31/10/2018

První píseň

Když máme ten Haloween... tradiční podzimní depresivní povídka.


Říkalo se, že ještě před počátkem času procházel Melkor věčností, vytvořenou Iluvátarem a hledal Věčný plamen, v touze vytvořit život. Nechtěl totiž čekat, chtěl tvořit a zaplnit prostor bytím. Ale nenašel ho, neboť Věčný plamen je u Iluvátara.




První píseň

Zlatý bloudil a hledal. V nezhmotnělém srdci mu planula myšlenka na život, smích a barvy, které přijdou. Nechápal Stříbrného, bratra, a nechápal ani další. Proč vyčkávají, proč marní čas v nicnedělání, když to, proč byli stvořeni, je na dosah ruky (kdyby tedy ruce měli, stejně jako kdyby existoval čas). On byl jiný. Toužil hledat, tvořit. Nebavila ho temnota a jen prostá, chabá existence v prázdnu. Snil o těch, kteří přijdou, o dětech, které budou obývat svět, jenž jim stvoří a které budou žít, tvořit a rozmlouvat. Snil o těch, kteří dají jeho bytí smysl.

Procházel dlouho a sám. Bratra již dávno přestal přemlouvat, ať jde s ním. Už dávno se přestal snažit. Poznal, že jejich vůle je slabá a nemají tu jiskru, která by je hnala dál a nenechala jim klidně spočinout když ví, kolik ještě má být vykonáno, kolik mohou vykonat již teď. Jeho cesty byly mnohé a zatím nenalezl, co hledal. Věčný plamen mu zůstával skryt. Ale, postupně měl dojem, že se možná něčemu blíží, bylo jedno místo, místo, kde něco cítil. A teď (ač mluvit v rámci okamžiku nemá v tomto případě smysl) chtěl jít, chtěl tvořit a zkusit rozdmýchat život. Věděl, jak na to.

Zlatý se zhmotnil v bytí, připomínal sloup nebo snad oheň, přelévající se v mnoha odlescích prostorem. Upřel svou mysl tam, kde tušil Plamen. Začal zpívat. Ta píseň nebyla žádná, kterou kdy bylo možné slyšet v síních elfů, lidí nebo trpaslíků. Byla stará, mocná a jiná. Tony se proplétaly a zpívaly o barvě a o světle. Zpívali o smíchu, o štěstí těch, co má stvořit, pěly o míru, ač neznaly válku a pěly o životě, který ještě nebyl. Povznesl svou píseň v nevídané nádheře, těšil se na to, co stvoří. Nadšení, touha po světle a radosti naplnila jeho duši a on zpíval tak, jak již nikdy nezazpívá.

Dozněly poslední tony a on pohlédl na to, co stvořil. Výkřik nejhlubšího děsu rozezněl prostor, když poprvé spatřil zhmotnění písně. Tam, kde byla barva nebylo nic, kde bylo světlo byla tma, kde štěstí tam zkáza a z míru byla nenasytná, sžíravá touha a hlad. Černá se přelévala a formovala. Vše, co chtěl, vše, po čem toužil bylo změněno a pokřiveno a z jeho písně o životě se stala smrt.

Nenašel plamen a nestvořil děti, stvořil čirou temnotu a zlo. V hrůze prchal z toho místa, zlomený. Ale než mohl být pryč, vztáhla Temnota svůj jeden pařát a dotkla se Zlatého. Ozvěna výkřiku rezonovala bytím a v pozdějších příbězích se znovu zhmotnila, v severních zemích Středozemě. Osvobodil se a za cenu velkých bolestí utekl. Ale kus pařátu Temnoty zůstal uvězněný v jeho těle, rostl, prorůstal a sílil. Až do jeho srdce zanesl pochybnost, touhu podobnou jí samé a zmar. A Zlatý, (pozdější příběhy ho znaly pod jinými jmény), své první jméno navždy ztratil a již se nazýval jinak, snažíce se zapomenout na píseň a to, co jejím prostřednictvím vytvořil, snažíce se uniknout svému zranění i neodvratnému osudu.

A Temnota tam byla, rostla a sílila. A když Melkor poprvé žárlivě pohlédl na bratrovo království, sestoupila do světa Ardy a přijala jméno Ungoliath.

29/10/2018

Výzva na Vánoce ve Středozemi

Přátelé a kamarádi, rok se nám nachýlil ke konci a to znamená jediné - blíží se Vánoce ve Středozemi!
Stejně jako i v minulých letech máte možnost zabrat si jakoukoliv postavu z Profesorova díla a ztvárnit, jak by daná postava slavila svátky Vánoční či jiné svátky v zimním čase - ať už by se jednalo o elfí Nový rok nebo zimní slunovrat.

Z došlých příspěvků pak vznikne překrásný adventní kalendář, který dozajista nám všem zpříjemní čekání na Štědrý den.



Musíte udělat jen jediné - napsat do komentářů, o které datum v kalendáři a o kterou postavu (může se jednat například i o manželský pár) máte zájem a své dílko nám odeslat alespoň 10 dní před jeho plánovaným vydáním. Postavy a data si můžete zamlouvat do 23. listopadu, volné dny si potom rozdělíme my (Mittalmar). Hotové příspěvky zasílejte na e-mail mittalmar@seznam.cz.

Příspěvky mohou být jak literární (povídky, básničky i písničky - pokud možno s nahrávkou nebo midi), tak výtvarné v podobě naskenovaného obrázku či počítačové grafiky.

Budeme se na vaše příspěvky těšit!

Níže přikládáme dosavadní zamluvené postavy a datum jejich vydání.

1. Kelvar - Neklan
2. Tar-Míriel - Túrantelen
3. Galathil - Galadwen
4. Varda - Irith
5. Olwe a elfové z Alqualonde - Markétka
6. Rohan - Falko
7. Feanor - Mirach
8. Baldo Zákrsek, Smíšek Brandorád - Honza Š.
9. Aule - Irith
10. Sen - Hvitsymre
11. Ferdinbrand Bral - Ryon Mathrin
12. Růža Chaloupková - Aredhel
13. Námo Mandos - Irith
14. Umlauto Rúmilion - Istiä
15. Sauron - Ithilwen
16. Boromir a Faramir - Jasna Estel
17. Balin - Jeremiáš
18. Elrond s rodinou - Zuzka Indil
19. Aragorn s rodinou - Estel
20. Thranduil a Legolas - Lillien
21. Narsilion/Arien a Tilion - Mara
22. Feanor - Laisi
23. Feanorian family - Aegeri
24. Překvapení - Irith

25/10/2018

Šaty dělají hobita - 3. díl

Dlouho jsme tu neměli článek o hobití módě. Dnes to zkusíme. Ve druhém dílu našeho povídání jsme si pověděli něco o kostýmech hobitů ve filmových adaptacích Tolkienových knih. Konkrétně jsme rozebrali kostýmy Bilba a Froda. Dnes se tedy podíváme na zbylé tři "známé" - Pipina, Smíška a Sama.


Začneme hobity z významných a bohatých rodin - Peregrinem Bralem a Smělmírem Brandorádem.


Na této fotce vidíme Pipina a Smíška ve snad nejtypičtějším oblečeí, jaké jsme na nich v celé filmové trilogii Pána prstenů mohli vidět. Vzhledem k tomu, co tito dva dělali, když se setkali s Frodem a Samem na cestě z Krae, je poměrně jasné, že se jedná o jejich všední oblečení. Slavnostní oblečení můžeme vidět na Bilbových narozeninách, korunovaci Aragorna a při loučení v Šedých přístavech. Ve dvou z těchto tří scén je však vidíme poměrně krátce a je těžké najít obrazový materiál. Proto je popíšu jen částečně, popř. se zaměřím na výrazné prvky. Pro začátek dnešního povídání se zaměříme na to, co měli Pipin a Smíšek na sobě při cestě z Kraje do Roklinky a dál se Společenstvem. Pláště na fotce výše popisovat nebudu - jsou to ty, které dostaly v Lórienu, tedy zcela elfí, které žádný jiný hobit než naše slavná čtveřice nikdy nevlastnil a nenosil. Co o nich zle říct? Lehké, tenké, příjemné na dotek, relativně hřejivé, lehce propouštějící světlo, šedozlená barva, specifický jemný, téměř neznatelný vzor (maskovací efekt). Ale pojďme se zaměřit na hobití šatník. :-)


Odspodu nahoru - tříčtvrteční kalhoty, délka kolísající mezi pár centimetry nad kotníky a polovinou lýtek. Materiály se různí, v případě Pipa Smíška však nejvíce připomínají něco na způsob semiše nebo česaného silonu. Protože ale takové uměliny v Kraji určitě neměli, mohlo by se uvažovat o sametu nebo něčem podobném. To svědčí o tom, že oba hobiti pocházeli ze zámožných rodin. Prostí hobiti by si kalhoty ze sametu nejspíš nemohli moc dobře dovolit, navíc to není zrovna nejpraktičtější materiál na práci, je spíše na pohodlí a parádu. Hnědá barva je běžná - ač hobiti dle Tolkiena nosili hlavně jasné barvy, ve filmové verzi vidíme jasnější barvy a pestejší barevnou škálu převážně jen u vest a šátků, pomineme-li šatník hobitek. Kalhoty ve filmovém ztvárnění hobitů bývali tmavých přírodních barev, často v lehkém kontrastu ke světlým košilím. Světlé košile však enbyly pravidlem, jak jsme mohli vidět např. u Froda v tmavě šedé. Na detailech kalhot můžeme vidět náznaky toho, že kalhoty mají zapínání na knoflíky, nejspíše kovové či kostěn. U prostých modelů bychom pravděpodobně mohli nalézt spíše kalhoty stahované v pase šňůrkou. Kalhoty s knoflíky můžem ezařadit mezi slavnostnější (tedy neurčené ke kopání na poli, ale spíše na vycházku apod.).
Z košil toho na těchto fotkách moc nevidíme, rozebereme si je proto jinde. Očividné však je, že jsou přírodní barvy (jakási zažlotlá bílá, dala by se možná označit za barvu pergamenu). Na první pohled však jistě zaujmou vestičky. Respektive Smíškova vestička. Žlutá vesta jednoduchého střihu, ušitá z kvlitní pevné a silné látky s jemným vzorem (brokát nebo kvalitní bavlna s výšivkou). Skvělým detailem jsou knoflíky, potažené stejnou látkou, ze které je ušita vesta. Tento kousek oblečení je pro filmového Smělmíra Brandoráda tak typický, že se stal téměř jeho symbolem, jakýmsi poznávcím zanemním. A pro některé také rozlišovacím prvkem mezi mladým Bralem a Brandorádem.
Pipin oproti tomu na fotce nemá vestu, nýbrž kabátek. Tmavě modrozelené barvy, materiál pevný, ale poddajný (nic tuhho a trčícího) a měkký, příjemností a pohodlím možná srovatelná s dnešními mikinami. Materiál by mohl být hodně jemný manžestr nebo kvalitní bavlněné plátno, možná s příměsí (len či podobný materiál). Něco na způsob saka má i Smíšek, v jeho případě by se však vzhledem k délce dalo mluvit spíše o kabátu. A to zelené barvy. Smíšek tedy svým základním oblečením - žlutou vesto a zeleným kabátem, krásně reprezentuje barvy, které sám Tolkien přímo uvedl jako hobity velmi oblíbené a v jejich oblékání časté. Kabát je očividně určený jako svrchní vrstva, materiál tlustší a odlnější počasí než Pipinův kabátek. Tady už by se dala očekávat vlna, případně její směs s jiným materiálem. Délka ke kolenům, široký límec. Sluší mu to, že?
Tak jako pro filmového Smělmíra je typická žlutá vesta, pro Peregrina je to šála. Zdánlivě nejasných barev a vzoru, ačkoliv v detailu bychom mohli vidět, že tomu tak není.




20/10/2018

Den hobitů - reportáž

Reportáž ze Dne hobitů, kterého se zhostila Túrantelen, jedna z námi pozvaných hostů.




Blog Mittalmar jsem objevila asi před půl rokem a byla jsem nadšena nápaditostí a zaujetím jeho tvůrkyň. Proto když se jednoho dne na začátku září na těchto stránkách objevila pozvánka na společné oslavení Dne hobitů, přišlo mi to jako skvělá příležitost, jak se setkat s lidmi, kteří také mají rádi svět Středozemě. Po skončení akce jsem byla požádána, zda bych o tomto dni nesepsala reportáž, protože to byla první akce tohoto druhu, na které jsem kdy byla. Nejprve sem se zdráhala, ale nakonec jsem se odhodlala a tudíž se nyní pokusím co nejlépe popsat události tohoto dne.

Setkání se konalo v soboru 22. září ve tři hodiny odpoledne v Liliové čajovně v Praze. Sesedli jsme se kolem velkého stolu v útulné místnosti, kde se dále nacházely další malé stolečky a pohovky a navíc další menší dřevěné patro s polštářky, které bylo přístupné po schodišti (také dřevěném), které začínalo bezprostředně vedle stolu a poskytovalo další šikovná místa k sezení. S dalšími příchozími se do kruhu přidávaly další židle. Celkově se nás mohlo sejít asi kolem patnácti, mimo jiné také Irith, Polly, Šárka, Falko, Jana, Jixipen, Leši a Aredhel.

Počasí nám přálo, nebylo vedro ani zima a dokonce ani nepršelo, ačkoli vzhledem k tomu, že jsme byli pod střechou, nebyl by déšť zase takový problém. Hlavně že nebylo takové vedro, aby byl člověk v kostýmu upečený ještě před příchodem do čajovny.

Den hobitů by se v žádném případě neobešel bez jídla, takže kromě nejrůznějších čajů se zde nacházely (alespoň do té doby, než byly zkonzumovány) i další pochutiny, konkrétně výborná vláčná čokoládová buchta, sušená jablka, čokoládovo-ořechoví šneci a hobití sušenky, které se staly vděčným předmětem k hovoru (ohledně jejich složení).

Po počátečním představování, předání pamětin v podobě zelených připínacích mašliček se další významnou součástí programu stala přednáška. Jixipen totiž byla požádána, zda by nepohovořila o počátcích Společnosti přátel díla pana J. R. R. Tolkiena. Větší část přednášky se týkala devadesátých let, kdy se vytvořily dvě skupiny nadšenců a to nejprve brněnská a potom pražská. Vzhledem k tomu, že toto téma bylo opravdu rozsáhlé, zapamatovala jsem si pouze útržky. Hodně se ovšem diskutovalo o počátcích a vývoji larpu v České republice, konkrétně o změnách ve vybavení a taktice jak bílé, tak černé strany. Přednáška končila přibližně někdy v letech následujících po roce 2003 a zahrnovala také počátky Falešného společenstva a jejich první představení.

V průběhu večera museli už někteří účastníci odejít a následně se po přednášce část ze zbývajících přítomných přesunula do přední části čajovny a pokračovala v debatování, kterého jsem se ovšem já nezúčastnila, a proto o této části večera nemohu napsat víc. Ostatní ale zůstali u stolu a věnovali se zpěvu. Polly totiž přinesla kytaru a spoustu not a ochotně nám zahrála jakoukoli píseň, kterou jsme navrhli a na kterou našla noty. V mezičase mezi jednotlivými písničkami přednášely Istwen a Ithilwen svoje básničky, které se týkaly různých postav z Pána prstenů a Silmarillionu a které jsme mohli hádat. Kromě tohoto literárního příspěvku přinesly také flétnu. Kromě mittalmarských písniček (Tři prstýnky, slizký Smeagol, Skřetíci z Mordoru a další) se zpívaly také další písně ze Středozemě, například O trpaslících, elfech a dámské přízni, Moria, Elenna, Píseň věrných a Feänorova smrt. Jako poslední se zpívaly Brány léta, jejichž konec (tichá noc ať odejde spát) příhodně naznačil konec večera. Sešlost se začala za pokračujícího hovoru rozcházet. Ti z nás, kteří jeli domů metrem, se vydali k zastávce Invalidovna, kde si ještě Irith s Falkem skočily do obchodu. V metru jsme se postupně loučili, až jsem v metru zůstala jen s Polly. Pak už jsem ale musela vystupovat i já.

Setkání skončilo někdy kolem půl deváté a osobně bych řekla, že se vydařilo. Ze začátku jsem sice byla nesvá a nevěděla, co dělat, ale všichni byli velmi milí a nakonec jsme si i pěkně popovídali a zazpívali. Jsem moc ráda, že jsem se odhodlala jít a že takovéto akce existují a snad se ještě někdy na nějaké objevím.

15/10/2018

Rozhovor s Lemmingem - část druhá

Pokračování rozhovoru s Lemmingem, vrátíme se k naťuknutému focení, zjistíme, jaké domácí mazlíčky můžeme nalézt u Lemmingů doma a třeba získáte i tipy na nějakou dobrou knihu.



I: Když jsme se bavili o fotografování, to je tvůj velký koníček, co jsme pochopily.

L: No ano, v poslední době tomu věnuji opravdu hodně času.

I: A fotíš nějak profesionálněji, učil ses to někde?

L: Ne, na žádném fotokurzu jsem nikdy nebyl. Tedy pokud nepočítám videa, co jsem si koupil. A ty jsou o úpravě fotek, ne o samotném focení. Ale jak jsem se k tomu dostal. Když jsme měli děti, žena řekla, musíme koupit nějaký foťák, abychom měli na co fotit ty děti. A já jsem s překvapením zjistil, že mi to s tím foťákem docela jde. Že zkrátka vidím, jak to nafotit. Pracoval jsem na tom, až jsem se vypracoval. Nevím, jak moc se dá focení naučit. Podle mě, když to člověk vidí, tak to vidí. A když to nevidí, tak se může nějak něco naučit, ale nikdy to nebude úplně dobré. Může se naučit nějaké postupy a pak je opakovat a zhruba se trefovat. Ale prostě pokud mají ty fotky být opravdu dobré, tak to musí vidět a vymýšlet sám, co v tu chvíli dělat. A může samozřejmě mít třeba nějakou inspiraci z postupu jiných lidí, ale pořád si to musí vymyslet sám pro tu danou situaci.

I: Ty jsi fotil fotky pro Berena a Lúthien. Ty se mi hodně líbily


I: Třeba ta mě zaujala hodně.

L: To je focené tady v lese za naším domem. Na listopadové zkoušce jsme si řekli, že potřebujeme nafotit na cédéčko. Takže jsme věnovali odpoledne tomu. Celé odpoledne ne, asi dvě nebo tři hodinky.

I: Takže vlastně bez přípravy…

L: No, já nad těmi fotkami až tak neplesám. Myslím, že bych to teď udělal líp. Ale když se ti líbí, tak jsem rád.

P: Jaká máte domácí zvířata, slyšely jsme, že jich máte hodně. Už jsme tady cestou potkaly psa.

I: A rybičky…

L: Když půjdete támhle do akvárka, tak tam uvidíte želvy. A kdybyste šly nahoru, k holkám, tak tam uvidíte osmáky.

I: Cože?

L: Osmáci, osmák…

P: To je skoro jako křeček… Takový malý hlodavec…

L: Ale mnohem roztomilejší než křeček. A kdybyste se podívaly na zahradu a zrovna nepršelo a svítilo sluníčko, tak byste tam viděly mnoho želv.

I: Kolik jich máte?

L: Ono se to pořád mění, to já nevím. Hodně… Deset, třeba.

I: To je poměrně zajímavý úkaz ve Falešném Společenstvu, kolik je tam velkochovatelů želv.

L: Jenom dva.

I: Ale zato množství těch želv… U Elišky a Barděte, tam jimi mají v podstatě zaskládaný pokoj.

L: To je pravda. Ale Eliška dělá hlavně vodní želvy, kdežto my tady máme suchozemské. Ale třeba ta Eliščina suchozemská želva občas jezdí k nám na zahradu na prázdniny.

P: Daniela říkala nějak, že když zimujete želvy, dáváte je do sklepa. Že tam mají příhodné podmínky.

L: Ano, to je přesně ono.

P: A na to se přišlo náhodou? Nebyl to stavěný sklep se záměrem "uděláme tam podmínky pro zimování želv".

L: Ne, to takhle chovatelé dělají. Protože v těch zemích, kde želvy žijí, tam mají teplotu tak těsně nad nulou. A ony se na zimu zahrabou a prostě ji přespí. Ale kdyby se zahrabaly tady u nás, stejně zmrznou, protože tady u nás je větší zima. Tak se musí dát někam do sklepa, do teploty, jakou mají ve své domovině. Ony se v principu se zimovat nemusí. Ale myslím, že pak nekladou nebo tak něco a dříve umírají.

I: A z úplně jiného soudku, jaký máš vztah vůbec k fantasy literatuře obecně, jaké knihy, filmy máš rád?

L: K fantasy mám vztah rozhodně kladný. Já čtu různou fantasy, zvlášť tu, kterou vydává Michael Bronec. Z většiny jenom tu. Jsem fanoušek Pratchetta, už od devadesátých let, kdy byl Pratchett vlastně ještě novinka. Trochu jsem četl i sérii Kedrigerna (https://www.databazeknih.cz/serie/kedrigern-1291 ). No, ona není až tak moc známá, je to více pohádkové. Potom třeba sci-fi, to jsem četl docela dost. Není to úplně fantasy, ale je to příbuzné. V poslední době, jestli můžu udělat reklamu, Míra Linc má dobrou, velmi dobrou sérii z Černého hvozdu (http://mila-linc.cz/vyslo-mi/cerny-hvozd-podle-serii). A to je asi tak všechno, takhle konkrétně. A vlastně ještě jedna věc, ještě Zaklínač. Ne, že bych ho znal až tak detailně, ale je to další docela zajímavá věc, kterou jsem četl.

I: A když se vrátíme k Tolkienovi, jak se vlastně stavíš k těm, řekněme, že interpretacím, filmovým.

L: Já sice, jak už tady jsme se o tom bavili, nejsem žádný hardcore tolkienista, ale musím říct, že ty filmy moc rád nemám. Společenstvo Prstenu ještě celkem šlo. Ale Dvě věže byly hrůza, ty naprosto zásadní změny proti kánonu. Třeba obrácení charakteru Faramira. Když v knize je právě on symbolem toho, že ti lidé na tom ještě nejsou tak špatně, a že mezi nimi ještě jsou opravdoví potomci Númenorejců. A ve filmu to úplně převrátí. To bylo strašné. Mám z toho ale takovou veselou historku. Když jsme na tom byli z TolkienConu v kině, je tam na konci scéna, kdy se hobiti dostanou do Osgiliathu, kde samozřejmě v knize nejsou. A Sam tam pronese větu, která je sice kanonická, ale na úplně jiném místě. "Tady bychom neměli být." To mělo takový legrační význam, že tam opravdu neměli být, že celá ta tolkienistická sekce lehla smíchy a ostatní se po nás nechápavě otáčeli, co tam bylo za vtip.
Jediná opravdu pěkná věc z filmů, která se mi vážně líbila, byla scéna, kdy společenstvo Prstenu vchází do Lórienu a Galadriel s nimi telepaticky mluví. Protože když si vezmete Hobita, tak tam mistr Elrond vypadá jako strašně high-elf, i když je to jenom půlelf. Ale oni přijdou ke Galadriel a je jasné, že tady je někdo, proti komu je mistr Elrond takhle malinkatej cucáček. A ne že ne.

I: My se na tuhle otázku ptáme všech, protože je hrozně zajímavé sledovat, jak k tomu má každý člověk úplně jiný přístup. Ale na Hobitovi se všichni shodnou, to je zajímavé.

L: Já se na něm taky shodnu. Koneckonců, jestli jste viděli plakáty na našeho Hobita, tam jsme kromě plakátu měli i papír osoby a obsazení. Protože jsme tam hodně měnili role. A měli jsme tam vždycky roli a k ní výčet lidí, kteří ji během představení hrají. A měli jsme tam také uvedené "Tauriel a Legolas" a u nich jsme měli napsáno "Neobsazeno", jako narážku na film.

P: Máš nějakou oblíbenou postavu z Tolkienova kánonu?

L: Jednak Galadriel, o které už jsem mluvil, která je podle mě neprávem opomíjená. A pak i Eowyn, protože je strašně roztomilá, zvlášť ve filmu.

P: To je zajímavé kritérium pro výběr oblíbené postavy.

L: Já myslím, že se jí povedlo celkem slušně ztvárnit.

I: Ale je taková rozporuplná. Třeba já ji nemám moc ráda. Protože si myslím, že se měla držet rozkazu. Že vlastně nechala vlastní lid na pospas válce a šla se zabít do bitvy, porušila svou povinnost.

L: No, popravdě řečeno, o Eowyn je také moc pěkná písnička Poetického společenstva, takže možná i proto ji mám rád.

I: Je ti nějaká postava podobná?

L: Já myslím, že asi ne. Já jsem se nikdy nějak moc neztotožňoval s nějakými fiktivními postavami.

P: Ani se středozemskou rasou ses neztotožňoval?

L: Ne, ne, ne, vždycky jsem si připadal jako člověk.

I: Ale tak i to je rasa. Ano, když jsme u těch postav, jak se stavíš k tomu, že jsi proslulý herec záporných postav? Eol, Červivec, a tak dále.

L: Je to oběť, kterou jsem ochoten přinést.

P: Hrál jsi i nějakou významnou kladnou postavu?

L: No, když se to tak vezme, spousta těch záporných postav jsou vlastně kladné… Třeba takový chudák Carcharot. Konec konců jsem udělal písničku z jeho pohledu, abych ten pohled taky trochu vyvážil, že. Ale jo, já si myslím, že jsem někdy hrál i nějaké kladné postavy. V jedné inkarnaci Feanora jsem hrál Olweho, samozřejmě. Ale to je jen takový štěk.

I: Nehrál ho Boža?

L: No, to hrál Boža. Ale říkám v jedné inkarnaci, protože když jsme ho hráli na Festivalu Fantazie, tak tam Boža nebyl, hrál jsem ho já. Jinak opravdu hraji spíše ty záporáky. Samozřejmě jsem hrál i Bilba, ale toho hrála spousta lidí. Vlastně, hrál jsem Barda lučištníka, to je kladná postava.

I: I to se stává.

L: Ano, i já mám své špatné dny.

I: A jak se vlastně tvým dětem líbí angažmá ve Falešném Společenstvu? Ve vašich vystoupeních mají své role, tvá starší dcera hrála ve filmu Nienor Níniel… Jak se jim to líbí?

L: To byste se museli zeptat jich. Ale oni hodně pečou s holkama od Jany Pažoutové, které jsou zhruba stejně staré nebo o malinko mladší. Jsou taková silná čtyřka. A já myslím, že je to docela baví, uvidíme. A koneckonců mottem Falešného Společenstva je, že má umožňovat svým členům hudební realizaci, takže pokud se ony budou chtít v rámci Falešného Společenstva nějak realizovat, tak budeme rádi. Ale je to hlavně na nich.

P: Když už jsme zmínili film Nienor Níniel (http://nienor.ucw.cz/index.php?LANG=cs), pověděl bys nám něco o něm? Třeba jak vznikal, co vás nadchlo k tomu se do něj opravdu pustit.

L: Tak ten vzniknul tak, že se mi líbila ta Orsejčina písnička Nienor Níniel (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=129). Řekl jsem si, že k tomu udělám videoklip, i když jsem o filmování prakticky nic nevěděl. Ale pár kamarádů to zaujalo, takže jsme nejdřív udělali testovací natáčení v Prokopském údolí. Já jsem udělal scénář a v údolí jsme ho za jedno odpoledne asi z 80% natočili. Jen tak, bez kostýmu, opravdu testovací. Pak jsem si řekl, že to půjde, to vypadá docela dobře. Rozjeli jsme to naostro, posháněli jsme vše potřebné a šli na to. Samozřejmě, dneska bych to udělal mnohem líp a i ta písnička k tomu je nahraná dost strašně, ale je to, jaké to je. A docela se mi to líbí, občas si to pouštím.

I: U Nienor se zastavíme na delší dobu. Máte nějaké zajímavé historky z natáčení?

L: Ježišmarja, zajímavé a ještě publikovatelné?

P: Když tak se to dá vystříhat…

L: No dobře. Řeknu vám historku, která tedy není úplně z natáčení, je z přednatáčení. Já jsem docela dlouho řešil obsazení hlavní role. Protože scéna, kde Nienor ze sebe strhá šaty a běží nahá lesem, ta je pro příběh naprosto zásadní, bylo mi jasné, že bez ní to prostě natočit nepůjde. A i když mi byly spolutvůrci navrhovány různé varianty, jako třeba že poběží v tělovém prádle, tak prostě ne, poběží nahá. Bylo nutné najít dívku, která to bude ochotná udělat. Uvažovali jsme o Kementári, která nakonec neměla čas. A mimochodem na Túrina jsem chtěl ukecat Dariona. Neznáte asi Dariona… On už se nějakou dobu v Tolkienistických kruzích nepohybuje, ale ten by byl úplně úžasný Túrin. Nějakou dobu to zvažoval a nakonec bohužel odmítl.
Ale vraťme se k výběru Nienor. Pak jsem se bavil s Nyemi, ale úplně jsme si nesedli. Jak jsem to tak řešil, říkal jsem si, že třeba Eliška… Znal jsem ji několik let a věděl jsem, že je taková slušná, až bych řekl, doufám, že se neurazí, skoro až prudérní. Tak mě vůbec nenapadlo uvažovat o tom, že bych jí to nabídnul. Ale byl jsem u ní jednou na návštěvě, a ona měla takové otázky jako: "Hele, Lemmingu, a ta Nienor, jako jak moc tam z ní bude vidět? Jak moc se bude muset svlíkat a tak?". Takže nakonec to byla Eliška a bylo dobře, že to byla právě ona, protože se na roli hodila a zahrála ji dobře. A Túrina nakonec hrál Sindor, který se teď už moc neobjevuje, ale jednu dobu na akcích byl a chodil s jednou naší členkou.
Napadla mě vlastně jedna docela vtipná historka z natáčení. Na konci filmu, jak tam Nienor skáče do vody, to se natáčelo někdy v půlce června na Svitavě mezi Blanskem a Adamovem. Vybrali jsme tam nějakou vhodnou skalku, na kterou se dalo vyšplhat a skočit do vody. Říkám, "Dobré, Eliško, prostě tam přijdeš a skočíš." A Laeg, který tou dobou chodil s Eliškou, říkal: "Ne, ne, ne, Lemmingu. Já ti nevěřím, že je to bezpečné, nejdřív tam skočíš ty a pak teprve dovolím Elišce, aby tam šla ona." Takže jsem nejdřív skočil já, a pak se teprve mohlo filmovat.

I: Nám Laeg říkal, že když jste tohle točili, tak se Eliška poprvé netrefila, takže jste to museli točit dvakrát.

L: No, myslím, že tam skákala dvakrát.

I: A Daniela nám doporučila, že nám máš vyprávět o scéně u řeky, kdy jsi prý snad den stál v řece a filmoval a ostatní se váleli na břehu.

L: Jo aha, ona myslí tohle. To nebylo den, to bylo jenom asi hodinu večer. To je ta scéna, jak Brethilští přijdou k, a teď si nepamatuji, Cabed-en-Aras? Nevím přesně, jak je to jméno, prostě ty vodopády. Ne Teiglinu, ale jeho přítoku. Potřeboval bych mapu, abych věděl, který to je. Ale je to prostě potok, který se vlévá do Teiglinu, má vodopády a Brethilští, se tam jdou podívat, co tam ten Túrin s drakem provádí. Našli jsme místo a já herce usadil. Točili jsme scénu, jak Brethilští přijdou, pak tam dokulhá Brandir, odvede si Nienor pryč. Načež tam zase přijde, řekne jim, že Nienor je mrtvá a Túrin je také. Objeví se Túrin, který není mrtvej a zabije ho. No znáte to… Tak celé tohle jsme tam točili a jediné místo, odkud to šlo dobře zachytit, bylo v řece. Takže jsem si postavil stativ do řeky a točil jsem to z řeky. Ale to byla hodina, maximálně dvě. Točilo se to u Liberce, já teď nevím, co to bylo za řeku.

I: Kde všude se film točil?

L: Na spoustě míst, brody Teiglinu, soutěska a tak dále, to byla Svitava. Potom Ethel Brandir, to znamená hradiště Brethilských, to byla Curia Vítkov.

I: Tam vás přivedl Bóža, ne?

L: No, trošku, trošku ano. Původně jsem to chtěl točit v Isarnu, což bylo keltské městečko u Letovic na Moravě. Které by bylo také super, ale bohužel zrovna ten rok tam měli nějaké formální problémy a rozpadlo se to. Takže jsme jeli na Curia Vítkov.
A pak brod, ten se točil, jak jsem říkal, u Liberce. Asi Nisa, myslím. A ty dva záběry, které mají být v Dor Lóminu, ty se točily tady u nás za barákem v lese, stejně jako scéna s náhrobkem.
A ještě jedna lokace, na kterou jsem také pyšný. Potřebovali jsme někde natočit Dor Lómin, ten Dor Lóminský dům. A říkal jsem si, sakra, kde v Čechách sehnat dlouhý vikingský dům, jak je to na obrázku od Alana Leeho a jak jsem si to představoval. Nakonec jsme to vyřešili tím, že jsme točili na Petříně u takového dřevěného kostelíku. Ten, když se vhodně zabere, vypadá dobře a nejsou tam žádné sloupy veřejného osvětlení ani tak něco. Takže scény z Dor Lóminu se nakonec točily tam.
A mimochodem, ten film má dvě zakončení. Já jsem původně chtěl, aby titulky běžely přes scénu s náhrobkem, na který bude padat sníh. Ale mělo to být prezentováno na TolkienConu, v lednu, a ten rok prostě nesněžilo do půlky ledna. Tak jsem to natočil jen za nějaké podzimní mlhy. Ale pak jsem si říkal, že udělám ještě anglickou verzi. A jednou, když zrovna hezky chumelilo, jsem vzal ten náhrobek, vytáhl ho do lesa a natočil ještě novou verzi závěrečné scény. Takže v anglické verzi je poslední záběr jiný. Je takový, jaký měl být.

I: Když jsi mluvil o té Anglii. Tak vy jste prý Nienor prezentovali na Conu v Anglii. Jak to vypadalo, probíhalo…

L: Ano, to bylo hrozně dobré. My jsme mysleli, že to bude v zásadě něco jako Festival Fantazie, zaměřený celý na Tolkiena. Ale nebylo to úplně tak. Těch lidí tam bylo mnohem míň. Mě to překvapilo, ale těch lidí tam bylo zhruba jako je u nás na TolkienConu, pár stovek. Ale bylo to na nějaké univerzitě, kde bylo více místností a obecně zajímavých věcí. Třeba mezinárodní čtení, kdy jsme dostali předem zadání: Kdo se chcete zúčastnit, připravte si Glumovy básničky ve vašem rodném jazyce, přečtěte nám to tady a něco nám o tom řekněte. To bylo moc zajímavé, měli jsme tam různé verze, které kdy vyšly. A udělali jsme koncert Falešného Společenstva. Promítal jsem tam i Nienor Níniel a povídal o tom, jak se to natáčelo. Líbila se tam, takže jsem spokojený.

I: Takže úspěch to mělo.

L: Úspěch to mělo, rozhodně.

P: A ta písnička byla v češtině, nebo jste ji nějak překládali?

L: Tu písničku jsme přeložili do angličtiny. Nechal jsem si to tady přeložit nahrubo a pak jsem se spojil s nějakou anglickou tolkienistkou. Nějak jsme dali dohromady překlad. A s mojí kamarádkou (která je učitelka angličtiny a dobrá zpěvačka, myslím, že dokonce i někdy koncertovala na TolkienConu, zpívala v Succubě) jsme to nazpívali v angličtině. A právě Angličanům se líbilo, jak je to hezky nazpívané, jak to ta holka hezky vyslovuje a tak.

I: A existuje ještě nějaká písnička, ke které bys chtěl časem udělat film?

L: Já si myslím, že zatím ne.

I: Žádná neoslnila….

L: Ne. Tohle bylo fajn, ale nemám nějaký cíl. Spíš jsem se posunul trošku jinam, takže na tohle není čas.

P: Nenatáčel jsi ještě nějaký film s fantasy tematikou?

L: A víš, že jo?

I: Natáčel jsi dva, ne?

L: Ano, natáčel jsem ještě dva filmy. Jednak Vílí krev (https://www.youtube.com/watch?v=cR0rfwOGa48), což je podle povídky Jany Kopečkové, shodou okolností členky FS. Ona povídku publikovala v nějakém sborníku Michaela Bronce, kde mě to zaujalo. Pěkné na tom je, že je to takový mix historického příběhu, protože je to zasazené do konkrétní historické doby. Je tam také prvek fantasy a pohádky. Je to prostě takový mix pohádky, fantasy a historického příběhu. Docela se mi to líbí. A pak jsem natočil ještě Kdo se bojí Mauší podle povídky od Temnářky (https://www.youtube.com/watch?v=DH32wVktYvM&list=PLpAHz4nHJeS4SxRf6GfSlW9TPVXwUPhIg). To je poslední, takže řemeslně je to zvládnuté zdaleka nejlíp. Máme tam i pěkné triky. Třeba rozpuštění se člověka do kuliček. A myslím, že některé scény jsou hezky odrežírované. Já jsem to chtěl pojmout trochu jako komedii, ale nakonec mi z toho komedie úplně nevyšla. Myslím si, že v tomhle směru to není tak úplně povedené, co se týče konzistence. I když mně se ten film líbí.

P: Jaký je tvůj cíl nebo sen v umělecké oblasti, čeho bys chtěl dosáhnout?

L: Co se hudby týče, tím, že to dělám už dlouho, tak jsem si skoro všechny sny splnil. Už za dob Poeťáků se říkalo (jak říkali členové Falešného Společenstva, co byli v Poetickém Společenstvu): "No, to až Poetické společenstvo bude mít někdy po vzoru Beatles svoje vlastní nahrávací studio..." Tak jsme to trochu přebrali do Falešného Společenstva.
Říkali jsme si, že až někdy budeme dobří, tak někdy nahrajeme cédéčko. Což se nám nakonec také splnilo. To byl jediný vyloženě deklarovaný sen, který se nám nakonec povedl.
Nevím, v tomhle směru asi žádný vyloženě sen zkrátka nemám. Prostě budeme dál pokračovat. Máme před sebou spoustu plánů.

I: Jaká je tvá motivace, když něco tvoříš? Ať už tedy hudebního či literární nebo filmového, fotícího. Kdo tě motivuje, inspiruje?

L: Literárního moc nic nedělám. Ale mě prostě baví tvořit věci.

I: A kreslíš nebo děláš grafiku?

L: Grafika, to je trochu problém, protože za mládí o mně tvrdili, že jsem disgrafik a možná je to i pravda. Takže to není úplně dobrý začátek do dělání nějaké grafiky. Já jsem se poslední dobou začal docela dost zabývat cosplayem, protože to je trochu příbuzné fantasy a larpům, které dělám. I když samozřejmě cosplay není larp. To by mě zabily obě dvě strany.
Fotil jsem všechno možné, ale říkal jsem si, že si chci vybudovat nějakou fanouškovskou základnu. Ale když člověk dělá nějaký mišmaš, tak se hrozně těžko profiluje, a já si řekl ne, půjdu do toho, musím se profilovat. Takže jsem svou tvorbu ořezal na fotky z larpů a cosplay. Minimálně pod svým fotografickým profilem (https://www.facebook.com/michalkarafoto/). Teď se snažím opravdu naučit nějakým způsobem skládat ty cosplayové fotky. Inspirovat se, jsou nějaké styly, které se mi líbí, i když nemám nějaký skutečný vzor. Třeba když si najdete Miloš Mladý fotografie na facebooku (https://www.facebook.com/milosmladyphoto/), ten má docela pěkné fotky. Neřekl bych, že je to vyloženě můj vzor, ale je to jedna z věcí, které by se občas hodilo umět. Spousta těch cosplay fotek je třeba focená v poměrně normálních podmínkách, nemusí se nějak skládat, ale jsou alespoň nějak upravované. Teď se to snažím naučit, upravit je tak, aby vypadaly ještě lépe.

I: O tvých vzorech v grafické tvorbě jsi mluvil. Ale v jiné tvorbě, v té písňové nebo v osobním životě, máš nějaké vzory?

L: Asi úplně konkrétně ne. Můžu třebas obdivovat Aha, jak on, když něco složí, je to naprosto perfektní a sedí tam každá nota. Bylo by super, kdybych to uměl. Ale já to asi nikdy umět nebudu. Myslím si, že na to ani nemám vlohy a asi ani energii a čas na to něco takového umět, ale obdivuji to. Stejně tak třeba obdivuji lidi, kteří mají výborný hudební sluch, a když jim někdo zahraje nějakou melodii, oni vezmou nástroj a přehrají tu melodii nebo jsou schopní v rámci té hudby improvizovat a sedí to tam. Ale zase myslím, že moje vlohy v tomto směru nejsou tak velké, aby to stálo za tu námahu.

P: A něco z trochu jiného soudku, co vlastně znamená tvoje přezdívka Lemming?

L: To je lumík. Znáte počítačovou hru Lemmings (https://cs.wikipedia.org/wiki/Lemmings)?

I a P: Ne…

L: Neznáte, no jo. To je slavná hra, zvlášť v polovině devadesátých let.

I: To je poněkud problém…

L: Což vysvětluje, proč ji neznáte (smích). Ale ony myslím nedávno vyšly nějaké remaky. Jeden člověk tvrdil, že prý vypadám jako postavička z té hry. Tak už mi to zůstalo. Každopádně teď zrovna nedávno na mě na Facebooku vyskočilo nějaké připomenutí, že před pár lety mi kamarád poslal vyfocenou ceduli z Dánska, kde je vesnice, která se jmenuje Lemming.

I: A máš nějaké životní heslo, motto nebo zásadu?

L: No, těch by se našlo hned několik. Ale třeba takové trochu filozofické: "Nedělej ostatním to, co nechceš, aby dělali oni tobě." Nebo "Neberte život tak vážně, stejně z něj nevyváznete živí." A tak.

I: A poslední otázka, než se rozloučíme, chtěl bys posluchačům něco sdělit, co jsme třeba neřekli nebo tak?

L: Chtěl bych posluchačům sdělit, aby zachovali Falešnému Společenstvu přízeň, drželi nám palce a chodili na naše představení.

I: Dobře, děkujeme. Ahoj!

L: Taky děkuji, ahoj.

P: Ahoj.

12/10/2018

O Gondorský semenáček - statistiky

Již před časem proběhla uzavírka soutěže O Gondorský semenáček. Protože jsme ale čekali, zda nám poštou ještě nepřijde pár opožděných děl, můžeme udělat definitivní uzávěrku a spočítat stavy až teď. A jak to tedy letos dopadlo?



Propozice jsme vyhlásili 22. března. Soutěž tak trvala celých šest měsíců, tedy rovného půl roku. První příspěvek nám došel již 25.3, což je pravděpodobně historický rekord. Jedná se o příspěvek do kategorie poezie. Druhý příspěvek pak patřil do kategorie proza a došel na začátku května.

Dohromady jsme v soutěži obdrželi 31 děl z toho 12 příspěvků je od autorů mladších 18 let. Tradičně nejvíce oblíbená byla kategorie Proza se 14 příspěvky (5 děl poslali autoři mladší 18 let), následovala Poezie s 10 (2 z mladší kategorie), Ilustrace s 5 (zde byla dvě díla autorů pod 18) a 4 díla spadají do Artefaktu (z toho dokonce tři díla patří do kategorie mladší).

Tři autoři (z toho 1 mladší 18 let) se účastnili ve dvou kategoriích. A jeden autor dokonce ve všech čtyřech!

A jak jsme na tom z hlediska genderu? 8 autorů je mužského pohlaví, jinak tvořily většinu dámy - celých 18.

Z neobvyklých příspěvků můžeme zmínit jedno drama a jednu knihu i s ilustracemi. Z kategorie Poezie nám došly tři písně.

Bohužel jsme také jedno dílo museli vyřadit, protože neprojevovalo žádné prvky inspirace Tolkienovým dílem.

Jinak příspěvky tímto zasíláme porotcům na ohodnocení. Medailonky porotců jste si mohli pročítat jak na fb stránce soutěže, tak zde na blogu. Takže již jistě víte, kdo všechno bude hodnotit (a pořádně se těšíte :-D ). Tímto byla soutěž definitivně ukončena, vše další už není v rukou ani nás, ani účastníků. Nýbrž právě porotců.

Aktualizace: A již jsme obdrželi první kompletní bodové ohodnocení. Někteří z porotců umí být velmi rychlí...

Za pořadatele,
Irith Zimostrázová

06/10/2018

Tolkien.cz

A na čem jsme to celé léto tak pracovali? Konečně Vám můžeme oznámit vyhlášení projektu, na kterém především Polly strávila hodiny a hodiny práce. A tím je kompletní obnova stránek české tolkienovské společnosti - tolkien.cz



Následující slova píše Irith.

Když jsem se téměř přesně před dvěma lety stala členem Rady SPDPJRRT, dostala jsem do své správy především tvorbu obsahu stránek. Tehdy byly webovky v dost zoufalém stavu, články byly zastaralé a bylo jich málo, prakticky nic se nedalo najít a design byl dosti zmatený. Záhy jsem udělala nějaké změny a začala psát články, nicméně začalo být jasné, že práce je tu mnohem víc. A ta čekala až na prázdniny po našem maturitním ročníku, kdy bude mít Polly, má oblíbená grafička, které v tomto absolutně věřím, dost času udělat návrh změn stránek.

Návrh byl vytvořen a posléze i v upravené podobě schválen Radou Společnosti. Polly strávila dlouhé hodiny jak děláním návrhu, tak i pak jeho realizací. Na stránkách proběhlo mnoho, opravdu mnoho změn. Některé viditelné na první pohled, některé skryté, ale můžete mi věřit, že práce na tom bylo mraky.

Na začátku září probíhala renovace stránek. Největší změnou je asi upravení hlavičky a loga, ale především předělání rozcestníků. Předchozí univerzální rozcestníky nahradily obrazy, které vytvořila Aegeri, nadaná výtvarnice a ilustrátorka- https://www.facebook.com/aegeri.art/

Když už web dostal nový kabátek, je na čase rozjet propagaci a vytvořit z něj stránku, která může opravdu zaštiťovat a reprezentovat českou tolkienistickou komunitu. Za tímto účelem byla vytvořena i facebooková stránka Společnosti.

Ale co je potřeba především, to je náplň stránek. A proto zde veřejně vyhlašuji, že tolkien.cz HLEDÁ REDAKTORY. Pisálky, kteří budou chtít tvořit obsah stránek, sledovat novinky, recenzovat literaturu a film, informovat o tom, co bude i co už bylo a pátrat v zákoutích geniálního světa jistého britského profesora!

Nesháním jen ověřené autory, důležité je nadšení pro věc. Počítám s tím, že bych hlavně na začátku texty korigovala a upravovala (sama dělám copywriting, takže s tímto opravdu nebude problém).

A co ty? Zkusíš to? Pokud ano, napiš do komentářů, nebo nejlépe na meil irith.zimostrazova@seznam.cz

Zároveň ale sháním i texty z přednášek, filozofická pojednání a podobné. Pokud jste vy sami autorem něčeho podobného, případně víte-li o něčem, nebojte se ozvat!

02/10/2018

Rozhovor s Lemmingem - část první

Je nám ctí vám přinést další rozhovor. Dnes si popovídáme s Lemmingem. Zjistíte něco o jeho písničkách, koníčkích či o tom, čím je specifická hra na whistle.
Odkaz na nahrávku zde: https://youtu.be/aidagYoTcSM



Irith: Dobrý den, vážení posluchači Rádia Středozem, vítáme vás u rozhovoru s Lemmingem. Ahoj Lemmingu!

Lemming: Ahoj.

I: Naše první otázka je již tradiční, jaké bylo tvé první setkání s Tolkienem?

L: No, to je zrovna otázka s docela dlouhou odpovědí… Ale já myslím, že paměti na kartě máte dost J. Všechno to začalo někdy začátkem devadesátých let, kdy jsem byl na střední škole a s kamarády jsme objevili dračí doupě. Tenkrát to byla docela pecka, Dračí doupě pro pokročilé. Pravidla byla horká novinka. Mimochodem, dělal na nich Michael Bronec. A tak jsme hráli s kamarády Dračí doupě. Pak jsem přibližně v druhé půlce devadesátých let zjistil, že nějací kamarádi dělají Dračí doupě naživo. Šlo o družinkový larp v partě asi deseti kamarádů. Hrály dvě družinky o pěti lidech, z čehož v té mojí družince si jeden parťák první den vymknul kotník a já jsem si uhnal puchýře, takže to dopadlo dost neslavně. Pak jsem s těmi lidmi dělal nějaké další larpy a nějak se to rozjelo. Byl jsem jednou i na Pánu Prstenů a vůbec jsem se motal kolem larpů. Tam jsem se také potkal s Janou Syrovátkovou (pozn. redakce - Jixipen). Tedy, abych mluvil přesně, s tou jsem se potkal už dříve, asi na jaře v roce 1993 na nějaké programátorské nebo programátorsko-matematické soutěži. Ale jen jsme se potkali, poznali, nijak jsme se spolu nezačali příliš kamarádit. Až pak jsem se s Janou začal potkávat právě na larpech. A stejně tak v té mé larpové skupině byla i Markéta Kyloušková, která byla v té době dost aktivní v Brněnské tolkienové společnosti. Sečteno a podtrženo, znal jsem lidi, kteří byli aktivní tolkienisti, ale já jsem se tolkienismu neúčastnil, já jsem byl tenkrát přes larpy.

Co se týče Tolkiena, někdy v devadesátých letech vyšel Pán Prstenů česky. Avšak první, co jsem od Tolkiena četl, byla Kniha ztracených pověstí. Přečetl jsem ji, ale nijak extrémně mě kniha nezaujala. Ovšem nějakou základní kostru příběhů jsem jakž takž znal, protože larpy tím koneckonců byly inspirované. Ale nebyl jsem nějaký aktivní tolkienista nebo něco podobného. Zlom přišel až v roce 2001, kdy se stalo několik věcí. Jednak mě Jana Syrovátková pozvala na její (alespoň myslím) narozeninovou oslavu u ní na chatě v zahrádkářské kolonii, kde jsem poznal Jirku Grunta a Danielu Binderovou. Příliš jsme se k Tolkienovi nedostali, jen jsme navázali vztahy, navzájem o sobě věděli a byli si sympatičtí. Myslím, že to bylo chvíli předtím, než bylo založené Falešné Společenstvo. Potom také musím zmínit, že v roce 2001, ještě před onou oslavou, jsem od nějakého kamaráda Pavla Vondřičky dostal nahrávky Poetického Společenstva. Kazetu. A ta mě hrozně zaujala, zejména se mi líbila píseň U Břečťanu (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=24), a říkal jsem si, to je přesně to ono, to je správná písnička, kterou bychom měli zpívat na larpech u ohně. To je ta atmosféra, která tam je. A tím jsem se o to začal zajímat. Tenkrát jsem hrál asi rok a půl na kytaru, a protože jsem hudebně hrozně hluchý, tak jsem to podle nahrávky nedokázal zahrát, ale potřeboval jsem k tomu noty a akordy. Kontaktoval jsem Pavla Vondřičku, jestli to náhodou nemá. On říkal, že ne, ale že uvažuje o tom, že by se to zapsalo. Domluvili jsme se, že se sejdeme na Bilbovkách v Dobřeni, kde budou lidé okolo Pavla, které jsem já neznal, jen jsem si s nimi po meilu psal, a tam se nějak domluvíme. To byly ty slavné Bilbovky v roce 2001, kdy jsem tam přijel a účastnil jsem se hry o Bilba. Hru naše skupinka vyhrála, já jsem se pak stal Bilbem, protože jsem pronesl nejlepší řeč. Takový velký vstup, jen co jsem se dostal k tolkienistům, už jsem byl Bilbo. Domluvili jsme se na nahrávání a hlavně jsem se také už stihl účastnit prvního veřejného vystoupení Falešného společenstva s Bulvou Cvalimírem. A to po celodenní hře, kdy jsme ráno vyrazili s tím, že jdeme na dvě hodiny a nevzali jsme si žádné jídlo. Dorazili jsme až večer, byla tam vonící hostina, všichni po celém dni hladoví a my jsme hráli dvacet minut Bulvu Cvalimíra. Takže tímhle způsobem jsem se vlastně dostal k Tolkienovi a FS trochu víc. Je to dlouhá historie, ale je to celé zamotané do sebe a těžko by se to rozdělovalo na jednotlivé otázky.

I: Takže larpům se věnuješ nějak víc?

L: No, ano. Vlastně, neřekl bych, že víc, protože já nemám až tolik času, takže hraji jen několik málo larpů do roka. Popravdě řečeno jich více fotím, než hraju. Ale ano, vlastně se larpů od té půlky devadesátých let, kdy mě chytly, držím. Přes všechny vývoje. Protože ta naše družinovka byla opravdu ve stylu "pár lidí v obarvených prostěradlech běhá s hokejkami po lese". Dneska je to dost někde jinde. Takže ano, larpům se věnuji pořád a myslím, že se jim ještě dlouho věnovat budu.

I: A máš nějaký oblíbený larp? Nebo nějaký, který bys doporučil?

L: To je takhle těžko říct. Já si larpy dost vybírám a samozřejmě od bitev jsem se přesunul k nějakým komornějším a velkoprodukčním larpům. Kupříkladu jsem byl fotit na larpu Pomezí (http://pomezi.larpy.cz/), který se hraje v kulisách experimentální divadelní hry Pomezí (https://pomezi.com/), kdy parta dobrovolníků z jednoho starého domu v Karlíně udělala v různých místnostech interiéry domů jedné vesnice v Sudetech po druhé světové válce. Někteří z těch, kteří udělali tuhle inscenaci, dělají i larpy, takže se domluvili a udělali na motivy té hry v kulisách larp. Je to atmosférický až trochu hororový larp, kde současně hrají postavy současných obyvatel a postavy týchž obyvatel z předchozího běhu, kteří hrají jakési duchy a tak tam vzájemně jednotlivé generace těch postav interagují. Že si třeba nějaký hráč myslí, že by se tenhle konflikt měl hrát jemně a naopak ta jeho starší verze má dojem, že by se mělo hrotit. Je to hrozně zajímavý experiment a já tomu strašně fandím. Akorát je škoda, že je to asi neopakovatelné. A je to dost specifické. Ale je to vážně zajímavá věc od lidí jako Lischai, Pirosh a spol.

Polly: A jak jsi říkal, že na Bilbovkách už ses zapojil do vystoupení s Bulvou Cvalimírem, to byla ta věc, co tě přivedla ke středozemské hudební tvorbě?

L: No vlastně ano, koneckonců prvním posláním Falešného Společenstva nebylo vytvářet něco nového, ale věc, kterou jsme dělali první rok, dva, bylo vzít to, co zbylo po Poetickém Společenstvu, které se v té době de facto rozpadlo, a nějak to zapsat, aby to bylo uchované dál. Naše vlastní tvorba přišla později, takže to byl postupný vývoj.

I: A která byla tvoje první písnička?

L: To kdybych věděl… Myslím, že první, co jsem napsal, byl překlad Větrova od Alexe Lewise. To asi neznáte, tuhle písničku. Já už nějakou dobu totiž ve Falešném Společenstvu prosazuji, že bychom se měli pro jeden rok vykašlat na divadelní představení a udělat koncert nebo představení, kde by se hrály právě tyhle písničky, které se nikam úplně nehodí. Ale přesně takovou písničkou je Wind Blows Over the Weathertop od Alexe Lewise, kterou já jsem přetextoval na Větrov.

P: A ta se někde hrála?

L: Možná ano. Ale nehraje se moc často. Ale existuje a myslím, že je ve zpěvníku Falešného Společenstva. A našel bych i nahrávku od Alexe Lewise, podle které jsem to dělal. Ale oficiální nahrávka v rámci Písní Středozemě není.

I: Kterou svou písničku nejraději hraješ?

L: To se asi takhle nedá říct.

I: Nemáš žádnou oblíbenou…

L: Ne. My hrajeme hlavně představení, takže v rámci představení si člověk najde nějaké favority. Ale že bych měl nějakou dlouhodobou stálici, to asi těžko. Ono je to i podle nálady.

P: A co třeba byl favorit posledního představení?

L: Kupříkladu z pásma od Aredhel ta písnička, jak Maeglin obdivuje krásy Gondolinu, ta byla moc pěkná. I když já jsem tam moc nic nedělal, protože jsem nebyl v tu dobu na scéně. Dále třeba Smrákání (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=102) tu mám rád. Ta se nám, myslím, v muzikálu relativně povedla, včetně sexu za oponou, za plentou. A stejně tak je dobrá písnička Radosti manželské - ta hádka s Eliškou (pozn. redakce - s Elsou) - ta myslím, že je taky docela pěkná, ta vyšla. A další věc, kterou mám rád, je Eolovo putování (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=104). To ale bohužel kvůli zdravotním problémům nebylo v té verzi, jak jsme chtěli, s harmonikou. Ale co se dá dělat.

I: A nahráli byste ji s harmonikou?

L: Ta je nahraná. Je nahraná s jinou harmonikou, kterou hraje Jana Jabloňová a je nahraná s houslemi a ne s čelem. Ale je nahraná zhruba v této verzi. Ale já myslím, že nahrávka není úplně to ono, bez souvislostí celého představení to zkrátka nemá tu správnou atmosféru. Je to takový flashback umírajícího Eola. Koneckonců tak to říkají i úvodní slova písně "Když elf přichází do síní Mandosu, proběhne mu před očima celý život", takové je motto písně a píseň je tím pádem doopravdy flashback a funguje nejlépe právě v rámci příběhu, v rámci celé scény. Takže samostatně, myslím, nemá takovou sílu, jako když se hraje.

P: Je nějaký motiv nebo příběh, který bys chtěl v budoucnu nějak zpracovat?

L: A víš, že je? Já už taky nějakou dobu ve Falešném Společenstvu oroduji za to, abychom zpracovali příběh Galadriel. Že to myslím všichni znají z Pána Prstenů - z té scény s Frodem. Její příběh je hrozně zajímavý. Ona jako malá šla přes Helcaraxe do Středozemě. Když jí pak po Válce hněvu na konci Prvního věku, jako všem Noldor, bylo nabídnuto odejít zpátky do Valinoru, tak ona řekne, že ne, že si to svoje chce odžít a být dál vládkyní své říše. Což by ve Valinoru samozřejmě nemohla. A právě proto zůstává ve Středozemi.
Scéna, kdy jí Frodo nabídne Prsten a ona odmítá, tak má mnohem, mnohem hlubší kořeny přes několik věků. Kdy právě Prsten by jí mohl dát to, co ona chce - být vládkyně. Ale ona zjišťuje, že už si své prožila, že už vládkyní byla. Prsten odmítne a řekne "Já teď uvadnu a odjedu do Valinoru, protože už jsem si zažila všechno, co jsem tady chtěla zažít". Takže když to člověk vidí ve filmu nebo tu scénu čte v knize, tak z ní chápe jenom zlomek. Příběh se nedá pochopit v celku bez toho, aby člověk znal všechny předchozí souvislosti. To je třeba hrozně pěkné.

I: To je zajímavé!
Když jsme u těch písniček, jak vznikla, tvá mezi námi nejoblíbenější písnička Entí zahrada (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=101)?

L: Žádnou takovou písničku jsem nenapsal.

I: No tak, Nerion nás varoval, že to řekneš. Musela jsem to zkusit…

L: Tak jsi to zkusila.

I: Dobře, tak nic. A Domy smrti (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=103)? Je to taková neobvyklá píseň, žádná podobná na stránkách není.

L: Ano, to je mnohem lepší otázka. A já jsem hrozně hrdý, že ta písnička je divná. I když pořád ještě nejsem spokojený. Myslím, že se ji ještě nikdy nepodařilo interpretovat tak, jak já bych si představoval. Protože ona je strašně náročná na přesnost zpěváků. To by asi opravdu museli být nějací opravdu školení zpěváci, kteří to vážně umí a pořádně udělají sbory, aby to znělo tak, jak já si představuji.
Ale k písničce jako takové. Ta vznikla jednoho depresivního odpoledne. Myslím, že jsme právě připravovali Númenor a prostě se to nějak spojilo a vznikly Domy smrti. Proto jsou takové divné a depresivní. Ale přesně takové mají být.

I: A nemůžeme zapomenout na písničku Temný hvozd (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=187). Jak to bylo s ní?

L: No, myslím, že tam nic extra asi nebylo. To byl takový dobrý nápad v dobrou chvíli. Nevzpomínám si na žádné zvláštní okolnosti. Tedy vím, že to bylo u Elišky, kam jsem tu písničku přinesl. A měl jsem nějakou představu, jaký má být ten pocit a jak to má znít. A pak jsem z toho nějak vydoloval melodii a povedlo se mi ji doladit do stavu, kdy se mi na konci podařilo vyjádřit tu myšlenku, že prostě musíš jít vpřed, až na konci nemůžeš jít zpět a tak dále.
Písnička se mimochodem nerýmuje, jak jste si možná všimli. Vůbec, až na ty konečky jednotlivých slok, které jsou vždycky stejné.
To jsem rád, že se líbí, je pěkná. Byla napsaná v zásadě už s tím, že ji bude zpívat Fallon, ona má na ni dobrý hlas a dobrý styl zpěvu.

P: Co máš na vystupování nejraději, co ti to přináší?

L: Jednak se rád ztrapňuji na veřejnosti, ale celkově mě na tom vystupování baví příprava, ono by to ani jinak nešlo. Kdyby člověka bavilo vystupovat, tak by nehrál s Falešným Společenstvem, které rok připravuje vystoupení, pak ho zahraje jednou a pak rok připravuje další vystoupení. Ale mě právě baví ta příprava. Hodně mě baví i takový ten kvas a ten spěch před vlastním vystoupením. Než ta pomyslná opona jde nahoru. Koneckonců, já jsem se třeba občas motal i kolem nějakých irských vystoupení a tam, i když jsem třeba jenom jako fotograf, mě právě baví přijít dřív a prostě pozorovat soubor, jak se všichni připravují. Zkrátka mě baví ta atmosféra před vystoupením.

I: A když jsi mluvil o těch irských tancích, ty se jim nějak věnuješ, ne? Profesionálněji.

L: No, profesionálně rozhodně ne. Možná často, protože mám tréninky dvakrát týdně, takže se jim věnuji například mnohem víc než Tolkienovi nebo hudbě. Ale jsem na to za jednak starý a jednak nešikovný, takže rozhodně tam nedosahuji nějakých velkých výkonů nebo něčeho, co by bylo ocenitelné. Ale ono to má s Tolkienem možná i nějakou souvislost. Jestli si pamatujete, když jsme hráli Koňskou operu, Jezdec z Rohanu (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=141) je vlastně reel a tehdy jsem stepoval asi půl roku, ani ne. Tak mě napadlo, hele, to je reel, tak já na to něco zastepuji. Vzal jsem si stepky a prostě jsem tam opravdu při tom vystoupení něco zastepoval. Jestli to budeme někdy opakovat, tak to udělám znovu a třeba to bude už k něčemu trochu vypadat. Sice to tenkrát nevypadalo nic moc, ale bylo to cool.

I: Neukázal bys nám něco?

L: No, nebudu tady mučit sousedy stepováním. Možná po rozhovoru.

P: Když už jsme mluvili o irských tancích, tak prý hraješ na whistle, na irskou flétnu. Liší se to nějak od zobcovky? A čím?

L: Jsou na to trochu jiné hmaty, a pokud chcete na irskou flétnu hrát jako na irskou flétnu, aby to opravdu znělo irsky, liší se to tím, že při hře na whistle se tony váží dohromady, nerozdělují se. Hraje se to celé vlastně v legatu, abych použil správný hudební pojem. Ale jinak je to hodně podobné. Samozřejmě že whistle je vždy laděná do nějaké tóniny. Třeba ta déčková, na kterou hraju já, tak ta rozumně hraje v D-duru, v G-duru a pochopitelně v analogických tóninách. Takže když chcete whistle dát do nějaké písničky, tak prostě musíte písničku posunout tak, aby na whistle vůbec šla zahrát. To je trochu nevýhoda. Na druhou stranu se mi ale hrozně líbí, protože má vážně hezký zvuk. Má flétna je navíc poměrně dobrá, koupil jsem ji z druhé ruky od jedné hráčky, která se tomu věnovala opravdu hodně. A musím říct, že i Vlastík, náš zvukař, ji má rád. Protože když jsem ji prvně přinesl do studia a zahrál na ni, tak říkal: "No, konečně nějaká flétna, která ladí."

I: A máš k tomu Irsku nějaký vztah? Vlastně irské tance, irská flétna a tak dále. Je to jenom náhoda nebo ta země…?

L: No, země vůbec ne. Ale mně se líbí irské tance a i ta irská hudba mě nějak oslovuje, ten styl. Takže k tomu mám blízko, i když nejsem žádný velký irofil. Spíše se mezi irofily pohybuji. Já to nedělám až tak moc, ale prostě se mi to líbí a baví mě to. Je to další oblast, které se věnuji.

P: Liší se nějak výrazně hraní na normální bicí (jako na bubny) a na cajon?

L: To bych taky rád věděl, protože já jsem na bicí nikdy nehrál. Ale samozřejmě se liší. Protože, alespoň co můžu posoudit, na bicí člověk hraje v drtivé většině případů paličkami, kdežto na cajon hraje zase v drtivé většině případů rukama. K tomu se dají pořídit metličky. Což si mimochodem také chci výhledově pořídit, abych rozšířil možnosti hry, zejména pro doprovod nějakých jemnějších písní. Technika hry dlaněmi na cajon je podobná spíš hraní na bonga, třeba. Kdybyste to chtěly něčemu připodobnit. Ale na druhou stranu zvukově je ten cajon spíš jako klasické bicí než jako bonga.

P: A na bonga nebo na djembe, na to nehraješ?

L: Ne, ne, ne, na to nehraju.

I: A jak ses dostal ke hraní na cajon?

L: Jak jsem říkal, mám mizerný hudební sluch, ale smysl pro rytmus je alespoň o trochu lepší. Takže v tomhle směru je to pro mě dobrý nástroj. A dostal jsem se k tomu dost prozaicky. Zkrátka jsem viděl nějakého člověka, jak na to hraje. On měl nějaký samodomo cajon. A hrozně se mi ten nástroj zalíbil, tak jsem si ho také pořídil.

I: A jsi samouk?

L: No, skoro. Ve skutečnosti jsem chodil pár měsíců na nějaké kurzy, kde jsem se naučil alespoň základy, jak se na to hraje a co se s tím zhruba dá dělat. Ale ten člověk to táhnul hodně do latinskoamerické hudby, odkud koneckonců ten cajon pochází. Ale já ho přece jenom takhle nepoužívám. Neměl jsem čas chodit na další pravidelný kurz, takže jsem tam chodil jen pár měsíců, na jeden běh. Naučil jsem se nějaké základy a to teď využívám.

I: Čemu se věnuješ v reálném světě, v reálu? Jaké máš zaměstnání?

L: V reálu jsem programátor a programuji webové aplikace. Teď kupříkladu internetové bankovnictví jedné banky.

I: A ty programuješ nebo děláš stránky Falešného Společenstva (http://fs.ulmus.cz/index.php)?

L: No, v zásadě jsem je kdysi udělal. Teď už moc aktualizované nejsou, takže tomu přítomnému času bych se spíš vyhnul.

I: Ale je to škoda, třeba web Písní Středozemě funguje dost aktuálně…

L: Relativně ano. Ale ono těch věcí, které by se daly na našem webu aktualizovat, není až tolik. Samozřejmě, používáme ho s tím, že tam dáváme noty a občas tam aktualizujeme události nebo něco takového. Ale v principu ten web není moc aktualizovaný. A v tomhle směru prostě vládne Facebook, ve schopnosti dostat informace k našim fanouškům, takže prostě používáme ten. Je to marný, je to marný, ale je to tak.

P: Facebook spravuješ ty nebo někdo jiný?

L: Ten dělám hlavně já, ale samozřejmě správce tam mají i nějací další lidé z Falešného Společenstva. Kupodivu mezi Falešným Společenstvem Facebook není tak moc oblíbený, akce organizujeme postaru po emailu, což má nějaké výhody, ale má to i nějaké nevýhody. Přes Facebook se to organizuje líp

I: Jaké máš koníčky, kromě irských tanců?

L: Kromě irských tanců, kromě larpů, o kterých jsme už mluvili a kromě fotografování, které už jsem taky trochu zmínil? Tak kupříkladu, a já vím, že vy to tam máte v těch otázkách, protože jste mi to poslali, ještě mě baví lodě a plachtění, takže jednou, dvakrát za rok vyrazím na pár dní na plachetnici plachtit.

I: Daniela říkala, že jste byli někde v Chorvatsku a pojedete na Balaton, ne?

L: No, v Chorvatsku jsme byli, i když tam jsem nedělal kapitána já. A ano, teď pojedeme na Balaton, máme takovou jachtu Falešného Společenstva.

I: Pojede celé FS…

L: Ne, celé FS ne, jenom pět lidí. Malý, malý výběr. Pojedeme na Balaton, což má tu výhodu, že Daniela mluví vzhledem ke svým maďarským kořenům maďarsky. Takže důstojník pro styk s domorodci je už jasný.

I: To je důležité. V Maďarsku se jinak moc nedomluvíte…

L: Maďarsky samozřejmě, německy ano, anglicky trochu. My jsme tam byli minulý rok s rodinou, takže vím, jak to tam vypadá.

I: Já jsem tam byla kdysi dávno. A Maďarsko nemám ráda, mám k němu silnou averzi, takže nebudu úplně objektivní, ale nějak mě to úplně…

L: Rodiče tam byli ještě za socialismu, ČKD tam mělo nějaké rekreační středisko u Balatonu. A právě tam jsme teď přijeli a ten chlapík, co nám půjčoval jachtu, se mě ptal: "A byl jste už někdy u Balatonu?" A já říkám "No, byl. Naposledy v roce tuším 1992". A on na to, "No, tak od té doby se tady asi hodně změnilo…"

I: Když jsme u toho plachtění, máš rád Ransomovky?

L: Ano, tak vlastně vznikla moje láska k plachetnicím. V šedesátých letech vycházely Ransomovky v edici KOD (pozn. redakce - knihy odvahy a dobrodružství). Táta měl některé doma, a když jsem přišel do toho správného věku, půjčil mi je, abych si je přečetl. Pak jsem si i popůjčoval některé, které jsme doma neměli. Zkrátka mě to hrozně bavilo. Takže tak nějak vzniklo "Mám rád plachetnice. Plachetnice jsou hrozně cool." Ale nikdy jsem neměl možnost plachtění realizovat. Já jsem chtěl jet už před delší dobou do Chorvatska, ale nikdy to nevyšlo. Až před pěti roky jsem se na moře dostal poprvé. Pak jsme jeli ještě s Danielou na moře. Moře dobré, ale to Chorvatsko je daleko a přece jenom už je to docela náročné. Udělal jsem si takový menší průkaz, který stačí jenom na vnitrozemskou plavbu. Na jezerech a řekách si můžu plachtit, jak chci.