Irith na Šumavě aneb Když se hobitomaniak vypraví na hory

První díl reportáže z mé cesty po Šumavě.

---

Sobota 8.8.2015 - První den který zmíním. Ve zkratce tedy věci předchozí. Když jsem se vrátila z Bran léta, odjeli jsme s tátou na chalupu na windsurf. Tam jsme byli do čtvrtka. V pátek večer jsme se celá rodina sbalili a odjeli. Kampak? No ano, na tu chalupu, ze které jsme den předtím odjeli. Tam jsme naložili kola, přespali a v sobotu ráno vyrazili směr Šumava, kde jsme měli mít týdenní dovolenou v penzionu v Nových Hutích.

Ovšem to by nebylo jen tak. Protože jsme, jak už jste si jistě stihli všimnout, Bralové, přece by nešlo jen tak dojet na místo určení a tam se celý den flákat. Takže Rosana obětavě (mimo jiné) vyprovozovala dvě zastavení po cestě. Kostel sv. Vintíře a Mořice v Mouřenci a pak keltský svátek v archeoparku u Prášil.

Cesta se obešla bez komplikací a kupodivu i bez hádek,. Dojeli jsme do Mouřence a… kudy teď? Buď bylo takové parkovišťátko dole pod kopcem nebo polní cesta nahoru. A vzhledem k tomu, že prohlídka kostela měla začít v jedenáct a my pod onen kopec, kde kostel stojí, dorazili za pět jedenáct, bylo rozhodnuto, že to riskneme a dojedeme nahoru autem. Jako správní Pražáci jsme tedy zaparkovali přímo před kostelem (všichni ostatní účastníci prohlídky došli pěšky) a vyřítili se dovnitř. Nakonec se nám povedlo zmeškat jen úplný začátek prohlídky a dorazili jsme tedy přesně v okamžiku, kdy průvodkyně říkala "Podle astrogeotohocosi," (aktuálně nevím, jak se to jmenuje, prostě taková ta media co chodí po krajině s pletacími jehlicemi), "je tento kostel nejvíc negativní místo v Čechách a je smrtelně nebezpečné se tady zdržovat déle než pět minut." Jo, tak to povzbudí.

Prohlídka trvala přes hodinu a půl. A to měl ten kostel zhruba deset metrů čtverečných. Ale bylo to fakt hodně zajímavé. No, a možná by tedy bylo záhodno zmínit, proč Rosana vybrala zrovna tento kostel z těch hafa kostelů co tu jsou po okolí. Tady, v kostele na Mouřenci, jsou totiž jedny z nejstarších a nejcennějších gotických fresek v na světě. Asi je budete znát, takové dvě královny (světice) sedící uprostřed obrazu, kolem pole s vyobrazením posledního soudu a takových věcí. Jen jsem tak nějak nepobrala, že tato freska na stěně je zřejmě ze stejného období jako ta u konchy (cha cha cha, to zase umím nové hezké slovíčko, co? Kdopak ví co to je koncha?). Konchová freska se mi totiž zdála minimálně… modernistická.

Detaily prohlídky vás asi zatěžovat příliš nebudu (to říkám fakt brzo…). Dojeďte se tam podívat sami, stojí to za to. Prohlídky vždycky v jedenáct a ve dvanáct!

Čím vás ale zatěžovat budu je úžasná věc, kterou jsem tam objevila. Přesně se mi hodí do Hobitosloví. Sv. Mořic, nebo též Maur (už tušíte?) byl římský světec. Moc mi není jasné, čím si to zasloužil, protože dle výkladu udělal jen to, že nechal zmasakrovat celou svoji legii. Asi bez komentáře. No, ale proč o tom mluvím. Víte, kdy se slaví sv. Mořice, nebo též Maura? Ano, správně. Je to 22. září! A pro ty méně chápavé nebo ty, kdo jsou na mittalmaru noví, Maur Labingi je v původní západštině (hobitštině) jméno Froda Pytlíka.

Prohlídku zakončil pokus o propadnutí se sakristií (měli tam takovou vachrlatou podlahu), a podívání se na původní dveře kostnice, které po válce kdosi ukradl a pak se objevili na aukci. Kostel v této podobě je mohutně zrekonstruovaný. Po odsunu Němců začal chátrat a ti noví Češi, co se tam nastěhovali, si nedovedli představit lepší zábavu, než v kostele pořádat táboráky, pálit oltáře, vyhrabávat hroby a s kostmi z kostnice hrát fotbal. Mimochodem, s bestialitou Čechů po roce 45 jsme se tady setkávali na každém kroku. Kolaboranti, kteří včas změnili stranu, vyhnali lidi, kteří tady žili odnepaměti, z jejich domovů, ukradli jejich věci a majetek a začali… ničit. Jsou horší než skřeti, horší než zlobři. A proč? Možná proto, že nikdy nezaplatili za hrůzy, které spáchali. Možná proto, že nikdo nikdy nenapsal o tom, co se tady po odsunu dělo. A možná proto, že tam žijí dodnes. Dám vám radu. Nestěhujte se na hory a do pohraničí. Ti lidé vás zničí. Jsou to zloději, kteří, kdyby se o tom začalo mluvit, přijdou o všechno. Vrazi schopní čehokoliv. Lidé, kteří si v neděli odpoledne jdou zakopat s lebkami.

No nic. To jen takové malé zamyšlení. Jo a ještě jedna rada. Jestli na tu prohlídku vážně půjdete, tak až bude průvodkyně mluvit o varhanách, neotáčejte se na ně! Věřte mi.

Prohlídka skončila a my se šli do auta najíst a vyrazit na další postupku. Do Prášil. Už jsem na jednom takovém keltském svátku byla, a tak jsem moc nevěřila, že by tohle mohlo být dobré. Tam to totiž bylo plné lidí, řevu, místo keltů se tam proháněl Asterix a Obelix. Takže si dokážete představit, jaký to byl pro mě šok, když jsme přišli k obrovské keltské bráně a… ticho. Nikde nikdo. Opatrně jsme vklouzli dovnitř, když tu táta zahlédl o kus dál na zemi batoh. Vypravili jsme se k němu a narazili na účastníky té slavnosti. Byl to jeden kelt s dcerou a pět a půl návštěvníka. Dokonalé. V čistě komorní náladě jsme se tedy přesunuli k nim a poslechli si vyprávění o keltech. O tom jak vařili, bojovali a razili mince. Bylo to opravdu moc zajímavé a hlavně se to dalo vyzkoušet tak nějak na vlastní kůži. Někdo si tam zkoušel umlít mouku a pak jsme tam kolektivně razili mince (moje dopadla dost protáhle a postiženě). Archeopark se skládal z obrovské kamenno-dřevěné vstupní brány (kterou prý stavěli v osmi lidech tři měsíce dvanáct hodin denně), velké haly (místa, kde se Keltové scházeli), dvou domečků a improvizovaných pecí. Ukázalo se, že provozovatelé archeoparku jsou prostě jen skupina nadšenců, kteří vlastníma rukama budují keltskou vesnici a žijí v ní tím kelstkým způsobem života. Docela síla.

Na stole tam měli rozložené různé zbraně, jednak larpové meče, ale pak i obrovské štíty a kopí. Kelt řekl, že kdo chce, může si zkusit jít zabojovat. Paladin se nadšeně chopil příležitosti a vytáhl mě tam. Ten štít jsem málem neuzvedla a poté, co mi jím Paladin málem vyrazil zuby, řekla jsem, že jsem hobit a že tohle ne. Nemám ráda štíty. Kelt šel s dospěláky dál a vyprávěl jim o tom, jak tuhle vesnici budovali. Já jsem zůstala ve stínu. Pak jsem ale zaslechla, jak Kelt říká své dceři, jestli taky nechce zkusit jít si s někým zašermovat, že říkala, že jí to chybí. Zavětřila jsem. Okamžitě jsem si dala dvě a dvě dohromady a usoudila, že holka, která zřejmě ovládá meč velice dobře a má tento styl života ráda, by mohla mít něco společného s Tolkienem a larpy a tak ji oslovila. Ukázalo se, že jsem měla pravdu. Opravdu má ráda Tolkiena (a podle náznaků se v tom zřejmě docela vyzná). Takže jsme začali kecat, Já mlela o hobitech, ona o Keltech a bylo to super. Tedy, podle toho co vyprávěla, nebude Kelstký život žádné peříčko. Říkala, že kdysi tady dělali larpové bitvy Keltové vs. Římani, ale že poté, co několik lidí přišlo o zuby nebo málem o končetiny (občas totiž bojovali normálně železnýma mečema, žádnými molitanovými náhražkami), toho nechali. A také vyprávěla, že jezdí na koni, a kdyby nebylo takové horko, měla by tady ukázku Keltské jízdy. Pak mě přemluvila zkusit ještě ten šerm. Ovšem já odmítla štít, takže jsme "šermovaly" jen s těmi molitanovými meči, z čehož já to držela poprvé v životě. Bylo 35° a my poskakovaly na pláni a mlátily do sebe, dokonalé. Ale byla jsem pochválena, že jsem prý fakt rychlá. Jupí!

Pak nastal konec, my se museli rozloučit, oni šli sbalit věci a my najít nejbližší cukrárnu, kde by měli něco k pití. Takže obyvatelé Středozemě, kdo byste se chtěli setkat s úplně úžasnou Keltkou, co umí bojovat, jezdit na koni, střílet z luku za jízdy apod., běžte do archeoparku Prášily a hledejte vysokou blondýnu.

Ovšem Falko prohlásil, že se bojí, takže se prohodil s Paladinem, který mi tím pádem chrápal do ucha.

Neděle 9.8.2015 - Den jako malovaný a my se, jak se později ukázalo velice správně, rozhodli, že půjdeme na nejnáročnější výlet týdne. Výstup k Plešnému jezeru a pak dál k pomníku Adalberta Schifterra (že jste o někom tohoto jména neslyšeli? V pohodě, já taky ne). Vykopali jsme se z postelí, připravili se na túru a vyrazili. Auto jsme zaparkovali v Nové Peci a vyrazili na cestu. Cesta byla do lesa, pak podél Schwarzenberského plavebního kanálu a k dovršení pak taková ta štěrkovnice, která se vinula do kopce a nebýt toho vedra (a stejně tam bylo o 10 stupňů méně než jinde v republice) docela pohoda. Rosana se mi po cestě snažila narvat do hlavy názvy několika místních kytek. Nutno dodat, že se o totéž dost neúspěšně pokoušela celý ten týden a jediné, co poznám bezpečně je zlatobýl a podběl. Na začátku se má rodina zastavovala nad každým papírem, který potkali (tím je myšlen plakát, jiných papírů tam bylo také dost, zvlášť když se sešlo z cesty). Později už jsme jen supěli do kopce a hádali se, co je co za květenu. Rodiče pak také vyprávěli, kde všude kdysi (tedy než jsem se narodila já) byli. Asi mám hodně co dohánět.

Minuli jsme provizorní nocoviště a zabočili doleva, na lesní cestu k jezeru. Ta cesta byla naprosto úžasná. Strašně mi to připomínalo Fangorn. Víte, ten záběr, jak Gandalf s družinou jede lesem k Železnému pasu. Rozhodně mnohem lepší cesta než ta štěrkovnice.

Dolezli jsme přes různé potůčky, klády a kameny až k onomu vysněnému cíli - Plešnému jezeru. Ovšem dost mě zklamalo. Jednak bylo hnědé a špinavé, pak tam bylo strašně moc lidí a také nebylo nijak zvlášť hluboké… Na hrázi se nám povedlo zajmout člena stráže Šumavského NP, který nám obětavě o jezeru něco povykládal. A ukázalo že, že tak špinavé je ono jezero proto, že je bezodtokové a žije tedy pouze z deště. Následoval logický a skeptický (vzhledem k předchozím zkušenostem) dotaz, jak často tu prší. Pán se zatvářil vítězoslavně a prohlásil, že včera tady byla strašná bouřka, padaly kroupy a po chvíli tady bylo úplně bílo, jako v zimě. Dokonce nám i ukázal fotku.

Následovalo moje úžasné zjištění, že ta hora, na kterou se máme škrábat, je Plechý a že je to nejvyšší hora české části Šumavy. To jsem ale bystrá, což?

Na vrchol Plechýho a k tomu pomníku vedla "zážitková stezka divočinou". To v praxi znamenalo to, že tam v téměř devadesátistupňovém sklonu vedla stezička, jejíž okolí nechávají Šumaváři žít vlastním nevázaným životem a tedy to má být ukázka panenské krajiny, kam nikdy nevkročila noha člověka. Po pár desítkách metrů jsem začala pochybovat, jestli tam náhodou nevstoupí noha ( a nejen noha) hobita, až se skutálím dolů. No, nestalo se. Po cestě bylo několik zastavení "naučné stezky" s takovými praktickými informacemi, které mi dost připomněly Anglii. Ale mohli jsme si tedy například prohlédnout pařez nejstaršího smrku na Šumavě. Cesta byla naprosto divukrásná. Výstup byl hodně náročný a hodně by mě zajímalo, kterou část výstupu jsem zvládla fyzickou silou a kterou silou vůle.

Na vyhlídce jsme udělali pár fotek jezera a konečně se vyškrábali až nahoru, k tomu pomníku. Prý ho tesali dva roky, dělalo to pět mužů, kteří celé léto žili tady nahoře a opracovávali šutry. Dolů došli až na zimu a na jaře zase hezky šupky nahoru a tesat. A proč to dělali? Protože se nějaký šlechtic rozhodl právě tady na tom místě, snad nejnepřístupnějším koutě Šumavy udělat pomník docela neznámému básníkovi. Ten pomník bude vysoký tak k pěti metrům. Fakt se divím, že jim to za to stálo.

U pomníku další focení, zkouška nervů na vyhlídce (jeden sloupek zábradlí mně právě teď dělí od pevné země pod nohama, která je o stopadesát metrů níže) a oběd ve stínu monumentu. V ten okamžik jsem fakt ocenila poetiku nesmyslných obelisků. Mají super stín.

Najedli jsme se a pokračovali k vrcholu cesty - vrcholu Plechýho. Je to skupina balvanů, na jejichž vrcholku je kříž. Chvíli jsme se tedy plácali na šutrech a gratulovali jsme si, že se nám podařilo vylézt na nejvyšší horu Šumavy. Mně si tam nějaký pes lehl na nohu a začal mi ocumlávat boty. To potěší.

Následoval rozkol na skupinu a) Falko a Rosana kteří půjdou dolů rovnou a skupinu b) já a Palladin, kteří půjdou ještě na trojmezí. Skupina b) se rozloučila a vyrazila. Tipli jsme si na trojmezí takovou skupinu šutrů v dálce a vyrazili k nim. Ukázalo se, že to ony šutry nebyly. A nebyly to ani ty další šutry, ani ty za nimi a tamty už teprve ne. Po nějaké době už jsem začala mít dojem, že k tomu trojmezí snad nikdy nedojdeme. Pořád jen značky "státní hranice", česká strana les, rakouská strana pustina a nic. Pak jsme ovšem sešli do takového údolíčka a hurá! Trojmezí přeci jen existuje. Byl tam kámen smíření mezi národy nějaké Shi Shinuchinga nebo co a spousta lidí. Asi je to populární turistická atrakce.

Cesta zpátky byla také moc hezká. Dost jsme spěchali, aby Falko s Rosanou na nás pod kopcem na smluveném místě nečekali moc dlouho. Vypravili jsme se z kopce dolů (ovšem druhou stranou, než kudy jsme lezli nahoru). Bylo to úžasné. Obrovské, sněhobílé balvany, kapradí a stromy, krása. Jen jsem si málem zvrtla kotník. Ten svah měl sklon tak 45°a bylo to skákání přes šutry. Proto jsem nevěřila svým očím, když jsem kus před námi zahlídla dva cyklisty. Chudáci táhli kola na zádech a supěli nahoru. Opatrně jsme se jich zeptali, kudy chtějí sejít dolů. Oni že tou "zážitkovou stezkou". Sdělili jsme jim, že v tom případě by bylo nejjednodušší hodit kolo dolů a skutálet se za ním. Tak že to obejdou. No, chtěla bych je vidět.

Co bylo zvláštní, jak jsme byli na Trojmezí, viděli jsme, jak v Rakousku, Německu i Česku prší. Tři obrovské černé masy, kam až oko dohlédlo. A nad námi bylo modro. Ano, tak v okruhu jednoho kilometru bylo krásně modro a všude dál to vypadalo na konec světa.

Falko s Rosanou ani moc nečekali a nás pak čekala jen cesta zpátky. Tentokrát se ovšem odpojil Falko s Paladinem a šli do hospody, co jsme minuli cestou, zatímco já s Rosanou jsme ještě lezly na kešku.

Keška byla kus od toho nocoviště, na protějším kopci, u skupiny balvanů které prý někomu připomínaly sedícího koně. Já na ně hlavně nadávala, proč jsou sakra tak vysoko. Škrábání lesem nic moc, vyhřáté kameny ve vyhlášené zmijí oblasti také žádná lahoda, ale odlov se zadařil a nastal sestup.

Cesta k autu se už nesla jen ve znamení lehkého deštíčku, totální vyřízenosti a boje s nutkáním svalit se do plavebního kanálu a nechat se nést vodou. Ale stal se zázrak a my fakt doklopýtali k autu a odjeli do penzionu.

Falko tentokrát prohlásil, že se už nebojí, takže mi místo Paladina chrápal do ucha on. Hobit si holt nevybere. Celé další dny jsem si pak emailoval s Esmeraldou, což byla hrozná sranda. (Esmeralda: Dneska má Smíšek svátek Já: Já mu už popřál Ona: Já taky. Heč! nebo když jsem na pohled Smíškovi po zkušenosti z minula připsal, že by mě zajímalo, jestli si ho přečte on nebo Esmeralda. Následoval meil: Esmeralda: Přečetla jsem ho první já. Smíšek přijede až ve čtvrtek. Já: To byla soukromá pošta! To se nečte! Esmeralda: Musím přece kontrolovat, jestli můj potomek nedostává závadnou poštu!) Dokonalé. I to vynahradilo to, že Pomněnka se další tři dny ulila z toho, konečně mi poslat ten program (klid, musím si rýpnout :-) ).

Pondělí 10.8.2015 - Když včera byl nejtěžší pěší výlet, tak dneska jsme si řekli, že dáme nejdelší cyklistický výlet. Jak to tak beru zpětně, nebýt jedné velmi nepříjemné chyby v úterý, i by nejtěžší byl.

Cíl byl pramen Vltavy. Auto jsme nechali v Borové Ladě a vyrazili kolmo. Já s mámou jsme navíc měly dvě obrovské brašny s jídlem a dalšími věcmi. Trasa byla naplánovaná tak, že k pramenu Vltay to bude celé do kopce a od něj pak celé z kopce. Cestou jsem ještě měla několik kešek. Byla tam jedna postupová - Karkulka a vlk a pak pár normálních. Cesta ze začátku probíhala dobře. Ulovila jsem první stage Karkulky a naplánovala další trasu. Pak se ovšem cesty rozdělovaly. Jedna vedla k vesnici jménem Bučina, kam jsme měli dojet přes Knížecí pláně a druhá lesem. Další stage byla na té lesní. Takže jsem si udělala malou odbočku. Myslíte si, že když jste v první zoně NP, tak budete mít od aut pokoj? Omyl, ještě pořád jsou tu auta správců toho NP. Indicie jasná. Po téhle cestě u Bučiny. Tak jsem se rozhodla, že to prostě vzdám a pojedu původní trasu. Když tak tam zajedu z Bučiny. Plán to byl dobrý. Ale autor mě jaksi doběhl. No, o tom bude řeč později.

Knížecí pláně, jsou, jak název napovídá, pláně. Pastviny, mezi nimiž jsou obrovské šutry "kamenné velryby". Tím jsme projeli a u jedné skupiny velryb jsme měli kešku. Zastavili jsme, slezli z kola a Falko se pro ni chystal dojít, když tu najednou "Máte cévégéčka?" za námi stála teta (asi) s dvěma malými dětmi, klukem a holkou. Holka držela růžový pytlíček a nabízela svoje CWG (takové sběratelské dřevěné mince). Byli jsme z toho dost perplex a v Rosanině případě dokonce tak perplex, že toho kluka zásadně označovala také za holku. Kešku jsme společně odlovili, směnili vytoužená kolečka a popojeli dál. Asi o tři sta metrů. Tam totiž byl starý hřbitov a kostel u zaniklé obce. Ano, odsun Němců. Ano, vykradači hrobů. A ano, potomci oněch Němců to za vlastní peníze dali zase dohromady. Takhle se dá ve zkratce popsat celá poválečná historie Šumavy.

Další zastávka měla být až ta Bučina. A protože se ukázalo, že každý den musíme mít nějaké to nej, i tady bylo. Nejvýše položená osada v Čechách. Ovšem nejvýše položená osada v Čechách znamená, že proto, abyste se k ní dostali, se musíte škrábat fakt vysoko. V tomto případě do strašlivého kopce. Já ho vyšla celkem rychle, protože vedle mě byla nějaká rodinka s dětmi a ty blázni to jeli a netlačili. A strašně mě štvali, takže jsem se je neustále snažila předhonit. Výsledek byl, že jsme nahoru došli/dojeli téměř současně. Uzřela jsem, že Rosana s Falkem se nahoru doplazí asi za fakt dlouho, takže jsem se rozhodla, že sama pojedu kousek za Bučinu, dolovit jednu kešku na výhledu na Alpy a pak tu zatracenou stage Krakulky.

Protože ona rodinka, co jsem s ní "závodila" vypadala, že tu ještě nějakou dobu zůstane, poprosila jsem je, jestli by Rosaně, až se Rosana objeví, mohli říct, kam jsem jela a že budu za chvíli zpátky. Můj mobil totiž měla u sebe Rosana. Paní nadšeně souhlasila a já vyjela. Snažila jsem se jet co nejrychleji, aby se o mě Falko s Rosanou nebáli, a málem jsem se uhnala. Keška na vyhlídce měla být pod dřevěným stolem. Háček byl, že tam byly dva dřevěné stoly a oba zabrala parta výrostků. Takže jsem se rozhodla, že to zkusím při cestě zpátky a vyjela jsem na stage. Tam mi bylo dáno zjistit, že další postupka je na rozcestníku v Bučině. Tak to je super. Přesně tam, odkud jsem vyjela. Cesta zpět k vyhlídce. Vypadalo to slibně. U stolu, který jsem tipovala, nikdo nebyl. Ale viděla jsem, jak se tam blíží nějaká rodinka. Zoufale jsem se tedy k inkriminovanému místu vrhla. Protože tam ale stále bylo dost lidí, nezbylo mi, než využít klasický kešerský maskovací způsob. Zavazovat si tkaničku a přitom se dívat po onen stůl. Jediný problém byl, že jsem měla sandály. Nicméně se najednou za mnou ozvalo "Je pod námi." Ano, keška byla přesně pod tím druhým stolem. Poděkovala jsem dobrotivým okupovatelům stolu, zalogovala a co nejrychleji se rozjela zpátky k Bučině. Alpská vyhlídka byla hezká, jen ty Alpy vidět nebyly… Mimochodem, víte, že Alpy by se daly také přeložit jako Elfí hory? Elf, se totiž prapůvodně označoval slovem Alb, tedy bílý, z čehož později vzniklo Alp.

Na Bučině jsem se potkala se zbytkem rodiny, který mi nekompromisně narval mobil. Dali jsme si svačinu u místní kapličky, která vypadala, jako že se rekonstruuje. Najednou tak přišel chlápek, odemkl jí, vyndal šindele a začal je na střechu přitloukat. Odvážně jsme se pustili do útrob svatostánku. Ukázalo se, že je to kaplička, která byla po odsunu totálně zdemolovaná a jedna německá rodina se prostě rozhodla ji za své vlastní peníze znovu postavit. Oběhali si všechny úřady a za dva měsíce se jim jí opravdu podařilo znovu vztyčit. Teď, jak vidno, dodělávali střechu.

S Falkem jsme se vypravili odlovit tu stage tady. No, po chvilce pátrání se povedlo. A copak se ukázalo? Ano, keška je na knížecích pláních. Takže jsme to vzdali. Hlavně že jsem se tak hnala na tu předchozí postupku…

Nastal poslední kopec cesty. Dotlačili jsme to už celkem v pohodě. Na nejvyšším bodě cesty jsme nechali kola a rozhodli se, že by přece byla strašná škoda nechat ty dvě kešky, co tady jsou ladem. Jedna byla po cestě, to byla pohoda, ale na druhou jsme se museli škrábat do toho kopce nahoru. Cesta tam nevedla a fakt jsme se báli, že šlápneme na zmiji. Postupovali jsme tedy s co možná největším rambajsem a rámusem. Tři sta metrů stoupání terénem a vrchol byl dobyt. Krabička pak byla jen taková třešnička na dortu. Cesta zpět byla trochu lepší, především proto, že se mi povedlo vyhnout se té strašně vysoké trávě, přes kterou jsme šli tam.

Kola jsme našli v neporušeném stavu. Asi se začíná projevovat ta hranice.

Celý další úsek byl z kopce, takže jsme se tady jen odrazili a zastavili pak až na prameni Vltavy. Řeknu vám, viděla jsem i hezčí prameny. Samotný pramen byla taková studánka plná peněz, nad ní byla docela hezká dřevěná skulptura. Okolí ale vypadalo jako z apokalyptického filmu (obrovské šedé holé stromy čnící k nebi) a lidí tam bylo jako na Václaváku. Odlovit tedy další krabici se ukázalo jako nadlidský úkol. Naštěstí jsme ale hobiti, takže Falko po půl hodině zvolal "Vidím ji!" a vytáhnul ji. Ovšem hned poté se tam nahrnulo kvantum návštěvníků a nám nezbylo, než si sednout a čekat kdy konečně vypadnou. Zachránila nás jiná kešerská dvojice, která si krabici od nás vzala, a my tedy mohli svobodně prchnout.

U pramene jsme si dali oběd a pak šla máma debatovat ke stánku nějakých ochránců přírody. Rozhodla se totiž, že udělá tátovi radost a zjistí pro něj, kde tady žijí bobři. Ano, bobři. Vím, normální rodiny mají normální zájmy, co se zvířat týče a přes prázdniny jezdí na koni, chodí do zoo a venčí pejsky. Jen naše rodina přes prázdniny honí bobry. Dostaly jsme dva tipy, kde tady bobři žijí. Paladin s námi nebyl, protože se už kus předtím odpojil, že ještě pojede na Luzný. Takže se Rosana rozhodla, že mu přichystá takové překvapení.

Z pramene jsme se opět odrazili a stavili pak jen už na keškách po cestě. První měla být u tajné továrny na Messerchmitty. Falko tam jít odmítl, takže jsme ho i s kolama zaparkovali v zatáčce silnici, nařídili mu, aby se nenechal ukrást a vyrazili do neprostupného houští vlevo, kde se měla ona továrna a i keška nacházet. Možná bych ještě měla zmínit, že tam bylo varování, ať chodíme opatrně, že jsou tam štoly. Dokonalé. Ale našli jsme a vrátili se zpátky k Falkovi, kterého kupodivu nikdo neunesl.

Najednou se objevil Paladin, že na Luzný nedojel, protože je to tam hnusný. A s rozzářenýma očima sděloval mámě, že u pramene Vltavy potkal takové vzdělané ekology. Ano, samozřejmě že se jich ptal na bobry. Rosana tedy byla zklamaná, že je po překvapení.

Táta se od nás po nějaké době opět odpojil a sešli jsme se až dole u Chalupecké slatě. My se ještě stavili na takové speciální kešce. Měli jsme si totiž vzít lakmusové papírky a změřit kyselost vody v Teplé Vltavě před soutokem, Kvildském potoku a Teplé Vltavě po soutoku. Byla to docela sranda, lezli jsme tam s Falkem ve vodě a měřili až se z nás kouřilo. Problém byl, že ty papírky se zatvrzele odmítaly zabarvit, a když se konečně trošku zbarvily, vylezly z toho naprosté kozkoviny (jako že voda před soutokem je zásaditější než po něm). A ke všemu nám to nešlo vyfotit, neb foukalo. Miluji spiknutí živlů.

Chalupecká slať. Už jsme tam kdysi byli, ale teď, bacha na to, se tam vyskytla supr nová keš. Táta šel na pivo a my na kešku. Bylo to na takové dřevěné terase s výhledem na mokřady. Nápověda prostřední sloupek. Problém by, že na lavičce tam seděla rodina Homolkových (vypadali podobně a vedli podobné řeči) a odmítali se zvednout. Když se konečně uráčili odejít, zůstala tam nejmladší Homolková s dítětem a čtvrt hodiny ho rvala do kočáru. Ve chvíli, kdy se konečně obrátila k odchodu, se na obzoru objevila další rodina. Hbitě jsme obsadili lavičku, protože jinak by tam byli věčně. Rodina se fotila a romanticky pozorovala mokřad. Další rodina. Pak nás tam bylo asi patnáct a nikdo se tak nějak neměl k odchodu. Donutila jsem Falka, aby se podíval pod nejpodezřelejší sloupek. Kde nic tu nic. Mezitím každá rodina zabrala jeden prostřední sloupek a vytrvale nad ním stála. Pak mi prostě došly nervy, sedla jsem si na zem a začala hledat. Ano, sice jsem kešku málem hodila do vody, ale nalezeno. Samozřejmě že všechny ty rodiny hned potom odešly!

Ještě poslední zastávka byly soví voliery. Ovšem ukázalo se, že v pondělí mají zavřeno, takže jen pokus o keš. Měl se tam luštiti kod dle sov. No, něco jsem rozluštila, ale stejně jsme vůbec nepochopili princip zámku, co byl na krabici a Falko při pokusu o uchopení zámku urval celou petlici. Ale dostali jsme se dovnitř!

V hospodě jsme si dali palačinku a pití, kvůli neschopnosti čišnice spočítat útratu zaplatili o padesát korun méně a vypravili se k autu a do penzionu. Vydařený den.

Úterý 11.8.2015 - Dnes byl program na Falkovo přání. Tedy že půjdeme na a odtud na Antýgl, kde budeme praktikovat kaňoning. Že nevíte co je to kaňoning? To si vezmete plavky, boty do vody (které jsme neměli), neoprén (který jsme neměli), potápěčskou vestu (kterou jsme neměli), helmu (kterou jsme si nevzali), vyhlédnete si vhodnou řeku se spoustou balvanů a pak se tak napůl plácáte po kamenech, napůl brodíte řekou a lezete v tom korytu. A večer pak prohlídka sovích voliér.

Všichni jsme byli dost unavení, takže i když to byla nejkratší cesta, motali jsme se po ní dost dlouho. Nejdřív se šlo podél silnice z Horské Kvildy do Zhůří. Cesta hezká, ale to je asi také to jediné, co se o ní dá napsat.

Ve Zhůří jsme zabočili na daleko zajímavější cestu. Vedla přes úžasnou vyhlídku na Šumavu. Dejte na mě, je nesmysl hrabat se někam na Boubín (vyzkoušeno!), Poledník (vyzkoušeno!) apod., protože nejhezčí rozhled je opravdu na cestě ze Zhůří na Tutnerovu chatu.

Po cestě jsme se ještě s Falkem stihli pěkně pohádat kvůli Černým historkám. Jsem opravdu jediný, komu ta hra připadá strašně hloupá a nelogická? V mlze (ano, v mlze) stála na silnici kolona aut. Řidiči dvou aut, která stála vedle sebe, otevřeli okýnko, a proto zemřeli. Proč? Protože se chtěli podívat, jak vypadá dopravní situace vepředu (stále byla mlha, takže toho asi viděli pendrek) a protože byl jeden Angličan a řídil vlevo, jak otevírali okýnko a vystrkovali hlavu, srazili se. No není to totální kozkovina? Jediné historky, které jsem ochotná akceptova,t jsou ty Kořenčiny, protože jsou alespoň vtipné. A docela i logické.

U výhledu jsme se potkali se dvěma plzeňskými turisty. Táta to poznal dle přízvuku, což já stále ještě nechápu. Podle mě mluvili naprosto normálně. Půjčili nám dalekohled, řekli co je co za kopec a pokračovali dál. My s Falkem jsme ještě chvíli blbli s programem panorama na foťáku (3xIrith na jedné fotce apod.) a vydali se na cestu. Před Turnerovou chatou jsme ještě minuli zaniklou vesnici s původními ovocnými stromy, skvělou loukou a keškou a seškrabali jsme se po svahu dolů na tu chatu.

Tam ovšem bylo lidí jak naseto. Polovina u vydry, která tam chudák měla 3x5 metrů oplocený výběh a jeden škopek s vodou a polovina u Vydry, která chudák už moc netekla, ale alespoň byly vidět ty vymleté obří hrnce. My si vystáli frontu na pohled na vydru, která zrovna baštila rybu a pak se sami naobědvali na kamenné zídce nad Vydrou.

Já měla kešku kousek nad onou Turnerovou chatou, ve svahu kopce. První pokus ovšem nevyšel, protože se přímo pod keší utábořila rodinka na oběd. Po obědě se rodiče rozhodli, že si koupíme zmrzlinu. Ale jakou! Byla na výběr smetanová nebo jogurtová a pak různé ovoce. Když jste si vybrali, vzali onu zmrzlinu, dali ji do šlehače, k tomu přidali čerstvé ovoce a rozemleli vám to do toho. Takže my měli úžasnou borůvkovou v kelímku. Já ovšem hned po objednání mnou zvolené zmrzliny (zamumlala jsem pokyny na mamku) prchla zkusit, jestli už rodinka odešla do vlídnějších krajů. Ano! Takže nastalo klasické kešovací kamzičení aneb. Lezme tam, odkud by i Kozk spadnul. Lidi dole na mě docela zírali, protože je asi fakt nenapadlo, že na tu skálu nad chatou se může lézt… Po zalogování na mě dole čekala mírně naštvaná Rosana s mojí trochu-se-roztékající zmrzlinou a káráním jdeš-někam-a-ani-neřekneš-kam. Ale já to řekl… Tedy spíš jsem doufal, že si to odvodí.

Se zmrzlinou v ruce a mávajíce vydře jsme pokračovali podél Vydry do Antýglu. Vydra je fakt moc pěkná řeka, ale turistů tam opět bylo hafo. Co stojí za zmínku po cestě je až koryto u Klostermannova mostu. Na cestě tam totiž stálo takové dřevěné koryto, do kterého stékal pramínek (čti: hodně postižený čůrek) vody. Rodiče měli super nápad, že jelikož je Vydra 1.zona NP a tedy by se v ní cachtat nemělo, tak se můžeme osvěžit tady. No proč ne, že? Umyli jsme si ruce a rozhodli se, že budeme pokračovat. Když tu jsem si ke svým, právě umytým rukám přičichla. "Smrdí to jako kůň." Rosana po chvíli dodala "Chcíplej kůň". Takovou rychlost, jakou jsme letěli do Vydry, naše rodina už dlouho nevyvinula.

U Klostermannova mostu byla další keška. Vytáhli jsme jí, zalogovali a já najednou vidím, že se tam motá pán s malou dcerkou a GPS. Tak jsem mu oznámila, že keš máme my. Vděčně dcerku položil a řekl, ať ji vrátíme, že oni si jí najdou sami. A víte co? Měl na krku Jeden Prsten!!

Od mostu jsme pokračovali na Antýgl a ostřížím zrakem sledovali, kde končí hranice první zony, abychom mohli zprovoznit onen slavný kaňonig. Hranici jsme našli, sestoupili jsme k vodě a rozhodli se, že tedy jdeme na věc. Ovšem nastal problém, jak se převléknout do plavek. Nad námi skupina cyklistů. Vedle nás skupina turistů, na protějším břehu další turisté… nakonec jsem šla v triku, protože to jsem si prostě sundat odmítla. Naštěstí jsem nespadla. Kaňonig byl super. Nejlepší byla scéna, kdy táta sjel po vodopádu a "Irith, pojď taky!" "Nechci!" "No tak, pojď!" "Tak fajn, ale když se mi něco stane, můžeš za to ty." "Nechoď!" Nakonec jsem tam šla a dobrý, nic se mi nestalo. A Falko to sjel také. Když začal kemp a tedy lidi, otočili jsme se a vrátili zpátky. Fujky, lidi.

Podél Hamerského potoka jsme se vrátili nahoru na Horskou Kvildu. Dojeli jsme do penzionu a umyli se. Večeře byla tentokrát v hospodě. Protože jsem ale neměla boty, neb sandály jsem měla mokré (kaňonig) a na všechno ostatní bylo moc vedro, byly mi narvány ťapky do sprchy. Nesnáším žabky! Tam jsem v nich ještě došla, ale zpátky jsem to doťapala po hobitím. Alespoň to tak nedřelo. Následovala poslední část dnešního programu. Soví voliery. Ve voliérách bylo narváno k prasknutí. Sovy hezké, ale divím se, že z toho nedostaly psotník. Mně kvůli těm lidem začaly praskat nervy po dvou minutách. Ale sovy jsme si prohlédli ještě v relativním zdraví. Pak ovšem mělo začít krmení. Když se skoro stovka návštěvníků namačkala u jedné sovy a dělala ještě větší bordel než naše třída (a to je co říct), vzdala jsem to a šla si ven na houpačky. Na to prostě nervy nemám.