28/09/2015

Slizký Smeagol

Další naše písnička je na Jožina z bažin. Takže téma bylo jasné - něco s močály. A tak se sám nabízel Glum. Ale zkuste na něj něco zrýmovat, nám se povedlo najít jen jedno trochu přijatelné slovo rýmující se na Smeagol. Zaručeně ho v textu objevíte. Jo, a přidaly jsme jeden refrén navíc. Je to výňatek z knihy, ale není celý. Každopádně určitě všichni poznáte, jaká část se nám nehodila do rytmu.



Slizký Smeagol

Táhnu takhle na draka,
co žije v Ereboru.
Spěchám, proto riskuji,
beru to skrz tu horu.
Řádí tam to strašidlo,
vypadá jak bígl,
žere hlavně skřetíky,
jmenuje se Smeagol.

R:
Slizký Smeagol tunelem se plíží,
slizký Smeagol ke mně se teď blíží.
Slizký Smeagol už si zuby brousí,
slizký Smeagol kouše, saje rdousí.
Na slizkého Smeagola, koho by to napadlo,
platí jen a pouze nabroušené žihadlo.

Prožíval jsem chvíli zlou,
když mě Dori ztratil.
V temné chodě byl jsem sám,
nikdo se nevrátil.
Volal jsem a bědoval,
ve tmě slepě tápal,
nahmatal jsem Prstýnek,
do kapsy jsem ho dal.

R:

Putoval jsem chodbami
přímo za svým nosem.
Došel jsem až k jezeru,
nevěděl jsem, kde jsem.
Temný hlas mi pověděl,
teď jsi moje oběť.
Když nezvládneš hádanky,
bude z tebe oběd.

R:
Všechno žere, všechno še v něm žtrácí.
Štromy, květy, žvířata i ptáci.
Hryže kov i pláty ž očele.
Pevný kámen na prach šemele.

R:
Slizký Smeagol příbory si chystal,
avšak Bilbo obědem se nestal.
Náhoda mu pomohla a Prstýnek v kapse.
Smeagola s štěstím přelstil a utekl hladce.
Smeagol ho nechytil,
Bilbo se dostal ven.
Nechal tam knoflíky,

lepší než být obědem.


25/09/2015

Poslední koncert Hlasů Středozemě

Před nějakým časem se na stránkách Hlasů Středozemě objevila upoutávka na poslední koncert Hlasů Středozemě http://pisnestredozeme.cz/home ve stávající sestavě. A tu se zrodila naprosto šílená provozka doopravdy na ten koncert přijet. Toto je pravdivá a úplná reportáž z tohoto koncerta i celého dne, zapsaná mnou v neděli odpoledne. Berte na to prosím proto ohled, zvlášť pokud se vám literární úroveň tohoto díla bude na prvních dvou stránkách zdát stejně nechutná jako mně :-)



Koncert se měl odehrávat v Českém Krumově. Tak co s tím. Já jsem prohlásil, že jsem ochotný jet, pokud se mnou pojede ještě někdo jiný. Tím začalo skoro měsíční meilové peklo s vyřizováním kdo pojede a jak/kdo nepojede a proč/kdo by jel ale nemůže/kdo nemůže jet, ale pojede. V jednu chvíli to vypadalo, že pojedu jen já s Čekankou, pak nás zase mělo jet asi deset. Ve výsledku jsme skončili jsme ve složení: já, Aredhel, Šárka, Čekanka, Třezalka a Clarissa.

Z toho to byly dva rodinné výlety, jedna trampská výprava a jedno popojetí z blízkého domova.

Zařizování, abychom se na tento koncert vůbec dostavili, bylo hodně složité. A kdopak to organizoval? Správně. Takže tady ukázka toho, co jsem musel skoro každý den řešit:

První byla jednoduchá domluva, že se do Krumlova dopravíme v sobotu ráno, do večera se budeme poflakovat po městě, pak si poslechneme koncert, u někoho přespíme a ráno odjedeme domů. Nastaly komplikace.

Aredhel prohlásila, že pojede, ale musí být v neděli fakt brzo doma, protože odjíždí na kolej na vejšku. Pomněnka řekla, že pojede také, tři dny bude u někoho přespávat a v úterý rovnou půjde na Den všeho hobitstva. Čekanka dodala, že se s námi sejde v Krumlově. Třezalka napsala, že je z toho rodinný výlet a že jestli chceme, můžou nás do Krumlova odvézt z Plzně. Clarissa to samé, ale odvoz tentokrát z Teplic. Domluva, že dorazíme všichni po své ose a sejdeme se ráno v Krumlově. Meil od Clarissy, že se s námi sejde až večer. Třezalka neví, kde bude ubytovaná. Aredhel nabízí ubytování, nutně potřebuje vědět počet lidí, kteří vlastně pojedou. Pomněnka, že to vzdává a nejede. Smíšek stále neví, jak má skauta. Nahlášen počet pěti osob (tipnut). Meil od Aredhel, že ubytování máme, ale je fakt daleko a fakt se tam nemáme jak dopravit. Čekanka nabízí ubytování. Smíšek skauta nemá, ale asi nepojede. Stále to neví jistě. Střídavě meily od Čekanky a Aredhel, kde že se vlastně bude spát. Meil od Třezalky, že nás její táta může na tu chatu hodit autem. Meil od Aredhel, že nás tam může hodit její strejda. Smíšek stále neví. Meil ode mě pro Aredhel, ať zarezervuje StudentAgency do Krumlova, já už to fakt nedávám. Aredhel obratem odpovídá, že nemá peníze. Ujištění, že jí je dáme. Dotaz na počet lístků. Tři. Meil od Smíška, že když už jsou ty lístky rezervované, tak nám to nebude komplikovat a nepojede. Touha zabít Smíška. Zjištění, že k Aredhel na chatu nás může hodit i její táta. Rozhodný meil, že spíme u Aredhel a bez diskuze. Zpráva od Čekanky, při které jsem měl sto chutí někoho praštit "Kdože teda vlastně bude spát u nás?" Píše Třezalka, jestli pro ni máme místo u Aredhel, které tam bylo rezervované celou dobu. Aredhel neví, na kolikátou má rezervovat lístky, tipnut čas, nakonec lístky rezervovány na osmou. Ještě že nádraží je asi tak deset minut od mého domu.

Den předem: Rosana se ptá, jak se chceme dostat zpátky. Meil Aredhel. Aredhel chce chytit vlak, neb nás nikdo ráno do Krumlova nedoveze. Změna, vlak zmizel. Jedeme Studentem z Krumlova, odveze nás Třezalčin táta. V osm ráno esemeska od Šárky, proč tu nejsme, jestli je na správném nádraží. Spletla si den.

Noc před odjezdem: Třezalčin táta volá, že nás neodveze. Nechce se mu vstávat. Volám Aredhel. Poté, co mi to nebere, rezignuju a jdu spát s tím, že se to nějak vyvrbí.


To jen pro ty, co se živí dojmem, že nemám co dělat. A mimochodem, Šárka má u mě velkou červenou hvězdičku a titul "nejméně problémový člen družiny", neb kromě toho pátku neměla žádné požadavky, žádné nečekané změny a všechny změny brala naprosto skvěle a sportovně.

Takže den D, sobota ráno. Vstávám v půl šesté, doteď nevím proč. Sbaleno jsem měl už od večera, ráno jsme to všechno jen naházel do tašky, uzřel, že je to velký jako bagr a že nemám rád svou karimatku, je velká. Jako logické vyústění toho, že jsem vstával o hodinu a půl dřív, než jsem měl, jsem se nestihl nasnídat.

Abych nezapomněl, včera mi došla bezvadná košile od Pomněnky. Problém byl, že došla v neoznačeném balíčku a máma mi to málem zabavila jako bombu. Košile byla fakt super, jen jí chybělo pár knoflíků, které jsem ještě večer ve stoje na balkoně došíval, zatímco ona se sušila na šňůře. Tuto epizodku sem přikládám jen proto, že nová košile bylo něco, na co jsem netrpělivě čekal celé prázdniny, neb mě ta stará pod šálou hrozně dřela.

Ale vraťmě se k příběhu. Ustrojil jsem se, sebral svou tašku s jídlem a věcmi do Krumlova, druhou tašku se spacákem, kterou jsem měl nechat v Třezalčině autě a vyrazil jsem. V olifantovi jsem se ještě musel šprtit elfštinu na zkoušení. A bacha! Lidi si mě tam všimli a nějaká holka na mě zírala fakt hodně překvapeně. To se mi normálně v hobitím oblečení nestává.

Přijel jsem ještě před třičtvrtě, což je celkem dobré. Nádraží mě ovšem o dobrou náladu stačilo připravit poměrně záhy, neb bylo docela velké, bylo tam docela dost lidí a já netušil, kam mám jít. Naštěstí mě zachránila Šárka, respektive nepřehlédnutelnost jejích zrzavých vlasů. Šárko, nikdy nesmíš změnit barvu vlasů, fakt nikdy! Přiklusal jsem tedy ke skupince Šárka a Aredhel. Bylo docela zajímavé sledovat jejich reakce. Nejdřív nadšený pohled na mě, pak výraz hrůzy při zhlédnutí velikosti mých zavazadel (neumím balit a ta taška sice byla poloprázdná, ale fakt velká) a nakonec soucitný úsměv při pohledu na můj totálně uštvaný obličej.

Přivítali jsme se, pozdravili, sdělili si novinky a společně počkali na autobus. Cesta byla fajn. Skládala se především z konverzace se Šárkou a s Aredhel (například jsme se shodli, že první z Tolkienmaniaků, kdo si začne dávat řasenku je bábovka). Šárka se mnou a dalšími třemi ukrajinskými spoluobčany (kteří se odmítli vyměnit s Aredhel, oškliví) seděla namáčklá na zadním pětisedadle. Aredhel, seděla před námi a tvářila se zoufale, že na nás nevidí. Z osazenstva autobusu bych ještě neměl opomenout vyjukaného průvodce, který mi strašně připomínal Velkého člověka. Mimochodem, potkali jste v poslední době kdekoliv průvodce, kterému by bylo rozumět, co říká? Já ne.

Vystoupili jsme na nádraží v Krumlově. Výborně. Sraz za půl hodiny u divadla, ještě tam trefit. V pevné víře ve skautské vychování jsem mapu dal elfce. Hmmm, chyba. Odvedla nás na úplně opačnou stranu, totálně nás ztratila a při nesmělém dotazu, kudy dál, odhodlaně ukazovala na nejvyšší a nejzalesněnější kopec v okolí. Nakonec nás museli pomoci najít nějací dobří lidé u pivovaru. Ti nás také nasměrovali správným směrem a dobytí divadla byla otázka chvilky. Tam už na nás čekala Třezalka se svými rodiči a s Čekankou.

(Tento dokonalý hotel jsme minuli cestou. Ano, opravdu se Krumlovský hotel v centru měta jmenuje takto.)

Emotivní vítání popisovat nemusím, ale dodám, že se mi stejně nejvíc ulevilo, když mi Třezalčin táta dal tu tašku do auta. Byla opravdu těžká.

Po chvíli jsme si všimli, že si nás nějací asiaté natáčí na kameru. Bylo nám vysvětleno, že je to japonská televize a že točí reportáž o Krumlově. Tak jsme jim chvíli pozovali a mávali. Pak jim to asi přišlo blbé, tak se nás přišli zeptat, co že to máme za kostýmy. Bylo jim vysvětleno, že z Pána Prstenů. Zřejmě to znali, ale nijak zvlášť se nechytali. Chvíli ještě nesměle točili, ale pak zamávali a odešli

Třezalčiny rodiče se s námi rozloučili, popřáli nám dobrého dne a utekli. I s foťákem. To jen pro vysvětlenou, proč je těch fotek tak strašně málo.

Chvíli jsme ještě postávali na mostě, klábosili a jedli. Následovala krátká diskuze, jestli půjdeme dál, nebo počkáme na Clarissu, která má možná dorazit. Mezitím se do Divadelního klubu začali trousit účinkující.

Až najednou "Clarisso!". Byla to ona, sice v trošku metallovém provedení ale byla. Další vítání a juchání. Ale Clarissa se s námi po chvíli rozloučila, že půjde s rodiči a sejdeme se až večer. No nic, tak půjdeme sami.


Zahájili jsme tím, že jsme pohrdli mapou jakožto Sauronovým vynálezem, který zmátl nebohou elfku, a vydali se městem po čuchu. Mám dojem, že celé naše potulování se skládalo ze dvou velkých, dalo by se říci životních cílů : najít WC, které by bylo zadarmo a najít místo, kde by si Aredhel mohla dobít kredit do mobilu.

S těmito vyššími cíli jsme vykročili na cestu. Bylo to doopravdy hodně zmatené, takže budu tuto eskapádu popisovat spíš jako záblesky zážitků než jako ucelené putování.


Chvilku jsme se toulali uličkami s neurčitou touhou najít bankomat, aby si tam Šárka mohla vybrat peníze. Já tam našel krámek, kde prodávali totálně dokonalou šálu, přesně takovou, jakou měl Pip v šedých přístavech. Ale moudře jsem se rozhodl, že ještě počkám a koupím ji až když někde najdu wifi a ověřím si jak moc je šála přesná. Cestou si nás různě fotili, mávali nám a ukazovali si na nás. Nějaký Rus se s námi vyfotil (hrdinně jsme pozovali co to šlo). Začali jsme si pohrávat s provozkou, že budeme vybírat. Deset korun za fotku. Pak se ale na to nějak pozapomnělo. Škoda, byl by to dobrý přivýdělek.


Bankomat jsme opravdu objevili. Yavanna si vybrala pět stovek (ze kterých jí ovšem po odečtení nákladů na cestu zbylo deset korun) a vyrazili jsme do parku naobědvat se. Ovšem najít lavičku ve stínu byl docela boj, Když se nám to konečně podařilo a rozložili jsme naše zásoby, museli jsme konstatovat, že hlady neumřeme. Ale ve výsledku nám jídlo vyšlo jen tak tak.

Jak jsme tak jedli, přišla řeč na Aredhelino tancování. A neuvěříte, co se mi povedlo. Překecal jsem Aredhel, aby nám za plného denního světla, v Krumlovských zahradách před zraky poloviny Japonska zatancovala na písničku Aredhel. Beru to za svůj životní úspěch. Aredhelin tanec byl naprosto úchvatný. Fakt nechápu, jak dokázala tancovat tak strašně… levitujíce. Vážně u toho vypadala, jako kdyby se vznášela. To asi ty elfské geny.

Po skončení jsme zjistili, že nás mezitím navštívilo slunce a stín utekl. Znechuceně jsme senvydali dál. Sešli jsme dolů na nějakou vyhlídku. Byly tam duté klády, takže se samozřejmě ihned realizovala fotka "Chráníme vaše sny" aneb Glum nad spícím hobitkem. Ale měl jsem dojem, že se z té klády nevyhrabu. Mírně naštvaná Aredhel, která si konečně uvědomila, co udělala, si pak našla takovou milou zábavu. Vždycky ukázala na nějakou rostlinu či zvíře a Šárka jí na počkání řekla, co to je. Aredhel z toho byla v sedmém nebi a pořád všem vykládala, jak je to úžasné, že na něco ukáže a Yavanna hned oznámí co to je. Já z toho chytil jen slušnou depku.

Rozhodli jsme se, že skrz zámek sejdeme dolů do města. Na nádvoří jsme chvíli obdivovali maskarony na věži, zvlášť jednoho, který vypadal jako Kozk. Pak jsme pozorovali nějakou ženskou, která byla také v kostýmu. Ale asi v zámeckém. Ještě jsme stihli zablokovat vyhlídku a už se šlo na medvědy. Medvědy po chvíli usilovného pátrání objevila Třezalka. Vypadalo to jako hnědá tráva a bylo to dost otrávené.


Ve městě jsme se vydali proti proudu, protože elfka prohlásila, že tam jsme ještě nebyli. Za dnešek jsme tam byli už podruhé, ale pšššt. Nebudeme jí přece kazit radost. Aredhel si cestou někde uškubla kytku (zlatobýl obecný) a strčila si ji do vlasů. Chvíli jí to tam nedrželo, ale pak provedla se svými vlasy něco fakt divného a náhle to šlo. Ale vypadala pak jako kankánová tanečnice. Čekanka, která jako jediná z nás měla jakž takž fotící a fungující mobil ji hbitě nafotila (Čekanka je také hlavní fotograf dne). Kdypak se to zase poštěstí, vidět elfa se žlutou kytkou ve vlasech? Protože jsme ale mezitím došli na něco, co se podezřele podobalo skládce, obrátili jsme se a po vlastních stopách se vydali zpět.


Cestou se nás pokusili svést nějací vodáci "Hej holky kam jdete?" "My jsme hobiti!" "Pojeďte s náma, my vás svezeme!" "Pojďte radši vy s náma. Koncert Hlasů Středozemě od sedmi večer!" No, ale provozuji, že tam nebyli. Asi nejsme dostatečně přesvědčiví.

Opět jsme došli do středu města. Cestou Aredhel se svým kreditem oběhla všechny trafiky v okolí, ale buď měli zavřeno, nebo kredit nedobíjeli. V poslední trafice si Čekanka koupila pití a vypadlo z ní, že od rána nic nepila. Byla hromadně seřvaná, proč si proboha neřekla, že bychom jí napít dali. Tak snad si to bude pro příště pamatovat.

Proti proudu řeky jsme došli až na docela hezké nábřeží. Nejdřív jsme se snažili najít zlaté slimáky na zdi, pak se fotili na super židlích velikosti Velký lid a nakonec zakotvili pod mostem, neb dál už se jít nedalo. Tam jsme si lehli na takový ten kamenný výsep řeky, mávali na naše obdivovatele a Třezalka s Šárkou hádali Vlaštovčí hádanky. "Říkají o mně, že svítím, ale když se blížím, děti vidí černě." Tady padaly super tipy jako "Závěrečná znělka večerníčku", "Doktor" apod. Nakonec to uhádla Šárka s fakt velkou nápovědou. Druhá hádanka byla o poznání těžší "Na hlavě to má kámen a v ruce prst". Jaké byly prvotní tipy vlastně, ani nevím. Protože můj největší šok tady byl, když Šárka po nápovědě, že je to Středozemské vyhrkla "Tolkien!" Chudák profesor….

Chvíli jsme poseděli, Aredhel odhodila do řeky svou květinu (která se ovšem zasekla mezi kameny až ji mírně naštvaná Aredhel musela osvobodit).

Vydali jsme se dále, na cestu dále. Tentokrát byla naše další zastávka dětské hřiště. Opět jsem si gratuloval, že nemám šaty. Ostatní je měli, blbli úplně stejně jako já a možná že to byl také ten důvod, proč všechny děti záhy zdrhly a bázlivě se krčily se u zdi. Řeknu vám, že bych nevěřil, že se na provazovou prolézačku vejdou čtyři skoro dospělí hobiti, elfové a valar + fotící Čekanka. Ta s námi lézt odmítla a radši se mi snažila najít na mobilu tu Pipovu šálu. Prolézaček tam bylo více a postupně jsme si ozkoušeli všechny. Já s Aredhel jsme dokonce přelezli ručkovací most horem a vylezli na lezeckou stěnu (řekl jsem si, že co dokáže elf, dokáže i hobit a jediné, v čem elf fakt vedl byla nějaká houpačka, která první co udělala, když jste do ní nastoupili, bylo, že vás otočila hlavou dolů). Blbli jsme neskutečně. Na odpočinek jsme si pak vylezli na zídku, jedli muffiny a spřádaly plány, jak místní děti co nejefektivněji nakazit (Děti, budu vám vyprávět pohádku. "Bylo, nebylo, žil takhle jeden pán a ten se jmenoval Eru Iluvátar…").

Protože tady cesta opět končila, řekli jsme si, že se vydáme na druhou stranu řeky. Tam jsme opět klábosili a nadávali na netolerantní obyvatele Znojma a Plzně. Když jsme se ocitli opět u zámku, rozhodli jsme se, že tady zůstaneme a budeme fandit vodákům. Ale jako obvykle, ve chvíli, kdy jsme k onomu jezu došli, ho sjela rodinka na raftu, zřejmě poslední druh Homo vodácus dnešního dne. Značně otráveně jsme tedy zamířili zpátky do zahrad.

Bylo asi půl čtvrté, tedy spoustu času. Rozhodli jsme se, že půjdeme do té části zahrad, kde jsme ještě nebyli. Fajn, takže celý ten kopec nahoru. Tam nás málem zajelo nějaké auto, které se rozjelo, nabouralo do popelnice, rozjelo se proti nám a začalo kličkovat. Vrhli jsme se proti svahu a modlili se, aby to auto až tak vysoko nejelo. Ale byli jsme úspěšně minuti a mohli tak pokračovat.

V zahradách se připravoval nějaký ohňostroj, či co (já se v tom přece musím vyznat, ne?), takže tam bylo docela rušno. Třezalka se Šárkou obětovaly 5,- za WC a pak jsme se všichni kolem otáčivého hlediště vydali dále do útrob parku. Cestou probíhal botanický výslech Šárky a Čekanky. Já slavil úspěch, když jsem si vzpomněl na latinské jméno zmijovce, dokud mi Šárka neřekla, co to vlastně v překladu znamená. Tak nic no.

Protože už nás bolely nožičky a měli jsme hlad, sedli jsme si na klády v parku, vytáhli jídlo a začali konzumovat časnou večeři. Čekanka se od nás snažila distancovat, ale to jí bylo hbitě zatrhnuto a pěkně šla na kládu k nám. Protože jsme měli ještě dvě a půl hodiny a nebylo co dělat, řekli jsme si, že budeme pantomimou předvádět nějaké Středozemské postavy a hádat, co to je. Asi největší úspěchy měla Aredhel, zato můj Bučivoj Bral to celkem projel. A Loto s Túrinem také. Ovšem nejlepší asi byla Šárka jako Melian…

Pak už byl čas vydat se do divadla. Ještě jsme se stavili v tom krámku koupit šálu (a mimochodem, je dokonale přesná). K divadlu jsme dorazili v půl. Lidi už se tam začali srocovat. Ale v kostýmech jsme byli jediní. Ve třičtvrtě přikvačila Clarissa.

Byl čas vstoupit na dějiště dalšího dramatu. Ovšem nejdřív ještě záchod, že? Tentokrát by dokonce neplacený, takže ho vzala na milost i Aredhel. Clarissa se tam převlékla do Galadrieliného a vyrazili jsme do sálu. Byl tam docela zmatek. Ta kavárnička, ve které měl koncert probíhat, byla dosti malá, ale narvaná k prasknutí. Zaregistrovali jsme, že tam úplně vzadu je volný stůl. Akorát pro šest lidí. Opatrně jsme se k němu protlačili. Na něm byl papírek s rezervací na jméno ---. Chvíli jsme na něj zírali. Pak jsem se ozval "Tak to budu asi já." Aredhel se začala smát "Ty se jmenuješ takhle?" Zaražená odpověď "Ne…". Asi to fakt mělo být moje příjmení. Ale jaksi… pomarketingované.

Poté, co jsme si tedy našli stůl, řekli jsme si, že by možná bylo fajn zaplatit vstupné. Našli jsme jediného účinkujícího, který vypadal, že má toho na práci trochu méně (shodou okolností to byl Laeg) a zeptali se ho, kde můžeme zaplatit vstupné. Nedůvěřivě se na nás podíval. Zamračil se a odešel. Po chvíli se vrátil s tím, že jestli jim fakt chceme zaplatit, tak ať jdeme za ním. Pořád nechápu, proč se tak divil… Zaplatili jsme, vyfasovali svoje lístky a vrátili se ke stolu. Následovalo krátké dilema, mám-li si koupit pití nebo mám-li tajně pít svoje. Vyřešil jsem to spořivostí a nenápadně upíjel ze své flašky.

Lidí tu bylo opravdu hodně. Tak přes padesát. Někdy jsme zahlédli staré známé, ale většina z nich bylo zbrusu nových. Koncert ale pomalu začal. Písničky byly úžasné. Každá druhá byla hobití a bylo hrozně milé, jak pokaždé Třezalka vedle mě radostně nadskočila a společně jsme se radovali z každého "A příští písnička bude…. hobití". Jen mě ranilo, že u hádanky, o kom asi bude píseň Entí zahrada nedali na výběr o hobitech… fňuk. A přitom by to tak sedělo! Během koncertu jsem nenápadně zkoumal obraz, který visel za podiem na zdi. Strašně mi připomínal hobita. Umínil jsem si, že se na něj musím o přestávce podívat.

Koncert byl rozdělen na dvě přibližně stejné části a uprostřed čtvrt hodiny přestávka. Když dozněla poslední píseň první části, vyrazili jsme s osazenstvem našeho stolu prozkoumat, je-li na onom obraze opravdu hobit. Byl! A vsadím se, že to byl Loto. Vypadal přesně tak, jak si představuji Lota.


Vrátili jsme se ke stolu, stáli tam a povídali si. Pak se k nám přidal Laeg, aby vylíčil své trable s pivem (a bacha, ukecal jsem ho, aby se podíval na naše písničky!) a pak Aho, jeden ze členů Hlasů Středozemě, tuším, že hlavní organizátor. Pochválili jsme mu písničky, zejména ty hobití a dost nevybíravě oznámili, že pokud v druhé části žádná hobití nebude, začneme po nich házet rajčata. To asi byla opravdu velká hrozba, protože ji tam vážně zařadili. A hádejte kterou? Jezdce z Rohanu.

Aho nás chválil, že jsme tady v kostýmech a že jsme za hobity. A pak se tak nesměle zeptal. "Víte, napadlo mě. Neznáte náhodou, víte… narazil jsem na takový blog o hobitech, tak nějak jako Mittalmar…"

"To jsem já," pípl jsem a přihlásil se. Chvíli na mě zíral a pak se mě zeptal, že by hrozně rád dal odkaz na Mittalmar na stránky Písní Středozemě, protože to považuje za skvělý nápad a líbilo se mu to. V tu chvíli jsem na pár vteřin přestal dýchat. Jen jsem vykoktal, že samozřejmě, že mi bude velkou ctí a že budeme se Smíškem hrozně rádi. Aho se usmál, řekl, že je to čest pro ně a odešel. Mí spolusedící do mě museli nalít asi půl litru vody, než jsem byl ochoten znovu fungovat a uvěřit něčemu tak báječnému. Chtěl jsem to zavolat Smíškovi, ale už začala druhá půlka koncertu. Po zbytek večera jsem byl dost mimo a pořád rozdýchával, že bude odkaz na Mittalmar na stránkách Písní Středozemě. Clarissa navrhla, že koupíme nějaké nealko šampaňské a zapijeme to.

Druhá půlka byla neméně skvělá jako ta první (a bezvadně se k jedné písni hodil ten štěkot psa :-)) super byly i čtyři přídavky a Aredhel, která při každém "Tak dobrá, tak ještě jednu ale opravdu poslední" málem brečela štěstím.

Koncert skončil a my se začali pomalu trousit ven. Ve dveřích jsme si ještě trochu pokecali s Elsou, Bardětem a Laegem, ale protože na nás venku čekali Třezalčiny rodiče, museli jsme už jít.

Clarissa se opět odpojila, takže jsme se usnesli, že to šampaňské necháme na jindy, rozloučili jsme se s ní a zamířili k autu. Cestou byl menší zmatek "Aredhel volá přes Pipův mobil domů" následován komedií "Aredhel konečně kupuje kredit". Já si urval chvíli, abych zavolal Smíškovi (pevně doufám, že to nebylo úplně nevhod, protože jsem volal asi v půl desáté a stále ještě roztřeseně mu sdělil, jak už jsme slavní). Rozloučili jsme se i s Čekankou, která šla nakonec spát domů, a zamířili k autu.

V autě nás jelo šest, což bylo dost zajímavé. Pak se ukázalo že Aredhelina chata je spíše velkostatek. Dost dobře to shrnul Třezalčin táta, který na to vytřeštil oči a prohlásil "Tam budete spát?".

Aredhelini příbuzní nás přivítali velice hezky. Mně se ale strašlivě, opravdu strašlivě rozbolely nohy, takže první co, jsem udělal, když jsme vlezli k nim do obýváku, bylo, že jsem si lehl na zem a opřel si nohy o stěnu. Zkrátka - hobit jde k někomu na návštěvu… Postupně tam chodili členové Aredheliny rodiny, třeštili na mě oči a nalévali ostatním čaj. Vypili jsme si čaj, já přesídlil na gauč a zatvrzele se snažil zůstat při vědomí. Ostatní si povídali a já se jen za každou cenu snažil neusnout a nedráždit nohy.

Když se Aredhelina sestřenice zvedla, že půjde spát, vzal jsem to jako znamení a nesměle poprosil Aredhel, jestli by mi náhodou nemohla ukázat, kde spíme my. Ostatní to naštěstí pochopili, rozloučili se a všichni společně jsme se šli ubytovat.

Čekal jsem, že budeme spát na zemi někde za dveřmi. Spali jsme v luxusním pokoji v postelích. Příště se ubytováváme jedině u Aredheliných příbuzných.

Usnul jsem snad dřív, než se zhaslo. Aredhel mě pak prý celou noc kontrolovala, ale pro jednou to u mě byla jen únava a nic horšího.


A co říct o ránu? Nasnídali jsme se, Aredhelin táta nás hodil na autobus, tam jsme se rozloučili s Třezalkou, nasedli na Student Agency a odjeli směr Praha. Tentokrát jsem seděl sám já, ale vůbec to nevadilo. Cestou jsme se bavili kreslením (kreslili jsme ptakopyska, ovci, strom a jak kreslí Frodo krávu) a porovnáváním našich výtvorů. Vtipný byl můj ptakopysk, o kterém Aredhel prohlásila, že je nejhezčí, ale vůbec nevypadá jako ptakopysk. A Aredhel samozřejmě vyprávěla o Thingolovi s Melian a o Berenovi a Luthien.

Loučení bylo smutné, zvlášť když Aredhel byla tak vyklepaná ze školy. Ale den byl naprosto skvělý! Všem vám strašně moc děkuji, že jste tam jeli a děkuji i Hlasům Středozemě, za úžasný koncert. Bylo to nádherné a dávalo to jakousi naději "Svět se ještě nezbláznil, pořád totiž nemá na nás".

22/09/2015

Conan Meriadoc

Den všeho hobistva je jeden z nejvýznamějších dnů pro nás i pro celý Mittalmar. A proto jsme se, stejně jako loni, rozhodli na toto datum zveřejnit takovou specialitku. Článek ani ne tak s hlubokou provozkou či na vysoké literární úrovni, ale spíše přelomový. Před rokem to byly Samovy trable. A dnes to bude článek o podobné důležitosti. Stejně jako díky Samovým trablím vznikl Kozk, Kořen a celá ta legrace kolem, tak díky tomuto článku, tomuto muži a díky panu Davidu Dayovi a jeho nenápadné poznámce ve Světu Hobitů vznikla provozka na Hobitosloví a první pokus o sepsání celé a úplné historie hobitů. Tak prosím fanfáry... Conan Meriadoc!

Kdysi se mě Polly ptala na to, co mě na dějepise tak fascinuje. Proč ho mám tak ráda, i když je nudný a složitý. A myslím, že odpověď je zde. Protože dějepis je hlavně neuvěřitelně různorodý a… fascinující. Zvlášť ten starověký a středověký, ve kterém je spoustu místa na dohady, spekulace, teorie a nečekané souvislosti. Takže prosím přijměte mé pozvaní do dob okolo roku 400 našeho letopočtu, do neprobádaného úseku světových dějin, do období, o kterém víme jen útržky, které se musí hledat a skládat. Do období římské říše na území Británie a Galie a do období, kdy vzniklo království Nové Británie, tedy Bretaně. Snad vám to bude dávat alespoň trochu smysl, snažila jsem se.




Jméno, po kterém v tomto článku budu pátrat je Conan Meriadoc. Dávný zakladatel keltského Bretoňského království, který skrývá tolik asociací k Tolkienovým dílům, že bych se vsadila, že postavu Smíška vymýšlel Tolkien částečně podle něj. Na toto jméno jsem narazila v knížce Svět Hobitů jako na jméno muže, který je Smíškovým předobrazem. Okamžitě jsem se rozhodla pátrat.

O Meriadocovi se ale bohužel dá zjistit jen velice, velice málo. Těch pár věcí, které se mi podařilo po velkém pátrání zjistit, předkládám, spolu se svými spekulacemi, v tomto článku.

Meriadoc se pravděpodobně narodil kolem roku 350 našeho letopočtu. Jediné, co o něm naprosto přesně víme je, že založil samostatné Britské království v tehdejší Armorice (Galii). O Meriadocovi existuje celkem přibližně pět legend, pokaždé se trochu lišíce.

Úplně nejranější zprávy o Meriadocovi říkají něco o tom, že to byl spasitel, který Bretoňce vykoupil z Gaelského područí.

První doopravdy potvrzená písemná zmínka je v díle Sen Macsena Wlediga a praví, že Meriadoc je vnuk Caradoca (Smíškův otec Saramír se anglicky řekne Saradoc…) a bratr Eleny (o níž bude řeč později). Tím pádem byl švagr Magnuse Maximuse (římský císař a uzurpátor Británie). Magnus Maximus se jinak nazýval také Macsen Wledig (to se nám to komplikuje...). Dle legendy měl jednou v noci sen o spanilé dívce jménem Elen, do níž se okamžitě zamiloval a dal ji hledat. Když ji jeho lidé nalezli, oženil se s ní a jejímu otci Eudafu Henovi přenechal ostrov Británii. Za Macsenovy nepřítomnosti se však chopil moci nový císař. Macsen se s pomocí mužů z Británie vedených jeho švagrem Conanem Meriadokem vypravil do Galie a Itálie a znovu získal Řím. Svého švagra později odměnil královstvím Bretaně (nová Británie). Mascen (Magnus) byl zároveň něco jako zakladatel Welsu a podle chytrých stránek je velšské slovo pro Bretaň (Llydaw-Letavia) odvozeno od Meriadoca, který prý nechal všem Bretoňkám vyříznout jazyk (tedy původním obyvatelkám Bretaně, které si vzali Meriadocovi vojáci), aby se jejich děti nemohly naučit jazyku svých matek (etymologický základ ve slovním spojení letowicion, což znamená něco jako poloněmí).

Druhá zmínka pochází od Geoffreye z Monmothu (Ano, TEN Geoffrey, životopisec Merlinův. Mimochodem, také vám Merlin tak hrozně připomíná Gandalfa?) v jeho díle Dějiny Britských králů. Zde tvrdí, že Meriadoc byl synovec Octaviuse (jinak se mu také říká Gerontius), krále Britů a dělal si nároky na trůn. Ale Octavius místo toho dal království Magnovi Maximovi (ano, ten samý Magnus Maximus, co jsme se o něm bavili v první legendě). Oba muži spolu bojovali, ale poté, co se Magnus oženil s Octavionovou dcerou se jejich spory zažehnali a Meriadoc Magnusovi pomohl v jeho tažení na Řím. Magnus dobyl Armporisu a za jejího správce stanovil právě Meriadoca. Dle legendy Meriadoc požádal Magnuse, aby poslal zprávu do Británie, že potřebuje britské ženy, aby si mohly vzít jeho vojáky a zalidnit tak Bretaň. Meriadocovi vyhověl cornwallský král Dionytos (bratr Caradoca, který v této legendě pomohl Magnusovi na trůn a doporučil mu vytáhnout do Říma, aby Británii a Řím sjednotil), který mi poslal 72 000 žen, které ale buď ztroskotaly na moři, nebo byly zajaty barbary (Pikty (tohle maličko nechápu, jak se tam sakra dostali Skotové?) a Hůny). Zároveň se Meriadoc vášnivě zamiloval do Dionotovy dcery svaté Uršuly (Voršilky) a požádal Dionyta o její ruku. O tomto příběhu bude řeč později.

Takže teď k třetímu příběhu a to tentokrát k příběhu (alespoň z jedné strany) milostnému. Takže, ať už Meriadoc dospěl ke svému království jakkoliv, můžeme s jistou určitostí říct jedno. Po pár letech kralování se bláznivě zamiloval do dcery cornwallského krále Dionyta Uršuly a požádal ho o její ruku. Křesťanka Uršula si ale Meriadoca vzít nechtěla (byl pohan a pravděpodobně i dost divoké povahy) a svatbu oddalovala, co se dalo. Po třech letech však byla donucena vypravit se na cestu. Na moři ji provázelo (Jo, a teď kolik. Buď 11 nebo 11 000. Buď onen výraz totiž znamená 11 umučených pannen, nebo 11 000 panen.) Cestou se modlila, aby ji Bůh od manželství s Meriadocem ušetřil. Strhla se divoká bouře, která loď během jednoho dne převezla do jakéhosi gaelského přístavu, kde Uršula prohlásila, že ještě před svatbou chce podniknout pouť do Říma. Tam se všechny nechaly pokřtít a nastoupily cestu zpátky. V Kolíně nad Rýnem je ale zajali Hůnové a všechny její družky postříleli. Uršula se však pro svou krásu zalíbila hunskému králi, který ji ale, potom co ho odmítla, sám zastřelil šípem. Toto se stalo snad kolem roku 383 n.l .

A poslední legenda, která by se také česky mohla nazývat "O dvou Smělmírech". Praví se v ní, že Meriadoc byl bratranec svatého Meriaska (Meriadeg v bretonštině). Ten chtěl odejít do kláštera a vést asketický život, ale Meriadoc mu domluvil politický sňatek a chtěl s jeho pomocí dál rozšiřovat území Bretaně. Ale Meriasek se vzdal svého dědictví (stejně jako Gorhendad Starorád) a nastoupil do kláštera. Poté vykonal několik zázraků a založil kapli v Josselinu. Josselin se nacházel na území hrabat z Rohanu (šlechtický rod, který fakt existoval). Toto vše je z cornwallské hry Beunans Meriasek

Je ohromně zajímavé, že hrabata z Rohanu svůj původ usuzují právě podle Conana Meriadoca, dle spisu Život svatého Meriaska (Meriadoca).

A ještě jedna věc. Dle některých historiků byl Conan Meriadoc dědeček Anglického krále Artuše (ano, TEN Artuš).



Takže abychom si to z Tolkienovského hlediska shrnuli. Meriadoc byl významný a schopný šlechtic a Smělmír byl velice důležitý a schopný šlechtic mezi hobity. Meriadocův děd byl Caradoc, zatímco Smělmírův otec byl Saradoc. Meriadoc je zakladatelem rodu Rohanů a Smělmír je Rohanský jezdec. A naposledy, legendu o Meriadocovi psal Merlinův životopisec a Frodo psal kromě "legendy" o Gandalfovi i o životě Smělmíra Brandoráda. Neuvěřitelné, co?



A ještě poslední lahůdka. Podle jedné chytré knížky, kterou mi půjčil profesor na občanku (který taky učí dějepis) když jsem se ho na Meriadoca zeptala, mezi roky 952 a 953 vládl v Bretani jakýsi Drogo…. (Drogo byl otec Froda Pytlíka).



Nad tímhle jsem strávila celé odpoledne, za pomoci asi deseti internetových prohlížečů a stránek. Nikde totiž neexistuje ucelený článek, všude jsou jen útržky, které se musí sestavit dohromady a najít mezi nimi souvislosti. Devadesát procent těchto článků byl v angličtině, o zbylých deset procent se dělí čeština, francouzština a němčina.

Tady základní přehled zlomku použitých článků:






18/09/2015

Jarní procházka

Pro ty, kteří trpí tím vedrem, které venku panuje, navrhuji se na chvilku vrátit na začátek března a zkusit se tam alespoň malinko ochladit.




Ten den začalo opravdové jaro. Ptáčci prozpěvovali v korunách stromů, sníh pomalu roztával a příroda se probouzela. Smíšek byl šťastný. Jak dlouho na tohle čekal.

Rychle do sebe naházel první i druhou snídani, nasadil si cestovní plášť a vydal se ven. Nemohl se dočkat, až si prohlédne rostliny, které se právě prodraly zbytky sněhu a s vynaložením veškeré námahy rozevřely své květy.

Jak tak ťapkal rozbředlým sněhem, přemítal o tom, co na své dnešní cestě potká. Sněženky? Bledule? Ne, ty už přece viděl předevčírem, to by nebylo nic nového. Nebo snad fialky či dokonce hyacint? Ale ničeho podobného se nedočkal. Jen všudypřítomné stonky trávy se v jemném větříku tiše pohupovaly, jako by se mu smály.

Ale to přece není možné. Vždyť už takovou dobu bylo teplo. Mělo by tu být něco nového, tak kde to je? "Hledej!" pošťuchoval ho jakýsi hlásek uvnitř jeho hlavy, rád by ho nějak okřikl, ale věděl, že ten hlas má pravdu.

Vydal se tedy dál, až prošel celou svou obvyklou trasu po kytičkách. Ale tam viděl jen nějaké ty sněženky a bledule.
Smutně tedy zamířil domů. Prošel brankou a posadil se na lavičku před svou norou, když koutkem oka zachytil žlutý flek. Ihned vstal a vydal se k němu… No ne, narcis. A támhle další! A co tamto, pod rybízem, vždyť to jsou krokusy!


Nejlepší zážitek z kreslení tohoto obrázku mám ten, že včela, která krokusy opylovala si, vždy neomylně vybrala zrovna ten květ, který jsem právě kreslila. Takže to celé rozkývala a já musela čekat, než se zase šoupne jinam.




A tohle je o týden později, kdy jsem si s sebou zapomněla vzít svoji sadu tužek a jediná, co jsem ji tam našla, byla tak tvrdá, že jsem si musela dávat pozor, abych s ní neprotrhla papír. Kupodivu se mi s ní ale podařilo i něco jako zárodek stínování…

15/09/2015

Irith na Šumavě aneb Když se hobitomaniak vypraví na hory část. 2

Asi si zasloužíte vysvětlení, proč byl ten minulý díl tak utnutý a bez předmluvy. Blog mi to absolutně nechtěl vzít, část fotek jsem musela smazat a i část textu, abych to tam vůbec nějak narvala. Tady by to mělo být lepší.
Mimochodem, když se oštěstí, můžete časem čekat reportáž z Japonska, z Telče a z Irska!


Středa 12.8.2015 - Na programu dneška byl druhý a poslední cyklistický výlet - jezero Laka. Tj. nejmenší a údajně nejkrásnější ze všech šumavských jezer. Zaparkovali jsme pod Prášily. To bylo dobrodružnější, protože nějaká dvě auta si tam stoupla tak blbě, že napasovat se mezi ně se dalo jen tak, že na obou stranách od zrcátek zbýval přibližně centimetr.

Vyrazili jsme. Ovšem, mělo to háček. Co bobr, že? Také už jste si říkali, že jsem nějak zapomněla na bobra? Takže my jsme vyrazili lesní cestou podél řeky k místu, kde prý měl být bobří hrad. První část cesty jsme v pohodě jeli na kole, lovili si nějaké kešky a tak. Pak se ovšem cesta rozdělovala. Jedna šla nahoru úplně jiným směrem, jedna šla nahoru a řeka šla dole. Takže se táta rozhodl, že tu kola necháme a zkusíme jít podél vody, protože nevěří, že by kterákoliv z těch cest podél ní vedla. Ehm… No, nechali jsme kola u stromečku ve srázu a sestoupili dolů k řece.


Neomylně první, co vidíme, nudisti. Táta se zatvářil zuřivě a odhodlaně vykročil podél proudu řeky. Jak jsme postupovali, terén se začal měnit z pěšinky na posekanou louku, pak na louku neposekanou a nakonec na totálně zarostlý a neprostupný bažiny. Falko vypadal, že bude stávkovat. Nicméně jsme se takhle probrodili houštím až do nejbližšího meandru. Po bobrech ani stopy. Tak pokus číslo dvě, že si zujeme boty a půjdeme naboso řekou. Za pět minut jsme ušli zhruba těch pět metrů. Voda byla ledová a ty šutry také nic moc. Mimochodem, umíte si představit, jaké to muselo pro hobity být na Caradhasu? Ty brďo…


Takže pokus o zdolání bobra číslo tři. Přebrodili jsme tu řeku na druhou stranu, kde byla posekaná louka a šli po té louce. Ale kde nic tu nic. Potom, co nás třikrát udržela v chodu jen naděje za-támhletím-meandrem-něco-vidím jsme konečně dospěli k bodu B. Na druhé straně řeky byla pláž, kde se slunili nějací lidé, a uprostřed toku bylo naplavených pár polínek. Táta zajásal, já si stoupla do mraveniště, máma skepticky prohlásila, že tohle přece není bobří hrad a Falko si odmítal nazout boty, ani se kamkoliv pohnout.



Nakonec jsme bobra museli vzdát s tím, že se tedy vrátíme. A copak jsme zahlédli na druhé straně řeky? Správně, onu cestu, kterou jsme na začátku zavrhli a která hezky pohodlně vedla celou tu dobu podél řeky. Další brod, škrábání se do kopce a heuréka, naše cesta.


U kol jsme se ještě vydali trošku proti proudu s tím, že za-támhletím-meandrem-něco-vidím. Bylo to daleko a bylo to nedostupné.


Cesta zpět už byla celkem v pohodě. U auta jsme zahnuli vlevo v bok a dali se cyklostezkou do kopce do Prášil. Cesta byla, jak již jsem zmínila, do kopce, což mluví za všechno. Vedro, výhledy, kopec. Náš výlet byl ovšem naplánovaný tak, že z Prášil pojedeme do kopce na úpatí Ždánidel, což je asi půlka cesty, a od nich už z kopce na jezero Laka a dál do Prášil. Tuto trasu si prosím zapamatujte a klidně si to najděte na mapě.

V Prášilech jsme v krátkosti obdivovali rozbořený kostel, jen tak dlouho, abychom stačili nabrat dech a znovu se začali škrábat do krpálu. Bylo to totálně úmorný. Ale fakt strašně. Jediný, kdo to od nás vyjel, byl táta, ale to také proto, že Falko je malý a já s mámou jsme tahali víc než pět kilo navíc zátěže v taškách.

Proto, že táta jel napřed, na nás také někdy musel čekat. No a poprvé na nás počkal na rozcestníku dvou cest. Jedna vedla doleva dolů, jedna doprava nahoru. Abych se ospravedlnila. Já si s GPS provozovala, že máme jít dolů, že jsme na jiném rozcestí, než si provozuje zbytek rodiny. Já jim říkala, že tahle cesta je špatně. Později mi máma oznámila, že jsem to měla říkat více důrazně a přesvědčivě, že takhle si mysleli, že jen mám opět pošramocený orientační smysl. Hmmm…



Takže jsme se jali stoupat cestou vzhůru. Já se stále kojila marnou nadějí, že jsme třeba dobře, táta nám definitivně ujel a máma s Falkem šli za mnou a povídali si. Pro jejich obranu můžu říct, že Rosaně došlo, že jsme asi špatně ve chvíli, kdy se nám po pravé ruce otevřel nádherný výhled do míst, kde měl být vrch Ždánidla, nejvyšší kopec v okolí. Takže kde jsme byli? Ano, na Ždánidlech. Zavolala jsem tuhle skutečnost tátovi. Nevěřil mi a přesvědčoval mě, že podle mapy… Tak nic, no. Nahoře na Ždánidlech jsme si dali oběd. Telefon od táty. Vážně jsme špatně. Došlo mu to tehdy, kdy cesta skončila v roští. Co teď? Počkali jsme, až se vrátí k nám zpátky a já zkusila najít nějakou cestu dle GPS. Cestu jsem našla. Ještě menší dohad s tátou, že to je jiná cesta, ale nakonec jsme se shodli, že to je ta správná cesta a zarostlou polňačkou jsme vyrazili dolů. Ovšem zarostlé polňačky většinou nemívají nijak zvlášť zářnou budoucnost a ani tahle nebyla výjimkou. Po pár desítkách metrů skončila. Pro popsání situace: Vlevo od nás byl les, jímž měla ona cesta procházet. Přímo dolů leželo Laka, ale dělilo ho od nás několik set metrů polomové louky, kterou se s kolama fakt překonat nedalo. Vlevo dole za lesem měla být naše původní cesta, po které jsme se měli držet. Takže jsme si vzali směr a vyrazili jsme. S kolama to lesem byla vážně lahoda. Táta nakonec vzal kolo sobě i Falkovi, protože ten to prostě nedával. Představte si fakt zarostlý les, kde jsou navíc popadané stromy a celé je to pěkně rozbahněné. Celou dobu jsme se s Rosanou modlili, abychom nebyli v první zoně. Sto metrů nám trvalo k deseti minutám. Pak Rosana zahlásila, že nad námi je cesta. Potom, co jsme ji při všech možných pokynech ani já, ani Paladin nedokázali najít (doteď netuším, kde ji Rosana viděla), jsem já zahlédla cestu kousek pod náma. Slezli jsme korytem potoka a ano, byla to cesta. Vydali jsme se po ní doleva, kde se měla napojovat ta naše původní asfaltová cyklostezka. Rozbahněná cesta se po pár metrech změnila v cestu vysypanou většími šutýrky a po dalších několika metrech, hurá! Naše asfaltka. Rosana se najednou začala smát. Hádejte, co bylo napsáno na ceduli na začátku té kamenné cesty? První zona NP, prosíme, nevstupujte mimo značené cesty! Takže my nejen že vstupovali, ale vstupovali ve fakt velkém stylu prostředkem lesa a ke všemu s kolama…




(1. zona NP)

(štěrkovnice)

(naše krásná cesta)

Na odbočce k jezeru ještě hádka, kudy tam a protože rodiče odmítli riskovat, šli jsme po turistické, místo po cyklo.

Jezero hezké. Protože už bylo celkem pozdě, ani tam nikdo nebyl. My tam dost vyřízeně obdivovali jezero, zašli si i na obě dvě terásky na vyhlídku a pak byl čas vrátit se. Vraceli jsme se přes osadu Nová Hůrka, kde jsem jednak měla kešku a jednak tam byl zbořený kostel. Kešku střežila lebka nějaké srny, či co, což už bylo opravdu povzbuzující. Kostel i kapli u něj jsme si důkladně prolezli.






K autu už byla cesta bez zastávek a fakt hezká. Kolem minového pole.

A v penzionu nám netekla voda. Dokonalé!


Čtvrtek 13.8.2015 - Hlavní cíl dne byl vrch Boubín, rozhledna Boubín a prales Boubín. Alespoň se to bude lépe pamatovat, když se vše jmenuje stejně…

Poníka jsme zaparkovali v Kubově Huti. Bylo krásně, sluníčko svítilo, ale máma nám vyprávěla, že sem jezdili každý rok s jejími rodiči na výročí svatby, či čehože a že tu pokaždé bylo strašně hnusně, foukalo a nic se nedalo dělat.

My vyrazili směr Boubín. Bylo to, jak jinak, do kopce. Cesta to byla zajímavá. Jednak tam bylo hafo lidí, což sice moc fajn nebylo, ale zase to bylo uklidňující po včerejšku, když jsme teď měli jistotu, že na 99% jdeme dobře, když jdou tím směrem i všichni ostatní. Dále byla cesta fakt pěkná. No a nakonec… asi nebudu rozebírat, co se po té cestě stalo a řešilo, protože táta vypadal při samé možnosti toho, že bych to zaznamenala písemně, velice, ale opravdu velice zuřivě.

U vrcholu se cesta změnila v dřevěné schody, po kterých jsme se doplazili nahoru k rozhledně. Já s mámou a Falkem jsme si ještě udělali odbočku k Srnímu vrchu. A proč? No protože tam byla keška. Ta byla u pomníku jakémusi čemusi básníkovi. Mám dojem, že Šumava byla na neznámé básníky opravdu plodná. A těch pomníku co tu mají. To asi dělá to, že šutr tu není zrovna nedostatkové zboží.


Na rozhledně jsme zastihli spícího tátu. Můj pokus o obsazení jediné volné lavičky v okolí ztroskotal na tátově výkřiku "Ne!" a ceduli "Čerstvě natřeno" která byla pověšená tak hezky zapykaně, že si na to samé místo co já sedl ještě minimálně jeden člověk. Ale kalhoty to přežily a lavička také. Na patě rozhledny jsme si dali oběd, nechali mírně naštvaného tátu hlídat zavazadla a vypravili jsme se nahoru. Mám dojem, že Falko a jedna paní počítali schody. Paní vyšlo 210, Falkovi asi 200 a dle brožury jich tam mají tuším že 221. Tak nevím…




Rozhodně to bylo schodů víc než dost a než jsme se vyškrabali nahoru, byli jsme pořádně zplavení. Ale výhled byl naprosto předpisový. Jen bylo tak jako kouřmo.

Dole jsem ještě rodinu na chvíli opustila a šla na další keš. To byl trochu problém, protože nad ní seděli důchodci a ošklivě se na mě dívali, ale nakonec uloveno. A ty podpapíráky mě už fakt děsně štvou. Jsou všude!!! Keška byla v muchomůrce. Docela fajn skrýš.

Cesta dolů. Ta byla rozhodně zajímavější. Jednak vedla lesem, takže byla hezčí a jednak tam bylo více zastávek. Falko začal po chvíli stávkovat, že je unavený a že tu umře, takže jsme ho nechali s tátou a běželi napřed. Další keška měla být u loveckého zámečku. Šli jsme po cestě, přes kořeny a větve, když jsme onen zámeček zahlédli padesát metrů pod námi. Hádejte, co správný kačer udělá, když vidí vytoužený objekt několik metrů kolmo dolů, a jinak k němu vede cesta 500 metrů po rovince? Ano, sleze to. Takže jsme dali Paladinovi vědět kam jdeme a pustili jsme se po svahu dolů. Spadl jsem jen jednou a to dost dobře, tedy úspěch.

Vylezli jsme u docela fajn chaty. Máma si umyla ruce v korytě vedle (to já si už netroufl) a přečetli jsme si naučnou ceduli. Pak krátká cesta ke kapličce sv. Huberta a samotný odlov. Víte, že tohle byl Schwanzenberský zámeček, který, když tyhle lesy museli prodat, si vzali a přestěhovali na Hlubokou? Docela síla. Tohle tady byl projekt nějaké školy, která tu postavila chatu. Jediná původní věc tu prý zůstala jen ta kaplička.



Vrátili jsme se na rozcestí, kde na nás v altánu čekal Falko (který nadšeně ukazoval šikmou láhev na Boubíně) a Paladin, který kupodivu nespal. Podél obrovské obory jsme se vydali k pralesu. Cesta byla dost jednotvárná, prostě normální les. Za zmínku stojí snad jen nějaký pomník smrku (jo, už tady staví pomníky i pro smrky), který přežil kdesi cosi (jako ten smrk) a kdysi pod ním jeden loupežník zabil druhého. Zásluhami mi to připomíná Mořice…


Boubínský prales je docela pěkný. Ze začátku to sice vypadalo pěkně obyčejně, ale čím více jsme postupovali, tím byl hezčí a hezčí. Zahájil to výstup do kopce (fuj kopce) a následné regenerační cachtání v tůňce na vrcholu. Falko do té vody vlézt odmítl, už nevím proč. Celou dobu byl docela mrtvý a vzpamatoval se až nakonec, kdy jsem zase začal odpadat já. Cestou nás provázely naučné cedule a zvláštní "chůdové stromy". To jsou stromy, jejichž kořeny visí ve vzduchu a vytvářejí pod tím stromem takovou dutinu. Jde o to, že ten strom začal růst na kmeni padlého stromu a jak ten kmen postupně rozložil, zůstal na místě, kde kořeny obepínaly dřevo, prázdný prostor.


(Glumíšek)


Cestu kolem pralesa jsme zakončili na Boubínském jezírku. Byli tam lidi, ale celkem to šlo. U jezírka se pod stříškou nacházel "největší smrk dvoják na Šumavě". To už je asi třetí, kterého jsme za tu dobu potkali…



Bylo dohodnuto, že sejdeme do Zátoně a tam vlakem pojedeme zpět na Kubovu huť. Ovšem po cestě mi začaly slušně odcházet boty. Normálně se mi oddrolila část podrážky. Nechápu. Jako že se odlepí podrážka, udělá se v botách díra nebo tak, to pochopím, ale že se z nich začnou drolit kousky, to ne. Nakonec už jsem vzniklým otvorem mohla prostrčit prst.

Cestou na vlak jsme se stavili na zmrzku a odlovili kešku u nádraží (byla ve stromě) a pak jsme jen čekali na vlak. Já měla toto čekání zpestřené esemeskami od Esmeraldy s průběžným hlášením o stavu jejich cesty na letiště vyzvednout Smíška. Ale byla to sranda.

Ve vlaku táta počastoval průvodčího svou klasickou otázkou, kde má kleště, a velice ho potěšilo, když mu průvodčí oznámil, že zase budou, ano, opravdu znovu budou.

Dojeli jsme do Kubovy Huti a k autu.

Jestliže byl Boubín cíl číslo jedna, tak cíl číslo dva byli, jak jinak, bobři. Tentokrát byl bobří hrad v podstatě kousek od místa, kde jsme bydleli. Táta tam už jednou byl, tak že nás tam zavede. Falka jsme hodili do penzionu, vzali jsme si sandály a vyrazili.

První úsek - loukou, byl v pohodě. Jen nechápu, jak máma dokáže tak dlouho telefonovat. Ještě k tomu s bratrancem mé babičky….

Druhý úsek už byl rákosím a trochu horší. Táta také několikrát zabloudil, takže nám to docela trvalo. Nakonec jsme ale byli tak mokří a špinaví, že už byla nějaká lepší cesta úplně jedno a šli jsme prostě skrz. Já si zula boty a ťapala jen v ponožkách. Bylo to docela fajn. Prošli jsme skrz několik potoků a tu bobří hráz konečně fakt našli. Konečně! Ještě jsme chvíli lezli okolo a pak se jen vrátili zpátky a do sprchy.







Pátek 14.8.2015 - Poslední výletový den. Naplánované bylo poslední jezero, které nám v této oblasti scházelo - Prášilské. A samozřejmě rozhledna Poledník, protože jaký by to byl den bez pořádného kopce, že?

Tentokrát jsme se ale rozdělili na dvě skupiny. Skupina a) čítající mě, Falka a Rosanu šla pěšky a skupina b)čítající Paladina jela na kole. Nakonec byly obě skupiny v podstatě stejně rychlé, jen Paladin si dojel až na Modravu, zatímco my to slezly rovnou.

Cesta začala pokusem zaparkovat auto na neplaceném parkovišti. To je totiž tady na Šumavě nedostatkové zboží. Ale přeci jen, z něčeho ty památníky financovat musí. Takže jsme vyplázli sedmdesát káčé za parkovné a vydali se po cestě. Cesta to byla cyklostezka, neb se toto parkoviště nacházelo o kus dál, než jsme původně potřebovali. No nic, tak jsme měli cestu zpestřenou o naprostý nedostatek stínu a přebytek cyklistů.

Pěšina vedla, jak jinak, než do kopce. Falko kupodivu fungoval. Teď ten poslední den chytil nějaký druhý dech a celé to v podstatě vyběhl, když mi ostatní jsme supěli téměř po čtyřech.

K jezeru vedla odbočka, ale po pár set metrech to už vypadalo, že je jezero totálně imaginární. Ze štěrkové cesty se stala lesní pěšina, pak pěšinka, nakonec pochod terénem přes padlé kmeny a výhledově pořád nic. Kamenné moře a potůček, cesta pořád do kopce, ale na jezero to široko daleko fakt nevypadalo. Už už jsme to chtěli vzdát, když se před námi za další zatáčkou zjevilo.



Bylo hezké, ale lidí tam zase bylo jak psů a psů jak kachen, které tam ty lidi krmili. My si sedli na kraj, počítali něco do kešek a pozorovali psa, který porušil zjevný zákaz a jak se ve vodě koupat. Sázky, na koho se pes otřepe, nakonec nevyhrál nikdo, neb se neotřepal. Divný zvíře. Chvíli jsme tam poseděli, poklábosili, odpočinuli si a zase se vypravili na cestu k Poledníku.



Fakt nevím, co o té cestě mám napsat. Stínová dieta (super nápad, Smíšku), vedro, všude kolem v lese podpapíráky, na cestě cyklisti a prach. A vrcholek nikde.

Ale nakonec jsme se tam přeci jen dohrabali a v záplavě turistů se kůrovcovou pustinou vydali na Poledník. Jako řeknu vám, ty šedé stromy bez jehliček vypadají fakt ponuře. Taková atomovka.


Poledník vypadá jak loď. Ne, jako fakt. Ta vypouklina nahoře mi strašně připomíná Titanik. Nicméně to ale byl komunistický vysílač, kdy kvůli jeho utajení dokonce celý kopec vymazali z map. Teď je tam pochybné muzeum. Celou cestu k němu jsem dumala, jestli nemůže mít latinské Meridian něco společného s Meriadocem. Asi nemůže…


Po cestě jsem ještě šla na jednu kešku u Poledníku. Moje nadšení se trochu zchladilo, když jsem se přerazila o ostnatý drát, ale nakonec to proběhlo v pohodě. Hledala jsem tam asi půl hodiny. Dost mě dostalo, když jsem zjistila, že tamtudy vede "zážitková stezka pravým polomem". Hmmmm… polomů už mám docela dost.

Na Poledníku jsme si dali oběd, zastihli tátu a poprosili ho, ať nám pohlídá batohy, že půjdeme na rozhlednu. Řekl nám, že se vstup platí, ale že se ten vstup platí snad jen na tu výstavu a jinak ne. A dal mámě svůj lístek. Tak jsme se vypravili nahoru odhodlaní nic neplatit. Skoro nahoře nás doběhla pokladní, jestli máme lístek. Máma se vytasila s tím svým, ale to zřejmě nestačilo, protože musela ty tři patra dolů ještě koupit lístek mě a Falkovi. Doteď netuším, proč jí ten její pokladní uznala.

Výhled byl opět strašně hezký. K dovršení atmosféry byla plošina té vyhlídky z takových těch mříží, co je jima vidět dolů. Bylo vážně zajímavé chodit po tom a dívat se těch padesát metrů pod sebe. Falko se ale docela bál a asi jedna z nejlepších hlášek týdne.

Falko: "Už chci mít pod nohama pevnou zem!"

Já: "Vždyť ji tam máš, padesát metrů pod sebou a věř mi, že je opravdu velice pevná."

Moc to neocenil.




Cestou dolů jsme se v rychlosti koukli na ukázku toho, jak to tady vypadalo za komunistů (ostnatý drát a vysílačky).

Vyrazili jsme z Poledníku do Prášil. Táta se odpojil, že pojede ne na Modravu a my se po zelené hnízdištěm tetřevů vydali vlastní cestou. Celou dobu jsem Falkovi vyprávěla pohádky a na konci už jsem myslela, že nebudu. Všechny totiž byly z hlavy - vymyšlené detektivky o panu Třešníkovi. No a ono vyprovozovat přijatelnou detektivku pro malé dítě za pochodu, zatímco mluvíte, je docela obtížné. Cestu jsme si ještě trochu zkrátili a dole u Prášil se vycachtali v potoce. Jo, a našli jsme tam bobří hrad. protože ale s námi táta nebyl, nemuseli jsme ho jít prozkoumat. V Prášilech zmrzka, pak cesta k autu přes botanickou zahradu, kde měli super papoušky, Modrava a penzion.


Jediné co můžu zmínit dál k sobotě jsou tyhle super mraky, které se ráno ukázala a fakt, že v noci byla příšerná bouřka.


Výlet to byl skvělý a počasí nám vyšlo přímo zázračně. Doufám že jsem vás neunudila k smrti a třeba se na tahle místa opravdu někdy podíváte.