První slunovrat

Poslední předvánoční povídka a zítra Vás už bude čekat povídka Vánoční, poslední z tohoto projektu.

Tato povídka je... speciální. Napsala ji Laisi Finwen a je to (alespoň co já vím) za dlouhou dobu její první Středozemský autorský počin. Vypráví o Yavanně a oslavě úplně prvního Valinorského Slunovratu. A Slunovrat je čas zázraků. Velkých, ale i těch úplně malých....

---

Když byla sluneční loďka vypuštěna na svou nebeskou pouť, po nějakou dobu se vracívala do Valinoru jen nakratičko na sklonku dne. Ta setkání s ní byla krásná, a nejen proto, že vše zahořelo nejplnějším světlem. Také proto, že se mezi ně vrátila Sluneční panna, usměvavá, laskavá, dychtivá - panna, jejíž vnitřní světlo hořelo stejným jasem jako to, které nyní vodila oblohou. Nejen kormidelník loďky měsíční, i mnozí další čekávali poblíž, aby ji pozdravili při jejím návratu - a i když třeba neubírali jiným její slova a místo v její blízkosti, potěšili se aspoň pohledem na ni.

Po nějakém čase se však začalo zdát, že se vrací stále dříve a zdržuje se mezi nimi stále déle - a třebaže je takové chvíle dále blažily, nejeden pocítil i jisté zneklidnění. Je sluneční panna už unavena svou službou? Strádá její srdce steskem po nich, steskem po domově? Nebylo by divu: avšak bude-li se její pouť stále zkracovat, co bude s vnějšími zeměmi v Melkorově stínu?

Manwe však promluvil a řekl: "Nebojte se. Tak bylo stanoveno, že ani sluneční panna nemá být vázána ve své službě naprostou osamělostí, neboť jedině pospolitost je místem světla a jedině uprostřed pospolitosti je světlo úplné. Proto byla určena další slavnost, slavnost Obnovení ohně, kdy se sluneční loďka navrátí velmi brzy ze své pouti a svazky lásky budou obnoveny, a světlo Ardy pak zazáří s novou silou. Aby však obyvatelé vnějších zemí nebyli zachváceni hrůzou, kdyby jim světlo náhle zmizelo o tolik dříve, posouvá se chvíle jejího návratu postupně a stejně pozvolna se bude její pouť opět prodlužovat."

Tu se mnozí zaradovali a chválili moudrost tohoto nového svátku. Někteří však byli také zvědaví a vyptávali se: "Co budeme o této slavnosti konat? Čím ji napníme?"

"Pokojnou radostí a vzájemnou blízkostí," usmál se Manwe. "Vyprávěním příběhů, kterých sluneční panna ze svých cest nad vnějšími zeměmi přinese jistě bezpočet, ale i takových, které nám připomenou vše dobré a krásné z dob minulých. Avšak je tu ještě něco, co si vám zatím netroufám prozradit, neboť je to tak nádherné a slavné, že musím ještě dlouho ve ztišení naslouchat srdci Jediného, abych se ujistil, že je to pravda."

A odebral se do ústraní.

Světla mezitím denně o maličko přibývalo a všichni byli plni radosti a zvláštní touhy radost rozdávat, ale také očekávání dlouhého společného večera. Maiar i Vanyar se dali do díla, ladili hlasy i nástroje, skládali nové písně a stavěli v zátoce, kde sluneční loďka přistávala, půvabné pavilony mezi krásnými stromy, aby se tam společně mohli sesednout k hostině a vyprávění: vždy tak, aby odtud byl co nejdokonalejší výhled na klenot všech klenotů, plod Laurelinu. A sluneční panna k nim přicházela, den co den o maličko dříve, a trávila večery s nimi, takže žili v naplnění, ale zároveň se těšili stále víc.

Konečně nastal čas slavnosti a moře zaplálo duhovými barvami a sluneční loďka spočinula na jeho břehu jako žhnoucí skvost: hleděli na ni, a nikdy ještě jim nepřipadala krásnější. O chvíli později přistála opodál loďka měsíční a ve všech zatrnulo vzpomínkou, bolestnou, a přece líbeznou, na něžný čas míšení světel, který se na pár hodin vrátil. Pak je jeho kouzlo prostoupilo a oni se do něj ponořili jako do konejšivých vod. Hudba začala hrát, sladěná z mnoha stran tak, aby si odpovídala a doplňovala se navzájem a stoly oplývaly hojností darů Země neumírajících. Tehdy se i Manwe vrátil mezi ně.

"Poslyšte tedy," řekl jim, "mám pro vás vpravdě podivuhodnou zprávu! Nejenom sluneční panna s vámi bude trávit dnešní večer. I sám Jediný se k nám všem skloní a bude mluvit k našim srdcím, tak jako mluvívá se mnou, a bude naslouchat i těm nejskromnějším a nejméně významným přáním, jako to činívá otec s dětmi, které miluje. To abyste zakusili, jak blízko je ke svým dětem, a byli ujištěni, že právě proto se světlo vždycky znovu vrátí."

A bylo tomu tak - takže i ten, kdo zrovna nemohl pobývat v blízkosti sluneční panny, měl možnost ještě vzácnějšího rozhovoru.

Jen Yavanna se nedokázala připojit k všeobecnému veselí. Čím déle hleděla na sluneční loďku v zátoce, tím víc se jí zmocňoval smutek pro mrtvé stromy, pro všechnu jejich krásu, z níž přežívá jen poslední střípek. Bloudila sem a tam jako slepá, až nakonec se vytratila ze slavnosti úplně a dopotácela se k bezlistým kmenům Telperionu a Laurelinu. Tam klesla k zemi, objala neživé dřevo a dala se do pláče.

Strávila tak dlouhý čas, potmě a sama. Hudba v dálce už dozněla a sluneční loďka vyplula vstříc novému ránu. A tehdy také ona uslyšela ve svém srdci tichý, ale nezaměnitelný hlas:

"Proč pláčeš, dítě moje?"

Jistě to ví lépe než ona - ale asi taky ví, proč se i přesto ptá.

"Pro zničené stromy," odpověděla. "Pro všechnu krásu, která mohla být a nikdy nebude. Ale ještě mnohem víc pro všechno, co bylo zničeno v duších tvých dětí."

Rozuměl jí; a tak plakali dlouho spolu. Pak se však ozval znovu:

"Ty jediná jsi mi dnes nepošeptala žádné přání," řekl jí. "Udělej to, prosím - velmi toužím ho slyšet."

"Přála bych si, aby tvé děti nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nepozvedly ruku jedno proti druhému," vyhrkla v slzách.

Chvíli se odmlčel, jako by přemýšlel.

"Minulost už nezměníme," řekl posléze. "Ale do budoucnosti by to třeba nebylo nemožné."

"Chceš říct...!"

"Ne," odpověděl a ona cítila jeho nekonečný zármutek. "Musí mít svobodu. Moje starší děti, a ty mladší ještě víc. Ale sama víš, jak se život neustále větví a obměňuje, vždy podobný i nepodobný zároveň. Myslím, že bych ti mohl dát jednu větev svých dětí, pro niž by bylo... řekněme... velmi těžké, téměř nemožné, vztáhnout ruku jeden na druhého."

"To bys pro mě opravdu udělal?"

"Spolehni se."

"Pověz mi víc, moc prosím! Jací budou?"

Cítila, jak se usmívá.

"Ne, ty mi to pověz! Je to přece tvoje přání."

Zauvažovala.

"Přála bych si, aby byli stejně dychtiví tvořit jako Prvorození," řekla pak. "Ale mnohem pokornější. Aby jim chyběla ctižádost a měli opravdovou radost i z toho nejskromnějšího díla svých rukou a nejprostších darů země. Aby byli hraví a veselí jako děti. Srdeční a družní. Mnohem, mnohem méně lesku vznešenosti a mnohem víc skutečného světla, jímž je přátelství."

"Ale to pak nebudou tak krásní?"

Usmála se.

"Žertuješ se mnou, vím. Vždyť život je krásný ve všech svých podobách. Nejsou na světě jen vznosné stromy a štíhlé lilie. Stejně krásná jsou i naducaná semínka nebo bachraté hlízy, kučeravá vlna jehňátka i korálková očka drobných lesních tvorů."

"Jsou. Jsem rád, že mám v tobě někoho, kdo to se mnou sdílí v takové plnosti. Budiž, ať se stane, jak jsi řekla. Dokonce myslím, že budou i bydlet v norách jako ti drobní lesní tvorové. A přece, víš, by mohli právě pro svou skromnost a nenápadnost vykonat velké činy a zachránit Ardu před jedním z nejnebezpečnějších útoků Temnoty, kterým bude vystavena..."

"To že udělají?"

"Pokud se tak rozhodnou, rozuměj. Já jim mohu jen dát příležitost, až Temnota povstane. Bude to pro ně hodně těžké, to si asi dovedeš představit - a pokud se rozhodnou nepomoci, Temnota na dlouhý čas zvítězí. Mám jim tu příležitost dát?"

Dlouho stála mlčky a zvažovala to a pozvolna pocítila, že se v ní cosi přerodilo a uzdravilo.

"Ano," odpověděla. "Dej jim ji."

V tu chvíli se jeho duše v její rozesmála a vzlétla na křídlech radosti a ona shodila svou vnější podobu a letěla s ní, až se jí zmocnila závrať a celá omámená stanula u jakéhosi zeleného břehu. A ten se odhrnul jejímu vidění jako opona a na okamžik na ně hleděla, na nejnepatrnější z jeho dětí, dosud spící.

"Děkuju ti," řekla. "Děkuju ti, že ses mi přiblížil v něčem tak neskonale malinkém."

"Ne naposled," smál se. "Ne naposled."