Bílá rada

Tradiční Silevstrovská trhlá povídka. Tentokrát o tom, kterak kdysi bílý čaroděj naštval Bílou radu a kterak se mu to Bílá rada rozhodla oplatit... při oslavách Nového roku.

Pořádně si Silvestra užijte!

---

Saruman měl intenzivní pocit, že Bílá Rada by měla být od toho, aby se radila. Že by měla dělat důležitá rozhodnutí, řídit svět a tak nějak prostě působit staře a moudře. Ne že by někteří její účastníci staře nepůsobili. Elrondovi začalo lupat v kolenou a Gandalf, když chtěl, působil tak staře, že by se nad tím pozastavil i paleolog. S tou moudrostí už to ale bylo horší.

"Přátelé, přátelé, uklidněte se, měli bychom se poradit. Prsten byl, dle mých spolehlivých zpráv, odnesen do moře. Nemá tedy smysl se o něj dále starat. Navrhuji…," nikdy mu ale nebylo souzeno doříct, co měl na mysli.

"Už nikdy, nikdy ho neurazíš! Takové chování si vyprošuju!" ječel Radagast a mával kolem sebe poněkud vyjukaným krtkem. "Je to naprosto způsobilý člen mé domácnosti a proto…"

"Tak odvolej, co jsi řekl o mé mamince!" Elrondovy vlasy se samým vztekem zapletly do tak kompaktních útvarů, že se bude mít Arwen se svým hřebenem dost co ohánět, aby Elronda ještě někdy upravila do stavu "shlédnuti bezpečno".

"Vždyť jsi ji ani neznal, nevíš, jaká byla," snažila se zetě uklidnit lady Galadriel.

Elrond se na ni zamračil. "To je diskriminace…" začal huhlat.

Všichni s sebou trhli. Ozvala se rána. Kousek od nich stál očouzený Gandalf a bez úspěchu se potýkal s již druhou rachejtlí.

"Ti to nehoří, co?" ušklíbl se Saruman. "Dochází ti asi oheň, měl bys navštívit nějakého Balroga, aby ti připálil." Nikdy si nedokázal odpustit Olorina trochu popíchnout, aby si o sobě moc nemyslel. Poslední dobou měl totiž Saruman nepříjemný pocit, co se okolí jeho roucha týkalo. Zdálo se mu to, nebo začal Gandalf opravdu trochu bělat? Ale ne, to určitě bude strachy, řekl sám sobě a nasadil pohrdlivý úšklebek na takové úrovni, že by se za něj ani Thranduil nestyděl.

"To budou oslavy Novoroku, starý brachu. Jakpak se bude hobitům líbit, až zjistí, že ani ohňostroje vyčarovat neumíš? Stárneš nám, za chvíli už nebudeš ani pouťový kouzelník…," rýpal Curunír víc a víc. Jo, tohle ho fakt bavilo.

"Oslavy Novoroku? To mi budeš říkat ty, kdo se na minulé oslavě nového roku zlil tak, že ani nedokázal sejít schody a spadl do kotle s punčem? To mi budeš říkat ty, kdo vypálil půlku lesa jen proto, že si na těch novoročních rachejtlích nedokázal přečíst návod k použití? A," Gandalf se k němu spiklenecky naklonil. "Jakpak to ve skutečnosti bylo s tím koncertem na Anduině, no?"

"Ale aspoň jsme to pořádně rozjeli! Podívej se na Galadriel a její elfí písně. Pche, elfí písně. A ani sklenka něčeho pikantnějšího!"

"Co ti vadí na elfích písních? Je to důstojné! Krásné!" otočila se k němu Galadriel a v očích jí žhnulo.

"A už jsi někdy poslouchala svého muže, když zpívá?"

"Nebudeš urážet mého tchána!" řval Elrond.

"Ale copak, pán je nějak zatížený na rodinu?" ušklíbl se Saruman.

"A vůbec, moje ohňostroje jsou skvělé!" pokoušel se Gandalf vrátit k původnímu tématu.

"Jsou ubohé!" prskl Saruman.

Hádali se ještě dlouho. A Bílá Rada se již nikdy více nesešla.

Gandalf si promnul ruce. Tolik let musel čekat, tolik let. Ale teď, teď nadchází čas pomsty. Konečně Sarumanovi ukáže, zač je toho ohňostroj. Gandalf se pokusil ďábelsky zachechtat. Ale inu, když se pokoušíte ďábelsky zachechtat, zatímco kouříte dýmku, zákonitě z toho vyjde jen jakési kašlání.

Gandalf stočil koně k Orthanku. Po tolika letech se mu konečně podařilo schrastit skupinku hobitů a donutit je jít na cestu. Spokojeně pokýval hlavou, vybral si dobrý materiál. Frodo byl klasickým zástupcem tragického hrdiny, ideální na odvedení pozornosti. Ti dva mladší zase měli správné… předpoklady (Gandalf se slzou něhy v oku vzpomínal na jejich krádeže rachejtlí) a díky Samovi je i možné, že se dostanou dále než za hranice Kraje. Jo, Gandalf mohl být na sebe pyšný. Čas odplaty nastal.

Elrond si promnul ruce. Sám měl s Curunírem nějaké nevyřízené účty, co se babičky z pátého kolene týkalo a bylo jasné, že čas pomsty přišel. A bude to dnes! Elrond ke skupince hobitů přidal dalších pět individuí a tím jejich ničivou sílu ještě umocnil. Saruman se měl čeho bát.

Galadriel si promnula ruce. Sarumana nikdy neměla ráda a v žaludku jí pořád ještě ležely ty jeho žvásty o elfích písních. Tuhle Oslavu Nového roku mu pořádně zavaří! K tomuto důvodu vybrala několik dokonalých lodí, nezničitelné meče a dýky a jeden luk. Sice netušila, čím by jejímu plánu mohl prospět pramen vlasů, ale dobře, s nutnými ztrátami je třeba počítat. Galadriel se napřímila. Po zuby ozbrojená družina právě vyrážela na cestu.

A Sarumanovi nezbylo nic jiného, než se zabarikádovat ve věži a sledovat, jak tlupa stromů vedených dvěma nejpyrotechničtějšími hobity demoluje jeho zásobu ohňostrojů. A punče. A guláše. A všechny jeho girlandy.

TolkienCon 2017

Je to tak, rok se s rokem sešel a v lednu nás čeká (tuším že již patnáctý) TolkienCon. A co tam můžete čekat od nás z Mittalmaru se můžete dočíst v tomto článku.

---

Jako první Vás bude čekat vyhlášení soutěže O Gondorský Semenáček. Výtvarná kategorie již je uzavřená, u té literární se čeká na vyjádření posledních dvou porotců. Už se nám také začínají rýsovat ceny a mohu zodpovědně říct, že to vypadá, že se máte na co těšit :-)

Vyhlášení proběhne někdy v pátek večer a bude trvat, toť otázka, přibližně hodinu. Následovat bude v přímém propojení i první výstava Minas Maenas - obrazů českých Středozemských umělců. Součástí výstavy budou i práce z výtvarné části soutěže.

Kdo jste se zúčastnil Semenáčku, rozhodně na vyhlášení přijďte! A pokud jste se nezúčastnili, nevadí, přijďte též.

(Autor plakátu: Aegeri)

Sobota, hlavní den Conu bude, jak jinak, zasvěcena Elfohobitímu Koutku pod vedením Laisi a Irith. Přijďte se podívat na jedinečné propojení obou kultur, zbrusu novou a ještě neokoukanou noru a spoustu zajímavých workshopů.

Můžete se těšit na opravdu zajímavé ws, které jsme tu ještě nikdy neměli. Z jednotlivých bodů programu:

Dřevořezba (Nina) - Poprvé uvedený ws dřevořezby. Vhodné zejména pro ty, kdo si vždy toužili něco vyřezat ale nikdy neměli ani možnost ani prostředky.

Náramky z bavlnek (Polly) - Možnost výroby známých "náramků přátelství".

Drátkování (Mín)- Výroba nejrůznějších šperků z drátků a korálků (zejména elfích čelenek ale i mnoha dalších předmětů).

Knižní vazba (Aegeri) - Toužili jste si někdy vyrobit vlastní Červenou knihu či knihu Mhazarbul? Zde máte šanci.

Elfí výšivka pro nešikovné začátečníky (Laisi) - Jak s minimem námahy a šikovnosti vytvořit efektní vyšívanou ozdůbku.

Výroba odznáčků (Pomněnka) - Možnost výroby Vámi navržených odznáčků a plstěných "placek".

Panenky z vlny (Jožka) - Éterické a barevné víly z ovčí vlny. Možná při výrobě pochopíte, jak hobiti viděli elfy, jak křehcí a nadpozemský krásní se jim museli zdát.

Kaligrafie (Quen, Třezalka) - Tradiční workshop kaligrafie --Feanorových Tengwar - známého elfího písma. Letos navíc obohacen o dva další středozemské typy písem - Daeronovy Cirth, používané trpaslíky, a Rúmilovy Sarati.

Vyprávění (Irith) - Máte problém najít v krizových situacích řeč? Chtěli byste se naučit "ukecávat" cp a obludy na larpech? Nebo se prostě chcete naučit umění bardské? Toto je pro vás to pravé.

Akvarel (Šárka) - Možnost vyzkoušení zajímavé výtvarné techniky pod vedením jedné z nejlepších středozemských ilustrátorek v Česku.

Poezie pro začátečníky (Laisi) - Odpočinkové seznámení s několika základními kameny tvorby poezie.

Ale protože Koutek samozřejmě není jen o workshopech, nebudou chybět ani další body programu. Především jedinečná přednáška od Svatoslava Hoffmanna, tvůrce Českého Hobitína, o tom kterak se staví nory. Přednáška je to opravdu jedinečná, protože, alespoň co víme, to bude naprostá premiéra, první takováto přednáška vůbec nejen v historii TolkienConu ale i celého projektu Český Hobitín.

Komu by chyběla hudba, může přijít na vystoupení několika členů Poetického hudebního společenstva, kteří přislíbili přijít a zahrát nějaké hobití a elfí písně.

A večer Vás samozřejmě čeká tradiční Elfí slavnost, tentokrát s hudebním doprovodem Barděte a možná i dalších hudebníků.

Po celý den pak bude probíhat (opět premiérová) bojovka pro děti Za Bilbem tam a zase zpátky v režii Laisi Finwen.

Vypadá to lákavě, ne? Když k tomu ještě připočtete tradiční hobití kuchyň, rozhodně se z Koutku stává neodolatelná součást Conu, kterou prostě musíte navštívit :-)

No a v neděli by Vás (pokud Irith nepadne) měla čekat její přednáška o Dědictví a právu v Kraji, druhá část série přednášek Hobitosloví. Loni jste se mohli dozvědět něco z hobití historie. A letos se Vám obzory opět o něco rozšíří. Jak to bylo se správou Kraje? Kdo to byl vladyka a co měla na starosti hlava rodu? A jak to měli s tradicemi a zvyklostmi? A narozeninové obyčeje? Dávali hobiti dárky nebo je přijímali? A co dědění? A příjmení? Jak se přejímala příjmení? To vše se můžete dozvědět v této přednášce.

Vypadá to, že letos nás čeká opravdu naplněný program... :-)

O vzniku světa

Irith, Polly, Pomněnka, Tani a vlastně ceĺý Mittalmar Vám přeje Veselé Vánoce!!

---

Říká se, že všechny světy jsou navzájem propojeny a že každé naše rozhodnutí rozevře nohavice historie a v jiných vesmírech se vše děje jinak. Také se říká, že mávnutí motýlích křídel může na druhé straně světa způsobit zemětřesení. A nakonec se praví, že myšlenka se nedá zastavit, že neviditelně putuje vesmírem a pokud je opravdu silná, někde se uchytí.

A myšlenka Vánoc silná byla. A tak putovala. A putovala, až se uchytila. A tato myšlenka měla opravdu štěstí, protože se uchytila v mysli tak nezměrně velké a mocné, že se to ani slovem vyzdvihnout nedalo.

Byl Eru, Jediný který se v Ardě nazývá Iluvátar. A ten řekl "Budiž světlo" a zapálil prskavku. Obyčejnou, levnou prskavku.

Ale protože nechtěl slavit sám, stvořil Ainur, zástup který bude slavit s ním. Prskavka hořela, jiskřila a… ano, prskala a svým světlem odhalovala zástupy postav. Vzduchem se linula lehce pikantní vůně připálené pryskyřice a, z nějakého neznámého důvodu, i vůně purpury.

A Ainur začali zpívat.

Koledu.

Eru dirigoval a hlasy Ainur pěly první píseň. Píseň o zimě aniž by nějakou poznali, o rodině aniž by tušili co to je, nebo o dárcích, aniž by nějaký dostali. Ale to vše je mělo ještě čekat, to vše mělo ještě přijít.

Potřikráte pěly zástupy Ainur a potřikráte byla jejich hudba stržena v disharmonii Melkora, který nikdy neměl hudební sluch a neuměl zpívat čistě, ač se o to snažil.

Eru ukončil Hudbu jedním jediným akordem. Pohled jeho očí byl strašný, ale brzy se upokojil. Byl čas rozbalovat dárky.

Pod Vánočním jehličnanem ale ležel jen jeden jediný dar. Ainur ho obestoupili a rozbalili. A před nimi se otevřela vidina světa, světa takového, jak ho stvořili.

A Eru se konečně usmál, konečně měl s kým slavit Vánoce a i když nikdo nedokázal obsáhnout celou myslí jeho plány, bylo jasné, že už nikdy nebude sám. A že Vánoce budou.

Nasadil si červenou čepičku a pravil něco, co Ainur znělo jako "Ea! Ať ty věci jsou."

Málokterá elfí pověst se zmiňuje o tom, co ve skutečnosti řekl.

"Veselé Vánoce!"

První slunovrat

Poslední předvánoční povídka a zítra Vás už bude čekat povídka Vánoční, poslední z tohoto projektu.

Tato povídka je... speciální. Napsala ji Laisi Finwen a je to (alespoň co já vím) za dlouhou dobu její první Středozemský autorský počin. Vypráví o Yavanně a oslavě úplně prvního Valinorského Slunovratu. A Slunovrat je čas zázraků. Velkých, ale i těch úplně malých....

---

Když byla sluneční loďka vypuštěna na svou nebeskou pouť, po nějakou dobu se vracívala do Valinoru jen nakratičko na sklonku dne. Ta setkání s ní byla krásná, a nejen proto, že vše zahořelo nejplnějším světlem. Také proto, že se mezi ně vrátila Sluneční panna, usměvavá, laskavá, dychtivá - panna, jejíž vnitřní světlo hořelo stejným jasem jako to, které nyní vodila oblohou. Nejen kormidelník loďky měsíční, i mnozí další čekávali poblíž, aby ji pozdravili při jejím návratu - a i když třeba neubírali jiným její slova a místo v její blízkosti, potěšili se aspoň pohledem na ni.

Po nějakém čase se však začalo zdát, že se vrací stále dříve a zdržuje se mezi nimi stále déle - a třebaže je takové chvíle dále blažily, nejeden pocítil i jisté zneklidnění. Je sluneční panna už unavena svou službou? Strádá její srdce steskem po nich, steskem po domově? Nebylo by divu: avšak bude-li se její pouť stále zkracovat, co bude s vnějšími zeměmi v Melkorově stínu?

Manwe však promluvil a řekl: "Nebojte se. Tak bylo stanoveno, že ani sluneční panna nemá být vázána ve své službě naprostou osamělostí, neboť jedině pospolitost je místem světla a jedině uprostřed pospolitosti je světlo úplné. Proto byla určena další slavnost, slavnost Obnovení ohně, kdy se sluneční loďka navrátí velmi brzy ze své pouti a svazky lásky budou obnoveny, a světlo Ardy pak zazáří s novou silou. Aby však obyvatelé vnějších zemí nebyli zachváceni hrůzou, kdyby jim světlo náhle zmizelo o tolik dříve, posouvá se chvíle jejího návratu postupně a stejně pozvolna se bude její pouť opět prodlužovat."

Tu se mnozí zaradovali a chválili moudrost tohoto nového svátku. Někteří však byli také zvědaví a vyptávali se: "Co budeme o této slavnosti konat? Čím ji napníme?"

"Pokojnou radostí a vzájemnou blízkostí," usmál se Manwe. "Vyprávěním příběhů, kterých sluneční panna ze svých cest nad vnějšími zeměmi přinese jistě bezpočet, ale i takových, které nám připomenou vše dobré a krásné z dob minulých. Avšak je tu ještě něco, co si vám zatím netroufám prozradit, neboť je to tak nádherné a slavné, že musím ještě dlouho ve ztišení naslouchat srdci Jediného, abych se ujistil, že je to pravda."

A odebral se do ústraní.

Světla mezitím denně o maličko přibývalo a všichni byli plni radosti a zvláštní touhy radost rozdávat, ale také očekávání dlouhého společného večera. Maiar i Vanyar se dali do díla, ladili hlasy i nástroje, skládali nové písně a stavěli v zátoce, kde sluneční loďka přistávala, půvabné pavilony mezi krásnými stromy, aby se tam společně mohli sesednout k hostině a vyprávění: vždy tak, aby odtud byl co nejdokonalejší výhled na klenot všech klenotů, plod Laurelinu. A sluneční panna k nim přicházela, den co den o maličko dříve, a trávila večery s nimi, takže žili v naplnění, ale zároveň se těšili stále víc.

Konečně nastal čas slavnosti a moře zaplálo duhovými barvami a sluneční loďka spočinula na jeho břehu jako žhnoucí skvost: hleděli na ni, a nikdy ještě jim nepřipadala krásnější. O chvíli později přistála opodál loďka měsíční a ve všech zatrnulo vzpomínkou, bolestnou, a přece líbeznou, na něžný čas míšení světel, který se na pár hodin vrátil. Pak je jeho kouzlo prostoupilo a oni se do něj ponořili jako do konejšivých vod. Hudba začala hrát, sladěná z mnoha stran tak, aby si odpovídala a doplňovala se navzájem a stoly oplývaly hojností darů Země neumírajících. Tehdy se i Manwe vrátil mezi ně.

"Poslyšte tedy," řekl jim, "mám pro vás vpravdě podivuhodnou zprávu! Nejenom sluneční panna s vámi bude trávit dnešní večer. I sám Jediný se k nám všem skloní a bude mluvit k našim srdcím, tak jako mluvívá se mnou, a bude naslouchat i těm nejskromnějším a nejméně významným přáním, jako to činívá otec s dětmi, které miluje. To abyste zakusili, jak blízko je ke svým dětem, a byli ujištěni, že právě proto se světlo vždycky znovu vrátí."

A bylo tomu tak - takže i ten, kdo zrovna nemohl pobývat v blízkosti sluneční panny, měl možnost ještě vzácnějšího rozhovoru.

Jen Yavanna se nedokázala připojit k všeobecnému veselí. Čím déle hleděla na sluneční loďku v zátoce, tím víc se jí zmocňoval smutek pro mrtvé stromy, pro všechnu jejich krásu, z níž přežívá jen poslední střípek. Bloudila sem a tam jako slepá, až nakonec se vytratila ze slavnosti úplně a dopotácela se k bezlistým kmenům Telperionu a Laurelinu. Tam klesla k zemi, objala neživé dřevo a dala se do pláče.

Strávila tak dlouhý čas, potmě a sama. Hudba v dálce už dozněla a sluneční loďka vyplula vstříc novému ránu. A tehdy také ona uslyšela ve svém srdci tichý, ale nezaměnitelný hlas:

"Proč pláčeš, dítě moje?"

Jistě to ví lépe než ona - ale asi taky ví, proč se i přesto ptá.

"Pro zničené stromy," odpověděla. "Pro všechnu krásu, která mohla být a nikdy nebude. Ale ještě mnohem víc pro všechno, co bylo zničeno v duších tvých dětí."

Rozuměl jí; a tak plakali dlouho spolu. Pak se však ozval znovu:

"Ty jediná jsi mi dnes nepošeptala žádné přání," řekl jí. "Udělej to, prosím - velmi toužím ho slyšet."

"Přála bych si, aby tvé děti nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nepozvedly ruku jedno proti druhému," vyhrkla v slzách.

Chvíli se odmlčel, jako by přemýšlel.

"Minulost už nezměníme," řekl posléze. "Ale do budoucnosti by to třeba nebylo nemožné."

"Chceš říct...!"

"Ne," odpověděl a ona cítila jeho nekonečný zármutek. "Musí mít svobodu. Moje starší děti, a ty mladší ještě víc. Ale sama víš, jak se život neustále větví a obměňuje, vždy podobný i nepodobný zároveň. Myslím, že bych ti mohl dát jednu větev svých dětí, pro niž by bylo... řekněme... velmi těžké, téměř nemožné, vztáhnout ruku jeden na druhého."

"To bys pro mě opravdu udělal?"

"Spolehni se."

"Pověz mi víc, moc prosím! Jací budou?"

Cítila, jak se usmívá.

"Ne, ty mi to pověz! Je to přece tvoje přání."

Zauvažovala.

"Přála bych si, aby byli stejně dychtiví tvořit jako Prvorození," řekla pak. "Ale mnohem pokornější. Aby jim chyběla ctižádost a měli opravdovou radost i z toho nejskromnějšího díla svých rukou a nejprostších darů země. Aby byli hraví a veselí jako děti. Srdeční a družní. Mnohem, mnohem méně lesku vznešenosti a mnohem víc skutečného světla, jímž je přátelství."

"Ale to pak nebudou tak krásní?"

Usmála se.

"Žertuješ se mnou, vím. Vždyť život je krásný ve všech svých podobách. Nejsou na světě jen vznosné stromy a štíhlé lilie. Stejně krásná jsou i naducaná semínka nebo bachraté hlízy, kučeravá vlna jehňátka i korálková očka drobných lesních tvorů."

"Jsou. Jsem rád, že mám v tobě někoho, kdo to se mnou sdílí v takové plnosti. Budiž, ať se stane, jak jsi řekla. Dokonce myslím, že budou i bydlet v norách jako ti drobní lesní tvorové. A přece, víš, by mohli právě pro svou skromnost a nenápadnost vykonat velké činy a zachránit Ardu před jedním z nejnebezpečnějších útoků Temnoty, kterým bude vystavena..."

"To že udělají?"

"Pokud se tak rozhodnou, rozuměj. Já jim mohu jen dát příležitost, až Temnota povstane. Bude to pro ně hodně těžké, to si asi dovedeš představit - a pokud se rozhodnou nepomoci, Temnota na dlouhý čas zvítězí. Mám jim tu příležitost dát?"

Dlouho stála mlčky a zvažovala to a pozvolna pocítila, že se v ní cosi přerodilo a uzdravilo.

"Ano," odpověděla. "Dej jim ji."

V tu chvíli se jeho duše v její rozesmála a vzlétla na křídlech radosti a ona shodila svou vnější podobu a letěla s ní, až se jí zmocnila závrať a celá omámená stanula u jakéhosi zeleného břehu. A ten se odhrnul jejímu vidění jako opona a na okamžik na ně hleděla, na nejnepatrnější z jeho dětí, dosud spící.

"Děkuju ti," řekla. "Děkuju ti, že ses mi přiblížil v něčem tak neskonale malinkém."

"Ne naposled," smál se. "Ne naposled."

Sníh

Dnes tu máme povídku o Feanorovi od naší skvělé spisovatelky, elfky Aredhel. K povídce vám něco řekne ona sama:

Když jsem se nechala umluvit, abych psala Fëanora, netušila jsem, co by elfové ve Valinoru mohli v zimě slavit. Zimní slunovrat v čase Stromů asi ne… Nakonec jsem to vyřešila alternativně, jak už vypráví povídka. Co se jmen týče, není to tentokrát nijak složité, slibuju:

Fëanáro = Fëanor

Nolofinwë = Fingolfin

Užijte si čtení! :-)

---

Sníh

"Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest…"

On přijde. Vím, že přijde. Jenom to možná bude chvíli trvat…

"…sedm, osm, devět, deset, jedenáct…"

"Atarinya! Atarinya, prosím! Ať mě vezme sebou! Budu ho poslouchat na slovo, budu opravdu moc hodný, slibuju!"

"…dvanáct, třináct, čtrnáct…"

Rudovlasá dívka se pomalu točila s rozpřaženýma rukama pod nebem šedým těžkými mraky…

"…patnáct, šestnáct, sedmnáct, osmnáct…"

…a za Fëanárovými zavřenými víčky hořely mocné ohně.

"…devatenáct…"

Dech se srážel v chladném vzduchu Aramanu…

"…dvacet…"

…a na blátivou zemi se snesla první sněhová vločka.

"Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát! Už jdu!" zavřeštěl malý Nolofinwë, a Fëanáro, pohodlně usazený v koruně mohutného mallornu, si trpitelsky povzdechl. Copak mu nebude dopřána ani chvíle klidu? Řekl Nolofinwëmu, aby ho šel hledat, až napočítá do devíti set, a pevně věřil, že chorobná touha toho malého prevíta zavděčit se mu, spolu s jeho inteligencí kanárka, mu zajistí dlouhé, nerušené chvíle ticha a klidu. Očividně podcenil Findisiny hodiny počtů. U všech Valar, takhle to pojednání o lomu světla v nepřírodních materiálech nikdy nedopíše!

Stačilo jen pomyšlení na jeho výzkum (zahrnující spoustu zajímavých experimentů) a Fëanárova zachmuřená tvář se rozjasnila úsměvem. Nechápal, co ostatní obyvatelé Tirionu dělají se svými životy, jak dokáží promrhat tolik času, a přitom nedosáhnout ničeho. Ne, on není ani trochu jako oni! Sotva tři dekády uplynuly od chvíle, kdy dosáhl plnoletosti, a přesto se už jeho tengwar rozšířily po celém Valinoru, zatímco Rúmilovo písmo náhle nebylo ničím, než nepraktickým reliktem. A to, co přijde, bude ještě lepší. Úplně jiné a lepší. On ví, jak vzít život do vlastních rukou!

"Jeden mallorn, druhý mallorn, třetí mallorn. Už jenom tři a Fëanáro tam bude… Pak bude hledat on!" Korunní princ znechuceně pohlédl dolů na svého neustále žvanícího nevlastního bratra. Sni dál, pomyslel si, já tě rozhodně po celých zahradách nahánět nebudu. Nechápal, kde se v Nolofinwëm bralo to nadšení, se kterým ho následoval na každém kroku, ten neutuchající obdiv v jeho očích. Fëanáro ho v tom rozhodně nepodporoval.

"Mám tě! Našel jsem tě a teď hledáš ty!" Dětský hlas byl plný upřímného nadšení a Fëanáro zaťal zuby. Neodpověděl, ba ani nepohlédl dolů. A rozhodně neslezl, aby se připojil ke hře.

"Fëanáro! Prosím!" Odpovědí byl jen nepříliš hezký úšklebek na tváři staršího bratra. Bylo chladno.

Jen počkej, pomyslel si Fëanáro, zanedlouho se tě aspoň na pár dní zbavím. Ale mýlil se.

"Ne! Ne a ne! Jednoduše ne! Nemůžeš mi ho jen tak strčit, ne když chci být sám!"

Palácem se rozléhal jekot a Fëanáro byl zodpovědný. Bylo mu to jedno. Děla se mu velká nespravedlnost.

Nolofinwë se tulil k sestře a tvářil se jako nakopnuté štěně. Fëanáro mu věnoval znechucený pohled. Královna Indis měla ve tváři výraz, který s oblibou nazýval uražená kachna; na ni znechucenými pohledy už ani neplýtval. Jeho otec byl zklamaný. Pro něj Fëanáro žádná posměšná slova neměl, ba naopak, náhle se cítil provinile. Ale neustoupil.

"Copak to nechápeš? Moje výzkumy, moje práce…"

"Fëanáro," Finwëho hlas byl mírný. "Nebude tě rušit. Slíbil to. Máš mé slovo."

Mladý princ zasupěl beznadějným vztekem. "Já říkám, že ten vlezlý fracek nikam nepůjde! Rozhodně ne se mnou." Nolofinwëho oči se začínaly vlhce lesknout.

"Ty sám jsi fracek," odvážila se Findis zamumlat, paže ovinuté kolem bratříčka, ale pohledy, které jí věnoval otec, matka i Fëanáro ji okamžitě umlčely. Zvlášť Fëanárův byl neobvykle děsivý.

Královna smířlivě pokynula rukou a princ se na ni preventivně zamračil. "Dítě, proč se hněváš? Proč vnášíš svár do naší rodiny ve dnech odpočinku? Ve dnech klidu a míru, kdy země spí a my máme tišit své vášně, mít se navzájem rádi, být šťastní a odpouštět si?"

"Mě nezajímají tvoje vanyarské…"

"Tak dost!" Finwëho tvář byla rozzlobená. "Stydím se z tebe. Hanba! Ztropit takovou scénu… Pokud chceš jet do Aramanu, vezmeš Nolofinwëho sebou; to je mé poslední slovo." Pak mu hlas zjemněl: "Copak to nedokážeš pochopit? Jak se těší, jak doufá. Vždyť ještě nikdy sníh neviděl!"

Fëanáro se otočil a beze slova opustil místnost. Nepráskl dveřmi, poslední záblesk jeho příliš jasných očí byl mnohem účinnější. Cítil se mizerně. Cítil se mizerně, protože Nolofinwëho chápal. Vždyť on taky sníh nikdy neviděl.

"…dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři…"

Vyrazili k Aramanu v první hodině svitu Laurelinu a vzduch byl chladnější s každou mílí, kterou urazili k severu.

"…dvacet pět, dvacet šest, dvacet sedm…"

Za Fëanárovými zavřenými víčky hořely ohně.

"…dvacet osm, dvacet devět, třicet, třicet jedna…"

Nolofinwë ospale visel na hřívě svého poníka…

"…třicet dva, třicet tři, třicet čtyři…"

…a dívka s rudými vlasy se smála pod šedou oblohou.

"…třicet pět, třicet šest…"

Moře po jejich pravé ruce smutně hučelo a Pelóri nalevo se tyčily blíž a blíž.

"…třicet sedm, třicet osm, třicet devět…"

"Vrátí se pro mě, vím to!"

"…čtyřicet…"

Na blátivou zemi se snesla první sněhová vločka.

Fëanáro nikdy neměl v úmyslu nechat se omezovat svým nevlastním bratrem. To ani omylem.

Teď stál Nolofinwë vedle něj, zachumlaný v kožešině; oči měl rozšířené úžasem a tváře zarudlé mrazem. Dětské prstíky křečovitě svíraly Fëanárův rukáv a princ si nepřál nic jiného, než aby je mohl setřást, aby se mohl ponořit do toho bílého zázraku kolem, zjistit, jaký je na dotek, jak chutná, jestli voní, vidět ho zblízka a odhalit všechna jeho tajemství. Svět kolem nich byl bílý, nebe šedé a oba bratry obklopovalo vznešené, trochu strašidelné ticho. Fëanáro vydechl a obláček páry opustil jeho ústa.

"Zahrajeme si hru, ano?" Ani se na Nolofinwëho nepodíval; věděl, že nadšeně přikyvuje.

"Ano, prosím! Jakou hru, Fëanáro?"

"Sedneš si tady, zavřeš oči a budeš počítat. Já ti mezitím připravím překvapení. Ale za žádnou cenu nesmíš přestat počítat, natož otevřít oči! Rozumíš?"

Nolofinwë se tvářil trochu nejistě. "Jak dlouho budu muset počítat?"

"Dokud se pro tebe nevrátím. To je velmi důležité! Když to pokazíš a otevřeš oči, nebo mě dokonce půjdeš hledat, budu velmi zklamaný." Fëanáro se pro sebe usmál. Jedna z několika mála výhod toho, že měl zrovna Nolofinwëho za bratra, byla lehkost, se kterou dokázal toho malého prevíta přesvědčit, aby pro něj udělal úplně cokoliv. Cokoliv, snažilo naznačit zklamání a nespokojenost. Jediným nedostatkem bylo, že Nolofinwë potom vždycky s rozzářenýma očima očekával pochvalu. Fëanáro bratra nikdy nepochválil. A, kdo ví proč, se potom vždycky cítil špatně.

Chlapec horlivě kýval hlavou. "Neboj, nezkazím to!" Poslušně se posadil na zasněženou zem. Pak, jako by si něco uvědomil, se podíval nahoru. "Co když nebudu vědět, jak dál? Umím počítat jenom do tisíce…" Jeho hlas byl nejistý.

Fëanáro mu chtěl povědět, že on v jeho věku dokázal… ale nebylo to vlastně jedno? "Tak budeš počítat od začátku," řekl stroze a Nolofinwë se zatvářil zahanbeně - to ho nenapadlo.

Pevně zavřel oči a pro jistotu si je ještě zakryl dlaněmi. Fëanáro se škodolibě ušklíbl. Příliš snadné. Pak se otočil a pěti rychlými skoky zmizel za nejbližším balvaniskem. Pod šedou oblohou bylo ticho.

Nolofinwë zůstal mezi sněhem a kameny sám.

"…čtyřicet jedna, čtyřicet dva, čtyřicet tři, čtyřicet čtyři…"

Měl strach. Měl strach a byl sám, ale nikdy by to nepřiznal.

"…čtyřicet pět, čtyřicet šest, čtyřicet sedm…"

"Přijde, vím, že přijde, nenechá mě tu samotného," zašeptal do ohňů.

"…čtyřicet osm, čtyřicet devět, padesát, padesát jedna…"

"Přijde, vím, že přijde, nenechá mě tu samotného," špitl do ticha.

"…padesát dva, padesát tři, padesát čtyři…"

…a do plamenů se snesla první sněhová vločka.

"Šest set osmdesát tři, šest set osmdesát čtyři…"

"A ty jsi kdo?"

Nolofinwë leknutím nadskočil. Nikdo tu být neměl, v tom strašidelném tichu, jenom on a jeho trpělivé odpočítávání.

"Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Myslela jsem, že mě vidíš…"

Ticho… pak nejisté "šest set osmdesát pět".

"Co tady děláš? Ty počítáš?"

Mlčení.

"Ty na něco čekáš?"

"Šest set osmdesát šest… musím počítat. Řekl, že nemám přestávat."

"Kdo?"

"Můj bratr."

"A kde je tvůj bratr teď?"

"Šest set osmdesát sedm… připravuje mi překvapení."

"Poslyš, není ti zima? Jak dlouho už tu čekáš?"

Vzlyk. "Sedmkrát do tisíce a teď šest set osmdesát osm po osmé."

"A ještě se pro tebe nevrátil? Neměli bychom ho jít třeba hledat?"

"Ne! Řekl, že nesmím… On přijde. Vím, že přijde. Jenom to možná bude chvíli trvat…"

"Jsi si jistý?"

"Vrátí se pro mě, vím to!"

Chvíli bylo ticho. "Je hezké, že tě tvůj bratr chce překvapit."

"Že ano? M-moc hezké."

"Neplač." Teplé prsty setřely zatoulanou slzu z chlapcovy tváře. "Počítej, nebudu tě rušit."

"Ty - ty už odcházíš? Nechoď… prosím…"

"Neboj se. Ještě se potkáme, a to už třeba budeš moct otevřít oči. Budu na tebe myslet, nejsi sám."

Ale byl sám. Sám mezi sněhem a oblohou.

"Šest set osmdesát devět. Přijde, vím, že přijde, nenechá mě tu samotného," špitl do ticha.

Fëanáro byl okouzlený. Naprosto okouzlený. Chvílemi dokonce zapomínal dýchat.

Klečel ve sněhu už několik hodin, ale mokrá kolena a matnící nebe ho pramálo znepokojovaly. Popravdě si ani jednoho nevšiml. To důležité bylo přímo před ním: jediná sněhová vločka, křehká a dokonalá, zachycená na zvětšovacím skle. Jeho ruka křečovitě svírala pero a na pergamenu v jeho klíně se pomalu utvářel obraz. Každá ploška, každý úhel, každý paprsek. Každá osa souměrnosti a každá odchylka. Kresba byla bezchybná.

Fëanáro nedělal chyby.

"To nemá cenu, víš?"

"Hmm… Cože?" Část Fëanárovy podivuhodné mysli mu pohotově napověděla, že hlas někde napravo od něj znamená, že už není sám, ale ten zbytek se informaci rozhodl ignorovat, plně ponořený do zázraku před ním.

"Je nádherná, ale nemá cenu ji tak pečlivě překreslovat. Je to zbytečná práce."

"Ne, ne," hádal se s hlasem, zatímco jeho ruka bezchybně načrtla obzvlášť komplikovaný vzorec v jádru vločky. "Je to důležité. Je to vědění. Musíme vědět, co je svět kolem nás, co je sníh. Napíšu pojednání a popíšu sněhovou vločku do nejtitěrnějšího detailu…"

"Je to zbytečné, protože žádná není stejná," přerušil ho hlas klidně.

"Cože?" Fëanáro zvedl hlavu a havraní vlasy mu sklouzly z obličeje. Obloha už dostala stříbřitý nádech a nastávalo Míšení, všiml si s úžasem. Jak dlouho tam seděl?

Stála jen kousek od něj, v teplých vysokých botách a zahalená v kožešinách od hlavy k patě. Ostražitě ji pozoroval. "Jak to myslíš?"

Dívka udělala krok kupředu. "Dej si na sklo jakoukoliv jinou," poradila mu.

Fëanáro tušil, co uvidí, ale přesto mu unikl výdech ohromení - nebo možná zoufalství. Perfektní. Všechny byly perfektní a každá byla jiná. Dokonalé drahokamy. A byly jich miliardy! Nikdy je nedokáže všechny překreslit - roztají, ztratí se, spadnou nové. Cítil se, jako by ho ta dívka porazila a pokořila, a neměl rád ten pocit… ale ne, bylo dobře, že přišla, že promluvila. To, co dělal, bylo špatné vědění. Byla to chyba.

Fëanáro nedělal chyby.

Náhle začal snít o dokonalých drahokamech z mnoha sněhových vloček…

Dívka se usadila vedle něho, aby se mohla zblízka podívat na zvětšovací sklo, a ten pohyb setřásl kapuci z její hlavy. A Fëanáro opět zapomněl dýchat.

Ten den byl bohatý na zázraky.

Oheň, byla princova první myšlenka, ona má místo vlasů oheň! Kdy naposledy viděl něco tak… pohlcujícího? Ani ho nenapadlo pomyslet si, že tvář lemovaná rudými kadeřemi není tak krásná a pravidelná jako ty, které vídal u královy tabule v Tirionu, že některé rysy jsou příliš ostré, jiné zase trochu nevýrazné… jak také mohl, když dvě oříškové oči (byla vůbec u noldor taková barva očí přirozená?) nejistě pozorovaly, jak nevědomky natáhl ruku k plamenným kadeřím. Něco v jeho mysli se trochu uklidnilo a Fëanáro věděl - nebylo slušné sahat do vlasů někomu, koho právě potkal. Měl by stáhnout ruku. Ale toužil. Nakonec se spokojil s lehkým pohlazením. "Jedinečné," zašeptal.

"To vskutku," odpověděla a její oči se mu hladově vpily do tváře. Fëanáro slyšel mnoho lichotek o svém vzhledu, ale dívčin pohled byl v něčem jiný. Snad našla něco, co dlouho hledala. Její prsty se mimoděk pohybovaly, jako by hnětla neviditelnou hlínu.

Fëanáro přestal počítat sněhové vločky a začal počítat údery srdcí.

Dlouho bylo ticho.

Nakonec sklopila oči. "Tvůj bratr sedí ve sněhu, počítá a bojí se otevřít oči."

Fëanáro překvapeně zamrkal. "Dobře. Tak jsem mu to přikázal."

Smutně se na něj podívala. "Dělá to kvůli tobě."

Neodpověděl.

"Žádné překvapení pro něj nemáš, že ne?"

"Poslyš… jenom jsem se ho potřeboval na chvíli zbavit. Vůbec tu se mnou neměl být! Chtěl jsem v klidu pracovat…" Proč se obhajoval?

"I ty musíš vědět, že je to několik hodin. Je sám, vystrašený a je mu zima. Prosil mě, abych neodcházela… a neustále opakoval, že se vrátíš."

Fëanáro se nejistě zadíval směrem, kde nechal Nolofinwëho. "Je to takový malý… není moc chytrý. Vždycky všechno spolkne i s navijákem a vždy poslechne…"

"Ale ne." Teď se mu dívka dívala přímo do očí. "Tak to není. Není hloupý. Jenom tě má rád, věří ti a velmi tě obdivuje. Důvěra, obdiv, láska," odpočítávala na prstech. "Máš to všechno - a úplně zadarmo. Dělá to pro tebe, touží, abys ho k sobě pozvedl, aby ses usmál. Udělá cokoliv. Nezneužívej toho." Přesunula se za něj a rukama mu pevně zakryla oči. "Je to lehké, já vím," zašeptala, "ale pomysli: sedíš docela sám ve tmě a čekáš. Kolem tebe je ticho a ty neznáš cestu domů. Nejsi dospělý muž, ne, jenom malé dítě. Čekáš, ale nikdo nepřichází, věříš, a přece jsi sám." Ruce zmizely. "Nezahazuj tu důvěru, princi Fëanáro."

Bleskově se otočil. Jak jsi mě poznala? chtěl se zeptat, ale jazyk ho neposlouchal. "Nemám pro něj žádné překvapení," řekl místo toho.

Šťastně se na něj usmála. "Určitě něco vymyslíme." Sundala ze zad ranec a na něm připevněný, pečlivě zabalený čtyřhranný předmět. Společně ho rozbalili mírně se třesoucími prsty. A opět to byl zázrak. Před Fëanárem ležela lucerna, překrásná a i v kritických očích prince dokonalá. Do mozaiky různě barevných skel byly vyryty čtyři sněhové vločky.

"To jsi… ty sama…"

"Ano."

A Fëanáro věděl, že už je z poloviny zamilovaný.

"…padesát pět, padesát šest, padesát sedm, padesát osm…"

Nolofinwë byl nezřetelný uplakaný uzlíček mezi sněhem a stříbrným světlem a Fëanáro pocítil lítost.

"…padesát devět, šedesát, šedesát jedna…"

"Nolofinwë!" Dítě otevřelo oči.

"…šedesát dva, šedesát tři, šedesát čtyři…"

Fëanáro otevřel oči, ačkoliv ho nikdo nevolal, a plameny mu vpálily na sítnici znamení sudby.

"…šedesát pět, šedesát šest, šedesát sedm…"

Šli spolu sněhem a bratříček mu křečovitě visel na paži. Se šťastným úsměvem si roztíral po tvářích slzy.

"…šedesát osm, šedesát devět…"

Byl to ten samý den, zrovna dnes. Ten samý čas roku. Plameny se mu vysmívaly a on se smál zpátky.

"…sedmdesát, sedmdesát jedna, sedmdesát dva…"

Šli spolu Aramanem a oděni byli ve zbroji a strachu.

"…sedmdesát tři, sedmdesát čtyři…"

Šli spolu až k místu, kde čekala dívka s rozžatou lucernou u provizorního stolu z ledu. Na něm kožešiny a na nich skromné zásoby z obou tlumoků…

"…sedmdesát pět…"

…a bylo to krásné. Nolofinwë se smál a nejspíš i trochu plakal.

Byl to nejkrásnější večer Nolofinwëho života. Nebo to aspoň několikrát zopakoval, než usnul rozvalený na Fënárově noze, v ruce pevně sevřenou kresbu vločky, první dárek, který mu jeho bratr kdy dal. Princ se ho pro jednou rozhodl neodstrčit.

"Jmenuju se Nerdanel," zašeptala dívka.

Dlouho seděli mlčky, ztraceni ve světle její lucerny.

"Chodím sem často," řekla. "Ráda jen tak putuji Amanem. Sníh mě inspiruje."

"Viděl jsem ho dnes poprvé," zamumlal Fëanáro. "Oba dva jsme ho viděli poprvé."

"Tohle je krásné. Neměli bychom se toho vzdávat. Měli bychom pamatovat. A sejít se znovu, zase za rok. A pak zas a zas." Pousmála se. "Svátky zimy. Výročí dne, kdy princové Fëanáro a Nolofinwë poprvé spatřili sníh. Slavnost prvního sněhu… Jenom my tři. Tady na tom místě."

"Znamenalo by to, že budu muset každý rok strávit dva dny se svým nevlastním bratrem?"

"Ty víš, že není tak strašný. Taky by to znamenalo, že je budeš moct strávit se mnou…"

"Copak nemám naději na víc než dva dny v roce?"

Tajemně se usmála.

Pak vstala, rozpřáhla ruce a pomalu se začala točit pod stříbro-šedou oblohou. Fëanáro by mohl přísahat, že nikdy neviděl nic krásnějšího. Toužil se k ní přidat, ale s Nolofinwëm, slintajícím mu přes celou nohu, to nebylo dost dobře možné. Tak se jenom díval. A jestli mu ruka s perem létala po pergamenu, nejspíš si toho ani nevšiml.

Na blátivou zemi se snesla první sněhová vločka.

"…sedmdesát šest, sedmdesát sedm, sedmdesát osm…"

Byl to ten den, jejich den a vzduch byl chladný.

"…sedmdesát devět, osmdesát…"

Měl strach a byl sám, ale nikdy by to nepřiznal. Ne ostatním.

"…osmdesát jedna…"

Co se stalo s tou dívkou, která se točila s rozpřaženýma rukama pod šedou oblohou?

"… osmdesát dva, osmdesát tři, osmdesát čtyři…"

Lucerna už dávno vyhořela a časy se změnily… jak moc se změnily.

"…osmdesát pět, osmdesát šest…"

"Přijde, vím, že přijde, nenechá mě tu samotného," zašeptal do ohňů…

"…osmdesát sedm…"

…a ty zasyčely, jako by chtěly odpovědět: ano, přijde.

"…osmdesát osm, osmdesát devět, devadesát…"

A do plamenů se snesla první sněhová vločka.

Sláva, Vánoce

Do Štědrého dne nám zbývají pouhé 3 dny, vánoční přípravy jsou v plném proudu, na mnoha místech shon a stres právě vrcholí. Ne však ve starém hvozdu! Máme tu v letošním roce první a (alespoň zatím) poslední písničku, jejíž autorkou (textu i hudby) je Lithiel od Fantasyologů a jejím hrdinou (a fiktivním tvůrcem a interprtem) není nikdo jiný než sám Tom Bombadil. Užijte si písničku a pokud se vám bud elíbit, zkuste si ji třeba i zazpívat. :-) A nezapomeňte se s námi podělit o svůj názor. Myslím, že si to Lithiel za svou práci rozhodně zaslouží, stejně jako všichni, kdo vytvořili a zaslali své příspěvky do tohoto vánočního projektu. Tak jim za jejich práci udělejte radost a odměňte je pěknými komentáři. :-)

---

Sláva Vánoce

Vánoce ve Středozemi: Tom Bombadil

Rolničky cinkají a zvonky zní,

celičký hvozd už pod sněhem sní,

širý kraj provoní pryskyřice,

vzduchem se snášejí vloček tetelice.

A přece i dnes hopsá si tu

napříč lesem v hvězdném svitu

malý mužík s kloboukem

a písničkou pod vousem:

Ref1.: Sláva, sláva Vánoce

Tom vás má rád velice

Se Zlatěnkou - říční žínkou

budem zpívat, tancovat

z míru, klidu, krásy světa

společně se radovat!

Vrbák se ohýbá v poryvu chladu,

tichounce zamručí a skloní hlavu,

dnes přec i stáří smí své sny světu říct,

touze a naději vyjíti vstříc.

Když tu náhle ho probudí,

zahřeje a též povzbudí,

probuzení písničkou,

mužík hopsá cestičkou.

Ref2.: Sláva, sláva Vánoce

Tom vás má rád velice!

S Vrbákem - tím starým mrzákem

budem slavit, hodovat,

z míru, klidu, krásy světa

společně se radovat!

Tlustý hošek sněhem dál cválá

za ním plandá hříva rozevlátá,

jemný prach sněhu od kopyt létá,

krajem zazáří pýcha mnohaletá.

Když tu uslyší zacinkání,

zpěvné známé to volání,

píseň letí krajinou

se svou zprávou jedinou:

Ref3.: Sláva, sláva Vánoce!

Tom vás má rád velice!

Se Tlustým hoškem a piva douškem

budem smát se, pojídat,

z míru, klidu, krásy světa

společně se radovat!

Ref4: Sláva, sláva Vánoce!

Tom vás má rád velice

S přáteli všemi co mám r

budem zpívat, hodovat,

z míru, klidu, krásy světa

společně se radovat!

Melodie (noty + hudební nahrávka)

Nahrávku Lithielina zpěvu bohužel nemáme jak vložit

ani na ni neexistuje odkaz,

zájemcům můžeme poslat na mail.

Na Musescore si můžete poslechnout alespoň hudební verzi. :-)

Vánoční úsměv

Dnes tu máme povídku od Mexafell, ke které vám něco poví ona sama:

Chci vám poděkovat, všem. Bylo krésné tuhle povídku psát. Nostalgie. Jen mi je trochu líto že jsem se už tolik nechytla v charakteru postav. Přesto jsem vám moc vděčná, že jsem se díky vám vrátila do starých dobrých časů. Že jsem si znovu mohla prožít Vánoce ve Středozemi. Sice už nejsem pánoprstenofil, ale tohle mě tahá za srdíčko. Děkuju všem za ty dva roky! Děkuju za tu podporu, zábavu, vzpomínky, srazy. Děkuju za tu komunitu, kterou jsem měla tu čest tvořit. Děkuju za to vám všem (některým asi víc než jiným). Lidičky, hobitci, trpaslíci, elfové, valar, maiové, zlobři, skřeti i vy ostatní národy, pronárody, bytůstky, podivnůstky a osobičky... DĚKUJU! A krásné Vánoce :,)

---

Byl hvozd. Hvozdem protékala řeka. A u řeky rostla vrba.

Dědek Vrbák stál. Majestátný ve své trpké samotě a shlížel do vody. Kořeny nakvašeně rozrážel vodní hladinu, až ledová tříšť cákala. Byl nešťastný. Byl zachmuřený. A jako vždy rozzlobený a nevrlý.

Nesnášel tuto roční dobu, nesnášel tento den. Vánoce. Den kdy Bombadil hopsá po lese ve svých žlutých botkách ještě bujařeji než po celý rok (i přesto že je taková zima a mráz), rozdává zvířatům jablka a stromům ozdoby a vypadá u toho nááááramě spokojeně. Dnes už kolem něj prohopsal alespoň poosmé. Tak neskutečně ho to iritovalo.

Ha! Teď běží podeváté! Vrbák už to nevydržel. "Bombadile!" zaskřípěl větvemi. "Bombadile!" Mrštil Dědek Vrbák po Tomu Bombadilovi jednou ze svých sukovitých větví. Obmotala se mu kolem paže.

"Pusť mě, Dědku Vrbáku. Co si myslíš, hlupáku? Jez hlínu ryj…"

"...zem, pij vodu, usni snem." povzdechl si Vrbák. "Tuhle písničku už znám." Zkroušeně pustil Bombadilovu paži.

"Co tak smutně, Dědkouši?" zachechtal se Bobadil a capl sebou na zasněžený břeh vedle Vrbáka. "Vždyť není proč být smutní! Je krásně zasněženo a Zlatěnka doma čeká se zlatým medovým cukrovím, bílým mlékem a úsměvem na tváři! Tak jaké pak rampouchy? Vždyť jsou Vánoce! Raduj se, Dědku hloupá!" plácl rozjařeně Vrbáka po kmeni a vyskočil na nohy. "Teď mě omluv, musím ještě oběhat notný kus lesa, naplnil jsem teprve patnáct krmelců." Oprášil si zadek od sněhu, narazil klobouk hlouběji do čela a už chtěl udělat první skok, když v tom se otočil. Zašátral v kapse a něco pověsil na konec větve, usmál se, zamával a odtančil.

Dědek Vrbák dlouho hleděl za mizející rozjuchanou postavičkou velkého malého pána Toma Bombadila, než se konečně podíval na konec větve. Pousmál se. On. Starý Dědek Vrbák se po mnoha letech usmál.

Zahoupal větví.

A po lese se rozlehl stříbrný cinkot zvonící rolničky.

Některé věci se nezmění

Milá Ardo, dnešní den se nesmazatelně zapíše do tvé historie! Děje se něco, co změní chod dějin. Dnes totiž slavíme důležité výročí - 18. narozeniny naší drahé Irith. Ano, náš "slavný" Peregrin Bral se dožívá plnoletosti a vstupuje tak přes práh dětství do světa dospělých. Třes se, Ardo!

Tímto Ti drahý bratránku jménem celého Mittalmaru přejeme všechno nejlepší. Ať jsi pořád ten skvělý hobit jako do teď a ať se Ti splní všechna Tvá přání a sny. Ať dál stavíš své vzdušené zámky a vrháš se po hlavě do dalších bláznivých projektů a velkých dobrodružství. Irith, neděláme si iluze o tom, že bys dnešním dnem dospěla a stala se rozumným a klidným hobitem. Ne, Ty budeš pořád stejné hyperaktivní třeštidlo. Ale tak to má být. Pomůžeme si slovy Malého prince a Letce - nevadí dospět, vadí zapomenout. Zapomenout, jaké je to být dítětem, vidět beránky přes krabičky, milovat svou růži, ochočit si lišku…hledat přátele. Pokládat otázky a skutečně chtít slyšet odpovědi. Divit se. Hledat. Poznávat. Objevovat. Mít rád. Milovat. Vědět, co je v životě opravdu důležité. Buď stále jako Malý princ - neboj se dospět a být "skvělou dospělačkou", ale uchovej si v sobě kousek té dětské duše. Přejeme Ti hodně štěstí na Tvé cestě životem, ať už se vydáš kamkoliv.

Pár slov autorky k povídce: Napsala jsem ji speciálně pro Pipa a tento den. Není příliš vánoční a ani se nesnaží tvářit kanonicky, ale snad mi to pro tentokrát odpustíte. Jde přece o Irith a její výjimečný den. Doufám, Irith, že se Ti povídka bude alespoň trochu líbit, stejně tak vám, milí čtenáři, a že mi odpustíš vše, co je v ní napsáno a pochopíš to hlavní sdělení - že Tě máme moc rádi a že budeš pořád náš milovaný malý Pip.  Přeji pěkné čtení!

---

Psal se rok 1423 Krajového letopočtu. Blížilo se pro mnohé hobity nejkrásnější období roku - vánoční svátky a oslava Novoroku. Pro mladého Peregrina Brala, se však blížilo něco mnohem důležitějšího. 19. dne přednovoroku měl oslavit své 33. narozeniny a stát se tak dle tradic a práva svého národa plnoletým hobitem.

Již celé týdny před tou velkou událostí nemohl pořádně spát. Byl jako na trní, nevydržel chvíli na jednom místě a pořád ostatním vykládal, jak už bude konečně nejen velký (po vypití entího nápoje se spolu se Smíškem Brandorádem stal nejvyšším z hobitů), ale i dospělý. Nevěděl, co se tím všechno změní, ale očekával velké věci. Konec konců - byl přece důležitou postavou Války o Prsten, gondorským rytířem, Strážcem citadely, osobně poznal největší hrdiny tohoto věku, přátelil se dokonce se samotným králem Elessarem. Po svém návratu dokonce zachránil Kraj od Šarkanovy nadvlády. Navíc byl vysoký, uměl bojovat, a ve své rodné noře měl v pokoji vystavené věci, které jiní hobiti v životě neviděli (kromě jeho tří přátel a samozřejmě Bilba) a které si přivezl ze své výpravy se Společenstvem prstenu. Ve svých očích byl Pipin slavný a důležitý. To však jakoby pro některé v jeho okolí vůbec nic neznamenalo.

Pořád musel poslouchat své starší sestry, pořád musel uklízet ve svém pokoji, pořád musel jíst játra, pořád mu maminka hubovala za roztrhané kalhoty a pořád nad ním Smíšek vyhrával v každé sázce a lumpárně a pak si ho dobíral. A ani jeho sláva nezabránila sedláku Červíkovi, aby na něj nešel s vidlemi nebo nepouštěl psy, když ho načapal, že mu zase krade na poli či v sadě úrodu. Zkrátka, celý svět věděl, kdo je Ernil i Pheriannath, Peregrin Bral, a uznával ho (nebo o tom byl alespoň hobit skálopevně přesvědčen), jen u něj doma v Kraji jako kdyby to nikoho nezajímalo.

"Ignoranti," pomyslel si Pipin, když ho zase maminka poslala s nějakým úkolem na trh do města zrovna ve chvíli, kdy měl jet za kamarády do Dna Pytle, kam je Sam pozval na uzené ryby. Vzpomněl si na Froda. Letos to měly být třetí Vánoce od doby, co jejich nejstarší kamarád odjel spolu s Bilbem a elfy za moře. Při společných návštěvách ve Dně pytle nebo setkáních u Zeleného draka jim chyběl nejvíc. Vždycky tam seděli čtyři. A najednou zůstali jen tři.

"Frodo by jim určitě pověděl, jaký jsem hrdina, pro kterého se nehodí, aby musel chodit nakupovat nebo uklízel pokoj. To je práce pro hobitky," pomyslel si Pip, když odcházel z trhu s košíkem vajec, špulkami modré a stříbrné mašle, kořením a hrudkou droždí.

"Barvínka se pořád vymlouvá, jak má moc práce v kuchyni a s vánočními přípravami, a přitom si pro to klidně mohla zajít sama a nemusela posílat mě," mumlal si rozčileně Pipin. "Snad na mě Smíšek se Samem počkají nebo mi alespoň nechají trochu těch uzených ryb."

Když předal nákup sestře, honem se rozloučil (bojíc se, aby po něm náhodou ještě někdo něco nechtěl), nasedl na poníka a vyrazil k Hobitínu. Když konečně zastavil v Pytlové ulici, byl celý promrzlý a skoro necítil ruce. Překvapilo ho, že se v oknech nesvítí. Zaklepal na dveře a čekal. Čekal minutu. Pak dvě. Nikdo nepřicházel. Zaklepal znovu, hlasitěji. Tentokrát čekal tři minuty a pořád nikdo neotvíral.

"Nejspíš si povídají tak hlasitě, že mě ani neslyší," pomyslela si Pip. Začalo sněžit. Hobit už nechtěl déle čekat a tak si sám otevřel. Vešel do vstupní haly. Čekal, že uslyší hlučný hovor a smích svých přátel. Všude však bylo ticho.

"Smíšku? Same? Už jsem tady!" Nikdo se neozýval. Pipin vešel do salonku, do jídelny, prošel všechny pokoje. Nora však byla prázdná. Jeho kamarádi byli pryč. Nechápal to. Pak si všiml lístku, který ležel v kuchyni na stole. Byl to vzkaz od Sama.

Ahoj Pipe,

promiň, že jsme Ti nedali vědět, Růži onemocněla maminka, tak jsme ji jeli navštívit. Setkání se přesouvá na Velik příští týden. Smíšek přijel, zrovna když jsme byli na odchodu, tak jsme se s ním stihli akorát pozdravit a domluvit se na novém datu. O uzené ryby nepřijdeš, nemusíš mít strach. Snad se nebudeš moc zlobit, že jsi vážil zbytečnou cestu.

Měj se pěkně

Sam

Pip na lístek koukal, jako kdyby nemohl pochopit, co je na něm napsané. Setkání nebude. Až příští týden. Příští týden ale měl jet na návštěvu do Dlouhé Stráně. Těšil se na Diamantu. Přesunout to nemohl. Musel by o jedno z toho přijít. Byl zklamaný. Tolik se těšil. Naštvaně kopl nohou do stolu.

"Au!" Zapomněl, jak je zdejší nábytek masivní. Teď ho ještě ke všemu bude bolet noha.

Celý rozmrzelý opustil noru, nasedl na poníka a vracel se domů. Cestou se původně drobné sněžení změnilo v pořádnou chumelenici. Pipin skoro neviděl na cestu. Když konečně dorazil domů, už se stmívalo. Naštvaný na celý svět otevřel dveře nory a…

"Překvapení!"

Před ním stáli v krásně vyzdobené hale Smíšek, Sam, Cvali a další kamarádi, všichni s dárky v rukou, kromě Sama, který držel třípatrový žlutozelený dort plný svíček. Za nimi stály Pipovy sestry a vítězoslavně se usmívaly.

"Už chápeš, proč jsme se tě musely zbavit a poslaly tě na nákup? Potřebovali jsme, aby se sem všichni mohli nepozorovaně dostat. A setkání u Sama byla jen záminka, abys byl delší dobu pryč a my mohli všechno nachystat. Snad nám to odpustíš a nebudeš se už na nás mračit," podala mu vysvětlení proběhlých událostí Barvínka.

"Tak nějak jsme si řekli, že nebudeme čekat…Ty jsi stejně ten nejnedočkavější a nejzvědavější hobit na světě a kdo ví, jestli bys všechny své dárky nevypátral předem. Tak Ti přejeme všechno nejlepší k narozeninám!" řekl mu Smíšek a podával svému bratranci obrovskou krabici, zabalenou do balicího papíru a převázanou modrou a stříbrnou mašlí.

Barunka zapálila všech 33 svíček na dortu a Sam popošel až k Pipovi. "Něco si přej," řekl kdosi. Pipin přivřel oči, zhluboka se nadechl a pokusil se sfouknout všech 33 svíček. Jedny hobití plíce na to však nemohly stačit. Nakonec se mu na 4. pokus povedlo sfouknout i poslední svíčku. Se šťastným výrazem se rozhlédl po všech přítomných. Kéž se mu jeho přání splní.

Když všichni přítomní předali oslavenci své dárky, chtěl se Pipin pustit do rozbalování. Smíšek ho však přerušil.

"Ještě vydrž. Chtěli bychom Ti něco říct. Víš, Pipe, stáváš se dospělým, plnoletým hobitem, ale…některé věci se nezmění. Pořád budeš náš malý milovaný Pip - hlupák bralovská."

Spiknutí na ledě

Milé hobitstvo, vážené elfstvo, ctěné lidstvo, trpaslisctvo a všichni ostatní pocestní i náhodní kolemjdoucí!

Dnes je mimořádný den, neboť náš milovaný Frodo Pytlík, naše drahá Tani, dovršuje věku 18 let a překračuje tak práh lidské dospělosti (na tu hobití si ještě pár let počká). Tímto Ti, Tani, jménem celého mittalmarstva přeji krásné narozeniny a ať je Tvůj život krásný jako sen, plný Středozemě a nevšedních zážitků. Máme Tě moc rádi.

A teď pár slov k povídce. Kdysi sis ode mě přála příběh o Frodovi a Samovi, pohodový, s dobrým koncem, který by se odehrál v době před Bilbovým zmizením a odchodem z Kraje. Snad jsem Ti touto narozeninovou povídkou Tvé přání alespoň trošičku splnila. Povídka se mi nakonec, jak už to tak u mě bývá, vymkla z rukou a psala se jak ona sama chtěla, takže jsem byla velmi zvědavá, co z ní vyleze a o čem nakonc bude. No, snad Tě výsledek alespoň trochu potěší a omluvíte Ty, i čtenáři Mittalmaru, případné kanonické nesrovnalosti či nezodpovězené otázky. Ani autor sám někdy neví vše. :-) Přeji příjemné čtení!

P. S. Malá poznámka k ději pro ty kdo se tolik neorientují: V době, kdy se příběh odehrává, je Bilbovi 99 let, Frodovi 23 a Samovi 11. Sam má 5 sourozenců, nejstaršímu Peckovi je v povídce 26 let, Halfredovi 22, Sedmikráse 19, Máje 15 a nejladší Mochničce 8 let. Smíšek s Pipem se v mém příběh neobjevují, ale pro představu - Smíškovi bylo v té době 9 let a Pip ještě nosil plíny (byl mu jeden rok).

---

Frodo si vzal z mísy na stole poslední kousek výtečného cukroví paní Křepelkové, honem ho strčil celé do pusy, aby měl volné ruce, natáhl si čepici, oblékl zimní kabát a vyšel ven z nory. Bilbo jel na trh koupit kapra a Frodo měl za úkol sehnat pár větviček chvojí, aby si trošku vyzdobili a provoněli noru.

Byl to skoro dva roky, co se z Rádovska přestěhoval ke svému strýci do Západní čtvrtky. Pro mladého Froda to byla velká změna, ale rychle si zvykl a cítil se tu jako doma. Jen si občas říkal, že by nebylo špatné, kdyby tu bylo víc mladších hobitů, aby měl občas nějakou kamarádskou společnost. Ale protože to byl nezvykle hloubavý, tichý a uzavřený hobit, zas tak moc mu to nevadilo. Většinu času trávil čtením knih nebo touláním se venku. Znal už okolí Hobitína a nejbližších vesnic zpaměti a často podnikal osamělé výpravy i do vzdálenějších částí Kraje. To se mu teď velmi hodilo, protože díky tomu moc dobře věděl, kde najít vhodné jehličí na vánoční výzdobu.

Bylo už po poledni, když Frodo procházel Povodím, vracejíce se do Hobitína. Nesl plný košík čerstvého chvojí a ještě trochu malých borových šišek. Rád je věšel na vánoční stromek - dělávali to tak jeho příbuzní v Rádovsku a Frodo si s sebou tento zvyk přinesl i do Dna pytle. Jehličí krásně vonělo a on už si představoval, jak sedí v teplé noře a popíjí punč. V tom se zastavil. Něco upoutalo jeho pozornost. Nebo spíš někdo. Na povodském rybníce se pohybovali dva malí hobiti a jeden větší - chlapec asi Frodova věku. V tom poznal mladšího z hobitů. Byl to on, kdo včera donesl do Dna pytle mísu cukroví se slovy: "Maminka to posílá panu Bilbovi a mladému panu Frodovi a nechává pozdravovat". Jedenáctiletý Sam Křepelka. Ta malá hobitka bude asi Mochnička, blesklo Pytlíkovi hlavou. Nemohlo jí být víc než deset. Staršího z dětí nepoznal, ale podle podoby hádal, že bude taky Křepelkovic. Navíc - málokdo z hobitů chodil bruslit na rybník. Jak o tom Frodo přemýšlel, tak v celém okolí byly asi tyhle děti spolu s ním jediné, které se nebály vody. Tím, že žil řadu let v Rádovsku a jeho maminka byla Brandorádová, nepřišlo na tom Frodovi nic divného, ale zdejší hobiti se ani k zamrzlé vodě nepřbližovali, pokud nemuseli a bruslení tak rozhodně nepatřilo mezi jejich oblíbené kratochvíle. Vlastně se divil, že je Kmotr nechává, aby něco takového dělali. Jak je to doopravdy však zjistil vzápětí, když na něj Sam zavolal:

"Dobrý den, pane Frodo, nepovíte to na nás prosím tatínkovi, že ne?"

Na to oslovený hobit se zájmem sešel k rybníku. Bruslaři mezi tím přijeli ke břehu. Frodo je ted viděl zblízka. Větší hobit mu podával ruku.

"Dobrý den, pane Frodo, vy si mě asi nepamatujete, já jsem Halfred Křepelka. Byl jsem u vás minulý rok párkrát vypomáhat na vinici. Náš táta pracuje u pana Bilba jako zahradník."

Frodo zapátral v paměti a usmál se. Ano, minulý rok byla mimořádná úroda hroznů a Kmotr požádal Bilba, aby si mohl na sklizeň přivést pomocníky. Měl s sebou tehdy dva starší hochy a jedno děvče. Musely to být Kmotrovy děti. Matně si vybavil i Halfredovu tvář. Potřásl si s hobitem rukou.

"Tohle je můj bratr Samvěd a nejmladší z nás, Mochnička."

Malá hobitka se při vyslovení svého jména ošila a stydlivě se chytla Halfredovy ruky.

"Ještě máme staršího bratra Pecků a dvě sestry, Sedmikrásu a Máju. Jindy chodíme na rybník všichni, ale Pecků jel dneska s tátou pro dřevo a větší holky pomáhají mamince s cukrovím." Frodo si vzpomněl na mísu dobrot, teď už snězených, kterou jim včera přinesl Sam.

"Pane Frodo, viďte, že na nás neřeknete tatínkovi, že jsme byli bruslit?" vyhrkl najednou malý Samvěd a zrudl.

"My totiž na rybník nesmíme, víte. Táta nám to zakázal, protože se prý pro rozumné hobity takové taškařice nehodí a že by se nám mohlo něco stát. Jenže…když nás to tolik baví! A Halfred slíbil, že nás s Mochničkou naučí nějaké další kousky. A dává na nás pozor, abychom nejezdili na tenký led ani si nenatloukli. Nepovíte to?" dořekl Sam skoro jedním dechem a upřel na Froda tázavý a prosebný pohled.

Frodo se rozesmál. Halfred se na něj podíval s rozpačitým úsměvem.

"Pane Frodo, omlouvám se za Sama, on…" - Frodo ho však přerušil.

"To je dobrý. Řekl to náhodou moc dobře. Já vás určitě Kmotrovi neprozradím. Nevím, proč se většina hobitů bojí vody, v Rádovsku, kde jsem žil, se běžně chodí rybařit, na lodičky a koupat se. Když jsem byl malý, tak mě maminka taky učila bruslit a měl jsem to moc ráda. Ale pak...už jsem bruslit nemohl," dodal se stopou smutku v hlase.

"Jestli umíte bruslit, mohl byste chodit někdy na rybník s námi!" zvolala nadšeně malá Mochnička, která se během jejich povídání přestala stydět a teď jí očka jen zářila při pomyšlení na to, že by mohli mít v této zakázané, ale lákavé disciplíně nového komplice. Frodo pro ni sice pořád byl "pan Frodo Pytlík", ale když ho viděla ve společnosti jejího skoro stejně velkého staršího bratra, připadal jí najednou mnohem méně jako vzácný pán a více jako velkej kamarád.

Frodo nejistě pohlédl na Halfreda, ale ten, když postřehl, že má mladý Pytlík o bruslení zájem, jen spokojeně pokýval hlavou na souhlas.

"Bude nám potěšením, chcete-li se k nám přidat," dodal povzbudivě.

"Já už ale nemám brusle," zazněla lítostivá odpověď a Frodův pohled sklouzl na věcičky, které měli hobiti přivázané k nohám. Podivoval se, odkud vůbec tito hobiti o vynálezu jako jsou brusle a o bruslení vědí. Opravdu to nebyla obvyklá hobití kratochvíle, a pokud se Frodo nemýlil, nikde v Kraji se brusle nevyráběly. Kdo chtěl bruslit, musel tušit, jak vypadají a vyrobit si je sám, což by ale pro šikovné hobití ruce znalé řemesel, nemusel být problém. Frodo znal bruslení od své maminky, která je znala od své a ta je znala, jak jinak, než od Gandalfa. Ten prý kdysi tuto podivnou věc daroval třem dcerám Starého Brala a naučil je, jak se na nich jezdí (což bylo s podivem jak dokázal, nikdo si nedovedl představit starého čaroděje na bruslích). Mirabelka Bralové pak toto umění předala i svým dětem, a nechala jim vyrobit brusle u nejlepšího kováře v Bralově Městci. Tak se naučila bruslit Frodova maminka Primule. Když však Frodo ve 12 letech o své rodiče při nehodě na lodičkách přišel, ujal se ho Primulin bratr. Rorimak a jeho žena Menegilda se o svého synovce příliš báli a nechtěli ho na led pouštět. Za čas byly navíc Frodovi brusličky od jeho maminky malé a nové nikdy nedostal. Tak se stalo, že dlouhá léta na bruslích nestál. A mimo Rádovsko se s touto zábavou zatím u nikoho nesetkal. Odkud mohly znát bruslení a výrobu bruslí Křepelkovic děti? Že by Bilbo?

"My vám půjčíme brusle od Pecka, jemu už byly malé, tak má teď druhé, a nebo vyrobíme další. Pecek má kamaráda kováře, nějak to zařídíme." Halfred se přátelsky díval na Froda a čekal na jeho odpověď.

"To by bylo výborné. Děkuji," řekl Frodo a vděčně se usmál.

Spojenectví bylo uzavřeno.

Domluvili se, že se příští den po svačině sejdou u lavičky pod starou třešní a zkusí, jestli Frodovi budou Peckovy staré brusle nebo jestli bude potřeba vyrobit nové. Frodo jim poděkoval a vzkázal paní Křepelkové a Sedmikrásce s Májou uznání a pochvalu za výborné cukroví. Napadlo ho, že by možná mohli někdy pozvat Křepelkovic děti na návštěvu, třeba o svátcích, aby u nich bylo trochu veselo. Jistě by si taky rádi poslechli nějaký z Bilbových příběhů, které Frodovi za dlouhých zimních večerů vyprávěl. Nevěděl sice, co by na to řekl Kmotr, který Bilba považoval za starého podivína, i když ho měl rád, ale třeba by to šlo. Umínil si, že až se vrátí domů, tak si o tom se strýčkem promluví. Popadl košík s chvojím, rozloučil se s Halfredem, Samem a Mochničkou a zamířil k Hobitínu. Měl příjemné tušení, že letošní Vánoce budou ještě příjemnější a veselejší, než ty minulé.

Vánoční dárek

Zdravíme čtenáře našeho vánočního projektu. :-) Hrdina dnešní povídky bude trochu netradiční. Podíváme se v ní za hobity, ale nebude ani tak úplně o hobitovi, jako spíš o tvorečkovi, kterého dva hobiti chovali ve velké lásce. Povídku pro vás napsala Irith a já moc doufám, ž se vám bude líbit a že ji, stejně jako povídky posledních dnů, oceníte svými komentáři. Abychom věděli, jestli naše "adventní dárečky" dělají někomu radost a jestli je někdo rozbaluje nebo ne. :-)

---

Bob se zamyšlením otíral pivní korbel. Byla noc Novoroku. Sváteční noc uprostřed zimy. Noc Slunovratu.

Sníh se v Hůrce příliš často nevyskytoval, ale teď padal v celých chuchvalcích. Velké sněžení, tak tomu budou říkat.

Celá vesnice byla rozsvícená. Rodiny Velkých i Malých byly alespoň tuto noc spolu a vesele hodovaly. Jak dlouho jejich štěstí ještě vydrží?

Bylo to jen pár dní, co Vilíka Potměchutě a Jindru od Brány vyhodili. Nikdy to nebyli nejlepší lidi, ale poslední dobou už byli vyloženě divní. Začali se chovat… zle. Šeptalo se o nějakých krádežích a Jižanech, přicházejících po Zelené cestě. Bylo jen dobře, že je vyhnali. Ale, napověděl Bobovi jeho selský rozum, Vili a Jindra byli jedni z těch typů. Vyhodíš je dveřmi a vrátí se oknem.

Bob se zachvěl. Ale dnes ne. Teď byl ještě mír. Tušil, že něco přijde, ale ještě ne. Ale pak… to možná bude ještě horší.

Hobit opatrně postavil korbel na stůl, hodil hadr do džberu s horkou vodou a vyšel z hostince ven, mířil do stájí. Sníh se mu zaplétal do kudrnatých vlasů a odněkud zdáli bylo slyšet hezkou písničku. Veselá písnička, na jak dlouho ji slyší naposledy?

Došel do stájí a uvelebil se na svém obvyklém místě, na kupce slámy vedle poklidně přežvykujících poníků.

A co na tom bylo nejhorší, dal si Bob hlavu do dlaní, měl takový pocit, že za to zlo může on. Kdyby tenkrát nevypustil všechny koně… Ten jižan by si jednoho nemohl ukrást a odjet. A pak by se možná nepřišlo zlo… A kdyby Vilík nedostal všechny ty peníze, nikdy by si nemohl dovolit cestu do Kraje. Zvěsti o tom, že se Vili Potměchuť vloudil do přízně nového Šéfa Kraje a začíná s ním čile spolupracovat, kolovaly po Hůrce už jen šeptem. Nikdo si teď nemohl být ničím jistý, když byl Vili velký pán. Bohatý. Z čeho to bohatství měl?

Bob si přitáhl kabát blíže k tělu. Bylo mu toho poníka Viliho Potměchutě líto. Nesčetněkrát jen na prázdno zatínal pěsti, když viděl, jak Vili to ubohé zvíře někam táhne, jak ho bije. Ale Bob sám a nikdo koho znal, neměl na to, aby poníka od Viliho odkoupil. Takovou herku a za dobrý trojnásobek ceny dobrého mladého poníka.

Když ho tu noc, noc po příjezdu čtyř hobitů z Kraje Ječmínek poslal hlídat, myslel, že se bude potýkat jen s nějakými lumpy a lupiči. Ne s hrůzou, která přišla. Bob nebyl hrdina a skryl se před postavami v černém do stájí. A když slyšel, jak se jeden ze stínů plíží ke koňům… zazmatkoval. Nebyl to asi nejlepší nápad, také mohli o všechny koně přijít, ta zvířata mohla někoho ušlapat. Ale, Bob pohladil čumák nejbližšího poníka, také se musí vzít v úvahu možnost, že kdyby to neudělal, ten černý stín by koně zabil. Stejně jako Bob věděl, že čtyři hobiti potřebují být rychlí a nemohou jít pěšky.

Vypustil koně ven a všichni se ztratili. Dobrého půl měsíce je honili po kopcích kolem. A poníci čtyř cestovatelů zmizeli úplně. Kdo ví, kde je jim konec? Stačilo jen otevřít dveře stájí a pak zalézt někam do kouta a třást se strachem, když se koně šílení hrůzou vyhýbali stínům jen aby utekli do noci ještě temnější.

Když ho pak další den ráno Ječmínek vyslal, aby našel alespoň nějakého poníka, Bob šel najisto. Věděl, že tohle je jediná šance, jediná šance jak to ubohé zvíře zachránit. Hobiti byli bohatí a zoufalí, vzali by cokoliv. A tak vzali i ubohého poníka od Viliho Potměchutě. A Bob byl šťastný, věděl, že Sam, se kterým se mezitím stačil spřátelit, má dobré srdce a o poníka se postará.

Ozvalo se zavytí a Bob s sebou trhnul. Co to způsobil? Kdyby se optal i jinde a nesnažil se tak moc poníka zachránit, bylo by to teď jiné? Neobcházeli by tady vlci a divní lidé, silnice by se nestávala nebezpečnou a ostrý vítr by nezalézal pod každé oblečení? Nevěděl, ale jedno věděl jistě. To co udělal, bylo… pro poníka.

Sam vytáhl z kapsy jablko, které potajmu vzal s sebou a sklonil hlavu proti větru. Strašný vítr, řezavý a prudký. Na cestě už byli několik dní, ale zatím nic jiného než vítr nepotkali. A přitom byl dneska Novorok! Sam nepředpokládal, že by to kterýkoliv z jeho společníků zaznamenal. Jejich poslání bylo příliš temné na to, aby mohli slavit. Sam ale počítal dobře. Novorok. Svátek. Opatrně natáhl ruku s jablkem a podrbal poníka Vilíka pořádně za ušima. Poník jablko nadšeně schroustal a ještě olízal Samovi ruku. Za tu dobu, co byl s nimi, se nějak zakulatil. Jeho srst byla lesklá a poník vypadal zdravěji a čileji, než kdy dřív. A to i přesto, jaký náklad nesl. Sam k němu přitisknul tvář.

"Hezký novorok, Vilíku," zašeptal mu do ucha netuše, že přesně to samé právě řekl hobit Bob, kdesi daleko ve vesnici zvané Hůrka.

Vánoce u Medděda

Osamělost na vás může padnout, i když tak úplně sami nejste, stačí, když si nemáte s kým popovídat a už je to tady. Ale přání by se měla o Vánocích plnit, nebo ne? A jaké přání by tak mohl mít kožoměnec?

---

Obrázek namalovala kimberly80

Medděd ještě nasypal do koryta krmení navíc a naposledy upravil výzdobu stáje. Právě dokončil vánoční pochůzky kolem jeho zvířat. Každému dal jako dárek nějakou tu laskominu, kterou měl daný tvor rád. Zalitoval, že tu není nikdo, kdo by dal dárek jemu, nebo s ním alespoň vánoční výzdobu a všechno to okolo sdílel. Potřásl hlavou. Žil přece sám už věky a dávno už si na to zvykl. A ze zkušenosti věděl, že nikomu cizímu se nedá věřit. Ale Vánoce stejně slavil rád, i když jen se svými zvířaty. Vrátil se do domu, aby ještě dodělal patřičnou hostinu. Po velké síni se potulovala různá zvířata a pomáhala to tam patřičně vystrojit. Medděd zrovna dodělával dezert z různých lesních plodů, když do síně vběhlo několik jeho oblíbených koní se vzkazem, že jsou na prahu cizinci.

Obr z toho moc nadšený nebyl, ale šel se na ně podívat. Jeden byl vysoký stařec s holí a druhý mrňous s velkýma chlupatýma nohama. A stařec mluvil. Vyprávěl o jejich dobrodružství a Medděda to zaujalo. A jak příběh plynul, přišel trpaslík a pak další a další a Medděd kromě vzrušení z historky získával příjemný pocit, že na tyhle Vánoce rozhodně sám nebude.

Vánoční trable

Ano ano, zázraky se dějí a to hlavně o Vánocích. Zářným příkladem je dnešní příspěvěk do Vánoc ve Středozemi, který nám dodala Rylandia (Kiwi) přes Jeremiášův email a to téměř tři dny před vydáním! Díky Kiwi, příjemně jsi nás všechny překvapila :-)

A jakožto příšlušník mladší generace Kiwi vytvořila komiks s vizáží mladší generaci tak dobře známé. Starší generace snad přimhouří očko a bude si spíše všímat obsahu.

---

Čekání

V dnešní povídce od Tani se podíváme do Lothlorienu v období příprav na slavnost Zimního slunovratu. Příběh se nese převážně v duchu pohodové sváteční atmosféry, plné klidu a míru. Nenechte se však zmást, Tani ani tentokrát nezapřela svůj autorský styl a tak nám v povídce kromě rodinných tradic a láskyplných vztahů mez dvěma genracemi elfů ukáže, jak jedná malá chvíle, může někomu změnit celý život.

---

Obrázek je z pinterestu.

Ranní paprsky slunce se prodíraly skrz zlatavé listí a ptáci ve větvích zpívali sladké písně. Vzduch byl chladný a mráz štípal kůži.V jednom z dolních poschodí nejvyššího z mallornů se rozkládala komnata se zelenými a stříbrnými zdmi. Prostředkem prorůstal mohutný, hladký kmen. Kolem něho byl kulatý stůl, u kterého seděli čtyři osoby a pátá právě sestoupila z horního talanu.
,,Dobré ráno, hvězdičko," laskavě pronesla paní Zlatého lesa.
,,Dobré ráno, babičko," s úsměvem jí odpověděla tmavovlasá elfka.
,,Jak jsi se vyspala?" zeptal se Celeborn.
,,Moc dobře. Tady se mi vždycky zdají tak krásné sny. Dneska se mi zdálo o tom, jak přijela mamika s tatínkem a oslavili jsme tu zimní slunovrat. Tak moc se těším, až dneska amilyë dorazí. Škoda, že atto musel do Šedých přístavů."
,,Brzo budete všichni spolu. Určitě to není váš poslední zimní slunovrat," pravil Celeborn.
,,Drahá, s dědečkem jsme se dneska domluvili, že by vzal tvé bratry na výpravu po Lothlórienu a my dvě bychom napekly ovesné placky a když to stihneme, můžeme ještě vyzdobit hlavní komnatu. Co ty na to?" navrhla Galadriel.
,,Zní to moc dobře. Už se těším," odpověděla Arwen.
,,Skvělé. Tvoji bratři také souhlasí."
Poté dojedli a dali se do příprav.
Elladan a Elrohir byli brzo připraveni a jeli se svým dědem na výpravu.
Galadriel mezitím došla pro vodu do fontány, kterou přinesla do nejnižšího talanu, kde už na ní čekala Arwen s namletou moukou, medem a ořechy s ovocem, jenž přimíchají do placek.
,,Tak, teď smícháme mouku s vodou a uděláme těsto. A do těsta potom přidáme ostatní suroviny. Uděláme placičky…dej to prosím do pece." instruovala Galadriel.

,,To by pro všechny mohlo stačit," pokračovala.

,,Tak teď bychom se mohli pustit do zdobení. Toltho mi přinesl nějaké větve jehličnanů a máme tu zásoby mnoha druhů plodů. Navrhuji nejdřív pověsit větve a ty potom ozdobit. Co myslíš, hvězdičko?"

,,Babičko, takhle to děláme každý rok. Myslím, že když to uděláme letos stejně, vadit to nebude," zasmála se Arwen. Galadriel se na ni jen rezignovaně podívala.

,,Dobrá, Tak já pověsím větve a ty je ozdob." dodala paní Lórienu.

Zanedlouho to měli hotové a brzy přijeleli i Elladan a Elrohir s Celebornem. Arwen je šla přivítat.

,,Tak jak jste si to užili?"

,,Bylo to skvělé!" pravil nadšeně Elladan.

,,Vystopovali jsme stádo laní s jelenem. Byl majestátní," s úsměvem řekl Elrohir.

,,Příště musíme jít znova," dodal Elladan.

,,Jsem ráda, že jste si to užili," pravila Galadriel.

,,My s Arwen jsme si to také užily. Pojďte, sváteční večeře už bude na stole a potom si můžete dát naše placičky."

Když vstoupili do místnosti, ovanula je vůně silic z ozdobených větviček pověšených po komnatě. Na stole se vyjímalo mnoho pokrmů. Od pečení přes saláty až po ony ovesné placičky. Všichni poděkovali Jedinému za uplynulý rok a pustili se do jídla.

,,Amilyë jste cestou nepotkali? Měla tu být před několika dny," zeptala se starostlivě Arwen.

,,Bohužel ne," odpověděl Celeborn.

,,Ale neboj se. Určitě brzo dorazí. Caradhras mají jistě dávno za sebou a jsou na cestě sem," dodal. Arwen se usmála a pokračovala ve večeři.

Už dojídali, když do místnosti vstoupil strážný.

,,Pane, dole je jeden elf, který byl součástí doprovodu paní Celebrían. Má pro vás důležitou zprávu," pravil.

,,Ať přijde sem." řekl Celeborn.

,,To nejde, pane. Je těžce zraněn." Všichni u stolu zkameněli. Arwen se rozbušilo srdce.

,,Dobrá, půjdem za ním."

Když sešli dolů, uviděli onoho elfa. Z hlavy mu tekla krev a po celém těle měl hluboké rány.

,,Pane," s potížemi se uklonil. ,,Při cestě skrz Caradhras jsme byli přepadeni skřety. Paní Celebrían…" pravil elf. Arwen se slzama objala Galadriel a dvojčata se chytila pevně za ruce.

Poslední večer

Dnes tu máme povídku od věrného přispěvatele tohoto projektu, Jeremiáše. Více ale už nebudu říkat, potože vám svou povídku představí sám. Dodám jen, že Jeremiáš nezklamal a jedná se o zatím nejdelší povídku letošních Vánoc (má téměř 7 stran). O čem bude vám poví autor:

Ano, půjde o mou poslední boromirovsko-faramirovskou vánoční povídku. Definitivně. Série, která započala v roce 2014 krátkým štěkem Pro Gondor! vyprovokovala takřka ihned Polly k volnému pokračování v tehdejší faramirovské povídce, po níž jsem přišel pro změnu zase já s Boromirem. A protože opakovaný vtip už není vtipem, v roce 2015 příběh obou bratrů obohatily postavy Denethora a Gluma v Rodinné sešlosti.

Na úplné zakončení to ale chtělo něco ještě silnějšího. Motiv, který se v žádné z předchozích povídek ani náznakem neobjevil. Letos prožijete příběh obou nerozlučných bratrů, kteří vůbec poprvé v životě slaví Vánoce… odděleně.

---

Boromir svištěl na svém štítu.

Ostrý, ledový vítr zimní Roklinky ho řezal do uší, okolo svištěl sníh, ale gondorského kapitána to pranic nezajímalo. Chlad, mokro ani další protivenství nic nezmohly proti jeho ohnivému hněvu. Neartikulovaně zařval, už asi podesáté.

Odpovědělo mu posměšné troubení, znějící zhruba jako prdící koza. Boromir se o prdících kozách během uplynulých dní naučil první poslední díky jisté blonďaté existenci, se kterou se v Posledním domáckém domě dělil o koupelnu. Zařval znovu, protože na plamen jeho zuřivosti ta vzpomínka zapůsobila jako polití vánočním denaturákem.

Dolehl k němu posměšný smích a další prskavé zatroubení.

Hobiti měli pořád náskok. Svištěli z kopce na ukradených štítech, které kdysi nesli vznešení elfové do války proti Sauronovi ve Druhém věku. Kožená držadla skvěle pojmula chlupatá chodidla půlčíků a ostrý tvar zase umožnil řádné vybírání zatáček. Smíšek s Pipinem si jízdu zjevně skvěle užívali, protože nadšeně halekali a trousili urážlivé poznámky na adresu svého pronásledovatele.

Ten by už šílenou jízdu se srázů obklopujících Roklinku nejradši dávno vzdal. To by ale Smělmír nesměl ve svých ušmudlaných prackách svírat Roh Gondoru a vyluzovat z něj zvuky, za něž by se nemuselo stydět ani umírající zlaté prasátko.

"Počkejte, až se mi dostanete do rukou!" chtěl Boromir zahrozit, ale sníh mu právě v tu chvíli stříkl do tváře. Kapitán vyprskl břečku, tasil meč a počal brzdit. Neměl v úmyslu rozbít se na úpatí kopce na padrť, jak se bezpochyby podaří oběma hobitům - a co hůř, Rohu.

Smíšek měl ale jiný plán. Mohutně se nadechl a zadul tak silně, až dole u krbu Pán Elrond nadskočil v křesle. Zvukové vlny ozvěnou proběhly celým údolím a strhly lavinu z protějšího útesu. Záplava sněhu dospěla na zem přesně ve chvíli, kdy k ní dorazili i oba hobiti a poskytla jim měkkou přistávací plochu.

Boromir jen konsternovaně zíral.

Maně si připomněl, že Eru drží ochrannou ruku nad dětmi, psy a blázny, ale jaksi mu nebylo jasné, do které kategorie se Smíšek s Pipinem kvalifikují nejlépe.

Slezl těch posledních pár metrů a vydal se hledat. Ne půlčíky, samozřejmě. Roh Gondoru.

Zamračil se na elfy, kteří pobíhali okolo po lehoučkém prašanu, aniž by pohnuly jedinou vločkou. Už se jim podařilo vyprostit zpod závějí Pipina, který pořád ještě hýkal smíchy a teď pátrali po Smíškovi.

Roh Gondoru se náhle vynořil ze sněhu přímo před Boromirem. Ozval se z něj podivně chraptivý zvuk a pak se začal pohybovat, přičemž čněl nad hladinou všeho toho bílého nadělení jako šnorchl.

"A mám toho právě dost!" křikl Boromir a vyrval prastarý artefakt z rukou hobita, který se skrýval pod sněhem. "S vámi se tady v Roklince snad ani nedá přežít."

Smělmír se zatvářil dotčetně a hned s drzým šklebem kontroval: "Můžeš si to dát do rámečku jako novoroční předsevzetí. Zítra vyrážíš s námi."

Kapitán vzdychl. "To vy vyrážíte se mnou. A s Kozkem, naneštěstí. Budiž mi všichni Valar milosrdní!"

Vytáhl hobita za uši ze sněhu a podal ho nejbližšímu elfovi. "Zavřete ho někam," se srdečným úsměvem poradil té ušaté nádheře a vydal se po svých. "Až do Mordoru s těmahle cvokama!" zasténal. "Možná bych se měl jít rovnou bodnout. Nejlíp několikrát, pro jistotu."

***

Faramir poodstoupil od polorozbořené zdi a kritickým okem ji prohlédl.

Nepomohlo jmelí ani papírové řetězy. Mezi šedými kvádry se výzdoba ztrácela a mrazivý vítr, který vanul od Anduiny, celkovému dojmu pranic nepřispíval. Zrovna teď zafoukal o trošku víc, utrhl jednu zelenou snítku a ta odlétla do břečky.

Hraničář tlumeně zaklel.

Zimní Osgiliath byl asi tím nejdepresivnějším a nejméně vánočním místem ve Středozemi. Denethor sice pořádal tradiční oslavu v Minas Tirith, jenomže letos byl Boromir na výletě kdesi daleko na Severu a Faramir tudíž samozřejmě nedostal pozvánku. Posel přinesl pouze rozkaz, úsečný a strohý, v němž Správce svému synovi přikazoval udržet za každou cenu Západní břeh proti ožralým trollům.

Ne, že by hraničář předvánoční směny neměl rád. Nebyla během nich nouze o nazgûly navlečené v červených hábitech lemovaných bílou kožešinou, vzájemné krádeže stromečků či obří poskakující rolničky, které kazily vystoupení gondorského sboru. Jenže všechny tyhle taškařice Faramir absolvoval se svým starším bratrem.

Boromir mu chyběl. Kdyby tu byl, postavili by spolu sněhuláka s otcovým kyselým ksichtem a pak by si užívali reakce prostých vojáků, kteří se vždycky sveřepě snažili podařené karikatuře nesmát. Nikdy se jim to nepodařilo.

Faramir minul skupinu rybářů, kteří se snažili na poslední chvíli ulovit nějakou štědrovečerní večeři. Smrákalo se a nebe dostalo temně modrou barvu, mezi troskami prastarého města voněla purpura a punč, který i přes Denethorův zákaz kapitán svým podřízeným toleroval. Jako k vzteku dokonalá vánoční atmosféra.

"Poslední zásilky do Bílého města!" vyvolával zrovna posel na svém žebřiňáku. "Za hodinu odjíždíme! Udělejte svým milovaným radost dárkem. Ukažte, že jste si vzpomněli!"

Faramir strnul, jako by ho zasáhl blesk. Ve svém rozhořčení nad tím, že ho otec nechal vězet v Osgiliathu, úplně zazdil vánoční nákupy. A ať už se Denethor zachoval sebehůř, svátky bez dárku si rozhodně nezasloužil!

"Damrode!" zavolal správcům syn na muže, který právě procházel okolo.

"Kapitáne?"

"Má Madril na skladě ještě nějakou depresivní róbu? Myslím, že by otci udělala radost."

"Dárky na poslední chvíli?" zazubil se válečník. "Bojím se, pane, že už vyprodal všechny zásoby. Na trzích je už zavřeno, všichni se chystají ke krájení jablek a lití olova."

"Co teď budu dělat?" změnilo se Faramirovo znepokojení v čiré zděšení.

Damrod pokrčil rameny. "Nemám tušení, pane. Omlouvám se."

Správcův syn se rozhlédl. Zrak mu padl na protější břeh řeky, kde se odrážela světla skřetích ohňů.

"Skurutmarket," vyjádřil Damrod až příliš zřetelně svůj nesouhlas. "Jaké šílenství vás k tomu dovedlo?"

Faramir se k němu otočil a v oku se mu blýsklo.

"Nákupní."

***

Snaga se hluboce uklonil a přivalil ze skladu další obří baňku.

Tato vánoční výzdoba měla být původně během Štědrého večera metána přes Anduinu na gondorské pozice, Černokněžný král však rozkaz nečekaně zrušil. Měl se střelivem daleko lepší plány.

Mohutný, vražedný řemdih se zabijáckou hlavicí zasvištěl vzduchem a rozmlátil baňku na cimprcampr. Střepy se rozlétly do všech směrů a snaga se zděšeně přikrčil, když mu jeden prosvištěl nebezpečně blízko obličeje.

"Co stojíššš?" obrátil k němu Pán nazgûlů prázdnou červenou kapuci s bambulkou. Popravdě vypadal dost směšně, ale skřet nebyl dost opilý ani hloupý na to, aby se to odvážil zmínit. Místo toho neohrabaně zasalutoval a vydal se pro další ozdoby.

Černokněžný král znovu upřel své nemrtvé smysly k hromádce střepů pod svýma nohama a vydal několik příšerných skřípavých zvuků, které byly jeho obdobou smíchu. "Bum!"

Okolostojící skřetí kapitáni sice mnoho rozumu nepobrali, jejich instinkt jim však napověděl, že nastal čas na trochu zdvořile předstíraného smíchu. Jejich chrochtání, kvičení a huhňavé frkání se rozlehlo zimním podvečerem.

Gothmog zavětřil příležitost trochu si šplhnout. "Temný pán bude z vašeho dárku jistě nadšený, Vaše Ukrutnosti," pronesl dokonale servilním tónem a zamrkal krysími očky.

Nazgûl i přesto jeho snažení prohlédl. "Nemysssli sssi, že nevím o tvé sssnaze dossstat ssse do vedení Sssauronovy armády!" skoro si zlámal na všech těch sykavkách svůj přízračný jazyk. "Jen přesss mou mrtvolu! Tedy ssspíššš nemrtvolu."

"Mazej z cesty!" přerušilo jeho poslední slova rozhněvané skřehotání snagy.

To patřilo vysokému, přikrčenému skřetovi v zelenohnědých hadrech, který si zmateně prohlížel obří baňku.

"Skurutmarket už stejnak zavírá," odplivl si snaga. "Je mi jedno, jestli ti doma umírá hlady hlídací vrrk - nic ti neprodám!"

Čahoun mu ustoupil z cesty a zatvářil se sklesle. Vlastně až skoro zoufale. Černokněžný král se zaposlouchal do kakofonické reprodukce koled, která se linula z blízkého tábora trollů, střelil pohledem k nebesům, na nichž se zrovna rozsvítila první hvězda, a hluboko uvnitř pocítil zpola zapomenuté hnutí.

"Komu chceššš sssehnat dárek?" zeptal se. Jeho hlas už tak hluboce přivykl posměchu a zastrašování, že sebou vysoký skřet mimoděk trhl. Nakonec ale sebral odvahu a odpověděl.

"Pro… pro otce," vypravil ze sebe.

Kápě se obrátila ke snagovi. "Prodej tomuto ssskřetovi, co sssi vybere," přikázal nazgûl. "Všššichni bychom sssi o sssvátcích měli vzpomenout na sssvé tatínky," zvedl řemdih a znovu na něj zálibně pohlédl. Okolostojící kapitáni sklopili oči a snažili se tvářit aspoň trochu zahanbeně, protože je něco podobného nikdy nenapadlo. Gothmog vycítil příležitost a nadechl se, aby promluvil.

Možná by to i opravdu udělal, ale Černokněžný král k němu velmi, velmi pomalu obrátil pohled a levou rukou významně pohladil tlustý řetěz své zbraně.

***

Rolnička na Gandalfově holi jemně zacinkala, když čaroděj uskočil z cesty probíhajícímu Kozkovi. Elfovi se ale stejně podařilo zakopnout o stojan a rozplácl se na mramorové podlaze, zatímco se stromeček povážlivě rozkýval. Legolas naprosto neelfsky klel, zatímco se hrabal zpátky na nohy a koza na útěku na něj zpoza rohu zlomyslně mečela.

Boromir - ač nerad - učinil její škodolibé radosti přítrž. Chňapl protestujícího čtvernožce za rohy a přehodil si jej přes záda.

"Nerozbij mi ji," fňukal Kozk, zatímco si to statný gondorský kapitán rázoval rovnou ke dveřím.

"Neměj péči, salátožroute," procedil správcův syn neslyšně pod vousy, mocným kopnutím otevřel dveře a mrštil řvoucí zvíře napříč kluzištěm za nimi. Legolas vykvikl, ale koza dopadla bezpečně na nohy, srazila na zem bruslící hobity a svištěla po ledu dál. Elf se rozběhl za ní, ale jeho lesní mokasíny se k pohybu po hladkém povrchu příliš nehodily. Rohatá potvora už dávno zmizela mezi budovami a v dohledu zůstali jen Frodo se Samem.

Oplácanější z obou hobitů bezmocně ležel na zádech a mával všemi končetinami jako nešťastný brouk, zatímco se ho jeho kamarád pokoušel vytáhnout do stoje tak, aby přitom neztratil již tak vratkou rovnováhu. Boromir se nad jejich společným snažením lehce ušklíbl a vydal se zkontrolovat škody, které elf a jeho koza způsobili uvnitř.

Ke svému neskonalému údivu správcův syn zjistil, že stromeček zůstal stát. Teprve po několika mrknutích Boromir zjistil proč. To, co považoval jen za nevzhlednou kupku jehličí, byl ve skutečnosti ten hraničář, Aragorn. Na první pohled tvořil se vzrostlou jedlí jedno tělo - určitě tomu napomáhala ošuntělá pláštěnka a větvičky, trčící dúnadanovi z účesu. Boromir musel uznat, že tenhle severský šarlatán umí s flórou splývat jako nikdo jiný - možná s výjimkou jeho bratra Faramira.

Správcova syna zničehonic přepadl stesk. Proklouzl proto okolo Pána Elronda, který doprovázel proces zdobení vlastní improvizací vánočních koled na harfu a zabočil do postranní chodby.

Vlastní pocity jej natolik přemohly, že skoro zakopl o trpaslíka.

"Co to do… Gimli?"

"Řekli mi, že se jmenuje Galadriel."

"Cože?"

Vousáč neodpověděl. V očích se mu mihotaly plamínky, které byl Boromir u jeho lidu zvyklý vídat jen tehdy, když se mluvilo o zlatě a drahokamech. Tenhle exemplář ale fascinovaně zíral na něco naprosto netrpasličího, totiž olejomalbu zlatovlasé elfky, procházející se mezi stříbrošedými kmeny stromů. Kdo by si byl pomyslel, že potká v Imladris ereborského fanouška výtvarného umění?

Gondorský kapitán zapátral v paměti po kunsthistorických lekcích svého otce Denethora. Nikdy dřív je v praxi nevyužil, takže neodolal příležitosti blýsknout se svým prvotřídním vzděláním a všeobecným rozhledem. "Připadá mi to jako docela průměrná ukázka pozdně noldorského impresionismu," popustil trošku uzdu snobskému tónu. "Ale uznávám, že práce s perspektivou není nejhorší."

"Galadriel," zopakoval trpaslík zasněně, jako by si správcova syna ani nevšiml.

Boromir si elfku prohlédl znovu.

"Jo, ty myslíš tuhle!" dopátral se konečně. "Nechej to plavat, kamaráde," poplácal Gimliho po obrněném rameni. "Slyšel jsem onehdá, že je stará asi tak bambilión let," dodal přes rameno, odcházeje.

"Galadriel," zamrkal trpaslík, ale díval se dál.

***

Faramir vytasil kreditku a dlaní zakryl logo Bílého stromu, které si na ni nechal namalovat v Minas Tirith. "Bezkontaktně," řekl a podržel ruku čtecímu skřetovi před očima. Skrčená bytost briskně opsala číslo hraničářova účtu a věrně obkreslila připojený podpis. Nezarazilo ji ani, že kód banky neodpovídá žádné mordorské korporaci.

Kapitán si skoro slyšitelně oddechl.

"Děkujemezanákupapřejemehezkýden," mechanicky zablábolil čtecí skřet a seskočil z účtovacího bidýlka na snagovo rameno. Faramir sbalil zboží a vydal se k automatickým dveřím. Jakmile došlápl na širokou desku před nimi, křídla se s mohutným zasyčením otevřela. Hraničář na okamžik zadržel dech, neboť velmi dobře věděl, že pohyb obstarává stlačený trollí pšouk. Nejeden gondorský voják na svou neznalost už v minulosti při rabování skurutmarketů doplatil.

"Nějak pozdě nakupuješ," překvapil Faramira cizí hlas. "Ke které jednotce patříš?"

Gothmog vystoupil ze stínu nedaleké rozvaliny a založil si ruce na hrudi.

"Tak se mi celodenní půst konečně jednou vyplatil," usmál se hraničář.

"Co to sem teď pleteš?" vyvalil skřetí kapitán svá drobná očka.

"Vidím prase," vysvětlil Faramir. "Jenom mu chybí ten správný odstín dozlatova." Hrábl do hromady zboží, které nakoupil ve skurutmarketu a vylovil malý sáček.

"Ty…" prohlédl Gothmog konečně jeho přestrojení. "Ty špehoune!"

"Chytej!" křikl hraničář a vyhodil sáček do vzduchu.

Skřet se nenechal pobízet dvakrát. Skočil po něm, otevřel ho a vyrazil ze sebe nadšené vykviknutí.

Zatímco se Gothmog chrochtavě krmil, dal se Faramir na útěk. Věděl, že čoko lanýže spolehlivě zaberou na kteréhokoli čuníka.

***

Ozvalo se plesknutí a Boromir sebou trhl.

Na zem před ním zčistajasna dopadl střevíc, špičkou ke dveřím, jimiž kapitán právě prošel.

"Moc se omlouvám!"

Teprve teď si válečník všiml Elrondovy dcery, elfky Arwen, která celá rudá zvedala svůj druhý kus obuvi ze země. "Zase mi to nevyšlo," postěžovala si. "Už jsem to zkoušela snad tisíckrát."

Boromir se pousmál pod vousy. "Tak teď určitě trochu přehá -" najednou si vzpomněl, co před několika okamžiky poradil trpaslíkovi Gimlimu. "Ehm, chci říct, hodně štěstí příště. Něco mi říká, že se to povede."

"Díky." Arwen okolo něj proklouzla a zmizela ve dveřích. Kapitán na širokém balkoně Posledního domáckého domu osaměl. Stříbřité světlo měsíce zalévalo údolí Imladris hluboko pod jeho nohama a odráželo se od sněhu v diamantových odlescích. Mrzlo, až praštělo, jako by ztuhl sám čas. Boromir se hluboce nadechl. Otřásl se, když chladný vzduch prolétl jeho útrobami.

Dolehl k němu tlumený zpěv koled, ale kapitán se nedokázal do sváteční nálady ponořit. Nemohl se přinutit, aby vešel zpátky do tepla a světla, usmíval se na ostatní a užíval si jejich přátelství a dobrou náladu. Vánoce vždycky trávil se svým bratrem a teprve teď si naplno uvědomil, jak moc mu letos Faramir chybí.

***

"Uf," vypravil ze sebe hraničář. Po sprintu přes napříč Osgiliathem, během kterého na něj skřeti házeli oštěpy a stříleli z luků, nemohl popadnout dech. Skoro všechny dárky cestou poztrácel nebo aspoň naházel pronásledovatelům pod nohy. Mohl si jenom gratulovat, že po celovečerním posilování se vánočním denaturákem skřeti ztratili i poslední zbytek svých beztak mizerných bojových dovedností, jakož i schopnost ovládat své dolní končetiny.

Faramir nevěděl, jak kvalitně se alkohol v Mordoru pálí, ale tipoval si, že někteří z netvorů do zítřka dost možná přijdou i o svůj zrak.

"Na poslední chvíli, pane," přivítal ho posel. "Už jsem se chystal odjet. Co mám doručit?"

"Olej do koupele," nadhodil si hraničář v rukou objemný demižon. "Pro Správce Denethora s přáním veselých Vánoc."

"Váš otec bude jistě potěšen," převzal od něj posel nádobu a naložil ji na povoz. "Tak se tu mějte pěkně."

Faramirovy plíce konečně přestávaly pálit a tlukot srdce pomalu ztrácel na síle. Hraničář vyskočil na nízkou zídku, opatrně po ní přešel k nedaleké věžičce, chytil se uschlých svazků jakési popínavé rostliny a vyškrábal se výš. Polorozbořené schůdky jej zavedly až k děravému cimbuří a před Faramirovýma očima se náhle rozprostíralo celé město.

Potřeboval chvíli o samotě. Čas na to, aby si vzpomněl na bratra, který vyrazil na nebezpečnou misi daleko na sever. Od řeky šla mlha, zpoza hor na východě se výhružně vzpínala temnota jako černý flek na tmavomodrém nebi a Faramir dobře věděl, že Středozem už dlouho nebyla ve větším ohrožení. Těmito Vánoci možná skončí dlouhotrvající období ostražitého příměří, během něhož se stíny prodlužovaly. A padne tma.

"Vrať se brzy, bratře," zašeptal hraničář. Jako v odpověď mu na mysli vytanula slova, slova ze snu.

Meč, jenž byl zlomen, hledej: v Imladris přebývá; tam lepší radu čekej než kouzla morgulská. Tam spatříš znak, že sudba je blízko. Procitne Isildurova zhouba a půlčík povstane.

Náhle mu zněla cize, studeně a děsivě.

***

Denethor vyrazil ze dveří, jako by mu byl v patách sám balrog. V jeho sinalé tváři spatřil posel zděšený, snad až vyloženě šokovaný výraz. To ho vyděsilo natolik, že by se nejradši otočil a diskrétně zmizel dřív, než si ho Správce všimne. Pozdě.

"Co potřebuješ?" vyštěkl Denethor a takřka okamžitě nasadil svůj obvyklý, lehce přezíravý výraz.

"Jde o vašeho syna, pane," vypravil ze sebe posel.

"Boromir píše od elfů z Roklinky?" rozsvítil se ve vládcových očích překvapený plamének.

"Od vašeho druhého syna. Posílá vám k Vánocům olej do koupele." Muž sebral poslední zbytky odvahy a podal Správci pergamen, brk a malý roh s inkoustem. "Tady mi to prosím podepište."

Denethor si znechuceně odfrkl, ale nakonec naškrábal své jméno na příslušné místo. Posel se uklonil a vmžiku byl pryč.

"Ty tam," křikl Správce na přihlížejícího vojáka. "Na co se díváš?"

"Připadáte mi… znepokojený, pane. Cítíte se dobře? Vypadáte, jako byste viděl samotného Saurona."

"A co když jsem ho opravdu viděl?" nakrčil obočí Denethor. "Neměj péči, popadni ten demižon a vezmi ho do Rath Dínenu."

"Do Rath Dínenu, pane?" zamrkal voják.

"Slyšel jsi mě."

Denethor nečekal, až bude jeho rozkaz splněn a vydal se do svých komnat. Pokud Temný pán opravdu myslel své vánoční přání vážně, bude ten olej brzy potřeba.