Otrok Prstenu - Zoufalství a naděje

Sauron útočí na Minas Tirith a jeho útok je strašný. Rohanští se rychle přesunují Gonodru na pomoc a chystají se zapojit do bitvy. Ale nepřátel je zkrátka příliš mnoho. Na druhou stranu, v každé tmě je kousíček světla. Můra donesla Gwahirovi Gandalfovo poselství a je možné, že orli ještě všechno zachrání. Pipin se na okamžik oprostí od moci Prstenu a lituje svých skutků. Doopravdy lituje.

(Autorem obrázku je Jeremiáš)

---

Předchozí kapitola

Kapitola jedenáctá - Zoufalství a naděje

Gwahir si vyslechl poselství. Můra se konečně vzpamatovala natolik, aby mohla letět dál a teď skoro polomrtvá sdělovala Gwahirovi to, co jí uložil Gandalf. Pán orlů se zamyslel. Má vyslat své orly, aby pátrali někde mezi Raurskými vodopády a Ithilienem po dvou půlčících. Dobrá. Za hodinu už vyletělo prvních pět orlů, aby splnilo Gandalfovu žádost.

"Grimbolde, kolik?" zeptal se Theoden, zatímco na koni projížděl plání před Edorasem, kde tábořili jezdci.

"Asi 700 mužů ze západních úvalů!" odpověděl Grimbold.

"Z bažin nás přišlo dalších pět set, králi Theodene!" ozval se další hlas.

"Kde jsou jezdci od Sněžné?" zeptal se Theoden.

"Za chvíli by měli dorazit. Je jich asi tisíc," vykřikl někdo a opravdu. Bylo vidět, jak z hor sestupuje obrovské vojsko.

"Patnáct tisíc kopí. I s elfy," prohlásil Theoden. "To je víc, než jsem doufal. A za tak krátkou dobu!"

"Všechny povzbudilo vítězství u Edorasu. Ukázalo se, že Mordor není neporazitelný," zhodnotil Aragorn.

"Ale k čemu nám to je? I kdybychom skřety u Gondoru porazili, Saurona neporazíme, pokud nebude Prsten zničen. A my ani nevíme, kde teď je," namítl Gandalf.

Byla to pravda.

Do půlnoci nicméně přišlo ještě dalších tisíc jezdců.

"Eowyn, musíš tady zůstat. Kdybychom padli, zdědíš můj trůn. Lid tě bude poslouchat. Zanechal jsem pokyny. Lidé budou místo mě poslouchat tebe. Zaujmi můj stolec ve Zlaté síni. Kéž dlouho uhájíš Edoras, dopadne-li bitva špatně," řekl Theoden a obrátil se k Eowyn.

"Jakou další povinnost mi udělíš. Můj pane?" zeptala se Eowyn nevýrazně.

"Povinnost, ne…" prohlásil Theoden, ale byl přerušen.

"Můj pane. Paní Galadriel říká, že nemůžeme dále čekat," přerušil ho pronikavý hlásek. Sam.

Theoden se rozloučil s Eowyn a vrátil se ke Galadriel a ostatním.

"Mistře půlčíku," vyzvala hobita Eowyn a sklonila se k němu. "Řekni mi. Proč jedeš do bitvy?"

"Ale má paní," mávl rukou Sam. "Vím, co chcete říct. Proč mně tam jet dovolí a vám ne? Věřte mi, že já bych s vámi rád měnil, ale nemůžu. Slíbil jsem panu Frodovi, že ho budu provázet kamkoliv a svůj slib také splním."

"A proč jede Frodo? Nebyl snad zraněný?" dotírala na něj dál Eowyn.

"On musí. Pokud orli najdou Smíška s Pipinem a přinesou je i s Prstenem ke Gandalfovi, Frodo musí být u toho, aby si Prsten mohl převzít a okamžitě vyrazit na cestu. Musí ho zničit."

"Dobrá. Ale…," nedořekla Eowyn.

"Poslouchejte mě. Jsem jen obyčejný zahradník a nemám co mluvit do velkých věcí velkých lidí, ale myslím, že váš strýc má pravdu. Pokud by se něco stalo, musíte zůstat tady a bránit Rohan. Vím, že to je pro vás těžké, ale považte. Co budete v bitvě? Jen jeden jezdec z mnoha. Nic na vás nezáleží, nic nedokážete. Ale co budete tady? Vládkyně Rohanu. Kdyby Rohan napadli skřeti, není nikdo povolanější než vy, aby ho ubránil. Proč také myslíte, že král svěřil ten úkol vám, a ne svým rádcům?" přerušil ji Sam.

Ozval se zvuk trubek.

"Promiňte. Musím běžet," omluvil se Sam a rychle odcupital pryč.

Eowyn se za ním ještě dlouho dívala. Půlčík jí otevřel oči. Měl pravdu. Dostala úkol a ten musí splnit, co nejlépe to půjde. Nemá smysl, aby jezdila do bitvy. Užitečnější bude, když zůstane a bude hlídat zem.

Dlouho tam tak stála. Bledá, nehybná, ale odhodlaná.

"Vytvoříme průchod mezi Rohanem a Gondorem. Jezdci do něj budou vjíždět postupně, ve trojstupech," oznámila Galadriel Theodenovi. Theoden, Aragorn, Boromir, ona, Elrond, Gandalf a oba hobiti stáli kousek od Edorasu, na malém návrší.

Gandalf, Elrond a Galadriel přistoupili k sobě. Chtěli využít sílu Tří prstenů, aby otevřeli průchod. Bylo to velice riskantní, protože tak odhalí Sauronovi, kdo tyto tři Prsteny má, ale nedalo se nic dělat. Tohle byla jediná naděje.

Galadriel si odhrnula rukáv a ukázala na svém prsteníčku první prsten. Nenyu. Prsten vody. Prsten z mitrilu, se vsazeným diamantem.

Elrond natáhl levou ruku a druhý prsten. Vilyu. Prsten vzduchu. Prsten ze zlata, s modrým safírem.

Gandalf přidal i svůj prsten. Naryu. Prsten ohně. Byl ze stříbra s červeným rubínem.

To bylo poprvé, po stovkách tisících let, kdy byly všechny tři prsteny společně. Galadriel začala zpívat. Po chvíli se k ní přidal Elrond a nakonec Gandalf. Z prstenů vyšlehl jasný záblesk světla a vykreslil ve vzduchu bránu. Obrovskou bránu, stojící na vrcholu kopečku a jemně poblikávající.

"Hotovo. Můžete projíždět," řekla Galadriel.

Rohanští jezdci se seřadili, ale zmocnil se jich neklid. Kam ty dveře vedou? Nejsou to nějaká elfí kouzla, která z vás, pokud bránou projdete, udělají navždy otroka?

Aragorn cítil ten strach ve vzduchu.

"Půjdu první!" prohlásil. Otočil svého koně k bráně a lehce jí projel. Nezůstalo po něm ani stopy.

Rohanští se nicméně uklidnili. Když tím projel i gondorský král, nemůže to přece být nic nebezpečného. Postupně začali procházet branou. Jako poslední projela i Galadriel s Frodem, Elrond, a Gandalf se Samem. Sotva i Gandalf zmizel za branou, kouzlo přestalo působit a brána zmizela.

Sam se rozhlédl kolem sebe. Už bylo ráno. Přesouvání tak obrovské armády jim zabralo celou noc. Celá armáda byla shromážděná na úbočí nad Minas Tirith. Viděli, jak je město obklíčené jinou, černou a mnohem větší armádou. Skřeti zahájili útok už před několika hodinami. Rohanští jezdci se seřadili a čekali na povel k útoku. Aragorn před ně předjel.

Takže před branami Minas Tirith se rozhodne o osudu světa," zašeptal Theoden.

Měl pravdu.

"Pozor!" vykřikl Faramir a uhnul před kamenem, vystřeleným z katapultu. Bitva zuřila už asi hodinu.

Armáda skřetů se k Minas Tirith přesunula v noci a zaútočila ještě před svítáním. Naštěstí se Faramirovi podařilo jakž takž uspořádat obranu, takže první útok odrazili, ale stejně. Mohli mít menší ztráty. Denethor, jeho otec, naprosto ignoroval veškeré zprávy velitelů, že skřeti překročili řeku, že dobyli Osgiliath a že Černí jezdci přepadli posádku Intristu a celou ji pobyli. Denethor tomu odmítal uvěřit. Jediné o co se zajímal, bylo, kde je Boromir. Když už byla situace neudržitelná a hrozilo, že pokud Faramir nic neudělá, skřeti ovládnou celý Gondor, vymyslel lest. Zfalšoval dopis od Boromira a napsal, že si Boromir přeje setkat se svým otcem v Roklince. Denethor se s ním, Faramirem, ani nerozloučil a okamžitě se svým doprovodem odjel do Roklinky. Tím pádem měl Faramir volné ruce. Zorganizoval obranu, posílil hlídky a očekával útok. Druhý den od Denethorova odjezdu přijeli zvědové s tím, že od východu postupuje armáda skřetů a zvláštních lidí na olifantech. Dnes armáda dorazila až sem a započala útok. Faramir schoval ženy a děti do skrýší v horách a všechny ostatní bojeschopné muže nechal v citadele bránit Gondor. Sám bojoval, kde zrovna bylo potřeba. Povzbuzoval obránce a zabíjel skřety. Vypadalo to, že má neuvěřitelné štěstí. Zatím na sobě neměl ani škrábanec a přitom pobil rovných dvacet skřetů.

Ale útočníků neubývalo. Po prvním, neúspěšném útoku začali skřeti odstřelovat Minas Tirith katapulty. Katapulty byly obrovské. Každý jeden museli obsluhovat minimálně dva zlobři a stejně měli co dělat, aby bloky kamenů naložili na lžíce katapultů. Ale střely byly smrtící. Bílé město nebylo na takový útok připravené. Pod zásahem padaly celé ulice a věže. Pod sutinami zahynulo celkem víc lidí, než kolik jich skřeti pobili. Ale Gondorští se nedali. Trosky pobořeného města, bílé bloky kamenů, ještě před chvílí věží a ulic, vrhali svými katapulty zpět na skřety. Skřeti před tím ani neuhýbali. Prostě se jich stovka nechala zavalit obrovským, bílým blokem kamene. Měli zakázáno uhnout. V tom množství na pár mrtvých nezáleželo. Pak skřeti nasadili další zbraň - věže. Šlo o obrovské, opancéřované věže, které tlačili zlobři a které byly plné skřetů. Stačilo, když se taková věž dostala k hradbám, pak obludy uvnitř spustili lávku a dostali se pohodlně přes hradby.

"Miřte na zlobry!" vykřikl Faramir a sám střílel z luku na zlobra, který tlačil jednu takovou věž kousek od něj.

Porážka byla blízko. Faramir si v duchu nadával, proč nezapálil majáky dřív. Theoden jim mohl přijet na pomoc a všechno mohlo být dobré.

Uhnul před jedním skřetem a sekl ho do břicha. Ani nezjišťoval, jestli je mrtvý a rozeběhl se napravo, kde skřeti pobořili část hradeb a teď se hrnuli dovnitř jak velká voda.

"Ííííííghííííí" ozval se strašlivý jek.

Nazgůlové.

Muži si zakrývali uši a hroutili se děsem. Černí jezdci ve vzduchu! Devítka přišla.

Útok nazgůlů byl strašný. Smetávali vojáky a drtili je.

Faramir zabil dalšího skřeta a vyběhl na hradby. Zdálo se mu, že vidí něco zvláštního. Ano!

"Pomoc! Pomoc je tu!" vykřikl. "Vydržte! Theoden nám přijel na pomoc!"

Nemohlo být pochyb. Za skřety stála druhá armáda. Rohanští.

Naděje přišla.

Legolas se probudil až večer.

"Co se stalo?" zeptal se mírně zmateně a třel si bouli na hlavě. Pomalu si začínal rozpomínat. "Ty jsi mě praštil!" pronesl nakonec ublíženě a vstal.

"Musel jsem. Jinak by Smíšek zemřel," bránil se Gimli.

"Kde je vůbec?" zeptal se Legolas po chvíli.

"Pipin ho vzal s sebou. Odešli."

"Musíme jít za nimi. Rychle!" vzpamatoval se elf okamžitě. "Kde je můj luk?" rozhlížel se zmateně kolem sebe.

Gimli mu tedy musel vyprávět všechno, co se stalo, když byl Legolas v bezvědomí. Legolas zuřil, ale nakonec se nechal přesvědčit, aby se na pronásledování vydali až ráno. Natáhli se do trávy a oba usnuli.

Smíšek se otočil k Pipinovi a natáhl ruce. Pipin okamžitě o krok ustoupil, ale hned se zase uklidnil.

"Co je?"

"Ty mě nesvážeš?" zeptal se Smíšek. Divil se, že to Pipin doteď neudělal. Nechtěl se ale nechat svázat násilím jako minule, tak se sám nabídl. Ostatně, už byl zraněný dost.

Pipin vypadal, že se zamyslel. Pak se široce usmál a vytáhl kapesník. "Ne, myslím, že ne. Zatím. Na, tady máš kapesník, teče ti po tváři krev."

Smíšek nevěděl, čím má být překvapený víc. Jestli Pipinovým milosrdenstvím, nebo skutečností, že má dva kapesníky.

"Tak… díky," zamumlal.

Pak se rozhlédl kolem. Stáli na kopečku, pod statnými duby. Ale Smíšek si najednou uvědomil něco velice zvláštního. Bylo světlo. Celou cestu, už od Raurských vodopádů, totiž bylo trvale zataženo. Posledních pár dní bylo velice těžké odlišit, kdy končí den a začíná noc. Ale teď… Skrz ošklivé, černé mraky proniklo slunce a osvítilo právě ten malý kopeček, na kterém stáli. Smíškovi okamžitě poskočilo srdce, Cítil, že je to znamení něčeho dobrého. Kouzlo na chvíli pominulo. Pipin stál naprosto bez hnutí. Hlavu měl skloněnou a hnědé kadeře se mu koupaly v nenadálém světle. Najednou si Smíšek uvědomil, že Pipin pláče.

"Pipe…," začal.

Vůbec nevěděl, co má dělat. Viděl slzy, které kapaly na zem a slyšel i přidušené vzlyky. Byl to takový šok po tom, jak se k němu ještě před půl hodinou Pipin choval, že nebyl s to udělat vůbec nic. Ještě před chvíli se ho tentýž Pipin, který tady stál a plakal, snažil zabít.

"Pipe, neplač, prosím," zkusil to znovu a napřáhl k němu váhavě ruku.

Mírně se zapotácel, když se mu Pipin náhle vrhnul do náruče. Pevně ho obejmul a zabořil nos do jeho ramene. Smíšek ho šokovaně hladil po zádech a snažil se ignorovat slzy, studící ho za krkem.

"Smíšku. Je mi to tak líto. Všechno je mi to strašně moc líto," šeptal Pipin a tiskl se k němu. "Omlouvám se. Omlouvám se za všechno. Neměl jsem to dělat. Nikdy jsem si ho neměl vzít. Ale Smíšku, já nemůžu. Nemůžu se ho vzdát. Prosím. Odpusť mi," vzlykal.

"Pipine. To bude v pořádku. Slibuju!" snažil se ho ukonejšit Smíšek a taky ho objal. Pipinovo zoufalství ho hluboce zasáhlo.

"Ne Smíšku, nebude. Bude to jen horší a horší. Cítím to. Cítím, že propadám zlu," zoufale kňučel Pipin. "Smíšku…já tě chtěl zabít," zašeptal skoro neslyšně.

"Za všechno může Prsten. To on tě nutí dělat všechny tyhle věci," řekl Smíšek. Zvedl Pipinovi bradu a donutil ho podívat se mu do očí. Byly zelené a stejné jako vždycky předtím. Nebyla v nich ta zlá, bledá světýlka. "Pipe, poslouchej mě. Ty jsi dobrý. Hluboko uvnitř budeš vždycky hodný. Za to, co děláš, nemůžeš ty, ale Prsten. Pamatuj si, že v tobě je dobro. Nejsi zlý. A pro mě vždycky budeš můj mladší bratranec a nejlepší kamarád. Ať se stane cokoliv. Ať uděláš cokoliv. I kdybys mě mučil, vždycky tě budu mít rád. Pamatuj na to."

"Ale Smíšku…," namítl Pipin.

"Pššš," přerušil ho Smíšek.

Přitáhl si uplakaného Pipina blíž k sobě a vtiskl mu pusu na čelo.

"Bude to v pořádku, slibuju!"

Pipin se na něj usmál a zavřel oči.

Smíšek si s panikou uvědomil, že slunce už zase zmizelo za mraky. Rozhostilo se šero. Pipin od něj pomalu odstoupil a otevřel oči. Zase mu v nich svítila ta ošklivá, bledá světýlka. Bylo pozdě. Prsten znovu ovládl jeho mysl.

"Pojď! Rychle, jinak tě budu muset svázat!" zasyčel Pipin, obrátil se na patě a vydal se dál.

Následující kapitola