Poslední, poslední den našeho projektu. A dopadlo to přesně tak, jak se dalo čekat. Polly - Smíšek Delfi-Frodo a Irith - Pipin. No, ale aby to nebylo tak jednoduché, tak Irith měla zase jednou melancholickou a nesmírně rozkecávací náladu. No, přečtěte sami a uvidíte.
Polly - Konečně. Tak tady je to zaručeně dvojice kamarádů- Smíšek a Pipin. Jeden bez druhého jsou takoví normální, ale dohromady jsou dokonalí rebelové. Přesto mám Smíška trochu raději.
Je jako starší bratr, který se o Pipina musí starat a hlídat ho, aby něco nevyvedl (což se mu většinou nedaří - takže něco jako když já hlídám Irith). Ale na druhou stranu je pro každou legraci a často taky nějaký průšvih způsobí sám a Pipina do toho taky namočí. Přijde mi, že by byl schopný pro Pipina udělat cokoliv. Je chytrý, a tak většinou ví, jak se dostat z nepříjemné situace (třeba, když je někdo načapá při krádeži).
A ještě jedna důležitá věc- je to hobit!
Delfi - Frodo prokázal opravdu velkou statečnost a za to ho obdivuji. Je opravdu s podivem, že v průběhu příběhu nezemřel, protože kdybych byla na jeho místě, určitě bych to nezvládla a nebo bych se ještě před tím psychicky zhroutila pod nátlakem Prstenu. Avšak stejně jako každý Sherlock musí mít svého Watsona, bez Sama by Frodo nikdy nedošel tak daleko, byl by ztracený.
Irith - Pipin Bral a samozřejmě i jeho "druhá půlka" Smíšek Brandorád :-)
Co k nim napsat? Znáte mě a náš blog už docela dlouho, takže víte, že hobity miluji a naprosto jimi žiji. A tihle dva jsou prostě kouzelní. Takže víc, než dlouhosáhlým a pro nezasvěcené velice nesrozumitelným článkem o tom, jak jsou naprosto úžasní, se raději vrhnu na krátké (pozn. ehm, tak možná trošku delší, (pozn. po dopsání - tak docela dost delší…)) filozofování. Stejně už o nich všechno řekla Polly, nebo jsme to zmínily v předchozích dnech tohoto challenge (a o Pipinovi se navíc (doufám!!!) určitě zmíní Michell)
Zjistila jsem totiž, že mám ohromné štěstí (i takový smolař jako já), že mám svého Smíška - Polly. Abych řekla pravdu, už si ani nedokážu vybavit, jaký byl můj život před tím, než jsme se skamarádily. Ale vím jedno, byl bezútěšný, pesimistický a prázdný. Až ted mám pocit, že doopravdy žiju. Že mám pro co žít. Krátce předtím, než jsme se doopravdy spřátelily (bylo to lonské Vánoce), jsem byla na pokraji naprostého psychického zhroucení. Neměla jsem kamarády (tedy ne takové, o jakých by se dalo uvažovat jako o "kamarádech") ve třídě se mi všichni posmívali, protože jsem prostě jiná (například mám ráda knížky) a ke všemu ještě zapracovala moje paranoia a fakt, že si všechno až moc beru a hlavně že nedokážu zapomínat (tedy ne, že bych si všechno pamatovala, to rozhodně ne, viz moje známky z jazyků, ale pamatuji si lidské chování. Pamatuji si naprosto přesně, co kdo řekl a co kdo udělal. A díky téhle své vlastnosti mě třeba pořád ještě bolelo něco, co mi kdosi řekl před pěti lety). Kdyby si se mnou tenkrát Polly nezačala povídat a neskamarádila se se mnou, nevím nevím, jak by to nakonec dopadlo.
Ted, co jsem našla svého Smíška, je to úplně jiné. Mám jednoho kamaráda, kterého bych ale nevyměnila za nic na světě, ve třídě se ted posmívají nám oběma a paranoia už prostě nemá šanci, když Polly řekne, že mě ochrání a pomůže mi. A o to jde. Vím, že jsem jako kamarádka naprosto hrozná (mám strašné výkyvy nálady a pravidelně se měním ve strašnou svini, abych pak měla hrozné výčitky svědomí, a Polly mě pak musí z bezpečí mého místa v lavici rvát téměř násilím) a pořád tak úplně nemohu pochopit, jak si mě Polly mohla oblíbit a hlavně, proč stojí při mně i při tom všem, co jí dělám a hlavně, co jí kvůli mně dělají ostatní. Pořád to nemohu pochopit a hlavně tomu uvěřit, nedokážu uvěřit tomu, že by mě Polly opravdu měla tak ráda, že by kvůli mně ztratila všechno ostatní (dřív sice nepatřila mezi třídní hvězdy, ale měla docela dost kamarádů, ted se od ní kvůli mně začali všichni odvracet. Dřív se naši drazí spolužáci opačného pohlaví posmívali jenom mně, ted to už začínají stahovat i na ni).
A od té doby, co jsme začaly blbnout s hobity, se všechno ještě stonásobilo (spolužáci se už před námi bojí vyslovovat věci jako: Hobit, Prsten, nora a mrkev, protože ví, že my reagujeme pro ně nesrozumitelnými hláškami a výbuchy smíchu). Já své role Pipina hojně využívám (je neuvěřitelně příjemné mít někoho, kdo se o vás stará, uklidnuje vás, chrání vás a pomáhá vám) a mám dojem, že Polly se do své role staršího, moudřejšího a zodpovědnějšího Smíška také docela vžila. Už to došlo docela dost daleko - Delfi jednou prohlásila, že vypadáme jako matka s dcerou. Na naší logickou otázku kdo je v tom případě kdo, odpověděla, že já jsem dcera (ve skutečnosti jsem o půl roku starší).
Podle své jedné povídky (pro info, jmenuje se (tedy se pravděpodobně bude jmenovat, pokud nevymyslím nic lepšího, což nehrozí) Otrok Prstenu (se svolením Jeremiáše, autora tohoto názvu) a někdy jí sem také dám), se ale stejně jako Pipin měním občas v dost velkou svini (a to mi Polly připomíná, kdykoliv je to možné) a dost Polly otravuji a dělám si z ní legraci, což mi ale ona pokaždé, pokaždé toleruje, prostě to přeskočí, ani se mi za to nijak nepomstí, počká, až mě to přejde (i následující fáze hluboké deprese a výčitek svědomí) a prostě se mnou blbne dál.
Ano, už jste asi uhodli, že tohle píšu především pro Polly, aby pochopila, jak mě neuvěřitelně fascinuje, že se mnou kamarádí a jak jsem ji za to vděčná (ani nevíš, Polly, jak moc).
Také to píšu proto, že to úzce souvisí s mými nejoblíbenějšími postavami, protože přesně tak se, alespoň podle mě, Pipin se Smíškem chovají. A v neposlední řadě proto, abych dala naději všem těm, co svého Smíška teprve hledají (především Michell a Clarisse). Najdete ho. Třeba ne teď ani příští měsíc, možná ani příští rok, ale určitě ho někdy najdete, mně nalezení toho mého trvalo čtrnáct let. A slibuji vám, že až ho konečně najdete, tak zjistíte, že ty roky hledání rozhodně stály za to. Jen vás musím varovat. To, že najdete takhle "spřízněnou duši" s sebou nese i určitá rizika, především od okolí. Automaticky se na vás budou dívat jako že…. no, víte co (je to prostě proto, že dnešní lidé výraz jako "doopravdové přátelství" a "kamarádská láska" neznají, v dnešním světě zločinu, sexu a násilí prostě už něco tak ušlechtilého, tak nevinného a tak krásného "nemá místo"). Pak už záleží jen na vás. Jste to ochotni podstoupit? Jste ochotni jít proti všem a dál se se svým Smíškem přátelit? Jste ochotni obětovat všechny své přátele jen proto, abyste se mohli přátelit s "ním"?
Polly pro mě tohle všechno udělala a já pro ni. A to je ono, to je to pravé přátelství, o kterém celou dobu mluvím.
Takže ano, miluji Tě, můj Smíšku. A není pro mě důležité, co si o téhle mé větě budou myslet ostatní, pro mě je důležité, že ji pochopíš Ty.
