A ještě jedna věc. Úžasná Clarissa pro hobití Silmarillion vytvořila naprosto úžasnou "obálku", kterou bud odteď dávat pod každý Silmarillionský článek.

Galadriel, díky moc. Tohle je daleko skvělejší než ta Frodova lahvička i než cokoliv jiného. Díky moc!

---

Kalendář

Tady to bude hrozně zmatené a složité, protože jsem to měla napsané nějak, načež jsem se naštěstí rozhodla si to ještě jednou překontrolovat a zjistila, že to mám úplně blbě. Snažila jsem se to předělat co možná nejlépe a nejvíc srozumitelně, ale je to i tak hrozně složité. Takže doporučuji si to nejdřív několikrát přečíst a až pak se to snažit pochopit.

Hobiti používali jiný letopočet než ostatní národy Středozemě. Tedy, hobiti z Hůrky měli kalendář ještě odlišnější než ten Krajský, ale v zásadních bodech se shodoval. Krajský rok 1. odpovídal roku 1601 Třetího věku a začínal s prvním osídlením Kraje hobity. V Hůrce je rok 1 je rok 1300, tedy rok, kdy první hobiti přišli do Hůrky.

Ještě ale málo k historii kalendáře. Za dnů hobitího putování, tedy před tím, než se usadili v Kraji, používali hobiti svůj vlastní, zcela originální kalendář (podle mé skromné hypotézy mohl být shodný s původním Rohirským kalendářem, ale zaboha nemůžu najít, jestli Rohirové měli nějaký svůj kalendář). V tomhle jejich původním kalendáři prý neměli dna v týdnu, ale zato měli měsíce, které se řídily v podstatě podle lunárních fází. Když se usadili v Eriadoru, převzali půlčíci králův dúnadanský letopočet. V Kraji v něm ale zavedli několik změn a tento Krajový letopočet pak převzali i Hobiti v Hůrce. Je zajímavostí, že jména některých měsíců a dní jsou stejná jako dávná jména v Rohanu a Dolu, takže je hobiti zřejmě převzali od Rohirů, jak už jsem psala předtím.

Jedna zajímavůstka se ještě vztahuje k Čtvrtému věku. Respektive k jeho začátku. Tady se mi to zdá hrozně nejasné a zmatené, protože v Návratu krále Gandalf jasně říká, že Čtvrtý věk začal 25. března 3019 (1419KL), ale pak je napsané, že dle všeobecného mínění začal odjezdem Elronda 29. září 3021 (1421KL), ale pro účely záznamů začal 25. března 3021. Tak sakra jak? No, ale jisté je, že v Kraji jim to bylo úplně jedno a číslovali si v klidu dál podle svého kalendáře. Pokud vzali Čtvrtý věk vůbec na vědomí, tak ale trvali na tom, že začal 2. novoroku 1422. Jak přišli k tomuhle datu, je mi absolutní záhadou.

Hobití rok trval 365 dní 5 hodin 48 minut a 46 sekund, tudíž stejně jako ten náš. Rok se dělil na 12 měsíců a každý měsíc měl přesně 30 dní. Kromě měsíců a dnů měli ještě své vlastní názvy pro dvě denní období, kdy je šero. Tedy předjitří a soumrak. Ale to je jen taková zajímavost, aby jich nebylo málo.

Názvy měsíců:

1. Ponovorok(odpovídá Lednu)
2.Chladen (vyslovováno a občas psáno jako Chlan)
3.Jarn
4.Deštěn
5.Traven (psán Traun, zastarale Trauen)
6.Předradostiny
7.Poradostiny
8.Sečen
9.Světen
10.Zimosmeť
11.Hodovan (vyslovován jako Hodvan, nebo Hodan)
12.Přednovorok

V Hůrce se jména lišila a byla:

1.Mrazen

2.Chladen

3.Jarn

4.Pučen

5.Traven

6.Radosten

7.Lučeň

8.Sečen

9.Sklizen

10.Zimovec - V Hůrce se žertem mluvilo o "Zimosmeti v blátivém Kraji", ale dle Krajanů byl Zimovec hůreckou obměnou staršího jména, které se vztahovalo k naplnění roku před zimou a pocházelo z časů před přijetím královského letopočtu, kdy jejich rok začínal po žních.

11. Hodavec

12. Novorok

Kurzívou jsou vyznačena jména měsíců, která se lišila. Zajímavostí je, že Mrazen, Pučen a Novorok se používaly i ve Východní čtvrtce.

Zbylé dny(5), které se nevešly do měsíců, byly První Novorok a Druhý Novorok a byly na konci a na začátku roku, takže dny šly za sebou takto:

29.Přednovorok
30.Přednovorok
První Novorok
Druhý Novorok - první den v roce, ale nepatřil do žádného měsíce
1. Ponovorok - druhý den v roce
2.Ponovorok
3.Ponovorok....

Dále to byly 3 dny mezi Předradostinami(červen) a Poradostinami(červenec), které se nazývaly Radostiny nebo také Dny radostin. V Hůrce se Radostinám říkalo Letnice.

30.Předradostiny
Radostiny
Slunovrat - vypadá to, že Slunovrat měl odpovídat skutečnému Slunovratu a v tom případě byl Krajový letopočet oproti tomu našemu posunutý asi o deset dní a náš Nový rok by odpovídal zhruba 9. lednu v Kraji

Radostiny
(někdy) Zaradostiny - každý čtvrtý rok (přestupný), kromě posledního roku století (V Kraji, kde rok odpovídal roku 1601. V Hůrce to byl první rok století - rok 1 totiž odpovídal roku 1300)

1.Poradostiny

Měsíce se dále rozdělovaly na týdny po sedmi dnech. Názvy dnů byly převzaty od Dúnadanů a přeloženy. Postupně se však na jejich významy zapomněly a názvy se zkomolily. Zajímavostí je, že žádný měsíc nezačínal pátkem. Proto se v Kraji žertem říkalo o "pátku prvního" (něco jako až naprší a uschne), když byla řeč o něčem hrozně nepravděpodobném, jako třeba, že se v Kraji vyskytnou chodící stromy. Celý výraz zněl "v pátek prvního Letosmetě". Jak už víme, v Kraji byl jen Zimosmeť, takže Letosmeť je také taková slovní hříčka.

1.Hvězdec - Sobota - Zvězdec (původně)
2.Slunec - Neděle - Slonec
3.Měsíčník - Pondělí - Miesiečnik
4.Dřvec - Úterý - Dřeviec
5.Nebesk (Nebsk) - Středa - Nebiesek
6.Mořsk - Čtvrtek - Morsk
7.Velik - Pátek - Velik

Kalendář měl ještě tu vzácnost, že byl stálý a tudíž mohl zůstat po celý rok neměnný (velmi úsporné). Tedy jako kdybysme mohli říct, že každého šestého ledna je čtvrtek (šestého Ponovoroku je Mořsk).

První Ponovorok byl vždycky Hvězdec. Každý rok začínal Hvězdcem a končil Velikem. Tohoto bylo docíleno tím, že Slunovrat (popřípadně Zaradostniny) nenesl jméno žádného dne v týdnu. Prostě k žádnému dni nepatřil. Tedy něco, jako kdybyste měli pátek, pak den a pak sobotu. Tuto "krajovou reformu", jak to hobiti nazývali, zavedl Hromželezo II. Pro hobity to bylo velice výhodné, protože nemuseli řešit (a psát do dopisů) názvy dnů v týdnu a nemuseli nic složitě přepočítávat.

Začínám si říkat, proč my sakra máme tak složité kalendáře s 30,31 a 28 dny, s přestupnými roky a nestálými dny v týdnu, když to jde udělat takhle jednoduše…

Svátky

Clarissa mi dala typ na tenhle odstavec o hobitích svátcích, naštěstí, jinak byste rozhodně nepoznali jednu důležitou stránku hobití povahy.

Takže, hobiti neslavili žádné nám známé svátky. Zapomeňte na Vánoce, Velikonoce, nebo cokoliv podobného. V celém roce měli v podstatě jen dva velké svátky. Radostiny a Novorok. Radostiny byly oslavy letního slunovratu a žní. Odehrávaly se ve třech dnech mezi koncem června a začátkem července.

Novorok byl zase oslava zimního slunovratu, tedy dva dny mezi koncem prosince a začátkem ledna. Oslavy trvaly celkem šest dní - patřily k nim tři první a tři poslední dny každého roku.

Prakticky tyhle svátky ale znamenaly jen to, že hobiti jedli a pili ještě více než obvykle. Největší a nejúžasnější svátek byly Zaradostiny, které se každý přestupný rok vkládaly za Slunovrat. Roku 1420 byly Zaradostiny prý největší radovánky, které kdo kdy pamatoval.

Jinak, takový "sváteční den" byl Velik (pátek a konec týdne). Po poledni se hodně slavilo a večer se hodovalo.

Další velké svátky byly každoroční trhy ve Velké Kopanině, kde se také konal již zmíněný Soud. Významný byl však Výroční trh na Bílých vrších, kde se mimo jiné volil Starosta Kraje.

Dále se slaví ještě dvě data. 6. duben a 2. listopad. 25. březen, nebo 22. září jsou jim samozřejmě úplně ukradené. Dne 6. dubna byl v Západní čtvrtce a zejména v okolí Hobitína zvyk hodovat a tančit na Oslavové louce. Někdo tvrdil, že to byla tradiční oslava narozenin Sama Křepelky (v knize je popsáno Sama Zahradníčka, ale logicky usuzuji, že se jednalo o Samvěda Křepelku), někdo jiný tvrdil, že to byl den, kdy v roce 1420 rozkvetl Zlatý strom (ten strom, který Sam v krabičce se semínky dostal od Galadriel) a jiní zase, že to je elfí Nový rok.

V Rádovsku se dále slavil onen 2. listopad. Při západu slunce se troubilo na Roh z Jízdmarky (ten roh, který dostal Smíšek od Eowyn) a následovalo pálení ohňů a hodování. Tento svátek bylo výročí dne, kdy se na něj v Kraji poprvé zatroubilo roku 3019 (1419) - tedy když čtyři cestovatelé přijeli do Kraje a Smíšek svolával hobity k bitvě.

Další svátky, aby jich nebylo málo, byly oslavy narozenin. Hobitů bylo tolik, že v každé větší vesnici měl minimálně ob den někdo narozeniny, a tím pádem pořádal oslavy, na které zval spoustu svých příbuzných. Hobití zvláštnůstkou bylo, že o narozeninách dárky nepřijímali, ale dávali ostatním. Hobiti totiž sice dárky rádi dávali, ale ještě raději je dostávali a takhle měl každý hobit šanci na minimálně jeden dárek týdně.

Ovšem nedějeme si o těch dárcích nějaké přehnané iluze. Byly to povětšinou pamětiny, tedy věci, které ve skutečnosti nikdo nechtěl a které kolujovaly po všech hobitích rodinách tak dlouho, až skončily v Domě pamětin ve Velké Kopanině.

Narozeninové oslavy byly velice oblíbené, a pokud si ještě vzpomínáte na Hobita, oslavy Starého Brala a později ty Bilbovy byly prostě něco, na co se vzpomíná i po letech.

Malí hobitci

Tady si dovolím malou odbočku a krátkou lingvistickou debatu. Už několikrát jsem se přes komentáře s někým dohadovala, jak se vlastně hobitím dětem říká. Návrhy byly různé. Hobíťata, hobitčátka (ale tvar "hobitče" zní fakt blbě) a hobiťátka. Já osobně jsem za to poslední.

Mňo, ale abych toto dilema nějak rozřešila, začala jsem pátrat v knize. A trádá! Dle Tolkiena (nebo spíš překladu) jsou malí hobiti hobiťata. Jo, to by celkem šlo. Anglicky je to zřejmě "hobbit children". I tak se z toho dá elegantně vybruslit…

Otrok Prstenu - Útěk

U minulé kapitoly jsem psala, že výjimečně obsahuje všechny dějové linie. Tak tahle zase výjimečně obsahuje jen jednu jedinou dějovou linii. A to hobity. Ale nebojte se, v příští kapitole nebude o hobitech pro změnu ani zmínka :-) Prostě se mi jen tuhle scénu nechtělo trhat do dvou kapitol, takže je tady komplet a vešla se sem jen ona (také je kapitola o něco kratší).

Vím, že tam ta Estella absolutně nesedí, ale bez ní to vypadalo vážně divně. Berte ji jen jako kulturní vložku :-)

A příběh? Pipin konečně zrealizuje svůj útěk. Jeho plán tentokrát zafunguje bezvadně. Protože s naprosto zmateným a vyděšeným Smíškem, si může dělat, co chce...

Jen pro informaci. Nějaké "svědomí" a "pocit viny" se u Pipa objeví až o hodně později, takže zatím to rozhodně nečekejte.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola sedmá - Útěk

"Nechceš kousek králíka?" zeptal se Gimli Smíška.

Smíšek přikývl. Vzal si kus opečeného masa, ale tajně si ho schoval do kapsy. Nevinně se uculil na Legolase a dal si pozor, aby se ani jednou nepodíval na Pipina, který ležel svázaný u stromu a tvářil se naprosto netečně.

Byl večer. Den potom, co Smíška Gimli s Legolasem osvobodili. Celý den šli do Mordoru. Pipin musel jít před Legolasem, který je všechny hnal zvýšeným tempem dopředu. Jeho jediné štěstí bylo, že elf nechtěl Smíškově zraněné hlavě ještě víc ublížit a tak dělali časté zastávky. Ale stejně to bylo velice únavné. Legolas také odpoledne zastřelil mladého králíka a teď měli místo obvyklého lembasu opečené králičí maso. Legolas ale Pipina nechal o hladu. Pipin si za to sice mohl sám, protože se pokusil Legolasovi zabránit, aby ho znovu přivázal na noc ke stromu, ale Pipinovi to naprosto vyhovovalo. Ve skutečnosti věděl, že nemá smysl Legolasovi odporovat, že si tím jen vyslouží další trest. Ale to ke svému plánu potřeboval. Potřeboval, aby Smíšek uvěřil, že mu chce Legolas ublížit. Pomalu už toho ale začínal litovat. Legolas mu ruce tvrdě vzpříčil za zády a provazy kolem jeho nohou utáhl tak, že hobit měl pocit, že se snad už nikdy v životě nebude schopen postavit. Pokradmu mrkl na Smíška. Smíšek si zrovna tajně strkal do kapsy kousek opečeného králíka. Pipin věděl, že mu nezbývá nic jiného než čekat. Slabě pofňukl a pokusil se přetočit tak, aby alespoň trochu ulevil bolestivě svázaným rukám. Samozřejmě, že to bylo naprosto k ničemu. Tak se prostě jen opřel, zavřel oči a čekal.

Smíšek okatě zívl a zhluboka se napil ze svého vaku s vodou. Popřál elfovi a trpaslíkovi dobrou noc a odplazil se ke svému batohu, aby si vyndal deku. Legolas se prostě jen natáhl na zem vedle ohně a Gimli si sedl vedle něj. Měl držet hlídku jako první. Už bylo dost pozdě v noci a tma byla tak hustá, že světlo dohasínajícího ohníčku dosahovalo sotva k prvním stromům lemujícím mýtinku. Pipin sám byl už napůl skryt ve tmě. Smíšek počkal pár desítek minut, až si byl jistý, že Legolas usnul alespoň tak hluboce, jak je toho elf schopen a že Gimli usoudil, že ani dnes v noci se nic nestane. Smíšek věděl, že nedrží hlídku kvůli nepřátelům, kteří by je mohli přepadnout zvenčí, ale spíš kvůli nepříteli, který cestoval s nimi. Kvůli Pipinovi. Legolas tušil, že by se hobit mohl pokusit uprchnout. Také kvůli tomu ještě nikdy nedal hlídku Smíškovi. Sice tvrdil, že je to proto, že si Smíšek potřebuje odpočinout a jeho hlavě by to ještě víc uškodilo, ale všichni věděli, proč to doopravdy bylo.

"Pipe," zašeptal Smíšek a zatřásl svým bratrancem.

Pipin otevřel oči. Zazmítal s sebou, ale když poznal Smíška, okamžitě se uklidnil.

"Máš hlad?" zeptal se Smíšek a klekl si vedle něj.

Pipin si olízl popraskané rty a maličko přikývl. Umíral hlady.

Smíšek si vyndal z kapsy maso a oplatku lembasu, kterou tajně ukradl z Gimliho batohu těsně před večeří. Pipin zaškubal svázanýma rukama a prosebně se na Smíška zadíval.

"Prosím, rozvaž mi ruce," špitl.

Smíšek s sebou trhl. Byla to první slova, která z Pipina od rána dostali.

"Promiň. Víš, že to nejde," omlouval se Smíšek šeptem. Bál se, že by ho mohl Legolas nebo Gimli uvidět. "Jestli chceš, můžu tě nakrmit," dodal potom s pokrčenými rameny.

Pipin se na něj chvíli díval a pak přikývl. "Prosím."

Smíšek odtrhl kus masa a vložil ho Pipinovi do pusy. Maličko se usmál, když si vzpomněl, kdy naposledy svého mladšího bratrance krmil. Bylo to na oslavě Pipinových prvních narozenin. Smíšek musel naprosto nedobrovolně Pipina krmit šlehačkovým dortem. Byl z toho naprosto otrávený, zato Pipin byl tenkrát tak nadšený, že mu rozpatlal šlehačku po celém obličeji, jahodu mu strčil do ucha a nakonec ho ještě polil mrkvovým džusem. Pipin teď ale nevypadal, že by měl v úmyslu strkat Smíškovi cokoliv do ucha. Jen tiše ležel, žvýkal a nechal Smíška, aby mu dával do pusy kousky masa.

"Tak to je všechno," ohlásil Smíšek a tiše se rozesmál, když mu Pipin hladově ocucal mastnotu z prstů. "Chceš ještě lembas?" zeptal se.

Pipin přikývl a Smíšek vybalil z listů oplatku lembasu a vložil ji Pipinovi do pusy. Pipin se nejdřív trochu zakuckal, ale nakonec ji zhltal.

Ne že by už hlad neměl, ale nebylo to tak strašné, jako předtím.

"Mohl bych se napít?" zeptal se, když spolknul poslední drobeček.

Smíšek se usmál a sáhl za sebe, kde měl položený svůj vak s vodou. Vytáhl zátku a přiložil ho Pipinovi k ústům. Pipin se napil a kývl na Smíška, který vak znovu zazátkoval.

"Děkuji ti," špitl Pipin. "Jsi na mne hodný."

Smíšek, který se zvedal k odchodu, se zarazil a zhrozeně se na Pipina podíval. Tohle nebylo normální. Takhle mluvil maximálně tak Sam, když jednal s Bilbem, jestli vadí, že místo bledě oranžových růží, zasadil broskvové růže. Pipin se takhle nikdy nechoval, nikdy s ním takhle nemluvil.

Pipin se zatvářil se vyděšeně. "Promiň! Omlouvám se!"

Smíšek se k němu sklonil. "Ale Pipe… proč… co se stalo?"

Pipin se k němu obrátil a široce rozevřel oči. Vložil do toho pohledu všechno. Vypadal naprosto zděšeně a viděl, jak s sebou Smíšek trhnul, když se na něj podíval.

Viděl v Pipinových očích jen strach a hrůzu.

"Bojím se," špitl sotva slyšitelně Pipin.

Smíšek vytřeštil oči a tvář se mu stáhla v bolesti. Objal Pipina a přitulil se k němu.

"To ta věc, co máš na krku. On tě ovládl. Pipe, je mi to tak líto, kdybych ti mohl nějak pomoct. Klidně bych to vzal…"

Pipin se mu vymanil z náruče. "Ne! Nedotýkej se mě!" vyjekl a snažil se dostat od Smíška co nejdál.

"Já ti ho nechci vzít. Opravdu ne. Jen…kdybych ti mohl nějak pomoct. Ach Pipe. Nikdy jsi ho neměl dostat," vysvětloval Smíšek. Pro jistotu si už ale od Pipina držel uctivý odstup a snažil se čelit jeho podezřívavému a naprosto vyděšenému pohledu.

"Promiň," omlouval se Pipin a v duchu sám sobě nadával. "Nechtěl jsem, jen… nesnesl bych, kdybys mi ho vzal," vyhrkl rychle. Věděl, že udělal chybu, ale nemohl si pomoci. V té chvíli neviděl Smíška jako svého bratrance, ale jako odporného skřeta, který mu chce vzít to nejcennější, co má. Nechtěl na něj takhle vyjet. Naštěstí ale Smíšek neodešel. Pořád má ještě šanci.

"Smíšku, prosím, pomoz mi!" zašeptal naléhavě.

"Ale jak?" odpověděl Smíšek.

Pipin se nadechl. "Prosím, pust mě. Nech mě jít!"

Smíšek zavřel oči. Lhal by, kdyby tvrdil, že to nečekal. "Pipe, víš, že to nemůžu udělat. Rád bych ti pomohl, ale tobě pomůže jen to, když se ta věc, co nosíš na krku, zničí. Kdybych tě pustil, nikdy Prsten nezničíme a ty nikdy nebudeš zase svobodný."

Pipin se ošil. Smíšek si toho všiml. "Vidíš? Vadí ti, když se jen zmíním o možnosti zničení Prstenu. Jsi jím ovládnutý. Musíme ti pomoct." Smíšek se na něj smutně usmál a zvedl se k odchodu. Už mu neměl co říct. A věděl, že čím déle tam zůstane, tím spíš ho Pipin přesvědčí, aby ho pustil. A to nesměl dovolit. Pipinova následující slova ho ale doslova přimrazila na místě.

"Legolas mě zabije," řekl Pipin tiše.

"Ale…?!" zakoktal se Smíšek.

"Zabije mě. Vidím, jak se po mně dívá. Chce můj Prsten. Cítím, jak se mu třesou ruce, kdykoliv se mě dotkne. Viděl jsem jeho pohled, když mi Prsten včera bral. Všimnul sis, jak neochotně ti ho dával a jak moc ti chtěl zabránit, abys mi ho vrátil? Vzpomeň si, co nám o jeho otci říkal Gandalf. Thranduil je posedlý zlatem a drahým kamením. Legolas to zdědil po něm. Ale tohle je Prsten moci. Určitě si ho vezme. A zabije mě."

Smíšek si před něj šokovaně klekl. Věděl, že by měl odejít, že by neměl Pipina poslouchat, že Pipin je pod vládou Prstenu a pravděpodobně mu lže, ale nemohl se od něj odtrhnout. Ten smutek v Pipinově hlase a naprostá odevzdanost, ho přikovaly na místě a Smíšek jen seděl a sledoval Pipina, který si nervozně olízl rty, než znovu promluvil.

"Ty to víš, Smíšku, vím, že to víš. Snažíš se mě chránit, i když jsem ti udělal, co jsem ti udělal. Snažíš se mi pomoci. Ale jsi moc slabý. Nikdy mě nedokážeš uchránit. Legolas mě dřív nebo později napadne a pokusí se mi Prsten vzít. Vím, že nad ním nemůžu vyhrát. Je stokrát silnější než já. A i kdybys mi chtěl pomoct, je tu ještě Gimli. Ne Smíšku. Cítím, že když odsud neodejdu, Legolas mi ho vezme a zabije mě při tom. Všiml sis, jak se ke mně chová?" trhl Pipin svázanýma rukama a tvář se mu stáhla bolestí. "Chce mi ublížit. Jak mě včera svázal, skoro jsem se ani nemohl pohnout. Nechal mě tak asi tři hodiny a pak mě hned hnal na cestu. Pamatuješ si, jak jsem mu řekl, že takhle neudělám ani krok? Že jsem moc rozlámaný?" řekl Pipin a natočil k Smíškovi levou tvář. Táhla se mu po ní dlouhá jizva. Smíškovi se roztřásl spodní ret. Stále vypadal, že váhá.

"Smíšku. To mě necháš umřít?" zeptal se Pipin tiše.

Smíšek na něj dál vyděšeně zíral.

"Necháš mě Legolasovi, aby mě mučil a zabil?" pokračoval Pipin. Zoufale na Smíškovi visel pohledem.

"Pipe…já…"

"Vždycky ses mě snažil chránit a pomáhal jsi mi. Už když jsme byli úplně malí. To mě teď prostě necháš umřít?!"

"Tak…dobře," sklopil oči Smíšek.

Pipin se na něj usmál. Smíšek se mu podíval do očí. Věděl, že teď možná dělá strašlivou chybu. Ale musel svého bratrance ochránit. Nesmí se mu nic stát. Nikdy by si to neodpustil.

Smíšek se ohlédl, aby zkontroloval Gimliho. Gimli seděl proti záři ohníčku a díval se přesně na opačnou stranu.

"Počkej, přinesu tvůj batoh a nějaký meč. Tohle nerozvážu," zašeptal Smíšek a odplazil se zpátky, sehnat Pipinův batoh a něco ostrého, čím by mohl provazy přeřezat.

Pipin s sebou trhl, když mu o pár minut později Smíšek položil ruku na rameno. Vyjekl, ale Smíšek mu zacpal pusu rukou a tak se zmohl jen na slabé zasípání.

"Klid, to jsem já."

Pipin se uklidnil a Smíšek ruku pomalu odtáhl. "Přinesl jsem ti batoh. Dal jsem ti tam vak s vodou a trochu lembasu, mělo by ti to chvíli vydržet. Teď se nehýbej, pokusím se ty provazy přeřezat."

Pipin přikývl a klidně ležel, zatímco Smíšek nešikovně pižlal provaz. Pipin sykl bolestí, když ho meč škrábnul do zad.

"Promiň. Vůbec na to nevidím," omlouval se Smíšek.

Konečně se mu povedlo provazy přeřezat a Pipin byl volný. Posadil se a masíroval si ztuhlá zápěstí.

"Na, tady máš meč," řekl Smíšek a pomohl mu navléct si batoh.

"Ty se mnou nepůjdeš?" zeptal se zvědavě Pipin.

Smíšek vypadal, že váhá, ale pak jen zavrtěl hlavou. "Ne, já zůstanu tady. Zkusím je co nejvíc zdržet, abys měl dost času."

Pipin se smutně usmál a potřásl si s ním rukou. "Máš pravdu. Měl bys zůstat tady. Pravděpodobně se ti s Gimlim a Legolasem nic nestane. Budeš v bezpečí. Vždyť víš, Estella na tebe čeká."

Smíšek se blaženě usmál. S Estellou Bulvovou chodil už rok. Když odcházel na výpravu, docela jasně mu oznámila, že bud se vrátí, nebo si ho ona najde a v takovém případě ať si jí nepřeje. Právě kvůli jejímu naprosto nedívčímu způsobu jednání a rozhodování se do ní Smíšek také zamiloval. Pipin se ušklíbl. On sám se Estelly vždy trochu bál, ale rád si kvůli ní dělal ze Smíška legraci. Ale teď nebyl na legraci čas.

"Tak na shledanou v lepších časech!" rozloučil se se Smíškem.

Smíšek mu krátce stiskl ruku a nechal ho jít, zatímco se on sám stočil do klubíčka u stromu, kde byl předtím Pipin přivázaný. Věděl, že Gimli ani Legolas ve tmě nepoznají, že hobit spící u stromu není Pipin. Dal tak Pipovi navíc pár hodin času, aby stačil utéct dost daleko.

Uvidí ho vůbec ještě někdy?

Následující kapitola

Hobití Silmarillion - Část jedna

Toto je první část trochu zajímavější části mého hobitího Silmarillionu. Je to taková směska všeho, co se nevešlo jinam. Původně měly být obě části v jednom článku, ale je to zkrátka moc dlouhé a hlavně složité na to, abych si to dovolila dát najednou.

Dnes vás tedy čeká povídání o hobitích penězích a mírách, o jazyku a náboženství, ale i o škole a učenosti a nakonec takový odstaveček, který jsem vzhledem k posledním událostem chtěla smazat, ale nakonec jsem ho nechala.

Pokud jste nepochopili už tohle, máte docela smůlu, příště přijde na řadu kalendář...

---

Měrný systém

Hobiti měli vlastní měrný systém, založený na stavbě jejich těl. Pokusím se ho nějak pochopitelně vysvětlit.

Takže, nejmenší jednotkou byl nehet (na palci u nohy), který měl asi 1,27 cm (můj nehet měří přibližně stejně). Tři nehty tvořily jeden palec, což bylo 3,81 cm (můj palec měří asi 5 cm, ale je pravda, že já mám extrémně dlouhé prsty). Šest palců dávalo jednu nohu, neboli "ell", tedy 22,86 cm (tyjo, tak já mám stejně dlouhou nohu jako hobit…). Tři nohy tvořily jeden krok - 68,58 cm (nevím jak to změřit). Dvojitý krok pak byl 1,37 metru.

Měna

Otázka hobitího měnového systému, tedy peněž, byla doopravdy oříšek. Dle Hobita, respektive dle sdělení že "Bungo Pytlík postavil své ženě Beladoně Bralové luxusní noru částečně za její peníze", se dá usoudit, že hobiti peníze měli. Neplatili tedy čistě výměnným obchodem. Ale co za peníze to bylo? Jako vždy, když si nevím rady, rozhodla jsem se zapálit majáky a vyslat žádost o pomoc k Aredhel. A elfka, jako vždy, obětavě přispěchala a poradila. Teď sem tedy dávám opis toho, co mi ona napsala. Díky moc, Aredhel!

Aredhel mi ukázala na jednu pasáž ve Společenstvu, na kterou jsem dočista zapomněla, tedy:

"Potměchuťova cena byla dvanáct stříbrných penízků; a to byl skutečně dobrý trojnásobek ceny poníka na místním trhu. Ukázalo se, že je to kostnaté, vychrtlé zvíře, schlíplé, ale na umření ještě nevypadalo. Pan Máselnik ho zaplatil sám a ještě nabídl Smíškovi osmnáct penízků náhradou za ztracené poníky. Byl to poctivý člověk a podle hůreckých měřítek zámožný, třicet stříbrných penízků však bylo pro něho krutou ranou, a ještě hůř nesl, že ho okradl právě Vilík Potměchuť."
Ty "stříbrné penízky" se v originále jmenují pennies, což by doslova přeloženo znamenalo něco jako haléře. Když se ale člověk přečte pasáž podrobně, uvědomí si, že jakkoli uboze zní "stříbrný penízek" nebo haléř, asi to nebylo zas tak málo, když už za 4 pennies si mohl člověk koupit obstojného poníka a ztráta 30 znamenala vážnou krizi pro skvěle prosperující podnik...
Jinak se zdá, že v Kraji i celé Středozemi byl hojně rozšířený výměnný obchod a peníze tudíž nebyly tak moc důležité.
Dále se zjevně platilo prostě jenom zlatem nebo stříbrem, jedno odkud pocházelo. To naznačuje např. to, že si Bilbo z drakova pokladu přivezl 2 truhličky- jednu se zlatem, jednu se stříbrem, a dalších 60 let z nich bez problému platil. Ani s mincemi ze zlobřího pokladu, které si Bilbo "vyzvedl" po cestě domů, nikdo neměl žádný problém- drahé kovy tedy sloužily jako platidlo docela určitě.

Ještě jednou moc děkuji!

Jazyk

Jak hobiti mluvili? Jakým dialektem? Na tyhle otázky se pokusím zodpovědět tady. Tedy, hobiti mluvili Obecnou řečí, s prvky Rohirštiny. Není jasné, jestli měli nějaký svůj jazyk, protože si vždy přisvojovali lidské jazyky. Rohanská slova v jejich mluvě zřejmě zůstala z dob, kdy žili u Anduiny pospolu s předky Rohirů.

Hobiti mluvili Obecnou řečí, ale takovou "venkovskou". Lidé například rozlišovali tykání a vykání, tedy mluvu uctivou a domáckou, ale hobiti mluvili jen tou domáckou formou. Proto se taky Beregond v Gondoru divili Pipinově přízvuku. Pipin prostě všem tykal. A asi proto si ho také všichni (i Denethor) oblíbili. Nestává se často, že důležitým správcům říší malý, úplně bezvýznamný hobit v pohodě tyká, ani nemrkne.

Náboženství

Tady jsem opět požádala o pomoc Aredhel, protože jsem měla dojen, že hobiti žádnou víru (snad kromě víry v dobrou snídani) neměli. Ale radši jsem se zeptala odborníka. A Aredhel mi dala za pravdu. Hobiti žádné náboženství neměli a v žádnou mocnost (na rozdíl od lidí, elfů a trpaslíků) nevěřili. Pravděpodobně ani neměli ponětí o jejich existenci (kromě tedy Bilba, Froda a ostatních "Přátel elfů"). Hobiti se nemodlí, nenosí žádné oběti, ani nic podobného. A jediná chvíle, kdy můžeme hobita slyšet modlit se asi je, když se je během jejich cesty snaží něco sežrat a oni se "brání" (např. to Frodovo spontánní zvolání na Větrově, kdy vlastně ani netušil, co říká).

Škola

U otázky školy mi opět pomohla Aredhel. Co bych si bez té elfky počala… J

Takže jak to bylo se školstvím? Osobně bych se zaměřila především na tyhle dvě věty: "Podívej, Mistře Pipine, není čas učit tě teď dějinám Gondoru, i když by bývalo lepší, kdyby ses o nich trochu poučil, dokud jsi ještě vybíral ptačí hnízda a chodil za školu v Kraji." (Gandalf v Návratu Krále) a "Hobiti se učili dřív vařit než číst a psát, k čemuž se už většinou nedostali a ti, co číst a psát uměli, ustavičně psali všem svým přátelům, kteří bydleli dál než v dosahu odpolední procházky."

Já osobně si provozuju, že hobiti do žádné školy nechodili, že se učili doma a Gandalf tu větu o škole plácl jen tak, aby Pipa usadil.

Ale jsou možné i jiné výklady.

Je možné, že jakási škola existovala, ale pravděpodobně by to byla škola jen pro hobity z vyšších společenských vrstev, od kterých se očekává, že budou umět číst a psát. A nebo do ní chodili všichni, ale "normální" hobiti ji ukončili dříve, kdy odcházeli ke svým rodičům do učení. Tady té hypotéze ale zase odporuje fakt, že Sam s největší pravděpodobností číst a psát uměl (Frodo mu dal Červenou knihu, aby ji dokončil) a velice podrobně znal elfské dějiny (několikrát mluví o Luthien).

Hypotéze školy také odporuje fakt, že v tom případě by škol muselo být minimálně šest (v každé čtvrtce jedna, plus jedna v Bralsku a jedna v Rádovsku) a i to by, vzhledem k velikosti Kraje, asi nestačilo. A je možné, že Sama učil zkrátka Bilbo.

Takže jak to bylo doopravdy, už asi dohromady nikdy nedáme.

Učenost

Když už jsme si povídali o té škole, bylo by třeba také záhodnost zmínit spisy a knihy, které Krajánci napsali. Nejdřív začnu s historickými knihami a až pak k těm aktuálnějším.

Hobiti moc lásku k učenosti a starým spisům nepěstovali. Bylo jen pár učených, především tzv. dějepisců, kteří se něčím takovým vůbec zabývali (jestli si vzpomenete, u Bitvy u Povodí je napsáno, že jména všech zúčastněných byla zapsána do Červené knihy a do seznamů, a ona jména se pak dějepisci Kraje učili nazpaměť). Jinak se hobiti, co se historie týče, zabývali především rodokmeny, které vypracovávali s velkým nadšením. Neměli moc rádi poezii a až na pár výjimek ji neskládali. Tedy, rozhodně neskládali žádnou vznešenou poezii. Hospodských a oslavných písniček měli až až a byly zlatým hřebem každého večera u Zeleného draka i jinde. Ale zkuste jim zazpívat nějakou elfskou vážnou píseň a jedna polovina osazenstva vám usne a druhá odejde.

Starých dokumentů se moc nezachovalo. Většina hobitích pověstí a zkazek se předávala ústně a byla zapsaná až potom. Ale zdaleka nejznámější byl Žlutý pergamen, nebo také Letopis Bralova Městce, který zaznamenával narození, sňatky a úmrtí v rodině Bralů a i jiné věci, jako prodeje půdy a různé události v Kraji. Celkem bych tipla, že něco podobného bylo i v Rádovsku, ale tím to tak nějak končilo.

Ovšem začátkem Čtvrtého věku se to celé změnilo. Hobiti se najednou začali zajímat o svou minulost a všechny pověsti byly řádně zapsány. Větší rodiny se také začaly zajímat o události v celém Království a hodně mladých hobitů začalo studovat jeho legendy a historii. Koncem prvního stoleti Čtvrtého věku už bylo v Kraji několik důležitých knihoven.

Největší z těchto knihoven byly v Podvěží, ve Velkých Pelouších a v Brandově (kupodivu). Knihovna v Podvěží obsahovala především Bilbovy spisy, o kterých bude řeč později. V Brandově bylo mnoho knih zabývajících se dějinami Rohanu a Eriadoru a všechny Smíškovy knihy. Naprosto výjimečná, avšak pro hobity nedůležitá byla knihovna v Bralově Městci. Ani jednu knihu sice Pipin nenapsal, zato on i jeho dědici sebírali mnoho knih sepsaných v Gondoru, pojednávajících především o historii Elendilových dědiců, o Númenoru, nebo o vzestupu Saurona. Paradoxně je tedy možné, že se celý Silmarillion zakládá na informacích, získaných z knihovny ve Velkých Pelouších.

Hlavní "učenci" a "spisovatelé" Kraje známí jménem byli vlastně tři. Bilbo, Frodo a Smíšek.

Nejdůležitější Bilbovou a později i Frodovou prací byla rozhodně slavná Červená kniha Západní marky. Přídomek dostala proto, že byla uložena v Podvěží (domov Elanor). Červená kniha obsahovala jediné a úplné líčení Války o Prsten. K Červené knize jako takové byly přidány tři svazky, které dal Bilbo Frodovi v Roklince (Překlady z elfštiny z let 1403-1418). K těmto knihám byla ještě v Západní marce dopsána pátá, která obsahovala údaje o hobitích členech Společenstva (rodokmeny apod.). Původní Červená kniha se nedochovala, ale naštěstí bylo pořízeno hodně opisů (především pro potřeby Hezounků od Věží). Nejdůležitější z těchto opisů ale pocházel z Gondoru a byl přechováván ve Velkých Pelouších. Byl sepsán roku 1592 KL královským písařem Findegilem, na žádost Pipinova pravnuka. Podle dodatku, který písař připojil je jasné, že toto je opis opisu Červené knihy, který přinesl Pipin na sklonku svého života do Gondoru. Tento Pipinův opis se také ztratil, ale ještě předtím k němu bylo připojeno spoustu poznámek především z útržků Silmarillionu (příběh Arargrona a Arwen). Celé tyto dodané příběhy měl prý zapsat Faramirův syn Barahir. Findegilův opis je výjimečný také tím, že obsahuje celé Bilbovy Překlady z elfštiny.

Smíšek napsal spoustu knih. Jednak knihy o dějinách Rohanu a Eriadoru, ale také Rostlinopis Kraje, Počítání let (vztahy mezi hobitími a jinými kalendáři) a O starých slovech a jménech v Kraji, kde rozebírá podobnost starých Krajských a Rohirských názvů. Dále z jeho prací vychází Letopis (takový to vzadu v Dodatcích Návratu krále), ten byl napsán ve Velkých Pelouších a hodně materiálu k němu sesbíral právě Smíšek, který často jezdil do Roklinky a tam získával pomoc a informace.

Zbraně

Tohle jsem napsala už kdysi, ale po posledních událostech (diskuze s Jerimiášem a Aredhel a Jeremiášova povídka) jsem to chtěla vypustit a zbytečně elfy neprovokovat. Ale… jestli tohle má být otevřené a úplné zpracování hobitích dějin, musí tam být zmínka i o tomhle.

Jak všichni dobře víme, hobiti nebojovali. A to jako vůbec. V celé historii Kraje proběhly pouze dvě bitvy (a teď si to prosím srovnejte s tím, jak se furt mlátili elfové, lidé a trpaslíci). Jedna na Zelených polích, kdy Bučivoj Bral rozprášil oddíl (spíše malou skupinku) skřetů a pak bitva u Povodí.

Všechny hobití "zbraně" jsou nicméně vystaveny v Domu pamětin ve Velké Kopanině, kam hobitky vodí své děti podívat se, jak slavná a velká byla historie jejich země :-).

Nicméně můžeme říct, že hobiti byli výborní lučištníci. Měli jasné oko, pevnou ruku a neuvěřitelnou trefu. Také stříleli z praku, nebo prostě jen házeli kameny.

Jak už jsem psala, hobiti byli velice mírumilovní a nebojovali. Ale když už se do toho zase jednou opřeli, tak bylo dost obtížné je zabít, hobiti byli neuvěřitelně odolní a houževnatí. Takže závěr? Rozhodně bych se nechtěla dostat do rvačky s hobitem...

Otrok Prstenu - Na cestě do Mordoru

Příběh se pořádně rozjíždí a zamotává. Tahle kapitola je maličko delší a výjimečně obsahuje všechny čtyři dosavadní dějové linie.

Sam s Frodem jsou ve Fangornu a Samovi se podaří přesvědčit enty, aby vytáhli proti Sarumanovi, Aragorn vede dobře známou konverzaci s králem mrtvých, Gandalf se rozhodne požádat o pomoc deus ex orly (vypůjčeno od Bantyzsobriezsy :-)) a Smíšek začíná mít doopravdy starosti. Pipin se chová hrozně divně a nikdo neví proč...

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola šestá - Na cestě do Mordoru

Gimli šel první, pak Pipin, za ním Legolas a nakonec Smíšek. Legolas chtěl nejdřív Pipina svázat, ale Smíšek se za něj přimluvil a tak elf neochotně svolil k tomu, aby šel hobit volně. Ale musel jít před ním, aby ho měl Legolas na očích, a nedělat žádné nečekané pohyby. Pipin však nevypadal, že by se o cokoliv pokoušel. Prostě apaticky šel, hlavu měl skloněnou a snažil se ignorovat Smíškovy pohledy, které se mu zavrtávaly do zad. Už měl vymyšlený plán. Plán na útěk. Samozřejmě že chtěl utéct. Cítil, že jeho Prstýnek je v nebezpečí. Ať už Legolas říkal cokoliv, Pipin viděl, jak dlouho Prsten sledoval, když mu ho bral a také viděl chtivé záblesky v jeho očích. Byl si jistý, že mu Legolas Prsten dřív nebo později sebere. Měl stejnou slabost pro zlato a drahé kameny jako jeho otec Thranduil a vše bylo ještě násobené mocí Prstenu. A i kdyby se Legolas dokázal ovládnout, mířili přece k Mordoru a k hoře Osudu a on, Pipin, by nepřežil, kdyby měl být jeho miláček zničen. Prstýnek byl moc krásný na to, aby ho jen tak hodili do sopky. Věděl proto, že musí i s Prstenem pryč. Daleko, někam kde bude v bezpečí. A dokonce měl už i vymyšlené, jak to udělá. Neměl šanci uniknout sám, musel někoho přimět, aby mu pomohl. A nejslabší článek jeho hlídačů byl jasný - Smíšek. Smíšek se ho pořád snažil chránit a Pipin věděl, že ho jeho bratranec má doopravdy hodně rád. Celou dobu cítil, jak se na něj starostlivě dívá a snažil se mu pomoct i přes to, co mu Pipin udělal. Pipin už měl vymyšlený plán, jak Smíška přesvědčí.

Bylo ráno. Pipin ležel svázaný na zemi, blízko malého ohníčku. Smíšek, Legolas a Gimli seděli kousek od něj a snídali. Pipin se se slabým zasténáním otočil na záda a snažil se najít nejpohodlnější polohu. Celou noc strávil svázaný na zemi, jen pod jednou slabou pokrývkou a už ho začínala chytat křeč do nohou. Smíšek sice Legolase uprosil, aby mu nesvazoval ruce za zády a nohy mu svázal jenom na kotnících, ale stejně, Legolas provazy pořádně utáhl.

I to slabé zasténání stačilo, aby Smíšek k němu stočil pohled. Pipin okamžitě uhnul očima a v duchu se rozhodl, že začne s realizací svého plánu. Chtěl s tím začít už včera večer, ale Legolas pořád na Smíškovi vyzvídal podrobnosti jejich cesty a tak Pipin neměl nejmenší naději s ním mluvit.

Smíšek k němu popolezl a zvedl ho do sedu. "Máš hlad?"

Pipin přikývl, ale stále se mu odmítal podívat do očí. Smíšek si povzdechl a podal mu oplatku lembasu. Pipin jí neobratně chytil a začal jí pomalu ukousávat.

"Děkuji vám za vaši štědrost, pane." Řekl tiše.

Cítil, jak s sebou Smíšek zděšeně trhl. "Odkdy mi říkáš pane?"

"Prominte, nechtěl jsem vás urazit!" Vyjekl Pipin, dojedl lembas a sklonil hlavu ještě níž.

Smíšek se zatvářil doopravdy vyděšeně. "A proč mi vykáš?"

"Omlouvám se. Už se to nestane," opáčil Pipin tiše.

"Och Pipe!" zašeptal Smíšek a objal ho. Tvář se mu stáhla bolestí, když s sebou před jeho dotekem Pipin škubl, jako by se spálil.

Smíšek mu zvedl bradu a donutil ho podívat se mu do očí. Viděl v nich jen bolest a strach.

"Prosím, neubližuj mi. Omlouvám se za to, co jsem teď řekl. Prosím, netrestej mě," řekl Pipin tichounce a v duchu zajásal, když viděl, jak se na okraji Smíškových očí lesknou slzy.

"Nevím Pipe, co se ti stalo. Ale slibuji, že ti pomůžu," prohlásil Smíšek a pustil ho. Vrátil se zpátky na své místo u ohně a pečlivě se vyhnul Legolasovu tázavému pohledu. Chtěl Pipinovi pomoct. Chtěl mu pomoct strašně moc, ale nevěděl, co má dělat. Co se to jen jeho malému bratranci stalo? Proč je teď takový? Proč se bojí i jeho, jeho Smíška?

"Musím vás o něco poprosit," řekl Gandalf.

Procházeli se s Galadriel Lorienem a on jí vyprávěl zbytek toho, co mu vyprávěl Aragorn.

"Ano?"

"Mohl bych se podívat do vašeho zrcadla? Potřebuji zjistit, co se stalo. Který z hobitů má Prsten teď," zeptal se Gandalf.

"Myslíte, že Prsten jednoho z hobitů ovládl?" pronesla zamyšleně Galadriel.

"Nevím, ale v mysli mi roste stín a hrozba. Nepřítelovo oko je v pohybu a moc Prstenu je ještě zběsilejší než kdy předtím."

"Dobrá tedy," souhlasila Galadriel a zamířili k údolíčku se zrcadlem.

Galadriel nabrala do stříbrného poháru křišťálově čistou vodu ze studánky a nalila ji do zrcadla. Gandalf si nad něj stoupl a zahleděl se do něj. Věděl, že může regulovat to, co mu zrcadlo má ukázat silou své vůle. Začal se tedy soustředit na Prsten a hobity.

Když od zrcadla odstoupil, byl najednou jakoby sešlejší a starší.

Tázavě se podíval na Galadriel. Ta přikývla.

"Vím, co jste viděl, protože je to i v mé mysli. Takže Prsten má ten nejmladší, Peregrin. Prsten ho ovládl. Legolas s Gimlim ho nedokáží zadržet. Uteče jim a Prsten se zase ztratí," zamyšleně prohlásila Galadriel.

"Musíme ho najít!" podíval se jí Gandalf do očí.

"Ano!"

"Ale jak? Ten hobit je nebezpečný sobě i ostatním. Je pod mocí Prstenu a nemůžeme předvídat, co udělá."

"Potřebujete někoho, kdo ho spolehlivě najde, a před kým Peregrin nedokáže utéct ani se schovat."

"Gwahir?"

"Ano. Vyšlete orly."

"Dobrá."

Gandalf věděl, že orli jsou nejlepší možnost. Mohou hobity najít ze vzduchu a přinést je zpátky i s Prstenem.

"Paní Galadriel. Elfové se chystají na bitvu. Do tří hodin můžeme vyrazit," ozvalo se za Galadriel. Stál tam vyděšeně vypadající elf a ukláněl se.

"Dobrá!" propustila ho Galadriel a kývla na Gandalfa.

Gandalf rychlým krokem zamířil pryč a přitom šeptem tiše zpíval. Na zavolání přiletěla zvláštní, velká můra, Gwahirův posel. Gandalf ji obratně chytil, pošeptal jí pár slov a zase ji propustil. Udělal všechno, co mohl. Teď se musí činit jiní.

"Kdo to vstupuje do mé říše?!" zahřměl hlas a Boromir se otřásl.

Stáli v nazelenalé jeskyni. Nikoho dalšího nebylo vidět, ale přitom mu bylo jasné, že je někdo sleduje. Spousta lidí. Nebo spíš, mrtvol. Aragorn držel v jedné ruce louči, ve druhé meč a tvářil se relativně klidně. Přímo před ním se ve vzduchu zhmotnila podoba mrtvého krále zrádců. Byl zelený a napůl shnilý. Boromir se otřásl odporem.

"Ten kdo od tebe žádá věrnost," odpověděl Aragorn a otočil se k mrtvolnému králi.

"Mrtví nedovolují živým projít!" opáčil král.

"Mně to dovolíte," zašeptal Chodec.

Král se jeho výroku zasmál. Boromir byl v pokušení zakrýt si uši. Smích byl mrtvý, neveselý, strašidelný a krákavý. Rozléhal se po jeskyni zesílenou ozvěnou a Boromir si začínal uvědomovat, že nejsou ani zdaleka sami. Všude kolem nich se začínali objevovat mrtví, průsvitní vojáci a místo propasti na kraji jeskyně, najednou stálo celé zelené mrtvolné město. Plamen louče se zachvěl a Aragorn se poprvé zatvářil doopravdy vyděšeně.

"Cesta je uzavřena. Vybudovali ji ti, kdo jsou mrtvi. A Mrtvým zůstane," prohlásil král a pomalu začal postupovat směrem k nim.

Boromir se rozhlížel kolem dokola a uvědomoval si, že jsou obklíčeni zužujícím se kruhem mrtvých.

"Cesta je uzavřena. A teď musíte zemřít!" řekl král klidně a vytasil meč.

Boromir ztratil trpělivost, vytáhl dýku a hodil ji po králi. Neškodně mu projela hlavou a spadla do písku o pár metrů dál. Král se jeho chabému pokusu jen pohrdavě zasmál. Bylo slyšet chřestění, jak celé vojsko vyndávalo zbraně a obracelo je proti nim.

"Vyzývám vás, abyste splnili přísahu!" vykřikl Aragorn.

"Nikdo kromě krále Gondoru mi nemá co přikazovat," odsekl král, napřáhl meč a sekl s ním po Aragornovi.

Aragorn vykřikl a obrátil Narsil v krytu. Meče se srazily. Aragorn vyrazil králi meč z ruky a přitáhl si ho k sobě.

Král na něj nevěřícně zíral. "Ten meč byl zlomen!"

"Byl znovu skut," řekl Aragorn a přitiskl ho králi pod krk. Král zachraptěl a Aragorn ho od sebe odstrčil.

Obrátil se k mrtvým vojákům, kteří stáli poněkud zaraženě v kruhu kolem nich. Zřejmě vůbec nepředpokládali, že by se tady mohl objevit právoplatný král Gondoru.

"Bojujte za nás a získejte zpátky svou čest. Co říkáte?" vykřikl Aragorn.

Vojáci zaváhali. Byli to vrahové, zloději a zrádci. Nebyli zvyklí přísahat někomu věrnost a svou přísahu dodržet. Na druhou stranu ale, myšlenka, že budou moci konečně umřít, odejít, pro ně byla lákavá.

"Ztrácíš čas Aragorne. Za živa žádnou část neměli. A nemají ji ani jako mrtví," prohlásil skepticky Boromir.

Aragorn ho ignoroval a obcházel s napřaženým mečem před vojáky. "Jsem Isildurův dědic. Bojujte za mě a já budu mít vaši přísahu za splněnou," prohlásil.

Nic.

"Co říkáte?!" Vykřikl.

Král pomalu, s rozvahou přikývl a uklonil se.

Sam bystrýma, hobitíma očima přejel moře entů a spokojeně se usmál. Strávili ve Fangornu tři dny a teď enti táhli i s nimi zničit Železný pas. Stromovous, ent, který je odnesl od skřetů, se nakonec ukázal jako přítel. Znal Gandalfa a věděl, co jsou zač. Ošetřil Forda, který poprvé po mnoha dnech vypadal trochu lépe a svolal na Samův popud entí radu. Samovi se podařilo enty přesvědčit, aby táhli do boje. Do posledního boje entů, do boje o záchranu světa.

Sam se pevněji chytl větve na Stromovousově hlavě a popolezl trochu výš. Dělo se něco mimořádného. Poslední pochod entů. Frodo se na něj unaveně usmál. Seděl na druhé větvi a vypadal sklesle. Sam ale věděl, že to nemá se zraněnou nohou nic společného. Šlo o jediné. Frodovi chyběl Prstýnek. Neměl ho a ta ztráta ho sužovala čím dál tím víc.

"Tohle je Železný pas!" prohlásil Stromovous a hobitům se naskytl pohled na temnou věž Orthank.

Bylo jasné, že Saruman se má co bát.

Následující kapitola

Správa Kraje

Druhý díl z mého "hobitího Silmarillionu" se bude zabývat správní stránkou věci. Sociálními službami Kraje, právem a také bydlením.

Většina informací z práva mám od Lady Galadriel z TolkienConu, které tímto ještě jednou moc děkuji!

---

Správa Kraje

V Kraji fungovaly dva základní úřady. Krajníci a Pošta. Krajníci byli něco jako policisté. Uniformy neměli, odlišovali se jen pírkem za kloboukem. Díky vrozené hobití pohodlnosti a lásce k míru ale neměli moc práce a častěji honili dobytek, než lidi. V Kraji jako takovém jich bylo dvanáct, po třech v každé čtvrtce. Zároveň ale byl velký počet Krajníků vyhrazen na obcházení a hlídání hranic. Plnili tedy stejnou úlohu jako Hraničáři. Pošta byla prostě pošta. Hobiti totiž rádi a hodně psali svým příbuzným a tak byla pošta rozhodně nejvytíženějším úřadem v Kraji. Hlavou (prvním krajníkem a poštmistrem) obou úřadů byl starosta Velké Kopaniny a potažmo Kraje. Tento starosta byl volen každých sedm let na Výročním trhu v Bílých vrších o radostinách. Starosta měl také jednou za rok uspořádat velký soud, kde vynášel své rozsudky. Významným starostou (po Frodovi a Samovi) byl Vilda Bělonožka, který starostoval v době Války o Prsten. O něm existuje zábavná historka. Vilda byl prý nejtlustší hobit v Kraji a jednoho dne, zrovna při jedné z jeho porad, se najednou část stropu Radní síně propadla. Nikomu se naštěstí nic nestalo a všichni stihli utéct. Pak se najednou z trosek vynořil Vilda Bělonožka obalený křídovým prachem tak, že vypadal jako velký syrový knedlík. Od té doby mu všichni říkali Starý Knedlík. (Ale moc mi to nedává smysl. Jak se Tolkien dostal ke knedlíkům??? Knedlíky jsou typicky České, Rakouské a Německé jídlo a většina Angličanů o nich v životě neslyšela. Odkud je tedy Tolkien znal???).

Hobiti byli vždy velice jednoduší a "obyčejní" takže v Kraji existovaly jen dvě rodové šlechty - Bralové a Brandorádi. Tyto dvě rodiny byly nejbohatší, ale zároveň nejztřeštěnější a nejpomlouvanější (tajně) rodiny v Kraji. Hlavou Bralů byl vladyka Kraje a hlavou Brandorádů Rádovský Pán. Obě rodiny vždy byly nejdobrodružnější a nejbojovnější, takže se jako jediné ubránily Sarumanovi a jeho Silákům. Brandorádi měli vlastní "polici" a bojovou pohotovost, protože žili v nejnebezpečnější části Kraje. Proslulé bylo Volání Rádovských. Vladyka a Pán Rádovska byli spolu se starostou nejdůležitější osoby v Kraji, ale zatímco starosta měl funkci spíše formální, vladyka byl předsedou Krajového sněmu, kapitánem Krajové pohotovosti a zbrojného hobitstva (ale sněm i pohotovost se scházela jen v čase krize) a Rádovský Pán měl za úkol střežit nebezpečnou východní hranici. Bralové a Brandorádi také dávali svým dětem "složitá jména" (jako třeba Peregrin), což bylo jinak v Kraji dost neobvyklé. Jména hobitek byla většinou podle květin, nebo drahých kamenů (Diamanta, Levandule, Prvosenka…) a jména hobitů většinou krátká, bez vlastního významu (Frodo, Drogo, Bungo, Bilbo…)

Dále chtěla rozebrat úlohu Smíška s Pipinem. Když se to vezme fakticky, jejich výprava byla vzhledem k jejich postavení asi ta nejhloupější a zároveň nejbralovitější a nejbrandorádovitější věc vůbec. Oba byli dědici a jediní synové dvou nejdůležitějších osob v Kraji. Kdyby se jim tedy něco stalo, byl by to vážně průšvih. Dost se divím, že je Paladin a Saramír celkem v pohodě pustili, i když věděli, co tím riskují. Zároveň je z diplomatického a politického hlediska dost nepochopitelné Elrondovo a Denethorovo jednání. Oba je podceňovali a v podstatě se jim posmívali. Docela risk, vzhledem k tomu, že si tím mohli znepřátelit budoucí vládce Kraje. Kdyby se totiž Smíšek s Pipinem zachovali jako lidé, elfové, nebo trpaslíci a rozhodli se bránit svou čest, věřím, že by s tím ostatní národy měli hodně velké problémy. Hobitů jednak bylo docela hodně, jednak byli velice dobří lučištníci, jednak se nedali moc dobře zabít, jelikož byli velice houževnatí.

Ale ve skutečnosti to asi nebude tak drastické. Úloha Pána Rádovska a vladyky se nebrala nijak zvlášť vážně. Hobiti prostě takové věci jako moc, ctižádost a touha po osobním úspěchu neznají. Takže jejich postavení teď bylo spíše oficiální (výjimkou byla válka).

Právní systém

Sem teď dám přepis mé konverzace s Lady Galadriel a zkusím to nějak dát dohromady. Ale nic neslibuji.

Takže, ptala jsem se v podstatě na věci. Na právní systém obecně, na soudní systém s ním související a na jakési rodinné právo.

Takže, první hobití zákony dal hobitům starodávný král Fornostu (Severky). Tedy, oni je jemu připisují. Říkají jim Pravidla a dodržují je dobrovolně, protože si o nich zkrátka myslí, že jsou dobrá.

Hobití právo a soudy se zakládaly na systému Common law, tedy na Anglickém právu. To se opírá o rozsudky z minulosti. Tedy pokud soudce dostane nějaký případ, podívá se do spisů, jak byl podobný případ vyřešen někdy v minulosti a podle toho vynesou rozsudek. Ale v Kraji se nikdy moc nesoudilo. Jednak tam nikdo nic nedělal a jednak se soud scházel jen jednou ročně. Většinu nějakých přestupků si rodiny řešily samy mezi sebou a zoufale se snažily vše ututlat a hlavně, proboha, aby o tom nevěděli sousedi!

Co se manželského práva týče, má otázka se zaměřovala na zvláštní fakt, že Sam prostě není příbuzensky spřízněný ani s Pytlíky, natož s Braly nebo Brandorády, ale přitom si Palladin Bral klíďo píďo vzal Rosanu Stránskou. Dle Lady Galadriel šlo především o majetek. Tedy o to, jak byla daná hobití rodina bohatá a tedy i významná. Takže nebyl problém, aby si Chluponožka vzala Plavína, jediný problém by nastal, kdyby to znemožňovaly její majetkové poměry. Ale mezi hobity zas tak velké sociální rozdíly nebyly a hlavně Bralové byli tak bohatí, že jim to mohlo být celkem upřímně jedno.

Jediný problém by tady představovalo dědictví a majetek jejich dětí. Tedy jestli by děti dědily po matce, nebo po otci. V patriarchálním Kraji zřejmě po otci, ale nemůžeme to říct tak úplně s jistotou, protože Sam si Růžu také vzal a to ona byla bohatší než on (a to o dost). Já bych to vysvětlila prostě tím, že hobiti si brali toho, koho měli rádi a jedno, kolik daný měl peněz (i když tady by se dalo argumentovat Drogem a Primulí…).

Ještě mě zajímala jedna věc. Bylo by možné, aby se hobití rodiny spojily? A šlo by, kupříkladu, kdyby Pipin zemřel, aby úřad vladyky přešel na Smíška (pokud by tedy byl nejbližší příbuzný). Podle Lady Galadriel ano. Ale to asi nikdy nenastane, protože Bralů je zkrátka tolik, že se vždycky někdo objeví.

Jinak u hobitů běžně existovala adopce a poslední vůle, na kterou se velice dbalo (viz. Bilbo).

Bydlení

Ještě sem dám krátké povídání o hobitích domovech. Jak asi všichni víte, hobiti sídlili v norách. Ale to není tak úplně přesné. V norách bydleli dříve a teď už velká část hobitů, kromě těch nejbohatších a nejchudších, bydlela v normálních domečkách. Malé, přízemní domečky. Se stavěním domků přišli původně statové z Rádovska, ale postupně to převzal celý Kraj.

Rozhodně největší podzemní a tedy "norové" hobití sídliště byly Velké Pelouchy, kde sídlil Vladyka Kraje a Velký Bral. Velké pelouchy byl obrovitý labyrint pod Zelenými Kopečky, kde sídlilo přes sto členů Bralovské rodiny (samozřejmě té nejužší). Takovou výjimkou mezi hobitími norami ovšem byl Brandov a sídlo Brandorádů. Bylo totiž několikapatrové. To je mezi hobity absolutní terno, protože hobiti se výšek zpravidla bojí a neradi chodí do schodů. Brandorádi ale prostě vždycky byli tak trochu jiní. Ovšem s těmi schody bych to nepřeháněla a dost pochybuji, že uvnitř byly jednotlivá patra průchozí. Brandov měl tři hlavní dveře a několik menších v různých úrovních a myslím, že je důvodné předpokládat, že do jednotlivých pater se mohlo jen zvenčí. O tomhle naprosto nezvyklém patrovém uspořádání pravděpodobně mluvil Kmotr, když na začátku Společenstva haněl Brandorády a prohlašoval, že je to tam "úplná králíkárna".

Hobití domy i nory stály zpravidla normálně v ulicích jejich osad a měly popisná čísla. Avšak hobiti (kromě Brandorádů) své obydlí nezamykali a když odcházeli, maximálně tak nechali na prahu vzkaz, kdy se asi tak předpokládaně vrátí.

A ještě sem dám podrobně rozkouskovanou mapu Dna Pytle, aby bylo vidět, jak taková hobití nora asi tak vypadala. Ale na druhou stranu, Dno Pytle byla hodně zvláštní nora. Po Velkých Pelouších a Brandově to byla nejluxusnější nora široko daleko, což odpovídá i počtu pokojů a vybavení.

TolkienCon 2015

Deník z Conu se mi podařilo dopsat celkem rychle, takže ho sem dávám už teď. A opět ho budu celý psát se změněnými jmény a v mužském rodě. Je to hrozně uklidňující. Fotky by snad měly být někde zde. Hledej.... :-)

---

Celé naše setkání začalo o něco dříve. Vlastně o docela dost dříve. Ale úplně nejdříve tu bylo naše rozhodnutí setkat se s co největší počtem dalších bytostí postižených stejně jako my na akci jménem TolkienCon. Následovalo urputné přemlouvání Smíškových rodičů, aby ho tam pustili. To se nakonec povedlo, načež z Froda vypadlo, že možná půjde s námi. Nakonec jsme se domluvili na složení: pořád - já, Smíšek a Aredhel, jen v pátek a sobotu Frodo a jen v sobotu a neděli Galadriel. Všichni měli spát u mě v noře, neb to tak bylo nejjednodušší. Výsledek byl, že jsem si tři dny před pátkem připadal jako trafo stanice. Přijmout, odpovědět, přeposlat. Všechny meily šly přese mne a bylo nutné tak polovinu rozeslat všem. No, ale kupodivu jsem toho moc nezvoral, jídelníček se spolu s Rosanou také úspěšně vyřešil a naše dobrodružství mohlo začít.

Pátek - Den začal bezvadně, písemkou ze sčítání mrkví. Ale snad to nějak vyšlo. Po povinné školní docházce jsem Smíška opustil a jel s Frodem k němu domů, pomoc mu pobrat věci. Ve Dnu Pytle jsem se jen letmo pozdravil s jeho mladším bratrem a rychle jsme vyrazili vyzvednout Falka. On totiž šel s námi Frodo na ten Con především proto, aby poznal mého mladšího příbuzného. Avšak tento zájem byl oboustranný a zjevně to s nimi bylo už docela vážné, protože se jim začalo o sobě navzájem i zdát. Fakt super, když vám Falko doma líčí, co se mu zase takhle jednou zdálo o Frodovi, načež přijdete do školy a tam na vás vybafne Frodo s očima navrch hlavy, že se mu zdálo o Falkovi. Tak doufám, že teď už jejich noční můry konečně skončí.

Falko se měl vyzvednout u něj ve škole, kousek od mého baráku. Jeli jsme olifantem. Řekl jsem Frodovi, že vystupujeme na konečné a ne tam, kde normálně vystupuji, když jdu domů. Po cestě jsem mu to ale musel ještě několikrát zopakovat, protože Frodo odhodlaně vybíhal z vozidla na všech zastávkách, vyjma té správné a poslední. Načež se mě zeptal, jestli v těch domech vedle bydlím. Trpělivě jsem pošesté zopakoval, že ne, že já bydlím jinde a tohle je škola, kam chodí Falko. Snad to už konečně pochopil.

Falko vyzvednut v pořádku. Ale bylo to docela nadlouho, protože poznat jednoho určitého malého blonďatého růžového bratrance v záplavě jiných malých blonďatých růžových bratranců je docela fuška. Ale zadařilo se a vydali jsme se na tramvaj. Doma Frodo prohlásil, že by se chtěl naučit hrát kloboučku hop. Fajn, tak jsme všichni tři začali hrát kloboučku hop. Načež Frodo zjistil, že to vlastně nemá rád. Prohrával. Falko a Paladinem už museli odjet na chalupu a my jsme tam s Rosanou osaměli. Napsal jsem sms Smíškovi. Že už jede. Fajn. Začali jsme s Frodem hrát hru Česko. Zjistil jsem, že to vlastně nemám rád. Prohrával jsem. V tom zazvonil dole u dveří Smíšek a já ho šel vyzvednout. Spojili jsme síly proti Frodovi a stejně jsme byli drtivě poraženi. Holt moudrost přichází s věkem.

Už bylo půl šesté a čas jít na tramvaj vyzvednout Aredhel. Šli jsme tam v kostýmech. Smíšek se s námi vsázel, na kolik pokusů se mu podaří správně si obléknout košili. Podcenili jsme ho. Zahájil totiž tím, že sice měl všechny knoflíky správně zapnuté, ale košili naruby.

Ještě jsme dostali za úkol nakoupit deset vajec. Fajn super nápad. My a vajíčka. Aredhel byla vyzvednuta a zamířili jsme do obchodu. Vejce jsem nakoupil já a pak je vrazil Smíškovi. Frodo totiž aktuálně už opět umíral a Aredhel před chvíli málem zbořila jednu polici s majonézou.

Doma byla vejce v pohodě předána a Aredhel ubytována. Následovala ještě večeře a pak už cesta ke škole, kde se TolkienCon odehrával. Ještě jsme se Smíškem Aredhel zazpívali naši čerstvě složenou písničku a jelo se. Tedy, nejdřív nastal proces "Aredhel si nandavá čelenku" a abychom se nenudili, představení pokračovalo scénou "Aredhel hledá kohokoliv, kdo by jí podržel plášť". Pro velký úspěch a samozřejmě neskonalou šikovnost jsem byl nakonec za dvorního oplášťovače jmenován já.

Kupodivu jsme ke škole trefili a ještě kupodivějš jsme měli asi pět minut do zahájení Conu. Stihli jsme tedy podniknout kratší hádku, jestli si vzít či nevzít bačkory a asi dvě minuty animovaného Hobita. Pak bylo slavnostní zahájení. V osm začínala první dvě vystoupení. Dole v tělocvičně koncert a nahoře ve třídě přednáška o RPG hrách. Rozhodli jsme se zůstat na koncert. Hráli ho nějací velcí lidé převlečení za hobity. To jsme ještě ale nevěděli, že bubeník téhle kapely nám dost zamotá hlavu. Ale to až o den později. Ve čtvrtině Frodo prohlásil, že ho to nebaví a že by chtěl jít na tu přednášku. Solidárně jsme šli s ním. Byl to špatný nápad. Otevřeli jsme dveře třídy a vešli dovnitř. Následovalo důkladné seřvání v hůrečtině, co si to dovolujeme přijít pozdě. Jako myšky jsme se odplížili dozadu a sedli si vedle Šárky. Následující půl hodiny bylo něco příšerného. Ani jeden z nás jsme neměli ani ponětí, o čem přednášející Hůrčan mluví. Já proto, že jsem mu nerozuměl, Frodo proto, že netušil, co to znamená RPG a Smíšek proto, že z tohoto druhu her zná jen normální Dračák. Pět minut před předpokládaným koncem už nám třem z toho začínalo hrabat, ale báli jsme se odejít. Začali jsme spřádat plány, jak beztrestně uniknout. Pět minut po předpokládaném konci Frodo zahájil akci Útěk. Prostě se najednou zvedl a vyrazil pryč. My jsme se po sobě měli překvapeně podívat, polohlasně si sdělit, že ho asi chytla slintavka a pomalu odejít za ním, zjistit co mu je. Na odchodu se Smíšek netrefil do dveří. Třída lehla smíchy a nám byl umožněn volný průchod. Bezva Smíškova improvizace.

Zamířili jsme zpátky dolů na přednášku o trpaslících a právu. V životě bych neřekl, že mě bude zrovna právničina tak zajímat. Bylo to fakt neskutečně dobré. Přednášela to Lady Galadriel (neplést prosím s naší Galadriel, která přijela o den později). Fakt to bylo úžasné. Po skončení jsem ještě Galadriel venku zajal a donutil ji udělat takovou soukromou přednášku o právním systému hobitů. Časem to někam zapracuju. Smíšek prohlásil, že se diví, že neodešla, protože jsem se na ni díval neskutečně děsivě. Pch. Závidí mi mé přesvědčovací schopnosti!

Další program nás už moc nezajímal a tak jsme vyrazili domů. Přijeli jsme krátce před půlnocí a spát jsme šli až zítra.

Sobota - Ráno byl budík na půl osmou, protože v půl deváté měla přijet Galadriel. Přijela v osm. Trochu jsem s tím nepočítal a zachránila mě Rosana, když šla otevřít. Já se mezitím se Smíškovou pomocí snažil na sebe navléct co nejvíc vrstev správného oblečení. Než dojeli výtahem nahoru, stačil jsem se obléknout až po kabát. Galadriel přijela i se svým otcem. Rosana a Finarfin si trochu popovídali, takže jsme se my ostatní stačili doobléct a doupravit (v elfčině případě). Pak nás Finarfin vzal k sobě na koně a dovezl k budově Conu. Musím říct, že jsem ještě v životě nejel na koni s třemi dalšími bytostmi v jedné řadě. Načež jsem prokázal, že se tady fakt nevyznám. Naštěstí Aredhel nepotřebuje škopek k tomu, aby trefila a sňala ze mě břemeno navigace. Frodo si bral své věci s sebou, protože ve čtyři musel odcházet. K tomu jsme ještě měli obrovitou tašku plnou jídla. A kupodivu to jídlo stačilo.

Ráno nás hned na úvod čekalo hudební vystoupení The Flight of the Noldor. Aredhel si celou dobu dělala poznámky, v čem nás má ještě dovzdělat. Byla v tomto ohledu, jak se ukáže ještě dál, velice odhodlaná. Následovaly Písně z obou světadílů Ardy. Tedy, co mělo být tohle, netuším. V polovině jsme se Smíškem prchli a za tu dobu autorka nezazpívala ani jednu středozemskou písničku. Fakt netuším, jaký byl účel. Můj bratranec a já jsme nicméně odešli, neb jsme se v programu dočetli, cituji: "V koutě pak bude naše vyráběná hra na téma Hobit a karetní hobiti od Killimana". Fajn. Zamířili jsme, logicky, o patro níž do hráčského koutku. Tam nám bylo řečeno, že o nějakých hobitech v životě neslyšeli a že se máme zeptat na recepci. Další schody dolů a recepce. Řekli nám, že tohle nevedou a že to možná bude v elfím koutku. Začali jsme si připadat jako v pohádce o Kohoutkovi a Slepičce. O patro výš v elfím koutku, kam hrdinně i přese všechna předsevzetí můj statečný bratranec vlezl, řekli, že to tedy fakt neznají a že možná v dětském koutku. Cesta přes celou chodbu k dětskému koutku. S něčím typu hra hobiti nechtějí mít nic společného a máme se zeptat nějakého chlápka na chodbě, u stolku vedle knížek. Ano, přesně u toho stolku, kolem něco jsme už asi pětkrát prošli. Zjištění, že onen chlápek je ten Hůrčan ze včerejška. Nicméně jsem se zeptal. O něčem takovém prý v životě neslyšel a máme se zeptat v hráčském koutku. Zoufale jsme mu řekli, že tam už jsme byli. Tak že máme zkusit ten stánek s knížkama vedle. Prodavač o tom nikdy neslyšel. Naštěstí nás slyšela nějaká lidská žena a prohlásila, že tu hru tady má a donese nám ji. Děkovali jsme jí málem na kolenou. Po zhlédnutí programu jsme zjistili, že poslední místnost, kde jsme ještě při našem putování nebyli, je čajovna. Rozhodli jsme se, že si to tedy zahrajeme v čajovně. Usadili jsme se před ní a jali se studovat pravidla. Nepochopili jsme se to a rozhodli se, že to zkrátka budeme hrát jako prší. Vzápětí k nám přišel autor hry (kolem kterého jsme také prošly pětkrát) a zeptal se, co to s jeho hrou proboha děláme. Vysvětlili jsme mu situaci. Usmál se a kvapně se vzdálil. Načež se na jeho místě se objevila Šárka a prohlásila, že to taky neumí hrát. Fajn. Vrátili jsme hru hodné ženě a šli najít ostatní. Frodo byl přešlý, jak byl ten koncert hrozný. Ostatní nekomentovali. Šli jsme se najíst a pak do hráčského koutku, kde jsme nejdřív hráli Ducha a pak si vyprávěli příběhy. Celé bohužel bez Galadriel, která se rozhodla, že ji zajímá Hra o Noldorské trůny.

Tím jsme zabili dopoledne a odebrali se až na bardské vystoupení. Bylo úžasné, ale bohužel hrozně kratičké. Ale byla nám představena i Jižanská dýně (hudební nástroj). A nadešel zlom. Koňská opera a přednáška o fanfikci byly ve stejnou dobu. Rozdělili jsme se. Já, Galadriel a Frodo jsme šli na fanfikce a Aredhel se Smíškem na Rohiry. Fanfikce byly skvělé. Přednášela to Lady Galadriel alá Bilbo s trpasličí kolegyní a celá tělocvična byla už po pěti minutách mrtvá smíchy. Tedy, co někdo dokáže také napsat… Frodo odešel kousek před koncem. Už musel domů.

Po konci jsem zjistil, že za námi už přes čtvrt hodiny sedí Smíšek s Aredhel. Nechápu, proč se k nám nehlásili. Smíšek mi vrazil vlajku Gondoru, cédečko a nějaký papírek s písničkou Prší prší, načež prohlásil, že to bylo úžasné, a že tam byla jedna písnička přesně pro nás, jak Pipin najde Smíška na Pellenorských polích. Fakt lituju, že jsem na ty Rohiry nešel. Ale na druhou stranu, je mi úplně jasné, že kdybych šel na ně, tak si teď nadávám, že jsem nebyl na fanfikcích. Těžký to život hobita.

Následovala přednáška Bitvy a hrdinové. Jo, fajn, bylo to zajímavé. Ale také dvě hodiny dlouhé a uspávací. Po půl hodině jsme se Smíškem museli prchnout, nebo bychom usnuli. Byla to chyba. Venku k nám přistoupil onen bubeník z prvního koncertu. Poznal nás. Pamatujete si ještě, jak jsem psal ke Dni všeho hobitstva, že jsme v metru potkali nějakého Velkého člověka, který se nás ptal, jestli náhodou neslavíme něčí narozeniny? Tak to byl on. Následoval rozhovor, ve kterém jsme byli zkritizováni snad úplně za vše, jménem (které se neustále snažil dávat do ženského rodu) a oblečením počínaje a Dračákem konče. Po chvíli nás propustil, ale já jsem byl z toho celý večer špatný. Znáte ten pocit, že jste něco dokázali, že jste odvedli kus práce, opravdu se vám váš úmysl podařil, lidé mají vaše příběhy rádi a pak najednou přijde někdo, kdo vám řekne, jak jste děsně neoriginální, nic neznamenáte, nic jste nedokázali, vaše povídky nemají smysl a jen parazitujete na úspěchu někoho jiného? No, tak přesně takhle jsem se cítil. Trochu mě uklidnilo, že nám řekl, že jsme vtipně roztomilí, ale stejně jsem se cítil pod psa. Aredhel se Smíškem se mě snažili uklidnit ale dost marně.

Následoval koncert Falešného společenstva. Z těch deseti písniček co zpívali, byly asi čtyři hobití, což rozhodně chválíme. Ale nejlepší asi byla písnička o tom, proč trpaslíci nemají rádi elfy. A také proč elfové nemají rádi trpaslíky, kde Thorin Pavéza hledal v Thranduilově síni zubní protézu.

No a následoval hřeb dnešního večera, výuka irských tanců. Ale nebyl bych to já, kdyby se to, na co se nejvíc těším, totálně nezvoralo. Začalo mi být hrozně špatně od žaludku, ale řekl jsem si, že to přece zvládnu, že hobití tance si nenechám ujít. Napoprvé jsme měli být v trojicích a jen o fous ke mně a k Smíškovi nedali toho Velkého člověka. To první jsem totálně nepochopil a celou čtvrt hodinu, kdy se opakovalo to samé, to dělal totálně blbě. Bylo mi takové vedro, že jsem si nakonec sundal kabát i šálu a děkoval všemu, že nemám kšandy. Další tance už šly, ale u posledního se muselo dřepat na zem a to už jsem začínal omdlívat. Nakonec jsem si důkladně sedřel kůži na ťapkách a v podstatě na levou nohu nemohl došlápnout. Smíšek byl celou dobu v pohodě.

Na konci už jsem vypadal zřejmě tak hrozně, že jsme jeli zpátky domů. V tramvaji se nám ještě se Smíškem podařilo chytit úžasné záchvaty smíchu a Galadriel vypadala, že nastoupí do jiného vagonu. Nakonec to zvládla.

Přijeli jsme v deset, ale spát jsme šli opět zítra, neb se nás elfky rozhodly vzdělat. Byl jsem totálně mrtvý a pamtuju si z toho především to, že králové elfů byli tři. Všichni s totálně blbým jménem a ty dva co nezačínali na I začínali na F a měli velkou fantasii, neb všichni jejich potomci také byli na F. Slušný, co? Spát šel totálně mrtvý hobit.

Neděle - Budíček byl luxusně na půl devátou. Shodli jsme se, že půjdeme jen na první přednášku, protože ty další nás nezajímají, případně se bojíme přednášejících. Aredhel tentokrát zůstala v civilu, takže jednak to bylo co do počtu okostýmovaných v naší skupince půl napůl a jednak jsme jí nemuseli řešit plášť a čelenku.

Cesta na Con jako obvykle, jen jsme se Smíškem usínali za chodu. Přednáška byla v podstatě o filmech souvisejících s Tolkienovými knihami. Na začátku se rozbil projektor, takže nešel zvuk. Pak šel zvuk, ale nešel obraz. Když šlo všechno, tak jsem pro změnu neměl papír, takže jsem si jména nezaznamenal. Aredhel, Galadriel, nemáte nějaké typy?

Po konci jsme se ještě vydali najít Šárku, což se nám nakonec nepodařilo. Navíc jsme ztratili Galadriel. Nakonec se Galadriel našla, byla venku a čekala na Finarfina. Ten nás také odvezl na koni domů. Tentokrát jsme byli v jedné řadě jen tři, což bylo už v pohodě.

Galadriel se s námi rozloučila před mou norou a odklusala do Lorienu. Smíšek a Aredhel ještě chvíli zůstali. Dali jsme si poslední misku hobitích koláčků a nějaké ty mufíny, povídali si, skládali skládačky s PP a poslouchali CD Hobita. Aredhel prchla těsně před obědem, ale Smíšek ještě počkal.

Dále následovalo snad už jen zjištění, že kupodivu se moje síla kupodivu ještě pořád nezvětšila (ale jednou se Smíšek musel vzdát, neb jsem ho šikovně zašprajcoval pod postel, takže jakýkoliv pohyb by mu vynesl zlomený nos), že jsem v Česku kupodivu lepší než Smíšek a že on je lepší než já v Scrabble. A to bylo vlastně všechno. Rozloučili jsme se a můj bratranec odjel do Rádovska. Mně naproti tomu přijel Falko a Paladin, takže následoval rodinný výslech, čemuž jsem se vyhnul slibem tohoto deníku. Výhoda notorického pisákolvství.

Tímto svůj deník o věcech Conovských zdárně končím.

Těším se na někdy příště, nejblíže asi na Oslavu zničení Prstenu!

Kéž dlouho roste mrkev na polích sedláka Červíka!!

Dne 19. Ponovoroku 2015

Peregrin Bral

Otrok Prstenu - Zajatec

Další kapitola Otroka Prstenu. Tentokrát čistě hobití. Na Gandalfa a Aragorna s Boromirem si holt ještě počkáme... Takže, skřeti, co nesli Froda se Samem jsou rozprášeni, ale pro oba hobity se situace vůbec nezlepšila. Popadla je neznámá bytost a právě je nese vstříct neblyze proslulému Fangornu. Mezitím udělá Legolas důležité rozhodnutí. Rozhodnutí, které mladšího z obou hobitů málem zabije.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola pátá - Zajatec

"Nepudem dál, dokud si trochu nevoddáchnem!"

Sam cítil, jak ho skřet, který ho nesl, hodil na zem.

"Udělejte voheň!" zařval druhý a Sam zaslechl tlumenou ránu, když kousek od něj spadl i Frodo.

Sam se k němu začal se svázanýma rukama plazit.

"Pane Frodo?" zeptal se Sam a jemně do něj šťouchl.

Frodo ležel tam, kam dopadl, byl smrtelně bledý a poraněný kotník se mu začínal barvit do zelena.

"Ach Same, asi jsme udělali chybu, když jsme odešli z Kraje!" zašeptal Frodo.

Sam se na něj usmál a přikrčil se. Z lesa, kam skřeti vběhli nasekat dříví, se ozvalo zahučení.

"Tam…tam…něco je!" ozval se strašlivý výkřik a z lesa vyběhl skřet. Tvář měl staženou hrůzou a kulhal.

"To se bojíte i lesa? Já věděl, že Morgulský krysy jsou pro válku nepoužitelný!" posměšně se na něj zašklebil Uglúk, vedoucí skřet, a vytáhl zakřivený meč.

"Ale to…" zakoktal se skřet. Pak jen mávl rukou, odhodil zbroj a rozeběhl se pryč.

Uglúk zařval, vyskočil a setnul mu hlavu.

"Ještě někdo se tady bojí?" zařval varovně.

Skřeti zavrtěli hlavami. Viděli, co se stalo skurutovi, který se bál a rozhodli se, že oni budou chytřejší. Vzápětí se ozvalo další zahučení a strašlivý výkřik.

Sam vytřeštil oči. Ty stromy chodily!!! Stromy na kraji lesa jakoby ožily a vrhly se na skřety. Šlapaly po nich, rozmačkávaly je a drtily strašlivou silou. Sam vyjekl, když jedna obrovská, stromová noha dopadla jen kousek před něj. Věděl, že jestli něco neudělá, stromy je zašlápnou.

Vzápětí vyjekl a cítil, jak ho něco zvedlo do vzduchu. Jeden strom ho i s Frodem každého zvedl do jedné ruky, otočil se a začal se s nimi vracet do lesa. Frodo zaječel a Sam si byl jistý, že to je jejich konec.

Pipin šel po cestě, jednou rukou držel provaz, na jehož konci za ním klopýtal Smíšek a druhou pomalu hladil Prsten, který měl zavěšený kolem krku. Vlasy na zátylku se mu zježily a on rychle Prsten zastrčil zpátky pod košili. Nikoho neviděl, ale byl si jistý, že je někdo sleduje. Cítil, jak se mu do zad zapichují něčí nepřátelské pohledy. Ohlédl se. Vzápětí vyděšeně vyjekl. Vzduchem proletěl šíp a přeťal lano. Viděl, jak Smíšek omluvně sklopil oči. Pipin vytáhl meč a přikrčil se. Pak zahlédl koutkem oka jakýsi pohyb. Pár metrů od něj stál na malém kopci Legolas, luk měl napnutý a mířil na něj. Gimli stál vedle něj a mračil se.

"Ani hnout!" řekl Legolas tiše. "Polož meč na zem. Potřebujeme s vámi mluvit."

Ale Pipin vycítil za Legoasovými větami nevyřčená slova. Oni si s ním nechtěli promluvit. Oni mu chtěli vzít Prsten.

"Nikdy!" vykřikl, otočil se a rozeběhl se pryč.

Legolas vystřelil. Nechtěl Pipina zabít a tak mířil na nohy. Pipin prudce zahnul a šíp mu minul levou nohu asi jen o dva centimetry. Legolas vztekle vykřikl. Nemohl dovolit, aby Pipin utekl. Vrhl se za ním.

"Neubližujte mu!" zaječel Smíšek a náhle litoval toho, že Pipina zradil a nevaroval ho.

Zahlédl totiž Legolase s Gimlim už před nějakou dobou. Pipin si jich nevšiml, protože byl moc zabraný Prstenem, ale on, Smíšek, je zaregistroval velice brzy. Chvíli se rozmýšlel, jestli na ně Pipina neupozorní, ale nakonec se rozhodl, že ne. Legolas s Gimlim pro něj totiž znamenali naději na osvobození. Už byl z dlouhé cesty se svázanýma rukama opravdu vyřízený a věděl, že pokud omdlí, Pipin ho tam pravděpodobně nechá a bude pokračovat sám. Myslel tedy, že mu Legolas s Gimli pomohou a doufal také, že vyléčí Pipina z touhy po Prstenu a pomohou jim ho zničit. Věděl, že je dva by dřív nebo později skřeti nebo Černí jezdci objevili, Prsten by si vzali a byl by konec. Ale s Legolasem a Gimlim měli šanci Prsten zničit. Rozhodně si ale nepředstavoval, že se Legolas pokusí Pipina zastřelit.

Chtěl se rozeběhnout za Legolasem, ale to už u něj byl Gimli, rozvazoval mu ruce a dával mu napít. Poznal totiž, že Smíšek je na hranici vyčerpání.

"Klid hochu, už je to dobré," mumlal a pomáhal mu usednout na blízký kámen.

Smíšek mohl jen sledovat Pipinův boj a doufat, že ho Legolas nezabije.

Legolas se rozeběhl za hobitem. Už nestřílel. Viděl, jak Pipin kličkuje a už už vbíhal do křoví, když po něm Legolas skočil a strhl ho do nízké trávy. Pipin zaječel a snažil se ze sebe elfa shodit. Vykopl a trefil Legolase do kolene. Zoufale se snažil po zádech odplazit pryč a hmatal po meči, který mu vypadl z ruky. Legolas zavrčel a loktem odhodil meč dál. Pipin se ho snažil znovu kopnout. Legolas mu chytl jednu nohu a stáhl si ho pod sebe. Surově ho otočil na břicho, klekl si na něj a ruce mu zkroutil za záda.

"Gimli, podej mi to lano!" vykřikl.

Gimli mu hodil lano, kterým byl před chvílí spoutaný Smíšek. Legolas jednou rukou podržel obě Pipinova zápěstí a druhou mu spoutal ruce k sobě. Pipin kopal nohama a snažil se elfa zasáhnout do zad. Legolas se ale jen zasmál a spoutal mu i kolena a kotníky. Pak se z něj zvedl. Vytáhl Pipina za límec a odhodil ho do prachu o kousek dál. Pipin zavyl, když se mu ramene zaryly tvrdé kamínky, po tvářích mu začaly téct slzy bolesti a on se přestal bránit.

"Jsi v pořádku?" zeptal se Legolas Smíška a starostlivě se k němu sklonil.

Smíšek maličko nejistě přikývl. Hlava se mu začínala točit a únava uplynulých dvou dnů spojená se zraněním hlavy se na něm krutě podepsala.

Legolas nespokojeně mlaskl a opatrně mu stáhl obvaz z hlavy. Rána začala znovu krvácet. Smíšek vyjekl bolestí. Pak se ale začal propadat do tmy. Vyčerpání ho přemohlo a on omdlel.

Smíšek se probudil až další den v poledne. Ležel zabalený v přikrývce, ránu na hlavě měl obvázanou novým, příjemně vonícím pruhem látky. Cítil se už mnohem lépe.

"Už jsme se báli, že prospíš celý týden!" pozdravil ho žertem Gimli a podával mu lembas a vodu.

Smíšek se do lembasu hladově zakousl. Až teď si uvědomil, jaký má hlad. Jedl, a rozhlížel se kolem sebe. Byli o kousek dál, na malé mýtince. On seděl zabalený v přikrývkách u malého ohniště, Gimli se hrabal v jednom z batohů a něco si pro sebe mumlal a Legolas obcházel kolem mýtinky, hlavu měl skloněnou a vypadalo to, že hluboce přemýšlí. Smíšek několikrát otočil hlavou sem a tam, ve snaze obhlédnou celou mýtinu. Něco mu tam totiž chybělo. Neviděl svého bratrance.

"Kde je Pipin?" zeptal se nahlas s obavou v hlase.

"Nazdar Smíšku," ozvala se slabá odpověď a Smíšek otočil hlavu za zvukem. Pipin ležel opřený o strom. Kolem hrudníku měl omotaný provaz, který byl přivázaný ke kmenu stromu, kolena a kotníky měl svázané, ruce vzpříčené za zády a slabě se usmíval.

"Pipe, co…?" zeptal se Smíšek a utrápeně na něj shlížel.

Pipin vypadal neuvěřitelně uboze.

"Už jsi vzhůru? Výborně!" přerušil ho Legolas a sedl si vedle něj. "Potřebujeme se tě na pár věcí zeptat a poradit se, co uděláme dál."

Gimli si sedl vedle elfa a díval se na Smíška.

"Co se stalo s ostatními?" zeptal se Smíšek jako první. Tahle otázka ho pálila už hodně dlouho.

Legolas mu tedy vyprávěl o jejich boji, o zabití Gluma i o tom, co jim Glum řekl. Smíšek si dlouze oddechl. Nikdo tedy nezemřel.

Nadechl se, aby začal vyprávět i jejich příběh. O tom, jak si od Froda vzal Prsten, o tom jak šli na cestu k Mordoru i o tom, jak mu Pipin Prsten vzal a přivázal ho k borovici. Jeho pohled se ale srazil s Pipinovým.

"Smíšku. Prosím!" řekl Pipin tiše a prosebně se na něj díval. Věděl, že pokud Smíšek Legolasovi řekne o Prstenu, Legolas mu ho určitě sebere.

"Ticho!" okřikl ho Legolas a díval se na Smíška.

Smíšek otevřel pusu.

"Smíšku, prosím, nedělej to!" zakvílel Pipin a vyjekl strachy, když se Legolas zvedl a přešel k němu.

"Ty budeš zticha. Už jsi napáchal dost škod!" řekl Legolas a kleknul si, aby měl oči v jedné úrovni s Pipinem. Pipin chtěl poslušně přikývnout, ale najednou se v něm zvedla vlna nenávisti k tomu elfovi, co ohrožoval jeho miláčka a on rázně zavrtěl hlavou.

"Ne!"

"Dobrá," přikývl Legolas. "Ale můžeš si za to sám."

S tím vytáhl z kapsy kus látky a pevně ho omotal Pipinovi kolem úst. Pipin zuřivě mlátil hlavou, ale Legolas ho chytil za vlasy a donutil ho přestat s sebou mrskat. Dal mu kolem pusy roubík a pustil ho. Vrátil se k Smíškovi, který ho zděšeně pozoroval.

"No, Smíšku, jak to tedy bylo?" zeptal se klidným hlasem.

Smíšek zachytil Pipinův pohled a chtěl zavrtět hlavou. Pak se ale zadíval do očí Legolasovi a začal mu vyprávět všechno. Od začátku až do konce.

Když skončil, Legolas vstal a začal přecházet kolem dokola. Gimli věděl, že uvažuje, co podniknou dál.

"Musíme dostat Prsten do Mordoru. Jestli je pravda, co jsi říkal, Frodo je moc zraněný na to, aby tu cestu zvládl. Prsten musíme zničit my," řekl Legolas.

Smíšek přikývl. "Ano, proto jsme Froda opustili a vydali se na cestu sami."

"Takže dohodnuto?" podíval se Legolas tázavě na Gimliho, který zamyšleně přikyvoval.

"Ale musíme Prsten svěřit do bezpečných rukou. Pipin je jím ovládnutý, nemůžeme předvídat, co udělá," pokračoval Legolas a Smíšek se postavil.

Hlava se mu už nemotala a dlouhý spánek mu evidentně prospěl.

"Takže si ho od něj vezme někdo jiný," řekl Legolas dál a Smíšek přimhouřil oči. "Pipinovi pomůžeme jedině tak, že ho budeme držet od Prstenu co nejdál," utrousil směrem ke Smíškovi Legolas nabádavě. "Na tebe zatím evidentně neměl vliv, můžeš si ho tedy nechat?"

Smíšek pohlédl na Pipina. Mladý hobit měl oči široce rozevřené naprostou hrůzou. Smíšek pomalu přikývl. Jestli je tohle jediný způsob, jak Pipinovi pomoct, pak ano, udělá to.

"Ano," řekl tiše.

Legolas se na něj usmál. "Výborně!" řekl a přešel ke stromu, u kterého ležel svázaný Pipin.

Pipin s sebou zaškubal a zasténal, v marné snaze osvobodit se. Ale Legolas ho svázal důkladně. Ted se k němu elf sehnul a rukou mu vjel pod košili. Nahmátl Prsten a pomalu ho hobitovi začal stahovat přes hlavu. Pipin vykřikl a zmítal se jak smyslů zbavený. Zuřivě mlátil hlavou a snažil se Legolasovi zabránit v tom, aby mu Prsten vzal. Posedlo ho naprosté šílenství. Oni mu brali jeho miláčka! Roubík mu spadl kolem krku a Pipin hlasitě zaječel. V očích měl slzy a sledoval Legolase, který mu konečně přetáhl Prsten přes hlavu a chvíli ho upřeně pozoroval, než se zvedl a vracel se ke Smíškovi.

"Ne! Ne! Prosím! Ne! Neberte mi ho!" ječel Pipin jako smyslů zbavený.

Smíšek ještě nikdy neviděl, že by se přestal takhle ovládat. Mlátil s sebou a žalostně ječel. Jak zuřivě třepal hlavou, znovu si poranil nos, do kterého ho Smíšek před dvěma dny uhodil. Začala mu z něj téct krev, mísící se se slzami bolesti a bezmoci.

Legolas ho naprosto ignoroval a podal Prsten Smíškovi. Smíšek si ho roztřeseně vzal a podíval se na Pipina.

"Nééééé!" zaječel Pipin a zoufale s sebou trhl. Provaz se mu zařízl hluboko do těla. On si toho ale nevšímal. Házel s sebou a pohled měl zoufale upřený na Smíška, na Prsten v jeho ruce.

Smíšek se rozklepal jako osika. Nemohl takhle Pipina nechat. Jeho bratranec si ublíží. Musel mu Prsten vrátit. Nesnesl, aby jeho Pip tolik trpěl. Vykročil k Pipinovi.

"Co to děláš?" zastavil ho Legolas.

"Musím mu ho vrátit. Nemůžu vidět, jak trpí," odpověděl Smíšek.

Legolas ho ale chytil za ruku a zastavil ho. "Ne. Když mu Prsten vrátíš, nijak mu nepomůžeš."

"To je mi jedno!" odsekl Smíšek, smetl Legolasovu ruku a odhodlaně pokračoval dál.

"Ne! To nedovolím!" zastavil ho znovu Legolas.

Pipin znovu žalostně zavyl a Smíškova vize o tom, jak donese Prsten do Hory osudu a zachrání Středozem byly ty tam. Ted chtěl jen pomoct Pipinovi.

"Prosím!" zhroutil se před Legolasem na kolena a hlavu si dal do dlaní. "Nemůžu ho nechat dál trpět. Prosím. Je to můj bratranec. I přitom, co mi udělal… Pochopte, nemůžu to udělat!"

Legolas ho stále odmítal pustit. Ale pak k němu přistoupil Gimli. Chvíli s Legolasem tiše mluvil. Ten potom neochotně ustoupil.

"Tak dobrá."

"Děkuji!" usmál se na něj Smíšek a rozeběhl se k Pipinovi, který s sebou házel svázaný u stromu.

"Ach Pipe," usmál se smutně a setřel mu slzy z obličeje.

Pipin ho ale ignoroval a hladově se díval na Prsten.

Smíšek si povzdychl, přetáhl mu ho zpátky kolem krku a zastrčil mu ho za košili. Pipin se okamžitě uklidnil. Konečně ho měl zpátky. Měl svého miláčka u sebe.

"Díky!" šeptl a nechal Smíška, aby mu usušil slzy. "A promiň!"

Smíšek se na něj podíval s bolestí v očích.

Následující kapitola