Před nějakým časem se na stránkách Hlasů Středozemě objevila upoutávka na poslední koncert Hlasů Středozemě http://pisnestredozeme.cz/home ve stávající sestavě. A tu se zrodila naprosto šílená provozka doopravdy na ten koncert přijet. Toto je pravdivá a úplná reportáž z tohoto koncerta i celého dne, zapsaná mnou v neděli odpoledne. Berte na to prosím proto ohled, zvlášť pokud se vám literární úroveň tohoto díla bude na prvních dvou stránkách zdát stejně nechutná jako mně :-)
Koncert se měl odehrávat v Českém Krumově. Tak co s tím. Já jsem prohlásil, že jsem ochotný jet, pokud se mnou pojede ještě někdo jiný. Tím začalo skoro měsíční meilové peklo s vyřizováním kdo pojede a jak/kdo nepojede a proč/kdo by jel ale nemůže/kdo nemůže jet, ale pojede. V jednu chvíli to vypadalo, že pojedu jen já s Čekankou, pak nás zase mělo jet asi deset. Ve výsledku jsme skončili jsme ve složení: já, Aredhel, Šárka, Čekanka, Třezalka a Clarissa.
Z toho to byly dva rodinné výlety, jedna trampská výprava a jedno popojetí z blízkého domova.
Zařizování, abychom se na tento koncert vůbec dostavili, bylo hodně složité. A kdopak to organizoval? Správně. Takže tady ukázka toho, co jsem musel skoro každý den řešit:
První byla jednoduchá domluva, že se do Krumlova dopravíme v sobotu ráno, do večera se budeme poflakovat po městě, pak si poslechneme koncert, u někoho přespíme a ráno odjedeme domů. Nastaly komplikace.
Aredhel prohlásila, že pojede, ale musí být v neděli fakt brzo doma, protože odjíždí na kolej na vejšku. Pomněnka řekla, že pojede také, tři dny bude u někoho přespávat a v úterý rovnou půjde na Den všeho hobitstva. Čekanka dodala, že se s námi sejde v Krumlově. Třezalka napsala, že je z toho rodinný výlet a že jestli chceme, můžou nás do Krumlova odvézt z Plzně. Clarissa to samé, ale odvoz tentokrát z Teplic. Domluva, že dorazíme všichni po své ose a sejdeme se ráno v Krumlově. Meil od Clarissy, že se s námi sejde až večer. Třezalka neví, kde bude ubytovaná. Aredhel nabízí ubytování, nutně potřebuje vědět počet lidí, kteří vlastně pojedou. Pomněnka, že to vzdává a nejede. Smíšek stále neví, jak má skauta. Nahlášen počet pěti osob (tipnut). Meil od Aredhel, že ubytování máme, ale je fakt daleko a fakt se tam nemáme jak dopravit. Čekanka nabízí ubytování. Smíšek skauta nemá, ale asi nepojede. Stále to neví jistě. Střídavě meily od Čekanky a Aredhel, kde že se vlastně bude spát. Meil od Třezalky, že nás její táta může na tu chatu hodit autem. Meil od Aredhel, že nás tam může hodit její strejda. Smíšek stále neví. Meil ode mě pro Aredhel, ať zarezervuje StudentAgency do Krumlova, já už to fakt nedávám. Aredhel obratem odpovídá, že nemá peníze. Ujištění, že jí je dáme. Dotaz na počet lístků. Tři. Meil od Smíška, že když už jsou ty lístky rezervované, tak nám to nebude komplikovat a nepojede. Touha zabít Smíška. Zjištění, že k Aredhel na chatu nás může hodit i její táta. Rozhodný meil, že spíme u Aredhel a bez diskuze. Zpráva od Čekanky, při které jsem měl sto chutí někoho praštit "Kdože teda vlastně bude spát u nás?" Píše Třezalka, jestli pro ni máme místo u Aredhel, které tam bylo rezervované celou dobu. Aredhel neví, na kolikátou má rezervovat lístky, tipnut čas, nakonec lístky rezervovány na osmou. Ještě že nádraží je asi tak deset minut od mého domu.
Den předem: Rosana se ptá, jak se chceme dostat zpátky. Meil Aredhel. Aredhel chce chytit vlak, neb nás nikdo ráno do Krumlova nedoveze. Změna, vlak zmizel. Jedeme Studentem z Krumlova, odveze nás Třezalčin táta. V osm ráno esemeska od Šárky, proč tu nejsme, jestli je na správném nádraží. Spletla si den.
Noc před odjezdem: Třezalčin táta volá, že nás neodveze. Nechce se mu vstávat. Volám Aredhel. Poté, co mi to nebere, rezignuju a jdu spát s tím, že se to nějak vyvrbí.
To jen pro ty, co se živí dojmem, že nemám co dělat. A mimochodem, Šárka má u mě velkou červenou hvězdičku a titul "nejméně problémový člen družiny", neb kromě toho pátku neměla žádné požadavky, žádné nečekané změny a všechny změny brala naprosto skvěle a sportovně.
Takže den D, sobota ráno. Vstávám v půl šesté, doteď nevím proč. Sbaleno jsem měl už od večera, ráno jsme to všechno jen naházel do tašky, uzřel, že je to velký jako bagr a že nemám rád svou karimatku, je velká. Jako logické vyústění toho, že jsem vstával o hodinu a půl dřív, než jsem měl, jsem se nestihl nasnídat.
Abych nezapomněl, včera mi došla bezvadná košile od Pomněnky. Problém byl, že došla v neoznačeném balíčku a máma mi to málem zabavila jako bombu. Košile byla fakt super, jen jí chybělo pár knoflíků, které jsem ještě večer ve stoje na balkoně došíval, zatímco ona se sušila na šňůře. Tuto epizodku sem přikládám jen proto, že nová košile bylo něco, na co jsem netrpělivě čekal celé prázdniny, neb mě ta stará pod šálou hrozně dřela.
Ale vraťmě se k příběhu. Ustrojil jsem se, sebral svou tašku s jídlem a věcmi do Krumlova, druhou tašku se spacákem, kterou jsem měl nechat v Třezalčině autě a vyrazil jsem. V olifantovi jsem se ještě musel šprtit elfštinu na zkoušení. A bacha! Lidi si mě tam všimli a nějaká holka na mě zírala fakt hodně překvapeně. To se mi normálně v hobitím oblečení nestává.
Přijel jsem ještě před třičtvrtě, což je celkem dobré. Nádraží mě ovšem o dobrou náladu stačilo připravit poměrně záhy, neb bylo docela velké, bylo tam docela dost lidí a já netušil, kam mám jít. Naštěstí mě zachránila Šárka, respektive nepřehlédnutelnost jejích zrzavých vlasů. Šárko, nikdy nesmíš změnit barvu vlasů, fakt nikdy! Přiklusal jsem tedy ke skupince Šárka a Aredhel. Bylo docela zajímavé sledovat jejich reakce. Nejdřív nadšený pohled na mě, pak výraz hrůzy při zhlédnutí velikosti mých zavazadel (neumím balit a ta taška sice byla poloprázdná, ale fakt velká) a nakonec soucitný úsměv při pohledu na můj totálně uštvaný obličej.
Přivítali jsme se, pozdravili, sdělili si novinky a společně počkali na autobus. Cesta byla fajn. Skládala se především z konverzace se Šárkou a s Aredhel (například jsme se shodli, že první z Tolkienmaniaků, kdo si začne dávat řasenku je bábovka). Šárka se mnou a dalšími třemi ukrajinskými spoluobčany (kteří se odmítli vyměnit s Aredhel, oškliví) seděla namáčklá na zadním pětisedadle. Aredhel, seděla před námi a tvářila se zoufale, že na nás nevidí. Z osazenstva autobusu bych ještě neměl opomenout vyjukaného průvodce, který mi strašně připomínal Velkého člověka. Mimochodem, potkali jste v poslední době kdekoliv průvodce, kterému by bylo rozumět, co říká? Já ne.
Vystoupili jsme na nádraží v Krumlově. Výborně. Sraz za půl hodiny u divadla, ještě tam trefit. V pevné víře ve skautské vychování jsem mapu dal elfce. Hmmm, chyba. Odvedla nás na úplně opačnou stranu, totálně nás ztratila a při nesmělém dotazu, kudy dál, odhodlaně ukazovala na nejvyšší a nejzalesněnější kopec v okolí. Nakonec nás museli pomoci najít nějací dobří lidé u pivovaru. Ti nás také nasměrovali správným směrem a dobytí divadla byla otázka chvilky. Tam už na nás čekala Třezalka se svými rodiči a s Čekankou.
(Tento dokonalý hotel jsme minuli cestou. Ano, opravdu se Krumlovský hotel v centru měta jmenuje takto.)
Emotivní vítání popisovat nemusím, ale dodám, že se mi stejně nejvíc ulevilo, když mi Třezalčin táta dal tu tašku do auta. Byla opravdu těžká.
Po chvíli jsme si všimli, že si nás nějací asiaté natáčí na kameru. Bylo nám vysvětleno, že je to japonská televize a že točí reportáž o Krumlově. Tak jsme jim chvíli pozovali a mávali. Pak jim to asi přišlo blbé, tak se nás přišli zeptat, co že to máme za kostýmy. Bylo jim vysvětleno, že z Pána Prstenů. Zřejmě to znali, ale nijak zvlášť se nechytali. Chvíli ještě nesměle točili, ale pak zamávali a odešli
Třezalčiny rodiče se s námi rozloučili, popřáli nám dobrého dne a utekli. I s foťákem. To jen pro vysvětlenou, proč je těch fotek tak strašně málo.
Chvíli jsme ještě postávali na mostě, klábosili a jedli. Následovala krátká diskuze, jestli půjdeme dál, nebo počkáme na Clarissu, která má možná dorazit. Mezitím se do Divadelního klubu začali trousit účinkující.
Až najednou "Clarisso!". Byla to ona, sice v trošku metallovém provedení ale byla. Další vítání a juchání. Ale Clarissa se s námi po chvíli rozloučila, že půjde s rodiči a sejdeme se až večer. No nic, tak půjdeme sami.
Zahájili jsme tím, že jsme pohrdli mapou jakožto Sauronovým vynálezem, který zmátl nebohou elfku, a vydali se městem po čuchu. Mám dojem, že celé naše potulování se skládalo ze dvou velkých, dalo by se říci životních cílů : najít WC, které by bylo zadarmo a najít místo, kde by si Aredhel mohla dobít kredit do mobilu.
S těmito vyššími cíli jsme vykročili na cestu. Bylo to doopravdy hodně zmatené, takže budu tuto eskapádu popisovat spíš jako záblesky zážitků než jako ucelené putování.
Chvilku jsme se toulali uličkami s neurčitou touhou najít bankomat, aby si tam Šárka mohla vybrat peníze. Já tam našel krámek, kde prodávali totálně dokonalou šálu, přesně takovou, jakou měl Pip v šedých přístavech. Ale moudře jsem se rozhodl, že ještě počkám a koupím ji až když někde najdu wifi a ověřím si jak moc je šála přesná. Cestou si nás různě fotili, mávali nám a ukazovali si na nás. Nějaký Rus se s námi vyfotil (hrdinně jsme pozovali co to šlo). Začali jsme si pohrávat s provozkou, že budeme vybírat. Deset korun za fotku. Pak se ale na to nějak pozapomnělo. Škoda, byl by to dobrý přivýdělek.
Bankomat jsme opravdu objevili. Yavanna si vybrala pět stovek (ze kterých jí ovšem po odečtení nákladů na cestu zbylo deset korun) a vyrazili jsme do parku naobědvat se. Ovšem najít lavičku ve stínu byl docela boj, Když se nám to konečně podařilo a rozložili jsme naše zásoby, museli jsme konstatovat, že hlady neumřeme. Ale ve výsledku nám jídlo vyšlo jen tak tak.
Jak jsme tak jedli, přišla řeč na Aredhelino tancování. A neuvěříte, co se mi povedlo. Překecal jsem Aredhel, aby nám za plného denního světla, v Krumlovských zahradách před zraky poloviny Japonska zatancovala na písničku Aredhel. Beru to za svůj životní úspěch. Aredhelin tanec byl naprosto úchvatný. Fakt nechápu, jak dokázala tancovat tak strašně… levitujíce. Vážně u toho vypadala, jako kdyby se vznášela. To asi ty elfské geny.
Po skončení jsme zjistili, že nás mezitím navštívilo slunce a stín utekl. Znechuceně jsme senvydali dál. Sešli jsme dolů na nějakou vyhlídku. Byly tam duté klády, takže se samozřejmě ihned realizovala fotka "Chráníme vaše sny" aneb Glum nad spícím hobitkem. Ale měl jsem dojem, že se z té klády nevyhrabu. Mírně naštvaná Aredhel, která si konečně uvědomila, co udělala, si pak našla takovou milou zábavu. Vždycky ukázala na nějakou rostlinu či zvíře a Šárka jí na počkání řekla, co to je. Aredhel z toho byla v sedmém nebi a pořád všem vykládala, jak je to úžasné, že na něco ukáže a Yavanna hned oznámí co to je. Já z toho chytil jen slušnou depku.
Rozhodli jsme se, že skrz zámek sejdeme dolů do města. Na nádvoří jsme chvíli obdivovali maskarony na věži, zvlášť jednoho, který vypadal jako Kozk. Pak jsme pozorovali nějakou ženskou, která byla také v kostýmu. Ale asi v zámeckém. Ještě jsme stihli zablokovat vyhlídku a už se šlo na medvědy. Medvědy po chvíli usilovného pátrání objevila Třezalka. Vypadalo to jako hnědá tráva a bylo to dost otrávené.
Ve městě jsme se vydali proti proudu, protože elfka prohlásila, že tam jsme ještě nebyli. Za dnešek jsme tam byli už podruhé, ale pšššt. Nebudeme jí přece kazit radost. Aredhel si cestou někde uškubla kytku (zlatobýl obecný) a strčila si ji do vlasů. Chvíli jí to tam nedrželo, ale pak provedla se svými vlasy něco fakt divného a náhle to šlo. Ale vypadala pak jako kankánová tanečnice. Čekanka, která jako jediná z nás měla jakž takž fotící a fungující mobil ji hbitě nafotila (Čekanka je také hlavní fotograf dne). Kdypak se to zase poštěstí, vidět elfa se žlutou kytkou ve vlasech? Protože jsme ale mezitím došli na něco, co se podezřele podobalo skládce, obrátili jsme se a po vlastních stopách se vydali zpět.
Cestou se nás pokusili svést nějací vodáci "Hej holky kam jdete?" "My jsme hobiti!" "Pojeďte s náma, my vás svezeme!" "Pojďte radši vy s náma. Koncert Hlasů Středozemě od sedmi večer!" No, ale provozuji, že tam nebyli. Asi nejsme dostatečně přesvědčiví.
Opět jsme došli do středu města. Cestou Aredhel se svým kreditem oběhla všechny trafiky v okolí, ale buď měli zavřeno, nebo kredit nedobíjeli. V poslední trafice si Čekanka koupila pití a vypadlo z ní, že od rána nic nepila. Byla hromadně seřvaná, proč si proboha neřekla, že bychom jí napít dali. Tak snad si to bude pro příště pamatovat.
Proti proudu řeky jsme došli až na docela hezké nábřeží. Nejdřív jsme se snažili najít zlaté slimáky na zdi, pak se fotili na super židlích velikosti Velký lid a nakonec zakotvili pod mostem, neb dál už se jít nedalo. Tam jsme si lehli na takový ten kamenný výsep řeky, mávali na naše obdivovatele a Třezalka s Šárkou hádali Vlaštovčí hádanky. "Říkají o mně, že svítím, ale když se blížím, děti vidí černě." Tady padaly super tipy jako "Závěrečná znělka večerníčku", "Doktor" apod. Nakonec to uhádla Šárka s fakt velkou nápovědou. Druhá hádanka byla o poznání těžší "Na hlavě to má kámen a v ruce prst". Jaké byly prvotní tipy vlastně, ani nevím. Protože můj největší šok tady byl, když Šárka po nápovědě, že je to Středozemské vyhrkla "Tolkien!" Chudák profesor….
Chvíli jsme poseděli, Aredhel odhodila do řeky svou květinu (která se ovšem zasekla mezi kameny až ji mírně naštvaná Aredhel musela osvobodit).
Vydali jsme se dále, na cestu dále. Tentokrát byla naše další zastávka dětské hřiště. Opět jsem si gratuloval, že nemám šaty. Ostatní je měli, blbli úplně stejně jako já a možná že to byl také ten důvod, proč všechny děti záhy zdrhly a bázlivě se krčily se u zdi. Řeknu vám, že bych nevěřil, že se na provazovou prolézačku vejdou čtyři skoro dospělí hobiti, elfové a valar + fotící Čekanka. Ta s námi lézt odmítla a radši se mi snažila najít na mobilu tu Pipovu šálu. Prolézaček tam bylo více a postupně jsme si ozkoušeli všechny. Já s Aredhel jsme dokonce přelezli ručkovací most horem a vylezli na lezeckou stěnu (řekl jsem si, že co dokáže elf, dokáže i hobit a jediné, v čem elf fakt vedl byla nějaká houpačka, která první co udělala, když jste do ní nastoupili, bylo, že vás otočila hlavou dolů). Blbli jsme neskutečně. Na odpočinek jsme si pak vylezli na zídku, jedli muffiny a spřádaly plány, jak místní děti co nejefektivněji nakazit (Děti, budu vám vyprávět pohádku. "Bylo, nebylo, žil takhle jeden pán a ten se jmenoval Eru Iluvátar…").
Protože tady cesta opět končila, řekli jsme si, že se vydáme na druhou stranu řeky. Tam jsme opět klábosili a nadávali na netolerantní obyvatele Znojma a Plzně. Když jsme se ocitli opět u zámku, rozhodli jsme se, že tady zůstaneme a budeme fandit vodákům. Ale jako obvykle, ve chvíli, kdy jsme k onomu jezu došli, ho sjela rodinka na raftu, zřejmě poslední druh Homo vodácus dnešního dne. Značně otráveně jsme tedy zamířili zpátky do zahrad.
Bylo asi půl čtvrté, tedy spoustu času. Rozhodli jsme se, že půjdeme do té části zahrad, kde jsme ještě nebyli. Fajn, takže celý ten kopec nahoru. Tam nás málem zajelo nějaké auto, které se rozjelo, nabouralo do popelnice, rozjelo se proti nám a začalo kličkovat. Vrhli jsme se proti svahu a modlili se, aby to auto až tak vysoko nejelo. Ale byli jsme úspěšně minuti a mohli tak pokračovat.
V zahradách se připravoval nějaký ohňostroj, či co (já se v tom přece musím vyznat, ne?), takže tam bylo docela rušno. Třezalka se Šárkou obětovaly 5,- za WC a pak jsme se všichni kolem otáčivého hlediště vydali dále do útrob parku. Cestou probíhal botanický výslech Šárky a Čekanky. Já slavil úspěch, když jsem si vzpomněl na latinské jméno zmijovce, dokud mi Šárka neřekla, co to vlastně v překladu znamená. Tak nic no.
Protože už nás bolely nožičky a měli jsme hlad, sedli jsme si na klády v parku, vytáhli jídlo a začali konzumovat časnou večeři. Čekanka se od nás snažila distancovat, ale to jí bylo hbitě zatrhnuto a pěkně šla na kládu k nám. Protože jsme měli ještě dvě a půl hodiny a nebylo co dělat, řekli jsme si, že budeme pantomimou předvádět nějaké Středozemské postavy a hádat, co to je. Asi největší úspěchy měla Aredhel, zato můj Bučivoj Bral to celkem projel. A Loto s Túrinem také. Ovšem nejlepší asi byla Šárka jako Melian…
Pak už byl čas vydat se do divadla. Ještě jsme se stavili v tom krámku koupit šálu (a mimochodem, je dokonale přesná). K divadlu jsme dorazili v půl. Lidi už se tam začali srocovat. Ale v kostýmech jsme byli jediní. Ve třičtvrtě přikvačila Clarissa.
Byl čas vstoupit na dějiště dalšího dramatu. Ovšem nejdřív ještě záchod, že? Tentokrát by dokonce neplacený, takže ho vzala na milost i Aredhel. Clarissa se tam převlékla do Galadrieliného a vyrazili jsme do sálu. Byl tam docela zmatek. Ta kavárnička, ve které měl koncert probíhat, byla dosti malá, ale narvaná k prasknutí. Zaregistrovali jsme, že tam úplně vzadu je volný stůl. Akorát pro šest lidí. Opatrně jsme se k němu protlačili. Na něm byl papírek s rezervací na jméno ---. Chvíli jsme na něj zírali. Pak jsem se ozval "Tak to budu asi já." Aredhel se začala smát "Ty se jmenuješ takhle?" Zaražená odpověď "Ne…". Asi to fakt mělo být moje příjmení. Ale jaksi… pomarketingované.
Poté, co jsme si tedy našli stůl, řekli jsme si, že by možná bylo fajn zaplatit vstupné. Našli jsme jediného účinkujícího, který vypadal, že má toho na práci trochu méně (shodou okolností to byl Laeg) a zeptali se ho, kde můžeme zaplatit vstupné. Nedůvěřivě se na nás podíval. Zamračil se a odešel. Po chvíli se vrátil s tím, že jestli jim fakt chceme zaplatit, tak ať jdeme za ním. Pořád nechápu, proč se tak divil… Zaplatili jsme, vyfasovali svoje lístky a vrátili se ke stolu. Následovalo krátké dilema, mám-li si koupit pití nebo mám-li tajně pít svoje. Vyřešil jsem to spořivostí a nenápadně upíjel ze své flašky.
Lidí tu bylo opravdu hodně. Tak přes padesát. Někdy jsme zahlédli staré známé, ale většina z nich bylo zbrusu nových. Koncert ale pomalu začal. Písničky byly úžasné. Každá druhá byla hobití a bylo hrozně milé, jak pokaždé Třezalka vedle mě radostně nadskočila a společně jsme se radovali z každého "A příští písnička bude…. hobití". Jen mě ranilo, že u hádanky, o kom asi bude píseň Entí zahrada nedali na výběr o hobitech… fňuk. A přitom by to tak sedělo! Během koncertu jsem nenápadně zkoumal obraz, který visel za podiem na zdi. Strašně mi připomínal hobita. Umínil jsem si, že se na něj musím o přestávce podívat.
Koncert byl rozdělen na dvě přibližně stejné části a uprostřed čtvrt hodiny přestávka. Když dozněla poslední píseň první části, vyrazili jsme s osazenstvem našeho stolu prozkoumat, je-li na onom obraze opravdu hobit. Byl! A vsadím se, že to byl Loto. Vypadal přesně tak, jak si představuji Lota.
Vrátili jsme se ke stolu, stáli tam a povídali si. Pak se k nám přidal Laeg, aby vylíčil své trable s pivem (a bacha, ukecal jsem ho, aby se podíval na naše písničky!) a pak Aho, jeden ze členů Hlasů Středozemě, tuším, že hlavní organizátor. Pochválili jsme mu písničky, zejména ty hobití a dost nevybíravě oznámili, že pokud v druhé části žádná hobití nebude, začneme po nich házet rajčata. To asi byla opravdu velká hrozba, protože ji tam vážně zařadili. A hádejte kterou? Jezdce z Rohanu.
Aho nás chválil, že jsme tady v kostýmech a že jsme za hobity. A pak se tak nesměle zeptal. "Víte, napadlo mě. Neznáte náhodou, víte… narazil jsem na takový blog o hobitech, tak nějak jako Mittalmar…"
"To jsem já," pípl jsem a přihlásil se. Chvíli na mě zíral a pak se mě zeptal, že by hrozně rád dal odkaz na Mittalmar na stránky Písní Středozemě, protože to považuje za skvělý nápad a líbilo se mu to. V tu chvíli jsem na pár vteřin přestal dýchat. Jen jsem vykoktal, že samozřejmě, že mi bude velkou ctí a že budeme se Smíškem hrozně rádi. Aho se usmál, řekl, že je to čest pro ně a odešel. Mí spolusedící do mě museli nalít asi půl litru vody, než jsem byl ochoten znovu fungovat a uvěřit něčemu tak báječnému. Chtěl jsem to zavolat Smíškovi, ale už začala druhá půlka koncertu. Po zbytek večera jsem byl dost mimo a pořád rozdýchával, že bude odkaz na Mittalmar na stránkách Písní Středozemě. Clarissa navrhla, že koupíme nějaké nealko šampaňské a zapijeme to.
Druhá půlka byla neméně skvělá jako ta první (a bezvadně se k jedné písni hodil ten štěkot psa :-)) super byly i čtyři přídavky a Aredhel, která při každém "Tak dobrá, tak ještě jednu ale opravdu poslední" málem brečela štěstím.
Koncert skončil a my se začali pomalu trousit ven. Ve dveřích jsme si ještě trochu pokecali s Elsou, Bardětem a Laegem, ale protože na nás venku čekali Třezalčiny rodiče, museli jsme už jít.
Clarissa se opět odpojila, takže jsme se usnesli, že to šampaňské necháme na jindy, rozloučili jsme se s ní a zamířili k autu. Cestou byl menší zmatek "Aredhel volá přes Pipův mobil domů" následován komedií "Aredhel konečně kupuje kredit". Já si urval chvíli, abych zavolal Smíškovi (pevně doufám, že to nebylo úplně nevhod, protože jsem volal asi v půl desáté a stále ještě roztřeseně mu sdělil, jak už jsme slavní). Rozloučili jsme se i s Čekankou, která šla nakonec spát domů, a zamířili k autu.
V autě nás jelo šest, což bylo dost zajímavé. Pak se ukázalo že Aredhelina chata je spíše velkostatek. Dost dobře to shrnul Třezalčin táta, který na to vytřeštil oči a prohlásil "Tam budete spát?".
Aredhelini příbuzní nás přivítali velice hezky. Mně se ale strašlivě, opravdu strašlivě rozbolely nohy, takže první co, jsem udělal, když jsme vlezli k nim do obýváku, bylo, že jsem si lehl na zem a opřel si nohy o stěnu. Zkrátka - hobit jde k někomu na návštěvu… Postupně tam chodili členové Aredheliny rodiny, třeštili na mě oči a nalévali ostatním čaj. Vypili jsme si čaj, já přesídlil na gauč a zatvrzele se snažil zůstat při vědomí. Ostatní si povídali a já se jen za každou cenu snažil neusnout a nedráždit nohy.
Když se Aredhelina sestřenice zvedla, že půjde spát, vzal jsem to jako znamení a nesměle poprosil Aredhel, jestli by mi náhodou nemohla ukázat, kde spíme my. Ostatní to naštěstí pochopili, rozloučili se a všichni společně jsme se šli ubytovat.
Čekal jsem, že budeme spát na zemi někde za dveřmi. Spali jsme v luxusním pokoji v postelích. Příště se ubytováváme jedině u Aredheliných příbuzných.
Usnul jsem snad dřív, než se zhaslo. Aredhel mě pak prý celou noc kontrolovala, ale pro jednou to u mě byla jen únava a nic horšího.
A co říct o ránu? Nasnídali jsme se, Aredhelin táta nás hodil na autobus, tam jsme se rozloučili s Třezalkou, nasedli na Student Agency a odjeli směr Praha. Tentokrát jsem seděl sám já, ale vůbec to nevadilo. Cestou jsme se bavili kreslením (kreslili jsme ptakopyska, ovci, strom a jak kreslí Frodo krávu) a porovnáváním našich výtvorů. Vtipný byl můj ptakopysk, o kterém Aredhel prohlásila, že je nejhezčí, ale vůbec nevypadá jako ptakopysk. A Aredhel samozřejmě vyprávěla o Thingolovi s Melian a o Berenovi a Luthien.
Loučení bylo smutné, zvlášť když Aredhel byla tak vyklepaná ze školy. Ale den byl naprosto skvělý! Všem vám strašně moc děkuji, že jste tam jeli a děkuji i Hlasům Středozemě, za úžasný koncert. Bylo to nádherné a dávalo to jakousi naději "Svět se ještě nezbláznil, pořád totiž nemá na nás".
