Statečné (a malinké) srdce - Epilog

I: Naprosto geniální epilog je konečně tady! U tohohle jsem lehla smíchy.

Takže tohle je poslední část této povídky a, ač je nám to líto, se musíme s Bilbem, Romelou, Kilim, Tauriel a Legolasem rozloučit. Jako další sem budeme dávat Irithiinu kapitolovku Nildanya, která je o našich oblíbených hobitech Smíškovi s Pipinem.

Protože už za chvíli skončíme projekt deseti days a zatím jsme nenašly žádný podobný, máme na Vás prosbu. Zkuste nám nějaké projekty doporučit (pokud tedy chcete slýchat naše kecy i nadále), třeba se do nějakého opravdu vrhneme :-)

---

Předchozí kapitola

Epilog

Legolas si povzdychl. Teprve druhý den jeho práce a už ji nenávidí.

"Lolasi, mě požád vypadává šíp."

"Lolasi, Mervin mi pšestšihnul tětivu!"

"Lolasi, Abínka mě kousla do nosu!"

"No tak, děti, uklidněte se, uklidněte se!" snažil se to kontrolovat Legolas. Ale očividně mu to nebylo nic platné. "Střílet z luku není žádná legrace!"

"Pančiteli! Pančiteli!"

"Copak Rothe?"

"Byla by to legrace, kdybych vás vykastroval svým šípem?"

Statečné (a malinké) srdce - Draze vykoupené vítězství

Poslední kapitola mé povídky. Pak už Vás čeká jen epilog, který se Irith strašně líbí. Takže co se tady stane. Zkrátka o dobře, všichni žili štastně až do smrti… tedy…skoro všichni :)

---

Předchozí kapitola

Kapitola sedmá - Draze vykoupené vítězství

Bilbo Pytlík se probudil a zvedl hlavu. Kupodivu ho vůbec nebolela. Zato pociťoval obrovskou bolest na hrudi.

Opatrně si pomohl na nohy. Rozhlédl se a všude kolem viděl koně a lidi. Bez života. Mrtvoly pavouků ležely na zemi obvykle bez nohou a části jejich těla byly probodány. Na místě rány buď prýštila bílá krev a nebo už zaschla.

Smrákalo se. Nad bojištěm se vznášel zvířený prach a čpělo to tam krví a potem.

Bylo mrtvolné ticho.

Nekonečné ticho.

Ticho bez dna.

Takové ticho, že jste slyšeli svůj přerývaný dech a zdál se vám jako strašný hluk.

Podíval se směrem k Jezernímu Městu. Svítila tam světla! S novou nadějí v srdci vyčerpaně klopýtal za světlem jako hypnotizovaný.

Když byl u brány, sahal si na dno svých nejen fyzických, ale i psychických sil. Střídavě upadal do bezvědomí a zase se probouzel.

Tupá a pulzující bolest při nádechu se při prudším pohybu střídala s vystřelující a pronikavou.

Z dózy svých sil vyhrabal tu poslední a bouchl pěstí do brány.

Pak znovu upadl do zapomnění.

Když se Bilbo sám od sebe probudil, hned první, co si uvědomil, bylo, že všude kolem je bílo.

A bylo mu moc příjemně. Pod hlavou měl měkký polštář a byl přikryt hřejivou dekou.

"No to je dost, že jste se probudil", řekl hlas.

Ten Bilba rozběhl. Čile otevřel oči a zpozoroval Gandalfa. Měl na tváři laskavý úsměv, jako vždy také starostlivé oči, tentokrát plné radosti a zároveň smutku.

"Gandalfe!" zvolal Bilbo. "Omlouvám se! Chtěl jsem se bránit, ale to zpropadené něco mě nechtělo pustit a něž jsem stačil cokoli udělat, tak mě pr-"

"Stop!" zasmál se Gandalf. "Uklidněte se mladý hobite, spal jste tři dny."

"Co se stalo s ostatními? Kde jsou?"

"To vám řeknu až později."

"No tak, Gandalfe! Zasloužím si to!" řekl a udělal na čaroděje psí oči.

"Co jste říkal, že chcete vědět?"

"Kde jsou ostatní? Co s nimi je?"

Gandalf si povzdychl. "První den a už se ptáte na takové chmurné záležitosti. No, ale chtěl jste to vědět. Bombur, Dvalin, Ori a Dori padli při ochraně Thorina. Ale víc vám už říkat nebudu."

Čaroděj se zvedl. "Je to smutné vítězství." zamumlal ještě a s tím odešel.

Vyhráli.

Následující dny ležel ještě Bilbo na ošetřovně si všiml několika věcí. Například toho, že hned vedle něj leží Kili, čehož si při rozhovoru s Gandalfem nebyl vědom. Zjistil, že při boji mu Legolas na levé ruce usekl horní článek malíčku a prsteníčku.

"Ach bože, Bilbo, bojím se!" svěřil se jeden večer Kili. Bilbo se starostlivě zamračil.

"Chtěl jsem - hned jak tohle všechno skončí, samozřejmě - požádat Tauriel o ruku. Ale teď", Kili zvedl svou zavázanou levou ruku obvazem nasáklým krví, "se bojím, že mě odmítne. Že už mě nebude chtít! Vždyť já ani nemůžu nosit správně prsten!"

Bilbo si až teď uvědomil tuto skutečnost. Chyběl mu malíček a prsteníček. Na levé ruce.

"To přece nevadí. Tauriel není idiot, aby odmítla nabídku od takového charismatického mladíka, jako jsi ty. A to, že ti chybí dva prsty! No bóže!"

Kili se usmál. "Díky, kámo." Pak se odmlčel. "Slyšel jsem, že našeho elfíka pověsí. Co je na tom pravdy?"

"Já slyšel, že bude mít nucené práce." pokrčil Bilbo rameny.

"Kdo ví? Třeba bude muset třídit ryby."

"Nebo kydat latríny!" přisadil si Bilbo.

"Nebo-"

"Pšššt!" okřikla je ošetřovatelka. "Copak nevíte, že je tohle místo klidu?"

"Víte, slečno, hned jak jsem se na vás podíval, věřte mi, že moje tělo v klidu nebylo. Jako by tam něco-"

"Proboha, Kili, tohle nemusíme slyšet!" zašilhal očima Bilbo. "A já myslel, že si chceš vzít Tauriel."

Kili se velice zastyděl.

"Nyní vás prohlašuji za trpaslíka a elfku. Ženichu-trpaslíku, můžete políbit nevěstu-elfku."

Bouřlivý potlesk vzbudil dosavadní ticho a rychle zaplnil celý sál. Tleskal i Fili, jako vyléčený svědek Kiliho. Podstoupil speciální kúru Gandalfa Šedého a teď už byl zase normálně oblečen, vlasy jako obvykle rozčepýřené a uši zakulacené. Prostě trpaslík jako buk.

Oslavy trvaly celý týden a Tauriel a Kili pak odjeli na týdenní svatební cestu, která se protáhla na rok. Když se z ní vrátili, byli doprovázeni už dvěma prťousy, dvojčaty Romelou a Fokusem. Nutno říci, že Fokus byl o pár chvil starší než Romela a velmi rád to své mladší sestře připomínal. Fokus byl vysoký jako normální průměrný muž. Silnou postavu zdědil po otci, ale všechny přednosti měl po matce. Výborně viděl na velké vzdálenosti a slyšel každé šustnutí. Měl tedy výborné předpoklady pro lovce a tím se také stal. Jako starší pak vedl lovecký oddíl.

Romela - to zase byla celá Tauriel. Měla krásné dlouhé nazrzlé vlasy, které se leskly na slunci. Zelené oči jí zářily. Jen jednu vlastnost na sobě měla trpaslickou. No, jak to říct...prostě měla - lidově řečeno - bujné poprsí. Všechny elfské ženy jsou víceméně ploché jako žehlicí prkno, ale Romela? Nebylo proto divu, že měla spoustu nápadníků. Jednoho dne však utekla s jedním z nich ze Středozemě a už ji nikdy nikdo

neviděl. Někteří prý říkají, že jí viděli, ale každý ví, že jsou to jen lži.

Epilog

Statečné (a malinké) srdce - Bitva

Předposlední kapitola a pak už jen epilog! Na scéně se opět objeví Legolas s Filim a pořádně zamávají dějem. A vůbec není jisté, jak to skončí. Zemře Bilbo? Vyhraje Legolas a zajme Gandalfa? Ubrání se trpaslíci a Jezerní lidé přesile? Přidá se Fili na správnou stranu?

---

Předchozí kapitola

Kapitola šestá - Bitva

Mezitím se drak Šmak blížil k Jezernímu Městu. Byla to nepředstavitelná rychlost. Kdybyste na něm seděli, což by se samozřejmě nestalo, ale kdybyste na něm přece jenom seděli, nemohli byste dýchat a rty by se vám vlnily kvůli nárazům větru. Museli by vás na něj přivázat, protože byste se neudrželi, poryv by vás odvál.

Když drak letěl na Jezerní Město, všichni byli strachy bez sebe, jen jeden kronikář zachoval chladnou hlavu a psal. Když si to o několik desetitisíců let později přečetli znalci, spočítali, že drak musel letět rychlostí minimálně 950 kilometrů v hodině! To je více než nejrychlejší dopravní letadlo.

Bard, který stál u Velikého luku, však viděl draka Šmaka jakoby zpomaleně, nehledě na extrémní rychlost. Zhluboka se nadechl a vydechl. Zavřel oči a znovu je otevřel. Napnul všechny svaly na těle a povolil je.

Podíval se svému osudu do tváře a vystřelil. Ozval se zvuk, který je typický pro uvolnění tětivy.

Černý šíp jakoby kouzlem zapadl přesně do černé jamky, kterou před několika sty lety vytvořil jeho předek.

Drak mohutně zavyl. Takovou bolest ještě necítil. Vlastně nikdy necítil žádnou bolest. Proto to pro něj bylo ještě horší. Bolest cítil i psychicky. Ještě nikdo se ho neodvážil zranit takovým způsobem.

Šmak se postupně snášel k zemi a těžce dopadl. Vytlačil tím prach, který se teď snášel k zemi v pravidelných spirálách.

Drak byl mrtvý.

-

Po smrti draka Šmaka nastaly velké oslavy. Bard dostal přízvisko Bard Drakobijce z Girionu a lid si ho zvolil za krále.

Všichni byli šťastni a na tu malou chvíli se zdálo být všechno perfektní.

Ale pak ta chvilka skončila.

Ze severu se najednou ozval strašlivý lomoz. Rohy troubily, nohy dupaly, meče skřípaly, hlasy křičely.

Všichni se ohlédli za zvukem a tam stálo asi tisíc obrovských pavouků z Temného hvozdu.

A v čele toho všeho stáli Fili a Legolas.

První, kdo se vzpamatoval, byl Thorin Pavéza. Začal křičet rozkazy k přípravě k boji, ale všichni tak trochu tušili, že tahle bitva je předem prohraná.

Trpaslíci a lidé si navlékali kroužková brnění, narychlo ještě brousili meče a dýky. Lučištníci si ostřili špičky šípů. Bilbo si navlékl svou mitrilovou košilku, kterou Šmakovi ukořistil, když se vraceli z Dolu do Jezerního Města. Byla krásná, lehká a svého majitele chránila naprosto spolehlivě. Do levé ruky vzal dřevěný štít, do pravé Žihadlo a čekal.

Bylo to velmi dlouhé čekání. Čekal na všechny ostatní, až se ustrojí.

Když v tom spatřil, že se k Jezernímu Městu velmi svižně pohybuje šedá postava na grošovaném koni. Vál za ní dlouhý plášť a v ruce držela postava hůl.

"Gandalf!" zakřičel Bilbo hlasitě. "Je tu Gandalf!"

Ne, že by Bilbo měl nějak moc silný hlas, ale z toho velkého nadšení a radosti mu přeskočil hlas; větu skoro vřískl a ta zazněla průraznou fistulí. To vedlo k tomu, že všichni zastavili svou dosavadní činnost a užasle se podívali směrem, kam pan Pytlík vzrušeně napřahoval svou malou ručku.

Zanedlouho Gandalf Šedý opravdu přijel na svém oři. Všichni jásali a měli radostné obličeje, ale on jediný dobře chápal vážnost této prekérní situace a tvářil se zachmuřeně. Když to lidé viděli, spustil se jakýsi řetězový efekt a také oni zesmutněli.

Čaroděj sesedl ze svého koně, podal jej podkonímu a s Thorinem odešel stranou si o něčem vážně pohovořit. Pak se ohlédl a když uviděl Bilba a Kiliho, čapl je oba a také je odtáhl do jednoho ze stanů.

"Thorine", spustil Gandalf, "jak jste mohl dopustit, aby se vůbec něco takového stalo? Legolas a Fili si podmanili tisíc pavouků z Temného hvozdu! A našich schopných mužů jsou maximálně dva a půl tisíce! To máte dva válečníky na jednoho pavouka!"

Obvyklý Thorin s nosem kapku nahoru se nyní schoval do kouta a na scénu se dostal Thorin provinilý.

Pak se obrátil k Bilbovi a usmál se.

"Milý hobite, zvládl jste to tak dobře, jak jste uměl."

"Osvobodit trpaslíky mi pomohla Tauriel." V podstatě to udělala jen Tauriel, ale to, že použila jeho Prsten se mu zdálo důležité.

"Hele, hele, hele! Já jsem tady taky! Můj ztřeštěnej bratr šikuje armádu a vy tady-" Kilimu docházela slova a zoufale zabořil hlavu do dlaní. "Co mám dělat, Gandalfe? Ten nechutnej, slizkej elf proti mně poštval mýho vlastního bráchu! Až ho potkám, rozmlátím mu hubu! Rozporcuju ho jako ha-"

"Mistře trpaslíku!" oslovil ho důrazně Gandalf. "Když mě budete poslouchat, všechno vysvětlím."

Zanedlouho ze stanu vyšli čtyři osoby a zařadily se do pluku.

Bojiště vypadalo tak, že na jedné straně stálo vojsko Legolase a Filiho. Jezerní Město stálo přímo naproti nim, avšak jeho vojsko se z pohledu protivníků šikovalo "za rohem". Z levé strany totiž čněl skalní masiv. Od toho se velmi dobře odrážel zvuk. Pokud za ním někdo promluvil normální hlasitostí, zvuk se odrazil několikrát od různých stěn a tím pádem to znělo, jako kdyby silně křičelo minimálně pět lidí. Legolas a Fili tedy už teď měli pocit, jako kdyby se za skalní zdí shromažďovalo alespoň deset tisíc velmi dobře ozbrojených válečníků.

Gandalf vyjel z řad na svém grošákovi a vytáhl našeho hobita s sebou nahoru. Zvedl ruce jako dirigent a zašeptal: "Teď."

Dva a půl tisíce mužů, dvanáct trpaslíků, jeden čaroděj, jedna elfka, jeden hobit. Ti všichni napnuli své hlasivky neskutečným řevem. Akustika zapracovala.

Nepřátelé se napřímili leknutím a nervózně se na sebe otáčeli.

Zleva napůl vyběhla a napůl vyjela na koni spousta lidí. V čele jel Gandalf Šedý se zarputilým výrazem a Bilbo Pytlík s vyděšeným výrazem.

"Je váš čas, Kili." oslovil ho Gandalf.

Kili rázně přikývl a vyšel do bojiště. Nejspíš to nemělo být vidět, ale Kili se hrozivě bál. Že pavouci zaútočí dřív nebo že ho bratr neposlechne.

"No tak, Fili!" oslovil ho Kili hlasitě. Jeho hlas se rozléhal po celém bojišti. "Chceš bojovat proti svému vlastnímu bratrovi? Vždyť jsi nejbližší příbuzný, krev mé krve! Chceš ji zradit?"

Fili trochu znejistěl a slzy se mu hrnuly do očí. Pozdně si totiž uvědomil, že opustil své kamarády a hlavně svého bratra, se kterým prožil úplně všechno. Fili udělal jeden krok směrem ke Kilimu.

Legolas to nechápavě a zároveň trochu zděšeně sledoval. "Ou, parťáku, zpomal, kam se hrneš? Právě bojujeme, nemůžeš opustit...nás. Mě."

Fili jakoby se vzpamatoval. "Jasně. Jasně. Jsem tady."

Když to Kili viděl, zhrzeně se rozplakal.

"A tohle je vaše armáda?!" vykřikl sarkasticky Legolas. "Plná ufňukanců?!"

Gandalf hrozivě pozdvihl svou hůl, která se rozsvítila oslnivou září. Od ní se najednou rozběhl půlkruh silového pole, který zasáhl nepřátelské vojsko. Ti byli tlakovou vlnou skáceni na zem. To ještě víc rozzuřilo pavouky, kteří začali jaksi podivuhodným způsobem skákat.

"TOHLE JE JEN ZLOMEK NAŠÍ ARMÁDY!!!" To zaburácel Gandalf hromovým hlasem, který byl zesílen kouzlem.

To sotva. Nejsem zas tak bez rozumu, aby mi nedošlo, že je vás málo, říkal si v mysli Legolas.

Ten se společně s Filim naráz rozběhl a za ním i zbytek "armády". Pavouci se za nimi kolébavě, ale velmi rychle rozběhli.

Zanedlouho se obě dvě obří skupiny srazily a nastal chaos a zmatek.

Bilbo se snažil svým mečem usekávat pavoukům nohy a zároveň je štítem alespoň trochu odrážet.

Gandalf chtěl celou věc nějak srovnat a řídit, ale nešlo to.

Bilba najednou něco zatáhlo pod zátylkem a stáhlo ho to dolů z koně. Dostal surovou ránu do hlavy a v tu ránu se před ním rozprostřela černá tma.

Následující kapitola

Statečné (a malinké) srdce - Drak

S menší prodlevou přidávám další kapitolu.

---

Předchozí kapitola

Kapitola pátá - Drak

Družina se stále blíž posouvala k Jezernímu Městu. Jakmile tam dorazila, starosta ji pohostil, dal jí zásoby na cestu a pokračovala stále dál k Osamělé hoře. Cestou tam narazili na malou skupinku dvou Jezerních lidí, kteří měli na úpatí Hory základnu. Pokud by se blížil drak, použijí roh na přivolání jezdců z Jezerního Města. Trpaslíci, hobit a elfka přišli k Osamělé hoře ve správný čas a podařilo se jim odemknout bránu.

"Nyní, pane Pytlíku, počíná váš úkol. Jako jediný jste tu způsobilý provést toto ošemetné poslání. Vy byste tedy měl přinést Arcikam zpátky tam, kam patří." pronesl slavnostně Thorin svým navyklým stylem.

Bilbo tušil, tedy, vlastně dobře věděl, že tento den jednou musel přijít. Nějak se mu nechtělo.

"A jak vlastně poznám ten Asikón?"

"Arcikam!" opravil ho důrazně Thorin. "Je zářivější než miliarda hvězd, krásnější než-"

"Než Tauriel!" skočil mu do řeči Ori. Všichni na něj překvapeně pohlédli v němém úžasu. Kili rozzlobeně vykřikl: "To tedy ne!"

"Spanilá jak hruška nahnilá!" zanotoval Bofur.

Většina trpaslíků se pobaveně rozchechtala. Balin se vložil do popisu Arcikamu: "Prostě, až ho uvidíš, tak ho poznáš. Hned budeš vědět, že je to on." řekla přátelsky se na něj usmál. S tím se ale Bilbo moc nespokojil. Věděl, že trpaslíci mu víc už nepoví, jenom se demonstrativně ušklíbl.

"No, jde někdo se mnou?" Kili a Balin alespoň nervózně přešlapovali, ale zbytek trpaslíků se nenamáhal ani předstírat zájem.

"Já půjdu!" vykřikl rozhodně ženský hlas a všichni se za ním otočili. Bilbo byl překvapený, nečekal, že s ním někdo půjde.

"Ne!" vykřikl okamžitě Kili. "Ty jsi se zbláznila? Vždyť tě může sežrat drak!"

"Nebo spálit", dodal energicky Bofur. "Naplní si krk ohněm a puf! - je po tobě a ani nemrkneš. Snad ani o kosti se starat nemusíš!"

"Hele, Tauriel. Kdyby tam šel někdo schopnější, tak nic neřeknu", pokrčil rameny Kili.

"Ale tenhle prostě-"

"Ale tenhle prostě co?!" vykřikl Bilbo. "Už toho mám plný zuby! V jednom kuse do mě rejete, utahujete si ze mě a ponižujete mě! Sami jste si mě vybrali!"

"Vybral si vás Gandalf, ne my!"

"Tak dost!" Thorinův hlas se několikrát hrozivě ještě ozýval o úpatí hor. "Dovnitř půjde pan Pytlík - povinně, Tauriel, když chce a Kili, aby neměl nervy. Všichni spokojení? Fajn. Vy ostatní zůstanete tady a vy už jděte! Nechci tu strávit celou noc."

Trojice stála zaraženě na místě.

"Huš!" Lekli se a vklouzli dovnitř.

Hned jak vešli, obklopil je nevábný puch schnoucí krve a hnijícího masa. Kili a Bilbo pokrčili nos nad zápachem, ale Tauriel zaujatě pokračovala dál. Mužská dvojice ji dohonila, až se všichni octli na něčem, čemu by se metaforicky dalo říkat útes.

Stáli totiž na jakémsi výklenku, pod kterým se rozprostíralo moře. Totiž moře ze zlaťáků a drahokamů a dalších vzácných předmětů. Bylo to nepředstavitelné bohatství a podle toho se také hobit, elfka a trpaslík tvářili. Pusa dokořán a oči divoce vykulené. Stáli tam jak tvrdé Y, ne-li měkké.

Jako první se vzpamatoval Bilbo: "Co budeme dělat?"

Touhle větou jako by je probudil z transu.

Kili a Tauriel si klekli, seděli tam všichni jako dědečci Hříbečci a vzrušeně rokovali o plánu, jak ukrást Arcikam. Thorin by pravděpodobně preferoval frázi "vrátit zpátky", ale teď si z toho hlavu dělat nemuseli.

"Já mám nápad!" vykřikl Kili.

"Pšš!" okřikl ho Bilbo ve stejnou chvíli jako Tauriel.

Kili vysvětlil plán a Tauriel rozdělila úlohy. Už se chystala odběhnout na určené místo, ale Bilbo jí zastavil.

"Za jak dlouho tam doběhneš?"

"Tak dvě minuty."

"A oni?"

"Sedm, maximálně osm."

"Fajn."

Bilbo si nasadil Prsten a schválně dělal, JAKO, že nechce, aby dělal hluk, ale ÚMYSLNĚ ho dělal, jestli mi rozumíte. Po chvíli to už drak nevydržel a otráveně vydechl:

"Já vím, že tu jsi, ty nešikovný zloději!" Byl to hrozivý hlas. Hluboký, znělý, kloktavý, plný nenávisti a smutku lidí. Zněly v něm všechny výkřiky obětí, které se staly jeho potravou.

Bilbo měl pocit, jako kdyby ho polil mráz a horko zároveň a stáhly se mu všechny vnitřnosti do velikosti seschlé švestky. Ztuhl od hlavy až k patě, vykuli oči a zatajil dech.

"Já - já nejsem žádný zloděj!" dodal si odvahu silným hlasem. "Nemohl bych vaši obrovitost okrást o váš ctěný poklad! Chtěl jsem se jenom na vás podívat, jestli jste opravdu tak ohromný, jak vyprávějí pověsti. Nevěřil jsem jim!" Poslední větu skoro hrůzou vypískl.

"Kdo jsi?" opáčil Šmak. Vůbec Bilbovi nevěřil - samozřejmě, že nevěděl, že se jmenuje Bilbo, ani netušil, že je to hobit.

"Jsem ten, kdo chodí neviděný. Jsem hledač stop, ničitel pavučin a moucha s žihadlem. Byl jsem vybrán kvůli šťastnému číslu."

"Rozkošné tituly!" ušklíbl se drak. "Ale šťastná čísla vždycky nevycházejí."

"Jsem ten, kdo pohřbívá své přátele zaživa a topí je, a zase je zaživa vytahuje z vody. Přišel jsem ze dna pytle, ale v žádném pytli jsem se neocitl."

"Tohle už nezní tak věrohodně," odfrkl si výsměšně Šmak. "No, zloději, nudím se. Myslím, že by mi prospělo malé povyražení v podobě předkrmu. Co ty na to?"

Bilbo se otřásl.

"Vaše velikosti, nejpřednější ze všech katastrof, vůbec nechápu, o čem to mluvíte." ošíval se Bilbo a očima vyhledal svoje chodidla.

Drak Šmak zahřměl jako hrom. "Nehraj se mnou tyhle hloupé hry, ty topiči svých druhů! Myslíš si, že nevím, že tu s tebou byl elf a dokonce ještě trpaslík?! Už jenom ze slabého pachu se mi dělá špatně!"

"Vaše velkoleposti, nemyslím, že by nebylo dobré mě sníst! Já...mám...červy! Ve střevech! Spoustu červů, za malou chvíli by bylo po vás, kdybyste mě snědl!"

Drak naklonil hlavu na stranu. "Možná to je pravda a možná taky ne." Šmak se odmlčel. "Zloději, vyprávěj mi nějaký příběh."

Bilba to zarazilo. "P-příběh?" Není v tom nějaká lest? No co, výborná příležitost, jak nasbírat čas.

"Dobře, jak si vaše Velkolepost přeje! Byl jednou jeden trpaslík jménem-"

Najednou se ozval hlasitý zvuk rohu. Ze všech děr, o kterých Šmak věděl, nebo nevěděl, vybíhala spousta lidí, mezi nimi samozřejmě i Tauriel. Ta na něho stačila spiklenecky mrknout.

"Stůj, Šmaku! Jsi obklíčen!" vykřikl Herlon, kapitán bojových jezdců s meči, kteří moc bojoví nebyli, ale pro tuto příležitost nebyli špatní.

Drak Šmak se rozčíleně nadouval, skrz kůži byl vidět pomalu rozpalující se oheň ve voleti. Herlon zakřičel:

"SCHOVAT!"

Drak naplnil své plíce vzduchem a společně s žhnoucím ohněm jej vydechl.

Celá obrovská místnost plná zlatých šperků, drahokamů a lesklých kamenů byla pohlcena Šmakovým ohněm. Ti, co se špatně schovali, byli zasaženi a váleli se v bolestech, aby uhasili žhavý element.

"Jsi rozzuřený, Šmaku?!" zvolal bojovně Herlon. Trochu nedomyšlená otázka, samozřejmě, že byl rozzuřený. "Pročpak si to nevyřídíš s námi?! Pojď na nás, pojď! Vybij si na nás svou ZLOST!" Poslední slovo vykřikl ještě hlasitěji, pokud to ještě bylo možné.

Drak Šmak se užuž vrhal na "bojovníky", v podstatě podle pokynů Herlona, ale pak ho něco zarazilo. Který člověk s alespoň malou troškou pudu sebezáchovy by pokoušel rozběsněného draka? Jakéhokoliv draka. Rozhodl se tedy proto pro pomstu.

"Ne, ne, Herlone, kapitáne jezdeckého vojska, pokud se tomu vojsko dá říkat. Já, drak Šmak, ochránce Pokladu a Arcikamu tě přeci nebudu poslouchat jako nějaký otrok! Kdepak, letím do Jezerního Města. Ano! Tam poletím a všechno spálím do základů! Jsem smrt! A smrt, ta se k vám blíží!"

A s těmito děsivými slovy odletěl.

Bilbo se čile vyhrabal ze svého úkrytu.

"Výborně! To bylo rychleji, než jsem čekal. Jak jsi to dokázala?"

Tauriel se jen skromně usmála. "Běžela jsem snad nejrychleji v životě. Hned jak jsem dorazila na základnu, zatroubili a přidali vzkaz pro Barda. Jezdci přijeli do pěti minut a cestou ještě zpravili Barda o našem plánu. Pak mně vyzvedli a jeli jsme."

"Právě! Byli jste tak rychlí, že ani nedošlo na Kiliho část plánu." Kili měl totiž zaujmout drakovu pozornost, pokud by se Šmak vrhl na Bilba.

"Teď musíme jen doufat, že se Bard trefí."

Následující kapitola

Statečné (a malinké) srdce - Zrádce

První kapitola "prodloužené verze" :-) Situace se nesmírně zkomplikuje a Legolas pořádně zamává celou družinou (samozřejmě v negativním slova smyslu). A navíc trpaslíci pomalu dojdou k Jezernímu městu a vědí, že už je čeká jen Šmak. Jak tohle jen může dopadnout?

---

Předchozí kapitola

Kapitola čtvrtá - Zrádce

Tauriel se zhluboka nadechla a pak vypustila všechen vzduch. Cítila se tak volná! Byl to úžasný pocit. Jakoby byla celý svůj život svázaná v jakýchsi poutech a teď je konečně někdo povolil. Dokonce i navenek to bylo vidět. Její chůze byla rázovitější, výraznější a uvolněnější. Často se smála, vtipkovala s trpaslíky a Thorin jí i překvapivě vyložil plán jejich znovuzískání starého sídla dávných předků.

Bylo krásné, že se nemusela hlídat. Předtím, mezi elfy, musela skrývat své emoce a city. Nemohla vyjádřit svůj názor, aniž by si nevysloužila hubování elfů, kteří byli výše v hierarchickém žebříčku.

Ale všechno tohle, to bylo teď za ní. Pomáhala trpaslíkům lovit zvěř na obživu a ti se cítili mnohem lépe, když mezi nimi byl někdo...někdo starší. Nebylo to jako u Gandalfa, samozřejmě, to se nedalo srovnávat, ale Tauriel měla na atmosféru ve "smečce" určitě velký vliv.

Hodně času trávila s Kilim, to bylo snad jasné. Rozuměla si s ním. Ale to je slabé slovo. Měli toho spoustu společného; vlastně se už ani jeden nedivil, když zjistili, že myslí na stejnou věc. Rozdílný věk? Pchá! Věk je jenom číslo a stejně vypadala Tauriel mladší, než Kili. A rozdílná výška? Z té si často dělali legraci nejen ostatní trpaslíci, ale i oni sami.

"Je to sice divný, ale vedle mě vypadáš", Tauriel naoko zaváhala, "skoro jako trpaslík!" Kili se rozesmál a věnoval jí polibek.

"Ach bože, Kili, nemůžete si to nechat na potom?" protočil oči Fili.

"A kdy na potom?", namítl Kili a udělal rozmáchlé gesto rukou. "Nikdy nemáme chvíli pro sebe!"

"Ó, vy chudáčci!" zvolal Bofur a spráskl ruce. Všichni trpaslíci se jako na povel rozesmáli a popadali se za břicha. Bombur se dokonce svalil na záda a nemohl se dostat zpátky na záda, protože mu v tom zabraňovaly faldy.

"No tak!", napomenul je hlasitě Thorin. "Elfko! Vidí tvé bystré oči Osamělou horu?"

Tauriel se neochotně odtrhla od Kiliho a hbitě vyšplhala do koruny jednoho ze stromů.

"Tyčí se na severozápadu! Vrcholek není vidět!" křikla dolů ke skupině trpaslíků.

"Ten není vidět nikdy", zabručel Balin. "Když ji maloval náš malíř, vrcholek si musel domyslet."

Tauriel se rychle svezla dolů po kmeni a s vlajícími vlasy lehce dopadla na hliněnou cestu.

"Jdeme!" zavelel Thorin Pavéza a všichni se rozkolébali určeným směrem. Všichni byli uvolnění, jen Tauriel si dělala starosti. Měla pocit, že je někdo pozoruje, sleduje. Každou chvíli se nervózně ohlížela, slyšela tichý šustot listí. Šla poslední, takže si nikdo ničeho nevšiml. Bilbo by obyčejně něco zaznamenal, ale byl stále hluboce uražený kvůli té záležitosti s pánvičkou a Prstenem.

"Něco se mi nezdá...", zamumlala si pro sebe.

"Děje se něco?"povytáhl starostlivě obočí Kili, který kráčel před ní.

"Říkám, že se mi něco nezdá."

"Co se ti nezdá?" zamračil se.

"Pořád za námi něco šustí", vysvětlovala horlivě. "Jako kdyby nás někdo sle-ÁÁÁ!!!"

Ze silné dubové větve seskočil blonďatý elf a sejmul Tauriel, div, že jí nezlomil vaz. Když v něm trpaslíci poznali Legolase, rozběhli se a těžce s nárazy se vršili na hromadu, kde úplně vespod ležela Tauriel, rozpáclá jako žába.

Thorin se samozřejmě nezapojil, byl to vážený a důležitý trpaslík, a začal sjednávat pořádek. Vytáhl všechny trpaslíky na nohy, nařídil jim, aby meči mířili na Legolase a promluvil: "Co ty tady děláš?!"

Elf, který ještě hluboce oddychoval, se na něj zespoda podíval modrýma očima. Nic neříkal.

"Odpověz! My tě tady nechceme!" osopila se na něj Tauriel, která se už zvedla a též navedla směr svého šípu na Legolase. "Nikdo se o tvoji přítomnost neprosil!"

"Thranduil mě poslal jako špeha. Chtěl vědět, co děláte. Ale protože tě mám rád, Tauriel," Kili si nespokojeně odfrkl a Tauriel naštvaně pohodila vlasy, "řekl jsem vám to a chci vám pomoct."

"Ó, jak šlechetné!" vyštěkla ironicky Tauriel.

"Takže něco jako dvojitý agent?" navázal na ni stejným způsobem Bofur.

I když to byla řečnická otázka, Legolas se zamyslel, bylo to hodně vidět, a nakonec odpověděl podle očekávání: "Jo."

"No, bezva", utrousil Fili. "Máme tady zamilovanýho agenta, kterej je ještě ke všemu debil." Thorin se na něj zadíval pohledem to-jsi-nemusel.

"Dobře", protáhl Thorin panovačně. "Můžeš s námi být, ale budeme si klást podmínky."

"A to jaké?" vyhrkl Legolas dychtivě a nedočkavě.

"To uvidíme!" odsekl Pavéza a mávl rukou směrem, kterým předtím šli: "Pojďme! Do Jezerního Města musíme dojít do dvou dnů, na víc nám zásoby nevystačí. Rychle!"

Legolas se tedy vydal na záhadnou cestu s trpaslíky, hobitem a ještě další elfkou. Thorin se neustále zlobil, protože elf měl lehčí chůzi a šlo mu lépe běhat než trpaslíkům. Nikdo se k němu moc neměl až na Filiho. Nejdřív se mu Legolas nelíbil, ale pak ho na něm začalo něco fascinovat.

Proto se s ním dal do řeči. Samozřejmě tak musel provádět potají, v noci, nebo když se nikdo nedíval. Šeptali si a hihňali se. Povídali si hlavně o bojových technikách, to měli společné; byli to oba válečníci. Legolas mu poradil například, jak se zamaskovat na pusté planině, aby vás nikdo neviděl, nebo jak zabít goblina na tisíc a jeden způsob.

Brzy začalo na Filim být vidět, že je ovlivňován. Vstával brzy, aby si stačil upravit kštici a pročesat plnovous. Když měl v noci hlídku, vyřezával si kudlou z klacíku, který si našel, pružný luk. Čím dál tím méně spal a pozoroval hvězdy. Den trávil tím, že běhal napřed a cvičil si své oči. Bylo to sice k neuvěření, ale zdálo se, že dokonce i uši se mu začaly špičatět. Vlasy mu zbledly, vousy začaly vypadávat. Nosil méně vrstev oblečení a velmi výrazně zhubl.

Legolas byl upřímně potěšen, že má jakéhosi učedníka, který mu pozorně naslouchá a obdivuje ho. Ochotně mu pomáhal s výrobou luku a dokonce mu i půjčil nějaké šípy. Procvičoval ho tedy i v lukostřelbě. Vypadalo to, že Fili pro to byl jako stvořený.

Ovšem trpaslíci se od něj odvrátili. Nebavili se s ním, byl jim ukradený.

A nejvíc to ovlivnilo Kiliho. Vždyť to byl jeho vlastní bratr! Ne, že by neměl rád elfy, s jednou v podstatě chodil, ale bolelo ho na duši, že ho opustil jeho vlastní bratr. Kili se jednou večer rozhodl se svým sourozencem promluvit.

Fili seděl na malém chomáčku zelenošedého mechu a hleděl k obloze. Kili si vzpomněl na jejich oblíbenou hru z dětství a opatrně našlapoval. Měl v úmyslu se k Filimu přiblížit a vylekat ho. Byl od něj teprve asi deset metrů, když v tom se od Filiho ozvalo:

"Slyším tě, drahý bratře, nebuď blázen. Mé uši jsou jako olifantí boltce. Všechno slyším! Mé oči jsou jako sokolí bulvičky. Všechno vidím! Moje ruce jsou jako krtčí tlapky. Všechno cítím! Můj nos je jako kachní-"

"Proboha, Fili!" prudce ho přerušil Kili. Opravdu nehodlal slyšet jako co kachního je jeho nos. "Vzpamatuj se! Copak ti ten elfskej mizera vymyl mozek?!"

Fili jen pomalu otočil hlavu ve směru Kiliho, jako by se ho nařčení vůbec netýkalo. Nechápal, že jeho bratr o něj má strach.

"Ne. Jen mi otevřel oči. Copak nevidíš, kolik je toho kolem tak krásného? Třeba tenhle krásný brouček." řekl a ukázal na chrobáka, který má obyčejně černou barvu, ale tenhle se leskl tmavě modře. Vylezl Kilimu na botu. Ten ale už byl tak dopálený, že bez jakýchkoliv okolků brouka zašlápl až to hlasitě křuplo.

Filimu to vyrazilo dech a vyděšeně zíral na chrobáka - nebo spíš to, co po něm zbylo.

"Cos' to udělal?" Nechápavě se podíval na Kiliho. "Cos' to udělal?!" Hystericky zacloumal Kilim za ramena. "Vždyť mohl ještě žít!"

"Koho to zajímá, byl to jenom pitomej brouk! Lez mi po noze, tak jsem ho zašláp, no a co!" rozmáchl ruce ve velikém gestu

"Ty jsi takový surovec!" obvinil ho Fili. "A byl jsi takový vždycky. Už jako malý jsi zabíjel nevinné živočichy. Nesnáším tě!"

Kili s trhnutím odskočil, skoro jako by ho odrazilo nějaké silové pole. I když to na něm možná nebylo tolik vidět, tahle věta ho hluboce zasáhla.

Jeho vlastní bratr se proti němu otočil zády - a to všechno kvůli Legolasovi.

Ještě tu noc se Fili vydal za Thorinem.

"Ehm, ehm." odkašlal si, aby na sebe upozornil. Thorin unaveně vzhlédl a když spatřil trpaslík-elfa, protočil očima.

"Už jsem skoro spal." oznámil tvrdě.

"Tohle nepočká." řekl neústupně Fili.

"Copak tě trápí?" protáhl Thorin přehnaně sladkým hláskem. Fili jakoby nezaznamenal naprosto očividný sarkasmus a ironii v Pavézově hlase.

"Nic mě netrápí. Chtěl jsem se jen zeptat-" Na Filim bylo vidět, že tahle věc mu už dlouho leží na srdci. "Prostě jsem chtěl oznámit, že odcházím ze skupiny."

Thorinovi málem vylezly oči z důlků, tak byl překvapený. Tauriel, která hlídkovala zažívala podobnou reakci.

"Cože?!" vybuchl Thorin. "To si děláš legraci, to prostě nemůžeš!"

V táboře začínal být neklid. Trpaslíci se budili a hobit jakbysmet.

Thorin byl vzteky bez sebe, rázovitě pochodoval sem a tam, přičemž dupal jako slon. Hluboce se nadechoval a vydechoval, svaly na rukou se mu napínaly a čelistmi o sebe třel tak vehementně, že by si člověk pomyslel, že si brousí zuby. Byl to nesnesitelný zvuk.

"Ale ano, můžu", opáčil drze Fili. "Pečlivě jsem si pročetl smlouvu a stojí tam, že účastník poutě má právo opustit družinu, pokud splatí finanční poplatek ve výši 1000 zlaťáků. Ty jsou tady", vyprskl a hodil objemný měšec Thorinovi do klína. "Nashle. Bylo mi s vámi docela dobře." rozloučil se a odešel. "Docela." zdůraznil Fili zamumláním pod vousy důležitou část věty. To už ho ale nikdo neslyšel. S Legolasem se vzdalovali rychleji, než by člověk očekával, směrem ke Zvadlému vřesovišti.

Trpaslíci, hobit a elfka na ně vyjeveně zírali.

"No, to je tedy něco", utrousil Bilbo, ale hned si vysloužil káravý pohled od Thorina.

"Je nás zase čtrnáct, jako předtím. A vlastně je to dobře. Ten protivný elf už mi šel dost na nervy. Stejně tak Fili." Thorin se snažil sám sebe uklidnit broukáním nějaké melodie. Když na sobě ucítil pohled Bilba, rozkřikl se na něj.

"No co koukáte! Běžte radši spát! Zítra mám v plánu dojít do Jezerního Města."

Pan Pytlík se podle rozkazu vydal na kutě.

Následující kapitola

Statečné (a malinké) srdce - Svoboda

Tak další, trochu kratší kapitola. Tady končila původní verze.

---

Předchozí kapitola

Kapitola třetí - Svoboda

Asi o hodinu později se Tauriel objevila se saněmi, které táhla. Na nich byly položeny balíky sena. Když procházela kolem stráží u venkovní brány, divně na ní zíraly.

"No co?", pokrčila Tauriel rameny. "Koně se potřebují najíst. Jo, a nedivte se, projdu tady ještě několikrát." usmála se nevině a pokračovala dál. Se saněmi zamířila směrem ke stájím, ale místo, aby vyložila balíky, zajela ještě dál. Vyhledala neviditelnou ruku a stáhla Prsten. Na balících se objevil Bilbo, který zatím pořád ještě spal. Elfka mezitím opravdu vyložila balíky sena, aby to nevypadalo podezřele a nakrmila jimi koně. Díky bohu, že jich mají přes pět set.

Uslyšela slabé zasténání a otočila se. Byl tam pan Pytlík - kdo jiný - a držel se za hlavu.

"Kde to jsem?" vydechl a pomalu se zvedal.

"U koní", odpověděla pohotově Tauriel.

"Cože?!" vyděsil se.

"Klid, klid", utěšovala ho Tauriel.

"Kde mám Prsten?"

"Tady, mám ho v ruce."

"Vrať mi ho!" vykřikl a začal se po něm sápat a vztahovat po něm malé hobití ručičky.

"Promiň, kamaráde." Tauriel vytáhla starou dobrou pánvičku. Bang! Promiň. Ale jinak bys mi ho nevydal. A omluvám se i dopředu. Asi tě budu muset praštit ještě tak sedmkrát.

Vracela se s velkými saněmi zpátky k bráně a přemýšlela, koho vyzvedne teď. Asi by měla napoprvé vzít Thorina. A Balina. A ještě možná někoho lehčího, třeba Noriho.

Jak řekla, tak i udělala. Stráže se na nic neptaly, ona vesele převážela trpaslíky. Jeden po druhém. Nori se mezitím postaral o Bilba - v jistém smyslu. Vozila vždycky tři, takže jí jeden zbyl sám. Samozřejmě si nakonec nechala toho nejlepšího. Kiliho.

Když procházela kolem stráží, Leuther si odkašlal. Tauriel nevinně zvedla hlavu a zářivě se na něj zazubila falešným úsměvem.

"Copak?" zakřenila se s úšklebkem od ucha k uchu.

Leuther se kousl do rtu. "Ále nic", prohodil podezřívavě s přivřenýma očima. Tauriel pokrčila rameny a s nezájmem pokračovala v cestě. "Já jen", nadhodil Leuther, "že už vezeš šestou várku. Není to nějak moc?"

Tauriel si odfrkla. "Vždyť máme víc než pět set koní."

"A co že ses do toho najednou tak pustila?" Leuther udělal několik kroků vpřed a zpříma se podíval elfce do očí. Tauriel zakroutila očima.

"Eehm, nikdo to nechtěl udělat. Hele, už musím jít, koně čekají." Naštvaně vykročila, ale znovu ji někdo zastavil.

"Tauriel!" To nebyl Leuther. Ani Legolas.

"Legolas mi o tobě podal zprávu." Elfka se pomalu otočila. Nestál tam nikdo jiný než sám Thranduil.

"Vážně? A jakou?" opáčila drze.

"Že napomáháš našim nepřátelům."

Tauriel by se v té chvíli krve nedořezal. Naskočila jí husí kůže, v žaludku jakoby měla ledovec. Sklopila hlavu.

Leutherovi a druhému ze stráží spadla čelist půl metru pod zem.

"Myslím, že je ti jasné, proč jsem tady", protahoval Thranduil. Každá mezera mezi slovy trvala alespoň deset vteřin, všechno to bylo strašně utahané.

Tauriel ještě víc sklopila hlavu, pokud to mohlo být vůbec možné.

Najednou ale zařvala: "KILI, UTÍKEJ!!!"

Z haldy sena vyskočila halda vzduchu a zdrhala bránou do volné krajiny. Všichni trpaslíci byli volní. Hobit byl volný.

"Vykazuji tě z našeho království. Běž a nikdy se nevracej."

I ona byla volná.

Následující kapitola

Statečné (a malinké) srdce - Útěk

Takže druhá kapitola je tu! Moc mě potěšily vyše ohlasy na tu první, snad se tedy i tato bude líbit. Situace se zkomplikuje a navíc, objeví se tu podrazácký Legolas!! (Trpím stejným antielfským komplexem jako Irith s Polly).

Čtěte, a uvidíte.

---

Předchozí kapitola

Kapitola druhá - Útěk

Kili by přísahal, že se mu na vteřinu zastavilo srdce, když poznal onu elfku, která ho okřikla za zpěv písně.

Elfka rychle oddechovala, kousala se do rtu a pak vyhrkla:

"Jdete špatně. Otočte se. Musíte dolů do sklepení."

Bilbo vykulil oči, stejně tak jeho zbylých třináct společníků. Všichni se zastavili v pohybu a vyděšeně zírali na elfku.

Jako první se vzpamatoval Fili: "Pojďte, rychle!"

Trpaslíci jakoby se probudili z transu a uháněli pryč. Až na Kiliho, který stále zbožně visel pohledem na elfce.

"Tak pojď, ty zaláskovanej", zatahal Fili Kiliho za rukáv. Kili trhl hlavou.

"Jo, jo, už jdu." Vykročil, ale ještě se ohlédl po krásném stvoření. V chůzi nohou nahmatával zem, ale žádná tam nebyla. To si ale uvědomil příliš pozdě a svalil se ze schodů.

Jeho valící se tělo vrazilo do hromady postavených halaparten, které se z ohlušujícím rachotem svezly k zemi.

Všech čtrnáct spiklenců s úděsem oněmělo.

"UTÍKEJTE!!!" zaburácel Bilbo a všichni se rozběhli směrem do sklepení.

Až na Kiliho. Ten se se sténáním převaloval na zemi, tvář zkřivenou do bolestné grimasy a držel se za rameno.

"No tak, Kili, pojď!" zavolal na něj jeho bratr.

"Já-já nemůžu!" kroutil se bolestí Kili.

Fili vypustil z úst jakýsi odfrk a rozběhl se ke Kilimu.

Najednou ale ze všech stran začali vybíhat elfové. Elfové se zbraněmi, elfové bez zbraní, elfové s umaštěnými pusami, elfové s čistými pusami, elfové stále se smějící i elfové rozzuření.

Všichni ti se na ně vrhli a nedali jim možnost pohybu.

Bilbovi se začal bortit plán před očima. Ještě, že si stačil nasadit Prsten a odkutálet se pryč od všeho toho zmatku do zákoutí. Vyčerpáním opřel hlavu o zeď a přivřel oči. Byl vystrašený, hladový, zmatený, nešťastný, rozzlobený - až z toho všeho, chudinka, omdlel.

Bofur vstal na nohy. Hrome! Krucinálfagothernajsfix!!! Jsou zase zpátky tam, kde byli. Gandalf jim říkal, Cesta tam a zase zpátky. Měl pravdu, ale v tomto ohledu to asi nemyslel.

Kdyby tady tak Gandalf byl, posteskl si Bofur. Přišel by, všechno by se urovnalo a oni by mohli jít dál. Nebo zpátky? Ani nevěděl, co chce. Nebyl si jistý, jestli chce pokračovat v nebezpečné honbě za pokladem, anebo se raději vrátit do Modrých hor. Čeká tam na něj manželka a dvě děti. Spokojeně si žili, dokud je nesvolal Thorin se svým bláznivým nápadem. Nejdřív byl Bofur nadšený, asi jako každý trpaslík, který uslyší o bohatství, ale když si teprve uvědomil, do čeho se pouští, bylo už pozdě.

A s tím únikem odtud byli blízko. Tak blízko!

S pošramocenou náladou se uložil k neklidnému spánku.

Mezitím se Kili probíral a okamžitě ucítil prudkou bolest v rameni, která ho svou silou jakoby přemlouvala, aby spal dál. Pohnul roztřesenými víčky a uviděl známou elfku.

"To jsem v nebi?" zašeptal.

Elfka se pouze usmála a přiložila mu listový zábal na rameno.

"Máš zlomenou klíční kost." oznámila mu, jako kdyby se nechumelilo.

"Jakou kost?" nechápal Kili. V životě o nějaké klíční kosti neslyšel.

"Klíční. A teď spi." Už se chystala odejít, ale Kili ji zarazil.

"Počkej!" zvolal. "Jedno nechápu. Ti tví pošahaní kámoši nás nejdřív zavřou, pak nám pomůžeš, pak nás znovu zavřou a teď mi zase pomáháš! Nedává to smysl!" povzdechl si.

Elfka se naklonila a s přivřenýma očima mu pošeptala do ucha: "Věci nemusí dávat smysl." a políbila ho na čelo.

Kili jen vykulil oči a spadla mu čelist, protože nic jiného v té chvíli udělat nedokázal. Hýbat se mu nedovolilo zranění a mluvit nešlo zase z jiného důvodu. Víte z jakého. Stačil ze sebe jen vyrazit: "Díky." Po chvíli dodal: "Jak se jmenuješ?"

Elfka se jakoby vítězně usmála a odpověděla: "Tauriel." Kili stačil jen mrknout a už byla pryč.

Tauriel seděla na schodech a přemýšlela. Přemýšlela, jestli by doopravdy měla pomáhat trpaslíkům. Kvůli tomu, co cítila ke Kilimu, určitě. Ale záleželo v podstatě jen na tom, co na to řeknou ostatní. A bylo jí jasné, že nadšením skákat nebudou. Co skákat, budou zuřit! V nejlepším případě jí Thranduil vyžene a bude muset žít na vlastní pěst někde v lese. Nebo se přidružit k...někomu.

Ale hlavou jí vrtala ještě jiná věc. Kdo byla ta malá mužská postava, která to celé řídila. Očividně skupinu znala a oni znali ji. Vedla celou akci "Úprk". Navíc, nebyl to člověk. Nebyl to ani elf. A dokonce to nebyl ani trpaslík!

V hlavě se jí začal rýsovat plán, co kdyby. Jak zachránit trpaslíky z kobek. Třeba i s pomocí toho Maličkého.

Rozevřít mříže - nemožné. Vypáčit zámek - ještě víc nemožné. Sehnat klíč - možné, ale neproveditelné. Dobře věděla, že klíče od žáláře se hned po stájích střeží nejpřísněji. Hlídají je alespoň čtyři elfové a na ty je jednoduše krátká. Ne bojovými triky, ale letitými zkušenostmi. Je jí teprve šestset roků, zatímco těm páprdům dole určitě tak přes tisíc let. I když, Molion pro ni měl vždycky slabost. Její dumání přerušilo odkašlání. Tauriel vzhlédla.

"Ahoj", zamumlala sklesle příchozímu.

"Nazdar!" zazubil se Legolas. "Viděla jsi, co jsem udělal jednomu z těch trpaslíků?" zachechtal se. "No tak, hádej!" vybízel ji.

Tauriel se na něj ironicky podívala. "Hele, na tohle fakt nemám náladu", vzdychla.

"Ale prosím tě, aspoň to zkus!" naléhal.

"Ne..."

"Prosím!"

"Dej mi už konečně pokoj!" vykřikla Tauriel a rázem byla na nohou. " Seš nesnesitelnej! Myslíš si, že to nevidím?! Jak podlejzáš Fingolfinovi?! Víc okatě to dělat nemůžeš, viď? Je jasný, že chceš dostat pozici kapitána asassinů!"

"Někdy by se mohlo stát,", pokračovala, "že mi trochu ujede pusa a ta by mohla něco vyzradit. Něco nepříjemného. Rozumíš mi snad ne?" povytáhla obočí.

Legolas zatnul zuby. "Fajn." procedil. "Ty sice můžeš něco říct, ale já taky. Co kdyby se otec dozvěděl, že pomáháš trpaslíkům?"

Tauriel tlumeně vydechla a mírně jí spadla čelist. "Tys-"

"Ano, já", přisvědčil Legolas samolibě. "No, řekněme, že by se trošinku zlobil. Možná trochu hodně!" S posledním slovem mu zhrubl hlas.

Tauriel se přerývaně nadechovala a vydechovala.

"No a co?" pronesla tiše. Legolas prudce otočil hlavou.

"Co jsi to řekla?!" vyštěkl.

"No a co?!" bojovně zvedla hlavu a neústupně se mu zadívala do tváře. Legolase to očividně zasáhlo.

"Fajn. Fajn! Jdu a řeknu mu to!" a s tím odešel.

Tauriel se znovu ocitla sama, ale tentokrát na tom byla psychicky ještě hůř, než předtím.

Zvedla se s tím, že jí malá procházka neuškodí, třeba přijde na jiné myšlenky. Sešla ze schodů a byla by pokračovala dál, ale najednou-bum!

Narazila do...vzduchu?

To by byl divný vzduch, poněvadž v dalším okamžiku vykvikl a s bleskovými, šoupavými zvuky se vzdaloval.

Tauriel neváhala a vrhla se za ním. S bojovým pokřikem: "Kamikadze!" aplikovala zkušenost z ragby a sejmula vzduch, který těžce hekl. Na obličeji ucítila prsty - nebo něco jako prsty - , které jí šmátraly do očí. Tauriel se oddálila, ale stále pevně držela Vzduch.

Najednou se místo vzduchu zjevil malý človíček, ten, kterého viděla předtím.

"Hej!" začala.

"Pššt, pššt, proboha!" To Tauriel udivilo.

"Viděl jsem, co jsi udělala, a uvědomil jsem si, že máš stejný zájem, jako já. Zachránit trpaslíky." Rozmlouval s ní, jako kdyby ji znal už léta.

"No a jaký je plán?" přiblížila se Tauriel.

"Počkej, počkej", zarazil ji Bilbo. "Musíme se někam schovat. A já vím kam."

Zanedlouho se oba dva ocitli v hluboké skalní výduti a dohadovali se na plánu.

"Co takhle opít stráže?" navrhl Bilbo už asi desátý nápad.

"A čím asi?" převrátila Tauriel oči v sloup.

"Že by vínem?" povytáhl obočí pan Pytlík. "Vy tu žádné nemáte?"

Tauriel vehementně zavrtěla hlavou. "Po tom, co jste nám utekli, si všechny zásoby přivlastnil Thranduil", odfrkla. Bilbo bezmocně pozvedl ruce k výšinám: "Co mám dělat, bože, co mám dělat?!"

Bilbo si začal jen tak z nudy pohrávat s Prstenem v kapse.

"Co to máš?"

"Ale nic", uhýbal Bilbo očima.

"Co to je?!" Tauriel hořely oči touhou vědět to. "Ukaž mi to!" Bilbo zaváhal. "Nezapomeň, že ti mohu každou chvíli ublížit." To Bilba dostalo.

"Fajn!" slevil nakonec dost naštvaně. Tauriel v duchu šťastně zaskákala. Náš pan Pytlík neochotně vytáhl zlatý, těžký prsten. Tauriel rozevřela oči a slastně vydechla. Nikdy neviděla nic tak nádherného. Paprsky světla se od Prstenu odrážely jako od zrcadlově hladké vodní hladiny. Přestože musel být starý, strašlivě starý, vypadal naprosto nepoškozeně. Něco jí ale na něm fascinovalo. Jakási nebezpečnost, neznámost toho díla, co kdysi někdo dávno vytvořil.

"Kdes to vzal?" řekla udiveně.

"To je na dlouhý povídání..." odbyl ji Bilbo mávnutím ruky.

"A...na co to je?"

"No, zjistil jsem, že mě to zneviditelní", začal Bilbo zaujatě.

"Cože?" Tauriel spadla čelist.

"Jo, taky jsem tomu nemohl uvěřit."

Tauriel se na chvíli zamyslela. Pak zalapala po dechu.

"Co kdybychom ten tvůj prsten použili k pomoci trpaslíkům utéct!", vykřikla a sama se svému nápadu usmála. Byla na sebe pyšná.

"Co?! Zbláznila ses?! Taková drahá věc?! Ne, tobě to nepůjčím!" Bilbo se stáhl do pozadí a Prsten jakoby chránil.

"Ale ne mně", zavrtěla hlavou. "Trpaslíkům!"

"Ještě hůř!" zamračil se Bilbo. "Ty kopáče dolů nezajímá nic jiného než jejich poklad, popřípadě bohatství někoho jiného!" Zatímco mluvil, tak zuřivě mával rukou v horlivých gestech.

Tauriel přimhouřila oči a zachrčela jako drak. Vzápětí vzala pánev - opravdu netuším, kde se tam vzala, ale to nemusíte řešit - a flákla jí Bilba po hlavě. Ten obrátil oči v sloup a tichounce se složil k zemi. Co takhle ho majznout ještě jednou? Pro štěstí? napadlo ji. Jak se rozhodla, tak udělala. A je pokoj! Tauriel se spokojeně zadívala na dobře odvedenou práci. Teď už stačí jen sebrat Prsten a vyprovodit trpaslíky (a jednoho hobita) ven.

Klíče od kobek se dají ukrást snadno. Stačilo jen hodit očko na Moliona a bylo to. A co se týče o další části útěku - měla promyšleno, jak to udělá.

Následující kapitola

Statečné (a malinké) srdce

Takže moje první fanfiction povídka. Téma mi zadaly Irith s Polly a znělo: Únik z elfského vězení v Temném hvozdě jinak, než jak to vymyslel Tolkien. Ale já to ještě trochu rozšířila a co jsem nakonec vymyslela, si můžete přečít právě ted. Povídka má celkem sedm kapitol a epilog, který se Irith strašně líbí.

Brala jsem to podle filmu, takže v povídce vystupuje i Tauriel a tak. Psala jsem to jako souvislý text a do kapitol to potom rozdělila Irith, takže za to nadávejte jí :-)

Dobře se bavte!

---

Kapitola první - Zajatci

Bilbo se sehnul, aby uhnul Dvalinovi, který se právě rozmáchl svým obrovským mečem proti jednomu z nechutných pavouků.

Sám vzal Žihadlo a snažil se trpaslíkům pomoct. Docela se mu to dařilo.

Najednou se ale všechno zvrtlo. Do Oriho narazil jeden z pavouků a vrhl se na něj. Ori se před ním urychleně sunul na zádech, ale ta stvůra byla moc rychlá.

Orimu se před očima promítl celý jeho život a najednou zalitoval, že se do téhle nebezpečné branže vůbec pouštěl.

Trpaslík to viděl jakoby zpomaleně:

Pavouk se na něj dívá všema svýma očima...

Rozevírá kusadla...

Bum!

Na hruď mu žuchly asi dvě tuny čiré nenávisti a hladu a málem mu vyrazily dech. Ori ztěžka hekl. Že by už byl mrtvý? Netušil, že je smrt tak těžká.

Trpaslík mrtvý nebyl. Ale mohlo by se tak stát, pokud by se jen pohnul - ne že by mohl. Mířily na něj totiž, a i na ostatní trpaslíky, desítky, ne-li stovky špiček elfských šípů.

Thorin si uvědomil, že pokud dosavad byli v bryndě, teď jsou opravdu úplně někde jinde.

Jeden z elfů, světlovlasý s pronikavě modrýma očima, až to bylo nepřirozené, ho neurvale vytáhl na nohy a tlačil před sebou.

Znenadání se na něj otočil Bofur.

"Thorine!" Nervózníma očima těkal po elfech, kteří ale nejevili známky ani sebemenšího zájmu.

"Co?"

"Kde je Bilbo?" Thorin se rozhlédl po zmíněném hobitovi, ale nikde ho neviděl. Zase ho ztratili! Thorin Pavéza nevěděl, jak se má cítit. Jestli být rozzlobený nebo nešťastný. Tyto dva pocity se mu mísily v hlavě jako vodní vír. Měl tam pořádný zmatek.

Elfové se s nimi nepárali a bezcitně je hodili do hlubokých zamřížovaných kobek. Byli v zajetí. Výborně.

Bilbo se probudil a okamžitě ucítil otupující pulzující bolest na temeni hlavy. Opatrně si sáhl na citlivé místo a zpozoroval krev na svých prstech. Asi ho někdo uhodil.

Pomalu se zvedl a prozkoumával okolí kolem. Jakmile mu pohled padl na mrtvolu velkého pavouka beznohou vzdáleného asi tři metry od něj, jakoby reflexně zanořil ruku hlouběji do kapsy, aby se přesvědčil o zabezpečení Prstenu.

Kde jsou trpaslíci? Tuhle otázku si položil snad po dvacáté, ale stále si na ni nedokázal odpovědět. Jediné, co si pamatoval, bylo, že se rozběhl proti jednomu z pavouků, ale uprostřed toho dostal pořádnou ránu do hlavy.

Bilbo byl bezradný. Ovšem, byl to hobit. A hobiti nikdy nejsou tak úplně bezradní.

Vydal se po stezce dubových listů lemované malými rostlinkami s barvínkově modrými květy. Nechápal proč, ale vzbudila v něm své kreativní já a v hlavě se mu začala rodit nová báseň.

Cesta je pokrytá listím,

nejradši jdu po ní sám.

Po chvilce akorát zjistím,

že velký hlad asi mám.

Sním o rybě s citrónem,

rajčaty, okurkou .

Chtěl bych noru s balkónem,

kuchyní velkou.

Ano, je mi jasné, že i vám, čtenářům se ta píseň nezdá moc povedená. Je fakt, že noru s balkónem by nepostavil ani ten nejlepší architekt, ale musíte brát v potaz to, že byl osamocen uprostřed obrovského lesa. Ztratil všechny a všechno. Ale řekl si, že se nebude rozptylovat.

Zhluboka se nadechl a pokračoval v cestě. Pro jistotu si nasadil Prsten.

Šel po listnaté cestě a dorazil až k elfské bráně. Před ní stáli dva vysocí elfové v lesklých měděných helmách a brnění. Každý z nich zíral nepřítomně před sebe.

Elfská brána měla tvar lichoběžníku. Její hrany byly obrostlé břečťanem a načervenalými listy. K Bráně elfů vedl most z bílých kamenů přes větší potok či menší říčku. Zlaté paprsky právě zapadajícího slunce se odrážely od vodní hladiny.

I přes tuto nádhernou atmosféru a scenérii si Bilbo plně uvědomoval, že trpaslíci jsou v zajetí, on neví, kde jsou a vlastně ani neví, kde je on sám.

Přesto ho však něco táhlo k té elfské bráně. On samozřejmě netušil, že je elfská.

Když procházel mezi hlídkujícími elfy, srdce mu začalo tak divoce bušit, až se bál, že to stráže uslyší. Našlapoval jemně, tak jemně, jak to jen hobiti dovedou, tichounce jako myška a pokračoval dál směrem k bráně.

Ta byla zavřená - ale ne na dlouho. Vyrazilo z ní asi deset elfů na vysokých, ušlechtilých, krásných bělouších a málem by Bilba porazili, kdyby bleskurychle neuskočil na stranu.

Využil situace a proklouzl bránou dovnitř.

Kili zvedl hlavu. Přestal si pohvizdovat melodii z domova známou a zamračil se. Něco mu totiž zastínilo průchod světla do jeho vězení.

Nebylo to něco. Byl to někdo. Elfka.

"Co je?" vydechl Kili otráveně. Ze všech těch elfů už měl pomalu nervy v kýblu. Nikdo by se mu nedivil.

"Nic", odsekla elfka. "Jen přestaň zpívat trpasličí odrhovačku, jinak-"

"Jinak co?!" vykřikl Kili, prudce vstal, uchopil rukama mříže a jakoby bezděčně s nimi zacloumal.

Až teď si všiml elfčiných nádherných očí, které měly odstín...no, byly zvláštní. Na první pohled se zdály světle zelené jako jarní tráva, ale když na ně pohlédl z jiného úhlu, dostaly odlesk tmavě hnědé. Z další strany byly světle modré a vypadaly jako letní jasná obloha.

Jak se Kili nahýbal na všechny strany, elfce to začalo připadat trochu podivné.

"Co to děláš?" mžourla na něj podezřívavě. Kili se okamžitě odtáhl.

"Nic, nic", zamumlal a najednou ho začal velmi zajímat jeden kamínek na zemi.

Elfka chvíli nepřítomně zírala na trpaslíka. Pak se zvedla a odběhla pryč.

Kili osaměl.

Bilbo mezitím seděl v jedné ze skalních výdutí - s Prstenem stále nasazených - a zoufale se snažil vymyslit plán na osvobození trpaslíků.

Ovšem hlavu mu také křižovaly vnitřní boje. Proč by vůbec měl těm trpaslíkům pomáhat? Už si od nich sice získal tu trochu respektu, která se mu občas hodila, ale stejně ho někteří, stále bezohlední trpaslíci nazývali pouhým lupičem. Až na výjimky, jako byl třeba Balin, Glóin nebo Bofur. Fili ho dokonce někdy oslovoval "Mistře Hobite". To se mu obzvlášť líbilo.

Pan Pytlík se rozhodl. Pomůže trpaslíkům a dokonce už věděl jak. Koneckonců - byl to lupič.

Thorin uslyšel zařinčení zámku na jeho mřížích.

Užasl, když uviděl známého hobita, jak se snaží otočit ztvrdlou západkou v zámku.

"Co tady děláte?" vykulil oči Thorin.

"Psst!" skoro ho okřikl Bilbo. Normálně by si to nedovolil, ale teď byla výjimečná příležitost. "Potichu! Jinak nás elfové uslyší. Zrovna teď mají nějakou oslavu, ale stejně jsou nějací na stráži." vysvětloval šeptem.

Thorin ztratil řeč. "B-Bilbo, jak-jak jste to dokázal?"

"Na to teď není čas! Nate, tady máte klíče, běžte odemknout dalším trpaslíkům! Já mám druhý klíč, budu jím taky otevírat."

Thorin tam stál s otevřenou pusou a nezmohl se na slova. "No tak, běžte, ale rychle! Každou chvíli můžou přijít!" naléhal Bilbo.

Pavéza se vzpamatoval a rozběhl se odemykat ostatním trpaslíkům. Ti vybíhali ze svých kobek, sbíhali se do houfu a vzrušeně si šeptali.

"Pojďte!" velel Bilbo. "Pojďte za mnou!"

Thorin, Fili, Kili, Bifur, Bofur, Bombur, Óin, Glóin, Ori, Dori, Nori, Balin a poslední Dvalin urychleně dusali za Bilbem ještě celí zkřehlí a rozlámaní ze studených cel.

"Hej!" zvolal ženský hlas. Třináct trpaslíků a jeden hobit strnuli a s hrůzou se otáčeli za zdrojem toho autoritativního hlasu.

Následující kapitola