Otrok Prstenu - Na cestě do Mordoru

Příběh se pořádně rozjíždí a zamotává. Tahle kapitola je maličko delší a výjimečně obsahuje všechny čtyři dosavadní dějové linie.

Sam s Frodem jsou ve Fangornu a Samovi se podaří přesvědčit enty, aby vytáhli proti Sarumanovi, Aragorn vede dobře známou konverzaci s králem mrtvých, Gandalf se rozhodne požádat o pomoc deus ex orly (vypůjčeno od Bantyzsobriezsy :-)) a Smíšek začíná mít doopravdy starosti. Pipin se chová hrozně divně a nikdo neví proč...

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola šestá - Na cestě do Mordoru

Gimli šel první, pak Pipin, za ním Legolas a nakonec Smíšek. Legolas chtěl nejdřív Pipina svázat, ale Smíšek se za něj přimluvil a tak elf neochotně svolil k tomu, aby šel hobit volně. Ale musel jít před ním, aby ho měl Legolas na očích, a nedělat žádné nečekané pohyby. Pipin však nevypadal, že by se o cokoliv pokoušel. Prostě apaticky šel, hlavu měl skloněnou a snažil se ignorovat Smíškovy pohledy, které se mu zavrtávaly do zad. Už měl vymyšlený plán. Plán na útěk. Samozřejmě že chtěl utéct. Cítil, že jeho Prstýnek je v nebezpečí. Ať už Legolas říkal cokoliv, Pipin viděl, jak dlouho Prsten sledoval, když mu ho bral a také viděl chtivé záblesky v jeho očích. Byl si jistý, že mu Legolas Prsten dřív nebo později sebere. Měl stejnou slabost pro zlato a drahé kameny jako jeho otec Thranduil a vše bylo ještě násobené mocí Prstenu. A i kdyby se Legolas dokázal ovládnout, mířili přece k Mordoru a k hoře Osudu a on, Pipin, by nepřežil, kdyby měl být jeho miláček zničen. Prstýnek byl moc krásný na to, aby ho jen tak hodili do sopky. Věděl proto, že musí i s Prstenem pryč. Daleko, někam kde bude v bezpečí. A dokonce měl už i vymyšlené, jak to udělá. Neměl šanci uniknout sám, musel někoho přimět, aby mu pomohl. A nejslabší článek jeho hlídačů byl jasný - Smíšek. Smíšek se ho pořád snažil chránit a Pipin věděl, že ho jeho bratranec má doopravdy hodně rád. Celou dobu cítil, jak se na něj starostlivě dívá a snažil se mu pomoct i přes to, co mu Pipin udělal. Pipin už měl vymyšlený plán, jak Smíška přesvědčí.

Bylo ráno. Pipin ležel svázaný na zemi, blízko malého ohníčku. Smíšek, Legolas a Gimli seděli kousek od něj a snídali. Pipin se se slabým zasténáním otočil na záda a snažil se najít nejpohodlnější polohu. Celou noc strávil svázaný na zemi, jen pod jednou slabou pokrývkou a už ho začínala chytat křeč do nohou. Smíšek sice Legolase uprosil, aby mu nesvazoval ruce za zády a nohy mu svázal jenom na kotnících, ale stejně, Legolas provazy pořádně utáhl.

I to slabé zasténání stačilo, aby Smíšek k němu stočil pohled. Pipin okamžitě uhnul očima a v duchu se rozhodl, že začne s realizací svého plánu. Chtěl s tím začít už včera večer, ale Legolas pořád na Smíškovi vyzvídal podrobnosti jejich cesty a tak Pipin neměl nejmenší naději s ním mluvit.

Smíšek k němu popolezl a zvedl ho do sedu. "Máš hlad?"

Pipin přikývl, ale stále se mu odmítal podívat do očí. Smíšek si povzdechl a podal mu oplatku lembasu. Pipin jí neobratně chytil a začal jí pomalu ukousávat.

"Děkuji vám za vaši štědrost, pane." Řekl tiše.

Cítil, jak s sebou Smíšek zděšeně trhl. "Odkdy mi říkáš pane?"

"Prominte, nechtěl jsem vás urazit!" Vyjekl Pipin, dojedl lembas a sklonil hlavu ještě níž.

Smíšek se zatvářil doopravdy vyděšeně. "A proč mi vykáš?"

"Omlouvám se. Už se to nestane," opáčil Pipin tiše.

"Och Pipe!" zašeptal Smíšek a objal ho. Tvář se mu stáhla bolestí, když s sebou před jeho dotekem Pipin škubl, jako by se spálil.

Smíšek mu zvedl bradu a donutil ho podívat se mu do očí. Viděl v nich jen bolest a strach.

"Prosím, neubližuj mi. Omlouvám se za to, co jsem teď řekl. Prosím, netrestej mě," řekl Pipin tichounce a v duchu zajásal, když viděl, jak se na okraji Smíškových očí lesknou slzy.

"Nevím Pipe, co se ti stalo. Ale slibuji, že ti pomůžu," prohlásil Smíšek a pustil ho. Vrátil se zpátky na své místo u ohně a pečlivě se vyhnul Legolasovu tázavému pohledu. Chtěl Pipinovi pomoct. Chtěl mu pomoct strašně moc, ale nevěděl, co má dělat. Co se to jen jeho malému bratranci stalo? Proč je teď takový? Proč se bojí i jeho, jeho Smíška?

"Musím vás o něco poprosit," řekl Gandalf.

Procházeli se s Galadriel Lorienem a on jí vyprávěl zbytek toho, co mu vyprávěl Aragorn.

"Ano?"

"Mohl bych se podívat do vašeho zrcadla? Potřebuji zjistit, co se stalo. Který z hobitů má Prsten teď," zeptal se Gandalf.

"Myslíte, že Prsten jednoho z hobitů ovládl?" pronesla zamyšleně Galadriel.

"Nevím, ale v mysli mi roste stín a hrozba. Nepřítelovo oko je v pohybu a moc Prstenu je ještě zběsilejší než kdy předtím."

"Dobrá tedy," souhlasila Galadriel a zamířili k údolíčku se zrcadlem.

Galadriel nabrala do stříbrného poháru křišťálově čistou vodu ze studánky a nalila ji do zrcadla. Gandalf si nad něj stoupl a zahleděl se do něj. Věděl, že může regulovat to, co mu zrcadlo má ukázat silou své vůle. Začal se tedy soustředit na Prsten a hobity.

Když od zrcadla odstoupil, byl najednou jakoby sešlejší a starší.

Tázavě se podíval na Galadriel. Ta přikývla.

"Vím, co jste viděl, protože je to i v mé mysli. Takže Prsten má ten nejmladší, Peregrin. Prsten ho ovládl. Legolas s Gimlim ho nedokáží zadržet. Uteče jim a Prsten se zase ztratí," zamyšleně prohlásila Galadriel.

"Musíme ho najít!" podíval se jí Gandalf do očí.

"Ano!"

"Ale jak? Ten hobit je nebezpečný sobě i ostatním. Je pod mocí Prstenu a nemůžeme předvídat, co udělá."

"Potřebujete někoho, kdo ho spolehlivě najde, a před kým Peregrin nedokáže utéct ani se schovat."

"Gwahir?"

"Ano. Vyšlete orly."

"Dobrá."

Gandalf věděl, že orli jsou nejlepší možnost. Mohou hobity najít ze vzduchu a přinést je zpátky i s Prstenem.

"Paní Galadriel. Elfové se chystají na bitvu. Do tří hodin můžeme vyrazit," ozvalo se za Galadriel. Stál tam vyděšeně vypadající elf a ukláněl se.

"Dobrá!" propustila ho Galadriel a kývla na Gandalfa.

Gandalf rychlým krokem zamířil pryč a přitom šeptem tiše zpíval. Na zavolání přiletěla zvláštní, velká můra, Gwahirův posel. Gandalf ji obratně chytil, pošeptal jí pár slov a zase ji propustil. Udělal všechno, co mohl. Teď se musí činit jiní.

"Kdo to vstupuje do mé říše?!" zahřměl hlas a Boromir se otřásl.

Stáli v nazelenalé jeskyni. Nikoho dalšího nebylo vidět, ale přitom mu bylo jasné, že je někdo sleduje. Spousta lidí. Nebo spíš, mrtvol. Aragorn držel v jedné ruce louči, ve druhé meč a tvářil se relativně klidně. Přímo před ním se ve vzduchu zhmotnila podoba mrtvého krále zrádců. Byl zelený a napůl shnilý. Boromir se otřásl odporem.

"Ten kdo od tebe žádá věrnost," odpověděl Aragorn a otočil se k mrtvolnému králi.

"Mrtví nedovolují živým projít!" opáčil král.

"Mně to dovolíte," zašeptal Chodec.

Král se jeho výroku zasmál. Boromir byl v pokušení zakrýt si uši. Smích byl mrtvý, neveselý, strašidelný a krákavý. Rozléhal se po jeskyni zesílenou ozvěnou a Boromir si začínal uvědomovat, že nejsou ani zdaleka sami. Všude kolem nich se začínali objevovat mrtví, průsvitní vojáci a místo propasti na kraji jeskyně, najednou stálo celé zelené mrtvolné město. Plamen louče se zachvěl a Aragorn se poprvé zatvářil doopravdy vyděšeně.

"Cesta je uzavřena. Vybudovali ji ti, kdo jsou mrtvi. A Mrtvým zůstane," prohlásil král a pomalu začal postupovat směrem k nim.

Boromir se rozhlížel kolem dokola a uvědomoval si, že jsou obklíčeni zužujícím se kruhem mrtvých.

"Cesta je uzavřena. A teď musíte zemřít!" řekl král klidně a vytasil meč.

Boromir ztratil trpělivost, vytáhl dýku a hodil ji po králi. Neškodně mu projela hlavou a spadla do písku o pár metrů dál. Král se jeho chabému pokusu jen pohrdavě zasmál. Bylo slyšet chřestění, jak celé vojsko vyndávalo zbraně a obracelo je proti nim.

"Vyzývám vás, abyste splnili přísahu!" vykřikl Aragorn.

"Nikdo kromě krále Gondoru mi nemá co přikazovat," odsekl král, napřáhl meč a sekl s ním po Aragornovi.

Aragorn vykřikl a obrátil Narsil v krytu. Meče se srazily. Aragorn vyrazil králi meč z ruky a přitáhl si ho k sobě.

Král na něj nevěřícně zíral. "Ten meč byl zlomen!"

"Byl znovu skut," řekl Aragorn a přitiskl ho králi pod krk. Král zachraptěl a Aragorn ho od sebe odstrčil.

Obrátil se k mrtvým vojákům, kteří stáli poněkud zaraženě v kruhu kolem nich. Zřejmě vůbec nepředpokládali, že by se tady mohl objevit právoplatný král Gondoru.

"Bojujte za nás a získejte zpátky svou čest. Co říkáte?" vykřikl Aragorn.

Vojáci zaváhali. Byli to vrahové, zloději a zrádci. Nebyli zvyklí přísahat někomu věrnost a svou přísahu dodržet. Na druhou stranu ale, myšlenka, že budou moci konečně umřít, odejít, pro ně byla lákavá.

"Ztrácíš čas Aragorne. Za živa žádnou část neměli. A nemají ji ani jako mrtví," prohlásil skepticky Boromir.

Aragorn ho ignoroval a obcházel s napřaženým mečem před vojáky. "Jsem Isildurův dědic. Bojujte za mě a já budu mít vaši přísahu za splněnou," prohlásil.

Nic.

"Co říkáte?!" Vykřikl.

Král pomalu, s rozvahou přikývl a uklonil se.

Sam bystrýma, hobitíma očima přejel moře entů a spokojeně se usmál. Strávili ve Fangornu tři dny a teď enti táhli i s nimi zničit Železný pas. Stromovous, ent, který je odnesl od skřetů, se nakonec ukázal jako přítel. Znal Gandalfa a věděl, co jsou zač. Ošetřil Forda, který poprvé po mnoha dnech vypadal trochu lépe a svolal na Samův popud entí radu. Samovi se podařilo enty přesvědčit, aby táhli do boje. Do posledního boje entů, do boje o záchranu světa.

Sam se pevněji chytl větve na Stromovousově hlavě a popolezl trochu výš. Dělo se něco mimořádného. Poslední pochod entů. Frodo se na něj unaveně usmál. Seděl na druhé větvi a vypadal sklesle. Sam ale věděl, že to nemá se zraněnou nohou nic společného. Šlo o jediné. Frodovi chyběl Prstýnek. Neměl ho a ta ztráta ho sužovala čím dál tím víc.

"Tohle je Železný pas!" prohlásil Stromovous a hobitům se naskytl pohled na temnou věž Orthank.

Bylo jasné, že Saruman se má co bát.

Následující kapitola