Hobití tag

Po skončeí Hobitího Silmarillionu jsme se rozhodly dát ke čtení něco oddychovějšího. A už dlouho tu nepřibyl žádný tag...

Tady bychom se nejdřív chtěly moc a moc omluvit Jeremiášovi. Promiň, chtěly jsme ten Tvůj tag udělat, ale jednak byly ty Tvoje otázky dost složité na to, aby je dělali tři hobiti najednou a jednak tenhle tag přišel současně a byl také zajímavý. Moc se omlouváme, příští Tvůj tag už ale určitě spášeme!

---

1. Byla jsi na všech filmech v kině?

I: Jojo. Na prvních dvou s tátou a se školou a na posledním s Polly a ostatními fantasmagoriky na premiéře v kostýmech.

P: Ne. Pouze kdysi na jedničce se školou a na trojce na premiéře v kostýmech.

D: Jasně. Na dvojce dokonce dvakrát.

2. Film nebo kniha?

I: Kniha. Rozhodně kniha. Považuji ji za lepší než Pána prstenů a na její genialitu film prostě nemá.

P: Asi kniha. Ještě jsem ty filmy neviděla víckrát, takže jsem si je nestihla tolik oblíbit.

D: Kniha. Film mě trochu zklamal.

3. Nejoblíbenější díl?

I: To je těžké… ale asi první. Když vynecháme tu divnou honičku v Mlžných horách a takovou tu scénu s Radagastem, co jsem totálně nepochopila (jak se snaží "odvést pozornost")…

P: Ten první. Hrozně se mi líbí hostina ve Dnu Pytle, záběry na Kraj, zlobři a hádanky ve tmě. Druhý díl si moc nepamatuji a ten třetí mi přijde, že nejde moc o Hobita jako tu původní pohádku, jak ji napsal tolkien.

D: První. Nejvíc se drží Tolkiena. Jakmile začnou vytvářet svoje vlastní dialogy, scénář jde do kopru.

4. Jaká by si chtěla být rasa?

I: To byste neuhodli!

P: To je snad jasné, ne? Samozřejmě, že hobit.

D: Dlouho jsem snila, že elf. Ale být hobit je prostě lepší.

5. Kdyby sis měla vybrat, vedle kterého trpaslíka se ráno probudíš, který by to byl?

I: Mňo, vzhledem k tomu že naše konverzace by po probuzení probíhala asi takhle:

On: Co to je???

Já: Nechtěj vědět!

On: (Zdrhá)

Já: (Zdrhám za ním) Kde je Bilbo! Okamžitě mi ukažte Bilba! Hledej Bilba!

Tak to vyjde dost nastejno… Ale asi Thorin. Nemá rád elfy :-)

P: Vzhledem k tomu, co je na té jejich výpravě potkávalo, bych asi byla ráda, že se probudím. A nejradši kousek dál od všech trpaslíků, abych měla jistotu, že mi neseberou moje zásoby na cestu, než se úplně proberu.

D: Asi Fili. Jako jediný vypadal, že by nemusel chrápat.

6. Originál nebo dabing?

I: Vzhledem k tomu, že tam není ten správný skotský přízvuk (fajn, Balin ho údajně má, ale na to mu kašlu), tak je mi to celkem jedno. Já asi všechno viděla jen v originále, takže je mi to fakt jedno.

P: Asi originál. Ale jak jsem už psala výše, hobita moc vžitého nemám, takže nelpím na hlasech trpaslíků ani obludek, které se ve filmu vyskytují.

D: Originál. Dabingy jsou ve většině případů příšerně. Zvláště Šmak.

7. Frodo nebo Bilbo?

I: Pipin!

P: Jedná se o filmy Hobita, že ano? Protože tam se Frodo objevuje čistého času možná tak pět minut… Takže zákonitě to musí být Bilbo, který si tam získal mou pozornost.

D: Narcista si vybere sebe.

8. Zbraň, kterou bys používala?

I: Smíška a naše hlášky, spojené se zágeby.

P: Asi dýku čaroděje Angmaru.

D: Vím, že hobit s lukem je kozkovina, ale s mečem to neumím.

9. Nejméně oblíbená postava

I: Legolas, protože antigravitační kozkoviny a prostě bagr, Thranduil, protože blbé ksichty, arogance a lama a Kili, protože ho prostě nemám ráda (nevím proč, holt prokletí).

P: Očekává se ode mě, že napíšu Kozka, co?

D: Thorin. Já ho fakt nemám ráda.

10. Shipuješ někoho?

I:Počkat, to už jsme tu jednou měli. Shipovat je dávat dohromady, že ano? Na Scratiiným blogu, k jejímu projektu "Tým Kili" a Tým Legolas" (Clarisso, vysvětli mi, proč jsi sakra byla za Kozka) jsem psala, že jsem pro "Tým Bilbo". Takže tak. Ale to tomu hobitkovi rozhodně nepřeju, být s elfkou. Fuj.

P: Ne, nemám, proč bych to dělala. Možná tak Legolas a jeho kozy, ale to se určitě nepočítá.

D: Cože to?

11. Pán Prstenů nebo Hobit?

I: Pán Prstenů! Protože jsme tam my, protože je film o 100% lepší a protože skotský přízvuk!

P: Pán Prstenů, jednoznačně. Mimo jiné je tam víc hobitů.

D: Pán Prstenů. Je to lepší film než Hobit.

12. Názor na poslední díl?

I: Kozy se narvou všude. Howgh.

P: Film je to hezký. Ale asi bych si ho neužila tak moc, kdybych se na něj dívala jen sama a ne v přeplněném sále s ostatními maniaky a vedle ztřeštěného bratrance. Někde bylo těch nemožných věcí až moc. Jinde byly zase velmi vtipné hlášky (podporované našimi dalšími poznámkami). Když to tak vezmu, jsem s ním spokojená.

Otrok Prstenu - Jezdec

Minas Tirith je zachráněno a Prsten, jak to tak vypadá, zničen. Ale jak se to mohlo stát? Zvlášť, když temnota konečně prozřela...

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola třináctá - Jezdec

"Návrat krále! Do Minas Tirith se vrátil král!" rozléhalo se ulicemi Gondoru. Byla to pravda. Aragorn, právoplatný Isildurův dědic konečně vstoupil do města, které mu dědictvím náleželo. Jakoby to i samo město poznalo a vítalo ho. Bílý strom, přes sto let suchý, znovu obrazil. Mezi lidmi se šířili šeptané zvěsti o Aragornových skutcích. Jen zlomek toho byla pravda. Jisté ale bylo, že zázračně uzdravil statečného hobita, Bílého čaroděje a mocného Elronda, pána Imladris.

Na těch pár hodin po bitvě zmizely všechny rozdíly mezi národy. Elfové pomáhali raněným lidem, uklidňovali vdovy a pohřbívali mrtvé. Lidé se k nim chovali, jako by je znali odjakživa, dávali jim své jídlo a nabízeli jim přístřeší. Válka všechny sjednotila. Nebyl prostor na nějakou hrdost, nebo osobní pohodlí. Museli se spojit.

Den po bitvě byla svolaná velká rada, nová Bílá rada, aby jednala o osudu Středozemě. Byli tam všichni. Dokonce i Sam, protože jeho zásluhy byly nezpochybnitelně největší. Seděli u obrovského stolu, přistaveného na nádvoří pod Bílým stromem Gondoru.

"Co uděláme se Sauronem?" zahájila po spoustě zdvořilostí Galadriel.

To byla závažná otázka. Nikdo se na ní předtím neodvážil zeptat. Euforie nad vítězstvím převládala a nikomu se nechtělo uvažovat o něčem tak zlém, jako byl Sauron.

"Nejdříve musí Prsten zpátky k Frodovi," řekl Aragorn. Spojil špičky prstů a vzniklou stříškou se zadíval na všechny ostatní, sedící u poradního stolu. "Už je orli našli?" zeptal se směrem ke Gandalfovi.

Gandalf sklopil oči a zavrtěl hlavou. "Nevím. Od Gwahira zatím žádné zprávy."

"Ale pokud nezničíme Prsten, Sauron pro nás bude vždy představovat nebezpečí." Poznamenal Eomer.

"Zatím je ale slabý. Většinu své armády poslal na bitvu u Minas Tirith," optimisticky prohlásil Boromir.

Ale Faramir potřásl hlavou. "Ne, bratře. Je silný, silnější než se zdá. Nebyl takový blázen, aby do téhle bitvy poslal celou svou armádu. Tohle byl jen zlomek. Většina skřetů ještě pořád přebývá za hranicemi Mordoru. Můžou na nás kdykoliv zaútočit. Sauron se nevzdá."

"Musíme něco udělat. Vyšleme zvědy, aby hobity našly. Musíme Prsten získat zpátky," bouchl rukou do stolu Elrond.

"Ale nevíme ani přibližně kam šli," odporoval mu Sam.

"Musíme Prsten najít a zničit. To je naše jediná naděje," shrnul Gandalf.

Najednou se ozvalo vzdálené dunění. Frodo vykřikl. Spadl ze židle, svíjel se na zemi a ječel. Po chvíli se uklidnil, ale byl smrtelně bledý a evidentně v bezvědomí. Hluk se pořád stupňoval.

"Něco se děje! Pane…rychle!" objevil se ve dveřích sluha a vzrušeně ukazoval ven. Následovali ho. Vyšli na nádvoří, k Bílému stromu. Odtud byl vidět zdroj hluku - Mordor. Vypadalo to, jako by se celá země, tam daleko u hranic s Mordorem, chvěla. Z Orodruiny, Hory osudu, vytryskla láva. Černá brána se zatřásla a spadla. Země pukla. Pohraniční hory se zhroutily. S ohlušujícím rachotem země popraskala a hory se do ní propadly. Bylo ještě vidět trosky Černé věže, než se i ona rozpadla na prach. Ohnivé oko se zmenšilo až na tenkou čárku a pak zmizelo se strašlivou tlakovou vlnou, která smetla lidi až tady, v Gondoru. Ozvalo se strašlivé, dech beroucí ticho. Skřeti, schovaní v Mordoru ječeli a snažili se uprchnout, ale bylo to marné, země je pohltila. Nakonec, v posledním záblesku, se zhroutila i sama Hora Osudu. Všichni v Minas Tirith to zděšeně sledovali. Lidé i elfové.

Aragorn tam stál s otevřenou pusou a pozoroval zkázu Mordoru. Nikdo nebyl mocen slova. Až na…

"Gandalfe, co se stalo?" zeptal se Sam a zatahal Gandalfa za rukáv.

Gandalf jen mlčky zavrtěl hlavou a několikrát se zakoktal, než mu byl s to odpovědět.

"Nevím, jak se to mohlo stát, ale vypadá to, že Prsten byl zničen."

"Tak a jsme v rejži, Legolasi. Ne že ne," prohlásil Gimli a sedl si na kámen. "Určitě jsme je přešli!"

"To není možné," odpověděl už tradičně Legolas, ale nevypadal zrovna přesvědčeně.

"Tak si to shrňme. Už za nimi jdeme víc než den. Šli jsme i podstatnou část noci a navíc jsme většinu času běželi. Jsme mnohem rychlejší, než nějací dva hobiti. A tady je všude spousta úkrytů. Určitě jsme je přešli."

Legolas s sebou plácl do trávy. "Výborně. Tak co budeme dělat?" zeptal se útočným hlasem.

Gimli se právě chystal kousavě odpovědět, když se ozvalo zavřeštění, které jim zmrazilo krev v žilách. Nazgůl! Oba se přikrčili v děsu a bezhlase sledovali černou siluetu, letící po nebi.

Černý jezdec letěl zpátky do Mordoru. Pořád tomu ještě nemohl uvěřit. Byli poraženi! Jeho pán, vládce Nazgůlů, největší z Devítky, padnul. Po smrti jejich velitele se ještě snažili zvrátit bitvu ve svůj prospěch, ale bylo už pozdě. Jeho sedm společníků uprchlo a vrátilo se do Mordoru. On ale ještě chvíli počkal v Gondoru, kroužil vysoko na obloze a obhlížel bitvu. I přes katastrofu porážky dokázal situaci využít ve svůj prospěch. Konečně věděl, kdo má ony Tři elfské Prsteny. Čaroděj, elfka a půlelf. Bude s nimi lehké pořízení. Jeho pán, Sauron se konečně dozví, kde jsou Prsteny, které mu byly tak dlouho skryty a bude moct ovlivnit jejich nositele. Pak dobro padne. Nastane věk Sauronův. Ted letěl do Mordoru, říct svému Pánovi tu velkou novinu. Nazgůl znovu zaječel a pak strnul. Prsten! Vládnoucí prsten byl blízko. Cítil to. Pak ho najednou uviděl. Uviděl Prsten i jeho nositele. Střemhlav zamířil dolů.

Pipin se Smíškem klopýtali Ithilienem. Bylo skoro poledne. Sice byla tma jako v ranci, ale stejně bylo poznat, že je trochu světleji, než dřív. Pipin si Smíška absolutně nevšímal. Šel o pár kroků pozadu a pohrával si s Prstenem. Touha nasadit si ho byla ještě větší než kdy předtím. Ta trocha soudnosti, která mu ještě zbývala, byla už definitivně pryč. Zatím se dalo mluvit jen o štěstí, že si ho ještě nenasadil. Jednou mu v tom zabránilo nejasné tušení, že 'tohle by Diamanta určitě nechtěla', jednou kořen, zlomyslně natažený přes cestu a jednou Smíšek, který si zřejmě uvědomil nebezpečí a nutil Pipina konverzovat o nakládaných okurkách.

"Pipe?" zeptal se Smíšek a opatrně mu poklepal na rameno.

"Hmm?"

"Tamhle je taková pěkná mýtinka. Nechceš tam zastavit na oběd?" prohlásil Smíšek a ukázal na mýtinu pár kroků od nich.

Pipin na něj vrhl vrcholně podezřívavý pohled, ale nakonec svolil. Přeci jen, už byl také docela hladový. A miláškovi ta chvilka zdržení nemůže uškodit.

Oba hobiti se tedy usadili uprostřed mýtiny, vytáhli si lembas a začali tiše jíst. Pipin přitom ani moc nevnímal, co vlastně jí. Pohazoval si s Prstýnkem a měl nejasné tušení, že se brzy stane něco zlého. Vstal a zadíval se na oblohu. Smíšek se tam podíval také. Úplně nahoře viděl malou, černou tečku. Pták?

Pipin zaklonil hlavu a široce rozevřel oči. Strhl Prsten z řetízku, uchopil ho mezi tři prsty a ukazováček pravé ruky přibližoval do otvoru v Prstenu.

"Pipine! Co to děláš?" vykřikl Smíšek a vstal.

Pipin neodpovídal.

"Nesmíš si ho nasadit! Bojuj proti tomu!" křičel Smíšek a vrhl se k němu.

Pipin se pokusil uhnout, ale byl moc pomalý. Smíšek ho objal a snažil se ho odtáhnout. Pipin se zazmítal, ale pořád nespustil oči z toho něčeho, vysoko na obloze.

Ozvalo se zavřeštění. Smíšek se přikrčil, zaječel a zoufale si tiskl uši. Nazgůl!

Pipin se nepřítomně usmál. Po čele mu stékaly kapičky potu. Vypadalo, to že ještě pořád bojuje. Pak se ozvalo druhé zavřeštění. Pipin si Prsten nasadil. Zmizel.

"Néééé!" vyjekl Smíšek.

To ne!

Podíval se nahoru. Tečka se začala hrozivou rychlostí přibližovat. Bylo jasné, že to je nazgůl. Smíšek se podíval na místo, kde stál Pipina. Najednou cítil, jak do něj něco vrazilo a o pár kroků ustoupil. Tráva se pohnula a podle pokrčených stébel bylo vidět, že neviditelný Pipin kráčí přímo do středu mýtiny. Najednou se zhmotnil. Hlavu mě zakloněnou a Prsten si znovu navlékl na krk.

"Pipe!" vykřikl Smíšek.

Pipin se ani nepohnul. Jen stál, nepřítomně se usmíval a čekal. Smíšek se k němu chtěl rozeběhnout, ale bylo pozdě. Nazgůlovo zakvílení ho přikovalo k zemi. Byl tady! Černý jezdec se snesl na zem a na své létající stvůře dosedl kousek od Pipina. Vřes v jeho blízkosti okamžitě seschnul a zkroutil se. Nazgůl ještě jednou zavřeštěl a zaryl drápy do země. Smíšek viděl, jak se Černý jezdec prázdným otvorem v černé kápi dívá na Pipina. Pomalu sesedl. Ozvala se dutá rána, když dopadl na zem a od jeho okovaných, špičatých bod se rozlétly úlomky kamínků a prachu. Smíšek byl úplně přikovaný strachem. Nemohl se ani pohnout a jen v podřepu sledoval scénu před sebou. Pipin se nepřestával usmívat, ale jeho výraz teď byl křečovitý. Po tvář mu stékaly potůčky potu. Smíšek slyšel Jezdcův sípavý, mrtvolný dech, když začal pomalu kráčet k Pipinovi.

Následující kapitola

Prsten Moci

A Hobití Silmarillion na nějakou dobu končí. Je mi líto, ale víc už toho nemám. Ale pozor, není to úplný konec. Tato kapitola ještě rozhodně není uzavřená! Budu se snažit hledat další infprmace a psát další a další články. Jen se připravte na to, že ne tak pravidelně.

(Autorem obrázku je Clarissa)

---

Prsten Moci

Úplně nakonec bych se chtěla pozastavit u jedné moc zajímavé věci. O hobitech a jejich vztahu k Jednomu Prstenu. Protože je jasné, že hobiti k němu byli určitým způsobem připoutáni. V Pánovi Prstenů Tolkien říká, že Prsten má vlastní vůli a sám mění vlastníka. Co je tedy na hobitech pro Prsten tak zajímavého?

Jestli mi nevěříte, že Prsten je s hobity úzce spjat, berme to statisticky. Za celou dobu své existence měl Prsten sedm vlastníků. Pět z nich byli hobiti. Nejdříve Prsten vlastnil jeho stvořitel - Maia Sauron (celkem 1841 let). Pak na dva roky Isildur, tedy člověk. Poté byl Prsten více než polovinu své existence na dně řeky (2461 let). Načež ho našel hobit Deagol. Jasně, Deagol ho vlastnil přibližně dvě minuty, ale i tak. Byl k němu připoután. Připoután na život a na smrt. Vzápětí si Prsten vzal jiný hobit, Smeagol, který ho u sebe měl následujících 488 let. Načež ho Prsten opustil a čirou náhodou ho našel další hobit. Bilbo Pytlík. Náhoda jak bagr, což? Bilbo ho měl šedesát let, než ho předal svému hobitímu synovci, Frodovi. A Frodo ho měl závěrečných osmnáct let. A na konci ho ještě asi tak den měl hobit Samvěd Křepelka, když myslel, že je Frodo mrtvý. Hobit, hobit, hobit, hobit, hobit. Všude samý hobit.

A zamysleme se nad tím dál. Ve Společenstvu, které mělo za úkol prsten zničit, byl od každé rasy pouze jeden příslušník. Jeden čaroděj, jeden Númenorojec, jeden elf, jeden trpaslík, jeden člověk a pak baf! čtyři hobiti. A jsou tu zase. A pak jejich "odolnost" vůči Prstenu. Bilbo ho měl šedesát let, aniž by ho to nějak významněji poznamenalo. Glum šest set, aniž by se stal stvořením čirého zla. Sice se všude píše, jak byl Glum zlý a zkažený, ale já bych to tak neviděla. Vezměte si, v co se proměnilo devět králů, kteří měli jen "malé" prsteny. A teď si to srovnejte s Glumem. Ano, možná byl zrádný, ošklivý apod., ale pořád byl (tedy byl z masa a kostí) a zlu zdaleka celý nepropadl (viz, Podlez a Podraz). Takže dle mého se Glum držel velice obdivuhodně (i když Prsten získal zlým skutkem, tedy vraždou).

Frodo ho měl v té nejtěžší době vůbec a i přesto ho dokázal donést až k Hoře Osudu. Sam byl celou tu dobu s Frodem a měl tak tisíce příležitostí mu Prsten vzít. A Smíška s Pipinem se Prsten vůbec nedotkl. Neuvěřitelné, že?

David Day dává originální vysvětlení. A to vysvětlení ve hře "Házení kroužků". Tato hra se anglicky jmenuje Hob a hraje se velkými kovovými kroužky (rings), které se házejí na kolík (jménem Hob) nebo na terč zasazený do pahrbku (taktéž Hob). Je tedy možné, že celý Pán Prstenů je vlastně pouhým vysvětlením toho, jak vznikla tato obecně velmi známá a oblíbená hra. Tolkienovské, že?

Já mám ještě vlastní, čistě sobecký a hobitomaniacký názor. Ve Středozemi jsou čtyři svobodné rasy. Lidé, elfové, trpaslíci hobiti. První tři zmínění měli své prsteny. Lidé devět, elfové tři a trpaslíci sedm. Není potom logické, aby hobiti měli také svůj, čistě soukromý Prsten? Neodvozuje se neuvěřitelná hobití odolnost proti Prstenu Moci právě od tohoto nároku? A není to prostě jen tak, že hobiti představují přesný opak Prstenu, že jsou jeho naprostým "anti"? A nebo je to prostě jen nějaký poslední, geniální Tolkienův žert?

Otrok Prstenu - Bitva o Minas Tirith

Příběh se blíží ke konci. Před branami Minas Tirith se odehrává jedna z největších bitev Třetího věku a Legolas Pipina neúmorně pronásleduje. Ale Smíšek se už rozhodl, na čí stranu se přidá.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Na tomto místě by také bylo vhodné vysvětlit mé důvody, proč jsem vyšachovala Eowyn. Když jsem totiž četla PP úplně poprvé a slyšela tu věštbu (Černokněžného krále Angmaru nemůže zabít žádný živý muž), bylo mi jasné, že ho zabije Pipin. Jednak byl ještě dítě a jednak byl hobit, tedy rozhodně ne muž (i když ona živost je dost nepopiratelná). A proto mě hrozně naštvalo, že se z Dernhelma vyklubala Eowyn. Svou vizi jsem se tedy pokusila přenést alespoň sem. Ovšem místo Pipina jsem použila Sama, spolu s jeho geniálními hláškami.

A ještě jedna věc. Příští týden má naše škola jarní prázdniny a já odjíždím na hory (kam se mi strašně nechce). Delfi bude také pryč, ovšem Polly zůstává, takže se nemusíte bát absence článků. Jen počítejte s tím, že asi budu míň komentovat. Beru si s sebou čtečku a zatímco se budu ulévat z diskoték a podobných ohavností, zkusím se nabourat na wifi a jednak si meilovat se Smíškem a jednak procházet blog. Vaše články tedy pravděpodobně číst budu, jen fakt nevím, jak to dopadne s komentáři. Děkuji za pochopení.

Předchozí kapitola

Kapitola dvanáctá - Bitva o Minas Tirith

Aragorn na koni projížděl před vojáky. Byli tam lidé i elfové, staří i mladí. Vyděšení i odhodlaní. Ale strach rozhodně převládal. Stáli proti trojnásobné přesile. Jejich šance byla velice mizivá. Ale nejvíc jim odvahu nahlodával pohled na olifanty. Byli obrovští. Každý na sobě nesl patnáctku lukostřelců, a pokud se rozzuřil, byl nezastavitelný. Korzáři naštěstí byli všichni pobyti, takže útok od řeky nehrozil, ale stejně. Bál se každý.

Aragorn zvedl meč a postupně přejel každého vojáka pohledem.

"Neustupujte! Držte se! Synové prvorozených, synové Rohanu, mí bratři. Vidím vám v očích strach, který by vzal odvahu i mně. Možná přijde den, kdy odvaha lidí selže, kdy opustíme své přátele a zpřetrháme všechny svazky. Ale dnes to nebude. Hodina vlků a roztříštěných štítů, kdy se zhroutí Věk lidí. Ale dnes to nebude! Dnes budeme bojovat! Při všem, co je vám na této dobré zemi drahé vás vyzývám: Muži Západu, stůjte!"

"Útok!" zaječel Sam. Jízda Rohanských a elfů se dala do pohybu.

Hnali se z kopce strašlivou rychlostí. Aragorn musel znovu obdivovat rohanské koně. Každý normální kůň by si na takovém svahu okamžitě zlomil přední nohy. Ale rohanští koně běželi, jako by se nechumelilo. Za chvíli se tryskem vřítili mezi skřety.

Skřeti se moc nezalekli. Bylo jich víc a mysleli, že budou mít s jezdci lehké pořízení. Většinou ale neměli čas ani dokončit tuto myšlenku. Byli zadupáni, rozmačkáni a smeteni dřív, než mohli udělat cokoliv. Jízda se mezi ně vrhla jak tornádo mezi domečky z karet. Než se zmohli na jakous takous obranu, jezdci dávno pronikli daleko do středu armády. Polovinu skřetů zadupali koně a polovinu zapíchli jezdci. Ale Rohirové a elfové neměli vyhráno. Ozvalo se zatroubení. Olifanti zahájili protiútok. Rohanští, kteří se mezitím rozptýlili po bojišti se pod Theodenovým vedením sešikovali do řady a vyrazili na útok. Elfové jeli s nimi a stříleli z dlouhých, zakřivených luků. Díky jejich šikovnosti se jim podařilo zabít pár olifantů ještě dřív, než k nim dojeli. Eomer hodil kopí a zasáhl Jižana na nejbližším olifanotvi ho hrudi. Vytryskla krev a Jižan přepadl z nízké věžičky dolů. Zachytil se ale na olifantím uchu. Olifant zatroubil bolestí a zakolísal. Spadl a narazil do dalšího olifanta, nalevo od něj. Ten rovněž zavrávoral a srazil dalšího. Jedním kopím tak byli vyřazeni z boje dva olifanti. Ale stejně jich zbývalo víc než dost. Galadriel se opět neodvažovala kouzlit, protože by mohla zranit vlastní vojáky. Vypadalo to bledě.

Faramir zajásal. Přišla jim pomoc! Gondorští to uviděli také a začali bojovat se zvýšeným úsilím. Bitva se začínala obracet.

Najednou se ozval jek nazgůlů. Přestali dotírat na Minas Tirith a obrátili se k Rohanským a elfům. Nalétávali na ně. Děsili koně a smetávali jezdce z koňských hřbetů. Šířili hrůzu.

Theoden bojoval, seč mohl. Podjel pod jednoho olifanta a vytáhl meč. Vší silou ho seknul do nohou. Olifant zařval, zhroutil se na zem a dalších několik skřetů, spolu s Jižany, rozmáčkl pod sebou. Theoden se rozhlédl po bojišti. Rohirové bojovali samostatně. Byli rozptýlení po celých Pellenorských polích.

"Všichni ke mně!" zařval a vzápětí strnul hrůzou.

Přímo proti němu se řítil král Černých jezdců na svém odporném zvířeti. Theoden neměl šanci uhnout. Příšera popadla koně do huby a odhodila ho. Theoden skončil pod ním. Do půl těla byl zavalen mršinou svého krásného, bílého oře. Měl zlomené obě nohy a nemohl se hýbat. Viděl, jak se nad něj ohavné zvíře naklonilo a viděl i Černého jezdce, který se na něj díval prázdným otvorem v helmě tam, kde má většina lidí obličej.

"Nažer se jeho masa," zasyčel Jezdec.

"Ne!" vykřikl Gandalf. Chtěl se rozjet Theodenovi na pomoc už dávno, ale musel se k němu probojovat přes spoustu skřetů. Sesedl z koně, a napřáhl hůl proti Černému jezdci. Sam stál u Stínovlase a vyděšeně Gandalfa sledoval.

"Nevstupuj mezi Nazgůla a jeho kořist!" zasyčel Černý jezdec.

"Vrať se zpátky do stínů! Jsem Bílý čaroděj a říkám ti, nech krále na pokoji a vrať se zpátky do stínů. Nebo tě zabiju!" neohroženě zařval Gandalf.

Jezdec se jen uchechtl.

Gandalf zarazil svou hůl do země. Vytryskl paprsek bílého světla a příšera padla mrtvá k zemi. Černý jezdec se vztyčil v celé své výši. Gandalf zesinal. Jezdec pozvedl svůj řemdih a rozehnal se s ním po Gandalfovi. Gandalf uhnul a řemdih dopadl do písku. Černý jezdec znovu zaútočil. Gandalf na něj ukázal holí a řemdih odlétl a zabořil se do země několik metrů od nich. Sam jejich boj vyděšeně sledoval. Svůj malý mečík měl napřažený, ale zatím se snažil splynout s okolím a doufal, že je moc malý na to, aby si ho skřeti všimli.

"Vrať se zpátky do stínů!" zakřičel Gandalf a rozehnal se proti Jezdci holí.

Černý jezdec vytáhl meč a obě zbraně se srazily ve vzduchu. Gandalf zasténal a hůl pukla. Gandalf se zhroutil na zem. Černý jezdec se nad něj vztyčil a napřáhl meč k poslední ráně.

"Néééé!" vyjekl Sam, rozeběhl se k němu a vší silou sekl.

Ruka i s mečem upadla. Ještě než dopadla na zem, proměnila se v jemný, černý prach. Černý jezdec na Sama překvapeně zíral. Sam zase vyděšeně zíral na meč ve své ruce. Vypadalo to, že je svým bojovým úspěchem spíš deprimovaný, než nadšený. Poděšeně vykvikl. Pak se v něm ale vzedmula vlna odvahy. Vzpomněl si na Froda. Na Galadriel a Elronda. Na Pipina, Smíška, Legolase a Gimliho. Na Gandalfa. Jejich osud závisel na tom, co teď udělá. Když Černému jezdci nezabrání, aby Gandalfa zabil, bude konec. Bílý čaroděj padne a nastane věk skřetů. Sam zaječel a zatvářil se odvážně a hrdinsky. Napřáhl meč.

Černý jezdec zavrávoral. "Blázne. Mě nemůže zabít žádný živý muž!"

"Já nejsem muž! Jsem hobit z Kraje," vykřikl Sam a znovu ťal.

"Tumáte za Froda!" bodl Jezdce do břicha. Jezdec zasténal a klesl na kolena

"Za Kraj!" Sam vší silou zanořil meč až po jílec do temnoty Jezdcova obličeje. Ozval se příšerný, kvílivý zvuk.

"A to je za mýho tátu!" zařval Sam nakonec, vytáhl meč a jediným pohybem usekl králi Černých jezdců hlavu.

Jezdec se zhroutil na zem. Jeho zbroj se začala úděsnou rychlostí jakoby vtahovat do sebe. Pak se ozvala rána a na zemi zbyla jen hromádka černých hadrů a jemný černý písek.

Sam pustil meč a o pár kroků ucouvl. Křečovitě si přitom svíral ruku a ječel bolestí. Vzápětí se zhroutil v bezvědomí na zem.

Smrtí Černého jezdce se bitva zlomila. Lidé a elfové začali vyhrávat. Aragorn pobil spoustu skřetů a sám byl naprosto nezraněn. Boromir se s hrstkou elfů a Rohirů probojoval do Minas Tirith a tam, na hradbách Bílého Města se konečně zase setkal se svým bratrem. Obejmuli se, ale na nic víc neměli čas. Skřeti se nevzdávali tak snadno. Po hodině nezůstal na bojišti jediný živý olifant a skřeti byli rozprášení. Bojovali už jen malé skupinky. Ale jejich boj byl zoufalý. Armádě se podařilo prorazit obléhání a vešli do města, aby pomohli Gondorským v obraně. K večeru už nezůstal v Minas Tirith ani okolí jediný živý skřet. Bylo to vítězství. Draze vykoupené vítězství. Gandalf měl zlomenou hůl, Sam byl na hranici života a smrti, Elrond byl těžce zraněn a Theoden byl mrtvý. Umřel sám, s vědomím, že ho statečný půlčík zachránil.

Galadriel chodila po Pellenorských polích a, spolu s hrstkou elfů, léčila raněné. Elronda zachránila na poslední chvíli. A spoustu dalších. Všechny nakonec kouzlem přenesla do města.

Frodo nepřítomně sklouzl z jejího koně a rozeběhl se po planině. Viděl raněné, přenášené do města. Gandalfa na bílých nosítkách. Theodena, posmrtně neseného na černých marách. Elronda, bledého jako smrt. Ale jednu osobu, osobu, na které mu záleželo ze všech nejvíc, neviděl. Rozhlédl se kolem dokola.

"Same! Same!" Odpovědí mu bylo jen ticho.

Zoufale bloudil dál a volal Samovo jméno. "Same! Same!"

Najednou se rozeběhl doprava. Nemýlil se. Na zemi tam ležel lorienský plášt. Malý, se zelenou sponou. Nepochybně Samův. Přiložil si ho k obličeji a hořce se rozplakal. Byl Sam mrtvý? Najednou uviděl malé, zhroucené tělíčko za jedním obrovským skřetem. Rozeběhl se k němu. Odvalil skřeta na stranu. Byl to on, Sam.

"Same, to jsem já, Frodo!" zavolal a převrátil ho na záda.

Sam vypadal hrozně. Byl bílý jako stěna, jednu rukou měl bezvládně položenou vedle sebe, bolestně pomrkával a z koutku pusy mu vytékal pramínek krve.

"Já věděl, že mě najdete," zašeptal Sam.

"Ano." Usmál se smutně Frodo.

"Opustíte mě?"

"Ne, Same, budu se o tebe starat," řekl Frodo a zabalil ho do svého pláště.

"Pospěš, Gimli!" vykřikl Legolas a rozeběhl se.

Gimli jadrně zanadával v trpasličtině a rozmrzele elfa následoval. Legolas ho ráno vzbudil v pět a rovnou ho, bez snídaně, hnal na pochod. Zřejmě si usmyslel najít hobity ještě před polednem. Gimli věděl, že by tak neměl uvažovat, ale v duchu doufal, že půlčíky nedostihnou. Legolas vypadal, že je schopen Pipina zabít, nebo spíš, dlouho a pomalu mučit s využitím nejnovějších skřetích vynálezů. Gimli se za svoje pocity trochu styděl, ale ve skutečnosti Pipinovi spíš fandil. I přes to, jaké pro všechny představoval nebezpečí. Líbila se mu hobitova odvaha i neústupnost a také způsob, jakým dokázal mistrně vyklouznout ze zdánlivě beznadějné situace a proměnit všechna Legolasova esa ve svůj prospěch.

"Rychle! Nemůžou být daleko!" slyšel Legolase a zrychlil.

"Na přespolní běhy nejsem. My trpaslíci jsme spíš sprinteři. Ohromně nebezpeční na krátkou vzdálenost!" poznamenal naštvaně a dohonil elfa.

"Smíšku, vstávej!" zašeptal Pipin a zatřásl spícím bratrancem. "Je ráno, musíme dál."

"Vždyť ještě ani není světlo," protestoval Smíšek.

"Tady je pořád tma," opáčil Pipin.

"Prosím, Pipe, nech mě. Ještě chvíli," prosil Smíšek a pokusil se převalit.

Ostrý políček ho úplně probral. Pipin se nad ním skláněl a z očí mu čišel chlad a krutost.

"Dělej. Nebo tě budu muset popohnat mečem. Milášek tady není v bezpečí. Musíme dál!" sykl mu do ucha a výhružně povytáhl meč z pochvy.

"Dobře, dobře. Už vstávám!" rychle zahlásil Smíšek, odtáhl se od Pipina co nejdál a vyškrábal se na nohy.

"Na. Tady máš snídani," podával mu Pipin jednu oplatku lembasu.

"Tak málo?" protáhl Smíšek.

Pipin se na něj ostře podíval a Smíšek okamžitě uhnul pohledem. "Ano, samozřejmě. Děkuji, to mi stačí."

Pipin si hodil svůj batoh na záda.

Smíšek žvýkal a přemýšlel o posledních pár minutách. Na tváři ještě cítil obtisk Pipinovo ruky. Trhalo mu srdce, když viděl na Pipinově jindy veselé a usměvavé tváři krutý a chladný výraz. Věděl, že za to může Prsten a nenáviděl ho za to. Vzal mu jeho milého bratrance a nechal tady tu krutou, nepřítomnou, vzdálenou a posedlou bytost Pipinovy tváře a vzhledu. Ale Smíšek doopravdy nevěděl, jak mu pomoct, aniž by mu ublížil. Zatím prostě jen plnil Pipinovy příkazy a šel dál. Doufal, že se časem nějaká možnost ukáže.

"Tady spali!" vykřikl Legolas a ukázal na dva malé důlky v trávě. "Jdeme dobrým směrem. Rychle!"

Gimli si pomyslel, že hobiti už nemůžou být daleko. Běžel za Legolasem.

Smíšek nastražil uši. Uslyšel jakýsi hluk. "Pipe, počkej!" zamumlal.

"Pospěš!" okřikl ho bratranec a šel dál.

Smíšek ho dohnal a znovu se zaposlouchal. Slyšel dupání utíkajících nohou. Ohlédl se.

Pipin vykřikl. Smíšek po něm zezadu skočil a strhnul ho na stranu. Oba hobiti se odkutáleli za nízký keř.

"Chce mi vzít mého miláška!" blesklo Pipinovi hlavou a zazmítal se.

Smíšek ho stiskl. Pipin zaječel a vší silou se snažil dosáhnout na svůj meč. Znovu vykřikl a cítil, jak mu Smíšek svou rukou zacpal pusu. Zmohl se jen na slabé zakňourání. Zmítal s sebou ještě usilovněji než předtím.

"Lež klidně ty blázne!" zasyčel mu Smíšek do ucha. "Nechci ti ublížit."

Pipin zavrtěl hlavou a snažil se ze sebe Smíška shodit. Věděl, že mu lže. Chtěl mu ublížit. Chtěl mu vzít jeho miláška.

"Gimli, rychle! Myslím, že je doháníme!" uslyšel Legolasův výkřik a kroky, které se přibližovaly.

Oči se mu rozšířily hrůzou a on se konečně přestal bránit.

Smíšek se ujistil, že Pipin pochopil a pomalu mu sundal ruku z úst. Rychle přes ně oba přehodil svůj lorienský plášť.

Pipin otočil hlavu a zoufale se na něj zadíval. Bylo jasné, co mu chce říct. "Nesmíš mě zradit! Nesmíš nás prozradit!"

Smíšek přikývl a položil si prst na pusu. Museli být úplně potichu.

Hlasy se přibližovaly. Kroky už byly skoro u nich. Slyšeli, jak se zastavili a Legolas se začal o něčem s Gimlim hádat. Smíšek cítil, jak se pod ním Pipin třese. Jemně mu zmáčkl rameno v uklidňujícím gestu.

"Gimli, musíme dál. Už je určitě musíme brzy dostihnout!" Slyšeli Legolasův výkřik.

Pak se kroky začaly vzdalovat a po chvíli zanikly úplně. Hobiti ještě chvíli leželi, moc ztuhlí hrůzou. Smíšek slyšel, jak si Pipin hluboce oddychl. Pomalu se z něj zvedl a pomohl mu na nohy. Po elfovi a trpaslíkovi už nebylo ani stopy.

"Tak… díky!" prohlásil Pipin skoro bez dechu a masíroval si bok.

"Chceš si chvíli odpočinout?" zeptal se s nadějí v hlase Smíšek. Třeba na Pipinovi vymámí nějaké jídlo!

"Ne. Musíme jít," prohlásil Pipin a vyrazil do nízkého hájku o trochu víc vpravo, než kam šli Legolas s Gimlim.

Následující kapitola

Experiment

A taková "předposlední perlička" můj úžasný experiment. Rozhodla jsem se, že čistě jen podle údajů v knize zkusím vykonstruovat, jak asi pět nejdůležitějších hobitů (že neuhádnete kdo to je) vypadalo. Tedy se pokusím úplně oprostit od jejich filmových podob a vezmu to čistě knižně. A beru to, abych zabránila ironickým poznámkám, od nejstaršího.

(Autorem obrázku je Clarissa)

---

(Zdroj obrázku)

Bilbo - Hned na úvod takový oříšek. Jak asi mohl vypadat Bilbo? Syn plavínky a chluponoha? Někdo, kdo má vysokou, štíhlou, plavovlasou matku a malého, tlustého a snědého otce? Řekla bych, že Bilbo byl trošku vyšší, než chluponozi, ale jinak se jim podobal. Někde je, tuším, napsané, že byl přesně jako jeho otec. Tedy pravděpodobně tak i vypadal. Snědší pleť, hnědé vlasy a s velkou pravděpodobností hnědé oči. Co se vlasů týče, ta hnědá se mi zdá jako dobrý kompromis, protože blonďaté vlasy můžeme vyloučit (zlatovlasých hobitů bylo strašně málo) a černé vlasy asi také (černá je dost nápadná a Bilbo byl "tak obyčejný, jak je to vůbec možné").

Frodo - Podle knihy byl velice podobný elfům, z čehož se ale dá usuzovat leccos. Ale asi byl na hobita docela vysoký (i když pořád trvám an tom, že na tak vysoký jako Smíšek s Pipinem). Stoprocentně ale měl velice světlou pleť (podle Sama až průhlednou J ) Co se týče očí a vlasů už to bude horší. Jeho otec byl Pytlík a tedy chluponoh a jeho matka byla Branorádová, tedy z národa statů. Tím pádem můžeme opět téměř vyloučit plavé vlasy. Já osobně bych klidně byla pro tu "filmovou" černou, nebo tmavší hnědou (elfové mají, co já vím, většinou černé vlasy). A oči… to už je horší. Něco mezi hnědou a modrou J. Prostě u očí se to určit vážně nedá (ale rozhodně byla "jasné"). A podle Gandalfova popisu měl prý mít na bradě důlek. Co si pod tím představíte, nechám na vás.

Smíšek - Otec stata (Brandorád) a matka plavínka (Bralová). Řekla bych, že Smíšek měl ze všech pěti postavu nejrobustnější (možná vyjma Sama, jelikož ten byl jako jediný z nich zvyklý ohánět se motykou). Je dokonce možné, že měl něco, co by se dalo přirovnat k vousům (jakési chmýří na bradě), i když to je jen velký dohad. Vlasy měl s největší pravděpodobností hnědé až světlé (hnědá je zkrátka sázka na jistotu) a oči bych se docela vsadila, že modré až šedé, řekla bych, že hnědou můžeme tady výjimečně vyloučit a oči opravdu bude mít někdy v rozmezích modré. Jinak byl Smíšek zřejmě mimořádně pohledný, rozhodně z pěti zde zmíněných hobitů nejhezčí, o čemž svědčí i jeho přízvisko "Nádherný".

Pipin - Víceméně čistokrevný plavín (I když matka zřejmě byla podle jména stata - tedy podobná situace jako u Smíška). Ale zase dle knižního popisu bych vážně řekla, že Pipin bude mít hodně plavínských rysů, což docela určuje směr, kterým se můžu zaobírat. Můžu s téměř určitostí říct, že byl vysoký a štíhlý (i když asi ne tak vysoký jako Smíšek, ale štíhlejší). Tolkien někde píše, že vlasy měl "téměř zlaté", což by odpovídalo představě Pipina jako plavína. Můžu s určitostí říct, že měl ze všech pěti vlasy nejsvětlejší. U očí je to složitější, hnědou opět vyloučím a hádala bych něco v rozmezí modrá - zelená.

A jedna třešnička na dortu. Jak jste si hobity představovali vy, po prvním přečtení knížky, aniž byste znali film? Já osobně Bilba viděla celkem podobného filmovému ztvárnění. U Froda nevím, asi jsem si ho nijak nepředstavovala :-). Ale teď pecka, Sama jsem, z mně naprosto záhadného důvodu, viděla jako černouška :-). Smíšek si byl celkem podobný, (až na tu bradu) ale zato Pipina jsem viděla černovlasého, s velkým černým knírem :-). A jak jste na tom byli vy?

Prognoza do budoucna

Definitivně jsem se rozhodla, že zbylé části Hobitího Silmarillionu nakouskuji. Takže teď budou následovat tři krátké článečky. A tento, první z nich, se bude zabývat mou hypotézou, jak to tak asi mohlo s půlčíky dopadnout. Jak to dopadlo s Krajem. Protože Válka o Prsten změnila všechny a všechno.

(

Autorem obrázku je Clarissa)

---

Prognoza do budoucna

Rozhodla jsem se, že zkusím vykonstruovat, jak to asi tak s Krajem mohlo dopadnout. Co se stalo potom, po Válce o Prsten. Protože je jasné, že ani hobiti jí nezůstali nezměněni. Upozorňuji, že tohle celé je jedna velká hypotéza a tak to pravděpodobně vůbec skončit nemuselo.

Takže jak byl na tom Kraj? Jak to s tím dopadlo? Válka o Prsten měla obrovský drtivý dopad na poklidné společenství půlčíků. Začalo se o nich mluvit. Začali být známí. Tím, že čtyři z nich vyrazili na cesty a bojovali v těch dalekých zemích na Severu, zpečetili osud všech. Protože dřív se o hobitech absolutně nevědělo. Nevědělo se, že něco takového existuje, nevědělo se ani o tom, že někde leží země jménem Kraj. Ale potom, co půlčíci zamíchali kartami silných a mocných, se o ně najednou svět začal zajímat. A oni se začali zajímat o svět. Začali psát o své historii, začali cestovat. A lidé cestovali k nim. Jaký má Kraj potenciál jako první pochopil Saruman. Toho naštěstí vyhnali. Pak hned Aragorn. Řekla bych, že jeho výnos o tom, že žádný Velký člověk nesmí už nikdy vstoupit na území Kraje, je vlastně pokus o záchranu nevinných půlčíků. Protože Kraj se stával proslulý. A to je neudržitelné. Tady se nám rozvíjí tři možnosti, jak to mohlo s půlčíky pokračovat. První, nejumírněnější verze je ta, že by to bylo jako dřív. Na hobity by se pomalu zapomnělo. Oni by se přestali zajímat o svět a znovu by se ponořili do své úžasné zabedněnosti a ignorace, které je celou dobu tak báječně chránila. Dle mého dost nepravděpodobné. Druhá možnost je ta, kterou popsal Jeremiáš ve své povídce Precedens. Tahle se mi líbí zdaleka ze všech nejvíc. Protože, vezměte si, jak by byl svět krásný, kdyby mu vládli půlčíci. Ale je to možnost tak strašně nepravděpodobná a netolkienovská, že ji bohužel mohu zamítnout rovnou. Jako třetí a nejvíc pravděpodobný osud Kraje se mi jeví zánik. Protože tím, že se o půlčících začalo mluvit, ztratili svou největší obranu. A nedělám si iluze, kolik let po Aragornově smrti ještě jeho výnos platil. (Ale abychom si to ujasnili, řekla bych, že tady mluvím o stovkách let po ději PP.) Takže, mně se zdá nejpravděpodobnější, že Kraj zanikl. Buď pod nájezdy lidí, nebo skřetů. Případně ještě proto, že z něj odešli sami hobiti. Protože se rozptýlili, splynuli. Tím, že ochutnali svět, se ho už nechtěli vzdát. Začali se zajímat o učenost, cestovat, poznávat. A to by byl konec Kraje. Hobiti by se prostě rozptýlili po Středozemi a založili svoje malé vesnice, něco jako byla Hůrka. Další argument pro tuhle moji hypotézu je, že celá Středozemě směřovala od "věku kde je hodně různých bytostí" do "věku lidí". Elfové odešli, čarodějové zmizeli, trpaslíci se zahrabali pod zem, enti vymřeli. A hobiti? Jak by mohli zůstat hobiti? Vmísili se mezi lidi a na Kraj zapomněli. Nebo byl Kraj lidmi dobyt a hobiti byli vyhnáni.

A druhý argument. Ve Středozemi se historie často opakovala. A nezanikl snad Lorien stejně, jak jsem popsala zánik Kraje? Řekla bych, že osudy Kraje a Lothlorienu jsou spojené. Protože tyto dvě země chránilo to samé. Nevědomost. A u obou nevědomost mizela kvůli Jednomu Prstenu.

Takže já si provozuji, že Kraj jako takový zanikl. Ale půlčíci přežili. Smísili se. Zmizeli.

Otrok Prstenu - Zoufalství a naděje

Sauron útočí na Minas Tirith a jeho útok je strašný. Rohanští se rychle přesunují Gonodru na pomoc a chystají se zapojit do bitvy. Ale nepřátel je zkrátka příliš mnoho. Na druhou stranu, v každé tmě je kousíček světla. Můra donesla Gwahirovi Gandalfovo poselství a je možné, že orli ještě všechno zachrání. Pipin se na okamžik oprostí od moci Prstenu a lituje svých skutků. Doopravdy lituje.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola jedenáctá - Zoufalství a naděje

Gwahir si vyslechl poselství. Můra se konečně vzpamatovala natolik, aby mohla letět dál a teď skoro polomrtvá sdělovala Gwahirovi to, co jí uložil Gandalf. Pán orlů se zamyslel. Má vyslat své orly, aby pátrali někde mezi Raurskými vodopády a Ithilienem po dvou půlčících. Dobrá. Za hodinu už vyletělo prvních pět orlů, aby splnilo Gandalfovu žádost.

"Grimbolde, kolik?" zeptal se Theoden, zatímco na koni projížděl plání před Edorasem, kde tábořili jezdci.

"Asi 700 mužů ze západních úvalů!" odpověděl Grimbold.

"Z bažin nás přišlo dalších pět set, králi Theodene!" ozval se další hlas.

"Kde jsou jezdci od Sněžné?" zeptal se Theoden.

"Za chvíli by měli dorazit. Je jich asi tisíc," vykřikl někdo a opravdu. Bylo vidět, jak z hor sestupuje obrovské vojsko.

"Patnáct tisíc kopí. I s elfy," prohlásil Theoden. "To je víc, než jsem doufal. A za tak krátkou dobu!"

"Všechny povzbudilo vítězství u Edorasu. Ukázalo se, že Mordor není neporazitelný," zhodnotil Aragorn.

"Ale k čemu nám to je? I kdybychom skřety u Gondoru porazili, Saurona neporazíme, pokud nebude Prsten zničen. A my ani nevíme, kde teď je," namítl Gandalf.

Byla to pravda.

Do půlnoci nicméně přišlo ještě dalších tisíc jezdců.

"Eowyn, musíš tady zůstat. Kdybychom padli, zdědíš můj trůn. Lid tě bude poslouchat. Zanechal jsem pokyny. Lidé budou místo mě poslouchat tebe. Zaujmi můj stolec ve Zlaté síni. Kéž dlouho uhájíš Edoras, dopadne-li bitva špatně," řekl Theoden a obrátil se k Eowyn.

"Jakou další povinnost mi udělíš. Můj pane?" zeptala se Eowyn nevýrazně.

"Povinnost, ne…" prohlásil Theoden, ale byl přerušen.

"Můj pane. Paní Galadriel říká, že nemůžeme dále čekat," přerušil ho pronikavý hlásek. Sam.

Theoden se rozloučil s Eowyn a vrátil se ke Galadriel a ostatním.

"Mistře půlčíku," vyzvala hobita Eowyn a sklonila se k němu. "Řekni mi. Proč jedeš do bitvy?"

"Ale má paní," mávl rukou Sam. "Vím, co chcete říct. Proč mně tam jet dovolí a vám ne? Věřte mi, že já bych s vámi rád měnil, ale nemůžu. Slíbil jsem panu Frodovi, že ho budu provázet kamkoliv a svůj slib také splním."

"A proč jede Frodo? Nebyl snad zraněný?" dotírala na něj dál Eowyn.

"On musí. Pokud orli najdou Smíška s Pipinem a přinesou je i s Prstenem ke Gandalfovi, Frodo musí být u toho, aby si Prsten mohl převzít a okamžitě vyrazit na cestu. Musí ho zničit."

"Dobrá. Ale…," nedořekla Eowyn.

"Poslouchejte mě. Jsem jen obyčejný zahradník a nemám co mluvit do velkých věcí velkých lidí, ale myslím, že váš strýc má pravdu. Pokud by se něco stalo, musíte zůstat tady a bránit Rohan. Vím, že to je pro vás těžké, ale považte. Co budete v bitvě? Jen jeden jezdec z mnoha. Nic na vás nezáleží, nic nedokážete. Ale co budete tady? Vládkyně Rohanu. Kdyby Rohan napadli skřeti, není nikdo povolanější než vy, aby ho ubránil. Proč také myslíte, že král svěřil ten úkol vám, a ne svým rádcům?" přerušil ji Sam.

Ozval se zvuk trubek.

"Promiňte. Musím běžet," omluvil se Sam a rychle odcupital pryč.

Eowyn se za ním ještě dlouho dívala. Půlčík jí otevřel oči. Měl pravdu. Dostala úkol a ten musí splnit, co nejlépe to půjde. Nemá smysl, aby jezdila do bitvy. Užitečnější bude, když zůstane a bude hlídat zem.

Dlouho tam tak stála. Bledá, nehybná, ale odhodlaná.

"Vytvoříme průchod mezi Rohanem a Gondorem. Jezdci do něj budou vjíždět postupně, ve trojstupech," oznámila Galadriel Theodenovi. Theoden, Aragorn, Boromir, ona, Elrond, Gandalf a oba hobiti stáli kousek od Edorasu, na malém návrší.

Gandalf, Elrond a Galadriel přistoupili k sobě. Chtěli využít sílu Tří prstenů, aby otevřeli průchod. Bylo to velice riskantní, protože tak odhalí Sauronovi, kdo tyto tři Prsteny má, ale nedalo se nic dělat. Tohle byla jediná naděje.

Galadriel si odhrnula rukáv a ukázala na svém prsteníčku první prsten. Nenyu. Prsten vody. Prsten z mitrilu, se vsazeným diamantem.

Elrond natáhl levou ruku a druhý prsten. Vilyu. Prsten vzduchu. Prsten ze zlata, s modrým safírem.

Gandalf přidal i svůj prsten. Naryu. Prsten ohně. Byl ze stříbra s červeným rubínem.

To bylo poprvé, po stovkách tisících let, kdy byly všechny tři prsteny společně. Galadriel začala zpívat. Po chvíli se k ní přidal Elrond a nakonec Gandalf. Z prstenů vyšlehl jasný záblesk světla a vykreslil ve vzduchu bránu. Obrovskou bránu, stojící na vrcholu kopečku a jemně poblikávající.

"Hotovo. Můžete projíždět," řekla Galadriel.

Rohanští jezdci se seřadili, ale zmocnil se jich neklid. Kam ty dveře vedou? Nejsou to nějaká elfí kouzla, která z vás, pokud bránou projdete, udělají navždy otroka?

Aragorn cítil ten strach ve vzduchu.

"Půjdu první!" prohlásil. Otočil svého koně k bráně a lehce jí projel. Nezůstalo po něm ani stopy.

Rohanští se nicméně uklidnili. Když tím projel i gondorský král, nemůže to přece být nic nebezpečného. Postupně začali procházet branou. Jako poslední projela i Galadriel s Frodem, Elrond, a Gandalf se Samem. Sotva i Gandalf zmizel za branou, kouzlo přestalo působit a brána zmizela.

Sam se rozhlédl kolem sebe. Už bylo ráno. Přesouvání tak obrovské armády jim zabralo celou noc. Celá armáda byla shromážděná na úbočí nad Minas Tirith. Viděli, jak je město obklíčené jinou, černou a mnohem větší armádou. Skřeti zahájili útok už před několika hodinami. Rohanští jezdci se seřadili a čekali na povel k útoku. Aragorn před ně předjel.

Takže před branami Minas Tirith se rozhodne o osudu světa," zašeptal Theoden.

Měl pravdu.

"Pozor!" vykřikl Faramir a uhnul před kamenem, vystřeleným z katapultu. Bitva zuřila už asi hodinu.

Armáda skřetů se k Minas Tirith přesunula v noci a zaútočila ještě před svítáním. Naštěstí se Faramirovi podařilo jakž takž uspořádat obranu, takže první útok odrazili, ale stejně. Mohli mít menší ztráty. Denethor, jeho otec, naprosto ignoroval veškeré zprávy velitelů, že skřeti překročili řeku, že dobyli Osgiliath a že Černí jezdci přepadli posádku Intristu a celou ji pobyli. Denethor tomu odmítal uvěřit. Jediné o co se zajímal, bylo, kde je Boromir. Když už byla situace neudržitelná a hrozilo, že pokud Faramir nic neudělá, skřeti ovládnou celý Gondor, vymyslel lest. Zfalšoval dopis od Boromira a napsal, že si Boromir přeje setkat se svým otcem v Roklince. Denethor se s ním, Faramirem, ani nerozloučil a okamžitě se svým doprovodem odjel do Roklinky. Tím pádem měl Faramir volné ruce. Zorganizoval obranu, posílil hlídky a očekával útok. Druhý den od Denethorova odjezdu přijeli zvědové s tím, že od východu postupuje armáda skřetů a zvláštních lidí na olifantech. Dnes armáda dorazila až sem a započala útok. Faramir schoval ženy a děti do skrýší v horách a všechny ostatní bojeschopné muže nechal v citadele bránit Gondor. Sám bojoval, kde zrovna bylo potřeba. Povzbuzoval obránce a zabíjel skřety. Vypadalo to, že má neuvěřitelné štěstí. Zatím na sobě neměl ani škrábanec a přitom pobil rovných dvacet skřetů.

Ale útočníků neubývalo. Po prvním, neúspěšném útoku začali skřeti odstřelovat Minas Tirith katapulty. Katapulty byly obrovské. Každý jeden museli obsluhovat minimálně dva zlobři a stejně měli co dělat, aby bloky kamenů naložili na lžíce katapultů. Ale střely byly smrtící. Bílé město nebylo na takový útok připravené. Pod zásahem padaly celé ulice a věže. Pod sutinami zahynulo celkem víc lidí, než kolik jich skřeti pobili. Ale Gondorští se nedali. Trosky pobořeného města, bílé bloky kamenů, ještě před chvílí věží a ulic, vrhali svými katapulty zpět na skřety. Skřeti před tím ani neuhýbali. Prostě se jich stovka nechala zavalit obrovským, bílým blokem kamene. Měli zakázáno uhnout. V tom množství na pár mrtvých nezáleželo. Pak skřeti nasadili další zbraň - věže. Šlo o obrovské, opancéřované věže, které tlačili zlobři a které byly plné skřetů. Stačilo, když se taková věž dostala k hradbám, pak obludy uvnitř spustili lávku a dostali se pohodlně přes hradby.

"Miřte na zlobry!" vykřikl Faramir a sám střílel z luku na zlobra, který tlačil jednu takovou věž kousek od něj.

Porážka byla blízko. Faramir si v duchu nadával, proč nezapálil majáky dřív. Theoden jim mohl přijet na pomoc a všechno mohlo být dobré.

Uhnul před jedním skřetem a sekl ho do břicha. Ani nezjišťoval, jestli je mrtvý a rozeběhl se napravo, kde skřeti pobořili část hradeb a teď se hrnuli dovnitř jak velká voda.

"Ííííííghííííí" ozval se strašlivý jek.

Nazgůlové.

Muži si zakrývali uši a hroutili se děsem. Černí jezdci ve vzduchu! Devítka přišla.

Útok nazgůlů byl strašný. Smetávali vojáky a drtili je.

Faramir zabil dalšího skřeta a vyběhl na hradby. Zdálo se mu, že vidí něco zvláštního. Ano!

"Pomoc! Pomoc je tu!" vykřikl. "Vydržte! Theoden nám přijel na pomoc!"

Nemohlo být pochyb. Za skřety stála druhá armáda. Rohanští.

Naděje přišla.

Legolas se probudil až večer.

"Co se stalo?" zeptal se mírně zmateně a třel si bouli na hlavě. Pomalu si začínal rozpomínat. "Ty jsi mě praštil!" pronesl nakonec ublíženě a vstal.

"Musel jsem. Jinak by Smíšek zemřel," bránil se Gimli.

"Kde je vůbec?" zeptal se Legolas po chvíli.

"Pipin ho vzal s sebou. Odešli."

"Musíme jít za nimi. Rychle!" vzpamatoval se elf okamžitě. "Kde je můj luk?" rozhlížel se zmateně kolem sebe.

Gimli mu tedy musel vyprávět všechno, co se stalo, když byl Legolas v bezvědomí. Legolas zuřil, ale nakonec se nechal přesvědčit, aby se na pronásledování vydali až ráno. Natáhli se do trávy a oba usnuli.

Smíšek se otočil k Pipinovi a natáhl ruce. Pipin okamžitě o krok ustoupil, ale hned se zase uklidnil.

"Co je?"

"Ty mě nesvážeš?" zeptal se Smíšek. Divil se, že to Pipin doteď neudělal. Nechtěl se ale nechat svázat násilím jako minule, tak se sám nabídl. Ostatně, už byl zraněný dost.

Pipin vypadal, že se zamyslel. Pak se široce usmál a vytáhl kapesník. "Ne, myslím, že ne. Zatím. Na, tady máš kapesník, teče ti po tváři krev."

Smíšek nevěděl, čím má být překvapený víc. Jestli Pipinovým milosrdenstvím, nebo skutečností, že má dva kapesníky.

"Tak… díky," zamumlal.

Pak se rozhlédl kolem. Stáli na kopečku, pod statnými duby. Ale Smíšek si najednou uvědomil něco velice zvláštního. Bylo světlo. Celou cestu, už od Raurských vodopádů, totiž bylo trvale zataženo. Posledních pár dní bylo velice těžké odlišit, kdy končí den a začíná noc. Ale teď… Skrz ošklivé, černé mraky proniklo slunce a osvítilo právě ten malý kopeček, na kterém stáli. Smíškovi okamžitě poskočilo srdce, Cítil, že je to znamení něčeho dobrého. Kouzlo na chvíli pominulo. Pipin stál naprosto bez hnutí. Hlavu měl skloněnou a hnědé kadeře se mu koupaly v nenadálém světle. Najednou si Smíšek uvědomil, že Pipin pláče.

"Pipe…," začal.

Vůbec nevěděl, co má dělat. Viděl slzy, které kapaly na zem a slyšel i přidušené vzlyky. Byl to takový šok po tom, jak se k němu ještě před půl hodinou Pipin choval, že nebyl s to udělat vůbec nic. Ještě před chvíli se ho tentýž Pipin, který tady stál a plakal, snažil zabít.

"Pipe, neplač, prosím," zkusil to znovu a napřáhl k němu váhavě ruku.

Mírně se zapotácel, když se mu Pipin náhle vrhnul do náruče. Pevně ho obejmul a zabořil nos do jeho ramene. Smíšek ho šokovaně hladil po zádech a snažil se ignorovat slzy, studící ho za krkem.

"Smíšku. Je mi to tak líto. Všechno je mi to strašně moc líto," šeptal Pipin a tiskl se k němu. "Omlouvám se. Omlouvám se za všechno. Neměl jsem to dělat. Nikdy jsem si ho neměl vzít. Ale Smíšku, já nemůžu. Nemůžu se ho vzdát. Prosím. Odpusť mi," vzlykal.

"Pipine. To bude v pořádku. Slibuju!" snažil se ho ukonejšit Smíšek a taky ho objal. Pipinovo zoufalství ho hluboce zasáhlo.

"Ne Smíšku, nebude. Bude to jen horší a horší. Cítím to. Cítím, že propadám zlu," zoufale kňučel Pipin. "Smíšku…já tě chtěl zabít," zašeptal skoro neslyšně.

"Za všechno může Prsten. To on tě nutí dělat všechny tyhle věci," řekl Smíšek. Zvedl Pipinovi bradu a donutil ho podívat se mu do očí. Byly zelené a stejné jako vždycky předtím. Nebyla v nich ta zlá, bledá světýlka. "Pipe, poslouchej mě. Ty jsi dobrý. Hluboko uvnitř budeš vždycky hodný. Za to, co děláš, nemůžeš ty, ale Prsten. Pamatuj si, že v tobě je dobro. Nejsi zlý. A pro mě vždycky budeš můj mladší bratranec a nejlepší kamarád. Ať se stane cokoliv. Ať uděláš cokoliv. I kdybys mě mučil, vždycky tě budu mít rád. Pamatuj na to."

"Ale Smíšku…," namítl Pipin.

"Pššš," přerušil ho Smíšek.

Přitáhl si uplakaného Pipina blíž k sobě a vtiskl mu pusu na čelo.

"Bude to v pořádku, slibuju!"

Pipin se na něj usmál a zavřel oči.

Smíšek si s panikou uvědomil, že slunce už zase zmizelo za mraky. Rozhostilo se šero. Pipin od něj pomalu odstoupil a otevřel oči. Zase mu v nich svítila ta ošklivá, bledá světýlka. Bylo pozdě. Prsten znovu ovládl jeho mysl.

"Pojď! Rychle, jinak tě budu muset svázat!" zasyčel Pipin, obrátil se na patě a vydal se dál.

Následující kapitola

Prvosenka

Copak je dnes za datum? Správně, 14. únor. Což znamená Den svatého Valentýna. A protože nám je jasné, že to zřejmě nikdo z ctěné blogové společnosti slavit nebude, rozhodli jsme se jít proti davu. A jak toto datum oslavit? No přece povídkou!

Tahle povídka je už docela stará a vznikla... netuším proč. Fakt nevím. Většina mých povídek je psána s jasným záměrem. Chci jí něco říct nebo prostě ukázat nějaký netradiční způsob psaní. Ale co mě inspirovalo k tomu napsat toto, vážně netuším. Delfi to nečetla, protože bych se jí pak nemohla podívat do očí.

Snad se bude alespoň trochu líbit nebo minimálně pobaví.

A téma? Na to snad přijdete sami...

---

Prvosenka

Pipin proklínal okamžik, kdy přistoupil na tu hloupou sázku. Samozřejmě, že to neměl dělat. Neměl se vsázet o to, kdo ukradne sedláku Červíkovi nepozorovaně víc mrkve se Smíškem. Jednak dobře věděl, že je jeho starší bratranec mnohem šikovnější a má daleko větší praxi a jednak tušil, že cena za to, když prohraje, bude strašná. Smíšek si jeho porážku určitě bude chtít pořádně užít. Ale na druhou stranu, když je vám sedmnáct a váš milovaný starší bratranec se na vás pohrdavě ušklíbne, jako kdyby vám bylo pět, a posměšně ucedí "To ty nikdy nedokážeš," prostě nemůžete sázku odmítnout. A také trest byl velice zajímavý. Vymyslel ho, samozřejmě, Smíšek. Ten, kdo tuto sázku prohraje, se musí na jeden den převléknout za dívku, jít do hospody u Zeleného draka a celý večer tam být, aniž by se vyhýbal společnosti. Pipina by hrozně zajímalo, jak vypadá Smíšek převlečený za holku. Příležitost vidět Smíška rudého studem, narvaného v dlouhých, růžových šatech a s velkou mašličkou ve vlasech se nevyskytne dvakrát. A i to byl důvod, proč nakonec Smíškovi na návrh sázky kývnul.

Nejdříve to vypadalo dobře. Smíšek šel první. Pipin neklidně poposedával pod stromem, kde se většinou scházeli, a modlil se, aby ho sedlák Smíška načapal a všechnu mrkev mu sebral. Smíšek se dlouho neobjevoval, takže v Pipinovi rostla naděje jak mýdlová bublina. Ale stejně tak rychle i praskla, když se Smíšek za zákrutem lesa vynořil, nesl plnou náruč mrkve a ležérně se usmíval. V Pipinovi rázem zatrnulo, ale nedal na sobě nic zdát a odhodlaně se pustil k Červíkovu poli. Až příliš, příliš pozdě si uvědomil, jakou strašlivou chybu udělal, když nechal jít Smíška prvního. Smíšek totiž Červíkovi mrkev ukradl zřejmě nepozorovaně, ale sedlák si, zatímco už byl Smíšek pryč, určitě musel všimnout, že půl záhonu mrkve zmizelo. A to nenechá jen tak, bude tam hlídat a hledat zloděje. Pipin se roztřásl. Ale věděl, že to nesmí vzdát. Pokud by to teď vzdal, už nikdy by se Smíškovi nemohl podívat do očí. Po době, která se mu zdála až děsivě krátká, došel až k díře v živém plotu, kudy se Smíškem k sedláku Červíkovi lezli. Zhluboka se nadechl a prolezl otvorem. Pole s mrkví bylo kus napravo od něj a Pipin vydechl úlevou, když viděl, že ho nikdo nehlídá a Červíkovi psi také nejsou v dohledu. Lehl si na břicho a plazil se směrem k záhonu. Opatrně se doplazil až na kraj, sundal si košili a začal vytrhávat červené karotky a dávat je do ní. Pořád ale pro jistotu ležel na břiše, aby nebyl moc vidět. Když mu tedy najednou něco stouplo na záda, dostal málem infarkt. Zběsile se otočil a uviděl za sebou Červíkova syna Bulga, který se na něj vědoucně mračil a nohou ho tiskl k zemi.

"Zloději! Sebral jsi nám čtvrt úrody mrkve!" zasyčel nenávistně a bolestivě ho zvedl za vlasy.

"Ne, to jsem nebyl…" zasípěl Pipin. "Pusťte mě!"

"Lháři. Dám ti pořádně za vyučenou, aby tě už příště nenapadlo nám tady krást," dodal Bulgo a zatvářil se výhružně

Pipin se smekl jako had a zuřivě vykopl. Bulgo mu přeletěl přes hlavu a bolestivě dopadl na záda na zem. Pipin nečekal ani vteřinu, zvedl se na nohy a pádil pryč, než k němu doběhne Vlk, který se právě objevil v nedalekém políčku s brokolicí.

Sázku Pipin prohrál na celé čáře. Mrkev nedonesl žádnou a ještě přišel o novou košili.

Také to byl důvod, proč jste příštího dne večer mohli vidět Peregrina Brala, stojícího v zelených Barvínčiných šatech a vkusnou sponkou ve vlasech před hospodou u Zeleného draka a ze všech sil proklínajícího Smíška, který už byl uvnitř, netrpělivě ho vyhlížel a už předem se svíjel smíchy. Zato Pipinovi bylo všelijak, jen ne do smíchu. Jeho noční můra začala už dopoledne, když musel jít, červený až za ušima, do Barvínčina pokoje a zeptat se jí, jestli by mu nepůjčila nějaké své šaty. Když se ho šokovaná Barvínka zeptala, na co je potřebuje, nezbylo mu nic jiného, než koktavě vypovědět svou sázku a prohru. Nijak mu nepomohlo, že se Barvínka smála tak, že málem spadla ze židle. Když se uklidnila, přešla ke skříni a po krátkém přemýšlení z ní vytáhla příjemně zelené šaty s jednoduchým výstřihem. Pipin si je od ní beze slova převzal a než ho propustila, stačila mu ještě Barvínka přidat zelenou sponku a pár "dobrých rad". Nakonec se s ním rozloučila s významným úsměvem a ujištěním, že si dnes večer určitě zajde k Zelenému drakovi. Ještě horší pak ale bylo samotné ustrojování se do šatů. Pipin odmítal jít v šatech k hospodě, takže si je vzal s sebou, že se převlékne za hospodou v nějakém křoví. Až pozdě ale zjistil, že si měl od Barvínky vyžádat i podrobný návod, kudy a jak se do nich leze nebo kde vlastně mají ty šaty dvířka. Potom, co několikrát nedůvěřivě přepočítal počet rukávů a počet svých rukou, třikrát si je oblékl naruby a jednou dokonce vzhůru nohama, se mu do nich podařilo nějak se nasoukat a tak jen zbývalo něco si udělat s vlasy. Jeho jediné štěstí bylo, že je měl delší, než normální hobiti, takže se sponkou nevypadal zas tak špatně. Opatrně vylezl ze křoví, aby Barvínce šaty neroztrhl a přešel před hospodu. Teď zhluboka oddechoval a sbíral odvahu.

"Ahoj, tebe neznám, ty ses sem přistěhovala z Východní Čtvrtky?" ozval se za ním hlas a do zorného pole mu vstoupil Cvali Bulva.

Pipin měl dojem, že se hanbou snad propadne, když na něj Cvali vytřeštil oči a začal se smát.

"Co.To.Má.Znamenat?" vyrážel ze sebe mezi záchvaty smíchu.

"Sázka," odsekl Pipin a vešel do dveří. Musel Cvalimu prchnout, než na něm začne vyzvídat.

Okamžitě ho ovanul obvyklý hospodský odér - Starý Toby a dobré pivo a Pipin se snažil, tak nenápadně jak jen to půjde, přesunout k volnému stolu co možná nejdál od Smíška a Barvínky, kteří seděli spolu hned u dveří a potutelně se uculovali. Ale nedošlo mu, že ho Smíšek v žádném případě nenechá proklouznout. Okázale vstal, odsunul volnou židli a přešel k Pipinovi.

"Och krásná dámo, posadíte se k nám?" zvolal a chytil se za srdce.

Pipin zrudnul a chtěl Smíškovi, který se tvářil, jako kdyby najednou přišel elf ověšený rolničkami a oznámil mu, že se konají druhé vánoce, vyklouznout a usadit se do opačného rohu, aby byl co nejmíň nápadný.

Ale v tu chvíli si uvědomil, že na něj zírá už celá hospoda a tak jen, červený až za ušima, klesnul na nabízenou židli a pokusil se splynout se zdí.

"Dáš si šťávu?" zeptal se ho po chvíli Smíšek a přistrčil mu svůj pohár. "Nebo si chceš jít raději zatancovat, o krásná dívko?" dodal po chvíli, otřásaje se smíchy.

Pipin se ho pokusil pod stolem kopnout, ale trefil Barvínku, které vhrkly slzy do očí. Její mladší bratr strnul. Zachytil Barvínčin vražedný pohled a bylo mu jasné, že jestli něco neudělá, jeho milá sestřička se mu velice rázně pomstí.

"Tak si tedy zatancujeme," vyhrkl rychle, zvedl se, chytil Smíška za ruku a odtáhl ho pryč. Začali tancovat. Netancovali však dlouho. Cvali se zřejmě činil, takže Pipin po pár minutách tancování s vysmátým Smíškem ucítil, jak mu někdo poklepal na rameno. Byl to Folko Bulík, Cvaliho nejlepší kamarád. Poťouchle se usmíval, když se před Pipinem naoko uklonil.

"Mohu si na chvíli zatancovat s vaší krásnou partnerkou?" zeptal se přehnaně nahlas Smíška.

Pipin se pokusil zmizet, ale zarazil ho Folko, který ho hbitě chytil za rukáv a přitáhl si ho do náruče.

"Ale samozřejmě," divadelně smekl Smíšek a pokusil se Pipinovi políbit ruku. Pipin se mu ale snažil vyrazit zuby tak vehementně, že to raději vzdal a šel vyzvat k tanci Barvínku, která se u jejich stolu svíjela smíchy.

"Je to sázka, jasné?!" výhružně zasyčel Pipin do ucha Folkovi.

Folko ironicky přikývl a vysloužil si za to od Pipina šlápnutí na nohu, i když těžko říct, jestli to bylo úmyslné. Pipin tancování nezvládal ani normálně, natož v šatech.

Když ho konečně Folko propustil, měl Pipin pocit, že se raději propadne do země, než aby šel znovu tancovat. Už tak bylo dost špatné, že na něj celý lokál posměšně zíral, ale teď se k tomu ještě přidalo pokřikování některých škodolibějších hobitů, hodnocení jeho šatů, tanečního umění a sponky a hlasité vyjádření výroků, že takhle mu to rozhodně sluší víc a že to vypadá, že Barvínce přibyla další sestra.

Pipin se zhrouceně sesul na židli a lokl si jahodové šťávy, kterou mu Smíšek přistrčil. Pipin cítil, že musí prchnout. Že tady už nevydrží ani minutu. Počkal, až půjdou Smíšek i Barvínka znovu tancovat, zvedl se a nenápadně přešel do liduprázdné chodby mezi samotným sálem a kuchyní. Potřeboval si chvilku odpočinout. Doufal, že se stihne vrátit ke stolu dřív, než Smíšek přijde na to, že odešel. Přeci jen, jedna z podmínek sázky byla, že se nebude vyhýbat společnosti. Opřel se o zeď a vzápětí vyjekl, když ucítil, jak ho někdo chytil za ruku.

"Te…tebe sem tu eště neviděl, tysssi zdej..zdej..zdejší?" vypoulil na něj oči… Frodo a nejistě se usmál.

Pipin vytřeštil oči. Frodo stál kousek od něj, mírně se potácel a zoufale na něj opíral pohled. Bylo vidět, že je úplně opilý a na nohou se drží jen čirou náhodou. Mluvil nesouvisle, a když se k Pipinovi naklonil, Pipin mohl cítit jeho dech, intenzivně páchnoucí po pivu.

"Ehm.. Frodo…" zakoktal se Pipin a pokusil se vyvléknout ruku z jeho sevření. Ale Frodo ho obejmul kolem pasu a přitlačil ho ke zdi.

"Ty ssi ta nejks…nekrsně…nejkásnější hob…hobitka cossem kdy viděl," oznámil mu Frodo a vážně se mu pokusil zadívat do očí. Ale jak byl opilý, jen nejasně mžoural někam dva centimetry za jeho levé rameno.

"Frodo, no tak, to jsem já, Peregrin Bral. Tvůj bratranec. Pipin!" vyjekl Pip a pokusil se Froda ze sebe odtlačit. Ale Frodo se ho držel jako klíště.

Frodo mu pomalu položil ruce na ramena. "Já myslim.. myslim že tě miluju," oznámil svému, nešťastně se tvářícímu bratranci.

Pipin na něj vytřeštil oči. "Frodo! No tak, to jsem já, Pipin! Já nejsem hobitka!" zavolal zoufale a popleskal Froda, který se na něj blaženě opilecky usmíval, po tváři.

Frodo mu ruku okamžitě začal líbat.

"Mijul…mujil…miluju tě. Vez… vezmeš si mě?" zeptal se Frodo mezi polibky.

"Frodo! Nech mě!" začal Pipin panikařit, když mu Frodo pevně sevřel paži a pomalu se po ní s polibky postupoval nahoru. Už byl skoro u lokte a bylo vidět, že má občas problém se trefit.

"Dám ti coko…cokoliv si budeš přšát!" vemlouval se Frodo a evidentně ignoroval Pipinovy zoufalé pokusy o osvobození.

"Pomoc! No tak, pomozte mi někdo!" zaječel Pipin a divoce se rozhlédl kolem. Jeho bratrance byl na něj, i v opilosti, moc silný a Pipin se nedokázal vysvobodit sám, ani Froda přesvědčit, že opravdu není dívka jeho snů.

"Já tě miliju!" oznámil Frodo vážně a plnou vahou ho přimáčkl ke zdi.

Pipin otevřel pusu k zoufalému protestu, ale Frodo ho umlčel vášnivým polibkem.

Pipin zpanikařil a zoufale se zazmítal. Frodo ho na chvíli pustil, ale okamžitě se na něj vrhl zpátky a pokusil se ho znovu políbit. Ale netrefil se a narazil hlavou do zdi.

Pipin otočil hlavu a uviděl na konci chodby Smíška, který nakukoval do chodby a teď je zaraženě pozoroval.

"Pomoz mi!" vykřikl zoufale a pokusil se odrazit Froda, který se na něj s toužebným úsměvem vrhl a znovu ho políbil.

Smíšek se rozeběhl svému bratranci na pomoc. Chtěl od něj Froda prostě odtrhnout a odvést ho pryč, aby se trochu vzpamatoval. Ale pak dostal lepší nápad. Usmál se sám pro sebe a tvrdě Froda chytil za rameno.

"Hej! Co to děláš?" vykřikl a zamračil se na něj. "Nech Prvosenku okamžitě na pokoji! Chodí se mnou."

"Jjjá jen…" zakoktal Frodo.

"Okamžitě ji nech! Tak pojď, Prvosenko," dodal nahlas, obejmul Pipina, příliš šokovaného, než aby se zmohl na slovo, kolem pasu, přitulil se k němu, a pomalu ho odvedl do lokálu.

"Prvosenka?!" Zmohl se Pipin na slovo. "Nemohlo tě napadnout něco lepšího?"

Smíšek se jen ušklíbl. "Tak promiň, také jsem mu tě mohl nechat…"

Pipin se na něj kysele ušklíbl a znovu si sedl na židli vedle Barvínky, která se na něj zvědavě podívala.

"Co se stalo?" zeptala se při pohledu na Pipinovy rozcuchané vlasy a naprosto zoufalý výraz.

"To raději ani nechtěj vědět," odpověděl jí zničeně Pipin a pořádně si lokl ze svého pohárku.

Nakonec ho z noční můry vysvobodil Smíšek, když mu asi za půl hodiny oznámil, že považuje trest za splněný a on, Pipin, konečně může odejít. Pipin vyklopýtal ven tak rychle, že se zapomněl ve křoví převléknout zpátky a šaty si tedy sundal až doma.

Ten večer pořádně zahýbal celým Krajem. Pipinovi trvalo asi dva týdny, než byl ochotný Smíškovi odpustit a Barvínce přibližně stejnou dobu, než byla ochotná Pipina oslovovat jinak než "Prvosenko". V hospodě u Zeleného draka se dobrý měsíc nemluvilo o ničem jiném, než o Pipinovi v holčičích šatech, ale pak se i na to zapomnělo a Pipin se tam zase mohl beze studu objevit. Jediný, kdo na to nikdy nezapomněl, byl Frodo. Ještě po mnoho let při třetí pintě piva s rozzářenýma, i když poněkud skelnýma očima, každému, kdo ho byl ochoten poslouchat, vyprávěl o krásné Prvosence, kterou tady v téhle hospodě před lety potkal a která se do něj určitě zamilovala, i když už chlapce měla, a která se po pár polibcích vytratila a nikdy ji už nenašel. Nikdo neměl to srdce mu říct pravdu. A Prvosenka zatím seděl u stolu vedle něj, červenal se až za ušima a vrhal vražedné pohledy na Smíška, který se svíjel smíchy.

P: A tady moje soukromá představa, jak by Prvosenka vypadala...

Rodokmeny

Hobití rodokmeny, to je kapitola sama o sobě. Jeden celý večer jsem strávila tím, že jsem se snažila ty čtyři rodokmeny, co jsou v Dodatcích, spojit do jednoho. No, povedlo se mi to a dokonce jsem překecala Polly, aby to překreslila. Jsou tam nejdůležitější osobnosti všech tří hlavních rodin (Bralové, Brandorádi a Pytlíci). Přiženění a přivdaní hobiti tam nejsou, protože pak by to bylo příšerně, ale neuvěřitelně složité. I takhle to je něco. Příbuzenské svazky si už můžete odvodit sami. Já k tomu dodám pár věcí, které jsem u toho zjistila a které jsou nesmírně zajímavé.

---

Vypadá to, že Křepelkové nebyli příbuzní s Braly, s Brandorády a dokonce ani s Pytlíky. Proč to tak je se můžeme jen dohadovat. Samozřejmě se nabízí odpověď, že prostě byli tak chudí (rozhodně chudší než oni) a na společenském žebříčku tak nízko, že to bylo nepřípustné. Ale to je hloupost. Hobiti na společenský žebříček nehráli a starý Kmotr byl v celém Hobitíně velice vážená osoba. Jediné, co mě napadá je, že Křepelků prostě bylo relativně málo a žili jen v Hobitíně. S Pytlíky se tedy sice do styku dostávali, ale to zřejmě v podstatě jen s Bilbem a Frodem, kteří si, jak známo, nikoho nevzali. Bralové prostě byli příliš daleko a Brandorádi byli jednak daleko a jednak byli divní. Z toho ale vyplívá, že Faramir Bral a jeho manželka Zlatovláska Křepelková nebyli vůbec příbuzní, což je v Kraji asi tak běžné jako pád meteoritu.

Další, na co se zaměřím je příbuznost Smíška Brandoráda a Estelly Bulvové. Oni jsou totiž příbuzní tak komplexně a dokonale, že jejich děti musí být navzájem prarodiče, bratranci a ještě prastrýčkové přes koleno. Obecně se ale jméno Bulvů v rodokmenech Bralů a Brandorádů vyskytuje velice často. Jednak protože bydleli ve Východní čtvrtce, tedy blízko Rádovska, ale asi také proto, že byli spolu s Bulíky jedni z nejbohatších hobitích rodin v Kraji. O jejich významnosti napovídá i to, že měli "dlouhá jména" (tedy ne klasický Bungo). A byli jedna z mála plavínských rodin (ještě Bralové a z části Brandorádové a Bulíci). Jo, kdybyste to náhodou někdo nevěděl, Estella je Cvaliho sestra.

A ještě se vrátím k Samovi a Růže. Víte, že její praděda a sestra jeho prababičky byli manželé? Přičemž sestra prababičky ze Samovy strany se jmenovala Růžena a Růžin praděda Chalúpka? No, už jo. Ale víte, že Samovo sestra Mochnička si vzala Růži bratra Tolmana? Taky těžce příbuzní…

U Sama a obecně u Křepelků mi nesedí jedna věc. Jak to, že Samvěd? Proč "dlouhé jméno"? Křepelkové nebyli nijak zvlášť bohatí, určitě nebyli plavíni, nebyli příbuzní ani s Braly, ani s Brandorády, ale přitom mají dlouhá jména jako Samvěd a Peckloslav… Osobně to považuji za Tolkienovu mýlku, ale třeba to má nějaké poetičtější vysvětlení.

Další zajímavá věc je Frodova "společnost". Na začátku Společenstva je napsané, že Frodo se přátelil zejména s Peregrinem Bralem, Smělmírem Brandorádem, Cvalimírem Bulvou a Folkem Bulíkem. To byla tedy ohromně vybraná společnost. Dědici čtyř nejbohatších rodin v Kraji a všechno plavíni. Frodo si tedy uměl vybrat.

Na tuhle předposlední zajímavost mě přivedla Aredhel. Jak je to vlastně s hobitím matriarchátem? Zajímavé je, že rodinám hobitů zřejmě prapůvodně vládly ženy. Nebo alespoň zastupovaly muže. Lalia Bralová je jasně popsaná jako "matriarcha rodiny". Vypadá to, že její syn sice byl velkým Bralem oficiálně hned po smrti svého otce, ale doopravdy, se vším všudy byl uveden do úřadu až po Laliině smrti. A navíc, pamatujete si na Gluma a na jeho minulost? Jak líčí svůj život u Anduiny, kde jeho rodu vládla velká Bába? Zřejmě také matriarcha rodu. Takže je možné, že hobitům prostě dříve vládly ženy, nebo alespoň rozhodně měly mnohem významnější postavení, než je u Tolkiena běžné.

Diamanta. Velice zajímavá osůbka. V knize je uváděna jako Diamanta z Dlouhé Stráně, ale ve skutečnosti by se měla jmenovat Diamanta Bralová, protože pocházela z rodu severních Bralů, od Bučivoje Brala, kteří sídlili v Severní čtvrtce, zejména tedy ve vesničce jménem Dlouhá Stráň.

Perlička ke konci. Všimli jste si někdy toho paradoxu, co se Smíškových a Pipinových rodičů týče? Saramír Brandorád, z Rádovska a tedy z východu, si vzal sestru Palladina Brala ze západní čtvrtky. A Palladin ze západu si vzal Rosanu Stránskou, což je statovské jméno. A statové byli z východní čtvrtky, povětšinou z Rádovska :-) Super, co?

A poslední věc. Také jste nabyli dojmu (stejně jako já), že Diamanta z Dlouhé Stráně a Rosana Stránská (Pipova matka) musí být z jedné rodiny? Omyl. Rosana je Stránská zkrátka proto, že pochází z rodiny Stránských.

Otrok Prstenu - Rukojmí

Lidé a elfové sice vyhráli bitvu, ale ne válku. Válka se totiž nepozorovaně přesunula jinam. A Minas Tirith volá o pomoc. Splní Theoden své slovo a vytáhne? Ale i kdyby se Rohiové rozhodli bojovat, rozhodně nemají dost času. Útok na Bílé město přijde brzy. A Rohirové nemohou tak rychle překonat vzdálenost mezi Rohanem a Gondorem...

A ostatní? Pipinovi se podaří uniknout. Podruhé. Ale tentokrát za mnohem drastičtějších okolností. Kdyby totiž nebylo Gimliho, možná že by svého drahého bratrance musel zabít...

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola desátá - Rukojmí

Kolem stolu ve Zlaté síni zasedlo shromáždění velitelů lidí a elfů, aby jednali o tom, co podniknou dál. Bitvu vyhráli. Ale se strašlivými ztrátami. Slyšeli nářek žen a dětí, kteří přišli o své nejbližší. Všichni vojáci, lidští i elfští byli venku, v Edorasu, ošetřovali zraněné a pohřbívali mrtvé. Zde, kde se jednalo o dalším osudu Rohanu, zůstali jen Gandalf, Elrond, Círdan, který byl vážně raněný, ale odmítal se nechat léčit, Galadriel, Aragorn, Boromir Theoden, Eomer, král mrtvých a Frodo. Sam tam pozvaný nebyl, ale všichni věděli, že se schovává za tím velkým gobelínem v rohu.

"Vyhráli jsme," začal Theoden. "Ale co uděláme teď?"

"Sarumana jsme porazili, ale Saurona ne. Za horami Mordoru šikuje obrovské vojsko a táhne na Gondor. Pozítří Gondor padne. Není to totiž jen armáda skřetů. Pomůže mu i armáda zlých lidí, jižanů na olifantech a korzárů v černých lodích. Ti všichni se stahují ke Gondoru," řekla Galadriel vážným tonem.

"Musíme vyjet mé zemi na pomoc!" vykřikl Boromir.

"Je nás moc málo," namítl Eomer. "Zmasakrují nás."

"Ale musíme Gondoru pomoct. Vyšleme posly. Ostatní Rohirové přijdou. Z Roklinky sem táhne vojsko elfů. Když se spojíme, můžeme zvítězit. Porážka u Edorasu ukázala nepříteli jednu věc: že se objevil Elendilův dědic. Lidé nejsou tak slabí, jak myslel. Ještě existuje odvaha. A možná dost síly vyzvat ho k boji. Toho se Sauron bojí. Nebude riskovat, že se národy Středozemě spojí. Srovná Minas Tirith se zemí, než se na trůn vrátí král. Rozsvítí-li se Gondorské majáky, Rohan musí být připraven k válce. Elfové sami nestačí," řekl Gandalf a podíval se na Aragorna.

Ale Theoden zavrtěl hlavou. "Pověz mi…Proč bychom měli jet na pomoc těm, kdo nám na pomoc nepřijeli. Co jsme Gondoru dlužní?"

"Nemůžeme ho nechat stát proti nepříteli samotného. Když padne Gondor, bude konec," namítl Gandalf.

"Ale Gondor nám také nepomohl. Kde byl Gondor, když na naše vesnice útočili skřeti? Kde byl Gondor, když nazgůlové unášeli naše koně? Kde byl…"

Eowyn stála sama, na strážní věži Edorasu. Bílé roucho kolem ní vlálo ve větru. Dívala se na město pod sebou. Ztráty byly strašné. Tolik mrtvých! Kdyby Červivec neotravoval královu mysl, mohli se stihnout přesunout do Helmova Žlebu a mnoho mužů mohlo žít. Ale v této beznaději přeci jen zasvitl paprsek naděje. Hraničář Aragorn, dědic Gondorského trůnu. Přišel na poslední chvíli a zachránil je. Doufala, že je ochrání i později. Ale…paprsek světla. Světlo… Oheň! Eowyn si zastínila rukou oči a zadívala se na obzor. Nemohla se mýlit. Gondorské majáky vzplály! Otočila se na patě a vyrazila dolů, do Zlaté síně. Roucho jí vlálo kolem těla, když běžela přes nádvoří. Brána byla zavřená. Opřela se do ní celou vahou těla a zatlačila. Brána se otevřela. Eowyn vběhla dovnitř, zastavila se a těžce dýchala. Viděla, jak na ni všichni v místnosti upřeli oči. Pohledem vyhledala Theodena, svého strýce.

"Majáky Minas Tirith! Majáky vzplály!" vykřikla. "Gondor volá o pomoc!" zašeptala a přiběhla k Theodenovi.

Theoden se na ní chvíli mlčky díval a vypadalo to, že váhá. "A Rohan odpoví!" řekl nakonec.

"Svolej Rohiry!" obrátil se k Eomerovi.

"Ne, vyšlu elfí posly. Budou mnohem rychlejší," odvětila Galadriel. O pár minut později se ozvalo dunění kopyt elfských koní. Poslové vyjeli.

"Ale nikdy nedojedeme včas. Město padne," dal si Boromir hlavu do dlaní.

"Možná… Za jak dlouho se tady Rohirové shromáždí?" zeptal se Elrond a podíval se na Gandalfa a Galadriel.

"To bude trvat dlouho," odpověděl Eomer.

"Pokud se poselství dozvědí hned teď. Mohli by dorazit do zítřejší půlnoci?" zeptala se Galadriel. Elfové totiž jezdili daleko rychleji, než lidé a pokud se jim pomohlo kouzly, mohli brzy zpravovat Rohanské jezdce o blížícím se útoku na skřety.

"Ano," přikývl Theoden mírně nejistě.

Gandalf přikývl. Galadriel si vzala slovo. "Potom, protože útok na Gondor má být pozítří…. Asi bychom dokázali přesunout celou armádu do Gondoru."

Theoden se rozkašlal. A i Círdan znejistěl.

"Ano. Myslím, že bychom to dokázali," potvrdil Elrond.

"Dobře tedy. Zítra o půlnoci budeme v Gondoru," zajásal Boromir. Možná byla ještě naděje.

"A co my?" ozvalo se zasípaní, když král mrtvých promluvil. "Propusť nás. Dal jsi nám své slovo," obrátil se k Aragornovi.

Aragorn přikývl. "Ano. Chci po vás ale poslední službu. Vydejte se k černým přístavům a pobijte korzáry, kteří chystají tajný útok na Gondor. Pak budu mít vaši přísahu za splněnou. Můžete odpočívat v pokoji."

Král mrtvých přikývl a rozplynul se.

O pár hodin později byl v přístavech slyšet křik a třeskot zbraní. Nezůstala tam ani živá duše. A když se to tak vezme, tak ani mrtvá, protože mrtví konečně splnili přísahu a mohli odejít.

Pipin věděl, že má jen jednu šanci. Přikrčil se ještě víc a snažil se ani nedýchat. Konečně sem doběhli i Gimli se Smíškem. Legolas stál uprostřed mýtiny, luk měl natažený a pečlivě pohledem projížděl nízké keříky a odhadoval, kde se Pipin schovává. Pipin viděl, jak se Smíšek otáčí kolem dokola a hledá ho. Teď byl zády k němu. Pipin zareagoval rychleji, než měl kdokoliv šanci postřehnout. Zvedl se a skočil po Smíškovi. Smíšek se zapotácel, když mu na záda dopadla váha skoro dospělého hobita a chtěl se z Pipinova sevření vymanit. Začal s sebou zmítat a hrozilo, že ztratí rovnováhu a spadne. Pipin ho však chytl za vlasy a krutě s ním škubl zpátky, aby mu zabránil spadnout dopředu. Smíšek zavrávoral a vykřikl bolestí, ale stál pevně. Pipin se k němu zezadu přitiskl, jednou rukou ho pevně obejmul kolem hrudníku a druhou vytáhl meč, který mu přiložil ke krku. Legolas namířil, ale uvědomil si, že nemá šanci Pipina zasáhnout, aniž by netrefil Smíška. Pipin si ho před sebe nastrčil jako štít, zatímco ho pevně svíral, aby se nemohl ani pohnout, a mečem mu přejížděl po krku.

"Co to děláš?" vyjekl zděšeně Smíšek.

"Bud zticha!" okřikl ho Pipin a zvrátil mu hlavu napůl dozadu, aby mečem lépe dosáhl na jeho krk.

Legolas si navlékl luk na rameno, sáhl dozadu za toulec a vytáhl dva menší, úzké meče. Pomalu se k Pipinovi blížil.

"Stát!" vykřikl Pipin. Sám se divil, jak krutě a odhodlaně jeho hlas zněl.

Legolas se zastavil a měřil si ho přimhouřenýma očima. "Jak jsi utekl?" zeptal se.

Pipin věděl, že Legolas hraje o čas. Zavrtěl hlavou. "To je jedno. Důležitější je, že už nechci, abych musel utíkat znovu."

"Tak mi dej Prsten. Dej mi Prsten a necháme tě na pokoji," ušklíbl se Legolas a natáhl ruku.

Pipin o pár kroků couvl a Smíška vlekl s sebou. "Víte, že to neudělám."

"Tak mi nezbývá jiná možnost," pokrčil rameny Legolas a znovu začal pomalu kráčet k němu.

"Stůjte!" vykřikl Pipin.

"Nebo co?" zeptal se Legolas.

"Zabiju ho," odpověděl Pipin a zatřásl Smíškem.

Smíškovi se rozšířily zornice hrůzou. Je Pipin schopný ho zabít? Na svém krku cítil Pipinův zrychlený, vyděšený dech, ale ruka, jíž mu pod krkem svíral meč, se ani nezachvěla.

"To bys neudělal. Je to tvůj bratranec. Nikdy bys mu neublížil. Máš ho rád," klidně odsekl Legolas s nebezpečným úsměvem.

Pipin neřekl ani slovo. Ale Smíšek vyjekl. Pipin ho pomalu, s rozvahou, řízl do tváře. Začal těsně pod levým okem a skončil pod čelistí. Rána byla hluboká a okamžitě začala krvácet. Pipin si toho ale nevšímal. Dokončil řez a znovu mu meč přiložil pod krk. Smíšek se už neodvažoval ani pohnout. Uvědomil si, že tohohle Pipina nezná. Ten starý Pipin by mu nikdy neublížil. Ale Pipin ovládnutý Prstenem… Kdo ví, čeho je schopný?

"Myslíte?" zašeptal Pipin.

Gimli s sebou škubl, když viděl, jak Pipin Smíška řízl.

"Legolasi…!" začal.

Legolas zavrtěl hlavou a dál postupoval k Pipinovi.

"Stůjte!" zaječel Pipin zoufale. "Přísahám, že to udělám. Zabiju ho!"

"Legolasi, prosím," zašeptal Smíšek. Cítil, jak s sebou Pipin při zvuku jeho hlasu škubl a meč se mu zaryl do kůže. Smíšek slyšel, jak mu Pipin vyděšeně dýchá do ucha. Nesměl ho nechat, aby ho zabil. Musel Legolase přesvědčit, aby nechal Pipina jít. Věděl, že Pipin je mladý a nevinný a vražda by na jeho duši vytvořila nesmazatelné jizvy. Pipin ještě nebyl pod vůlí Prstenu tak, aby mu bylo jedno, kolik lidí zabije, jako Glum, jen když dosáhne svého. Ale byl ovládnutý natolik, že pokud ho k tomu Legolas donutí, je schopen, jeho, Smíška podříznout. Věděl, že vražda nejlepšího přítele a bratrance by Pipina poznamenala do konce života. A to nemohl dopustit.

"Legolasi. Prosím," šeptal a oči se mu pomalu začaly plnit slzami. "Prosím."

Cítil, jak se Pipinovi roztřásla ruka, kterou ho držel.

Legolas se zastavil. Vypadal, že váhá.

"Legolasi, nemůžeme dopustit, aby Smíšek zemřel. Ten druhý hobit není sám sebou a byl by ho schopný zabít. A kvůli Prstenu už bylo prolito dost krve. Nemá smysl, abychom způsobili další zbytečnou smrt," řekl Gimli.

Legolas přikývl a ruce svěsil volně podél těla. "Co chceš?" zeptal se Pipina.

Smíšek zhluboka vydechl. Bezprostřední smrt mu nehrozila. Ted záleželo jen na Pipinových podmínkách.

"Nejsem úplně hloupý. Vím, že mě budete pronásledovat," začal Pipin. "Chci, abyste složili zbraně. Vy Gimli, abyste rozbil svou sekeru a vy Legolasi, abyste mi dal oba své meče a zlomil svůj luk a šípy."

"Zbláznil ses?" vyprskl Legolas. "To neuděláme."

"Potom…" zasyčel Pipin. "Máte minutu. Pokud mě neposlechnete, můžete se se Smíškem rozloučit." Smíškovi se slzy přelily z očí a začaly mu téct po obličeji.

"Pipine, přece to doopravdy nechceš udělat? Pipe, prosím, nezabíjej mě!" zašeptal.

Pipin mu ale ještě víc trhl hlavou dozadu. "Řekl jsem, že máš být zticha."

"Legolasi. Musíme to udělat," prohlásil Gimli. Lítostivě se podíval na svou sekyru. "Mám svou sekyrku rád, ale Smíšek je důležitější."

"Ne. Ten luk mi dala Galadriel. Nemohu ho zlomit," protestoval Legolas.

"Ale nemůžeme nechat půlčíka zemřít," zoufale ho přesvědčoval Gimli.

"Tak co?" vyzval je Pipin po chvíli.

Oba se k němu otočili.

"Já souhlasím," prohlásil Gimli. Lítostivě zvedl svou sekyru, načež s ní udeřil do kamene. Nic, v kameni se objevila hluboká rýha, ale sekera zůstala neporušená. Udeřil podruhé a sekyra praskla. Udeřil potřetí a sekera se rozlétla na několik úlomků.

"Já svůj luk nezlomím. Nikdy!" prohlásil Legolas a pohrdavě si změřil Gimliho pohledem.

Smíšek se kousl do rtu a cítil, jak se mu meč znovu jemně zařízl do krku.

"Gimli, omračte elfa," řekl Pipin.

"Cože?!" vykřikl Legolas.

"Udělejte to!" zaječel hobit.

Gimli ho poslechl. Bál se o Smíška. Pokud tím zabrání tomu, aby Smíšek zemřel, klidně to udělá. Vzal topůrko své sekery, rozehnal se s ním a udeřil elfa z boku do hlavy.

Legolas překvapeně zamrkal a svezl se v bezvědomí do trávy.

"Dobře. Ted zlomte jeho luk a šípy," přikazoval dál Pipin a sledoval, jak trpaslík plní jeho pokyny.

Smíšek se stále neodvažoval ani dýchat, aby se nakonec nepodřízl sám o meč, který se mu bolestivě tiskl ke krku

"Vezměte Smíškův batoh. Naskládejte do něj všechno jídlo z vašeho a Legolasova batohu a i oba Legolasovy meče."

Gimli to udělal.

"Přidejte tam i oba vaše měchy s vodou."

Batoh už byl naplněný k prasknutí.

"Výborně. Teď vysypte svůj i Legolasův batoh na zem."

Trpaslík tak provedl a Pipin si prohlédl hromádku na zemi. Nebylo tam nic, co by Legolas mohl použít proti němu. Jen Gimliho krabička s Galadrielinými vlasy, dva papíry s básní a pár dalších drobností.

"Přineste Smíškův batoh sem. Položte ho metr od nás a okamžitě se vraťte zpátky," přikazoval dál Pipin a jeho sevření trochu povolilo.

Gimli vzal Smíškův batoh, dal ho, kam Pipin ukázal a pozadu se vracel zpátky, aby ukázal, že nechce bojovat.

"My teď půjdeme. Vím, že nás budete pronásledovat, ale pamatujte si, že pokud budu muset, doopravdy Smíškovi ublížím. Nevím, jak vám zabránit, abyste nás sledovali, ale tohle by vás mělo zdržet," řekl Pipin a mečem ukázal na bezvědomého Legolase.

"Smíšku. Poslouchej mě," zašeptal do ucha Smíškovi. "Ted tě pustím. Navlékneš si svůj batoh na záda. Celou dobu ke mně budeš otočený čelem. O nic se nepokoušej. Nesnaž se mě porazit, nebo tě zabiju. Vezmeš si batoh a půjdeš pomalu támhle, mezi těmi dvěma borovicemi. Já půjdu za tebou. Pak se vydáme na cestu. Půjdeme tak dlouho, dokud budeme moct. Nesnaž se mi sebrat Prstýnek a všechno bude v pořádku. Ano?"

"Pipe…my? Jak to myslíš?" zakoktal se Smíšek. "Ty mě tady nenecháš?"

"S Legolasem a Gimlim? Ne. Vezmu tě s sebou. Budeš moje záruka, že se elf o nic nepokusí," klidně mu odpověděl Pipin.

Smíšek nemohl uvěřit vlastním uším. Měl být rukojmí svého vlastního bratrance!

"Tak. Teď udělej to, co jsem ti řekl," pobídl ho Pipin a povolil své sevření.

Smíšek si navlékl batoh na záda a pomalu odcházel směrem, který Pipin určil.

Ještě se naposledy ohlédl na Gimliho, který stál uprostřed mýtiny vedle Legolase a díval se za ním.

"Děkuji, Gimli. Za všechno!" rozloučil se a vykročil dřív, než ho Pipin mohl popohnat.

Následující kapitola