Některé věci se nezmění

Milá Ardo, dnešní den se nesmazatelně zapíše do tvé historie! Děje se něco, co změní chod dějin. Dnes totiž slavíme důležité výročí - 18. narozeniny naší drahé Irith. Ano, náš "slavný" Peregrin Bral se dožívá plnoletosti a vstupuje tak přes práh dětství do světa dospělých. Třes se, Ardo!

Tímto Ti drahý bratránku jménem celého Mittalmaru přejeme všechno nejlepší. Ať jsi pořád ten skvělý hobit jako do teď a ať se Ti splní všechna Tvá přání a sny. Ať dál stavíš své vzdušené zámky a vrháš se po hlavě do dalších bláznivých projektů a velkých dobrodružství. Irith, neděláme si iluze o tom, že bys dnešním dnem dospěla a stala se rozumným a klidným hobitem. Ne, Ty budeš pořád stejné hyperaktivní třeštidlo. Ale tak to má být. Pomůžeme si slovy Malého prince a Letce - nevadí dospět, vadí zapomenout. Zapomenout, jaké je to být dítětem, vidět beránky přes krabičky, milovat svou růži, ochočit si lišku…hledat přátele. Pokládat otázky a skutečně chtít slyšet odpovědi. Divit se. Hledat. Poznávat. Objevovat. Mít rád. Milovat. Vědět, co je v životě opravdu důležité. Buď stále jako Malý princ - neboj se dospět a být "skvělou dospělačkou", ale uchovej si v sobě kousek té dětské duše. Přejeme Ti hodně štěstí na Tvé cestě životem, ať už se vydáš kamkoliv.

Pár slov autorky k povídce: Napsala jsem ji speciálně pro Pipa a tento den. Není příliš vánoční a ani se nesnaží tvářit kanonicky, ale snad mi to pro tentokrát odpustíte. Jde přece o Irith a její výjimečný den. Doufám, Irith, že se Ti povídka bude alespoň trochu líbit, stejně tak vám, milí čtenáři, a že mi odpustíš vše, co je v ní napsáno a pochopíš to hlavní sdělení - že Tě máme moc rádi a že budeš pořád náš milovaný malý Pip.  Přeji pěkné čtení!

---

Psal se rok 1423 Krajového letopočtu. Blížilo se pro mnohé hobity nejkrásnější období roku - vánoční svátky a oslava Novoroku. Pro mladého Peregrina Brala, se však blížilo něco mnohem důležitějšího. 19. dne přednovoroku měl oslavit své 33. narozeniny a stát se tak dle tradic a práva svého národa plnoletým hobitem.

Již celé týdny před tou velkou událostí nemohl pořádně spát. Byl jako na trní, nevydržel chvíli na jednom místě a pořád ostatním vykládal, jak už bude konečně nejen velký (po vypití entího nápoje se spolu se Smíškem Brandorádem stal nejvyšším z hobitů), ale i dospělý. Nevěděl, co se tím všechno změní, ale očekával velké věci. Konec konců - byl přece důležitou postavou Války o Prsten, gondorským rytířem, Strážcem citadely, osobně poznal největší hrdiny tohoto věku, přátelil se dokonce se samotným králem Elessarem. Po svém návratu dokonce zachránil Kraj od Šarkanovy nadvlády. Navíc byl vysoký, uměl bojovat, a ve své rodné noře měl v pokoji vystavené věci, které jiní hobiti v životě neviděli (kromě jeho tří přátel a samozřejmě Bilba) a které si přivezl ze své výpravy se Společenstvem prstenu. Ve svých očích byl Pipin slavný a důležitý. To však jakoby pro některé v jeho okolí vůbec nic neznamenalo.

Pořád musel poslouchat své starší sestry, pořád musel uklízet ve svém pokoji, pořád musel jíst játra, pořád mu maminka hubovala za roztrhané kalhoty a pořád nad ním Smíšek vyhrával v každé sázce a lumpárně a pak si ho dobíral. A ani jeho sláva nezabránila sedláku Červíkovi, aby na něj nešel s vidlemi nebo nepouštěl psy, když ho načapal, že mu zase krade na poli či v sadě úrodu. Zkrátka, celý svět věděl, kdo je Ernil i Pheriannath, Peregrin Bral, a uznával ho (nebo o tom byl alespoň hobit skálopevně přesvědčen), jen u něj doma v Kraji jako kdyby to nikoho nezajímalo.

"Ignoranti," pomyslel si Pipin, když ho zase maminka poslala s nějakým úkolem na trh do města zrovna ve chvíli, kdy měl jet za kamarády do Dna Pytle, kam je Sam pozval na uzené ryby. Vzpomněl si na Froda. Letos to měly být třetí Vánoce od doby, co jejich nejstarší kamarád odjel spolu s Bilbem a elfy za moře. Při společných návštěvách ve Dně pytle nebo setkáních u Zeleného draka jim chyběl nejvíc. Vždycky tam seděli čtyři. A najednou zůstali jen tři.

"Frodo by jim určitě pověděl, jaký jsem hrdina, pro kterého se nehodí, aby musel chodit nakupovat nebo uklízel pokoj. To je práce pro hobitky," pomyslel si Pip, když odcházel z trhu s košíkem vajec, špulkami modré a stříbrné mašle, kořením a hrudkou droždí.

"Barvínka se pořád vymlouvá, jak má moc práce v kuchyni a s vánočními přípravami, a přitom si pro to klidně mohla zajít sama a nemusela posílat mě," mumlal si rozčileně Pipin. "Snad na mě Smíšek se Samem počkají nebo mi alespoň nechají trochu těch uzených ryb."

Když předal nákup sestře, honem se rozloučil (bojíc se, aby po něm náhodou ještě někdo něco nechtěl), nasedl na poníka a vyrazil k Hobitínu. Když konečně zastavil v Pytlové ulici, byl celý promrzlý a skoro necítil ruce. Překvapilo ho, že se v oknech nesvítí. Zaklepal na dveře a čekal. Čekal minutu. Pak dvě. Nikdo nepřicházel. Zaklepal znovu, hlasitěji. Tentokrát čekal tři minuty a pořád nikdo neotvíral.

"Nejspíš si povídají tak hlasitě, že mě ani neslyší," pomyslela si Pip. Začalo sněžit. Hobit už nechtěl déle čekat a tak si sám otevřel. Vešel do vstupní haly. Čekal, že uslyší hlučný hovor a smích svých přátel. Všude však bylo ticho.

"Smíšku? Same? Už jsem tady!" Nikdo se neozýval. Pipin vešel do salonku, do jídelny, prošel všechny pokoje. Nora však byla prázdná. Jeho kamarádi byli pryč. Nechápal to. Pak si všiml lístku, který ležel v kuchyni na stole. Byl to vzkaz od Sama.

Ahoj Pipe,

promiň, že jsme Ti nedali vědět, Růži onemocněla maminka, tak jsme ji jeli navštívit. Setkání se přesouvá na Velik příští týden. Smíšek přijel, zrovna když jsme byli na odchodu, tak jsme se s ním stihli akorát pozdravit a domluvit se na novém datu. O uzené ryby nepřijdeš, nemusíš mít strach. Snad se nebudeš moc zlobit, že jsi vážil zbytečnou cestu.

Měj se pěkně

Sam

Pip na lístek koukal, jako kdyby nemohl pochopit, co je na něm napsané. Setkání nebude. Až příští týden. Příští týden ale měl jet na návštěvu do Dlouhé Stráně. Těšil se na Diamantu. Přesunout to nemohl. Musel by o jedno z toho přijít. Byl zklamaný. Tolik se těšil. Naštvaně kopl nohou do stolu.

"Au!" Zapomněl, jak je zdejší nábytek masivní. Teď ho ještě ke všemu bude bolet noha.

Celý rozmrzelý opustil noru, nasedl na poníka a vracel se domů. Cestou se původně drobné sněžení změnilo v pořádnou chumelenici. Pipin skoro neviděl na cestu. Když konečně dorazil domů, už se stmívalo. Naštvaný na celý svět otevřel dveře nory a…

"Překvapení!"

Před ním stáli v krásně vyzdobené hale Smíšek, Sam, Cvali a další kamarádi, všichni s dárky v rukou, kromě Sama, který držel třípatrový žlutozelený dort plný svíček. Za nimi stály Pipovy sestry a vítězoslavně se usmívaly.

"Už chápeš, proč jsme se tě musely zbavit a poslaly tě na nákup? Potřebovali jsme, aby se sem všichni mohli nepozorovaně dostat. A setkání u Sama byla jen záminka, abys byl delší dobu pryč a my mohli všechno nachystat. Snad nám to odpustíš a nebudeš se už na nás mračit," podala mu vysvětlení proběhlých událostí Barvínka.

"Tak nějak jsme si řekli, že nebudeme čekat…Ty jsi stejně ten nejnedočkavější a nejzvědavější hobit na světě a kdo ví, jestli bys všechny své dárky nevypátral předem. Tak Ti přejeme všechno nejlepší k narozeninám!" řekl mu Smíšek a podával svému bratranci obrovskou krabici, zabalenou do balicího papíru a převázanou modrou a stříbrnou mašlí.

Barunka zapálila všech 33 svíček na dortu a Sam popošel až k Pipovi. "Něco si přej," řekl kdosi. Pipin přivřel oči, zhluboka se nadechl a pokusil se sfouknout všech 33 svíček. Jedny hobití plíce na to však nemohly stačit. Nakonec se mu na 4. pokus povedlo sfouknout i poslední svíčku. Se šťastným výrazem se rozhlédl po všech přítomných. Kéž se mu jeho přání splní.

Když všichni přítomní předali oslavenci své dárky, chtěl se Pipin pustit do rozbalování. Smíšek ho však přerušil.

"Ještě vydrž. Chtěli bychom Ti něco říct. Víš, Pipe, stáváš se dospělým, plnoletým hobitem, ale…některé věci se nezmění. Pořád budeš náš malý milovaný Pip - hlupák bralovská."