Bilbovky - II. část

Zdravíčko, dnes vám konečně přinášíme i druhou část naší reportáže z Bilbovek. Omlouváme se za pozdní čas, blog.cz opět nechtěl článek vzít kvůli ÚDAJNĚ příliš velkému počtu znaků. Ach jo. No, nakonec se povedlo na něj vyzrát a vy si tak pokračování reportáže přece jen můžete přečíst.

Přejeme pěkné počtení. :-)

---

Pokračování Hvězdce - soboty (píše Pip)

Do hostiny ještě nějaký ten čas zbýval. V zájmu zachování aspoň trochu funkčního Pipa jsem se v našem pokoji nahoře natáhl. Smíšek také. Po chvíli přišel totálně otrávený Finrod. Strašně se tu celý den nudil a mnohem raději by byl s námi. Takže příště ho vytáhneme za každou cenu.

Protože byla krapet nuda, začali jsme se s elfem opět rvát. Ale nutno říct, že je fakt obtížné přeprat někoho, kdo nad vámi stojí, neustále vás lechtá a vy víte, že byste měli ležet a za žádnou cenu nehýbat nohama. Pomněnka vyjádřila lítost nad tím, že není lechtivá. Hbitě jsme jí toho přesvědčení zbavili. Na Smíška se nikdo sáhnout neodvážil, protože vypadal, že se rozpadne.

Bylo nám sděleno, že začíná hostina. Dosti neochotně jsme se přesunuli dolů. Náš tým Mittalmar zabral pravý zadní roh místnosti. Šárka si povídala s Feanorovci, Pomněnka a Smíšek seděli v rohu a špitali si a já s Finrodem jsme se usadili do křesel. Vzhledem k tomu, že jsem nechtěl nohy ještě víc dráždit, zůstával jsem v jakémsi polosedu, pololehu.

Čekání na výsledky je dlouhé a (nejen) hobitci jsou netrpěliví a strašlivě zvědaví...

Také Feanorovi zmetci čekají na zprávu o výsledcích své námahy...

Že začíná hostina, ovšem bylo poněkud nadnesené. Hostina sice byla připravená, ale Jixipen jaksi ne. Počítala body skupinkám a snažila se určit vítěze. Tak jsme se jali čekat. Brandorádi si stále něco šeptali v koutě a Šárka byla pryč, takže jsem si povídal s Finrodem. Řešili jsme elfí slash. A nedovedete si představit, jaká to byla sranda. V životě bych neřekl, že budu schopen o takovém tématu diskutovat přes půl hodiny a výborně se bavit. Dost by mě zajímalo, jak to vypadalo z pozice nezávislého pozorovatele. Hobit a elf zaujatě diskutují o elfích povídkách…

Pak se objevila Jixipen, že hledá tým Mittalmar. Vydali jsme se za ní. Omlouvala se, že se jí u našeho týmu zasekla kalkulačka (u tohohle jsme se Smíškem málem padli smíchy) a že nenašla papír s úkolem najít ty koňské hlavy. Pomněnka se plácla do čela. Zapomněla ho tam dát. Hbitě jsme Jixipen dané údaje řekli. Nepomohlo to. Jixipen zmizela za rohem, že vyhlášení bude brzo.

Chvilka čekání, zatímco se na stůl nosilo jídlo. Pak konečně bylo vyhlášení celodenní soutěže. Zúčastnilo se šest týmů, z čehož ten šestý nedošel do konce (indicie jim totiž odvezli). Na prvních třech místech se umístili Feanorovi zmetci, Šílení krtci a my (v té chvíli celá naše skupina nadskočila a začala Jixipen hypnotizovat). Jixipen četla řečení úkolů (U těch houbiček dávala plný počet bodů už jen za to, že ten plot byl jeden a uzavřený. A bylo oceněno naše řešení hádanky : Když mě nepotřebuješ, necháš si mě, když mě nepotřebuješ - vyhodíš mě (My dali toaletní papír :-)))

Ten elfí zubař nakonec fakt byl Maedhros. Fňuk. Ale byli jsme veřejně pochváleni za ten Barahirův prsten.

Konečně vyhlášení výsledků. Třetí místo. Trochu jsem zvadl, že to budeme my, protože jsme zvorali ty kytičky a neodevzdali koně (takže deset bodů dole za každého). Ne, třetí byli favoriti stopovačky, Feanorovi zmetci. Druhé místo. Začal jsem se modlit, ať to nejsme my. Protože kdyby to byla ta druhá grupa, vyhrál by to jistý Bilbo, kterého úplně nemusím. Ovšem vzhledem k tomu, jak Šílení krtci vystupovali, vypadalo to, že mají soutěž v malíku. Omyl. Druzí byli oni. Začali jsme jásat, že jsme vyhráli (tedy, já na celý sál nevěřícně zařval "My to vyhráli!", což Jixipen přivodilo záchvat smíchu). První místo, tým Mittalmar. Naše radost neznala mezí. Navíc celá naše skupina měla přes šedesát bodů a to bez těch deseti, co jsme zapomněli odevzdat.

Naše výsledková listina - všimněte si, že i Finrod, ač v akci nepřítomen, získal týmu 20 bodů!

A teď ještě kdo je Bilbo. Bylo potvrzeno, že Bilbo je někdo od nás. Bylo hrozně vtipné, jak jsme se my tři hobiti shodně podívali na Šárku.

"Bilbo je…" Ať to nejsem já ani Smíšek. Hlavně ať to nejsme my dva. Modlil jsem se v duchu. Byl jsem pevně rozhodnutý, kdybych to vyhrál, říct, že tuto funkci dávám Pomněnce, ale nebylo jisté, jestli by mi to vzali.

"Bilbo je Yavanna!" Náš kout vybuchl. Úplně rudá a velice zděšená Šárka odhodlaně vykročila. Od loňského Bilba jí byl předán plášť a přísně tajný pytlík, jehož obsah znají jen Bilbové (další věc, proč jsem se modlil, abychom to nevyhráli já se Smíškem). Přečetla svůj projev a zahájila tak hostinu.

Jixipen blahopřeje Šárce k vítězství a jmenuje ji Bilbem

Předchozí Bilbo právě předal Šárce plášť a "Bilbův váček" (nebo měšec, chcete-li), jehož obsah znají jen Bilbové...

Jixipen ještě řekla, že Šárka vyhrála Bilba o třetinu bodu před onou bytůstkou ze Šílených krtků. Bytůstka se zavztekala, že kdyby déle trénovala střelbu, vyhrála by. Jixipen jí zchladila, že to je sice možné, ale kdybychom my odevzdali ten proklatý úkol, měla by Šárka o deset bodů víc.

Celý náš tým se na Šárku vrhnul a kolektivně jsme se radovali z jejího vítězství. Vyhráli jsme! My fakt tuhle dokonalou, čistě hobití stopovačku vyhráli! A Šárka je Bilbo!

Společné foto týmu Mittalmar - radujeme se z vítězství

Ano, jsme malí hobitci (Finrod je ještě malé elfátko) a Šárka je velká Yavanna - zde máte důkaz! :-)

Začalo se jíst. Nabrali jsme si krmi a začali si povídat s okolostojícími. Sranda byla, že ke mně vždycky někdo přišel, zeptal se mě, jestli jsem to fakt byl já, kdo uhádl Barahirův Prsten po dvou verších a uznale mi poklepal na rameno. Chvíli jsme se bavili s Danielou a pak s Elsou a Bardětem. Dost jsme si pokecali. Oni nám zahráli nějaké hobití popěvky, my jim prezentovali naší verzi Last Goodbye a prostě jsme si fakt dobře pokecali.

Stůl s příspěvky do soutěže "O Lobeliinu zlatou lžičku" - můžete zde vidět Pipovy hobití medové koláčky

Další události budou mírně zmatené, protože už si to přesně nepamatuji.

Střídavě jsme si chodili pro jídlo, bavili se a hledali Finroda, který vždy v nestřežené chvíli uprchl a schoval se někde v koutě. Nakonec se nám ho podařilo překecat, aby zůstal u krbu. On je tím fakt nějak fascinovaný.

Elsa s Bardětem a dalšími se sesedli v kruhu před stoly a začali hrát. Smíšek s Pomněnkou a Finrodem zase někam zmizeli, takže jsem zbyl sám. Protože mé bývalé místo již bylo obsazeno, našel jsem jediný volný kus země, kde jsem si mohl natáhnout nohy. V koutě u mandlu pod lavicí. Ovšem na lavici již někdo seděl. Ale po pár zhrozených pohledech ten někdo zřejmě akceptoval, že jsem se mu rozhodl kempovat u nohou a vzdal snahu vyhodit mě. Ten někdo byly dvě holky, patřily k těm odvážlivcům, kteří spali pod stanem. Po chvíli se k nim přidal i nějaký kluk, který se bavil tím, že mě drbal na hlavě. Tak jsem zamňoukal. To zřejmě definitivně prolomilo společenské ledy a začali jsme si povídat.

Skvělí hudebníci a zpěváci z Písní Středozemě, bez kterých by to nešlo

Dovnitř se vřítil Smíšek. Sedl si vedle mě a jen zářil. Chvíli jsme poslouchali písničku a pozorovali psa, který se potuloval kolem toho našeho mandlu a něco tam baštil. Smíškova hláška dne: "Pipe, skandál! Pes sežral mandl!". Pak jsme si řekli, že je tady nějak mrtvo a že to oživíme, půjdeme tancovat. Chvilku jsme poskakovali a pak někoho napadlo, že když nám odnesou stoly, možná to půjde líp. Stoly odneseny. Na střídačku jsem tancoval se Smíškem a Pomněnkou. S Pomněnkou takové to klasické poskakování a se Smíškem všechno možné. Nejlepší byl blues na Frodovu píseň. To jsme totiž měli uličku širokou pár desítek centimetrů, do které jsme se museli trefit. A to nejzúženější místo vyšlo přesně na tu nejtěžší kreaci - otočku s překřížením nohou. Výsledek byl, že Smíšek pokaždé zadkem vrazil do Velkého Člověka a já málem zabil nějakou holku, co tam spala. Totálně mrtví smíchy jsme si řekli, že takhle to nejde a že radši budeme tancovat v chodbě. Takže jsme začali v chodbě, prošli dveřmi do sálu, tam se otočili a celou kreaci zpátky. Fakt strašná sranda. Pak jsme šli tancovat ústřice s Oremirem.

Nastala kratší přestávka, když Lennonka naše taneční umění jaksi psychicky neunesla a raději šla spát. Vesele se pokračovalo. Tancovat. Sednout si a natáhnout nohy. Tancovat. Dokonce se mi podařilo na waltz vytáhnout i Finroda a než písnička skončila, dokonce se mi ho podařilo naučit, která noha je pravá!

Asi v deset jsme si řekli, že to stačí a půjdeme spát. Ještě pár písniček na závěr a sladké sny.

Slunec - neděle (píše Pomněnka)

V neděli ráno jsem se vzbudila (na hobití poměry) poměrně brzy. Když jsem se rozhlédla po osazenstvu pokoje, viděla jsem, že mí hobití bratranci jsou také vzhůru. Leželi na posteli u okna a tulili se k sobě. Protože elfík nebyl v dosahu, hodila jsem po Pipovi a Smíškovi smutným psím pohledem, což mělo za následek, že za chvíli už jsem skákala k nim do postele a po vmáčknutí mezi ně jsme se tulili všichni tři. Nevydrželo nám to však příliš dlouho, protože jsem za chvíli zpozorovala zajímavé barvy, které do pokoje házelo světlo z okna a samým nadšením z toho pohledu jsem ztropila náležitý povyk. Venku totiž právě svítalo a východ slunce byl opravdu fenomenální.

Chvíli jsme se všichni (my tři hobiti a další obyvatelé pokojíku, které jsem vzbudila) kochali tím krásným výhledem, načež šli potom ti moudřejší z nás (tedy všichni kromě hobitů) spát (provozuju, že elf spát nešel, ale co v tu chvíli dělal si nějak nepamatuju) a my, poté, co jsme naznali, že už jsme dost vzhůru a chce se nám možná povídat, jsme popadli oblečení a přesunuli se dolů do síně s krbem. Pipa totiž napadlo, že bych jemu a Smíškovi zatím mohla vykládat pokračování mé "Pohádky", než vstanou i ostatní. Tak jsem řekla, že jo.

Jenže dole jsme zjistili, že v místnosti u krbu spí nějací lidé a neznámé bytosti a tudíž jsme bystře usoudili, že nastěhovat se tam za účelem vyprávění by, obzvláště vzhledem k hobitímu složení naši skupinky, nebylo zrovna moudré a vítané. Tak jsme opět absolvovali výstup po schodech nahoru (snažíc se přitom o pověstnou hobití tichou chůzi), kde jsme popadli další teplé kusy oblečení, jako například pláště a přesídlili jsme na zahradu. Tam jsme se uvelebili na zahradních židličkách u kulatého stolu a dali se do povídání. Během našeho uvelebování venku se k nám připojil i Finrod. Takže mí posluchači již byli tři. Fajn, to zvládnu, říkala jsem si. Jenže problém byl v tom, že jsem "Pohádku" vyprávěla už tolikrát, s tolika přerušeními, že jsem si nepamatovala, co jsem řekla a co ne a kde jsem skončila. Takže z mých pokusů o navázání Pip nejspíš rostl. Ale přežil to. :D

Každopádně se nějak stalo, že jak jsem se nemohla občas vymáčknout a byli jsme v družné náladě, stáčel se hovor chvílemi úplně jinak. Tak jsme se zvládli s Finrodem pobavit o táborech Vlaštovky, společně jsme probrali elfí slash a dokonce došlo i na elfovu výtečnou pantomimickou kreaci, u které jsme však slíbili, že neprozradíme, co předváděl. Ale bylo to vtipné. :D Během našeho povídání jsme postupně vytahovali zbytky našich zásob a také likvidovali jídlo,které zbylo ze sobotní hostiny. V praxi to vypadalo tak, že byl před námi po celé dopoledne stůl více či méně plný všemožného jídla, které jsme přičinlivě pojídali a u toho si povídali o všem možném i nemožném. Jak času přibývalo a poživatin ubývalo, trousili se ven další probudivší se účastníci Bilbovek a někteří z nich měli nepochopitelnou touhu se k naší podivné diskutující skupince připojit. Nejspíš za to mohla stolku plného jídla.

Z obavy, abychom našimi výbuchy smíchu a hlučným hovorem nevzbudili poslední spáče jsme přesunuli stolek i s židlemi co nejdále od domu, doprostřed louky. Tím byl náš osud zpečetěn, protože najednou bylo kolem spoustu místa pro případné příchozí. Takže za chvíli se k nám připojili Šárka, Tom alias Aragorn, Mája, Jixipen a další. Někteří po chvíli raději utekli, ale Feanorovci (Mája a Aragorn) a Jixipen statečně vytrvali. Asi se jim nechtělo zvedat se ze židle. A nebo už proti nám byli imunní. Každopádně elf, který běhal kolem stolu s pochybnou dekou a snažil se přítomné vyprovokovat ke hře na ducha, elfohobití pranice či workshop loupání křepelčích vajíček (u kterého se zdálo, že už Jixipen opravdu pochybuje o našem duševním zdraví), byly skvělou ukázkou toho, jaká společnost že se to u stolu usadila a dobrou výstrahou pro ty, kdo by se snad chtěli přiblížit či dokonce zdržet. Ale pravdou je, že elf zvládal blbnout víc než my tři hobiti dohromady. Kde ten pořád bere tolik energie, to ví snad jen Eru sám.

Živě diskutující Pip - Smíšek pozorně naslouchá, Finrod spí

Náš ranní povídací kroužek aneb nikdy nekončící snídaně u kulatého stolu

Každopádně při počtu 7 lidí u stolu už jsem nebyla schopná se vrátit k Pohádce a tak se naše diskuze přesunula úplně jiným směrem. A po nějaké době, rovnající se snězení poloviny jídla na stole a vypití konvice čaje jsme se dostali k otázce překladu a vydání dalších dílů Historie Středozemě. Co říci? Plány jsme spřádali smělé a některé provozky zněly opravdu nadějně a rozumně (jaký to div!). Hlavní slovo měly v této věci především Jixipen a Šárka, která vypadala, že by byla ochotná a schopná se z fleku vypravit v čele Feanorových zmetků do boje za překlad a vydání druhého dílu. Naznali jsme však, že pro tento úkol budou bojovníci potřebovat trochu reprezentativnější jméno, a tak jsme provozky zatím uložili do šuplíku "ke spášení". Dalším skvělým tématem z našeho povídacího dopoledne bylo Šárčino vyprávění o vzniku Feanorových zmetků. Pobrali jsme toho dost a byla sranda.

Yavanna se zaujetím biologa loupe křepelčí vajíčko...

Když však bylo celé osazenstvo domu vzhůru, po snídani a trousilo se kolem nás, z domu ven, z venku do domu apod., naznali jsme, že bychom měli pomalu začít řešit odjezd. Jixipen se zvedla a šla něco pášit dovnitř (nejspíš uklízet) a Aragorn s Májou se počali balit k odjezdu. Během chvíle jsme zjistili, že kolem jedenácté nás opustí Aragorn, Mája i Šárka a krátce potom přijede maminka pro Finroda. My plánovali zůstat až do odpoledne, ale protože jsme najednou pocítili značný šok z toho, že skoro všichni, co je známe, odjedou a my bychom tam zůstali sami (navíc v poměrně úkliduneschopném stavu), rozhodli jsme se po krátké a dokonale zmatené a nerozhodné poradě pokusit o nemožné - a sice se asi za půl hodinky všichni sbalit, uklidit a vyklidit náš mittalmarovský pokojík a naštrádovat si to k hromadnému poníkovi. Jestli si dovedete představit jednu malou místnost o posteli, matraci a stolku, kde má roztahané spacáky, krosny a horu věcí nejméně 5 lidí a všichni se to snaží v co nejkratší době sbalit, nejlépe sbalit opravdu to svoje...a u toho ještě uklidit pozůstatek pokoje...byla to sranda. :D Smíšek byl sice na umření a ani Pip nebo já jsme neměli energie na rozdávání, ale Ardo, div se! Sbalení bylo v potřebném čase zvládnuto, úklid pokoje do předatelného stavu též, ještě honem vyslat Šárku s jádrem Feanorových zmetků, aby svými děli nebo neodolatelným šarmem (zvláště ty dvě vysoké postavy v pláštích :D - Aragorn a Šárka) zastavovali v případě nouze poníkova kopyta a už nastávalo velké, horečné a zmatené loučení. Dodnes si nepamatuju, jestli jsem se zvládla rozloučit se všemi, ale šlo o minuty a přežití, takže nebyl čas to řešit.

Přesun tří hobitů, z toho jednoho nefunkčního a jednoho pomalého, dvou krosen, jedné totálně narvané cestovní tašky, kytary a několika menších zavazadel v rukách na stanici poníka proběhl úspěšně. Čekala tam snad polovina účastníků Bilbovek, takže když jsme se tam s vyplazeným jazykem objevili, bylo nám jasné, že poník by neujel, ani kdyby chtěl. :D Ještě jsme absolvovali složitý filozofický problém jménem jízdenky a už se mohlo jet. Ale domů se nám moc nechtělo. Proto jsme hned po přestupu na vlak vytáhli papíry s mittalmarovskýma písničkama, kytaru a flétnu a začali zpívat a hrát. Ve vagonu plném tolkienovců, jedoucích z Bilbovek. Provozuju, že by se to dalo označit za první "veřejné" vystoupení Mittalmaru s jeho vlastní tvorbou. :D A musím říct, že podle reakcí ostatních a toho, že se řada z nich domáhala papírů s textem, pokoušela přidat nebo se ptala na webovou adresu, bylo zřejmě úspěšné a pozitivní dojem byl řádně zanechán. Někteří se dokonce nabízeli, že by nás příště podpořili s vlastními nástroji...

Cestou do Prahy jsme se ještě pokusili domluvit nějaké pokračování naší štace. Nechtělo se nám ještě rozejít a já jsem měla objednaného poníka až na večer, tak jsme provozovali, co a s kým by se dalo spáchat. Smíšek a Pip mohli, povedlo se nám na chvíli přesvědčit i Aragorna. Šárka byla nejistá. Psali jsme Finrodovi, který jel domů s mámou, prý možná dorazí. Plán byl přesunout k našemu oblíbenému jezírku v Kaizlových sadech u Invalidovny. Aragorn jel s námi a pomohl nám doštrachat se na místo. Přesun nádražím a pražským metrem s vysokým hraničářem v černém plášti a za ním se vlekoucí řadou malých hobitků s bagáží (a ještě řadou jiných bytostí včetně Máji Galadriel a Šárky, se kterými jsme se rozloučili na nádraží) byl vskutku zážitkem. :D Musela na nás být zajímavá podívaná (většina z nás cestovala v kostýmech).

Každopádně jsme se s Aragornovou pomocí dostali až k jezírku u Invalidovny.Tam jsme se já a Smíšek usadili (Smíšek stále skoro nefungoval, já potřebovala oddych) a rozložili si zbytky našich zásob k improvizovanému pikniku. Za deku posloužily karimatky a pláště. Pip zůstal s námi, ačkoliv jako jediný měl očividně stále ještě zůstatek energie. Chodec se obětavě odebral koupit hobitkům a sobě pití (nealkoholické! :D), neb to jediné nám vskutku scházelo.

Mezitím se děly věci! Musela to být podívaná k popukání, ale mí drazí bratranci se rozhodli splnit mi jedno z mých velkých "tajných" přání a naučit mě tancovat. Takže záhy byli u jezírka v pražském parku vidět dva hobitci, naboso ťapající v trávě, jak se jeden druhého snaží naučit kroky klasických tanců, zatím co třetí hobit sedí na zemi a na kytaru jim k tomu hraje...středozemské písničky! :D Bylo to vážně skvělé! Úžasné, nesmírně jsem se bavila. A bylo zajímavé zjišťovat, na jaké středozemské nebo mittalmarovské písničky se dá co tancovat. Pip byl výborný učitel, Smíšek schopný hudebník a Pomněnka v sedmém nebi. Chvíli jsme se culili, chvíli smáli, chvíli zpívali, občas se pokoušeli na rozjezd počítat kroky...každopádně hobití taneční byly úspěšné a já si konečně zapamatovala kroky a ještě si zatancovala a skvěle se pobavila. Štěstí, že mám tak úžasné bratrance!

V průběhu toho se vrátil hraničář a protože jsme ho nechtěli moc trápit pohledem na nás (co kdyby ze smíchu dostal smrtelnou škytavku?) a on vypadal, že tancovat opravdu nebude, byla taneční produkce ukončena a my se pustili do dalších činností. Zpívali jsme si společně pár mittalmarovských písniček, zkonzumovali většinu zbylého jídla a nově doneseného pití a konečně si zahráli suprovou Dračí hru, kterou jsme dostali na Dni hobitů od Agnesky. Hru jsme hráli všichni poprvé, takže jsme nejdříve študovali pravidla, ale nakonec jsme se shodli, že dáme několik zahřívacích kol a šly na to. Nakonec jsme vyzkoušeli různé herní obměny a byla to vážně sranda. Ukázalo se, že i hobitům to někdy pálí a že každý boduje s jinou herní strategií. Nejúspěšnější byl ale jednoznačně hraničář. Ten nás během odpoledne ještě na čas opustil, ale potom se zase vrátil. V jeho nepřítomnosti mě Pip požádal o přednášku na téma Psychologický rozbor kolejních příslušností v Harry Potterovi. Nevím, jestli později nelitoval. :D Protože jsem mluvila vážně dlouho. Zjistili jsme, že Smíšek je čistokrevný Mrzimor, nejvíc mrzimorská bytost, s jakou jsme se měla kdy čest setkat. Pip je oproti tomu hrdý a živelný Nebelvír, který má v sobě však i jistou část zmijozelských rysů, které hrají v jeho povaze a schopnostech nezanedbatelnou roli. Když jsem popisovala chování a vztahy nebelvírů a mrzimorů, občas jsme se museli smát, bylo to jako bych popisovala přímo Pipa se Smíškem. Čestný hobití, že nezáměrně. :D

Když se vrátil Aragorn, navázali jsme na potterovské téma a dozvěděli se moc zajímavé věci! Tak předně - Aragorn je Zmijozel (to jsme fakt neuhodli, přišel nám na Zmijozela moc milý a hodný :D) a je ředitelem zmijozelské koleje v jedné bradavické RPG hře, na které je už snad 10 let, někdy od jejího založení a nejdřív byl hráčem, později se stal ředitelem Zmijozelu a učitelem. Hádejte čeho! :D To jsme koukali. A když nám pak řekl, že mívají srazy v pláštích a s hůlkama, mně osobně spadla brada. Potom vyprávěl o stolní hře, kterou předělávali na hru s tématem HP, bavili jsme se o herním principu apod. Samozřejmě jsme zatoužili po LOTR stolní hře vlastní výroby. :D Ale když jsme viděli, jak je to složit a jak dlouho se nad tím musí provozovat a zkoušet...no, uvidíme, snad jednou, něco...

Během našeho společného pikniku v parku jsem se také odhodlala položit svým bratrancům tu tolik odkládanou otázku. Provozka na ni přišla dlouho před tím, ale přišlo mi to příliš troufalé a bála jsem se ji vyslovit. ale když jsem se Pipa se Smíškem nesměle zeptala, zda bych se mohla připojit k nim jako spoluautorka na Mittalmaru a trochu jim tam vypomáhat místo odejité Delfi a zda by vůbec chtěli, dojali mě svou okamžitou nadšenou reakcí. A tak jsem se stala součástí rodiny hobitů z Mittalmaru. Jak šťastný to den!

Čas nám příjemně, Eružel však také rychle utíkal a Smíšek s Pipem se museli rozloučit. Mně jel poník až později, ale Aragorn se mnou v parku obětavě zůstal a dělal mi společnost. Bylo to fajn. Pokračovali jsme v načatých povídacích tématech a než jsme se nadáli, byl už večer. Uklidili jsme pozůstatky naší přítomnosti a vydali se na metro. Tam jsme se rozloučili a pokračovali každý svou cestou. Zůstaly jen vzpomínky na skvělou akci a příjemně strávený čas s kamarády...