Statečné (a malinké) srdce - Bitva

Předposlední kapitola a pak už jen epilog! Na scéně se opět objeví Legolas s Filim a pořádně zamávají dějem. A vůbec není jisté, jak to skončí. Zemře Bilbo? Vyhraje Legolas a zajme Gandalfa? Ubrání se trpaslíci a Jezerní lidé přesile? Přidá se Fili na správnou stranu?

---

Předchozí kapitola

Kapitola šestá - Bitva

Mezitím se drak Šmak blížil k Jezernímu Městu. Byla to nepředstavitelná rychlost. Kdybyste na něm seděli, což by se samozřejmě nestalo, ale kdybyste na něm přece jenom seděli, nemohli byste dýchat a rty by se vám vlnily kvůli nárazům větru. Museli by vás na něj přivázat, protože byste se neudrželi, poryv by vás odvál.

Když drak letěl na Jezerní Město, všichni byli strachy bez sebe, jen jeden kronikář zachoval chladnou hlavu a psal. Když si to o několik desetitisíců let později přečetli znalci, spočítali, že drak musel letět rychlostí minimálně 950 kilometrů v hodině! To je více než nejrychlejší dopravní letadlo.

Bard, který stál u Velikého luku, však viděl draka Šmaka jakoby zpomaleně, nehledě na extrémní rychlost. Zhluboka se nadechl a vydechl. Zavřel oči a znovu je otevřel. Napnul všechny svaly na těle a povolil je.

Podíval se svému osudu do tváře a vystřelil. Ozval se zvuk, který je typický pro uvolnění tětivy.

Černý šíp jakoby kouzlem zapadl přesně do černé jamky, kterou před několika sty lety vytvořil jeho předek.

Drak mohutně zavyl. Takovou bolest ještě necítil. Vlastně nikdy necítil žádnou bolest. Proto to pro něj bylo ještě horší. Bolest cítil i psychicky. Ještě nikdo se ho neodvážil zranit takovým způsobem.

Šmak se postupně snášel k zemi a těžce dopadl. Vytlačil tím prach, který se teď snášel k zemi v pravidelných spirálách.

Drak byl mrtvý.

-

Po smrti draka Šmaka nastaly velké oslavy. Bard dostal přízvisko Bard Drakobijce z Girionu a lid si ho zvolil za krále.

Všichni byli šťastni a na tu malou chvíli se zdálo být všechno perfektní.

Ale pak ta chvilka skončila.

Ze severu se najednou ozval strašlivý lomoz. Rohy troubily, nohy dupaly, meče skřípaly, hlasy křičely.

Všichni se ohlédli za zvukem a tam stálo asi tisíc obrovských pavouků z Temného hvozdu.

A v čele toho všeho stáli Fili a Legolas.

První, kdo se vzpamatoval, byl Thorin Pavéza. Začal křičet rozkazy k přípravě k boji, ale všichni tak trochu tušili, že tahle bitva je předem prohraná.

Trpaslíci a lidé si navlékali kroužková brnění, narychlo ještě brousili meče a dýky. Lučištníci si ostřili špičky šípů. Bilbo si navlékl svou mitrilovou košilku, kterou Šmakovi ukořistil, když se vraceli z Dolu do Jezerního Města. Byla krásná, lehká a svého majitele chránila naprosto spolehlivě. Do levé ruky vzal dřevěný štít, do pravé Žihadlo a čekal.

Bylo to velmi dlouhé čekání. Čekal na všechny ostatní, až se ustrojí.

Když v tom spatřil, že se k Jezernímu Městu velmi svižně pohybuje šedá postava na grošovaném koni. Vál za ní dlouhý plášť a v ruce držela postava hůl.

"Gandalf!" zakřičel Bilbo hlasitě. "Je tu Gandalf!"

Ne, že by Bilbo měl nějak moc silný hlas, ale z toho velkého nadšení a radosti mu přeskočil hlas; větu skoro vřískl a ta zazněla průraznou fistulí. To vedlo k tomu, že všichni zastavili svou dosavadní činnost a užasle se podívali směrem, kam pan Pytlík vzrušeně napřahoval svou malou ručku.

Zanedlouho Gandalf Šedý opravdu přijel na svém oři. Všichni jásali a měli radostné obličeje, ale on jediný dobře chápal vážnost této prekérní situace a tvářil se zachmuřeně. Když to lidé viděli, spustil se jakýsi řetězový efekt a také oni zesmutněli.

Čaroděj sesedl ze svého koně, podal jej podkonímu a s Thorinem odešel stranou si o něčem vážně pohovořit. Pak se ohlédl a když uviděl Bilba a Kiliho, čapl je oba a také je odtáhl do jednoho ze stanů.

"Thorine", spustil Gandalf, "jak jste mohl dopustit, aby se vůbec něco takového stalo? Legolas a Fili si podmanili tisíc pavouků z Temného hvozdu! A našich schopných mužů jsou maximálně dva a půl tisíce! To máte dva válečníky na jednoho pavouka!"

Obvyklý Thorin s nosem kapku nahoru se nyní schoval do kouta a na scénu se dostal Thorin provinilý.

Pak se obrátil k Bilbovi a usmál se.

"Milý hobite, zvládl jste to tak dobře, jak jste uměl."

"Osvobodit trpaslíky mi pomohla Tauriel." V podstatě to udělala jen Tauriel, ale to, že použila jeho Prsten se mu zdálo důležité.

"Hele, hele, hele! Já jsem tady taky! Můj ztřeštěnej bratr šikuje armádu a vy tady-" Kilimu docházela slova a zoufale zabořil hlavu do dlaní. "Co mám dělat, Gandalfe? Ten nechutnej, slizkej elf proti mně poštval mýho vlastního bráchu! Až ho potkám, rozmlátím mu hubu! Rozporcuju ho jako ha-"

"Mistře trpaslíku!" oslovil ho důrazně Gandalf. "Když mě budete poslouchat, všechno vysvětlím."

Zanedlouho ze stanu vyšli čtyři osoby a zařadily se do pluku.

Bojiště vypadalo tak, že na jedné straně stálo vojsko Legolase a Filiho. Jezerní Město stálo přímo naproti nim, avšak jeho vojsko se z pohledu protivníků šikovalo "za rohem". Z levé strany totiž čněl skalní masiv. Od toho se velmi dobře odrážel zvuk. Pokud za ním někdo promluvil normální hlasitostí, zvuk se odrazil několikrát od různých stěn a tím pádem to znělo, jako kdyby silně křičelo minimálně pět lidí. Legolas a Fili tedy už teď měli pocit, jako kdyby se za skalní zdí shromažďovalo alespoň deset tisíc velmi dobře ozbrojených válečníků.

Gandalf vyjel z řad na svém grošákovi a vytáhl našeho hobita s sebou nahoru. Zvedl ruce jako dirigent a zašeptal: "Teď."

Dva a půl tisíce mužů, dvanáct trpaslíků, jeden čaroděj, jedna elfka, jeden hobit. Ti všichni napnuli své hlasivky neskutečným řevem. Akustika zapracovala.

Nepřátelé se napřímili leknutím a nervózně se na sebe otáčeli.

Zleva napůl vyběhla a napůl vyjela na koni spousta lidí. V čele jel Gandalf Šedý se zarputilým výrazem a Bilbo Pytlík s vyděšeným výrazem.

"Je váš čas, Kili." oslovil ho Gandalf.

Kili rázně přikývl a vyšel do bojiště. Nejspíš to nemělo být vidět, ale Kili se hrozivě bál. Že pavouci zaútočí dřív nebo že ho bratr neposlechne.

"No tak, Fili!" oslovil ho Kili hlasitě. Jeho hlas se rozléhal po celém bojišti. "Chceš bojovat proti svému vlastnímu bratrovi? Vždyť jsi nejbližší příbuzný, krev mé krve! Chceš ji zradit?"

Fili trochu znejistěl a slzy se mu hrnuly do očí. Pozdně si totiž uvědomil, že opustil své kamarády a hlavně svého bratra, se kterým prožil úplně všechno. Fili udělal jeden krok směrem ke Kilimu.

Legolas to nechápavě a zároveň trochu zděšeně sledoval. "Ou, parťáku, zpomal, kam se hrneš? Právě bojujeme, nemůžeš opustit...nás. Mě."

Fili jakoby se vzpamatoval. "Jasně. Jasně. Jsem tady."

Když to Kili viděl, zhrzeně se rozplakal.

"A tohle je vaše armáda?!" vykřikl sarkasticky Legolas. "Plná ufňukanců?!"

Gandalf hrozivě pozdvihl svou hůl, která se rozsvítila oslnivou září. Od ní se najednou rozběhl půlkruh silového pole, který zasáhl nepřátelské vojsko. Ti byli tlakovou vlnou skáceni na zem. To ještě víc rozzuřilo pavouky, kteří začali jaksi podivuhodným způsobem skákat.

"TOHLE JE JEN ZLOMEK NAŠÍ ARMÁDY!!!" To zaburácel Gandalf hromovým hlasem, který byl zesílen kouzlem.

To sotva. Nejsem zas tak bez rozumu, aby mi nedošlo, že je vás málo, říkal si v mysli Legolas.

Ten se společně s Filim naráz rozběhl a za ním i zbytek "armády". Pavouci se za nimi kolébavě, ale velmi rychle rozběhli.

Zanedlouho se obě dvě obří skupiny srazily a nastal chaos a zmatek.

Bilbo se snažil svým mečem usekávat pavoukům nohy a zároveň je štítem alespoň trochu odrážet.

Gandalf chtěl celou věc nějak srovnat a řídit, ale nešlo to.

Bilba najednou něco zatáhlo pod zátylkem a stáhlo ho to dolů z koně. Dostal surovou ránu do hlavy a v tu ránu se před ním rozprostřela černá tma.

Následující kapitola