Otrok Prstenu - Jezdec

Minas Tirith je zachráněno a Prsten, jak to tak vypadá, zničen. Ale jak se to mohlo stát? Zvlášť, když temnota konečně prozřela...

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola třináctá - Jezdec

"Návrat krále! Do Minas Tirith se vrátil král!" rozléhalo se ulicemi Gondoru. Byla to pravda. Aragorn, právoplatný Isildurův dědic konečně vstoupil do města, které mu dědictvím náleželo. Jakoby to i samo město poznalo a vítalo ho. Bílý strom, přes sto let suchý, znovu obrazil. Mezi lidmi se šířili šeptané zvěsti o Aragornových skutcích. Jen zlomek toho byla pravda. Jisté ale bylo, že zázračně uzdravil statečného hobita, Bílého čaroděje a mocného Elronda, pána Imladris.

Na těch pár hodin po bitvě zmizely všechny rozdíly mezi národy. Elfové pomáhali raněným lidem, uklidňovali vdovy a pohřbívali mrtvé. Lidé se k nim chovali, jako by je znali odjakživa, dávali jim své jídlo a nabízeli jim přístřeší. Válka všechny sjednotila. Nebyl prostor na nějakou hrdost, nebo osobní pohodlí. Museli se spojit.

Den po bitvě byla svolaná velká rada, nová Bílá rada, aby jednala o osudu Středozemě. Byli tam všichni. Dokonce i Sam, protože jeho zásluhy byly nezpochybnitelně největší. Seděli u obrovského stolu, přistaveného na nádvoří pod Bílým stromem Gondoru.

"Co uděláme se Sauronem?" zahájila po spoustě zdvořilostí Galadriel.

To byla závažná otázka. Nikdo se na ní předtím neodvážil zeptat. Euforie nad vítězstvím převládala a nikomu se nechtělo uvažovat o něčem tak zlém, jako byl Sauron.

"Nejdříve musí Prsten zpátky k Frodovi," řekl Aragorn. Spojil špičky prstů a vzniklou stříškou se zadíval na všechny ostatní, sedící u poradního stolu. "Už je orli našli?" zeptal se směrem ke Gandalfovi.

Gandalf sklopil oči a zavrtěl hlavou. "Nevím. Od Gwahira zatím žádné zprávy."

"Ale pokud nezničíme Prsten, Sauron pro nás bude vždy představovat nebezpečí." Poznamenal Eomer.

"Zatím je ale slabý. Většinu své armády poslal na bitvu u Minas Tirith," optimisticky prohlásil Boromir.

Ale Faramir potřásl hlavou. "Ne, bratře. Je silný, silnější než se zdá. Nebyl takový blázen, aby do téhle bitvy poslal celou svou armádu. Tohle byl jen zlomek. Většina skřetů ještě pořád přebývá za hranicemi Mordoru. Můžou na nás kdykoliv zaútočit. Sauron se nevzdá."

"Musíme něco udělat. Vyšleme zvědy, aby hobity našly. Musíme Prsten získat zpátky," bouchl rukou do stolu Elrond.

"Ale nevíme ani přibližně kam šli," odporoval mu Sam.

"Musíme Prsten najít a zničit. To je naše jediná naděje," shrnul Gandalf.

Najednou se ozvalo vzdálené dunění. Frodo vykřikl. Spadl ze židle, svíjel se na zemi a ječel. Po chvíli se uklidnil, ale byl smrtelně bledý a evidentně v bezvědomí. Hluk se pořád stupňoval.

"Něco se děje! Pane…rychle!" objevil se ve dveřích sluha a vzrušeně ukazoval ven. Následovali ho. Vyšli na nádvoří, k Bílému stromu. Odtud byl vidět zdroj hluku - Mordor. Vypadalo to, jako by se celá země, tam daleko u hranic s Mordorem, chvěla. Z Orodruiny, Hory osudu, vytryskla láva. Černá brána se zatřásla a spadla. Země pukla. Pohraniční hory se zhroutily. S ohlušujícím rachotem země popraskala a hory se do ní propadly. Bylo ještě vidět trosky Černé věže, než se i ona rozpadla na prach. Ohnivé oko se zmenšilo až na tenkou čárku a pak zmizelo se strašlivou tlakovou vlnou, která smetla lidi až tady, v Gondoru. Ozvalo se strašlivé, dech beroucí ticho. Skřeti, schovaní v Mordoru ječeli a snažili se uprchnout, ale bylo to marné, země je pohltila. Nakonec, v posledním záblesku, se zhroutila i sama Hora Osudu. Všichni v Minas Tirith to zděšeně sledovali. Lidé i elfové.

Aragorn tam stál s otevřenou pusou a pozoroval zkázu Mordoru. Nikdo nebyl mocen slova. Až na…

"Gandalfe, co se stalo?" zeptal se Sam a zatahal Gandalfa za rukáv.

Gandalf jen mlčky zavrtěl hlavou a několikrát se zakoktal, než mu byl s to odpovědět.

"Nevím, jak se to mohlo stát, ale vypadá to, že Prsten byl zničen."

"Tak a jsme v rejži, Legolasi. Ne že ne," prohlásil Gimli a sedl si na kámen. "Určitě jsme je přešli!"

"To není možné," odpověděl už tradičně Legolas, ale nevypadal zrovna přesvědčeně.

"Tak si to shrňme. Už za nimi jdeme víc než den. Šli jsme i podstatnou část noci a navíc jsme většinu času běželi. Jsme mnohem rychlejší, než nějací dva hobiti. A tady je všude spousta úkrytů. Určitě jsme je přešli."

Legolas s sebou plácl do trávy. "Výborně. Tak co budeme dělat?" zeptal se útočným hlasem.

Gimli se právě chystal kousavě odpovědět, když se ozvalo zavřeštění, které jim zmrazilo krev v žilách. Nazgůl! Oba se přikrčili v děsu a bezhlase sledovali černou siluetu, letící po nebi.

Černý jezdec letěl zpátky do Mordoru. Pořád tomu ještě nemohl uvěřit. Byli poraženi! Jeho pán, vládce Nazgůlů, největší z Devítky, padnul. Po smrti jejich velitele se ještě snažili zvrátit bitvu ve svůj prospěch, ale bylo už pozdě. Jeho sedm společníků uprchlo a vrátilo se do Mordoru. On ale ještě chvíli počkal v Gondoru, kroužil vysoko na obloze a obhlížel bitvu. I přes katastrofu porážky dokázal situaci využít ve svůj prospěch. Konečně věděl, kdo má ony Tři elfské Prsteny. Čaroděj, elfka a půlelf. Bude s nimi lehké pořízení. Jeho pán, Sauron se konečně dozví, kde jsou Prsteny, které mu byly tak dlouho skryty a bude moct ovlivnit jejich nositele. Pak dobro padne. Nastane věk Sauronův. Ted letěl do Mordoru, říct svému Pánovi tu velkou novinu. Nazgůl znovu zaječel a pak strnul. Prsten! Vládnoucí prsten byl blízko. Cítil to. Pak ho najednou uviděl. Uviděl Prsten i jeho nositele. Střemhlav zamířil dolů.

Pipin se Smíškem klopýtali Ithilienem. Bylo skoro poledne. Sice byla tma jako v ranci, ale stejně bylo poznat, že je trochu světleji, než dřív. Pipin si Smíška absolutně nevšímal. Šel o pár kroků pozadu a pohrával si s Prstenem. Touha nasadit si ho byla ještě větší než kdy předtím. Ta trocha soudnosti, která mu ještě zbývala, byla už definitivně pryč. Zatím se dalo mluvit jen o štěstí, že si ho ještě nenasadil. Jednou mu v tom zabránilo nejasné tušení, že 'tohle by Diamanta určitě nechtěla', jednou kořen, zlomyslně natažený přes cestu a jednou Smíšek, který si zřejmě uvědomil nebezpečí a nutil Pipina konverzovat o nakládaných okurkách.

"Pipe?" zeptal se Smíšek a opatrně mu poklepal na rameno.

"Hmm?"

"Tamhle je taková pěkná mýtinka. Nechceš tam zastavit na oběd?" prohlásil Smíšek a ukázal na mýtinu pár kroků od nich.

Pipin na něj vrhl vrcholně podezřívavý pohled, ale nakonec svolil. Přeci jen, už byl také docela hladový. A miláškovi ta chvilka zdržení nemůže uškodit.

Oba hobiti se tedy usadili uprostřed mýtiny, vytáhli si lembas a začali tiše jíst. Pipin přitom ani moc nevnímal, co vlastně jí. Pohazoval si s Prstýnkem a měl nejasné tušení, že se brzy stane něco zlého. Vstal a zadíval se na oblohu. Smíšek se tam podíval také. Úplně nahoře viděl malou, černou tečku. Pták?

Pipin zaklonil hlavu a široce rozevřel oči. Strhl Prsten z řetízku, uchopil ho mezi tři prsty a ukazováček pravé ruky přibližoval do otvoru v Prstenu.

"Pipine! Co to děláš?" vykřikl Smíšek a vstal.

Pipin neodpovídal.

"Nesmíš si ho nasadit! Bojuj proti tomu!" křičel Smíšek a vrhl se k němu.

Pipin se pokusil uhnout, ale byl moc pomalý. Smíšek ho objal a snažil se ho odtáhnout. Pipin se zazmítal, ale pořád nespustil oči z toho něčeho, vysoko na obloze.

Ozvalo se zavřeštění. Smíšek se přikrčil, zaječel a zoufale si tiskl uši. Nazgůl!

Pipin se nepřítomně usmál. Po čele mu stékaly kapičky potu. Vypadalo, to že ještě pořád bojuje. Pak se ozvalo druhé zavřeštění. Pipin si Prsten nasadil. Zmizel.

"Néééé!" vyjekl Smíšek.

To ne!

Podíval se nahoru. Tečka se začala hrozivou rychlostí přibližovat. Bylo jasné, že to je nazgůl. Smíšek se podíval na místo, kde stál Pipina. Najednou cítil, jak do něj něco vrazilo a o pár kroků ustoupil. Tráva se pohnula a podle pokrčených stébel bylo vidět, že neviditelný Pipin kráčí přímo do středu mýtiny. Najednou se zhmotnil. Hlavu mě zakloněnou a Prsten si znovu navlékl na krk.

"Pipe!" vykřikl Smíšek.

Pipin se ani nepohnul. Jen stál, nepřítomně se usmíval a čekal. Smíšek se k němu chtěl rozeběhnout, ale bylo pozdě. Nazgůlovo zakvílení ho přikovalo k zemi. Byl tady! Černý jezdec se snesl na zem a na své létající stvůře dosedl kousek od Pipina. Vřes v jeho blízkosti okamžitě seschnul a zkroutil se. Nazgůl ještě jednou zavřeštěl a zaryl drápy do země. Smíšek viděl, jak se Černý jezdec prázdným otvorem v černé kápi dívá na Pipina. Pomalu sesedl. Ozvala se dutá rána, když dopadl na zem a od jeho okovaných, špičatých bod se rozlétly úlomky kamínků a prachu. Smíšek byl úplně přikovaný strachem. Nemohl se ani pohnout a jen v podřepu sledoval scénu před sebou. Pipin se nepřestával usmívat, ale jeho výraz teď byl křečovitý. Po tvář mu stékaly potůčky potu. Smíšek slyšel Jezdcův sípavý, mrtvolný dech, když začal pomalu kráčet k Pipinovi.

Následující kapitola