Ingwëho nový domov

Máme tu 2. prosincový den a s ním první letošní změnu v kalendáři. :D Ano, stejně jako minulý rok, ani letos se nám nevyhnou drobné změny v plánovaném pořadí postav, nicméně doufám, že nám tyto drobné organizační přesuny odpustíte konec konců - vy dodáváte svá dílka, my (převážně) pouze zveřejňujeme a termíny letos nějak nestíhá skoro nikdo. Takže jsem velmi ráda, že když jsem napsala Šárce, jestli by nevytvořila ještě něco na jeden z posledních 3 volných dnů (ano, vážení, začal prosince a stále jsou ještě v kalendáři neobsazená místa, takže kdo byste měl ještě Múzu, směle do toho, jinak to zbyde na Mittalmar), přislíbila mi tato přeochotná Valie obrázek a ještě tentýž den místo něj dodala hotovou povídku! :D Jak to dokázala se mě neptejte, nicméně povídka o elfovi jménem Ingwë je na světě a my vám ji dneska přinášíme.

Přejeme příjemné čtení! :-)

Obrázek je svým způsobem ilustrační a trochu drze jsem si ho půjčila z blogu autorky dnešní povídky,

tedy jeho autorkou samozřejmě není nikdo jiný než Šárka. :-)

---

Mezi všemi elfy v Ardě byl Ingwë ten nejváženější a snad i nejstarší, nejmoudřejší, nejblonďatější a kdoví jakými všemi "nej" ještě oplýval. Proto se na něj nikdo nemohl hněvat, když si za své hlavní sídlo vybral věž Mindon Eldaliéva, nejvyšší z věží v nejkrásnějším (druhém nejkrásnějším) existujícím městě světa - Tirionu - na nejkrásnějším kontinentu světa. Abychom nezapomněli, na věži zářilo bílé světlo nejkrásnější tirionské lampy a sloužilo jako orientační prvek pro ty nejzbloudilejší námořníky na vodách Belegaeru.

Kalendář na pravé boční stěně Ingwëho domácnosti (sestavený z provázků a korálků), ukazoval jednadvacátého prosince, den zimního slunovratu. Tedy ukazoval by, kdyby nějaké Slunce existovalo. Prozatím se museli Vanyar i Noldor spokojit ještě na několik hodin s bělostnou září stromu Telperionu, než se měl k životu začít probouzet Laurelin.

"Běda!" zvolala Ingwëho zlatovlasá žena (ne tak zlatovlasá, jako Ingwë), "běda, milý!"

"Co se děje?" vyděsil se Ingwë.

"Podívej se, jen se podívej z okna"

Ingwë se podíval. Z vrcholu té nejvyšší hory v Ardě se majestátně sunula k městu ohromná lavina.

"To snad..." hlesl Ingwë

Než stačil dokončit větu, zatajil se mu dech. Jeho synek se držel maminky za ruku a s úplně stejným úžasem pozoroval, co se právě stalo. Celičký krásný Tirion ležel pod vrstvou sněhu tlustou zhruba 10-20 metrů. Taniquetil je totiž nejvyšší hora široko daleko a tak se na ní vyskytují ty největší laviny. Takovouhle zde ale ještě nikdo nezažil.

Ingwë i jeho rodina vypadali naprosto rozčarovaně. Z celého města zbyla jen jejich věž, a to ještě jen těsně, neboť až po krček byla i ona uvězněna ve sněhu.

Ingwë si už už představoval, kolik práce bude třeba, aby ten sníh všechen odklidili, kolik na to bude potřeba lopat a podobně, když si uvědomil, že na něj někdo křičí.

"To si říkáš chlap? Jen běž, běž tam nahoru a něco jim řekni. Je to přece jejich starost. Když nám už jednou dali tohle město, mají se o nás starat. Já věděla, že žít tady mezi horama nebude žádná legrace. Ale mysli na to dítě! Mysli na mě! Tak co? Proč nic neříkáš? Dobře, půjdu tam sama!"

Teprve když práskly dveře, Ingwë se probral ze svého vegetativního stádia. Oklepal se, vzal svého synka (kterému zatím říkal prostě "synku") na záda a pokusil se dohnat svou ženu. Když se mu to povedlo, spatřil triumfální výraz na její tváři. Jako by mu chtěla říct, že věděla, že se přižene.

Tak se všichni tři vydali až úplně nahoru, neboť tam měli své sídlo mocní Ardy - Manwë s Vardou, a za dění na své hoře byli zodpovědni.

Na onu horu Taniguetil šplhali po nakloněné rovině, hezky spirálou výš a výš až na samotný vrcholek. To už dávno svět pod nimi ležel jako pokryt zlatem. Tirion vypadal jako velký dort, v jehož středu stála jediná svíčka - Ingwëho dům. To už se ale manželé i synek podívali vzhůru. Sídlo mocného pána a mocné paní - palác Oiolossë, měli přímo nad sebou. Ještě asi dvacet minut a byli na místě.

"Co si přeje nejušlechtilejší kníže Vanyar se svou nejurozenější chotí a nejkouzelnějším andílkem synkem?" zeptal se Manwëho herold Eonwë.

"Chceme audienci. Je mi líto, ale musíme si stěžovat." pronesl Ingwë, ale sklopil zrak, jelikož čím více se ocitali, tím více ho opouštěla bojovnost a touha po pořádku - jednoduše řečeno začal mít nahnáno. Jeho choť to nehodlala nechat jen tak uležet. Audienci si doslova vydupala. Eönwë poté ještě týden nemohl došlápnout na pravou nohu.

Konečně se manželé i s dítětem dostali před trůn Krále Ardy a vzdušných proudů - Manwëho a jeho magnificentní, či spíše brilantní....ale ne...teď hledám ta správná slova...jeho přenádherné hvězdné královny Vardy.

"Ó, Co si přejete, drahouškové?" oslovila je nadpozemsky krásná Varda.

"Ó paní, prosíme za odpuštění..." začal Ingwë.

"Ó, podívali jste se dnes vůbec z okna?", vylítla na ně Ingwëho drahá polovička", Náš Tirion vypadá jako bábovka s cukrovou polevou! Jen my jsme unikli ze spárů mocné laviny, zřítivši...zřítivše...nebo možná zřítiv se dnes za světla Telperionu na naše střechy."

"Ó, Zřítivši." potvrdil Manwë přechodník. Ó, to je nám líto. Bohužel ani my nemáme oči všude, i když se to o nás píše."

"Ó, a pod svícnem je vždy největší tma." dodala Ingwëho žena pod fousy.

"Ó perlu měst se postaráme, o to nemějte strach." ubezpečoval je Manwë.

"Ó, to by bylo velmi vhodné. Mimochodem co byste řekli tomu, kdybychom u vás už zůstali. Líbí se nám tu, viď, milý?"

"Ó, to asi nepůjde, drahá Ingwëho paní. Vaše místo je dole v Tirionu. Copak vám nepostačí nejvyšší věž ve městě?" protestovala Varda.

Ingwë postřehl, jak na něj jeho žena mrkla.

"Ó, no, víte, ó vznešená, kdybychom zase sešli dolů, mohli bychom také všem povědět, co tu lavinu způsobilo."

Ingwë se na ženu nechápavě podíval.

"Ó, moc dobře jsem viděla, jak se Eönwë snaží před náma co nejrychleji uklidit ty obří snowboardy. Tak veliké, že mohou patřit jen vám dvěma, když dovolíte, vaše veličenstva."

"Ó, no dobrá. Dneska je k večeři houbový kuba." souhlasila nakonec Varda.

A pokud nezemřeli ve Válce hněvu, večeřívají spolu na vršku Taniquetilu až dodnes.