Staré schody

Už jsme tu měli hobití povídky všech možných druhů, ale zatím žádnou pořádnou detektivku. Tak to dneska napravíme. Víte, kdo byla Lalia Bralová? Znáte příběh o tom, jak zemřela? A je vám znám důvod, proč žila Pipova sestra Perla v ústranní? Chcete vědět, jak to všechno bylo? Tak si přečtěte příběh, o kterém se mezi hobity nemluví...a když už o té události v Kraji někdo vypráví, tak ne o tom, co se skutečně přihodilo.

---

"Dobrý den, dobrý den slečno Berunko," smekl Marmadas Brandorád obřadně imaginární klobouk a uklonil se jí.

Berunka se zachichotala. "Zdravím."

"A kampak kampak?" pokračoval Marmadas, který zjevně nalezl velké zalíbení v častém opakování slov.

"Jdu navštívit Perlu do Velkých Pelouchů. Už dlouho jsme se neviděli. Nemá totiž čas, je ve službě u Tlusté Lalii," odpověděla Berunka a ukázala mu košík s čerstvým ovocem.

"Tak to jí vyřiď mou upřímnou soustrast," ušklíbl se Marmadas. "Před pár minutami jsem se s ní bavil, potkal jsem jí ve Velkých Pelouších. Perla si stěžovala, že musí Laliu každý den vozit nad schody. Prý ten její vozík sotva utlačí. Lalia je vážně hrozná. Nad schody jsem jí potkal. Ani si mě nevšimla. Hádala se totiž se svým synem. Strašně na něho křičela," otřásl se.

Berunka nenápadně přešlápla a zamrkala v té záplavě informací. Jistě, měla svého strýčka Marmadase ráda, ale jeho hloupá výřečnost už jí docela lezla na nervy.

"Já teď jedu domů. Byl jsem ve Velkých Pelouších domluvit něco s Reginardem," poklepal si důležitě na nos. "Dluží mi jednu dvě službičky a zrovna jsem něco potřeboval. Víš, moje nejstarší dcera se má vdávat za jeho syna a mě se tak úplně nelíbilo to věno, co po nás Reginard chtěl.

Berunka si odkašlala. Těšila se na to, jak si jednou zase popovídá se sestrou. Ne s tímhle hrabivým Brandorádem.

"Ano? Tak to je mi líto. Ale neboj, určitě se to vyřeší," plácla rychle a naznačila, že už musí jít.

"Snad. Chryzantéma je do něj úplně zblázněná. A, víš, on se mi moc nelíbí. Nechce s naší rodinou nic mít. Tvrdí, že jsme divní a trvá na tom, že si mou dceru odveze k sobě tam někam do Bralska."

"Jak na tohle mohl přijít, to vážně nechápu," naoko vážně pronesla Berunka a vykročila.

"Promiň, ale už musím jít," omluvila se a vykročila tak rychle, jak si jen troufala.

"Perlo!" zavolala Berunka a rozeběhla se ke své sestře. Běžela po pískové cestičce perfektně udržovanou zahradou směrem k Velkým schodům. U jejich paty stála Perla a skláněla se nad něčím na zemi.

"Ahoj, přišla jsem na návštěvu," zašvitořila Berunka, jakmile dorazila blíž.

Perla se prudce ohlédla.

Berunka zalapala po dechu. Její sestra se skláněla nad polámaným tělem Tlusté Lalii Bralové a nad zbytky jejího vozíku. Tělo leželo přímo pod velkými schody.

Berunka si dala dvě a dvě dohromady.

"Perlo…"

Její sestra se k ní vrhla a chytila ji kolem ramen. V očích jí svítil plamínek odhodlání a strachu.

"Spadla sama, jasné? A teď běž. Okamžitě se běž schovat!" zasyčela a strčila do ní. "Do křoví dělej!"

"Ale…"

"Nesmí tě tady vidět," Perla ji chytla za ruku a odtáhla za nejbližší keř. "Zůstaň tady a ani se nehni. Pamatuj, nikdo, nikdo nesmí vědět, že jsi tady. Až tady bude prázdno, utečeš a půjdeš domů. Přímou cestou. Nikomu neřekneš, kde jsi byla."

"Sestro," začala Berunka znovu, ale byla rázně přerušena.

Perla se netrpělivě ohlédla a zatlačila ji hlouběji do křoví. "Pamatuj, že se zabila sama."

Berunka sklonila hlavu a vůbec nevěděla, co si o tom má myslet.

Ozval se vyděšený výkřik a mladá hobitka viděla, jak ze schodů sbíhá Ferumbras, Laliin syn. Popadl Perlu za ramena a začal s ní třást. Pak se sklonil k rozbitému tělu své matky. A vzápětí Berunce pohled na něj zakryli další a další Bralové, vybíhající z labyrintu Bílé studně. Kolem těla staré Lalii se to hemžilo desítkami zděšených a zmatených hobitů. A uprostřed toho Perla, s očima sklopenýma k zemi.

Berunka zalezla hlouběji do křoví. Musí se odsud dostat pryč. Její sestra vypadala vyloženě zděšeně, když jí tady viděla a zřejmě jí představa, že by někdo mohl Berunku uvidět, naháněla hrůzu. Berunka se otočila doprava a pozorně si prohlédla cestu k zahradní brance. Nemožné. Všude tam pobíhali Bralové a jeden z jejích mnoha strýčků si stoupnul přímo do branky a výhružně se díval na všechny, kdo by chtěli projít ven. Berunka sykla. Co teď? Zahlédla Perlu, jak vrhla vyděšený pohled směrem ke křoví, kde se její sestra schovávala. Berunce bylo jasné, že musí zmizet dřív, než ji tu někdo najde a bude klást nepříjemné otázky. Ještě jednou obhlédla situaci a pak vyrazila doleva, podél Velkých schodů. Celé je lemovaly okrasné keře a nebyl tedy problém se vedle nich nepozorovaně plížit. Najednou se Berunka zastavila a ohlédla se dolů na Laliinu mrtvolu. Něco se jí na tom nezdálo. Kdyby Lalia doopravdy spadla sama, nebylo by pravděpodobnější, že by se vozík zaklínil někde nahoře? Kdyby se z něj Lalia vyklonila, spadla by sama. Ale Lalia zcela jasně padala i s vozíkem. Ten tedy musel nahoře nějak nabrat rychlost. Něco do něj muselo opravdu silně strčit.

Pak potřásla hlavou a vklouzla do vstupních dveří Velkých Pelouchů.

Perla, bílá jako stěna, stála před půlkruhem hobitů. Sešli se nejdůležitější členové Bralovské rodiny, aby posoudili případ smrti Lalii Bralové. Byl tam ošklivě se na ni mračící Ferumbras, bratři Reginard a Everard, její otec Palladin, plačící Rosana a další. Perliny rodiče přijeli okamžitě, co nechal Ferumbras vyhlásit svolání soudu a vzali s sebou i své tři zbývající děti, které byly ovšem vykázány na zahradu.

Berunka se přitočila ke své mladší sestře. "Barvi?"

Barvínka se smutně usmála.

"Potřebuji od tebe něco. Víš, ohledně smrti Tlusté Lalii… přišla jsem na něco. A možná, možná by to zachránilo Perlu. Ale, víš, potřebuji se dostat k tomu soudu. Myslíš, že by ses mohla o to tady zatím postarat a krýt mi záda?"

Barvínce se vzrušením rozšířily zorničky. "Samozřejmě!"

Berunka ji poklepala po zádech a vyběhla směrem k přijímací síni. Musela to slyšet. Musela slyšet Perlin hlas.

"Perlo Bralová, můžeš nám říct, co se stalo předtím, než Lalia spadla?" zaslechla Berunka, právě když se stihla přikrčit u klíčové dírky. Úzkým průhledem viděla zezadu vysokou postavu své sestry a Ferumbrase, sedícího před ní.

"Jako každý den jsem ji vyvezla nad Velké schody, aby se nadýchala čerstvého vzduchu, měla to ráda. Zrovna kolem nás prošel strýček Marmadas, tak jsem s ním prohodila pár slov. A pak…," Berunka cítila to zaváhání v jejím hlase a všimla si, jak po ní Ferumbras střelil podezřívavým pohledem, "… dívala jsem se za Marmadasem, jak odchází, a nevšimla jsem si, že Lalia dojela až na samý konec schodů. Než jsem stihla cokoliv udělat, spadla."

Berunka s sebou trhla. Zaslechla kroky. Honem ode dveří odskočila a vklouzla do jednoho pokoje. Vzápětí kolem dveří pomalu prošla jedna starší Bralová. Berunka roztřeseně vydechla. Netušila, jak by vysvětlovala, co u těch dveří dělá. Pro jistotu ještě hodnou chvíli stála v prázdném pokoji a čekala, až si byla stoprocentně jistá, že je vzduch čistý. Až pak se znovu vyplížila ke klíčové dírce. Ale ke své smůle už slyšela jen rozsudek, pronesený Ferumbrasovým nadutým hlasem.

"Svou trestuhodnou neopatrností jsi přímo zavinila smrt hlavy rodiny Bralů a mé matky. Budeš vyloučena z ceremonie mého uvedení do úřadu a zbavena všech dalších výsad. Odejdeš do ústraní a budeš si jen přát, aby lidi nezačali tlachat a nerozšiřovali kdejaké klepy!"

A to už Berunka musela zmizet podruhé, protože se její matka v záplavě slz rozeběhla ven.

"Tak co jsi zjistila?" zeptala se Barvínka s očima navrch hlavy, když se k nim Berunka vrátila.

"Docela dost. Až si promluvím s Perlou a budu mít jistotu, vysvětlím ti to. Ale jedno ti můžu říct už teď. Myslím," pronesla Berunka tajuplně, "že to byla vražda."

"Vražda?" vypískl chlapecký hlas a dvanáctiletý Pipin Bral ji zatahal za ruku. "Opravdu? A kde?"

Berunka obrátila oči v sloup a poplácala ho po hlavě. "Ty jsi taky hlupáček, co?"

Pipin na ní vyplázl jazyk a uraženě odkráčel. Obě sestry se za ním s úsměvem dívaly.

Berunka zaklepala na Perlin pokoj. "Perlo?"

"Dále," ozval se celkem klidný hlas její setry.

Perla seděla na posteli a četla si.

"To jsem já, můžu s tebou mluvit?" vklouzla dovnitř Berunka a zavřela dveře. Perla se napřímila.

"O čem?" zeptala se podezřívavě.

Berunka se usmála. "O smrti Tlusté Lalii."

"Vždyť už je to vyřešené, ne? Zabití z neopatrnosti. Vyloučení ze slavnosti a život v ústraní. Pohoda," ušklíbla se Perla.

"Ale já si nemyslím, že to bylo zabití z neopatrnosti," šeptla Berunka a sledovala, jak s sebou její sestra trhla.

"Nic nevíš!" vykřikla. "Nic nevíš a hlavně nic nikomu nebudeš říkat. Je to nebezpečné. Prostě se zabila sama, já ji zabila, jasné! Nic nevíš!" začala se sestrou třást.

"Zabila se sama," opakovala Berunka. "I tak se to dá říct."

Perla zbledla a odstoupila od ní.

"Perlo, byla to vražda. Byla to vražda a já to vím. Jen nemám důkaz. Nechtěla bys mi něco říct?"

"Ne!" štěkla Perla a šokovaně si sedla na postel. "Nic nevíš, nesmíš vědět. Přestaň se v tom rýpat, je to nebezpečné, slyšíš!"

"No tak, Perlo, tohle není fér a ty to víš. Opravdu mi nic neřekneš? Neřekneš mi pravdu."

Perla zavrtěla hlavou.

Berunka přešlápla. "Tak dobrá, nechám toho. Ale chci něco na oplátku. Chci, abys mi řekla jednu jedinou věc. Teď se tě na něco zeptám a ty mi odpovíš. Pak už to nechám být."

"Dobře," souhlasila rychle Perla a z celé její bytosti vyzařoval strach o svou sestru. "Jednu věc. Pak od toho dáš prsty pryč."

"Takže," nadechla se Berunka, "vezla si Laliu nad ty schody ty?"

Perla ztuhla a pak sotva neznatelně zavrtěla hlavou.

"Beru! Beru!" slyšela Berunka volání a ohlédla se. Právě zamyšleně kráčela po zahradě Velkých Pelouchů. Zítra měli odjet domů a nechat Perlu vlastnímu osudu ve Velkých Pelouších.

"Berunko, viděla jsem…" vyjekla Barvínka Bralová a chytila ji za ruku.

Berunka se k ní otočila a zářivě se usmála. "Opravdu? Počkej s tím, musím ti něco říct. Víš, jak ses zajímala o to mé pátrání?"

Barvínka vzrušením úplně zapomněla, co chtěla říct a pokývala hlavou.

Berunka si sedla do trávy a pokynula, aby její sestra usedla vedle ní.

"Víš, nemohu to nijak dokázat, ale jsem si jistá, že Lalia byla zavražděna."

"Takže Perla…?" zakryla se Barvínka rukou ústa.

Berunka zavrtěla hlavou. "Ne, Perla ji nezabila. Ale ví, kdo to udělal."

"A kdo tedy?"

"Víš," Berunce zesklovatěly oči, "když jsem se tenkrát plazila tím křovím do Velkých Pelouchů, napadlo mě, že nebylo možné, aby takhle spadla sama. Kdyby se naklonila a vypadla z vozíku, vozík by zůstal nahoře. Nespadl by i s ní."

"Třeba omylem přijela moc blízko k okraji a vozík přepadl," ozvala se Barvínka a fascinovaně hleděla na svou sestru.

Berunka mávla rukou. "Ona sama se skoro nemohla hýbat. Těžko by tak dotlačila vlastní vozík blíže nad schody. Někdo do ní musel strčit."

Barvínka se zatvářila zmateně. "Strčit?"

"Je to jediné možné řešení. Takže, to byla první věc, která mě přivedla na myšlenku, že možná není všechno tak, jak vypadá. Pak to bylo Perlino tvrzení o tom, že ten den Laliu vyvezla nad schody jako obyčejně. Ale jak by ji pak mohl Marmadoc potkat ve Velkých Pelouších? Perla asi sotva mohla Laliu vyvézt nad schody, nechat jí tam a jít si dělat svoje věci. Takže z toho logicky vyplývá, že ji tam nevyvezla. Že dostala volno. Ale proč tedy lhala?"

Barvínka pokrčila rameny.

"Za další, jako jeden z prvních byl u Laliina těla Ferumbras. Seběhl ze schodů. Ale podle toho, co Marmadoc říkal, byl celou dobu nahoře u Lalii. Já jsem se s Perlou nějakou dobu bavila a Perla tam také musela být pár minut sama. A pokud byl Ferumbras nad schody, musel to nutně celou dobu vidět. Proč tam tedy neběžel ihned? Proč váhal?"

Barvínka vypadala naprosto zmateně. "Třeba po té hádce odešel do Velkých Pelouchů."

"Na to by neměl čas. Lalia musela spadnout pár vteřin potom, co Marmadoc odešel. Ferumbras by nestihl odejít dostatečně daleko, aby mu pak trvalo takovou dobu, než by se znovu vrátil a seběhl dolů."

"Je jen jediné vysvětlení, on tam byl celou dobu. Celou dobu byl nahoře, a když viděl, že jeho matka spadla, schválně čekal, aby na něj nepadlo podezření."

Po jejích slovech následovalo absolutní ticho.

"Ferumbras musí být šílený. Je nemocný, moc nemocný. Přes padesát let pod pantoflem své matky. Nikdy mu nebylo dovoleno se zamilovat, nebo mít děti, vždy musel dělat jen to, co chtěla jeho matka. Ani se nemohl stát Velkým Bralem, Lalia to nedovolila, ovládala ho, tyranizovala. Muselo to být už před dlouhou dobou, kdy se jeho mateřská láska změnila v nenávist. A nemoc bujela. Ferumbras z toho zešílel a rozhodl se své matky zbavit. Asi to nijak neplánoval. Při hádce s matkou se mu to v hlavě prostě všechno převrátilo a on se jí rozhodl zabít. Lalia po něm chtěla, aby jí vyvezl nad schody, takže Perlu propustila. Nikdo tam nebyl a nikdo ho neviděl. Měkl dokonalou příležitost spáchat vraždu. Perla o ničem nevěděla, bavila se s Marmadasem. Ferumbras při hádce do vozíku prudce strčil a shodil ho dolů. Pak se asi ukryl. Perla slyšela nějaký zvuk a rozeběhla se podívat, co se stalo. Vyšla nad schody a viděla svou velitelku mrtvou pod schody. Uviděla Ferumbrase, který ji ale přiměl, aby byla nic neříkala. A Perla ho poslechla. Seběhla dolů k Lalie a nic neřekla. Ferumbrasovi se vražda povedla. Dokonalé. Nebýt toho, že jsem s Marmadasem mluvila, nikdy by se na nic nepřišlo. Vina by se svalila na Perlu, ta by byla potrestána za nedbalost, ale vlastně by se nikomu nic nestalo."

"To je… děsivé," otřásla se Barvínka. "Co s tím uděláš?"

"Nic. Nemůžu to nijak dokázat. A hlavně, Perla Ferumbrase kryje a i když ví, co se stalo, odmítá to říct. Myslím, že se bojí skandálu. Kdyby se lidé doslechli, že vladyka Kraje zabil svou matku, byl by to strašný skandál. Ještě horší, než když Hildifons odešel za dobrodružstvím. A také si možná uvědomuje, že Ferumbras už nikdy dědice mít nebude a po něm se Vladykou stane náš otec. A její jméno by se tak mohlo očistit. Ale nevím, nezdá se mi, že by to byl celý důvod, proč vinu vzala na sebe."

"Víš, Beru," ozvala se Barvínka. "To jsem ti právě přišla říct. Viděla jsem Ferumbrase, jak nesl Perle do pokoje ten starý Adamantin náhrdelník, co po něm tak toužila."

Postřehy - co se urodilo

Tato část našich článku byla již dlouho v odlmlčení. Je možné, že ji částečně nahradily reportáže, avšak dnes už fotky postřehů dorostly do takových rozměrů, že by bylo fajn je vydat, abychom na to všechno snad nezapomněli...

---

Víte, jaké skvosty jsou k najití v Pražské Zoo? Takovéhle! Je vidět, že hobiti jsou silně pod nadvládou Kozka.

i když takhle se to možná trochu vyruší ;-)

Farmer Maggot in his beauty

No nekrmte je

Stromovous, který je rozzlobený, protože ten kořen, co ukradl Thranduilovi, ho děsně tlačí.

Tak takhle, milé děti, vypadají elfové

Elf podruhé

To si to takhle jdete poklidně se svým bratránkem na metro, když tu on vám vykřikne do ucha "hele, elf!". Tak se rozhlížím po Finrodovi a teprve když sjedeme po jezdících schodem dolů, bylo mi vysvětleno, o co že se to vlastně jednalo.

A druhý plakát, tentokrát ve škole na botanické nástěnce

No a co tohle? Přiznejte se, jel byste někdo dobrovolně na akci, kde i hotel má své lidi na to, aby za něj provozovali?

Jo a pozor, Smíšek už má i vlastní meruňkovou marmeládu!

A když jsme na skautu měli upéct nějakou buchtu, vytasila se jedna holka s miláškem

No a teď se pomalu přesuneme do školního prostředí... (ach, už zase). Jednu dobu jsme měli akci, kdy se na záchod vylepovaly oblíbené citáty. My měli jasno :-)

No a víte co se stalo? Jednoho dne jsme tam objevili odpověď!

Nudné psaní pololetních písemek, referátů a zkoušení jsme se rozhodli si nějak rozveselit. A tak jsem napsal diktát z češtiny hobitím písmem. Češtinu proto, že ta učitelka, kterou na ni máme je opravdu skvělá a chápe legraci. O čemž svědčí i známka, kterou mi za to dala. Schválně, jestli to na té fotce uvidíte

A pomalu výtvarka, gotické písmo, kaligrafie. Vybrat si citát buď česky nebo německy a sepsat ho.

Irithin výtvor

A můj. Jenže mě to hranaté písmo jaksi neuspokojilo a pro potěchu duše tedy vznikla i čistě hobití verze.

Irithiin výtvor

Ze školy ale máme i jeden další skvělý postřeh. Primáni měli dělat projekt o nejznámějších světových sopkách. A jedna odvážnější skupinka to zpracovala maličko neobvykle...

A překvapení nakonec. Čerstvě dodělaný společný projekt. Měli jsme vytvořit secesní plakát na libovolné téma. Samozřejmě, že to bylo z Tolkiena. A vítězem výběrového řízení se stala Galadriel...

Volání Rádovských - část druhá

Přinášíme vám druhou část reportáže z Volání Rádovských. Za přidání téměř hodinu po půlnoci může Pomněnka, přiznávám se, měla jsem den před zkouškou a nějak nestíhala (a taky se zapovídala s Aredhel). No a pak se opět blog.cz rozhodl mě trápit a nevzít mi článek s fotkama kvůli údajně velkému počtu znaků... Zachránila mě právě Aredhel. Nebýt ní, nebyla by reportáž asi vůbec. Doufám, že je to naposled a opravdu se omlouvám. Snad mi bude odpuštěno, fotek je tentorktá opět požehnaně a nechybí ani dva gify. Přeji pěkné počtení.

---

Hvězdec - pokračování

Odbyla třetí a my spiklenci se začali chystat na divadlo. Dodám, že ještě předtím mi Smíšek s Pomněnkou zahráli písničku Moria, kterou si rovněž nacvičili.

Nechali jsme Smíška a Pomněnčinu sestru v obýváku, vysvětlili jim, že bude překvapení a seskupili se do Pomněnčina pokoje. Tam to bylo hodně zajímavé. Na poslední chvíli se ukázalo, že Terka Trpaslík nemá kostým ani vousy, že já potřebuju něco, čím si svážu vlasy a že obecně je to zmatek nad zmatek. Nakonec jsem si uškubl kus provázku, který mi ale celý večer padal a Terka si vousy udělala s pomocí sponek z vlastních vlasů (kdo neuvidí neuvěří). Ještě si to jednou celé projít. Takže jsem četl scénář nahlas, zatímco se dovnitř a ven trousili různí aktéři a přidávali svá vylepšení a nápady. Pak mi Aredhel vyrazila dech s tím, že se to naučila nazpaměť. Jo, tak tomu říkám absolutní paměť!

Převlékli jsme se do kostýmů (tady nutno vypíchnout Třezalku, která měla dokonalý trpasličí kostým a Šárku, která sice měla kostým komplet půjčený (vyškemral jsem ho od Laisi) ale stejně byl dokonalý - pro vysvětlenou, Šárka hrála draka). Pak jsem já, protože jsem měl nejcivilnější kostým, zaběhl sehnat nějaké svícínky, které hrály dost velkou roli. Ve snaze zapálit je jsem následně málem zničil Pomněnce notebook. No, Bralovská kvalitka. Ještě mi Pomněnka zabavila meč a dala mi místo něj svůj, načež já jí na oplátku vzal pásek (nápad, že si půjčím Aredhelin se ukázal jako špatný vtip). Ještě jednou jsme si to prošli a mohlo se začít. Mezitím Pomněnčina sestra ječela nedočkavostí a Smíšek vypadal, že asi za chvíli umře.

Na poslední chvíli jsme vzali i to nejdůležitější - roh, závěs a pásek a vydali se na bojiště.

Scénu asi popisovat nebudu, bude na to nějaký další článek. Jen řeknu jednu věc. Byl nápad, že bychom to zahráli na Conu. Kdo by byl pro, respektive, kdo by se zúčastnil?

Jediná fotografická ochutnávka na naše slavné představení, které se vám v tomto článku dostane...

Upoutávka na příště. ;-)

Divadlo se kupodivu povedlo, roh předán, Smíšek slavnostně zadul a bylo to. Pak prohlásil, že to moc nepochopil (v tu chvíli jsem provozoval, že začnu mlátit hlavou o zeď). Tak jsme si to sjeli znova.

Rádovský pán se svými dary aneb výsledek "Akce roh"

Pomněnčina sestra odjela a nám začala poslední část programu - večerní. Uklidili jsme, co se dalo, a sesedli se kolem stolu, že se budeme bavit než… Takže jsem navrhnul, abychom si zahráli lístečky. Návrh rozpačitě přijat, i když Aredhel, Terka Trpaslík a Pomněnka prohlásily, že ony se něčeho takového tedy rozhodně nezúčastní, že toto je pod jejich důstojnost. Ale poté, co jsme nahlas předčítali naše výtvory, milostivě prohlásily, že se tedy přidají. Vyšly nám neskutečné věci. (Kompletní soupis oněch vět můžete najít v předchozím článku s názvem Středozemský humor)

O zábavu nebyla nouze

Smrtící záchvat smíchu se nevyhnul ani Vladykovi Kraje

Mezitím ještě Pomněnka chystala večeři a pekla štrůdl. Na štrůdl asi čekali úplně všichni, protože se hodněkrát objevil i v lístečcích. Přiblížila se půl sedmá. S Pomněnkou a Smíškem jsme začali být krapet nervozní. Přijede? Nepřijede? Najde to? Pak Pomněnka prohlásila, že mu nedala mobil a že asi netrefí. Ve třičtvrtě už jsme byli tak nervozní, že jsme letěli ke dveřím kdykoliv se zvenku ozval téměř jakýkoliv zvuk. V sedm se ovšem onen jeden zvuk (zvonek) opravdu ozval. Řekli jsme s Pomněnkou ostatním, ať tu zůstanou a šli otevřít. Ve dveřích stál Laeg.

Tak, teď si dovolím krátké přerušení a vysvětlení, jak se nám toto dokonalé, poslední a asi největší překvapení podařilo zorganizovat. Objevil se jeden milý človíček, který nás má rád a koncert nám zaplatil přo Laegově akci HitHit. Když jsem se to dozvěděl, skákal jsem radostí do stropu a hned napsal Smíškovi. Spolu jsme krásně vymysleli, jak to bude skvělé, když Laeg přijede na Rádovské, ale pak nám došlo, že by možná bylo fajn, kdyby to věděla Pomněnka. Tak jsem jí o tom zpravil. Ta to vzala poněkud… emocionálně ("COŽE? TO SI DĚLÁŠ SRANDU!"). Postupně jsme se s Laegem doopravdy domluvili a rozhodli se, že to před ostatními utajíme (Málem jsem se prořekl před Aredhel na koncertu Písní Středozemě, ale Smíšek duchaplně zachránil situaci a tajemství zůstalo utajeno). Pak jsme dva měsíce každý den napjatě sledovali server HitHit, jestli se vybere dost peněz (když to už vypadalo, že se to nestihne, málem mi Pomněnka brečela na rameni a vymýšleli jsme plány, jak vykrást banku a částku doplnit). Ale nakonec se povedlo a Laegovi v cestě nic nebránilo.

Takže, ve dveřích stál Laeg. Přivítali jsme ho, vedli chodbou dál a s nezbytným "Hele kdo přišel" ho ukázali společnosti. Několik lidí zařvalo. Aredhel řekla hodně sprosté slovo a sjela pod stůl. Tuším, že někdo se začal smát. No, asi to pro ně byl celkem šok. Pak nastala dokonalá situace, kdy Pomněnka Laegovi nosila jídlo a ukazovala mu, kde může hrát a my ostatní hledali Aredhel, která se prostě vypařila. Nakonec jsme jí našli v přístěnku na boty, jak se tam krčí a jektá zuby, že nikam nejde. Vytáhli jsme jí do obýváku a přinutili jí tam zůstat. Pak mě Laeg poprosil o spolupráci při jedné písni (ve správnou chvíli rozsvítit světlo), nás osm se sesedlo kolem gauče, Laeg se posadil na židli před nás a začal hrát.

Takto pěkně jsme se usadili, abychom poslouchali koncert...neseděli jsme dlouho :D

Ano, byl to opravdu Laeg :D

Svůj kousek se světlem jsem zvládl dobře. Laeg nejdřív zahrál nějaké svoje nové písně (jednu naprosto, totálně dokonalou, takovou parodii na… no uvidíte) a pak hrál písně na přání. První začala tancovat Terka Trpaslík a při písničce Aredhel se zvedla i Aredhel a tančila také, ač původně prohlásila, že zaleze do kouta a už ji nikdo nikdy neuvidí.

Solo pro Aredhel

Hrálo se přes dvě hodiny. Různě jsme se střídali v tancování a tancovali snad opravdu všichni. Vyberu z toho ty nejlepší okamžiky:

Při rychlosti některých tanců nebylo možné fotit ostře

Pomalejší písničky někteří z nás vděčně využívali k odpočinku

V jedné pauze Smíšek požádal Laega o naučení jistého akordu...stalo se :-)

A když se stalo, že jsme Laega požádali o zahrání hobití písně, kterou neznal...poradil si s tím :-)

Frodo, ač ostýchavý hobitek, přiměl k tanci dokonce i Yavannu...

V průběhu koncertu jsme po domluvě s Laegem udělali přestávku na štrůdl...

S Pomněnkou jsme se rozhodli, že přece není fér, že Smíšek nemůže tancovat, když ho tak bolí kolena. Takže mu sestřenka přinesla jezdící židli a pak jsme si s Pomněnkou Smíška do rytmu posílali přes celou místnost ( Laeg to ohodnotil slovy, jestli máme také pocit, že naše nejlepší nápady jsou totální pitomosti). Této činnosti jsme museli nechat, když Smíšek popáté řachnul do stolu.

Tak co, Smíšku? Jdeš do té šílené provozky s náma? Bez tebe to nepůjde...

Hobití židlový tanec

Pomněnka prohlásila, že Finrod zbožňuje písničku Dědek. Takže jsme zapnuli skype, po nějaké době naladili Finroda, počítač postavili tak, aby na Laega viděl a elf pro něj zahrál Dědka. Protože je tahle písnička docela rychlá, využil jsem to já a vytáhnul na parket Froda. Bylo to dokonalé, protože jsme my dva regulérně trsali a svíjeli se částečně do rytmu, zatímco Frodík průběžně (už mimo rytmus) ječel, že je introvert a že to nezvládne. Zvládl to a ještě nakonec prohlásil, že teď už dokáže cokoliv. Vidíš, co dokáže terapie "mladší bratranec"? A musím říct, že bych v životě neřekl, že jsem schopen takových pohybů, jaké jsme tam s Frodíkem předváděli. Puberta si asi našla cestu, jak se vybít.

Laeg hraje na dálku písničku pro Finroda

Pak byla dokonalá písnička Vod Poníka, kdy jsem Laegovi čmajzl korbel (ano, nechtělo se mi jít do kuchyně, takže jsem ho ukradl elfovi) a dal ho Smíškovi, aby s ním mohl třískat do země do rytmu.

Na jednu písničku Pomněnka zdrhla do kuchyně a tancovala tam. Když spatřila mě s foťákem, zajela pod linku a odmítala vylézt. Co to mělo znamenat, netuším.

Uprostřed koncertu se najednou ozvalo zazvonění mobilu. Laeg se na nás nejdřív pohoršeně díval, než zrudnul a prohlásil, že je to jeho mobil. Rozhovor byl dokonalý:

"Ahoj! Je to důležité? Mám koncert? Ano, mám koncert, je to opravdu tak důležité? Tak mluv, oni počkají…" My jsme se mezitím dusili smíchy :-).

Ano, mám koncert, ale povídej, oni počkají :D

A samozřejmě Ať žijí, kdy jsme pochodovali do kruhu kolem Smíška, který se posunoval po zemi a plácal do kroku rukama (to bylo označeno, že vypadá jako lachtan a že ten zvuk, co roh vyluzuje, také zní jako lachtan). No dokonalý. Mám pocit, že elf nestačil zírat, čeho jsme schopní.

Laeg začíná hrát "Ať žijí" a naše bláznivost dostupuje vrcholu...schyluje se k nejhoršímu

Zábava se rozjíždí, začíná se tleskat :D

Smíšek vzorně "lachtanuje"

Píseň i pochod končí a Laeg salutuje Pipovi

Také dokonalé bylo, když se zpěvák prokecnul, že se nedokáže správně soustředit, protože se pořád musí dívat na Aredhel jak tančí.

Nikdo nikdy netančil tak, jako Terka Trpaslík a elfka Aredhel

Yavanna s Frodem pěkně trsají a Aredhel právě nevědomky pozuje pro svou nejlepší fotku

To, že jsme po nebezepečném pokusu zavrhli židlový tanec neznamená, že Smíšek netrsal vůbec...

...taktéž Třezalka jako správná hobití babička zvládá trsat i v sedě :-)

Třezalka moudře šetří síly

...a nakonec si úspěšně po hobitím zatancuje s Frodíkem

Musím fakt ocenit Terku Trpaslíka, která tancovala na úplně všechny písničky, což nedala ani Aredhel. Nechápu.

Po skončení mě napadla geniální provozka, že předvedeme naše divadlo. Ukecal jsem Laega, aby na to zůstal (bylo to půvabné, protože poměr našich výšek při mém prosení doopravdy znázorňoval "hobit uprošuje elfa"). No a hobit samozřejmě vyhrál. Takže převléknout a divadlo. V polovině scény jsem zjistil, že jsem zapomněl dračí zuby a začal zuřivě gestikulovat na Aredhel, že je průšvih. Ona naštěstí pochopila a hbitě změnila text, aby to nebylo poznat.

Ehm...během přídavku štrůdlu Pip uprosil Laega, aby se podíval na naše přestavení - dodnes nechápu proč :D

Laeg odpočívá po namáhavém koncertě a psychicky se připravuje na naše divadlo

Volání (či troubení, chcete-li) Rádovského pána

Bylo devět, ale já ještě přesvědčil ostatní, že zkusíme zazpívat tu novou písničku (Aredhelinu oblíbenou) a stylové Poslední sbohem. Můj nápad byl celkem oceněn, ale ukázalo se, že čistě zpívá jen Smíšek, Yavanna a Aredhel.

Díky Laegovi máme alespoň jedinou společnou fotku tohoto víkendu

Poslední sbohem řekl i Laeg, rozloučil se a my jsme opět osaměli. Jakmile za ním zapadly dveře, Aredhel zaúpěla a řekla, že je v šoku a že jsem za to přímo zodpovědný. Tsss (kdyby to aspoň nemělo takovou dohru, jakou to mělo… :-) ).

Musel jsem ještě vylíčit, jak jsem naprosto úžasný a skvělý, že se mi tohle povedlo zařídit (i když veškeré ovace patří Daniele). Mám dojem, že Smíšek můj projev doteď nerozdýchal…. :-).

Dojídali jsme večeři, klábosili a pak jsem navrhnul, ať si zahrajeme Městečko Palermo. To bylo hbitě předěláno na Městěčko Nargothrond. Z osudu se stal Orodreth, z vraha Túrin, který si vybírá své přátele (o Túrinovi je známo, že všichni jeho přátelé zpravidla končívali strašlivou smrtí) a z detektiva Gwindor. Hra mohla začít. Hráli jsme to dohromady asi sedmkrát. Třikrát Túrin vyhrál (já, Aredhel a Šárka) a snad šestkrát byl Gwindor zabit hned v prvním kole, dokonalé.

V první hře byl Túrin Smíšek. Já ho podezříval od samého začátku (prostě jsem to věděl) a na konci byla fakt vtipná situace, kdy já vykřikoval, že je to určitě Smíšek. Pomněnka mu zoufale věřila a řvala, že to jsem já (to mimochodem řvala úplně každou hru, fakt netuším, co jsem jí udělal, ale podezřívala mě pokaždé, stejně jako Aredhel pokaždé podezřívala Čekanku). Nakonec se Smíšek sesypal a řekl, že to je on. Načež se Pomněnka pokusila spáchat sebevraždu, protože neunesla, že se v něm mýlila. Dva meče jí Smíšek zabavil, než se "zabila" Terčinou sekerou.

V druhé hře jsem byl Túrin já a vyhrál jsem, díky tomu, že jsme nakonec zbyli čtyři. Já, Šárka, Aredhel a Třezalka. Šárka provozovala, že je Túrin Třezalka, Třezalka od začátku ukazovala na mě (Protože jsem v prvním kole udělal jednu velkou chybu, kdy jsem v podstatě prozradil přibližné místo, kde v kruhu sedím. Svůj úsudek Třezalka zdůvodňovala naprosto geniální teorií, ale mě se nakonec podařilo obrátit tu skvělou teorii proti ní a "usvědčit ji") a Aredhel váhala. Nakonec řekla, že je spíše pro mě, a kdo by ještě spolu s ní hlasoval pro mě jako Túrina. Šárka přitom prohlásila, že se kdyžtak přidá k většině. Takže šlo o to, přesvědčit Aredhel. A tehdy, kdyby si Aredhel všimla Třezalky, která hlasovala pro mě, přiklonila by se k ní, stejně tak i Šárka a zabili by mě. Takže já mluvil, mluvil a mluvil a zoufale obracel Aredhelinu pozornost na sebe, aby si Třezalky nevšimla. No a co se nestalo, povedlo se a podařilo se mi vyhrát.

Pak si pamatuji hru, kdy byla Turina Aredhel a zbyli jsme tři. Já, Čekanka a ona. Tam jsem se přidal k Aredhel a odsoudil Gwindora Čekanku.

Poslední hra, kterou si pamatuji, byla v neděli ráno, kdy byl Orodreth Smíšek, Šárka Túrin a já Gwindor. No a to mě zabili v úplně prvním kole, přičemž já ještě předtím stihl na první pokus Turina odhalit. Síla států. Šárka nakonec také vyhrála, protože Čekančina bota není dobrý ukazatel Túrina :-). Tady byl Orodreth super, protože postavy vybíral tak, že jim poklepal šípem na nohu.

Krátce před spánkem jsme se uvelebili na koberci (někteří moudře na židli či gauči)...

...a Aredhel nám na dobrou noc četla známou Pohádku o Stínovlasovi

Hobitci už v pyžamu poslouchají pohádku

Pak už jsme se se Smíškem rozloučili, vypili kokosové mléko, které Terka Trpaslík vydobyla, a šli spát. Ostatní opět pařili do dvou.

Slunec - Neděle

Ráno jsme se Smíškem vstali snad úplně poslední asi v devět. Připojili jsme se k ostatním na snídani. Chvíli se klábosilo, ale ne zase moc dlouho, protože se mělo jít na mši. Výsledek byl, že jsme v noře zůstali jen já, Smíšek a Třezalka a ostatní šli zpívat žalmy. Doobědvali jsme a rozhodli se, že věřícím připravíme takový menší dáreček, až se vrátí. Že pro každého složíme malou básničku. Výsledek se tuším celkem povedl a zněl:

Jak ten vous mě krásně hřeje,

když s ním lezu do postele.

Nemusím mít peřinu,

stačí vousu pětinu.

Černé vlasy, bílý šat,

v chování však nastal zkrat.

Nikdo se jí už neklaní,

dávno mrtvé Noldské paní.

Kytičky a příroda,

Yavannina zahrada.

Ptáček, lístek, petrklíč,

pšt, vždyť to je hrozný kýč.

Oběšení, utopení, ztracení,

Frodík si tím prošel zas.

Probodnutí, uškrcení, zmlácení,

čím příště překvapí nás?

Svůj dům nosí na zádech,

nikdy mu nedojde dech.

Za svým pánem půjde všude,

který tvor to asi bude?

Pak jsme se tak nastřídačku poflakovali po noře, prohlíželi si fotky z minulých dní a z tábora a vařili oběd. To bylo zajímavé, protože úkol byl uvařit těstoviny a nakrájet cibuli. Toho druhého se hrdinně chopil Smíšek a já zatím bloumal po noře a vykřikoval: "Hej! Třezalko! Kdybych byl těstovina, kde bych byl?". Ale nakonec jsme zdárně uvařili. V závěru jsme se usadili před obrazovkou a všichni společně projížděli fotky. To bylo dokonalé, protože já seděl v křesle a Smíšek s Třezalkou mě u nohou. To je hezky vidět, kdo je tady (budoucí) vladyka

:-).

Ostatní přišli a rozhodlo se, že si ještě před obědem něco zahrajeme. Hrálo se jedno městečko Nargothrond, o kterém jsem již mluvil (ještě doplním svůj tanec s foťákem a šípem na pohovce, když mě zabili a já neměl co dělat) a pak karetní Hobiti. To bylo skvělé. V polovině hry mi došly karty a za celou hru jsem snad neměl ani jednu pořádnou akci (ale stejně jsem vyhrál :-) ). Asi uprostřed hry, zrovna když jsem si vyložil kartu Slušivý klobouček, se Pomněnka rozhodla, že Smíšek vypadá dost sklíčeně a že se k němu musí přitulit a jako jeho příbuzná ho podpořit. Na to jsem se naštval a přitulil se k Čekance, jakožto k mé příbuzné. Pomněnka se mě snažila povzbudit slovy, že neví, proč se k ní tulím, vždyť přece mám slušivý klobouček, tak s ním mám chodit po Kraji a předvádět se. Na to jsem opáčil, že to vím také a že právě svádím hobitky. Čekanka se ihned odtáhla a začala vykřikovat něco o Prvosence. Hmmm, jo, bylo to celkem přesné. (Kdo teď neví, která bije, přečtěte si povídku Prvosenka z loňského valentýna).

Pip přemýšlí, co bude dělat, až mu dojdou karty...těžký život bez oslav a zásob jídla :-(

Vylepšení nedělního Městečka Nargothrond - Orodreth určuje poklepáním šípem na nohu

Během hry stíhá již mrtvá Terka i česací workshop a tohle je výsledek

I přes stoupající počet Túrinových mrtvých přátel vládla dobrá nálada

Rozmýšlej dobře, Frodo, nikdy nevíš, kde se skrývá Túrin a koho si vybere za příštího přítele...

Když jde do tuhého...Frodo se rozhodne radit s papučí

Na koho po dopadu na zem ukáže špička boty, ten je vrah!

Tak už se přiznej, zůstalo to jen mezi náma...

"Já jsem velký Bral"..." - Pipův šípový tanec na posteli

Vzpomněl jsem si na kokos. Pomněnka prohlásila, že možná někde v kůlně je pila a ať to zkusíme rozříznout pilou. Aredhel a Terka Trpaslík se vydali pro pilu. Přitáhli obrovský dvouruční nástroj obalený látkou. Pomněnka prohlásila, že tohoto se nesmíme ani dotknout a že kokos nebude. Odmítli jsme se vzdát. Vyplížili jsme se s Aredhel ven a do kůlny, že to prostě rozřízneme. Celou dobu jsem navrhoval, jestli by nestačilo kokosem prostě švihnout o zem. Elfka tento nápad odsoudila, že to určitě nepůjde. Fajn, šlo se do kůlny. Tam jsme z pily odstranili kus látky a po velkém zápasu uvolnili asi čtyři zuby. Začali jsme řezat. Nešlo to. Tak pokus číslo dvě, upevnit kokos do svěráku. V zápalu řezání mě Aredhel radši vyhnala, protože prohlásila, že se o mě bojí. No, měla pravdu. Nebýt jí, byl bych asi jako Frodo, o prst kratší.

Pak Aredhel prohlásila, že pilu uklidí a ať jdu dovnitř. Následující události řeknu tak, jak je později líčila ona "Vrátila jsem pilu na místo a chtěla slézt ze štaflí dolů, když se ozvala strašlivá rána. Když jsem vyšla ven, uviděla jsem Pipa, který s úsměvem stál v garáži a u jeho nohou ležel rozpůlený kokos."

Hrdé dobyvatelky kokosu

Ano, stačilo tím pořádně švihnout o zem. Kokos nakonec rozdělen a snězen. Všichni to jedli i s tím hnědým spodním obalem, jen Smíšek se snažil bílou dřeň okusovat.

Ještě musím zmínit, že Pomněnka po mně poslala Rosaně úžasnou vázu, jako poděkování za všechno. A vzkazuji, že se váza strašně líbí :-).

Dali jsme si oběd a jali se uklízet. To bylo maličko náročné a fakt zmatené, takže to asi více rozebírat nebudu. Sbalili jsme si saky paky, nasadili krosny na záda a vydali se na cestu domů. Rozhodlo se, že do Brna pojedeme všichni společně a rozdělíme se až tam. Vydali jsme se na cestu. Na vlak jsme došli v mírně provozovací náladě, protože se řešil TolkienCon a bojový plán "dostaňme Aredhel na tábor". To nám vydrželo i na tu čtvrthodinovou cestu vlakem.

Kupodivu jsme přestup stíhali, ale objevil se jiný problém. Ano! Začalo pršet! Takže jsme mokli na nástupišti v Mikulově a čekali na autobus. Tam se staly snad jen dvě zapamatováníhodné historky. Jednak Aredhel ztratila rukavici a jednak nás přepadl nějaký chlap a začal vykřikovat, co si to dovolujeme mít pláště, že nás zatknou protože vypadáme jako teroristi. Tak jsme začali mírumilovně zpívat.

Autobus přijel a my se vydali na poslední společnou etapu cesty. Za jízdy Aredhel prohlásila, že mi jako dárek za učebnici tengwar, kterou jsem pro ni vyškemral od Laisi, přečte nějakou dosud nepublikovanou povídku. Jupí! Povídka jako vždy naprosto dokonalá a byla, jak jinak, o Aredhel. Lidi, řeknu vám, můžete se na ní jen těšit, je skvělá. Na nádraží jsme přestup opět nestíhali. Takže se Aredhel, Šárka, Čekanka a Třezalka vydaly napřed a my ostatní pomalu za nimi. Ale stihlo se to. Před autobusem jsme se naposledy emotivně rozloučili, zamávali si a já, Smíšek, Šárka a Třezalka jsme odjeli do Prahy.

Cestou jsem stačil dokoukat Jacka a obry a pustit si další film, zatímco Smíšek sledoval Harryho Pottera. V Praze jsme se rozloučili s Třezalkou, která nastoupila poslední etapu své cesty za domovem. Šárka nakonec jela se Smíškem, protože ten vypadal, že za chvíli omdlí a já se s nimi rozloučil a jel domů.

A to je konec Volání Rádovských. Tedy, skoro konec. Celé to má totiž super dohru. Bylo totiž řečeno, že já jako nejodvážnější člen naší družiny mám napsat Laegovi a zeptat se ho, jak se mu to líbilo a jestli nás rozdýchal. Elf odpověděl, že se mu to líbilo a klidně by si to zopakoval a že mám speciálně pozdravovat Aredhel. Nutno říct, že ta to málem nerozdýchala. Takže tolik k dojmu, který Aredhel na ostatní vrhá :-).