Jarní procházka

Pro ty, kteří trpí tím vedrem, které venku panuje, navrhuji se na chvilku vrátit na začátek března a zkusit se tam alespoň malinko ochladit.

---

Ten den začalo opravdové jaro. Ptáčci prozpěvovali v korunách stromů, sníh pomalu roztával a příroda se probouzela. Smíšek byl šťastný. Jak dlouho na tohle čekal.

Rychle do sebe naházel první i druhou snídani, nasadil si cestovní plášť a vydal se ven. Nemohl se dočkat, až si prohlédne rostliny, které se právě prodraly zbytky sněhu a s vynaložením veškeré námahy rozevřely své květy.

Jak tak ťapkal rozbředlým sněhem, přemítal o tom, co na své dnešní cestě potká. Sněženky? Bledule? Ne, ty už přece viděl předevčírem, to by nebylo nic nového. Nebo snad fialky či dokonce hyacint? Ale ničeho podobného se nedočkal. Jen všudypřítomné stonky trávy se v jemném větříku tiše pohupovaly, jako by se mu smály.

Ale to přece není možné. Vždyť už takovou dobu bylo teplo. Mělo by tu být něco nového, tak kde to je? "Hledej!" pošťuchoval ho jakýsi hlásek uvnitř jeho hlavy, rád by ho nějak okřikl, ale věděl, že ten hlas má pravdu.

Vydal se tedy dál, až prošel celou svou obvyklou trasu po kytičkách. Ale tam viděl jen nějaké ty sněženky a bledule.

Smutně tedy zamířil domů. Prošel brankou a posadil se na lavičku před svou norou, když koutkem oka zachytil žlutý flek. Ihned vstal a vydal se k němu… No ne, narcis. A támhle další! A co tamto, pod rybízem, vždyť to jsou krokusy!

Nejlepší zážitek z kreslení tohoto obrázku mám ten, že včela, která krokusy opylovala si, vždy neomylně vybrala zrovna ten květ, který jsem právě kreslila. Takže to celé rozkývala a já musela čekat, než se zase šoupne jinam.

A tohle je o týden později, kdy jsem si s sebou zapomněla vzít svoji sadu tužek a jediná, co jsem ji tam našla, byla tak tvrdá, že jsem si musela dávat pozor, abych s ní neprotrhla papír. Kupodivu se mi s ní ale podařilo i něco jako zárodek stínování…