Hobití Silmarillion - Část jedna

Toto je první část trochu zajímavější části mého hobitího Silmarillionu. Je to taková směska všeho, co se nevešlo jinam. Původně měly být obě části v jednom článku, ale je to zkrátka moc dlouhé a hlavně složité na to, abych si to dovolila dát najednou.

Dnes vás tedy čeká povídání o hobitích penězích a mírách, o jazyku a náboženství, ale i o škole a učenosti a nakonec takový odstaveček, který jsem vzhledem k posledním událostem chtěla smazat, ale nakonec jsem ho nechala.

Pokud jste nepochopili už tohle, máte docela smůlu, příště přijde na řadu kalendář...

---

Měrný systém

Hobiti měli vlastní měrný systém, založený na stavbě jejich těl. Pokusím se ho nějak pochopitelně vysvětlit.

Takže, nejmenší jednotkou byl nehet (na palci u nohy), který měl asi 1,27 cm (můj nehet měří přibližně stejně). Tři nehty tvořily jeden palec, což bylo 3,81 cm (můj palec měří asi 5 cm, ale je pravda, že já mám extrémně dlouhé prsty). Šest palců dávalo jednu nohu, neboli "ell", tedy 22,86 cm (tyjo, tak já mám stejně dlouhou nohu jako hobit…). Tři nohy tvořily jeden krok - 68,58 cm (nevím jak to změřit). Dvojitý krok pak byl 1,37 metru.

Měna

Otázka hobitího měnového systému, tedy peněž, byla doopravdy oříšek. Dle Hobita, respektive dle sdělení že "Bungo Pytlík postavil své ženě Beladoně Bralové luxusní noru částečně za její peníze", se dá usoudit, že hobiti peníze měli. Neplatili tedy čistě výměnným obchodem. Ale co za peníze to bylo? Jako vždy, když si nevím rady, rozhodla jsem se zapálit majáky a vyslat žádost o pomoc k Aredhel. A elfka, jako vždy, obětavě přispěchala a poradila. Teď sem tedy dávám opis toho, co mi ona napsala. Díky moc, Aredhel!

Aredhel mi ukázala na jednu pasáž ve Společenstvu, na kterou jsem dočista zapomněla, tedy:

"Potměchuťova cena byla dvanáct stříbrných penízků; a to byl skutečně dobrý trojnásobek ceny poníka na místním trhu. Ukázalo se, že je to kostnaté, vychrtlé zvíře, schlíplé, ale na umření ještě nevypadalo. Pan Máselnik ho zaplatil sám a ještě nabídl Smíškovi osmnáct penízků náhradou za ztracené poníky. Byl to poctivý člověk a podle hůreckých měřítek zámožný, třicet stříbrných penízků však bylo pro něho krutou ranou, a ještě hůř nesl, že ho okradl právě Vilík Potměchuť."
Ty "stříbrné penízky" se v originále jmenují pennies, což by doslova přeloženo znamenalo něco jako haléře. Když se ale člověk přečte pasáž podrobně, uvědomí si, že jakkoli uboze zní "stříbrný penízek" nebo haléř, asi to nebylo zas tak málo, když už za 4 pennies si mohl člověk koupit obstojného poníka a ztráta 30 znamenala vážnou krizi pro skvěle prosperující podnik...
Jinak se zdá, že v Kraji i celé Středozemi byl hojně rozšířený výměnný obchod a peníze tudíž nebyly tak moc důležité.
Dále se zjevně platilo prostě jenom zlatem nebo stříbrem, jedno odkud pocházelo. To naznačuje např. to, že si Bilbo z drakova pokladu přivezl 2 truhličky- jednu se zlatem, jednu se stříbrem, a dalších 60 let z nich bez problému platil. Ani s mincemi ze zlobřího pokladu, které si Bilbo "vyzvedl" po cestě domů, nikdo neměl žádný problém- drahé kovy tedy sloužily jako platidlo docela určitě.

Ještě jednou moc děkuji!

Jazyk

Jak hobiti mluvili? Jakým dialektem? Na tyhle otázky se pokusím zodpovědět tady. Tedy, hobiti mluvili Obecnou řečí, s prvky Rohirštiny. Není jasné, jestli měli nějaký svůj jazyk, protože si vždy přisvojovali lidské jazyky. Rohanská slova v jejich mluvě zřejmě zůstala z dob, kdy žili u Anduiny pospolu s předky Rohirů.

Hobiti mluvili Obecnou řečí, ale takovou "venkovskou". Lidé například rozlišovali tykání a vykání, tedy mluvu uctivou a domáckou, ale hobiti mluvili jen tou domáckou formou. Proto se taky Beregond v Gondoru divili Pipinově přízvuku. Pipin prostě všem tykal. A asi proto si ho také všichni (i Denethor) oblíbili. Nestává se často, že důležitým správcům říší malý, úplně bezvýznamný hobit v pohodě tyká, ani nemrkne.

Náboženství

Tady jsem opět požádala o pomoc Aredhel, protože jsem měla dojen, že hobiti žádnou víru (snad kromě víry v dobrou snídani) neměli. Ale radši jsem se zeptala odborníka. A Aredhel mi dala za pravdu. Hobiti žádné náboženství neměli a v žádnou mocnost (na rozdíl od lidí, elfů a trpaslíků) nevěřili. Pravděpodobně ani neměli ponětí o jejich existenci (kromě tedy Bilba, Froda a ostatních "Přátel elfů"). Hobiti se nemodlí, nenosí žádné oběti, ani nic podobného. A jediná chvíle, kdy můžeme hobita slyšet modlit se asi je, když se je během jejich cesty snaží něco sežrat a oni se "brání" (např. to Frodovo spontánní zvolání na Větrově, kdy vlastně ani netušil, co říká).

Škola

U otázky školy mi opět pomohla Aredhel. Co bych si bez té elfky počala… J

Takže jak to bylo se školstvím? Osobně bych se zaměřila především na tyhle dvě věty: "Podívej, Mistře Pipine, není čas učit tě teď dějinám Gondoru, i když by bývalo lepší, kdyby ses o nich trochu poučil, dokud jsi ještě vybíral ptačí hnízda a chodil za školu v Kraji." (Gandalf v Návratu Krále) a "Hobiti se učili dřív vařit než číst a psát, k čemuž se už většinou nedostali a ti, co číst a psát uměli, ustavičně psali všem svým přátelům, kteří bydleli dál než v dosahu odpolední procházky."

Já osobně si provozuju, že hobiti do žádné školy nechodili, že se učili doma a Gandalf tu větu o škole plácl jen tak, aby Pipa usadil.

Ale jsou možné i jiné výklady.

Je možné, že jakási škola existovala, ale pravděpodobně by to byla škola jen pro hobity z vyšších společenských vrstev, od kterých se očekává, že budou umět číst a psát. A nebo do ní chodili všichni, ale "normální" hobiti ji ukončili dříve, kdy odcházeli ke svým rodičům do učení. Tady té hypotéze ale zase odporuje fakt, že Sam s největší pravděpodobností číst a psát uměl (Frodo mu dal Červenou knihu, aby ji dokončil) a velice podrobně znal elfské dějiny (několikrát mluví o Luthien).

Hypotéze školy také odporuje fakt, že v tom případě by škol muselo být minimálně šest (v každé čtvrtce jedna, plus jedna v Bralsku a jedna v Rádovsku) a i to by, vzhledem k velikosti Kraje, asi nestačilo. A je možné, že Sama učil zkrátka Bilbo.

Takže jak to bylo doopravdy, už asi dohromady nikdy nedáme.

Učenost

Když už jsme si povídali o té škole, bylo by třeba také záhodnost zmínit spisy a knihy, které Krajánci napsali. Nejdřív začnu s historickými knihami a až pak k těm aktuálnějším.

Hobiti moc lásku k učenosti a starým spisům nepěstovali. Bylo jen pár učených, především tzv. dějepisců, kteří se něčím takovým vůbec zabývali (jestli si vzpomenete, u Bitvy u Povodí je napsáno, že jména všech zúčastněných byla zapsána do Červené knihy a do seznamů, a ona jména se pak dějepisci Kraje učili nazpaměť). Jinak se hobiti, co se historie týče, zabývali především rodokmeny, které vypracovávali s velkým nadšením. Neměli moc rádi poezii a až na pár výjimek ji neskládali. Tedy, rozhodně neskládali žádnou vznešenou poezii. Hospodských a oslavných písniček měli až až a byly zlatým hřebem každého večera u Zeleného draka i jinde. Ale zkuste jim zazpívat nějakou elfskou vážnou píseň a jedna polovina osazenstva vám usne a druhá odejde.

Starých dokumentů se moc nezachovalo. Většina hobitích pověstí a zkazek se předávala ústně a byla zapsaná až potom. Ale zdaleka nejznámější byl Žlutý pergamen, nebo také Letopis Bralova Městce, který zaznamenával narození, sňatky a úmrtí v rodině Bralů a i jiné věci, jako prodeje půdy a různé události v Kraji. Celkem bych tipla, že něco podobného bylo i v Rádovsku, ale tím to tak nějak končilo.

Ovšem začátkem Čtvrtého věku se to celé změnilo. Hobiti se najednou začali zajímat o svou minulost a všechny pověsti byly řádně zapsány. Větší rodiny se také začaly zajímat o události v celém Království a hodně mladých hobitů začalo studovat jeho legendy a historii. Koncem prvního stoleti Čtvrtého věku už bylo v Kraji několik důležitých knihoven.

Největší z těchto knihoven byly v Podvěží, ve Velkých Pelouších a v Brandově (kupodivu). Knihovna v Podvěží obsahovala především Bilbovy spisy, o kterých bude řeč později. V Brandově bylo mnoho knih zabývajících se dějinami Rohanu a Eriadoru a všechny Smíškovy knihy. Naprosto výjimečná, avšak pro hobity nedůležitá byla knihovna v Bralově Městci. Ani jednu knihu sice Pipin nenapsal, zato on i jeho dědici sebírali mnoho knih sepsaných v Gondoru, pojednávajících především o historii Elendilových dědiců, o Númenoru, nebo o vzestupu Saurona. Paradoxně je tedy možné, že se celý Silmarillion zakládá na informacích, získaných z knihovny ve Velkých Pelouších.

Hlavní "učenci" a "spisovatelé" Kraje známí jménem byli vlastně tři. Bilbo, Frodo a Smíšek.

Nejdůležitější Bilbovou a později i Frodovou prací byla rozhodně slavná Červená kniha Západní marky. Přídomek dostala proto, že byla uložena v Podvěží (domov Elanor). Červená kniha obsahovala jediné a úplné líčení Války o Prsten. K Červené knize jako takové byly přidány tři svazky, které dal Bilbo Frodovi v Roklince (Překlady z elfštiny z let 1403-1418). K těmto knihám byla ještě v Západní marce dopsána pátá, která obsahovala údaje o hobitích členech Společenstva (rodokmeny apod.). Původní Červená kniha se nedochovala, ale naštěstí bylo pořízeno hodně opisů (především pro potřeby Hezounků od Věží). Nejdůležitější z těchto opisů ale pocházel z Gondoru a byl přechováván ve Velkých Pelouších. Byl sepsán roku 1592 KL královským písařem Findegilem, na žádost Pipinova pravnuka. Podle dodatku, který písař připojil je jasné, že toto je opis opisu Červené knihy, který přinesl Pipin na sklonku svého života do Gondoru. Tento Pipinův opis se také ztratil, ale ještě předtím k němu bylo připojeno spoustu poznámek především z útržků Silmarillionu (příběh Arargrona a Arwen). Celé tyto dodané příběhy měl prý zapsat Faramirův syn Barahir. Findegilův opis je výjimečný také tím, že obsahuje celé Bilbovy Překlady z elfštiny.

Smíšek napsal spoustu knih. Jednak knihy o dějinách Rohanu a Eriadoru, ale také Rostlinopis Kraje, Počítání let (vztahy mezi hobitími a jinými kalendáři) a O starých slovech a jménech v Kraji, kde rozebírá podobnost starých Krajských a Rohirských názvů. Dále z jeho prací vychází Letopis (takový to vzadu v Dodatcích Návratu krále), ten byl napsán ve Velkých Pelouších a hodně materiálu k němu sesbíral právě Smíšek, který často jezdil do Roklinky a tam získával pomoc a informace.

Zbraně

Tohle jsem napsala už kdysi, ale po posledních událostech (diskuze s Jerimiášem a Aredhel a Jeremiášova povídka) jsem to chtěla vypustit a zbytečně elfy neprovokovat. Ale… jestli tohle má být otevřené a úplné zpracování hobitích dějin, musí tam být zmínka i o tomhle.

Jak všichni dobře víme, hobiti nebojovali. A to jako vůbec. V celé historii Kraje proběhly pouze dvě bitvy (a teď si to prosím srovnejte s tím, jak se furt mlátili elfové, lidé a trpaslíci). Jedna na Zelených polích, kdy Bučivoj Bral rozprášil oddíl (spíše malou skupinku) skřetů a pak bitva u Povodí.

Všechny hobití "zbraně" jsou nicméně vystaveny v Domu pamětin ve Velké Kopanině, kam hobitky vodí své děti podívat se, jak slavná a velká byla historie jejich země :-).

Nicméně můžeme říct, že hobiti byli výborní lučištníci. Měli jasné oko, pevnou ruku a neuvěřitelnou trefu. Také stříleli z praku, nebo prostě jen házeli kameny.

Jak už jsem psala, hobiti byli velice mírumilovní a nebojovali. Ale když už se do toho zase jednou opřeli, tak bylo dost obtížné je zabít, hobiti byli neuvěřitelně odolní a houževnatí. Takže závěr? Rozhodně bych se nechtěla dostat do rvačky s hobitem...