Už je to delší čas, co jsme se s vámi podělili o naše skupinové básnické výtvory, které vznikají na našich akcích jako již tradiční kratochvíle, obvykle ve chvílích, kdy dokážeme všechno, ne jen být klidní a seriózní (jako bychom to někdy dokázali...ale víte, ono vždycky můře být i hůř ;-)). Tyto básně jsou pro nás zpětně vždy zaručeným zdrojem lepší nálady a veselých vzpomínek či nechápavého a udiveného vrtění hlavou nad tím, že někdo z nás mohl někdy něco takového napsat. Naštěstí tato hravá básnická kratochvíle je vždy anonymní a po přepisu vzniklých básní do počítače se mažou poslední stopy, které by mohly vést k odhalení pisatelů jednotlivých veršů. Naštěstí. Doufáme, že vám přinese alespoň některá z dnešní dávky našich básniček zlepšení nálady, hurónský (či huornský?) smích či alespoň slabé pousmání. :-)
1. Báseň anonymního autora
Ó vidíte tu zář?
To Eru Iluvatar nám ukazuje svou tvář.
Ale proč to najednou tak ztmavlo?
To Galadriel narazila na svého zrcadla dno.
Já cítím, že se něco děje,
Vždyť celá Středozem se mi pod nohama chvěje.
Skřetové se už valí z bran,
Schválně, jestli o tom přemýšleli ze všech stran.
Když náhle entové se vynořili z lesa,
Počet skřetů už rychle klesá.
Zlé síly jsou už pryč
A já stále opírám se o svůj rýč.
.
2. Sedm básníků u stolu sedí...
Hobit leze z křoví.
Co tam dělal? Kdo ví!
Asi hledá houby,
Skryté někde v doubí.
Má to jednu chybu,
Nedojedl rybu.
Babička se zlobila,
Celičká se zdobila.
A pak přišli neřádi,
Stoupnuli si na zádi
a zvolali: "Na západ!"
Snažili se odchvátat
Bylo však již pozdě
Zhynul bídně v hvozdě
Smáli se mu holbytlové,
a tak družstvo své bytové
až za Brandyvínou postavil
svůj malý domek a do něj skryl
všechny ty poklady od elfů
ukryl před nimi ve spěchu.
Pak svůj domov opustil,
společenstvo propustil,
za sebe se podíval.
Zrovna se tam odíval
moc pohledný hraničář
čerstvě oholená tvář
a s pohledem modrých očí
srdce, hlava se mi točí.
Dal mi skřetí amulet,
co na krku má mnoho let,
a ten ho bude chránit přec.
Ale před čím - to není jistá věc.
.
3. Jedna báseň trolí
Na poli květů mlčky stál
všech trolů sličný velekrál,
na slunce čekal, nevěda
že s bratrem se už neshledá.
Odvála ho temnota,
teď jen vzteky klokotá,
že zůstal a neví kde,
sám prý cestu nenajde.
Pomoc mu však přišla záhy,
shůry prší proudy vláhy.
Hnedle tasí otcův meč,
chytne ho však prudká křeč
a meč padá na nohu.
"Pane, já vám pomohu."
Život zachránil mu muž
a ještě mu půjčil nůž.
Dnes mu talan ještě stojí,
ale skřeti se kolem rojí.
On se chystá stěhovat
k Brandyvíně. Velmi rád
poslouchá, jak říčka šumí.
Poslouchat on dobře umí.
Náhle se však zvedne z mechu,
za nehet si vloží blechu
a pak spolu putují,
oba zrovna mutují.
Hlas jim divně přeskakuje.
"No to snad ne, on mutuje?"
"Dávno dospělý má být,
to nám musí vysvětlit."
.
4. Co jste dosud neslyšeli o Berenovi a Lúthien
Lyžuju na Caradhrasu,
jezdím vždycky černou trasu.
Jiné barvy neuznávám,
bez hanby se vám přiznávám.
Od mala jsem barvoslepý.
V paty se mi nazgûl lepí
a Thingol mi ukrad boty.
Lúthien vece: "Berňo, co ty?"
Beren ale jenom mlčí,
ustrašen se v křoví krčí.
"Lúthien, co počít mám si?
Nemůžu rozčesat vlasy!"
Elfka na to odvětí:
"Co je tobě do dětí?
Radši přilož ruku k dílu,
ale neužeň si kýlu.
To bys musel zůstat doma,
nestala by se pohroma,
neměl bys z ostudy kabát
a já bych se nemusel entů bát,
když jejich větvemi vichřice zmítá
a bouře zuří, věru lítá,
bojí se Manwëho hněvu,
že vyštve ho. Tak do zpěvu
skutečně příliš mu není.
To je ale nadělení!
Snad to nějak spravit půjde,
jenom neví, jestli ujde
pěšky sto mil k domovu.
Tam pak začnou od znovu,
neboť zatím neuspěli.
No, a to je vlastně celý.
.
5. Elfí lehce neslušná
Táhnou krajem hraničáři,
vpředu mladí, vzadu staří.
Táhnou krajem elfové,
jsou to pěkní volové.
Hulákají na lesy,
na pobřežní útesy,
aby všichni slyšeli,
co se stalo v neděli.
Sám to jistě nepoví,
neb se skrývá ve křoví.
Bojí se prý skřetí tlupy,
vždyť jim pořád línaj chlupy.
Pořád tahat hnusy z huby,
zbytky houbového kuby,
co uvízly mi mezi zuby,
páč spletl jsem si je se zubry,
na které Thranduil přechází,
neb lamy mu už dochází.
.
6. Slepičí
Sauron v prvním věku
zradil svoji tetu,
daroval jí prstýnek,
v tom prstýnku kamínek
a s kamínkem perličku
pro tu naši slepičku,
která zobe v kurníku
tu lembasovou svačinku.
Lembas jí však zaskočil,
už zcela na konci je sil.
Tu spása - skřetí dryák vřelý,
i když je z rybích skřelí,
co i Glum jíst odmítá.
Ten by jed spíš hobita,
co se k němu chodbou plíží,
recipročně hrášek kříží,
dává si ho k obědu.
Sám již brzy odjedu.
.
7. Osud hobita - dobyvatele
Byl jeden malý hobit,
co rozhod se Roklinku dobýt.
Připravil se k útoku,
s sebou tlupu proroků,
společně že zvítězí.
Ach, jak byli naivní.
Teď ptáci jejich oči klovou
a nohy jim po řece plovou
a ani v Mandosu je nechtějí.
Tak Melkoru je přidělí.
Však on jim najde bydlení,
ukryté někde v zeleni,
hezky útulné, se zahrádkou.
Hle! Boromir s černou bradkou
přijde jistě na návštěvu
v tu temnou oční půlhodinu,
kdy skřeti klepou na dveře
a Túrin hledá přítele.
.
8. Námluvy
Žila byla elfí paní,
tuze krásná. Proto za ní
sjížděli se nápadníci.
Zavřu dveře na petlici.
"Dcerušku svou neprovdám!
To ti radši traktor dám!
Jsi jen budižkničemu,
co slouží jen jemu,
tomu prolhanému Melkorovi,
kterému už hnijí krovy.
Nevěř ve dne ani v noci,
má tě zcela ve své moci.
Ovládl tě temný pán,
nutí tě přinést mu džbán
plný piva chlazeného
a selátka pečeného."
No, to bude veselka,
co nemá ani Jarka Metelka.
