Otrok Prstenu - Bitva o Edoras

Jsme v půlce celého příběhu a konečně nadešel čas na pořádnou bitvu. Na bitvu o Edoras. Vyhrají lidé a elfové nebo zvítězí skřeti a temné síly? Rohirové mají výborného spojence, ale na druhou stranu, Edoras je mnohem hůře uhájitelný než Helmův žleb... a co Aragorn a Boromir? Dorazí včas?

Legolas se mezitím rozhodne Pipina za každou cenu dopadnout. Pomůže mu v tom Pipinova vlastní hloupost. Ale když se to vezme kolem a kolem... opět končím, dle Jeremiášovy terminologie, cliffhangerem, tak mě nekousněte.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola devátá - Bitva o Edoras

"Připravte se na útok! Všichni bojeschopní muži na hradby! Ženy a děti ať se schovají ve Zlaté síni!" dal vyhlásit Theoden. "Pro tebe to platí také, Eowyn!" dodal jedním dechem a zastavil Eowyn, která se nenápadně plížila k hradbám. "Potřebuji, aby na naše ženy a děti někdo dohlížel, nesmí vzniknout panika."

Eowyn neochotně svolila a vrátila se zpátky. Meč si však nechala.

Theoden se s Eomerovou pomocí pustil do příprav na bitvu. Věděl, že jsou ve špatné pozici, Edoras byl více méně ze dřeva a byl těžko uhájitelný, ale neměli čas přesouvat se nikam jinam, protože na obzoru už bylo vidět první skřety. Ještě nezačalo ani svítat. Do východu slunce zbývaly dvě hodiny. Byla tma jak v pytli a to všeobecný strach ještě víc podněcovalo. Strach. Ano, to bylo to správné slovo. Všude byl cítit strach. A Theoden se ani nedivil. Neměli šanci ubránit se. Mohli jen umřít dřív, nebo později. Vděčně se podíval na Eomera, který stál vedle něj a organizoval obranu. Věděl, že Eomer bude mezi posledními padlými. Byl to doopravdový válečník. A zabil už spoustu skřetů.

"Už jdou!" ozval se vyděšený výkřik a poslední muži dobíhali na hradby a připravovali si střely do kuší.

Pohled na moře černých, potrhaných korouhví a znetvořených tváří jim však vyrazil dech. Bylo jich tak strašlivě moc! Příliš mnoho skřetů na příliš málo bojeschopných mužů.

"Jdem, jdem, jdem. Už jdem. Jdem, jdem!" nesl se hrozivý pokřik a zvuk sílil, jak se vojsko přibližovalo.

Theoden cítil všepřítomný strach. Muži k němu obraceli vyděšené tváře. Věděl, že jim musí něco říct. Krátký, úderný proslov, aby jim dal naději. Vystoupal na hlásnou věž a podíval se na vojáky pod sebou. Pozvedl meč.

"Vzhůru! Jen vzhůru do bitvy jezdci Theodenovi! Kopí se budou třást! Štíty budou praskat! Den mečů! Den rudý! Než slunko vstane! Bojujte! Bojujte až do zkázy a do zániku světa!" "Smrt!" vykřikl ze všech sil a zatočil mečem nad hlavou.

"Smrt!" opakoval Eomer, jeho kůň se vzepjal a zahrabal ve vzduchu kopyty.

"Smrt!" ozvalo se jednohlasně od vojáků. "Smrt! Smrt!"

Theoden zalapal po dechu. Povedlo se mu to. Muži se už nebáli. Byli odhodláni bojovat až do konce světa.

"Smrt!"

Bitva začala.

První nápor se Rohanským podařilo odrazit jen díky Eomerově vytrvalosti. Bez ustání projížděl na svém koni po hradbách tam a zpět a povzbuzoval zkrvavené vojáky. Útok byl strašný. Vypadalo to, že skřetů vůbec neubývá. Sotva se obráncům podařilo odháknout jeden žebřík a shodit ho na skřety pod hradbami, hned se na jeho místě objevili tři další. Nejeden voják padl právě při tomhle prvním, nejzuřivějším útoku.

"Zůstaňte na svých místech. Střílejte!" vykřikl Eomer, sám si vzal jednu kuši, pečlivě zamířil a vystřelil. Šíp se prohnal lebkou prvního skřeta, který lezl po žebříku, ale protože byl vystřelený opravdu silně, plynule pokračoval dál a zabil ještě dva skřety pod ním.

Na jejich místě se okamžitě objevili další. Stovky a stovky skřetů. Boj zuřil na všech hradbách. Muži sekali a sami padali pod ostřím černých mečů. Stříleli a byli sami zasaženi. Umírali.

Theoden věděl, že je konec. Jak dlouho se ještě vydrží bránit? Půl hodiny? Čtvrt? Jeho poslední myšlenka byla na Eowyn. Na jeho statečnou neteř. Věděl, že ona bude poslední bojovník. Nevzdá se. Až padne i její bratr, ona probodne skřeta, který ho zabil a sama se postaví na zoufalou obranu.

Pak se králi Theodenovi před očima rozprostřela tma.

Ale poté se v té hluboké tmě objevil paprsek světla.

Byl úsvit.

Úsvit nového dne.

Sluneční paprsky se přehouply přes obzor a rozlily svou zář po kraji. A v ní, spatřili Eorlovci jinou armádu. Stříbrnou a krásnou.

Galadriel konečně dorazila.

Elfové zaútočili na skřety zezadu a sevřeli je do kleští mezi Edoras a vlastní, neústupné řady. Jasný zvuk bílých rohů na okamžik zmrazil srdce nepřátel. Skřeti se zděšeně přikrčili. Ozval se děsivý výkřik, když si skřeti konečně uvědomili, co se děje a obrátili se, aby čelili elfí jízdě. První řady skřetů postříleli elfí šípy ještě dřív, než k nim dorazila jízda. Byl slyšet třeskot zbraní.

Skřeti pochopili co se děje a rozdělili se. Jedna polovina se snažila ubránit elfům a ta druhá polovina se zvýšeným úsilím útočila na Edoras. Na pár minut to vypadalo, že skřeti budou poraženi. Na jednom křídle se dokonce elfům s pomocí Galadrieliných kouzel podařilo probít se až k branám Edorasu a byli vpuštěni dovnitř, aby Rohanským pomohli. Pak se to ale strašlivě zvrtlo.

Sam seděl na koni před Gandalfem a vyděšeně sledoval, jak Gandalf mečem kosí skřety okolo. Raději by zůstal někde jinde, daleko od bitvy, ale Gandalf měl pravdu, když mu řekl, že nejbezpečnější to bude u něj. Také se bál o Froda. Ale Frodo jel s Galadriel a s ní mu opravdu žádné nebezpečí nehrozilo. Sam se ohlédl a tvář se mu zkřivila hrůzou.

"Gandalfe! Podívejte!" zatahal čaroděje za rukáv.

Gandalf něco zavrčel, odrazil posledního skřeta a ohlédl se. Uvědomil si, co se stalo. Vůbec nevyhrávali, naopak, spadli do pasti.

Zoufale poslal výstražné poselství myšlenkami ke Galadriel.

Zezadu se totiž blížilo jiné vojsko, vojsko zlobrů, a zcela nepozorovaně obklíčilo elfy.

Byla to past. I když Gandalf nepředpokládal, že zamýšlená. Spíš tak trochu vyplynula ze souvislostí. Zlobři totiž šli pomaleji než skřeti a tudíž bylo jasné, že musí přijít později. Proč si to jen neuvědomil?

"ÁÁÁÁÁÁ!" vykřikl Sam a vyděšeně vší silou kopl před sebe.

Právě včas. Nakopl skřeta, který se k nim s mečem ruce blížil a přivedl tak Gandalfa zpět do přítomnosti. Gandalf mečem srazil další tři skřety a pohledem zoufale vyhledával Galadriel. Neviděl ji.

"Obraťte se! Rychle! Nepřítel na nás útočí zezadu!" rozlehl se plání čísi pronikavý hlas.

Elrond proběhl kolem Gandalfa a v běhu svolával elfy k sobě. Konečně se k němu obrátili. Elfů se zmocnil při pohledu na obrovské zlobry strach. Pak se jim ale v tvářích usadila obvyklá chladná nenávist a netečnost. Gandalf věděl, že tady žádná kouzla nepomohou. Riskovali by, že ublíží vlastním vojákům. Tady pomůže jedině štěstí.

Elfové se sešikovali a jízda se rozjela proti zlobrům. Gandalf věděl, že je to zoufalé. Ani nejsilněji vystřelený šíp nedokázal propíchnout zlobří kůži. A zlobři se jejich chabými pokusy ještě víc rozzuřili. Bezhlavě dupali po elfech a smetávali vše živé. Jízda se o ně rozbila jak potůček o skálu.

"Miřte na oči!" zvolal Gandalf. Napřáhl hůl, vyčaroval paprsek bílého světla a vyslal ho proti zlobrům. Zlobři se na chvíli zastavili, zaclonili si oči a vypadalo to, že jsou jasným svitem doopravdy vyvedeni z míry. Přeci jen, žili v jeskyních a stálé tmě, denní světlo nesnášeli. Sem, do přímého slunečního svitu je vyhnala jen Sauronova nečistá kouzla. Gandalfovo čarování je vyvedlo z míry, ale jejich zlá povaha převládla a zlobři se dali do boje ještě krvelačněji, než dřív.

"Jsem Haldir a přináším vzkaz od Galadriel, paní Lorienu, Elronda z Roklinky a Círdana, stavitele lodí. Elfové a lidé bývali spojenci. Bojovali a umírali jsme společně. Přicházíme dodržet spojenecký slib," pronesl Haldir, velitel elfů, kterým se podařilo proniknout za bránu Edorasu k Theodenovi.

Theoden se usmál, potřásl si s mírně rozpačitým Haldirem rukou. Takovou pomoc vůbec nečekal. Nepředpokládal, že by elfové vyjeli do bitvy a splnili dávné sliby. Myslel, že jsou sami.

Elfové se okamžitě rozestavěli na hradby po bok Rohanských mužů a začali jim pomáhat s obranou. Vypadalo to dobře. Elfové zaútočili na skřety právě včas, aby se Rohanští měli čas trochu vzpamatovat. Teď ale opět museli bojovat ze všech sil. Skřeti totiž útočili zběsileji, než dřív, uviděli svou naději. Ostatně, viděli ji všichni. Theoden, bojující na cimbuří, Eomer, projíždějící kolem a povzbuzující vojáky, Haldir, dovedně střílející na skřety a Eowyn, vykukující malým okénkem ven ze Zlaté síně. Byla to totiž velice těžko přehlédnutelná naděje. Armádu zlobrů prostě nemůžete přehlédnout.

Bylo to doopravdy hodně zlé. Od příchodu elfů uplynulo přes tři hodiny. Skřeti vyhrávali. Theoden byl raněn, zasáhl ho šíp do břicha. Haldir byl mrtvý. Zezadu ho zbaběle propíchl jakýsi skřet, se znamením bílé ruky na čele. Elrond byl zraněný, skřet ho sekl do nohy. Círdan byl v obklíčení. Sám jen s dalšími pěti elfy bojoval proti třicítce skřetů, kteří je odtrhli od hlavní armády a zatlačili do kouta. Jeden po druhém umírali. Za chvíli už zůstali jen Círdan, jeden celkem nezraněný elf a druhý s useknutou rukou. Všichni ostatní byli mrtví. Galadriel, Gandalf a Frodo byli celkem nezranění, ale Sama škrábl jeden šíp ošklivě do tváře. Věděli, že tohle moc dlouho nevydrží. Nepotrvá dlouho a všichni zemřou. Najednou se ozval strašný, mrtvolný zvuk. Zvuk trubek. Rozhostilo se ticho. Elfové si zakrývali uši a skřeti se kroutili strachem před tou strašlivou fanfárou. Trubky se blížily, ale nikoho nebylo vidět. Pak se na kopci nad Edorasem objevily dvě postavy. Gandalf se usmál, poznal, kdo to je. Aragorn a Boromir.

"Boj!" vykřikl Aragorn a rozeběhl se s napřaženým mečem po svahu dolů. Za ním běžel Boromir pak se náhle zjevila zelená armáda mrtvých a pustila se do boje.

Zakrátko bylo po všem. Nepřátelé neměli šanci. Mrtví se nedali zabít, necítili bolest a neznali únavu. Během půl hodiny na pláni před Edorasem nezůstal jediný živý skřet nebo zlobr. Na citadelu se sneslo ticho.

Zvítězili!

Smíšek toho moc nenaspal. Celou noc si znovu a znovu přehrával svůj rozhovor s Pipinem a přemýšlel, jestli udělal správnou věc. Pravděpodobně ne, ale on už prostě nemohl nechat svého bratrance trpět. Pořád si také představoval všechny možné scénáře toho, až Legolas ráno zjistí, že je Pipin pryč. Co udělá? Požene se za ním? Nechá ho jít? Bude jeho, Smíška, vyslýchat?

Začalo svítat. Smíšek se odplazil pod svojí deku. Nemohl riskovat, že ho Legolas, který měl hlídku, pozná a uvědomí si, že Pipina pustil. Schoulil se pod svou deku a snažil se usnout.

Vzbudil ho vzteklý Legolasův výkřik.

"Půlčík je pryč!" Legolas stál na nohou a třásl Gimlim, který se jen neochotně hrabal zpod své přikrývky.

"Ale to není možné…," zamumlal uklidňujícím tonem.

"Je pryč! Utekl! Jak se to mohlo stát?!" Legolas přeběhl ke stromu a hledal jakékoliv známky toho, jak se Pipinovi podařilo uprchnout.

Smíšek si v duchu blahopřál, že ho napadlo schovat přeřezané provazy pod kámen kousek od stromu. Legolas tak neměl žádnou stopu.

"A jsi si jistý, že jsi ho svázal dobře?" zeptal se zaujatě Gimli a díval se mu přes rameno na důlek u stromu, který zcela nezpochybnitelně svědčil o tom, že tam ještě před chvílí ležel hobit.

"Ano," odsekl Legolas. "Dal jsem si záležet. Jsem si jistý, že se v žádném případě nemohl osvobodit sám."

"A kdy utekl?" přerušil ho rychle Smíšek dřív, než Legolas stihnul rozvinout hypotézu o tom, že někdo musel Pipinovi pomoct.

"Před chvílí. Jsem si jistý, že před hodinou tam ještě byl, viděl jsem, jak tam spí," odpověděl Legolas.

"Co uděláme?" zeptal se Gimli a široce zívl.

"Musíme ho znovu chytit. Nesmíme dovolit, aby se Prsten ztratil!" prohlásil Legolas, vrátil se na tábořiště a začal si skládat věci do batohu. "Pospěšte! Nemůže být daleko."

"Ale nevíme, kam šel. Může být kdekoliv, není v našich silách prohledat celé okolí," namítl logicky Gimli. To byla pravda. Nikdo z nich přeci nemohl vědět, kam se Pipin vydal. A ještě ke všemu, byl hobit. Uměl chodit velice potichu a schovat se tak, aby ho nikdy nikdo nenašel. Nemají ho šanci dostihnout, pokud nepůjdou najisto.

"Ale víme," odvětil klidně Legolas a hodil Smíškovi jeho přikrývku, aby si ji sbalil. "Jde do Mordoru."

"Jak to můžete vědět tak jistě?" vypískl Smíšek a žaludek se mu stáhl. Nepochyboval, že přesně tam Pipin šel. A věděl proč.

"Je ovládnutý Prstenem a Prsten se chce vrátit k Sauronovi. Určitě Peregrina dovede do Mordoru. Možná si hobit bude myslet, že jde někam jinam, pryč, ale pořád se bude přibližovat k Mordoru. Takže stačí, když půjdeme nejkratším směrem k Mordoru a budeme se dobře dívat. Musíme na něj narazit."

Legolas to očividně přestával mít v hlavě v pořádku. Tahle hypotéza byla šílená. Chtěl najít jednoho, malého půlčíka v téhle obrovitánské zemi plné stromů, jeskyň a úkrytů. Očividně ho začínala dohánět jakási posedlost. Ale bohužel měl ve svých úvahách naprostou pravdu. Možná to ale bylo tím, že prostě tak nějak cítil, kde Prsten a tedy i Pipin je.

Smíšek se otřásl, když slyšel, jak Legolas Pipina pojmenoval celým jménem. Peregrin. V Legolasově podání to znělo chladně a nepřátelsky. Najednou vůbec nepochyboval, že udělal dobře, když Pipina pustil.

Pipin kráčel dál a dál. Už byl večer. Šel kus noci a celý den a už byl pořádně unavený. Ani nevěděl, kam jde. Šel tam, kam ho nohy nesly, jen aby byl co nejdál od Legolase a všech, co chtěli jeho miláčkovi ublížit. Cítil váhu Prstenu čím dál tím víc, ale ta váha ho uklidňovala. Měl pocit, že je vše jak má být. V nejlepším pořádku. Většinu času přemýšlel o Diamantě. Prsten mu předkládal vidiny Diamanty. Líbala ho, říkala mu, že ho miluje, byla v bílých, svatebních šatech a právě si ho brala….

Nasaď si mě. Nasaď si mě a tohle všechno můžeš mít. Nasaď si mě a získej ji. Bude tě milovat, bude tě zbožňovat, bude tě obdivovat. Nasaď si mě a získej její lásku.

Pipin vytáhl Prsten a zamyšleně se na něj podíval. Má to udělat? Má si ho nasadit? Bylo to bezpochyby lákavé, ale… pořád ještě někde hluboko uvnitř v něm zůstal zdravý hobití rozum.

Pomalu si Prsten zastrčil zpátky za košili. Nemohl to udělat, nemohl si ho nasadit. Věděl, co by se stalo.

Prsten zasténal. Byl tak blízko, tak blízko! Ještě chvíli a ten hloupý hobit by si ho nasadil. Nevěděl, co se pokazilo. Ale to nevadí, stejně ho dřív nebo později přesvědčí a úplně ovládne.

Pipin se rozhlédl kolem. Byla tma. Utábořil se pod jedním stromem a vytáhl si deku. Zachumlal se do ní až po uši a pohroužil se do neklidného spánku.

"Legolasi, musíme zastavit, on to nevydrží!" zoufale vykřikl Gimli a ukázal na Smíška.

Bylo pozdě v noci, ale oni šli pořád dál. Smíška opět začala bolet hlava. Klopýtal přes kořeny a motal se sem a tam. Už neměl ani sílu podpořit Gimliho žádost.

Legolas se na něj ohlédl a usmál se. "Ano, máš pravdu. Musíme tady zastavit a prospat se. A stejně, teď toho moc neuvidíme a mohli bychom ho přejít."

Gimli ho vděčně poplácal po rameni, kam až nejvýš dosáhl a stáhl Smíškovi ze zad batoh. Smíšek se zhroutil na zem, tak jak byl, a okamžitě usnul.

Probudil se, když s ním Legolas jemně zatřásl. "Vstávej, musíme jít. Tvůj bratranec už nemůže být daleko."

Smíšek si promnul oči a hladově se zakousl do oplatky lembasu, kterou mu Gimli podával. Už ho hlava nebolela a bylo mu mnohem líp. Během ani ne půl hodiny vyrazili na cestu.

Pipin vyrazil časně ráno. Snědl trochu lembasu, který mu Smíšek zabalil do batohu a dal se znovu na cestu. V poledne se zastavil na oběd na malé mýtince, porostlé nízkými keři. Sedl si na padlý kmen a vděčně si natáhl nohy. Nepřiznal by to, ale už byl docela unavený. Přeci jen, byl hobit a nebyl na takové pochody zvyklý. Automaticky si zajel rukou ke krku a pohladil Prsten. Napil se ze svého vaku a začal se hrabat v batohu, aby našel lembas. Samozřejmě, byl až úplně dole, ale přitom nahmátl ještě něco. Svou dýmku a pytlík dýmkového koření. Najednou dostal strašnou chuť zakouřit si. Bylo to už pěkně dlouho, kdy naposledy ochutnal Starého Tobyho. Snědl tedy lembas, hodil si batoh zpátky na záda, ale zase si pohodlně sedl a zapálil si. Spokojeně zabafal. Bylo to báječné! Vyfukoval kouřové kroužky a vůbec si neuvědomoval, že kouř stoupá vzhůru v pravidelných spirálkách a je vidět už zdálky. Uvědomil si to, až když se podíval na oblohu. Zakuckal se a rychle dýmku uhasil. Ale bylo už pozdě.

"Tamhle! Legolasi, co vidí tvé elfské oči?" zeptal se Gimli a ukazoval na východ.

Smíšek zamžoural tím směrem, ale vůbec nic neviděl. Co tím Gimli myslel?

"Kouř!" zaclonil si Legolas oči rukou před sluncem a projížděl krajinu na východě. "Úzký proužek dýmu. Jako by někdo vařil, nebo…," ostře se podíval na Smíška, "…kouřil."

Smíšek zalapal po dechu. Ne to ne! Přece nemohl být Pipin tak hloupý a začít kouřit?!

"Rychle!" vykřikl Legolas a rozeběhl se tím směrem.

Pipin se postavil. Slyšel výkřiky. Podíval se na západ, ke směru, odkud vycházely. A pak to uviděl. Legolas!

Rychle se skrčil, ale bylo pozdě. Legolas ho uviděl. Vytáhl luk, založil do tětivy šíp a namířil na něj. Ale nestřílel, zřejmě ho chtěl raději zajmout. Pipin se zoufale rozhlédl kolem sebe. Utéct nemohl. Zůstat také ne. Mohl se schovat. Lorienský plášt by ho asi nějakou chvíli uchránil, ale moc dlouho ne. Legolas byl elf a měl neuvěřitelně dobrý sluch. Našel by ho podle dechu. Pak se za Legolasem objevily další dvě menší postavy. Gimli a Smíšek. Pipin dostal nápad. Rychle se skrčil do křoví a přehodil přes sebe plášť. Měl šanci. Měl jednu malou, mizivou šanci. Věděl, že na chvíli ho jeho plášť ochrání. A on potřeboval právě tu chviličku. Ale ta šance byla doopravdy malá. A následky, kdyby se to nepovedlo, strašlivé. Ale co měl dělat? Přikrčil se a čekal.

Smíšek doběhl na mýtinu pár vteřin po Legolasovi. Snažil se potlačit zoufalý výkřik. Ne, takhle to nemělo skončit! Zoufale se rozhlížel kolem sebe, aby Pipa našel. Ale nikde ho neviděl. Kde jenom mohl být? Pak koutkem oka zachytil jakýsi pohyb a chtěl se otočit, ale něco mu v tom zabránilo. Zoufale se zazmítal.

Následující kapitola