28/03/2017

Třetí rok na blogerském nebi

Dnes je 28. března a to je datum pro nás velmi důležité - datum jakýchsi "narozenin" blogu Mittalmar. A s tímto datem přichází i tradiční článek - shrnutí roku minulého a pár příslibů do budoucna. A že toho je! Hobit by neřekl, kolik se toho může za pouhých 365 dní stát.




Opět byl, logicky a tradičně, prvním článkem pomyslného nového roku text shrnující vše, co se stalo v druhém roce fungování Mittalmaru - Druhý rok na blogerském nebi.

Přišel duben. A první duben je datum natolik významné, že jsme vydali speciální aprílový článek - Hobití bulvár. V komentářích pod článkem jste žádali o druhé vydání... třeba se i dočkáte, přeci jen, první duben je nedaleko. Dále vyšel poslední díl Láska chutná po jablkách. Z košíku povídkového jste se mohli pokochat ještě audio - povídkou Hobití lekce, nahranou na Novoroku 2016. A Novoroku se věnovaly i dubnové další články. Reportáž byla tentokrát rozdělena na tři díly. První, druhý a třetí. Protože ale nemůže být celý měsíc jen textový, čekala i pořádná porce Smíškovských obrázků. Tedy Bylináře (I a II), obrázků nejrůznějšího bejlí, které Polly nakreslila na skautském táboře. A svůj článek zde měla i Falko. Jednalo se o záznam jejího referátu o její nejoblíbenější zpěvačce, který měla na hudebku do školy. A tou zpěvačkou byla Doubravka. A možná nejdůležitějším článkem se ukázal text zvaný Status quo, pojednávající o našem vztahu k elfům. Jak moc se toho změnilo! Kolik moc nám dokázal i Jeremiáš, který nejenže v březnu opustil svůj starý blog Anekron, ale v dubnu také povídkou zvanou Společenstvo, epilogem kapitolovky Oheň a slzy definitivně ukončil činnost svého blogu Anekron 2. Čest jeho památce.

Květen, měsíc Oslavy vykvetení Mallornu a prvního z rozhovorů. Jak jsme totiž ohlašovaly, začaly jsme dělat projekt středozemských rozhovorů. A první, koho jsme o toto požádaly byl Boža. Tak jsme se jednou sešli na Náměstí Míru, vytasili se s nahrávacím zařízením a začali si povídat. A výsledek jste si mohli díky Ahově pilné práci poslechnout a díky Pollyině pilné práci přečíst. Zároveň se na blogu udála jedna Velká změna - a tím byl příchod naší milé Tani do autorského kolektivu tohoto zeleného blogu. A s tím bylo svázané i vydání druhé části Liebsterg Blog Award - jakéhosi virtuálního blogového dotazníku, kde jste se tentokrát mohli něco dozvědět o Tani a Pomněnce. Tani se také ihned ujala práce. Jejím prvním článkem byla, symbolicky, ukázka obrázků - tentokrát portrétu několika členů Bralovské rodiny. Z tématu obrázkového můžeme zmínit i Pollyiny legendární Rodokmeny. Všechna čest. A že se činila i Pomněnka můžeme vidět na její miloučcé povídce Zeleninové příhody mladých hobitů. Kdo nemá chuť na salát? Irith se může v květnu prezentovat povídkou Nepochopím. První hobití povídka s trpasličí asistencí, vyprávějící o Gloinovi a jeho synovi Gimlim. Kromě tvorby prozaické jste si ale mohli v květnu poslechnout i nějaké to neumělé veršotepectví. Tedy písničku Vyjedli, vyjedli. No a samozřejmě nemůžeme zapomenout ani na reportáž z letošní Oslavy zničení Prstenu (I a II). A poslední článek, shrnutí toho, co jsme několik týdnů zveřejňoval na fb - povídání o tom, kterak založit soutěž.

V červnu bylo vydáno celkem deset článků. Dosti významné místo v tom zaujímaly povídky. Úvodem tedy Tanina povídka - melancholická Napůl ztracená. Jako většina Taniných povídek, i tato je poměrně depresivní a pojednává o Frodovi. A o jeho krásné budoucnosti, co je napůl ztracená. Další Taninou povídkou je Nezapomenout. Tato povídka je, dle názorů mnohých, Tanino absolutně nejlepší dílo. Z některých narážek až mrazí a pokud nemáte zrovna náladu na dobrou náladu, dalo by se říci, a naopak máte rádi temné chmury a nejasná tušení, je toto to pravé pro vás. Irith pak vydala svou povídku Pět růžových kvítků. Povídku, která předznamenala některé další povídky a zejména Irithiino experimentování s časoprostorem děje. Pojednává o vztahu Sama a Růži. Ale protože povídky nemusí být jen psané a Novorok byl v tomto ohledu plodný, poslechnout jste si mohli i audio Osudovou chybu. A zapomenout nemůžeme ani na první část našeho dlouhodobého a poněkud k ledu uleželého "projektu" - Kozkův tajný deníček. Aneb stýskalo se vám po Kozkovi, Kořenovi a dalších? Také jsme zveřejnili druhý rozhovor. Tentokrát rozhovor s Fallon. A protože o nás zřejmě stále ještě víte málo, upsaly jsme se do dalšího "tagu" - tentokrát do Já obrazem, kdy jsme měli vystihnout na jediné fotografii vše, co nás vystihuje. To byl poněkud dlouhý a úmorný úkol, ale nakonec se nám zadařilo. A aby toho nebylo málo, Irith zveřejnila svou Středozemskou sbírku suvenýrů a kuriozit. Sbírkou kuriozit by se dal nazvat i článek Ve znamení Gluma. Tedy další z našich oblíbených postřehových článků. No a z šuplíku umělcova štětce jste se mohli pokochat Pollyinými Klauzurami. Což mi připomíná... kdo Polly donutí ty obrázky poslat Monaghanovi, má u mě dárešek a velké významné červené plus.

Červenec byl měsícem velkých změn, u kterých byla šance, že právě teď napáchají malé škody. Rozhodly jsme se totiž kompletně překopat celý blog. Na starost si to vzala Pomněnka a Polly. A vydařilo se jim to perfektně. Několik týdnů plánovaly, kreslily mapy, ladily rozcestníky a zadávaly další a další obrázky na rozcestníky, kterých se mistrovsky ujala Polly s Tani. Ostatně vše o změnách, těchto i mnoha dalších, se můžete dočíst v článku Jak se dělají změny. Prosím minutu úcty Polly, Pomněnce a Tani, které opravdu odvedly obrovský, neuvěřitelný kus práce. Jak se dělají rozhovory byl článek s podobným názvem, ovšem tentokrát pojednávající o našem projektu Středozemských rozhovorů. No a i když byl červenec na statistiky měsícem co se týče vydaných článků nejúspěšnější, jiných než čistě rozcestníkových artiklů jste si mohli přečíst jen pár. Z úvah by stály za zmínku Radostiny - článek o slavnosti, která se odehrála na začátku července a která má pro nás všechny naprosto speciální význam. Středozemské úvahy - Neschopnost vladyků Kraje byla první ze "Středozemských" úvah, pojednávajících o tom, k čemu vlastně byli a jakou reálnou moc měli vladykové Kraje. Do stejné rubriky by se dal zařadit i překlad Tolkienova dopisu číslo 27. Existuje jen pár útržků z Tolkienovy korespondence, vyprávějících o hobitech. A tento dopis je jedním z nich. Polly se svou Středozemskou sbírkou byla druhá, kdo odtajnil co všechno se u ní doma dá najít za trofele a kuriozity se Středozemskou tématikou. A poslední článek byl písňový. Zloděj u draka je jedna z našich nejstarších písní. A teď dostala jako první nový kabátek - novou nahrávku i video. Video je možná zajímavé tím, že ilustraci k němu kreslila, kupodivu, Irith.

Protože o prázdninách jsme moudře stáhli frekvenci vydávaných článků, v srpnu jich bylo opravdu málo. Rozhodně ale dominovaly reportáže. První reportáž byla z pera Tani a pojednávala o její návštěvě Skotska. Můžete pro zajímavost porovnat se starší reportáží od Irith (první reportáž na blogu). Je zajímavé sledovat návštěvu těch samých míst z dvou různých perspektiv. Irith pak vypávěla o cestě mnohem jižnější. O návštěve Itálie a hlavně města Ravenny, předobrazu Minas Tirith. Reportáž má tři části. Zde, zde a zde. A Polly zveřejnila i jakousi reportáž o tom, jak u nich ve skautu probíhala etapová hra na téma Úžasná Zeměplocha. Pokud plánujete velkou hru pro děti, rozhodně se inspirujte! Seznam povzbudivých hlášek a citátů ze Společenstva Prstenu byl výsledek Irithiny přípravy na tábor, kde po Černých jezdcích měla metat míčky společně s nějakou hláškou. Tak třeba nějaké citáty pomohou v těžkých chvílích i Vám. Druhá ze série úvah se zabývala tím, co by se stalo, kdyby Pipin nebyl členem Společenstva. A prognózy se pro Středozem nevyvíjely zrovna nejlépe... A naposledy, velká změna a posun, Mittalmar se stal blogem facebookovým. Tak dlouho jste do nás hučeli, až jsme si tu stránku tedy založili. Pomohlo to nějak?

V září se opět uskutečnila jedna z našich pravidelných akcí - Den všeho hobitstva. A jako každý rok i letos tomu předcházela Výzva k 22. září. Svou Středozemskou sbírku nám v tomto měsíc představila Pomněnka. A protože se na přelomu července a srpna uskutečnil tábor Vlaštovky s tématem Společenstva Prstenu, byl čas i na reportáž. Tábor byl naprosto úžasný, rozhodně hřeb celého roku. Reportáž tentokrát psaly napůl Irith s Polly a přečíst si ji můžete zde, zde, zde a zde. Také jsme s v září zveřejnily překad Tolkienova dopisu číslo 214, snad nejdůležitější části korespondence, týkající se hobitů. Překlad byl náročný, ale hodně pomohl starý překlad od Lucky Štípkovské. A Den všeho hobitstva je třeba pořádně oslavit, že? Čím jiným než tak unikátním dopisem? Hodně přepisování také vydal rozhovor s Bardětem, který byl vydaný právě tento měsíc. A jako vždy, onoho přepisování se s obdivuhodnou trpělivostí a vytrvalostí zhostila Polly. A abychom měly i něco z čistě vlastní tvorby, přišel čas zveřejnit povídku Perly nepláčou. Tato povídka pojednává o Frodovi a jeho odhodlání porazit Mohylového ducha. Povídka je zároveň prvním ze série jakýchsi povídkových experimentů. Kam až se dá dojít s prolínáním časových rovin? V poněkud odlehčeném duchu se oproti tomu nesl článek o našem prvním oficiálním Fanklubu. Škoda že svou činnost už jaksi ukončil... A poslední z informativních článků se zabýval souhrnem událostí, které se přihodily o prázdninách a pak hlavně o letošních Bilbovkách. Irith byla oficiálně zvolena Dámou z Rady Společnosti přátel Díla pana J.R.R.Tolkiena (tolkien.cz). Irith zahájila svou činnost tím, že celé jejich stránky kompletně překopala a upravila k obrazu svému. A od té doby se stará o náplň webu, píše články a prostě se snaží hlásat osvětu všemi možnými způsoby :-)

Říjen se nesl ve znamení reportáží a upoutávek na akce. A že jich bylo! První samozřejmě reportáž ze Dne všeho hobitstva. Ten byl letos obzvláště vtipný, nezapomenu na zoufalý výraz Matěje Aragorna ani na výraz těch ubohých rodičů, když jsme se jich zeptali, které dítko je Bilbo. No a den narozenin páně Pytlíkových, to se přeci nedá oslavit jen takhle najednou. To se musí odehrát i Bilbovky. A právě reportáž z této nezapomenutelné akce si můžete přečíst zde. Datumem narozenin, 22. zářím, jsme také ukončili soutěž O Gondorský semenáček. Vyhlašování pak muselo počkat až do TolkienConu. Rozjeli jsme i předběžné info k letošním Vánocům ve Středozemi. Umíte si už někdo představit advent bez pravidelné dodávky čerstvých povídek a obrázků? A upoutávky se také dočkal Ennorath neboli pravidelné setkání příznivců Tolkienova díla. Toto setkání se opravdu uskutečňuje a myslíme, že se těší i docela velké oblibě. Přijdete příště i Vy? No a reportáží by se dala nazvat i konečně zveřejněná nahrávka našeho prvního "koncertu", který proběhl na OZP 2016. Pásmo Pán Prstenů v podání Mittalmaru... no neposlouchejte to :-) Nahrávky se také dočkal referát na Pána Prstenů v podání Irith. Sestříhání a upravení na nějakou alespoň maličko poslouchatelnou verzi trvalo dlouho. Tak snad alespoň výsledek pobavil. Z obrázkového spektra zveřejnila Tani své dva Skicovníky. Skicovník I a II. A 31. říjen oslavila povídka Noční můry se Samem Křepelkou v hlavní roli.

Listopad byl ve znamení začátků a rozjezdů. Zveřejnily jsme Adresář - pokus o jakési "seznámení" lidí, kteří by se chtěli potkat s dalšími bytostmi, postiženými fenoménem zvaným Středozem. Zároveň také byla nadnesena idea vytvoření Blogu pro neviditelné pisálky, protože nás jaksi znechutil stav veřejné české fanfiction scény. A také byl zveřejněn úvod k dlouho psané kapitolové povídce - Tři sestry. Jako poslední svou Středozemskou sbírku vydala Tani. A tyhle "reportážoidní" články dovršily Postřehy ze tří světů, sestavené Polly. To je tak, když chodíte s očima otevřenýma a foťákem vždy připraveným k činu :-). Abychom se celou dobu nezabíraly jen textem psaným, Tani zveřejnila další stránky svého Skicovníku. A následovaly audio nahrávky. Jako první bychom asi měly zmínit nahrávku písničky Gandalfovy počty. Obrázek nádherně zpracovala Tani. Příběh rohu je dramatické zpracování divadla, které jsme předváděly loni na Volání Rádovských jako dárek pro Polly. A nakonec Rozhovor s Doubravkou, která je mimochodem i autorkou většiny fotek z Příběhu rohu. Listopad byl opravdu plodný měsíc.

V prosinci probíhaly Vánoce ve Středozemi. Ty letošní byly v mnoha ohledech výjimečné. A to zejména kvalitou povídek. Doufáme, že to není jen náš dojem, ale zdá se nám, že úroveň se každým ročníkem zvyšuje a texty jsou lepší a lepší. Opravdu musíme říct, že některé texty jakožto i obrázky jsou naprosté skvosty. Tak jen držet palce na příští rok! Kromě tradičních adventních povídek byla vydána i povídka Silvestrovská - Bílá rada. A také pozvánka na letošní TolkienCon 2017. Ten byl daleko, daleko sofistikovanější než loni, alespoň co se naší režie týče. A také dal mnohem více práce. A, stejně jako loni, naše díky patří Laisi Finwen, která nám toto celé umožnila.

Úvodním článkem roku 2017 bylo, jako obvykle PF 2017. Jako loni, i letost bylo v režii Irith a Falka. A jestliže loňské bylo laděno do hobitích barev, to letošní bylo spíše modré. Dále jsme na blogu opět udělaly další velké změny. Všechna čest patří Pomněnce a Polly. Tyto změny byly neviditelnější než ty červencové, ale o nic méně důležité. Čas od času je prostě třeba udělat si na blogu pořádek. Také se uskutečnila slibovaná akce - TolkienCon a v rámci něj i vyhlášení soutěže O Gondorský semenáček. Doufáme, že se Vám soutěž líbila a budete nám naklonění i nadále. Také byly vydány dvě naše písničky. První z nich jsou Skřetíci z Mordoru. Naše mezi publikem snad nejoblíbenější píseň, která se mimochodem objevila v obou pásmech, v Pánovi Prstenů i v Hobitovi. Velmi zajímavě pojatý obrázek nakreslila Tani. Druhou písní byly Stříbrné lžičky. Lobeliin lament nad nespravedlností světa. Obrázku se zhostila Irith. Tani ovšem v čerstvé zásilce obrázků nezahálela a zveřejnila dokonce dva své Skicovníky. Skicovník IV. a V. Ale protože by bylo značně monotématické, pojednat celý jeden měsíc jen na nahrávkách a obrázcích, čekaly Vás i články prozaické. Tani a Má představa ráje je prvním líčením, které kdy bylo na blogu vydané. Je to s podivem, protože Středozem si o toto zpracování doslova říká. Ale vždycky někdo musí být první a teď to byla Tani. A Irith vydala svou kapitolovou povídku Tři sestry. Tři kapitoly, které se dají číst i samostatně, ale navazují na sebe a dohromady skládají ucelený příběh. Příběh o odvaze, která nesmí být zapomenuta ale i o tom, že někdy je lepší jít dál a zapomenout na minulost. Povídka byla přijata velmi dobře a objevily se i hlasy, že se jedná o Irithino vůbec nejlepší dílo. Příběhy rozpustilé Mirabelky, klidné Donamiry i moudré Beladony čekají!

Únor se nesl pod taktovkou Tani a jejích povídek a také reportáže z Tolkien Conu. Tolkien Con byla skvělá akce, troufám si říct, že byl lepší než Con předchozí. Zvládli jsme udělat Elfohobití koutek, zvládli jsme mít vyhlášení Semenáčku a Irith i svou přednášku na téma Hobitosloví. A i když tyto reportáže rozfoukaly mnoho emocí, doufáme, že příští rok se s vámi opět budeme moci setkat na této skvělé akci v jedné konkrétní místosti označené jako Elfohobití koutek. Reportáže si můžete přečíst zde, zde a zde. Fotky jsou jen sporadické, protože někteří (velcí) lidi jsou prostě zoufale nespolehliví. První z únorových Taniných povídek se nazývala Nenávist a strach. Pojednává o Středozemi takové, jaká by mohla být. A o jejích obyvatelích takových, jací by mohli být. Povídka je, jak je ostatně u Taniných povídek zvykem, docela temná. Ale rozhodně má své nepopiratelné kouzlo. Druhou povídkou je Opora. Povídka depresivní, krásná, smutná i nádherná. Frodo vzpomíná na své přátele a uvědomuje si, že musí být sám. Nic jiného mu nezbývá. Nesmí je vystavit nebezpečí, které je jen jeho osudem. A do třetice všeho dobrého Bratři. Povídka z naprosto jiného soudku s naprosto jinými postavami. Velmi zajímavým pohledem se staví k Melorově zradě a obrácení na špatnou stranu. Kromě povídek vyšla i první část Irithina dávného "projektu" - seznamu všech kdy existujících hobitů. Jako první vyšel článek zaměřující se na Braly. Pamatujete si, jak jsme zveřejňovaly úvahu o blogu pro neviditelné pisálky? Úvaha došla svého naplnění. A nám bylo tak v únoru ctí vám představit Quentaro. Adresa tohoto blogu je http://quentaro.blog.cz/ . Zatím to vypadá že blog zemře a zapadne v propadlišti dějin. Záleží jen na Vás, jestli ho tam tak necháte nebo se s tím rozhodnete něco dělat. A nakonec úvaha Prokletí? Nejdiskutovanější článek poslední doby, který vzbudil mnohé emoce. Ohlasy na něj nám chodily i do meilu a rozhodně se dá říct, že Středozemské vody rozvířil více než úspěšně.

A nakonec březen. Měsíc, ve kterém se konečně zveřejnila reportáž z Oslavy vykvetení Mallornu, téměř rok staré slavnosti. O tom, jak tato slavnost probíhala, si můžete přečíst zde, zde a zde. Reportáže se mistrovsky zhostily Polly, Tani a Pomněnka. Fotky pak (jak je nutné poznamenat) dodala i s popisky Irith. To aby si někdo nemyslel, že takové poznámky a glosy mají ostatní tři hobiti... A také byl zveřejněn zatím nejdelší rozhovor, rozhovor s Danielou Binderovou. Ten vydal dokonce na tři články zde, zde a zde. Ale zato jsme si ho parádně užily. A protože březen je měsícem oslavy zničení Prstenu, bylo nutné samozřejmě vydat i upoutávku na to, na co se z dílny Mittalmaru můžete těšit na letošní OZP. A nakonec Almanach prvního ročníku soutěže O Gondorský Semenáček. Brožurku, obsahující všechna díla, která do soutěže došla. A tím by březen končil. Ještě dodáme, že o víkendu 25-26. proběhla Oslava zničení Prstenu, další ze skvělých akcí.

Jako každý rok i letos se na tomto místě hodí pronést několik poděkování. Předně bychom chtěly poděkovat všem porotcům soutěže O Gondorský Semenáček, jmenovitě Daniele Binderové, Laisi Finwen, Bagrovi a Rioli, kteří se obětavě pustili do tak těžkého úkolu, jakým vyhodnocení vítězů nepochybně je a dokázali přejít všechny naše pády a pochybení. Děkujeme.
Dále je toto místo vynahrazeno i těm, kterým jsme předtím neděkovaly. Kteří tu s námi nejsou od začátku, ale připojili se, tak říkajíc, v průběhu. Tím někým rozhodně je skvělý ent Neklan, s naprosto dokonalými komentáři jakožto i další psanou komunikací, nezkrotným nadšením pro věc a opravdu velkým literárním talentem. Děkujeme za každý Tvůj komentář, díky kterému máme den hned krásnější.
Také Aegeri, "sinda z lesa" s její obrovskou energií a nadšením. Absolutně nechápeme, jak jsme o Tobě mohly tak dlouho nevědět, jak jsme se mohly míjet. Nicméně jsme rády, že jsme Tě poznaly. Děkujeme za nadšení, vždy dobrou náladu, dokonalé hlášky a samozřejmě nádherné obrázky
A samozřejmě obětavý Entony, "skřet pro všechno". Úpravou stránek tolkien.cz počínaje a výrobou váčků konče :-)
Naše díky patří i mnohým dalším. Všem, díky kterým tento blog a vlastně všechno okolo Mittalmaru vzniká. A hlavně, pro koho vzniká.

A ještě trochu statistik. Tento rok bylo vydáno 149 článků, z čehož ale 16 článků tvořily rozcestníky. Nejvíce článků bylo vydáno v prosinci a to 26. Následují červenec a leden se sedmnácti články, což ovšem bylo způsobeno již zmíněnými úpravami blogu. Nejméně článků bylo vydáno v srpnu a to osm článků, což bylo způsobeno sníženou frekvencí vydávání. Průměrně bylo vydáno okolo 10 článků za měsíc. Tendence snižování počtu článků tak dále působí, předloni jich bylo 191, loni 155 a letos tedy 149.
Nejvíce komentářů, a to devatenáct měl článek Hobití bulvár a Vánoce ve Středozemi 2016. Na druhém místě s osmnácti komentáři je úvaha Prokletí? a na třetím místě propozice O Gondorský semenáček se sedmnácti komentáři. Jen pro porovnání, nejkomentovanějším článkem vůbec jsou Vánoce ve Středozemi 2015 s 28 komentáři.
Nejnavštěvovanější den byl zřejmě 28. leden, kdy k nám na blog zavítalo 84 lidí. Což je oproti loňskému maximu (56) opravdu nárust. Na druhém místě je 18. únor se 72 návštěvníky. A návštěvnost stále roste, průměrně se tu denně objeví kolem čtyřiceti, padesáti návštěv, málokdy přitom jdeme pod třicet. Děkujeme!
A nakonec ke statistikám na facebooku. Naše facebooková stránka má celkem čtyřicet příznivců a stránka Semenáčku dokonce 69.

A co dál? Chystáme druhý ročník Semenáčku a máme slušně rozjeté nejrůznější projekty. Rozhovory, Ennorath, Quentaro a mnohem, mnohem více. Příští rok ovšem budou tři z nás maturovat a ta čtvrtá dělat bakalářku, takže můžete zřejmě počítat s lehkým utlumením aktivity.
Rozhodně nám držte palce.
Doufáme, že Mittalmaru zachováte přízeň i nadále.
Loučí se s Vámi,
Irith Zimostrázová, Polly Pantoflíčková, Pomněnka Brandorádová a Tani

23/03/2017

Almanach soutěže O Gondorský semenáček 2016

Už je to tu. Almanach letošního ročníku soutěže je již na světě.



Můžete si tedy konečně přečíst povídky od ostatních autorů a pokochat se pohledem na zaslané ilustrace či artefakty, pokud jste neměli to štěstí vidět je na TolkienConu. Také nepřijdete o pohled na vyhrané ceny a pár slov poroty ke každému dílku (i když jen velmi obecných).

Almanach je k dostání pouze v elektronické podobě, ale nebojte se ho stáhnout, vytisknout, šířit a číst podle libosti.

Snad vám bude inspirací nejen pro další ročníky naší soutěže!

20/03/2017

Další osud Gondorského semenáčku

První ročník soutěže o Gondorský semenáček je za námi. Něco vyšlo, něco ne, některé věci se povedl více, jiné méně, hodně jsme se naučily a v mnohém se poučily. Jisté je, že soutěž byla navzdory očekávání řady lidí realizována, vyhlášení proběhlo, dokonce na TC, ceny byly předány a ve čtvrtek vyjde zde na blogu oficiální Almanach. Otázkou zůstává, co dál?



Bude další ročník Semenáčku?
Pevně věříme, že bude. Záleží to ale hodně i na vás - my jsme ti, kdo vám můžou dát příležitost, ale chopit se jí a tvořit už musíte sami. Po dalším ročníku volalo mnoho z vás, s příslibem aktivní účasti. Rozhodli jsme se, že vám zkusíme vyhovět a do dalšího ročníku půjdeme. Je však jisté, že bude potřeba udělat několim menších či větších změn. Vše je otevřené vašim připomínkám a nápadům. Co se vám na prvním ročníku líbilo, nelíbilo, s čím jste byli spokojeni, co fungovalo a co by do příště chtělo změnit a vylepšit? V komentářích (případně na mailu Mittalmaru) máte slovo!

Za nás můžeme již nyní říct několik věcí které nás pravděpodobně čekají a neminou.

1. Zasílání příspěvků
Asi nejdůležitější bod. Zjistily jsme, že zachovat anonymitu autorů soutěžních příspvěků byla v době elektronické poněkud marná iluze. A také, že vypálit povídku na CD a poslat ho poštou může být pro mnohé lidi větší problém, než by se zdálo. A protože výtvarná díla se nakonec stejně většinou předávala osobně nebo přes prostředníky (chápeme, že svěřit svůj cenný výtvor rukám České pošty může být dost hazardní záležitost, nehledě na to, že poštovné není věc právě levná), rozhodly jsme se pro následující změnu. Soutěžní přípěvky už se nebudou posílat poštou! Psaná díla se budou zasílat mailem, ve WORDOVÉM DOKUMENTU (porotci do děl nebudou zasahovat, jen před případným pozdějším zveřejněním v almanachu opraví gramatické chyby). Výtvarná se budou předávat osobně (ať už přímo autorem nebo přes prostředníka) nebo v případě, že by to nešlo, zůstává nadále možnost poslat je poštou.

2. Originalita vs. kánon
Jak se ukázalo při hodnocení příspěvků, tato dvě kritéria jdou mnohdy proti sobě a je těžké mezi nimi při hodnocení najít rovnováhu. Jedním z řešení, která by se asi nabízela, by bylo hodnotit originalitu v jedné kategorii s řemeslným zpracováním. Zůstává otázkou, co by bylo nejlepší, jak pro vás, soutěžící, tak pro porotce. Co byste navrhovali? Máte slovo! :-)

3. Slash - ano či ne, popř. ano s podmínkami?
Otázka, zda přijímat do soutěže i díla obsahující slash, vzbudila v minulém ročníku velmi bouřlivé emoce a mnoho divokých diskuzí. Rozhodli jsme se pro 1 ročník neměnit stanovisko, které bylo uvěřejněno na začátku v propozicích, nicméně pro další ročníky jsme nevyloučili změnu. Stále si nejsme jisti, zda slash "povolit" nebo ne. Dát mu prostor bez omezení? To se nám nezdá. Přece jen, Semenáček je soutěž i pro dětské publikum. Povolit mírný slash, který nejde příliš proti kánonu (je to vůbec možné?) a neobsahuje žádné příliš sexuální scény? Zařadit do propozic, že pokud by dílo nevyhovovalo daným požadavkům a bylo moc sexuální, brutální (i toto omezení z minulých propozic je otevřeno vašim názorům a připomínkám) apod., kontaktovali bychom autora a probrali to s ním? Nebo se prostě nadále držet stanoviska a našeho názoru, že slash do Tolkienova světa prostě nepatří a taková díla nepřijímat? Tento bod je otevřen diskuzi. Jaký je váš názor? Neváhejte se o něj s námi podělit.

4. Ilustrace
Po zkušenostech s tím, jak náročné může být poznat, jaký výjev a postavy dané dílo znázorňuje, jsme se rozhodli doplnit pokyny k příspěvkům z této kategorie. Nově by ke každému dílu měl autor připsat (at už na papírek s názvem díla nebo na zadní stranu obrázku), o jakou konkrétní scénu se jedná. A to i v případech, kdy by se zdálo triviální to poznat. Když to tam bude napsané, ničemu to neuškodí.

5. Hodnocení příspěvků
Zveřejňovat pořadí se bude pouze u prvních tří umístěných, tedy výherních příspěvků. Každý soutěžící však bude mít možnost za 1. se osobně zeptat, jak dopadl (počet bodů, pořadí mezi soutěžícími) a za 2. požádat porotce o soukromou zpětnou vazbu k jeho dílu (osobně na vyhlášení nebo mailem). Tu máte na požádání zaručenou minimálně od někoho z porotců za Mittalmar, ale věříme, že i od některých jiných porotců.

6. Almanach
V prvním ročníku byla v almanachu soutěže zveřejněna všechna soutěžní díla. Zvažujeme, že napříště už by se do almanachu dostala jen úspěšnější díla - ta, která mají hlavu a patu, nejsou mimo kánon a porotci se na nich shodnou, že si to místo v Almanachu zaslouží. Almanach by tak měl nastavenou určitou úroveň a uveřejnění díla v něm by bylo oceněním kvality, nikoliv samozřejmostí. Konkrétní kritéria pro zařazení zatím nejsou. Ani není jisté, zda to tak bude. Vše je zatím pouze idea. Jak to vidíte vy?

7. Vracení děl
Letos měli autoři ilustrací a artefaktů zaručeno, že jim v případě zájmu budou díla po skončení soutěže vrácena. Všichni měli možnost si je vyzvednout osobně na vyhlášení v rámci TolkienConu. Ostatním jsme pak díla pracně a na naše vlastní náklady posílali zpátky poštou. To už dělat nebudeme (a myslím, že to snad každý chápe, byl to ostatně hodně velký nadstandard). Nicméně se přesto nemusíte bát, že byste o své krásné a pracné výtvory přišli. Zůstává možnost vyzvednout si je osobně na vyhlášení soutěže. Za využití této možnosti se přimlouváme, ostatně se tak nějak očekává, že když už se někdo do soutěže zapojí, bude mít zájem na tom zúčastnit se i jejího vyhlášení a prezentace vítězných prací. Nicméně ne každý tu možnost má. A proto bude umožněno si v případě nepřítomnosti na vyhlašování vyzvednout dílo v Praze u někoho z porotců (pravděpodobně Polly nebo Irith). V mimořádných a odůvodněných případech i v Brně u Pomněnky. Připomínky jsou samozřejmě možné, nicméně toto rozhodnutí je zřejmě definitivní. ;-) Jiný způsob předání by byl možný v mimořádných případech po předchozí domluvě s porotci.

8. Slučování kategorií
Kategorie zůstanou zřejmě beze změny, nicméně pro případ, že by stejně jako letos došlo málo příspěvků na jejich samostatné otevření, bude předem stanoven minimální počet děl pro jednotlivé kategorie a v případě, že se sejde příspěvků méně, budou se znovu slučovat kategorie podle potřeby (tedy kategorie Mladší a Starší do jedné, popř. Artefakty a Ilustrace do Výtvarné a Proza a Poezie do Literární). Pokud by ani to nepomohlo, může dojít pro daný ročník i k nevyhlášení některé z kategorií. Pevně však doufáme, že taková situace nenastane a žádné slučování nebude potřeba. Vše ovšem záleží na vás!

To je od nás zatím vše co se diskutabilních bodů a možných či jistých změn týče.
Budeme rádi za jakoukoliv zpětnou vazbu jak k proběhlému ročníku, tak za dotazy, návrhy a připomínky k ročníku následujícímu. Nebojte se vyjádřit. Jsme tu pro vás. Aneb znovu - máte slovo! :-)

17/03/2017

Oslava zničení Prstenu 2017

Od poslední veřejné Tolkienovské akce již uplynuly skoro dva měsíce a proto neuvěřitelně přijde vhod Oslava zničení Prstenu, která se koná již příští víkend.


Jako tradičně, i letos se budete moct těšit na lampionový průvod zakončený vhozením Prstenů do Hory osudu, ale bude toho i mnohem víc! Své přednášky již přislíbili mimo jiné Jixipen, která bude povídat o Tolkienově společnosti, Daniela nám poví něco o symbolice hvězd a jejich vývoji během tří věků Středozemě nebo se můžete dozvědět něco o bydlení ve Středozemi či tajemných bytostech lesních hvozdů.

A jak se na Oslavě zapojujeme my? Jestli jste si mysleli, že si znovu připravujeme nějaký program, byli jste naprosto správně!

Irith nezahálela bude pro vás mít další přednášku z oblasti Hobitosloví. Tektokrát o geografii Kraje, místním zemědělství, průmyslu, měně či souhvězdích.

Ale to není všechno...


Naše loňské zpívání s lidmi mělo velký úspěch, proto v něm letos pokračujeme. Ovšem tentokrát se můžete těšit na písničky o ději Hobita. A jaké to jsou? Například již velmi starý Zloděj u draka, Gandalfovy počty, Stříbrné lžičky a loni velmi oblíbení Skřetíci z Mordoru. Ale i mnohé nové, které jste ještě neslyšeli! Zpěvníky budou!


Tak neváhejte a přijďte! Budeme se na vás těšit již v pátek 24.3. odpoledne v ZŠ Kořenského na pražském Smíchově.

15/03/2017

Rozhovor - Daniela - část třetí

Část třetí a poslední. Tentokrát se podíváme na zub Danieliným písním, zjistíme, jak vznikal zpěvník Písně ze Středozemě, či co dělali vysokoškoláci v dobách, kdy nemohli trávit celé dny na blogu.



Pom: Jak ses dostala k mixování zvuku na koncertech Hlasů Středozemě?


D: Už jste někdy mluvili s Ahem? Protože Aho je člověk, který vymámí z jalové krávy tele. No prostě bylo potřeba, aby to někdo dělal. Aho by to byl rád dělal sám, ale zároveň musel sedět za kytarou. A tak hledal někoho, kdo by se toho ujal a já jsem byla tak trošku nezaměstnaná, tak mě do toho uvrtal. Je to o to podivnější, že já vlastně jsem naprosto technický antitalent a veškeré techniky se strašně bojím. Ale to bylo asi jeho kouzlo osobnosti.


Pom: Prý zpíváš v chrámovém sboru, řekla bys nám něco o tom?


D: Klidně. To je jeden z mých vůbec nejstarších koníčků. Už nějakých asi pětadvacet let zpívám ve sboru u sv. Ignáce na Karlově náměstí.


Pom: A máte nějaká veřejná vystoupení nebo koncerty?


D: My jsme takový pracovní sbor. Jako jsou psi, které vodíte na výstavu a psi, kteří tahají vozíčky. Tak my jsme ti psi, co tahají vozíčky, takže my vystupujeme v rámci bohoslužby, stojíme na kůru a zpíváme to, co je zrovna potřeba.


Pom: A co tam zpíváš?


D: To je dobrá otázka, ale nevím, jestli bude zajímat i všechny ostatní. Já jsem vždycky zpívala alt - už od střední školy. Ale jak stárnu, je to zajímavé, obvykle se lidem stává to, že už nevyzpívají výšky. Ale mně se stalo to, že nevyzpívám hloubky. Já jsem přišla o spodní části rejstříku, a tak jsem se před půl rokem začala přeučovat na soprán.


I: A když se vrátíme k písničkám, psala jsi na svém profilu na Písních Středozemě, že tvoje písničky bývají zpovědí hlavní postavy a že přicházejí tak jako odnikud. Která ta písnička tě nejvíce překvapila nebo pobavila?


D: Mnohé mě pobavily, i když pobavily asi není nejlepší výraz. Ale mnohé mě překvapily. Už zmíněná Arwen, která mě oslovila v přecpané tramvaji se svým traumatem se žárlivostí. Ale potom také Šmak ve Šmakově písni, který se mi začal vlastně obhajovat, začal mi vysvětlovat, jak to s ním bylo doopravdy a že všichni ti elfové a hobiti a lidi, kteří byli kolem, si strašně vymýšlejí a vůbec mu nerozumí. A mnoho dalších ke mně promluvilo způsobem, který jsem nečekala. Vlastně, co bylo také trochu nečekané, byl Sauron v Souboji Saurona s Finrodem. Protože samozřejmě všichni víme, že ten souboj vyhrál, ale nevěděla jsem, že to bylo s takovou převahou.


I: S tím drakem Šmakem, je to něco podobného jako zpověď Scathy dračice ve Framově dobrodružství?


D: Scatha dračice, to byla taková zvláštní kombinace asi několika nevědomých linií, které se pokřížily, protože jsem si pak uvědomila, že jsem asi rok předtím četla Dračí jezdce, kde je vlastně podobný motiv. Kde si hlavní hrdina dlouho neuvědomí, že jeho drak, který se mu vylíhl, je vlastně dračice a dračice se mu za to směje. A tenhle motiv někde v mém nevědomí byl a zřejmě, když jsem psala píseň o Framovi a jeho setkání s drakem, tak vyplul, ani nevím odkud a jak. Ale tahle píseň, to asi není přímo zpověď nějaké postavy, to je jenom taková blbůstka, přesně je to ten typ písně, která vznikla mezi prvním a třetím schodem nastupování do autobusu.


I: Ptám se, protože když jsme hráli na oslavě Volání Rádovských divadlo Framova dobrodružství nebo spíše příběhu jistého rohu, tak právě ta písnička Scatha dračice byla jedním z hlavních inspiračních zdrojů.


D: Vážně? To je milé!


Pom: Jo a přesto, že jsme to hráli, tak jsem dodneška nevěděla, že to nebyl drak, ale dračice.


D: To je moje invence. To je můj apokryf, vlastně. Protože samozřejmě, v Tolkienovi je jenom, že Fram zabil draka. Ale jak to bylo, to tam není, a že to byla dračice, to vlastně asi nebyla. Moje písničky jsou vždycky tak na hraně mezi realitou, apokryfem, nějakou sebestylizací postavy a lži. Od všeho je tam malinko a je docela těžké to rozlišovat.


I: A také jsi psala, že skládáš jako něco za něco. Za tragickou, vznešenou, epickou píseň musí přijít něco odlehčeného a trhlého. Jaké jsou nejznámější páry těchto písní?


D: Není to přesně tak, jak říkáš. Ono to není něco za něco, není to moje rozhodnutí. Ony se takhle párují samy. Většinou to je prostě tak, že já se snažím složit nějakou větší, zásadnější skladbu, která mě hlodá vevnitř, a já nevím, jak do ní. Strašně se s ní trápím a jak mám ty svaly duševní strašně napnuté, tak asi dělám nějaké bezděčné pohyby kolem sebe a udělám šup, lap a hup a už mám nějakou malou, komickou, nedůležitou, ale za to veselejší písničku hotovou, ani nevím jak.


P: Já jsem se chtěla zeptat, jestli když takhle při skládání té velké písně přijdeš na tu malou, jestli jsi spíš ráda, že jsi nějakou objevila, nebo naštvaná, že se to vlastně nepovedlo a že se tak snažíš a vylezlo něco jiného, co jsi vlastně nechtěla.


D: Ono to není tak, že ona vylezla místo ní, ona vylezla vedle ní. Spíš je to, jako když jdeš s rybářskou sítí na velkou potvoru, hodíš síť, zatáhneš. A najednou zjistíš, že vedle té potvory nebo alespoň nějaké její ploutvičky jsou tam další čtyři malé rybičky, které se tam připletly.


I: A jaké jsou ty dvojice?


D: První z těch dvojic byla Sláva Númenoru a Gandalfovy obchodní úspěchy, také známé pod pojmem Gandalfovy knoflíky. A to vzniklo tak, že jsme se na začátku existence FS scházeli s Drakem, Jakubem Kočím, který byl jedním ze zakládajících členů, a snažili jsme se nějakým způsobem tu hudbu provozovat. To znamená, že jsme si hráli, zpívali, snažili jsme se vymýšlet aranže, případně i něco složit. A dostali jsme zadání složit nějakou oslavnou, hrdinskou númenorejskou píseň. Ani jeden z nás to zadání tak úplně nesplnil, protože já jsem tehdy složila Slávu Númenoru a Drak složil Princeznu pastýřku, která je sice númenorejská, ale zdaleka ne hrdinsky oslavná. Existuje samozřejmě mnoho dalších podobných dvojic. Většinou v každém představení, v každém tom tematickém celku, existuje alespoň jedna z těch dvojic. Mohla bych třeba jmenovat k Fëanorovu cyklu Plátno a Chůvičky, k Rohirům Mlžnou cestu a Frama a teďka v tom posledním, v Berenovi a Lúthien, je to Souboj, paralelně s ním ještě skládaná Finrodova smrt, to jsou vlastně dvě takové těžší písně, a k tomu Hoď mi klacík, Berene.


I: Jak jsi říkala, že ta písnička Sláva Númenoru vznikla spíše na objednávku, to máš napsané u hodně svých písniček. Jak to funguje? Jak si můžeme objednat? A máš i nějaké písničky bez objednávky?


D: Většina je napsaná na objednávku a většina těch objednávek bylo představení Falešného společenstva. Dostali jsme téma a bylo potřeba pojednat celý ten příběh. Většinou to funguje tak, že nejdříve si lidi rozeberou ty části, které je nějakým způsobem oslovují, napíšou písničku, která je napadne, kterou cítí a tak. Jenomže představení je potřeba napsat od začátku do konce. A tak ke konci sezóny, když už se čas jaksi krátí, je potřeba docpat příběh za každou cenu. Za každou cenu tedy ne, ale je potřeba vymyslet písničky i na místa, která si nikdo nevzal a která jsou třeba klíčová. Takhle třeba v posledním představení vznikla písnička Hon na vlka, protože to je místo, kdy umře Huan a umře Beren. To tam prostě nemohlo chybět, ale nikdo si ho nevzal. A já jsem ani nechtěla tuhle písničku skládat. Chtěla jsem skládat písničku Lúthien před Mandosem, a jak jsem otevřela Silmarillion a listovala jsem, tak najednou mi padly oči na větu: "Ještě to neskončilo." A byla jsem v tom. Prostě jsem musela napsat písničku Ještě to neskončilo.


I: A můžeme si objednat?


D: Můžete si objednat, ale nevím, jestli budu mít čas.


I: Které tvé písničky jsou bez objednávky? Které jsi složila z radosti srdce?


D: Z radosti srdce jsem skládala hlavně na začátku. Tehdy, když jsme ještě neskládali pro představení. Potom bylo období, kdy jsem neskládala vůbec a nakonec jsem zjistila, že nejlíp se mi skládá opravdu na tu objednávku, protože, jak se říká, múza deadlinea je ta nejlepší. Ale které písničky vznikly samy od sebe - samozřejmě všechny ty veselé. Ty malé rybičky chycené do sítě spolu s velkými rybami. Ale třeba úplně samostatně vzniklo Šťastné shledání. Písnička, která je v mém repertoáru úplně zvláštní, protože ona vznikla jako jedna z těch, kdy se mi nějaká osoba zpovídá. Ale na rozdíl od všech ostatních jsem v ní neodhalila nic, co by už nebylo v originále. Tohle je apokryf, který je naprosto věrný originálu.


I: A která postava se ti zpovídala? Smíšek?


D: No oba. Oba. Prostě byla to jejich zpověď.


I: S velice ironickým názvem.


D: Ne, to není ironický název. To je úplně upřímně myšlené. To BYLO šťastné shledání. Vždyť oni se rozešli o tisíc kilometrů na západ, vůbec o sobě nevěděli, museli být strašně zoufalí a náhle se potkají na konci bitvy, která sice nedopadla špatně, ale nedopadla ani úplně dobře, ve vedlejší uličce neznámého města.


P: Ale v jakém stavu se potkali.


I: Jako: "Ahoj Smíšku. Jsi úplně mrtvej, máš mimo ruku, máš mimo úplně všechno, bodl jsi tamhle Černého jezdce někam, kamkoliv, já jsem tady voják v citadele, jsem úplně mimo. Jé čau, co budeme dělat?"

(Pozn. I: Nemůžu uvěřit, že jsem tohle vážně řekla…)


D: Ale byl živý.


I: Ale na jak dlouho?


D: Ale byl živý. A dokud prostě byl živý, tak je naděje. Já to cítím jako obrovskou sílu - že to prostě je šťastné shledání.


Pom: Máš ze všech skoro nejrozpracovanější povídání ke svým písničkám na Písních Středozemě. Je pro tebe každá absolutně jedinečná nebo bys raději nějakou zapomněla a vymazala, že někdy vznikla?


D: To určitě ne. Všechny jsou pro mě jedinečné. Každá trochu jiným způsobem. Některé jsou zásadnější, některé jsou méně zásadní, ale žádnou bych nechtěla vyhodit nebo zapomenout nebo zapřít. To ne.


I: Co se týče těch písniček s velice vtipnými texty a velmi jednoduchou melodií, třeba Gandalfovy obchodní úspěchy a tak… Musím se zeptat na Chůvičky, která je snad tvoje nejoblíbenější mezi mládeží…


D: Vážně?


I: Jojo. Co jsme se ptali lidí okolo blogu, Chůvičky, ty rozhodně vedou. Tak kde se vzal ten nápad udělat ze vznešených noldorských elfů, kteří vraždí rodné, malé caparty, co si tam škubají orly, hází podkovy a takové věci?


D: Tak oni to nejsou caparti, oni to jsou puberťáci. A ty jejich zábavy jsou docela drsné, když si představíme, co to vlastně dělají. U některých mohlo jít i docela o život. Takže ono je to zábavné a komické vlastně jenom tím pojednáním. Kdyby se to pojednalo trošku jiným způsobem, mohla by to být docela černá kronika. A jak mě to napadlo, to nevím.


I: Tahle píseň - hodně lidí má problémy s pochopením. Já jsem třeba nejdřív vůbec nepochopila, že Fëanor v palantíru sleduje svoje děti. Nebo jsem měla za to, že na té kredenci stojí Fëanor.


D: To už mi říkalo hodně lidí. No, asi to tak vyznívá. Ne všechno se vždycky jazykově povede.


I: Ale je to velice vtipná představa.


D: Ale tak to nebylo myšleno, ani to nebyl žádný vedlejší nápad. Prostě je to chyba.


P: Třeba já jsem to pochopila.


Pom: Já taky.


I: Kdo v Písni druhého nifredilu křičí na svět, že byl obelhán? Je to nějaký Númenorejec?


D: Naprosto netuším, protože to je píseň Orsejčina. Já jsem k ní dělala jenom, bych řekla, druhou verzi melodie. Protože to je píseň, kterou napsala Orsejka, jak slova, tak melodii. A myslím, že mě ta melodie nějak inspirovala k tomu, že jsem se ji pokusila přepracovat do něčeho trošku jiného a Orsejce se to potom docela líbilo, takže píseň byla nahraná v té mojí verzi melodie.


(Ano, to byla naše (Irithina) další chyba v informacích…)


I: Kde se vzal nápad na vytvoření Písní ze Středozemě? Jak vznikl ten zpěvník, co za tím stojí? A bude další?


D: Tak já to vezmu od začátku. Jak vznikl, to je docela hezká historie. Taková náhoda, jak říkáme u nás ve Středozemi, abych citovala Gandalfa. Sešli se na jedněch Bilbovkách lidi, kteří se do té doby znali jenom buď po dvojicích, nebo jenom od vidění. A všichni čtyři měli k tomu co říct. Byla jsem to já, byl to Lemming, byl to Michal Bronec a byl to Pavel Vondřička. Pavel Vondřička, toho možná moc neznáte, ale on dělal Poetickému společenstvu zvukaře, respektive nahrával jejich zkoušky. A Michala Bronce jistě znáte, ten je vydavatelem zpěvníku. Já jsem se s Lemmingem seznámila krátce předtím na oslavě narozenin Jixipen a já jsem zase toužila zapsat písničky Poetického společenstva do not. A tihle čtyři lidi se sešli na jedněch Bilbovkách a zjistili, že mají vlastně společný zájem, který dohromady vede k vydání zpěvníku PS. Bylo to v roce 2001 tuším, a pak jsme na tom asi rok a půl pracovali. Co se týče první části práce, to znamená zapsání do not a vysázení not, na tom jsem pracovala já, Jirka Grunt a Lemming a potom následovala druhá fáze - kontrola od autorů a vydání Michalem Broncem.


I: A bude další?


D: No, to nevím.


I: Můžeš nám k tomu říct něco víc? Nějaké zajímavosti ze zákulisí, z vydání? Jak to šlo, jak se dělaly ilustrace…


D: Já k tomu můžu říct to, že jsem se na tom naučila notopis. Protože já jsem do té doby znala notopis vlastně jenom pasivně. Člověk celý život zíral do not, ale neuvědomil si, jak to vlastně vypadá. Je to, jako když umíte číst, ale neumíte psát. A já jsem se naučila psát. Protože teprve, když ty noty sázíte, tak si uvědomíte, co všechno kolem nich je, co všechno něco znamená a co nic neznamená, s čím můžete pohnout někam a s čím nemůžete pohnout vůbec nikam. Byla to pro mě docela zajímavá škola.


I: Můžeš nám prozradit nějaký mimořádný, nejzajímavější zážitek za dobu tvého působení v oboru? Nějakou tu perličku na závěr?


D: Řeknu vám kmenovou historku k Falešnému společenstvu. Když se k nám přidala Eliška, první sezóna. My jsme totiž, dokud Lemmingovi bydleli na Moravě, každé jaro a každý podzim na celý víkend jezdili na zkoušku do vesnice jménem Jabloňany, kde bydleli. Což bylo z Prahy docela daleko. Jezdili jsme vlakem a jezdila nás opravdu velká banda lidí. A když se k nám přidala Eliška, tak nepřišla sama. Ona přišla s klávesama. A nevím, jestli víte, jak jsou klávesy veliké, když jsou zabalené. Je to obrovský balík s ušima, ještě mají stojan a je to docela těžké a je to strašlivě neskladné. Ta historka je jednoduchá. Sešli jsme se na Hlavním nádraží, ale nebyli jsme zatím všichni, někteří ještě byli kdesi pryč. Sháněli se a jiní dostali za úkol zabrat ve vlaku kupé. A zabrali kupé i s těma klávesama a s mnoha dalšími hudebními nástroji. Jenže problém byl v tom, že to nebyl správný vlak. A zjistilo se to až ve chvíli, kdy se rozjel. A zůstaly v něm tři osoby a hromada hudebních nástrojů. Místo toho, aby jely směr Brno, tak jely směr Smíchovské nádraží. Byla to Eliška, Fallon a Goldie. Po menším chaosu a organizování přes mobily, internet a tak jsme zjistili, že jediný způsob, jak ještě tentýž den dojet na Moravu, a to pokud možno i s těmi hudebními nástroji a třemi osobami ve špatném vlaku, je, aby se nám na Smíchovském nádraží obrátily. Ovšem ne zpátky na vlak, ale metrem aby dojely na Masarykovo nádraží a z Masaryčky na Hlavák přeběhly, jinak by nestihly ten poslední vlak, kterým by se to stihlo tentýž den. Což se uskutečnilo a tři osoby vlekly hromadu nástrojů, běžely a u toho ještě rachotily. Protože jedna z těch položek, kterou táhly, byla obrovská taška s perkusema, jako jsou tamburína, rumby a podobně. A když doběhly, vypadaly jako taková zvláštní trikolora. Eliška byla úplně zelená a až do Pardubic nepromluvila. Goldie byla celá rudá a funěla a Fallon vypadala úplně normálně a říkala: "To jsme se to hezky proběhly."


I: Jaký máš vztah k mladé generaci?


D: Nevím, mám ji ráda. To je trošku taková složitá otázka. Co byste rádi slyšeli?


I: Ehm, přišli, založili si blog, převrátili všechno okolo vzhůru nohama, nacpali se, kam mohli, začali si utvářet všechno k obrazu svému a teď tady sedí a dělají rozhovor.


D: Mně je to sympatické, já vám držím palce.


I: Děkujeme.


I: A důležitá otázka, co nám můžeš říct o Bilbově cestě? Loutkovém představení v divadle Minor?


D: To je jeden můj dávný prohřešek. To měl takhle člověk půl roku ve škole na vysoké, aby udělal diplomový projekt. Měl na tom pracovat denně pokud možno mnoho hodin. Dělal takhle jeden diplomový projekt? Nedělal. Místo toho se nechal najmout, dokonce zadarmo, od divadla Minor, které chystalo loutkové představení Hobita, a aby přišlo na to představení co nejvíc dětí, tak se rozhodli, že udělají takovou propagaci. Propagace že bude vlastně taková etapová hra po pražských ulicích a sháněli někoho, kdo by to zorganizoval. Obrátili se na Tolkienovu společnost. A nás několik, na začátku jsme vlastně byli dva a postupně nás přibývalo, jak se nabalovali další lidi, tak jsme organizovali hru pro tehdy malé pražské děti, které dneska už budou třicátníky. Byla to docela zajímavá hra v tom, že jsme se věnovali jednomu tématu čtvrt roku. Mělo to asi osm nebo deset etap, možná i víc a trvalo to od září do prosince. A když se věnujete jedné věci, tolkienovské jedné věci, čtyři měsíce zátahem, tak je to docela náročné. Ale moc ráda na to vzpomínám a ze vzpomínek z tehdejší doby od všech možných účastníků, jak organizátorů, tak hráčů, vznikla brožurka, taková knížečka. Kterou také doporučuji k přečtení.


I: Jestli víš, tak asi před třemi roky probíhala v Praze podobná hra. Organizovala to Městská knihovna a bylo to k tomu, že šel první Hobit do kin. A byla to v podstatě etapová hra po Praze. A právě to byla doba, kdy jsme se s Polly nějak víc seznámily, kdy jsme to obě dvě začaly hrát a spolu jsme jezdily po těch knihovnách, kdy se v každé knihovně měl rozluštit nějaký středozemský úkol. Přeložit runy, uhodnout nějaké otázky a takové věci. Třeba jsme překládaly různé básničky, odhalovaly jsme, kde je Šmak, hádaly jsme Glumovy hádanky, chytaly jsme soudky z Jezerního města. Bylo to hodně podobné. Víš o tom?


D: Ne, o tom nevím. Nějaký plagiát?


I: A bacha, výherní cena, tak byly placky s citáty z Hobita.


D: Hezké, my jsme také měli placky.


Pom: Tak to je úplný plagiát.


I: Ale to vaše asi muselo být podstatně propracovanější.


D: Bylo to určitě propracované v tom, že jsme se tomu strašně moc věnovali. Ale bylo to poplatné svojí době. Tehdy se hrály určité druhy šifrovacích her a určité úkoly se plnily. Předpokládám, že dneska by to bylo prostě jinak.


I: A asi poslední otázka, než se s tebou rozloučíme. Máš nějaké životní heslo, motto nebo zásadu, kterou bys ráda sdělila posluchačům této nahrávky?


D: Všechny velké věci vyrůstají z malých semínek.


I: Děkujeme. A loučíme se s posluchači Rádia Středozem. Zase někdy na shledanou.


D: Ahoj!

14/03/2017

Rozhovor - Daniela - část druhá

Druhá část rozhovoru s Danielou. V ní se dozvíte kupříkladu to, co se dá najít u Daniely v pokoji, jak se vlastně dostala k Tolkienově společnosti nebo co patří mezi její koníčky
Odkaz na první část zde.



I: A vzpomínáš si, které bylo tvoje úplně první muzikálové představení Falešného společenstva?


D: Tak muzikálové - těžko říct, co je muzikál. Protože Falešné společenstvo vrostlo do muzikálu velmi pomalu a nenápadně od, by se dalo říct, standardního folku. Ale abych to vzala od začátku, úplně první představení nebylo s Falešným společenstvem a bylo to na Oslavě zničení Prstenu v roce 1995. To byla zcela vážná hudba. Tam jsem se zúčastnila jako jeden ze dvou účastníku představení The Road Goes Ever On and on (https://www.youtube.com/watch?v=8dmRwj6QFIA&list=PLrIQzkwKKKvegf75Tgdz06MBTrzC81v_m&index=73), což jsou zhudebněné texty někdy z padesátých let. To znamená ještě z doby Tolkienova života, takže Tolkien se s nimi seznámil a schválil je. Je to opravdu taková trošku špatně skousnutelná, spíše vážnější hudba. Ale nás to tehdy zaujalo a chtěli jsme prezentovat, jak to vlastně vypadá, takže jsme nacvičili asi čtyři, pět písniček, už si to přesně nepamatuju, které jsme s pomocí kláves a ženského zpěvu (což jsem byla já) prezentovali na Oslavě. Takže to bylo moje úplně první veřejné tolkienovské hudební představení, ale nebylo to představení muzikálové. Potom další představení byl ten Bulva Cvalimír, stále dokola omílaný. Což je také dobrá historie, protože to je první píseň Falešného společenstva a slavné první vystoupení. Falešné společenstvo jsme zakládali někdy v srpnu a tohle byly Bilbovky následujícího měsíce. Hned v září, měsíc na to. Tohle vystoupení je slavné tím, že to byly Bilbovky v roce 2001, na kterých byla vůbec nejdelší hra a mnozí hráči docházeli až skoro za tmy a všichni byli zmožení a strašně hladoví. A my jsme toho Bulvu, který má skoro půl hodiny, hráli před hostinou. A všichni skřípali zubama a byli z nás zoufalí a čekali, kdy to skončí. A to je píseň, která nikdy neskončí. No, nikdy… skončí, ale všichni nás proklínali. A někteří se mnou od té doby vůbec nemluví.


I: A první muzikál jako vážně muzikál typu Aredhel, Beren a Lúthien a tak?


D: To byla asi Aredhel. První představení v roce 2008, tuším. Možná rok sem, tam, zpátky... To byla inspirací zase Orsejka, která měla několik písní a básní do cyklu Aredhel. My jsme to o ní věděli a hledali jsme téma pro další představení. Vlastně rok dopředu, bylo to na TolkienConu rok předtím. A my jsme Orsejku ulovili a řekli jsme: "Orsejko, co bys dělala, kdybychom ti nabídli, že rozšíříme tvůj cyklus Aredhel a uděláme z toho větší představení?" A Orsejka byla nadšená a tak se to stalo.


I: A tvoje netolkienistická vystoupení, byla nějaká?

D: Určitě byla. Každý člověk vystupoval mnohokrát v životě. Ale jako úplně zásadní ve svém životě považuji moje první. A to mi byly dva a půl roku, kdy jsem na vánoční besídce v jeslích vystupovala jako chrpa.


I: A nějaká další podobná vystoupení?


D: Ještě bych možná mohla zmínit svoji improvizaci, taneční kreaci, kdy mi byly asi čtyři roky, a slyšela jsem poprvé cikánskou cimbálovou hudbu. Tak mě to nadchlo, že jsem tancovala po stole, dokud mě tedy nesundali…


P: Po stole?


D: Po stole, no. Tak byly mi čtyři a chtěla jsem, aby mě všichni viděli.


Pom: Hobitem už od narození.


I: Co máš na vystupování nejraději, co ti to přináší?


D: Mě mnohem víc baví ta příprava před tím vystupováním. Všechny ta organizace, to tvoření písní, zapisování do not, nacvičování i ta organizace čistě organizační - kdo kdy přijde, kdy tam bude, kdy zase odejde. A to vystoupení, to už je opravdu jenom taková ta třešnička na dortu. Samozřejmě, že mě baví, a že kdyby nebylo, tak by to všechno předtím vlastně nedávalo moc smysl. Ale to předtím také stojí za to. Ale co mě vlastně baví na tom hlavním vystoupení, jsou diváci. Já totiž mám strašně ráda, jak jsou diváci nadšení, z nich sálá ta radost, kvůli který člověk vystupuje. Kdyby tam ti diváci nebyli, tak by mě to prostě nebavilo.


I: Jak ses dostala do Tolkienovy společnosti? Kdesi kdysi jsem četla, nebo mi někdo říkal, že ses dostala k Tolkienově společnosti velice zajímavým způsobem, kdy sis dala na dveře ceduli, že překládáš Tolkienova díla.


D: Ne, to je velmi velká mystifikace, ale je v tom úplně malinkaté jádro pravdy. S Tolkienovou společností jsem se setkala na Parconu v roce 1992. Parcon, to byl takový obrovský con, V té době, jestli ne jediný, tak ten hlavní con všech scifistů. My, kteří jsme sci-fi četli v osmdesátých letech, ale byli jsme ještě malí a nemohli jsme jezdit na takovéto akce, tak jsme byli rádi, že se někdy můžeme potkat s podobnými lidmi. Byl to můj druhý con a Tolkienova společnost byla založena v Brně toho roku, co se konal tenhle con a prezentovala tam svoji činnost. Měla tam prostě koutek a tam nějaký program a tam jsem se poprvé setkala se všemi tolkienisty. A co taky můžete s nadšenými mladými lidmi, kteří se chtějí nějakým způsobem družit a zabývat se Tolkienem, dělat, je, že jim dáte něco k překládání. Protože tehdy ještě nebylo přeloženo skoro nic, zato v angličtině bylo dostupné už docela hodně věcí. Takže jsme si rozebírali texty jako Nedokončené příběhy, které tehdy ještě nevyšly, nebo Dopisy a překládali jsme je. A to, že jsem si tu cedulku dala na dveře, to je asi úplná hloupost. Nicméně to, jak já jsem se dostala k užším akcím Tolkienovy společnosti, bylo, že mi jednoho krásného večera zazvonil na dveře nadšený mladý muž, který říkal, že je z Tolkienovy společnosti, že má na starosti organizovat pražskou buňku a že se se mnou přišel seznámit.


I: A kdo to byl?


D: To byl Filip Münz, později také předseda Tolkienovy společnosti.


I: Věnuješ se i nějaké nestředozemské tvorbě? Literární nebo poetické?


D: Velmi zřídka a velmi málo, protože ta tolkienovská mi zabere veškerý čas a vlastně i veškeré ambice. Občas tak pro radost píšu takové hloupé básničky.


P: Dají se někde najít?


D: Jenom v mojí hlavě.


P: To je ani nikam nezapisuješ? Pamatuješ si je všechny?


D: Ale no tak dobře, mám nějaké v počítači, ale není jich mnoho, protože to jsou spíš takové výstřelky.


I: Zarecituješ nám něco?


D: V restauraci U Motýla

sedí dívka s pistolí,

prohlašuje, že je víla.

Až jí nervy povolí,

s náušnicí v pupíku

vystřílí tu putyku.


Pom: Máš nějakou nejoblíbenější středozemskou píseň nebo nějakou, která je ti mimořádně blízká?


D: Mám mnoho oblíbených středozemských písní. Předpokládám, že se teď ptáš na písně, které složil někdo jiný. Takže když to vezmu historicky, tak úplně původně mě úplně nadchly písničky Katky Schwarzerové, protože ona také má co píseň, to perlu. Myslím to zcela upřímně, a já je miluji od první do poslední. Ale kdybych měla vybrat jednu, která mě úplně omámila, tak je to Slunovrat, to je tak archetypální píseň, že mnohdy zjišťuji, že si ji zpívám a ani nevím proč. Další autor, kterého mám ráda, je Eliška - Elsa. A její písničky, které mají náboj rozhovorů, vnitřního pnutí. Velmi často jsou tam dvě osoby, z nichž každá chce něco jiného. Já třeba mám strašně ráda Olwëho přesvědčení nebo Konfrontaci. Pamatuji si, když tenkrát přišli s Laegem s Konfrontací, tak nám spadla brada. To bylo úžasné. A z těch novějších mám ráda Lament. K Fallon bych řekla, že její hudební styl je pro mě velmi objevný harmonicky. Ona skládá způsobem, který neumí reflektovat, ale mě to prostě bere. Co ona je schopna vymyslet za zvláštní disonantní akordy. A strašně mám ráda jejího Dernhelma. Miluji Bóžových Pět čarodějů - to je píseň, u které vám k naplnění její základní melodie stačí tři tóny, ale je tak působivá, že se nikdy neomrzí. Pak mám úplně strašně ráda Píseň jako kouzla v Laegově provedení, protože tohle nikdo jiný nemůže zopakovat. A úplně nakonec bych ještě zmínila Aha a jeho písně. Protože Aho není nijak závažně zásadně plodný autor, ale co kousek, to je prostě klenot, který je vybroušený, každé slovo sedí na svém místě a jsou to texty, se kterými se můžete potýkat, protože já se s nimi tedy potýkám, pořád dokola. Pořád ve mně vzbuzují nové a nové představy a emoce a já mám docela problémy se s některými srovnat. Ale myslím si, že je to úžasný autor.


I: Ohledně Bilbovek, ty jsi několikrát vyhrála titul Bilba…?


D: Titul Bilba lze oficiálně vyhrát jen jednou, což se mi povedlo v roce 1994. Ale protože se účastním pravidelně všech oslav Bilbových narozenin a několikrát jsem se zúčastnila i hry o Bilba, tak se mi dokonce jednou mezitím povedlo vyhrát opětovně. Ale protože, jak jsem říkala, nemůže nikdo Bilba vyhrát dvakrát, tak jsem vlastně místo postoupila automaticky druhému. Bilbovky jsou prostě moje oblíbená kmenová akce, kam musím každý rok jet a kdybych tam nejela, byla bych strašně nešťastná.


I: Jakou svou roli z Falešného společenstva máš nejraději? Co nejraději ztvárňuješ?


D: Roli? Já jsem nikdy žádnou velkou roli neměla. Já jsem tam hlavně ten, kdo to celé organizuje, takže bych spíš řekla jako režisér a pomocná holka pro všechno. Samozřejmě, že si ráda zazpívám ve sboru a občas i nějakou menší roličku si vezmu. Ale zdá se mi, že velmi často mi svěřují role zvířat. Tak nějak to ke mně asi patří. Takže jsem zpívala, koně, drozda, orla a taky jsem tedy zpívala Míriel - matku od Fëanora.


I: (Záchvat smíchu) Koně, drozda, Míriel…



I: Jaký máš vztah k filmovým adaptacím Pána Prstenů a Hobita?


D: No, asi mě nebudete mít rádi, ale pro mě je to prakticky to samé. Já jsem přemýšlela, jakým slovem bych to nejlépe vyjádřila. Je to svatokrádež. Pro mě jsou ty knihy více než jen příběh. Pro mě jsou určitým světem, který existuje kdesi, nějakým způsobem, nevím jak. Ale je to tak jako napůl v mém srdci a napůl někde jinde. A snažit se to ztvárnit, jaksi příliš to vizualizovat, znamená, že se to v každém případě příliš překroutí. A to dokonce i tehdy, když se nedělají změny v ději. Samozřejmě každý je naštvaný za ty změny v ději, které jsou v Hobitovi. Mnozí byli naštvaní za změny v ději, které byly v Pánovi Prstenů, protože tam taky byly. Ale mně nejvíc vadí, že mi to někdo předkládá před oči. Protože já si to chci představovat. A já si to představuji mnohem realističtěji. To, jak je to natočené, to vypadá trošku barvotiskově. A moje představa je mnohem víc realistická, mnohem víc špinavá, mnohem víc nehrdinská.


I: Čemu se věnuješ v reálu? Jaké děláš zaměstnání?


D: Já jsem vystudovaný architekt a živím se coby urbanista…(ticho) Ano, to je morče namalované na zdi. (Daniela si všimla, že už delší dobu věnujeme místo ní pozornost morčeti, namalovanému na zdi.)


(Všeobecný smích)


D: A to vám klidně taky řeknu.


I: A jenom ty míry u toho, to je co? To je vždycky letopočet 17.9. 2013.


D: No, to jsou míry zatejkání. Jako datum, ke kterému stoupla hladina.


P: A tam to nemáte?


I: Jo tady, na tom stropě…


D: Ono to ve skutečnosti není tak zábavný. (Pozoruje hystericky se chechtající hobity.)


I: Jo, pardon. Ale normálně takhle s lidmi neblbneme. To třeba zvládneme celý rozhovor bez výbuchu smíchu, bez ukazování na morčata a podobný věci.


P: Třeba proto, že tam morčata nemají.


D: Ale to je dobrá připomínka, protože samozřejmě lidi nemají obvykle na zdech namalované morče, vlastnoručně. A já ho tam mám proto, že jednou, když mi zase bylo strašně špatně a nevěděla jsem kudy dál a člověk si říkal, jestli má skočit z mostu nebo ne, tak si místo toho namaloval prostě morče na zeď. Tak to je… Ale kde jsme skončili?


I: Jaké děláš zaměstnání.


D: Takže já jsem vystudováním architekt, živím se jako urbanista a dělám územní plány, což je taková hodně neromantická věc a hodně racionální.


Pom: Jaké máš koníčka a zájmy, kromě tedy Tolkiena?


D: No, kromě Tolkiena se tam toho moc nevejde, ale samozřejmě mám mnoho různých podivných zájmů. Hodně času trávím luštěním křížovek a logických úloh, což je taková věc čistě pro jednoho člověka, protože já hodně trávím času i sama. Takovou trošku zvláštní zálibou je astrologie. A taky chovám morčata.


I: A ta astrologie, zajímala ses se o ni i v dětství nebo co tě k tomu přivedlo?


D: Ale ne, nezajímala jsem se o to v dětství, vůbec mě to nezajímalo. Až jsem potkala jednu kamarádku, a to už mi bylo hodně přes třicet, která mi vysvětlila, jak to celé funguje. Já jsem si potom pořídila nějakou knížku, pak jsem si pořídila další knížku, začala jsem o tom přemýšlet, zjistila jsem, že v knížkách se píšou pitominy, ale že za tím vším něco je. Alespoň mně to tak připadá, že to začíná dávat smysl, když tomu člověk věnuje čas a přemýšlí o tom. Že to je hodně racionální systém a dá se v něm najít určitý řád věcí, opaky a podobnosti, opakování… je to prostě nějaká umělecká struktura.



I: A jaké je tvoje znamení zvěrokruhu? Sedí to k tobě?



D: Já jsem Rak. A sedí i nesedí. Ono je to složité, protože člověk je určen mnoha věcmi a ty astrologické jsou jenom malinkatý výsek, a i z nich je to sluneční znamení jenom jedno z mnoha. Takže ovlivní něco málo, ale vůbec neovlivní celého člověka. Ale musím říct, že jako Rak opravdu velmi toužím po svém domově a po tom, abych se mohla každý večer vrátit tam, kde jsem doma, nemusela jsem nikam cestovat a aby mi nikdo nenarušoval moje nejbližší okolí.



I: Prý jsi významný chovatel morčat. Co nám k tomu můžeš říct?



D: Nejsem významný chovatel. Máme čtyři morčata, jsou to morčecí oříškové. Nerozumím chovu morčat, ale mám je strašně ráda. Jsou to členové naší rodiny a velmi je opečováváme, až rozmazlujeme.



P: A jak dlouho už morčata chováš?


D: Úplně původně jsem měla jedno morče pak dlouho nic, pak zase jedno, pak dlouho nic. A pak jsme se před šesti roky rozhodli, že si zase morčátko pořídíme. Ale aby nebylo samo a nebylo smutné, tak jsme pořídili dvě. No a nakonec jsme jich měli pět. Ne snad proto, že by ty dvě byly páreček, byly to sestry. Ale ony už přijely jaksi ve vícečetném stavu.



I: Vraťme se k Pánu Prstenů, nebo k Tolkienově tvorbě, nejenom Pánovi Prstenů. Máš nějakou oblíbenou postavu z Tolkienovy tvorby?



D: V každé době jsem měla trošku jinou oblíbenou postavu. Když jsem to četla poprvé, byl to určitě Frodo, protože s ním se člověk ztotožnil a cítil tu jeho osudovost a úkol, který prostě musí být splněn, a s tím jsem se strašně moc ztotožnila. Samozřejmě, měla jsem moc ráda i všechny ty ostatní hlavní postavy z Pána Prstenů. Zatímco v té době mě Silmarillion moc nebral, tak čím jsem starší, tím víc chápu některé postavy ze Silmarillionu a zajímají mě jejich motivace a snažím se je odhalit. Takže v současné době třeba mezi mé oblíbené postavy patří Finrod Felagund a nebo Maedhros.



I: A co se týče nějaké podobnosti, je ti nějaká postava podobná? A přiřazuješ se k nějaké středozemské rase?



D: Jasně, že je mi nějaká postava podobná - všechny! V každé je něco, co je součástí člověka. Protože já bych spíš řekla, že je to tak, že každá z těch postav má něco z autora. A autor musel být velmi sympatický člověk, alespoň tak já to vnímám. Takže každá z těch postav má něco, co mám i v sobě. A která z ras? To je jednoduché, já jsem z pěti osmin hobit, ze dvou osmin člověk a z jedné osminy elf.



I: Ale hobiti převažují, to je milé.



D: No jasně, hobiti převažují.

Pokračovat v četbě třetí části : http://mittalmar.blog.cz/1703/rozhovor-daniela-cast-treti

12/03/2017

Rozhovor - Daniela - část první

Přišel čas na další, dlouho slibovaný a odkládaný rozhovor. Proč slibovaný? Protože je to opravdu "pecka", jeden z nejlepších rozhovorů, které jsme dosud absolvovaly. A proč odkládaný? Protože má hodinu a půl...
Daniela se opravdu rozmluvila. A tak vydal přepis na nějakých 15 hodin práce a 18 stránek. Prosím minutu tichého obdivu pro Polly Pantoflíčkovou.
Rozhovor jsme tentokrát dělali ve čtyřech. K Irith a Polly se jako reportér přidala i Pomněnka.

Rozhodně se máte na co těšit. Dozvíte se mnoho ze zákulisí prvních členů Společnosti, Falešného společenstva a třeba i něco o křečcích, trikoloře nebo chrpě.


Ještě pár odkazů. Nejdříve na rozhovor na Písních Středozemě, kde se dá také najít Danielin profil. A pro ty, kteří by si to rádi poslechli naživo, máme i video s fotkami, sestříhané Ahem.



Irith: Dobrý den, vážení posluchači Rádia Středozem, Mittalmar vás vítá u rozhovoru, u středozemského rozhovoru s Danielou Binderovou. Ahoj Danielo!


Daniela: Ahoj!


I: A začneme první, velice tradiční otázkou - jaké bylo tvé první setkání s Tolkienem?


D: To už bylo hodně dávno, moje úplně první setkání s Tolkienem proběhlo v polovině osmdesátých let, kdy jsem chodila na gympl a v té době tam někdo z mých spolužáků vlastnil samizdatový překlad Pána Prstenů, který se tam půjčoval a koloval mezi ostatními spolužáky. Ale bohužel, nebyla jsem zrovna takový ten oblíbený spolužák, takže ke mně se nedostal. A po letech jsem byla úplně nadšená z toho, že se ke mně nedostal, protože tenkrát bych byla bývala musela přečíst všechny tři díly během jednoho jediného víkendu a takhle jsem si je mohla užít během asi dvou let.


I: A jak to probíhalo? Užít během dvou let…


D: Asi víte, že Pán Prstenů vlastně vycházel postupně ve třech knížkách. Další díl vždy vyšel teprve po roce nebo tři čtvrtě roce. Takže my jsme si přečetli první díl - první dvě knihy, co jsou v jednom svazku - a potom jsme tři čtvrtě roku čekali, než vyjde další díl a mohli jsme přemýšlet o tom, co asi bude v druhém díle.


I: A chybí ti tyhle staré časy? Jako čekání na Návrat krále, Dvě věže a třeba jak jsi nám kdysi říkala, přechod Helcaraxë...


D: Ale ne, vůbec. Žádné staré dobré časy nejsou a nebyly. Každá doba má svoje a vůbec se nedá říct, že by tehdejší doba byla nějakým způsobem zajímavější než ta dnešní.


Polly: Co, nebo kdo tě přivedlo ke středozemské hudební či literární tvorbě?


D: No, nepochybně to bylo Poetické společenstvo, které bylo takovou naší kmenovou hudební skupinou tolkienistické komunity. Já jsem patřila mezi takové ty skalní fanoušky a byli jsme natěšení na každý koncert, který Poetické společenstvo pořádalo.


Pomněnka: Takže by se dalo říct, že Poetické společenstvo tě přivedlo i k tvé vlastní tvorbě?


D: Nepochybně. Protože Falešné společenstvo bylo založené právě s tou myšlenkou, že poté, co se Poetické společenstvo rozpadlo a přestalo existovat, tak ty písničky přece nemůžou zaniknout. Musí je někdo dál udržovat. A tak jsme se v roce 2001 se sešli a založili jsme Falešné společenstvo s tím, že to bude jenom taková skupina přátel, která si bude hrát písničky Poetického společenstva, případně jiné písničky, které mají tolkienovský náboj, nebo které se nám líbí. A teprve v průběhu času se ukázalo, že někteří z nás mají vlastní ambice a začali sami skládat.


I: A jaká byla tvá první písnička?


D: První písnička… myslíš první písnička hudební, nebo první písnička i hudba i text, nebo jak to vlastně myslíš?


I: Všechno dohromady a ještě víc?


D: (smích) Všechno dohromady a ještě víc… No, tak pak asi opravdu musím přiznat, že to byl Bulva Cvalimír. Nechvalně známá píseň, která má asi pětadvacet minut. Byť tedy ta hudba je poněkud kradená… Úplně původně je to nějaká česká lidová, kterou přepsal jakýsi skladatel ve dvacátém století do vícehlasu, a já jsem pak ten vícehlas ještě adaptovala pro svůj vlastní text.


I: A když máme tvou první píseň, jaká je tvoje nejoblíbenější píseň, které si nejvíce ceníš?


D: To je složité. To nemůžu říct, že bych měla jednu nejoblíbenější, ani co se týče vlastní tvorby, ani co se týče obecně tvorby jiných lidí. Ale mám písničky, kterých si velmi cením, které jsem složila já, protože jsem je prostě potřebovala složit. A nějakým způsobem buď vyjádřily nějakou hlubší myšlenku, kterou jsem chtěla říct nebo nějaký emocionální přetlak. Hm… Asi chceš slyšet nějaké konkrétní?


Pom: Které to jsou?


D: Historicky první z těch velkých písní, kterých si fakt cením, je Sláva Númenoru. To je jedna z takových těch větších klád, která zatěžuje moji tvorbu dlouhodobě. Protože ta písnička už má postupně už asi čtyři verze. Ne textově, textově má jenom jednu. Ale v aranžmá má prostě víc verzí. Ta historicky nejstarší verze byla jednoduchá s kytarou. Pak existovala druhá verze, kterou jsme udělali pro představení Númenor, to první. Pak existovala pro druhé představení Númenor - to byla třetí verze. A ta čtvrtá verze je nahraná. S tou jsem se tedy nejvíce potrápila, protože tam jsem se opravdu snažila nějakým způsobem vyjádřit čtyři různá období númenorejské historie. I v tom hudebním pojednání. A nejsem zrovna skladatel, takže mi to dalo fakt zabrat.


Pom: A jakým způsobem nejvíce tvoříš? Jak tvé písničky nejvíce vznikají, a tvoříš nejdříve text nebo hudbu?


D: Píšu to zároveň, ale ne tak, že by jely opravdu obě ty složky zároveň, ale spíš jako pingpong. Vždycky chvíli jedu text a chvíli hudbu tak, aby obě ty části do sebe zaklaply. Protože nemůžu napsat pořádně text, dokud neznám rytmus té hudby. A tu hudbu zase nesložím, dokud ten text nemám. Takže je to takový začarovaný kruh. Nedá se to udělat jinak, než že si člověk nahodí nějakou takovou pomocnou formu, do které se naladí a v ní zároveň hledá odpovědi na otázky textu a odpovědi na otázky hudby.


I: To zní velice mysticky…


D: Ne, to není mystické. To je pravá a levá hemisféra, která si tu písničku přehazuje mezi pocitem a mezi racionálním uvažováním, do které je třeba potřeba zahrnout znalosti z výstavby melodie nebo harmonie a tak. No, ale myslím, že tam byla ještě jedna složka té otázky, teď jsem to zapomněla…


Pom: Jakým způsobem nejvíce tvoříš.


D: Já tvořím několika způsoby. Jednak tvořím tehdy, když je to třeba. Což obvykle je, když chystáme nové představení Falešného společenstva, kdy je zadané téma a já se musím do toho tématu nějak vtěsnat se svou inspirací. Snažím se uplatit svoji inspiraci, aby našla nějaké téma z toho, které bylo předloženo. Obvykle to dělám tak, že otevřu knihu, ať už Pána Prstenů nebo Silmarillion, a čtu text, dokud mě některá věta nebo slovo neosloví a pak to nechám na sebe působit a ta písnička nějakým způsobem z toho slova, z té myšlenky vyroste. Je to jako takové semínko, ze kterého to potom vznikne. No a kromě toho, některé písničky vznikají samy od sebe. To je mnohem větší mystika. Protože člověk nastupuje do autobusu a stojí venku a ještě tu písničku nemá a pak vstoupí do autobusu a už ví, že ji má. Sice ještě nemá zformulovaný text slovo od slova, ale už ji má v sobě a ví, že teď už stačí jenom chvíli počkat a ona vyleze ven.


I: Já jsem kdysi četla historku o jistém zpoždění jisté tramvaje a o vzniku jisté písničky v té jisté tramvaji…


D: To nebylo zpoždění, to byly povodně. Ty velké slavné povodně v roce 2002, kdy nejezdilo metro a celá Praha se přepravovala tramvajemi, a to tak, že visela za jeden prst v naprosto natřískané tramvaji a ta tramvaj se táhla přes celou Prahu hodinu, dvě, podle toho. A člověk neměl co dělat. Nemohl si ani číst, jak byla nacpaná. No a kupodivu zrovna v téhle situaci ke mně přišla Arwen a začala mi vykládat o tom, jak ji trápí žárlivost.


I: Takže Kopretina?


D: Ne, to byla Královská zástava.


I: (smích) Já jsem úplně mimo… Ne, počkat, já jsem si četla ten text na Písních Středozemě a mně se to teď úplně popletlo. To je ta písnička, co ji dostal kdosi ke svatbě…

D: Ano, to je Královská zástava.

I: A to je ta, co není nikde zveřejněna.

Pom: Jako že nemá nahrávku?

D: Královská zástava má nahrávku. To popisuje tu vlajku a je o tom, jak Arwen dělala tu vlajku a… (Další dohadování, jestli nahrávku má nebo ne.)

I: A můžeš zkusit kousek zazpívat?

D: Ne, ne, já teď nejsem ve stavu, kdy…


(Pro vysvětlení: Královská zástava nahrávku opravdu má, jen Irith se do toho nějak kompletně zamotala…)


I: A je nějaký příběh, motiv nebo nějaká věta z knížky, kterou bys chtěla v budoucnu zpracovat?


D: Asi takhle přímočaře ne, protože jak jsem říkala, my hlavně tvoříme tehdy, když je potřeba naplnit představení, takže ke mně písničky přicházejí spíš z nutnosti, pokud to nejsou jenom takové malé hlouposti pro radost. Ale měla jsem jeden motiv, který jsem toužila zpracovat, a to se mi vlastně teďka splnilo. Byl to souboj Saurona s Finrodem Felagundem. To byla totiž taková velká otázka, která ve mně hlodala - o čem vlastně ten jejich souboj byl? A já jsem odpověď na tu otázku hledala víc než jeden rok. Ta písnička se opravdu skládala strašně dlouho a potrápila jsem se s ní vůbec nejdéle ze všech témat, která jsem pojednávala. A také je myslím, nepočítáme-li Bulvu Cvalimíra, nejdelší ze všech.


I: A považuješ ji za svůj největší úspěch? Nebo jakou písničku, nebo, nemusí to být písnička, považuješ za svůj největší úspěch?


D: Nenene, úspěch ne. Myslím si totiž, že úspěch není to, o co mi jde. Úspěch mě netrápí. Já hledám pravdu. Ono se to možná špatně chápe, u tvoření písniček. Ale já hledám to, co je za tou skutečností a neumím to najít líp, než že se snažím to vtělit do hudby a do slov a pak se většinou sama divím tomu, co jsem našla a jak to zní. A vlastně už mě potom netrápí, jestli se to někomu líbí nebo jestli si to bude zpívat.


Pom: A co vlastně je ten rejstřík k Hobitovi?


D: No, tak to jsme skočili pěkně daleko do minulosti a i do jiného tématu, než je hudba. Protože já jsem vlastně začala skládat písničky až poté, co bylo založeno Falešné společenstvo, což je v roce 2001. Ale tolkienistou jsem už od začátku devadesátých let. Takže těch prvních deset let jsem strávila úplně jinou činností a mezi jinými jsem například i dělala rejstřík k Hobitovi. Tehdy byla dvě vydání Hobita. Takové to staré s těmi podivnými obrázky a potom to druhé, které patřilo k vydání s hologramy na obálce. A mě posedla touha udělat k tomu rejstřík. Protože on nebyl. A nějak jsem se do toho hrozně zamotala a zakousla a vytvořila jsem tlustopis, který je vlastně celý jenom o heslech a číslech stránek v jednom a v druhém vydání.


I: A jak dlouho to zabralo?


D: To už si nepamatuju. Po těch letech už vlastně nejsem schopná říct, jak dlouho jsem to dělala. Ale řekněme rok, dva? Nevím, něco takového. Mě to prostě hrozně bavilo. Musím přiznat, že něco takového mě bavilo i dlouho potom, takže jsem dělala i rejstřík k Harry Potterovi. Ale nikdy jsem ho už nedotáhla do konce tak, aby se dal třeba nějak vydat, nějak prezentovat. Zkolabovala jsem někdy ke konci šestého dílu a pak už jsem ten sedmý nikdy nedodělala. Ale mám různé zájmy, tak i rejstříky.


I: Když už jsme u toho psaní… Je o tobě známo, že jsi také překladatelka. Jak ses k překládání vlastně dostala?


D: To je úplně triviální záležitost. Na začátku devadesátých let jsme neměli přeložené z Tolkiena skoro nic. Existoval Hobit, existoval Pán Prstenů, existoval Silmarillion. A potom to teprve všechno začalo vycházet. A mnoho věcí samozřejmě nikdy nebylo přeložených a nikdy nevyšlo. Tolkienovská komunita se bavila v první řadě tím, že překládala to, co chybělo. Překládal každý. Každý, kdo uměl alespoň tři slova anglicky, se snažil něco přeložit. My jsme to nebrali jako umělecký překlad, ale jako utilitární. Prostě potřebovali jsme ty texty mít. No a pak mi to asi deset let vydrželo.


I: A…


D: Co jsem přeložila, že jo? Tak, nepřekládala jsem nikdy beletrii, ta mě moc nebrala. Ale překládala jsem Tolkienovy dopisy, protože mi přišlo, že je v nich strašně moc zajímavých informací, které nikdo nezná. Pak jsem překládala některé články z Historie Středozemě - česky HOME (smích). Různá pojednání, která mě něčím zaujala. A potom tu poezii. Poezie mě vždycky bavila, protože mi přišlo, že je to na rozdíl od těch vážných věcí v podstatě jenom taková hra, že se člověk může vyblbnout tak, jak potřebuje.


I: A v čem přesně je to jiné, než překládat prózu?


D: Prózu jsem nikdy nepřekládala, takže to úplně neřeknu.


I: No, ty Tolkienovy dopisy? Ty nejsou úplně veršované…


D: Dopisy neberu jako prózu. Není to beletrie, není to umělecká próza, je to esejistická próza, což je ještě něco jiného. Překládat Tolkienovy dopisy je vůbec speciální umění samo o sobě. Protože Tolkien, jak byl vzdělanec a navíc byl latiník, tak jeho výstavba textu, zvlášť pokud je to souvětí složité, je už docela složitá a zmatená. Ne proto, že by měl mnoho složité slovní zásoby, ale proto, že vkládá věty do sebe tak, že člověk, který na to není zvyklý, tak se v tom vůbec nezorientuje. Ale my jsme vlastně mluvili o poezii, že jo? Co je na poezii složitého, nebo jak ta otázka zněla?


I: No jako v čem je to jiné. Protože mi přijde, že člověk musí přemýšlet úplně jinak, než když překládá prózu. Musí to dávat tak, jako aby to trochu znělo, nebo jak to říct.


D: Musí to znít hodně, ne jenom trochu (smích). Je to složité v tom, že člověk musí zároveň lovit mnoho zajíců. Musí dodržet nějaký harmonický řád té poezie. Protože i poezie bez hudby má harmonický řád. Ne samozřejmě hudebně harmonický, ale má to nějaký rytmus, nějakou výstavbu, nějakou strukturu, kterou v tom člověk musí vidět. Musí ji nasáknout do sebe, musí dýchat v rytmu té poezie a potom, když už vlastně má v podvědomí ten rytmus, tak si představí to téma, ten obsah, který se má přeložit. Ten si jakoby dá před oči a někde doprostřed mezi to pustí svoji slovní zásobu. A začne taková kombinatorická práce, kdy se člověk snaží sladit to, co má před očima (to je vlastně ten motiv), ten rytmus, který má někde za sebou, za zády (alespoň já to tak subjektivně pociťuju), a potom ta slova, která se někde uprostřed ve velké rychlosti permutují a snaží se ty dvě věci nějak propojit. A když se to propojí, tak ono to udělá PÍP a člověk ví, že je to ono.


Pom: Já bych se tedy chtěla ještě zeptat na tu poezii. Když ji překládáš, předpokládám, že je to tvůj docela oblíbený žánr. Je nějaký druh poezie nebo nějaký básník, kterého máš obzvlášť v oblibě?


D: Kupodivu nejsem takový milovník poezie, protože mě na tom vlastně zajímá ta racionální stránka. Takže logicky z toho vyplývá, že mám nejradši epiku. Nejsem zrovna příliš nadšená do lyriky a taky bych lyriku asi vůbec nepřekládala, protože s tím bych si neporadila. Já potřebuju vyjadřovat konkrétní fakta, myšlenky a něco, co se dá vtělit do jasných a srozumitelných slov. Ale oblíbený básník..., měla jsem mnoho oblíbených básníků během svého života, oni přišli a pak zase odešli, protože jak člověk stárne, tak se mění jeho nálady. Jako dítě jsem milovala Sándora Petőfiho. Já jsem bilingvní a měla jsem moc ráda jeho básně v originále.


I: Jenom, to je maďarský autor?


D: Ano, to je maďarský autor. Můj další takový jazykový zásek byla latina. Protože já jsem už od střední školy toužila po tom učit se latinsky. A taky se mi to splnilo a skoro dvacet let jsem chodila do jazykové školy na latinu, takže mnoho básníků bylo zase těch originálních starých latinských a nebyla bych to já, kdyby to nebyl Martialis, což je takový tehdejší satirik.


Pom: A četla jsi jenom tu zahraniční poezii? Nebo i nějakou českou, či překlady? Překlady asi u tebe nepřichází moc v úvahu, že?


D: Ale jako jo, já jsem toho četla hodně. Ale myslím, že se ptáš spíš na moje oblíbené básníky. Ono totiž, člověk toho na střední škole musel strašně moc přečíst povinně, a tím pádem se mu toho hodně znelíbilo. Taky se mi vždycky líbily takové ty dlouhé eposy, staré. Počínaje tedy Illiadou, kterou jsem četla v jakémsi podivném starém archaickém překladu. A když člověk přečetl prvních deset stran, tak zjistil, že už to taky tak cítí a že si myslí, že by se to jinak ani nedalo říct a dostal se do takového transu z toho a četl dál a dál…


I: A jak ses dostala k tvorbě Alexe Lewise a k Flight of the Noldor, Pádu Gondolinu a těmhle věcem?


D: Jak jsem se k němu dostala, to je taky vlastně dlouhá historie. Protože někdy kolem roku 1995 nám do Tolkienovy společnosti přišla zásilka od Alexe přímo osobně, který nám zaslal tři magnetofonové kazety a zpěvníček ze svého cyklu Pád Gondolinu a z volných písní s tolkienovskou tematikou, které neměly žádný cyklus. Tohle vlastně bylo první setkání s Alexem Lewisem. Nám se ty písničky strašně líbily - hlavně se líbily Bóžovi, který byl úplně nadšený a který je začal postupně překládat a hrál nám je u ohně. A jednou takhle v létě, když jsme byli někde v Moravském krasu, tak Falešné společenstvo najednou pojalo ideu, že by bylo dobré, kdybychom ten cyklus Pád Gondolinu přeložili do češtiny, kdybychom ho nějakým způsobem hudebně pojali a mohli bychom s ním vystoupit příští zimu na TolkienConu. A takhle začala ta naše, řekla bych, vážnější nebo solidnější část vystupování Falešného společenstva. Protože do té doby jsme sice měli už nějaké představení, ale byly to spíš jenom takové hlouposti, právě Bulva Cvalimír nebo jedno představení s Elrondovým žalozpěvem. Ale nikdy to nebyl celý cyklus. A ten Pád Gondolinu byl vlastně první cyklus, který jsme nacvičili a předvedli a měl potom ještě dvě další reprízy, takže byla celkem tři představení.


P: A kde se vzal cyklus Flight of the Noldor? Tedy ten, z něhož jsme v posledních letech mohli slyšet písničky na TolkienConu.


D: No, druhý cyklus Alexe Lewise, který se k nám dostal, je Flight of the Noldor, který slyšeli ti, kteří byli v roce 2012 v Anglii, což byla Eliška (Elsa) a několik dalších lidí. Elišce se strašně líbil, a tak si vyžádala od Alexe podklady - nahrávku a texty a akordy. A před více než dvěma lety se do toho zažrala a začala na tom pracovat, nacvičila všechny písně a potřebovala nějakého posluchače. A ten posluchač jsem byla já. Takže já jsem byla první, kdo slyšel všechny písně tohoto cyklu v Eliščině podání. A na první pohled se mi tedy zdálo, že Eliščino provedení je mnohem lepší, než to Alexovo. Protože Alex má takovou trošku zvláštní barvu hlasu. V Eliščině podání se mi prostě líbily mnohem víc.


I: A jak to s Flight of the Noldor bude probíhat dál? Chystáte něco dalšího? Další písničky, pásmo, muzikál?


D: To je Alexovo pásmo, takže my s tím můžeme dělat jenom to, že budeme případně dál překládat, s čímž počítáme, ale zatím jsme nepostoupili. A jakmile budou další písně přeložené, můžou být nahrané, může se s nimi vystupovat a tak dále. Protože Alex chtěl, abychom nenahrávali písně v anglické podobě, protože on si je chce nahrát ve své vlastní režii.