Poslední večer

Dnes tu máme povídku od věrného přispěvatele tohoto projektu, Jeremiáše. Více ale už nebudu říkat, potože vám svou povídku představí sám. Dodám jen, že Jeremiáš nezklamal a jedná se o zatím nejdelší povídku letošních Vánoc (má téměř 7 stran). O čem bude vám poví autor:

Ano, půjde o mou poslední boromirovsko-faramirovskou vánoční povídku. Definitivně. Série, která započala v roce 2014 krátkým štěkem Pro Gondor! vyprovokovala takřka ihned Polly k volnému pokračování v tehdejší faramirovské povídce, po níž jsem přišel pro změnu zase já s Boromirem. A protože opakovaný vtip už není vtipem, v roce 2015 příběh obou bratrů obohatily postavy Denethora a Gluma v Rodinné sešlosti.

Na úplné zakončení to ale chtělo něco ještě silnějšího. Motiv, který se v žádné z předchozích povídek ani náznakem neobjevil. Letos prožijete příběh obou nerozlučných bratrů, kteří vůbec poprvé v životě slaví Vánoce… odděleně.

---

Boromir svištěl na svém štítu.

Ostrý, ledový vítr zimní Roklinky ho řezal do uší, okolo svištěl sníh, ale gondorského kapitána to pranic nezajímalo. Chlad, mokro ani další protivenství nic nezmohly proti jeho ohnivému hněvu. Neartikulovaně zařval, už asi podesáté.

Odpovědělo mu posměšné troubení, znějící zhruba jako prdící koza. Boromir se o prdících kozách během uplynulých dní naučil první poslední díky jisté blonďaté existenci, se kterou se v Posledním domáckém domě dělil o koupelnu. Zařval znovu, protože na plamen jeho zuřivosti ta vzpomínka zapůsobila jako polití vánočním denaturákem.

Dolehl k němu posměšný smích a další prskavé zatroubení.

Hobiti měli pořád náskok. Svištěli z kopce na ukradených štítech, které kdysi nesli vznešení elfové do války proti Sauronovi ve Druhém věku. Kožená držadla skvěle pojmula chlupatá chodidla půlčíků a ostrý tvar zase umožnil řádné vybírání zatáček. Smíšek s Pipinem si jízdu zjevně skvěle užívali, protože nadšeně halekali a trousili urážlivé poznámky na adresu svého pronásledovatele.

Ten by už šílenou jízdu se srázů obklopujících Roklinku nejradši dávno vzdal. To by ale Smělmír nesměl ve svých ušmudlaných prackách svírat Roh Gondoru a vyluzovat z něj zvuky, za něž by se nemuselo stydět ani umírající zlaté prasátko.

"Počkejte, až se mi dostanete do rukou!" chtěl Boromir zahrozit, ale sníh mu právě v tu chvíli stříkl do tváře. Kapitán vyprskl břečku, tasil meč a počal brzdit. Neměl v úmyslu rozbít se na úpatí kopce na padrť, jak se bezpochyby podaří oběma hobitům - a co hůř, Rohu.

Smíšek měl ale jiný plán. Mohutně se nadechl a zadul tak silně, až dole u krbu Pán Elrond nadskočil v křesle. Zvukové vlny ozvěnou proběhly celým údolím a strhly lavinu z protějšího útesu. Záplava sněhu dospěla na zem přesně ve chvíli, kdy k ní dorazili i oba hobiti a poskytla jim měkkou přistávací plochu.

Boromir jen konsternovaně zíral.

Maně si připomněl, že Eru drží ochrannou ruku nad dětmi, psy a blázny, ale jaksi mu nebylo jasné, do které kategorie se Smíšek s Pipinem kvalifikují nejlépe.

Slezl těch posledních pár metrů a vydal se hledat. Ne půlčíky, samozřejmě. Roh Gondoru.

Zamračil se na elfy, kteří pobíhali okolo po lehoučkém prašanu, aniž by pohnuly jedinou vločkou. Už se jim podařilo vyprostit zpod závějí Pipina, který pořád ještě hýkal smíchy a teď pátrali po Smíškovi.

Roh Gondoru se náhle vynořil ze sněhu přímo před Boromirem. Ozval se z něj podivně chraptivý zvuk a pak se začal pohybovat, přičemž čněl nad hladinou všeho toho bílého nadělení jako šnorchl.

"A mám toho právě dost!" křikl Boromir a vyrval prastarý artefakt z rukou hobita, který se skrýval pod sněhem. "S vámi se tady v Roklince snad ani nedá přežít."

Smělmír se zatvářil dotčetně a hned s drzým šklebem kontroval: "Můžeš si to dát do rámečku jako novoroční předsevzetí. Zítra vyrážíš s námi."

Kapitán vzdychl. "To vy vyrážíte se mnou. A s Kozkem, naneštěstí. Budiž mi všichni Valar milosrdní!"

Vytáhl hobita za uši ze sněhu a podal ho nejbližšímu elfovi. "Zavřete ho někam," se srdečným úsměvem poradil té ušaté nádheře a vydal se po svých. "Až do Mordoru s těmahle cvokama!" zasténal. "Možná bych se měl jít rovnou bodnout. Nejlíp několikrát, pro jistotu."

***

Faramir poodstoupil od polorozbořené zdi a kritickým okem ji prohlédl.

Nepomohlo jmelí ani papírové řetězy. Mezi šedými kvádry se výzdoba ztrácela a mrazivý vítr, který vanul od Anduiny, celkovému dojmu pranic nepřispíval. Zrovna teď zafoukal o trošku víc, utrhl jednu zelenou snítku a ta odlétla do břečky.

Hraničář tlumeně zaklel.

Zimní Osgiliath byl asi tím nejdepresivnějším a nejméně vánočním místem ve Středozemi. Denethor sice pořádal tradiční oslavu v Minas Tirith, jenomže letos byl Boromir na výletě kdesi daleko na Severu a Faramir tudíž samozřejmě nedostal pozvánku. Posel přinesl pouze rozkaz, úsečný a strohý, v němž Správce svému synovi přikazoval udržet za každou cenu Západní břeh proti ožralým trollům.

Ne, že by hraničář předvánoční směny neměl rád. Nebyla během nich nouze o nazgûly navlečené v červených hábitech lemovaných bílou kožešinou, vzájemné krádeže stromečků či obří poskakující rolničky, které kazily vystoupení gondorského sboru. Jenže všechny tyhle taškařice Faramir absolvoval se svým starším bratrem.

Boromir mu chyběl. Kdyby tu byl, postavili by spolu sněhuláka s otcovým kyselým ksichtem a pak by si užívali reakce prostých vojáků, kteří se vždycky sveřepě snažili podařené karikatuře nesmát. Nikdy se jim to nepodařilo.

Faramir minul skupinu rybářů, kteří se snažili na poslední chvíli ulovit nějakou štědrovečerní večeři. Smrákalo se a nebe dostalo temně modrou barvu, mezi troskami prastarého města voněla purpura a punč, který i přes Denethorův zákaz kapitán svým podřízeným toleroval. Jako k vzteku dokonalá vánoční atmosféra.

"Poslední zásilky do Bílého města!" vyvolával zrovna posel na svém žebřiňáku. "Za hodinu odjíždíme! Udělejte svým milovaným radost dárkem. Ukažte, že jste si vzpomněli!"

Faramir strnul, jako by ho zasáhl blesk. Ve svém rozhořčení nad tím, že ho otec nechal vězet v Osgiliathu, úplně zazdil vánoční nákupy. A ať už se Denethor zachoval sebehůř, svátky bez dárku si rozhodně nezasloužil!

"Damrode!" zavolal správcům syn na muže, který právě procházel okolo.

"Kapitáne?"

"Má Madril na skladě ještě nějakou depresivní róbu? Myslím, že by otci udělala radost."

"Dárky na poslední chvíli?" zazubil se válečník. "Bojím se, pane, že už vyprodal všechny zásoby. Na trzích je už zavřeno, všichni se chystají ke krájení jablek a lití olova."

"Co teď budu dělat?" změnilo se Faramirovo znepokojení v čiré zděšení.

Damrod pokrčil rameny. "Nemám tušení, pane. Omlouvám se."

Správcův syn se rozhlédl. Zrak mu padl na protější břeh řeky, kde se odrážela světla skřetích ohňů.

"Skurutmarket," vyjádřil Damrod až příliš zřetelně svůj nesouhlas. "Jaké šílenství vás k tomu dovedlo?"

Faramir se k němu otočil a v oku se mu blýsklo.

"Nákupní."

***

Snaga se hluboce uklonil a přivalil ze skladu další obří baňku.

Tato vánoční výzdoba měla být původně během Štědrého večera metána přes Anduinu na gondorské pozice, Černokněžný král však rozkaz nečekaně zrušil. Měl se střelivem daleko lepší plány.

Mohutný, vražedný řemdih se zabijáckou hlavicí zasvištěl vzduchem a rozmlátil baňku na cimprcampr. Střepy se rozlétly do všech směrů a snaga se zděšeně přikrčil, když mu jeden prosvištěl nebezpečně blízko obličeje.

"Co stojíššš?" obrátil k němu Pán nazgûlů prázdnou červenou kapuci s bambulkou. Popravdě vypadal dost směšně, ale skřet nebyl dost opilý ani hloupý na to, aby se to odvážil zmínit. Místo toho neohrabaně zasalutoval a vydal se pro další ozdoby.

Černokněžný král znovu upřel své nemrtvé smysly k hromádce střepů pod svýma nohama a vydal několik příšerných skřípavých zvuků, které byly jeho obdobou smíchu. "Bum!"

Okolostojící skřetí kapitáni sice mnoho rozumu nepobrali, jejich instinkt jim však napověděl, že nastal čas na trochu zdvořile předstíraného smíchu. Jejich chrochtání, kvičení a huhňavé frkání se rozlehlo zimním podvečerem.

Gothmog zavětřil příležitost trochu si šplhnout. "Temný pán bude z vašeho dárku jistě nadšený, Vaše Ukrutnosti," pronesl dokonale servilním tónem a zamrkal krysími očky.

Nazgûl i přesto jeho snažení prohlédl. "Nemysssli sssi, že nevím o tvé sssnaze dossstat ssse do vedení Sssauronovy armády!" skoro si zlámal na všech těch sykavkách svůj přízračný jazyk. "Jen přesss mou mrtvolu! Tedy ssspíššš nemrtvolu."

"Mazej z cesty!" přerušilo jeho poslední slova rozhněvané skřehotání snagy.

To patřilo vysokému, přikrčenému skřetovi v zelenohnědých hadrech, který si zmateně prohlížel obří baňku.

"Skurutmarket už stejnak zavírá," odplivl si snaga. "Je mi jedno, jestli ti doma umírá hlady hlídací vrrk - nic ti neprodám!"

Čahoun mu ustoupil z cesty a zatvářil se sklesle. Vlastně až skoro zoufale. Černokněžný král se zaposlouchal do kakofonické reprodukce koled, která se linula z blízkého tábora trollů, střelil pohledem k nebesům, na nichž se zrovna rozsvítila první hvězda, a hluboko uvnitř pocítil zpola zapomenuté hnutí.

"Komu chceššš sssehnat dárek?" zeptal se. Jeho hlas už tak hluboce přivykl posměchu a zastrašování, že sebou vysoký skřet mimoděk trhl. Nakonec ale sebral odvahu a odpověděl.

"Pro… pro otce," vypravil ze sebe.

Kápě se obrátila ke snagovi. "Prodej tomuto ssskřetovi, co sssi vybere," přikázal nazgûl. "Všššichni bychom sssi o sssvátcích měli vzpomenout na sssvé tatínky," zvedl řemdih a znovu na něj zálibně pohlédl. Okolostojící kapitáni sklopili oči a snažili se tvářit aspoň trochu zahanbeně, protože je něco podobného nikdy nenapadlo. Gothmog vycítil příležitost a nadechl se, aby promluvil.

Možná by to i opravdu udělal, ale Černokněžný král k němu velmi, velmi pomalu obrátil pohled a levou rukou významně pohladil tlustý řetěz své zbraně.

***

Rolnička na Gandalfově holi jemně zacinkala, když čaroděj uskočil z cesty probíhajícímu Kozkovi. Elfovi se ale stejně podařilo zakopnout o stojan a rozplácl se na mramorové podlaze, zatímco se stromeček povážlivě rozkýval. Legolas naprosto neelfsky klel, zatímco se hrabal zpátky na nohy a koza na útěku na něj zpoza rohu zlomyslně mečela.

Boromir - ač nerad - učinil její škodolibé radosti přítrž. Chňapl protestujícího čtvernožce za rohy a přehodil si jej přes záda.

"Nerozbij mi ji," fňukal Kozk, zatímco si to statný gondorský kapitán rázoval rovnou ke dveřím.

"Neměj péči, salátožroute," procedil správcův syn neslyšně pod vousy, mocným kopnutím otevřel dveře a mrštil řvoucí zvíře napříč kluzištěm za nimi. Legolas vykvikl, ale koza dopadla bezpečně na nohy, srazila na zem bruslící hobity a svištěla po ledu dál. Elf se rozběhl za ní, ale jeho lesní mokasíny se k pohybu po hladkém povrchu příliš nehodily. Rohatá potvora už dávno zmizela mezi budovami a v dohledu zůstali jen Frodo se Samem.

Oplácanější z obou hobitů bezmocně ležel na zádech a mával všemi končetinami jako nešťastný brouk, zatímco se ho jeho kamarád pokoušel vytáhnout do stoje tak, aby přitom neztratil již tak vratkou rovnováhu. Boromir se nad jejich společným snažením lehce ušklíbl a vydal se zkontrolovat škody, které elf a jeho koza způsobili uvnitř.

Ke svému neskonalému údivu správcův syn zjistil, že stromeček zůstal stát. Teprve po několika mrknutích Boromir zjistil proč. To, co považoval jen za nevzhlednou kupku jehličí, byl ve skutečnosti ten hraničář, Aragorn. Na první pohled tvořil se vzrostlou jedlí jedno tělo - určitě tomu napomáhala ošuntělá pláštěnka a větvičky, trčící dúnadanovi z účesu. Boromir musel uznat, že tenhle severský šarlatán umí s flórou splývat jako nikdo jiný - možná s výjimkou jeho bratra Faramira.

Správcova syna zničehonic přepadl stesk. Proklouzl proto okolo Pána Elronda, který doprovázel proces zdobení vlastní improvizací vánočních koled na harfu a zabočil do postranní chodby.

Vlastní pocity jej natolik přemohly, že skoro zakopl o trpaslíka.

"Co to do… Gimli?"

"Řekli mi, že se jmenuje Galadriel."

"Cože?"

Vousáč neodpověděl. V očích se mu mihotaly plamínky, které byl Boromir u jeho lidu zvyklý vídat jen tehdy, když se mluvilo o zlatě a drahokamech. Tenhle exemplář ale fascinovaně zíral na něco naprosto netrpasličího, totiž olejomalbu zlatovlasé elfky, procházející se mezi stříbrošedými kmeny stromů. Kdo by si byl pomyslel, že potká v Imladris ereborského fanouška výtvarného umění?

Gondorský kapitán zapátral v paměti po kunsthistorických lekcích svého otce Denethora. Nikdy dřív je v praxi nevyužil, takže neodolal příležitosti blýsknout se svým prvotřídním vzděláním a všeobecným rozhledem. "Připadá mi to jako docela průměrná ukázka pozdně noldorského impresionismu," popustil trošku uzdu snobskému tónu. "Ale uznávám, že práce s perspektivou není nejhorší."

"Galadriel," zopakoval trpaslík zasněně, jako by si správcova syna ani nevšiml.

Boromir si elfku prohlédl znovu.

"Jo, ty myslíš tuhle!" dopátral se konečně. "Nechej to plavat, kamaráde," poplácal Gimliho po obrněném rameni. "Slyšel jsem onehdá, že je stará asi tak bambilión let," dodal přes rameno, odcházeje.

"Galadriel," zamrkal trpaslík, ale díval se dál.

***

Faramir vytasil kreditku a dlaní zakryl logo Bílého stromu, které si na ni nechal namalovat v Minas Tirith. "Bezkontaktně," řekl a podržel ruku čtecímu skřetovi před očima. Skrčená bytost briskně opsala číslo hraničářova účtu a věrně obkreslila připojený podpis. Nezarazilo ji ani, že kód banky neodpovídá žádné mordorské korporaci.

Kapitán si skoro slyšitelně oddechl.

"Děkujemezanákupapřejemehezkýden," mechanicky zablábolil čtecí skřet a seskočil z účtovacího bidýlka na snagovo rameno. Faramir sbalil zboží a vydal se k automatickým dveřím. Jakmile došlápl na širokou desku před nimi, křídla se s mohutným zasyčením otevřela. Hraničář na okamžik zadržel dech, neboť velmi dobře věděl, že pohyb obstarává stlačený trollí pšouk. Nejeden gondorský voják na svou neznalost už v minulosti při rabování skurutmarketů doplatil.

"Nějak pozdě nakupuješ," překvapil Faramira cizí hlas. "Ke které jednotce patříš?"

Gothmog vystoupil ze stínu nedaleké rozvaliny a založil si ruce na hrudi.

"Tak se mi celodenní půst konečně jednou vyplatil," usmál se hraničář.

"Co to sem teď pleteš?" vyvalil skřetí kapitán svá drobná očka.

"Vidím prase," vysvětlil Faramir. "Jenom mu chybí ten správný odstín dozlatova." Hrábl do hromady zboží, které nakoupil ve skurutmarketu a vylovil malý sáček.

"Ty…" prohlédl Gothmog konečně jeho přestrojení. "Ty špehoune!"

"Chytej!" křikl hraničář a vyhodil sáček do vzduchu.

Skřet se nenechal pobízet dvakrát. Skočil po něm, otevřel ho a vyrazil ze sebe nadšené vykviknutí.

Zatímco se Gothmog chrochtavě krmil, dal se Faramir na útěk. Věděl, že čoko lanýže spolehlivě zaberou na kteréhokoli čuníka.

***

Ozvalo se plesknutí a Boromir sebou trhl.

Na zem před ním zčistajasna dopadl střevíc, špičkou ke dveřím, jimiž kapitán právě prošel.

"Moc se omlouvám!"

Teprve teď si válečník všiml Elrondovy dcery, elfky Arwen, která celá rudá zvedala svůj druhý kus obuvi ze země. "Zase mi to nevyšlo," postěžovala si. "Už jsem to zkoušela snad tisíckrát."

Boromir se pousmál pod vousy. "Tak teď určitě trochu přehá -" najednou si vzpomněl, co před několika okamžiky poradil trpaslíkovi Gimlimu. "Ehm, chci říct, hodně štěstí příště. Něco mi říká, že se to povede."

"Díky." Arwen okolo něj proklouzla a zmizela ve dveřích. Kapitán na širokém balkoně Posledního domáckého domu osaměl. Stříbřité světlo měsíce zalévalo údolí Imladris hluboko pod jeho nohama a odráželo se od sněhu v diamantových odlescích. Mrzlo, až praštělo, jako by ztuhl sám čas. Boromir se hluboce nadechl. Otřásl se, když chladný vzduch prolétl jeho útrobami.

Dolehl k němu tlumený zpěv koled, ale kapitán se nedokázal do sváteční nálady ponořit. Nemohl se přinutit, aby vešel zpátky do tepla a světla, usmíval se na ostatní a užíval si jejich přátelství a dobrou náladu. Vánoce vždycky trávil se svým bratrem a teprve teď si naplno uvědomil, jak moc mu letos Faramir chybí.

***

"Uf," vypravil ze sebe hraničář. Po sprintu přes napříč Osgiliathem, během kterého na něj skřeti házeli oštěpy a stříleli z luků, nemohl popadnout dech. Skoro všechny dárky cestou poztrácel nebo aspoň naházel pronásledovatelům pod nohy. Mohl si jenom gratulovat, že po celovečerním posilování se vánočním denaturákem skřeti ztratili i poslední zbytek svých beztak mizerných bojových dovedností, jakož i schopnost ovládat své dolní končetiny.

Faramir nevěděl, jak kvalitně se alkohol v Mordoru pálí, ale tipoval si, že někteří z netvorů do zítřka dost možná přijdou i o svůj zrak.

"Na poslední chvíli, pane," přivítal ho posel. "Už jsem se chystal odjet. Co mám doručit?"

"Olej do koupele," nadhodil si hraničář v rukou objemný demižon. "Pro Správce Denethora s přáním veselých Vánoc."

"Váš otec bude jistě potěšen," převzal od něj posel nádobu a naložil ji na povoz. "Tak se tu mějte pěkně."

Faramirovy plíce konečně přestávaly pálit a tlukot srdce pomalu ztrácel na síle. Hraničář vyskočil na nízkou zídku, opatrně po ní přešel k nedaleké věžičce, chytil se uschlých svazků jakési popínavé rostliny a vyškrábal se výš. Polorozbořené schůdky jej zavedly až k děravému cimbuří a před Faramirovýma očima se náhle rozprostíralo celé město.

Potřeboval chvíli o samotě. Čas na to, aby si vzpomněl na bratra, který vyrazil na nebezpečnou misi daleko na sever. Od řeky šla mlha, zpoza hor na východě se výhružně vzpínala temnota jako černý flek na tmavomodrém nebi a Faramir dobře věděl, že Středozem už dlouho nebyla ve větším ohrožení. Těmito Vánoci možná skončí dlouhotrvající období ostražitého příměří, během něhož se stíny prodlužovaly. A padne tma.

"Vrať se brzy, bratře," zašeptal hraničář. Jako v odpověď mu na mysli vytanula slova, slova ze snu.

Meč, jenž byl zlomen, hledej: v Imladris přebývá; tam lepší radu čekej než kouzla morgulská. Tam spatříš znak, že sudba je blízko. Procitne Isildurova zhouba a půlčík povstane.

Náhle mu zněla cize, studeně a děsivě.

***

Denethor vyrazil ze dveří, jako by mu byl v patách sám balrog. V jeho sinalé tváři spatřil posel zděšený, snad až vyloženě šokovaný výraz. To ho vyděsilo natolik, že by se nejradši otočil a diskrétně zmizel dřív, než si ho Správce všimne. Pozdě.

"Co potřebuješ?" vyštěkl Denethor a takřka okamžitě nasadil svůj obvyklý, lehce přezíravý výraz.

"Jde o vašeho syna, pane," vypravil ze sebe posel.

"Boromir píše od elfů z Roklinky?" rozsvítil se ve vládcových očích překvapený plamének.

"Od vašeho druhého syna. Posílá vám k Vánocům olej do koupele." Muž sebral poslední zbytky odvahy a podal Správci pergamen, brk a malý roh s inkoustem. "Tady mi to prosím podepište."

Denethor si znechuceně odfrkl, ale nakonec naškrábal své jméno na příslušné místo. Posel se uklonil a vmžiku byl pryč.

"Ty tam," křikl Správce na přihlížejícího vojáka. "Na co se díváš?"

"Připadáte mi… znepokojený, pane. Cítíte se dobře? Vypadáte, jako byste viděl samotného Saurona."

"A co když jsem ho opravdu viděl?" nakrčil obočí Denethor. "Neměj péči, popadni ten demižon a vezmi ho do Rath Dínenu."

"Do Rath Dínenu, pane?" zamrkal voják.

"Slyšel jsi mě."

Denethor nečekal, až bude jeho rozkaz splněn a vydal se do svých komnat. Pokud Temný pán opravdu myslel své vánoční přání vážně, bude ten olej brzy potřeba.