Rozhovor - Bardě

Další rozhovor je tu! Jak se tak koukám, zveřejněný je již třetí, ale natočený asi nějaký pátý... Ty dva zatím nezveřejněné jsou totiž trochu speciální, ale jejich čas také přijde.

S Bardětem a Elsou jsme se sešli v jejich bytě kdesi u Prahy. Bylo to vtipné, protože jsme tam jeli po škole a byli jsme domluvení že dorazíme asi půl čtvrté. Na místě jsme byli ve tři... Výsledek byl, že jsme Barděte vytáhli z vany a on pro nás musel s mokrými vlasy klusat přes celé městečko na nádraží. Polly se mi, zatímco jsme čekali na nádraží, snažila hrát, ale protože se neustále otáčela, jestli už Bradě nejde, moc to nešlo.

V bytě nám bylo oznámeno, že Elsa dorazí v šest. Nás mělo omývat, protože v sedm jsme musely být doma. Nakonec se Eliška přihnala v těch půl čtvrté. Jupí!

Jestli se ptáte, čím se vyznačuje bydlení dvou fantazáků, tak především želvami. Ano, želvy tam zabíraly snad veškeré volné místo. Pak také kytkou, co jí smrdí listy, častými průlety letadel a spoustou hudebních nástrojů.

Rozhovor byl... zajímavý. Když jsme se bavili s Bardětem, ležela Elsa na posteli a komentovala. A pak, když jsme nahrávali rozhovor s Eliškou, Bardě seděl u stolu a hledal si obrázky hudebních nástrojů, které by někdy chtěl postavit...

Elsa nám pak udělala bezvadné tousty (nejlepší tousty, které jsme kdy jedly) a karamelovou zmrzlinu a... mám dojem, že naše oblíbenost dotazovaných se vážně odvozuje podle toho, jak nám dají najíst :-)

Dvojrozhovor s oběma najednou jsme už téměř nestihly a na vlak jsme dobíhaly. Bardě letěl napřed koupit nám lístky a my jsme s Elsou klusaly za ním. Při odjezdu ještě ti dva zkoušeli loučící chobotničku (tato technika loučení a mávání bude detailněji popsána v reportáži tuším, že z Radostin). Celkově to byl snad nejlepší rozhovor, který jsme kdy s kým vedli a doufáme, že se nám časem poštěstí ten dvojrozhovor dokončit :-)

---

Něco více se o Bardti můžete dočíst i na jeho profilu z Písní Středozemě.

Nahrávka se dá najít jak na webu Písní Středozemě, tak naYoutube.

Irith: Dobrý den, vážení posluchači rádia Středozem. Mittalmar vás vítá u dalšího rozhovoru, tentokrát u rozhovoru s Vojtou Dominem neboli Bardětem. Ahoj Bardě!

Bardě: Ahoj.

Polly: Ahoj.

I: Jaké bylo tvé první setkání s Tolkienem? A jak sis hledal cestu k Falešnému společenstvu?

B: První setkání s Tolkienem bylo pro mě mlhavé, opravdu si nevzpomínám. Ale myslím si, že to byla nějaká knížka, nejsem si jistý, jestli to byl Hobit nebo Pán Prstenů, jedna z nich to byla a zaujala mě svojí krásnou vazbou - soudil jsem tedy knihu podle obalu. Za ty nekřesťanské peníze, jsem si ji nakonec i pořídil a při čtení se do ní nořil víc a víc a víc a už jsem se nedostal zpátky. A k Falešnému společenstvu jsem si cestu našel velmi jednoduše. Po tom, co jsem se trochu seznámil s tou komunitou, co působí kolem Tolkiena a hudby, tak jsem na jedné oslavě Zničení Prstenu hrál Chůvičky - písničku od Daniely - a Daniela si mě všimla a hrozně se jí líbilo mé zpracování. No a pak už to šlo, nevím, jestli z kopce nebo do kopce. Ale z kopce se chodí snáz. Takže tak.

P: A co tě vlastně přivedlo ke středozemské hudební či literární tvorbě? Byla to ta chvíle, kdy ses dostal k Falešnému společenstvu?

B: To úplně ne, z pohledu dneška to možná bude trošku vtipné, ale přivedl mě k tomu tehdy ještě Laeg (http://www.laeg.cz/), fantazácký a larpový písničkář. Jedna jeho písnička na dva akordy se mi zalíbila natolik, že jsem se ji naučil a naučil jsem se kvůli tomu hrát i na kytaru celkově. No a pak to pokračovalo, těch akordů přibývalo a teďka už hraju to, co hraju - takový nebetyčný hlouposti, co už ani akordama pojmenovat nejdou…

I: Takže ty jsi předtím na nic nehrál?

B: No ne, ale vždycky jsem chtěl.

P: A která písnička na dva akordy to byla? Pamatuješ si ji?

B: Myslím si, že to byla jedna z těch dvou, co byly inspirovaný knihou Petra Kotola Rabit aneb cesta někam a zas zpátky (http://hurka.uhobitu.cz/product.php?id_product=409, a tady je to i k přečtení online http://balu.szm.com/index.htm). Jedna je Orli přiletí a ta druhá, nevím, jak se jmenuje. Tak to byla ona…

I: A nemohla by to být Králova cesta?

B: Ne, ta určitě ne, tam je těch akordů víc.

I: První své veřejné tolkienovské akce ses zúčastnil na oné Oslavě zničení Prstenu nebo ještě předtím?

B: Ještě předtím. První byl TolkienCon v roce 2013, ten, kdy tam byl Alex Lewis. To si pamatuji moc dobře.

P: Ten byl tady v Čechách na TolkienConu???

B: Byl, a pokud mě paměť neklame, opravdu v roce 2013.

I: A jaké to bylo?

B: Krásné. Já si myslím, že hudebního nástroje jsem se nepustil celou dobu, a když už, tak jen proto, abych poslouchal jeho přednášku o tom, že Prsten byl vlastně fúzní reaktor a různé podobné srandy. No, bavilo mě to velmi.

I: A tam jsi jel sám?

B: Ve své podstatě. Očekával jsem tam dva kamarády, ale jinak jsem tam byl sám za sebe.

I: A co považuješ za největší úspěch v oblasti tvé tvorby?

B: Nic. Já žádný úspěchy nemám. Nic jsem si nezasloužil tak, že bych se za to musel obdivovat. Všechno přišlo samo od sebe. Nic, nic, žádné úspěchy.

P: A vzpomínáš si na svoje první veřejné vystoupení?

B: Jo, to si vzpomínám, ale to bylo ještě dřív, než jsem poznal Tolkiena a vůbec fantasy. To jsem ještě hrál irský folkovky a jedna maminčina kamarádka byla mnou tak uchvácena, že si mě pozvala jako předskokana, tak jsem zahrál tři písně. Irské nebo i skotské, to já nevím, mezi tím je tak malý rozdíl. V Českém Krumlově v Dobré čajovně. Tři písničky, asi sedm minut dohromady. Ale tleskali mi, takže myslím, že to asi nebylo tak strašné.

I: Na kytaru?

B: Na kytaru.

P: Takže tehdy už jsi znal Doubravčinu písničku na dva akordy.

B: Už nějakou chvilku. Tehdy už jsem nehrál kotlíkárnu, ale už to bylo trošku sofistikovanější, jinak bych s tím nikdy nešel ven.

I: Takže kolik ti bylo?

B: Kdo ví…

I: To bylo dávno. A co máš na tom vystupování nejraději, co ti to přináší?

B: Na vystupování mám nejraději takové ty věci, které málokdo slyší. Druhé hlasy, druhé kytary, doplňující flétny a doplňující složku, která jakoby tu hudbu prohlubuje a obohacuje. A přináší mi to vnitřní radost. Prostě hudbu miluju, a když se jí můžu jakkoliv zúčastnit, tak je to pro mě velmi bytostně příjemné.

I: A čemu se věnuješ v reálu? Jaké máš studium? Zaměstnání asi ne…

B: Zaměstnání ještě ne. Studuju, ještě pořád a ještě pořád dokonce střední školu. V Hradci Králové, nástrojařinu. Ten obor se jmenuje umělecko-řemeslná stavba hudebních nástrojů se zaměřením na kytarařinu. Takže to studuji.

P: A chtěl by ses tím v budoucnu živit? Je to vůbec reálné?

B: To prokáže až čas, ale určitě bych se tím živit zkusit chtěl. No, uvidíme.

I: Ale Daniela nám prozradila, že jsi sice nástroje vyrobil, ale žádné jsi neprodal. Takhle se asi těžko uživíš.

B: No to teda není pravda! Jednu kytaru jsem prodal, vlastní ji Fallon a druhou kytaru jsem dělal na zakázku pro Falešné společenstvo. Ale zatím si všechny nástroje nechávám. Protože buďto nejsou dost dobré, abych je poslal do světa, a nebo k nim moje srdce přilne natolik, že už je nepustím.

I: Ta škola, ta vypadá docela specifikovaně. Většina lidí se rozhoduje až na vysoké, jaký si vlastně zvolí obor. A ty sis ho zvolil už na střední škole. To jsi měl nutkání, že musíš jít stavět nástroje?

B: Vůbec. Já jsem byl ztracený jako asi leckdo, kdo si vybírá střední školu. A tak to někdo rozetnul tím způsobem, že to rozhodnul za mě. V podstatě. A to dobrý přítel loutnista a učitel klasické kytary. Řekl: "Hele a co kdyby šel studovat kytaráře?" A bylo to.

P: Takže vyrábíš jenom kytary a jim podobné nástroje? Nebo i něco specifičtějšího?

B: No, je to se zaměřením na kytary, ale dalo by se to asi shrnout na strunné nástroje s hmatníkem. V prvním ročníku se staví ukulele, což je konstrukčně zmenšenina klasické kytary, takže se na tom leccos naučí. Pokračuje se přes akustickou kytaru, pak přijde elektrická, to jsou obě docela jednoduché věci. Ale potom přijde španělská, neboli klasická kytara, což už je konstrukčně těžší. Tu jsem dostavěl nedávno a teďka přišlo na řadu irské buzuki (https://cs.wikipedia.org/wiki/Buzuki). Nástroj ze sedmdesátých let, i když se zdá velmi historický. A ten jsem celý sám navrhnul a teď ho konstruuji. Ještě není hotový, ale brzy bude.

I: Kolik hudebních nástrojů jsi vlastně vyrobil?

B: Pět.

I: A kolik hudebních nástrojů vlastníš, dohromady?

B: (smích) Tak se rozhlídněte.

I: No právě že tady jich je strašně moc.

B: Těžko dopočítat. To opravdu nevím. Kytar myslím, že pět, kvinternu , mandolíny dvě, ukulele, tahací harmoniku, irský rámový buben, citery dvě a tak.

I: To je jak v lékárně…

P: Co přesně je citera?

B: Citera (https://cs.wikipedia.org/wiki/Citera) je nástroj z Německa, při hře se drží na stole a má myslím že třicet dva strun jako harfa a pět strun na hmatníku. Drží se naplocho a je to takový zvláštní nástroj se zvláštním zvukem.

I: Zahraj nám něco…

B: Teď ne.

P: Jaké jsou tvoje koníčky? Co děláš ve volném čase?

B: Leccos. Zatím se dá jako koníček popsat třeba práce s kůží. Dělám pásky a brašny, co mě napadne nebo spíš co napadne ostatní lidi, já sám z vlastní iniciativy bych toho moc neudělal. Jezdím na koni, střílím z luku… klasika, fantazácká klasika.

I: Jezdíš na koni? Takže vlastníš koně?

B: Nikoliv. Moji rodiče vlastní koně. Dva.

I: A máte farmu?

B: Ne, je to chalupa uprostřed lesů, ke které přiléhají louky, které nám jejich majitel pronajal za to, že je naši koně budou spásat. Taková symbiotická dohoda.

I: A jak se ty koně jmenují, plemena nebo nějaké odborné znalosti o koních…?

B: Odborné znalosti o koních... to úplně nemám. Ale je to jedna kobyla, jmenuje se Rakina, český teplokrevník, hnědá, kulhavá, ale nemá to žádný lékařský důvod. Myslím si, že to bude psychický problém. Děláme si z ní srandu, že je to z nešťastné lásky, i když to od nás není hezké, že si z ní děláme takovou legraci. No prostě kulhá na jednu nohu a není možné lékařsky zjistit proč. A druhý je Quarter horse, americké plemeno. Závodní kůň na krátkou vzdálenost, který opravdu přiletěl z Ameriky a umí všechny ty kovbojské triky, jenom my je s ním nepraktikujeme. Takže on je umí a vesele je zapomíná. A ten je světlý a krásný.

I: A jaký máš vztah k fantasy? Jaké knihy z tohoto žánru máš rád? Jaký máš vztah k filmovým adaptacím, především teda Pána Prstenů a Hobita.

B: Vyjma Tolkiena mám hodně rád Zaklínače. A když říkám hodně rád, tak úplně devótně, oddaně. Neuplyne rok, aniž bych si všech těch mnoho knih od Sapkowskeho přečetl. Alespoň sedm nebo kolik jich je. A k tomu Zaklínači existuje jedno filmové zpracování nebo respektive seriálové. Polský seriál asi z devadesátých let a to je naprosto strašlivé. Ale film Pán Prstenů se mi líbil po vizuální a hudební stránce. Obsahově mě to někdy tak trošku jako… že se musím kroutit, ale dá se to přežít. Ta hudba to vyvažuje. Opravdu, na nejvyšší míru.

I: A Hobit? Co k němu říct…

B: Vzhledem k tomu, že se mi nějak neuchytil v paměti, tak asi nic. No, je to moc moderní, připomíná to počítačovou hru a to by film podle mého názoru úplně neměl…

P: Máš nějakou oblíbenou postavu z kánonu? Nebo je ti nějaká postava podobná?

B: Z Tolkienova kánonu?

I: Samozřejmě.

B: Vždycky jsem měl rád Fingolfina, ale žádný objektivní důvod vám k tomu asi neřeknu. Možná se mi prostě jenom líbí to jméno. A jestli se mi někdo podobá... Možná Daeron. Takový žárlivý, zhrzený zpěvák. Nevím. Asi spíš nikdo.

I: Daniela mluvila o tom, že když tě uviděla poprvé, tak přišla za Elsou, že našla Finroda do Berena a Lúthien. Tak možná, že jsi podobný Finrodovi.

B: Těžko říct. Další věc, co mi Daniela zatajila. No, možná jo.

I: A Maglor?

B: To si netroufám tvrdit. Na to nemám dost krásný hlas a dost zkušeností a schopností hudebních.

I: A špičaté uši a po mamince hebkou kůži.

B: (smích) Bohužel.

I: A nějaká postava, kterou nemáš rád?

B: Všechny mám rád. Všechny tam pasují přesně tím způsobem, kterým tam pasovat mají. Takže i záporné postavy. Všechny je mám rád, všechny tam patří.

I: Jaké máš vzory v tvorbě, v osobním životě, jaké máš vzory mezi kytaristy nebo mezi výrobci nástrojů?

B: No, záludná otázka na pátrání v paměti, asi si nevzpomenu. Jediné jméno, které se mi vybaví je Antonio Torres, což je člověk, který v devatenáctém století přišel s tvarem klasické kytary, tak jak patří do teďka. Ale asi to nebude přímo můj vzor. Jenom prostě člověk, který jsem rád, že byl, protože klasická kytara mi vyhovuje tak jak je.

I: A ani vzory v osobním životě?

B: V osobním životě doufám, že vzory nepotřebuju. Vždycky jsem se spíš snažil být sám sebou než někým jiným, abych to někam dotáhnul.

I: Máš nějaké životní heslo nebo zásadu nebo motto, nějaké životní moudro?

B: (smích) To asi nemám, nebo o tom alespoň nevím.

P: Jaká je tvoje motivace při skládání písniček? Co nebo kdo tě inspiruje? A jakým způsobem nejvíc tvoříš?

B: Moje motivace je, aby na světě bylo o jednu píseň, která potěší pár lidí víc. To podle mě úplně bohatě stačí. V té otázce bylo víc bodů… můžete mi zopakovat ty, co následovaly?

I: Jaká je tvoje motivace, co nebo kdo tě inspiruje, to je skoro jako ty vzory, a jakým způsobem nejvíc tvoříš.

B: Tak dobře. Ke skládání mě neispiruje nikdo. Ke skládání se inspiruju sám a inspirují mě k tomu okolní vlivy, ale nikdo konkrétní, zvlášť pokud se lidí týče. A jak skládám, leckdo se na mě asi bude zlobit, ale já neskládám, ono se skládá samo. Přijdu si prostě jako prostředník mezi něčím někde a něčím tady. Protože když vezmu do ruky hudební nástroj, melodie, písničky, všechno to vzniká samo od sebe. To je jak už jsem o tom mluvil. Já nemám žádnou zásluhu, já jsem se na nic hrát neučil. Vždycky to prostě přišlo samo od sebe a u něčeho to trvalo déle a u něčeho kratší chvíli.

I: To je jak Tolkien. Ten sám sebe označoval za překladatele. Já jsem nedávno překládala jeden jeho dopis a tam právě říká, že on je jenom překladatel, vypravěč příběhů. Takže když je tam někde chyba, tak to prostě přeložil špatně a v příběhu to chyba není, jen v jeho překladu.

P: Jakou písničku nejraději hraješ?

B: To je velmi, velmi těžká otázka. Protože kdybych jednu řekl, tak zahanbím všechny ostatní, které hraju stejně rád.

I: Můžeš říct i víc.

B: Tak to bychom tu byli dlouho.

P: Máme čas.

I: Nebo třeba můžeš říct první písmena.

B: První písmena, no, tak A až Ž.

I: A je nějaký motiv, který bys chtěl v budoucnu hudebně nebo textově zpracovat? Zapracovat ho do písničky?

B: Hudebně bych chtěl hodně zpracovat něco na způsob vývoje harmonických postupů v Gondorské umělé hudbě nebo nějakou takovou přehnaně nabubřelou věc. A co se týče

motivů příběhových, tak by mě velmi lákalo zpracovat Húrinovy děti, i když by to byla velká depka. Jenže jaká předloha, takový výsledek, že.

I: A když jsme u těch písniček, tvoje jediná autorská písnička na Písních Středozemě, čistě tvoje, jsou Zelené kopečky Kraje. Složil jsi i nějakou jinou písničku nebo tahle je vlastně jediná? A budeš psát někdy i text?

B: Za svůj život doteďka jsem složil docela dost písniček, ale buďto jsem velmi sebekritický, anebo velmi neschopný. Protože jsem je všechny zavrhnul a většinou už jako zmizely, texty, nahrávky, cokoliv, už NIC neexistuje. Zelené kopečky jsou první písnička, se kterou jsem byl jakž takž spokojený natolik, abych s ní šel ven. Ale přibydou určitě, protože teď se nahrává Beren a Lúthien, pásmo z nedávného TolkienConu a tam pár mých písniček je. Většinou jsou spoluautorské s Eliškou.

I: A proč zrovna Zelené kopečky Kraje. Proč ti hobiti? Ty se prezentuješ jako elf, ne?

B: Poněkud…

I: Tak proč hobiti?

B: Jak to přišlo, tak to přišlo. Ale myslím si, že ač se prezentuji jako elf, tak hobiti jsou natolik sympatický národ, že…

I: Takže se stylizuješ do národa elfů?

B: Ano, dokonce jsem ve svých raných letech vymýšlel, do které z těch rodových větví, jestli sindar, nandor nebo tak. Ale myslím, že nakonec jsem se spokojil s tím, že jsem prostě elf.

I: Takže nemáš rod?

B: Rod určitě mám, jenom jsem nebádal nad jeho genealogickou linií. Ale určitě v tom rodě budou sindar a teleri. Sindar za to tuláctví a teleri za talent k hudbě. Protože já už to říkám po několikáté, ale v hudbě nepracuju. V hudbě pracuje talent za mě.

P: Doslechli jsme se, že jsi zkoušel hrát i na harfu nebo na cello

I: S velkým úspěchem, po pár vteřinách…

P: Je ještě nějaký nástroj, který by sis takhle chtěl zkusit? A nějaký, na který by ses chtěl naučit i nějak víc?

B: Už hodně dlouho prahnu po tom, pořádně se naučit na renezanční sedmisborou loutnu. To jsem zatím jenom okusil tak nějak zdálky. Tedy, hrál jsem na ni, ale nijak do hloubky jsem se tomu nevěnoval. Tak to bych opravdu chtěl. Problém s tímto nástrojem je fakt, že je velmi drahý, tak snad až vyjdu školu, tak si nějakou budu moct postavit vlastnoručně. No a to je zároveň tedy i nástroj, na který bych se chtěl naučit hrát víc.

P: A proč se to jmenuje sedmisborá loutna?

B: Protože má sedm sborů. Tak jako kytara má šest strun, loutna má sedm sborů. Přičemž šest jich je dvojitých a cantus, nejvyšší struna je jenom jedna.

I: A jaké jsou tvoje plány? Jak by ses chtěl dál v tolkienistickém světě dál angažovat?

B: Tak jako doteď bohatě mi to stačí.

I: Žádné vyšší cíle?

B: Ne.

P: Prý kreslíš, dají se ty obrázky někde najít? A na co přesně se specializuješ? Máš raději spíš kresbu nebo malbu?

B: Myslím, že nějaké relikty těch mých anatomicky nekorektních výrobků a výtvorů můžete najít na Deviantartu pod pseudonymem Alassecarme (http://alassecarme.deviantart.com/gallery/), což znamená radost z umění. A to asi popisuje i můj vztah k tomu. Mě to prostě baví, i když to neumím. A mnozí lidé se mi to snažili vštípit tak, jak se to má dělat, jak to má být správně. Ale já si myslím, že už to dělám tak špatně tak dlouho, že už se z toho stal můj natolik jedinečný styl, že už to měnit nehodlám. A navíc, primárně jsem hudebník, kreslení mě prostě jenom baví.

I: Máš blízko i k literární sféře? Povídky, básničky?

B: To jsem vždycky chtěl dělat, ale vzhledem k tomu, jak moc mi to nešlo, tak jsem to nakonec vzdal s tím, že hrát na kytaru je lepší.

I: Prý jsi docela dost v dětství cestoval, kolik zemí jsi navštívil? A chtěl bys ještě nějakou vidět?

B: Moc jich nebylo a vlastně to ani nebylo zas tak daleko, jenom to budí takový dojem, protože jsem začal velmi brzy. První zahraniční návštěvu jsem uskutečnil, když mi byly dva roky, takže si to asi úplně nepamatuji. To byl výlet po Izraeli s mojí maminkou. Tel Aviv, Jeruzalém, poušť a tak. No a potom to následovalo. Do Izraele jsme letěli letadlem, zpátky jsme se vraceli autem, takže jsem projel všechny ty Balkánské země, přes které se vrací zpátky, i Turecko a tak. Potom Španělsko a připočteme ještě Anglii a Irsko. A v nedávné době jsme byli s Eliškou v Norsku na velmi krásných místech.

I: Jaké to bylo? Prostě Norsko?

B: Příjemné, osvěžující…Hlavně to bylo místo školy. Teda, ne hlavně, ale prostě. Potřeboval jsem si odpočinout. Tak to velmi pomohlo.

I: A kam by ses chtěl podívat?

B: Do Yellowstoneského národního parku v Americe, a nebo do Kanady. Prostě někam, kde je to ještě jako původně krásné, řekněme. Ale zase na druhou stranu mě nelákají asijské pralesy. Takže Amerika, severní, jižní.

I: A Nový Zéland?

B: Určitě.

I: Pocházíš z Krumlova. Tedy, narodil ses v Krumlově, žil jsi v Krumlově a tak dále. Zanechalo to město v tobě nějakou hlubší stopu? Protože se říká, že město utváří člověka a zvlášť u těch menších měst je to takové patriotské.

B: Určitě. Na to, že je Krumlov malinké městečko, tak si myslím, že je na mapě naší malinké republiky docela viditelné. A zanechalo to ve mně otisk, to se ví. Projevuje se to hlavně tím, že se mi moc nikde jinde nelíbí, jsem prostě rozmazlený. Když člověk vychází ze svého domu, jde do školy, prochází městem a jde podél řeky, podél těch pavlačových domů z patnáctého, šestnáctého století. Později prochází rožmberskou zástavbou s těmi krásnými renezančními freskami, potom jde dál kolem zámku a pak prochází tou modernější zástavbou, ještě barokní, pod budějovickou branou a tak. Prostě, jak se mi má líbit ve městě, kde je všechno postavené ze železobetonu? Jak se mi má líbit někde, kde nešlapu po kočičích hlavách, ale kamkoliv jdu, jdu po asfaltu? No, jsem prostě rozmazlený, co se týče vzhledu města.

P: Možná právě proto bydlíš v téhle části města, kde přecházíš přes kočičí hlavy.

I: Přes beton, kočičí hlavy a pak přes prašnou cestu.

P: Nějaký návrat k domovu? Alespoň v té dlažbě.

B: Možná trošku. Určitě je to přitažlivější než asfalt.

I: A ty máš prý šermířskou skupinu. Jak funguje? A máte pořádat dětský tábor, jaký bude, o čem bude, kdy bude, co bude?

B: Moje šermířská skupina pro mě a z mého pohledu funguje spíše sporadicky, protože působí v Brně a v bližším okolí. Takže já to mám docela daleko. Narodil jsem se v Krumlově, kde bydlí moji rodiče. Bydlím v Úvalech a studuji v Hradci Králové. Takže Brno je jaksi úplně jinde. Občas se s nimi vidím pár akcí za rok. A ten tábor bude na hranicích Jihočeského a Jihomoravského kraje, na Peníkově u Českého Rudolce. Devět dní druhý týden v srpnu. Je to larpový tábor pro děti, mládež i starší. Kdokoliv může a chce, tak může přijet. Jsou tam dřevěné budovy, je tam zázemí, krásná příroda a příběhy a tak. A svět, který jsme k tomu dovymysleli. Takové temně postapokalyptické fantasy.

I: To je teď velmi oblíbené.

B: Nepochybně. Možná proto to tak děláme.

P: Ta šermířská skupina je to Zlatý list?

B: Ano, Zlatý list/Děti lesa. Pod oběma názvy jdou dohledat.

P: A jak vás napadli Děti lesa?

B: Jsme prostě a jednoduše elfové a co jiného jsou elfové v tom tradičně netradičnějším pojetí, než takové lesní bytosti.

I: Takže Hra o trůny nic.

B: To asi úplně ne.

P: Tak děkujeme moc.

B: Vůbec není za co.

I: Děkujeme za rozhovor a tímto se loučíme.

Tábor Družina Prstenu - 3. část

Tábor už se nám pomalu chystá přehoupnout do své druhé poloviny. A na co se můžete těšit v tomto díle? Například na elfí slavnost bran léta, dlouho obávaný přechod Morie nebo příchod do vznešeného elfího lesa - Lórienu.

---

Pátek 29.7.2016 - Za minulý týden jsme dostali veledůležitý úkol. Přepsat do tengwar rozhovor Gandalfa s Gwaihirem. Nemusím dodávat, že jsme tento úkol dokončili asi pět minut před akcí samotnou…

Akce spočívala v tom, že jsem půjčila Sarumanovi svůj bílý koupací háv, on vyslal po žebříku Gandalfa na Orthank (ořech) a pak žebřík odstavil. Přilétl orel, chvíli se zmateně dohadovali načež Gwaihir Melie Gandalfovi Anaureře nabídl, že ho sveze, tak ať skočí. Gandalf zbledl (a to byl pořád ještě šedivý). Nakonec orel přistavil žebřík, Gandalf slezl a oba odlétli do bezpečí. No sranda k popukání.

(Gandalf uvězněn na Orthanku)

(Blíží se záchrana!)

Pak následovala cesta Divočinou na Větrov. Začali jsme stíhat autobus. Protože jsme měli ještě čas, postavili se hudebně nadaní do zastávky a začali zpívat. My s Tani jsme to označili za zpěv Ainur a pokoušeli jsme se jim dělat Morgotha, ale byli jsme nemilosrdně vyhozeni.

Autobusem jsme dojeli až pod Větrov a zahájili výstup. Ten byl ale záhy přerušen kvůli záchodům, ale hlavně zmrzlině. Stoupli jsme si do fronty. Byli jsme tam Rioli, Pomněnka a já, přičemž já s objednávkou sedmi kaktusů. Ale protože paní před námi to neskutečně trvalo, čekali jsme snad čtvrt hodiny. Pak mi prodavačka oznámila, že tady kaktusy neprodávají, že to je ten druhý stánek. Dost naštvaně jsem vyrazila k němu. U něj samozřejmě celou dobu nebylo ani živáčka.

Vyzbrojeni kaktusy jsme se vydali dále. Krásy Větrovského krasu byly doopravdy krásné. Svačinu jsme si dali u jakési skalní brány a průrvy, pak jsme vylezli na přírodní můstek a kochali se výhledem do kraje i na industrializovanou Roklinku :-).

Cesta zpět byla pohodová, ovšem v táboře nás čekali Černí jezdci. Večer nás Laisi nahnala do kroužku, abychom si poslechli Berena a Luthien. Bylo to tak narychlo, že jsme si nestihli vzít vůbec nic. Teplé oblečení, Frodové znamení na Prsten… nic. Strategii jsme měli domluvit během asi tří minut. Rozhodli jsme se, že se zkusíme postavit do půlkruhu kolem plotu, Frodové uprostřed. Začalo se číst. V tom zrůdy zaútočily. Ale zaútočily i od strany k plotu, Byl strašný zmatek, ale za chvíli jsme více méně organizovaně stáli před Frody a plotem. Jezdců bylo pět, někteří měli meče a byla úplná tma.

Angmar mě zaklel šišláním, ale tuším, že ho pak někdo zasáhl, takže jsem byl odeklet. Boj byl hrozný, nenapadaly mě hlášky a nic. Pak mě jiný zaklel kompletní paralýzou. Padl jsem na kolena a všiml si, že kousek ode mě je Smíšek, sedí na zemi a brečí. Převalil jsem se k němu a začal ho uklidňovat. Nejdřív jsem si myslel, že hraje zakletí ale on… nevím, co to bylo… šok, zhroucení… nevím.

Zcela zřetelně jsme prohrávali a vypadalo to bledě. Začal jsem prosit Smíška, ať se naposledy vzchopí a odekleje mně. U Frodů totiž už jen stála kupa mrňat, kteří zřejmě nepochopili pokyny a snažili se schovávat za Frody a tlačit je dopředu. Jediný schopný bojovník na nohou byla Třezalka. Smíšek se vymrštil, skočil po Černém jezdci a něco zakřičel, než se zhroutil úplně. Vyskočil jsem na nohy.

"Jsem na nule, dávám jim Prsten." Sykl mi do ucha Frodo. Třezalka odpadla.

"Zavolej Sama," dodal Frodo.

Začal jsem volat, ale Sam nikde. Nebylo po něm ani vidu ani slechu. Udělal jsem, co jsem považoval za nejrozumnější. Tlačil jsem zády a rozpřaženýma rukama oba Frody do plotu a vlastním tělem jim bránil, aby Prsten odevzdali. Pak mě začali Jezdci zaklínat. Skončil jsem na kolenou před Frodem, oběma rukama svíral jeho ruce s Prstenem a čekal na konec. Ten nastal.

Rozzlobená Laisi Jezdce odvolala (někteří v zápalu adrenalinu útočili ještě pár minut po oficiálním konci) a začaly se počítat ztráty. Sam celou dobu spal někde bokem, zakletý spánkem. Smíšek seděl u bazénu a plakal. Ukázalo se, že Frodík byl bodnut Morgulskou dýkou. Chtěl jsem jít za Smíškem, ale protože bylo třeba jednat, raději jsem se vydal ošetřovat Froda. K tomu už se seběhla Arwen a Falko, ale bylo třeba donést vodu a hlavně najít athelas. Ten ale z nás tří, co ho mohli hledat, našel jen Falko a i ten jen malinko.

Bylo řečeno, že máme Frodíka přenést do velkého stanu. Vzal jsem ho do náruče a klopýtal s ním tmou. To by jeden nevěřil, jak je takový hobit těžký. Pak jsme u něj měli držet hlídky. Ale protože jsme všichni byli totálně vyřízení, drželi je asi jen do dvou do rána a já se Smíškem jsme šli spát rovnou.

Sobota 30.7.2016 - Ráno jsme se dozvěděli, že je Frodík na 3 bž. A že máme hledat athelas. Ten sestával z jablka, schovaného kdesi na zahradě a ze zprávy v tengwar, kde se to jablko má nacházet. U té mojí zprávy byl mod pro quenyu, takže to bylo zajímavější, ale nakonec se podařilo. Jen to hledání… zpráva zněla "Za Quenduluinovým stanem". Nakonec jsem se musela po čtyřech vrhnout do trnkového roští. Co by pro takového Froda hobit neudělal. Falko svůj athelas hledala podstatně déle a nakonec jí ho musela pomoct naleznout Gabča.

(P: Já měla hledat jablko pod jabloní… no, bylo jich tam plno, ale pravý athelas je jen jeden.)

Dala jsem léčitelům jasné instrukce, co jak a komu mají dát, aby Frodům přibylo co možná nejvíc životů a ano, podařilo se. Není nad kombinatoriku.

Navštívil nás Glorfindel. Z toho jsme my hobiti byli docela mimo, protože měl rozpuštěné vlasy :-). Chvilku cosi dělal s Frody (dle svých vlastních slov "Musím je nějak ošmatat.") a pak zapředl diskuzi na téma "Léčivé schopnosti Glorfindelových slin". Nakonec se ještě dozvěděl, že nemůže hrát ČJ, když je Glorfindel a urazil se. Ti elfové, ti elfové…

Brod přes Bouřnou se blížil. Měli jsme ho přejít, tedy, Frodo ho měl přejít, s co možná nejmenšími ztrátami. Proti nám stálo osm Jezdců, někteří dokonce na fiktivních koních. Naše skupinka se probojovala úspěšně, zakletá nakonec byla jen Třezalka (zastupující Sam) a já. Konečně jsme byli v Roklince, konečně jsme si mohli oddechnout.

(jsme zachráněni, přešli jsme brod!)

(housenka!)

Tak jsme si sedli do toku Bouřné, diskutovali o nesmrtelnosti chrousta a o hobitích svatbách a čekali na mladší družinku. Na nich se Jezdci vyřádili podstatně víc. Nejenže družinka málem zabila Froda, když ho polomrtvého táhla sprintem přímo skrz ostružiny, ale navíc jakýsi inovativní nazgúl Aragorna podvakráte zaklel do housenky. A Sama do klokana. No my jsme byli totálně vysmátí a housenkoAragorn trochu naštvaný, protože s sebou musel plácnout přímo do pangejtu s kopřivami.

Nicméně bitva byla vybojována a my se mohli konečně dostat do Roklinky a užít si dny klidu a míru. A začala slavnost Bran léta.

Zazpívali jsme si Quenovy písničky a přivítali se s hosty. Tady na tomto místě bych asi měla zmínit, jak jela k Laisi Aredhel. Elfka totiž prohlásila, že se bojí a že na tábor nejede. Ale přijede na Brány léta. Někdy ráno, kolem jedenácté, mě napadlo napsat sms, kdy přijede. Odpověděla mi, že už je tady. V tu chvíli jsem ale kovala sponu v kovárně a měla na starosti 150 dalších věcí, takže jsem odepisovala tak nějak roztržitě. Nicméně se ukázalo, že Aredhel je ve Svinařích někde zalezlá a odmítá vylézt, protože se bojí. Takže mám ještě ke všemu nervní elfku kdesi ve vsi. No paráda. Dotaz, jestli si mám pro ni dojít. Odvětila, že jestli to zkusím, zaleze a nikdy ji nenajdu. A jejda. V té chvíli jsem tedy elfku pustila z hlavy a šla na psychologický ws.

Znovu jsem si na ni vzpomněla až někdy kolem jedné :-). Po krátké esemesce mapující elfčin aktuální psychický stav se ukázalo, že už stojí před brankou. Tak jsem pro ni došla a dotáhla ji dovnitř. Následující hodiny strávila zalezlá v jednom specifickém koutě zahrady. Občas si říkám, jestli jsem vůbec čekala něco jiného. Protože jsem ale neměla čas elfku jakkoliv řešit, nechala jsem ji v něžné péči Šárčině.

Podívat se, jak nás vraždí Nazgúlové, nešly, takže jsme se s nimi opět setkali až po návratu. To už přijela i Jixipen s mužem a Bětkou. Začali jsme kecat. Rozhovory byly zajímavé a dlouhé. Co přesně bylo jejich obsahem, ale napíšu až někdy později.

Začala slavnost. Spousta jídla, pití, lampionů a lidí. S Tani jsme trsaly na Na talanu stál… Lidi z nás byli docela paf. Pak jsme opět kecali, s Miri (kde jsme se domluvili, že zkusíme někdy udělat nějakou Tolkienistickou akci v Plzni) a s dalšími.

A zapomněli bychom na Finroda, kterého jsme fotili jako elfího modela, protože to byla neskutečná sranda. Ale mám podezření, že mi ty fotky zveřejnit zakázal (ale jedna je fakt super :-)).

Předávání malovaných lampionků pak byla jen taková třešnička na dortu. Bohužel se mi u některých ta barva roztekla a přilepila se na to tráva a další hnus a prostě fujky. Příště to budu muset vymyslet jinak. Lampionek (alespoň symbolický) jsem předala půlce tábora. Bylo to moc hezké. Pak šla část lidí bdít a my ostatní slastně spát.

(P: a aby toho nebylo málo, polovinu oslavy Bran léta jsme s Pomněnkou strávily zalezlé v hobití noře, kdy jsme potřebovaly dodělat věci, které jsme na poslední chvíli nestihly. Třeba lampionky, že :-) průběžně nás tam chodilo kontrolovat další osazenstvo, zeptalo se, jak na tom jsme a zase prchli dál se bavit doprostřed centra dění)

(Teď přichází změna pisatele)

Neděle 3. července - Ráno jsem se vzbudila brzy. Minimálně brzo na to, že den předem byly Brány léta. Ale jako skoro každé ráno byl můj stav energie na tak nízké hladině, že jsem nedokázala ani vylézt ze spacáku a snažila jsem se zuby nehty znovu usnout. Doufala jsem, že se Aredhel a Šárka budou loučit tak nějak hromadně a později. Aredhel totiž den předem říkala, že zatím má najitý jen jeden autobus, co odjíždí okolo osmé večer, ale že zkusí jet trochu dřív. Během dne mi bylo oznámeno, že odjely hned brzy ráno. Škoda, nestihla jsem je…

Slyšela jsem, jak je šermířský workshop svoláván k odchodu. A brzy velmi početná skupinka, i s Irith, opustila tábořiště. Dalo se to jednoduše poznat podle úbytku ruchů v okolí. Ještě nějakou dobu jsem ležela, ale protože to nemělo žádné výsledky a snad ani po více než hodině jsem zabrat nedokázala a jen se mi v hlavě promítaly všechny ty věci, o které ležením ve spacáku přicházím, rozhodla jsem se, že už půjdu na snídani. Cestou jsem potkala Tani a společně jsme se vloupaly do kuchyně a ukradly si něco k jídlu. Debatovaly jsme o tom, jak nás Irith opustila a šla na šerm a polemizovaly, jestli tam šla Pomněnka s nimi. Já ji totiž ráno slyšela mluvit, ale pak jako kdyby se po ní zem slehla. Naštěstí nás nenechala dlouho na pochybách a brzy se k naší improvizované snídani přidala.

Po chvíli se k nám Irith vrátila a řešilo se, jak se zabavíme na zbytek odpoledne. Bylo potřeba ukovat Aragornův meč, aby se měl v Morii jak bránit, ovšem několik zmatků ohledně organizace tohoto úkolu způsobily, že v tu chvíli kdy jsem se k tomu konečně dostala, mi bylo oznámeno, že už to není potřeba. Každý se totiž původně měl toho kování zúčastnit, ale nakonec to bylo tak, že za jeden vlastnoručně vyrobený výrobek kovář ukoval část meče sám.

Ale nastala ještě jedna důležitá věc. Museli jsme si obstarat ranhojiče a poté probrat strategii, kterou použijeme v Morii. Proto jsme všechny, kdo se nechali, nahnali do horního pokoje a s Tori absolvovali úvodní ranhojičský kurz. Musím uznat, že Irith je v tom svém měnění názorů a postojů pořád stejně nerozhodná. Na začátku tábora prohlašovala, že ani omylem, ale potom na tento workshop stejně šla a dokonce nabízela, že by byla pomocný ranhojič… Ale nakonec to dopadlo tak, že ranhojičem jsem se stala já a Pomněnka a z Třezalky se stal pomocník.

Strategie byla zajímavá. Protože už byla několikrát předtím (ale většinou praktická), ti znalejší tam říkali své nápady a snažili se dát dohromady plán, jak v Morii postupovat. "Naší největší možností a výhodou je rychlost", řekl Faire. V tu chvíli mi bylo jasné, že jaksi, ehm… snižuju naše šance na přežití. Ale asi jsem se tak zoufale netvářila jenom já, protože Irith mě, Pomněnku i Tani vyhnala, že tam v tu chvíli nejsme potřeba, ať doděláme potřebné věci a že nám pak dají vědět, jaký je plán. Takže jsme se vydaly zkouknout kovárnu a když byla obsazená, sháněly jsme vybavení naší herní lékárničky.

Nakonec nám plán strategie oznámen nebyl a my se ve strachu vydaly spát s tím, že Morii nikdy nemáme šanci přežít. Utišování moc nepomáhalo a jen jsme z toho já i Tani dostávaly větší a větší pocit, že jsme tam tak nějak navíc a brzda ostatních. Musím uznat, že Pomněnka z nás byla trochu mimo.

(I: Ten šermířský workshop… byl to první ws strategie v družince. A Pomněnka tam byla a dívala se. A pak kvůli tomu totálně vystresovala Polly a Tani, protože jim líčila ty hrůzy, co jsme dělali (měli jsme se v běhu přesouvat z jedné části louky na druhou a přitom se držet ve skupince a bojovat proti nepřátelům) a nijak nedala na naše ujišťování, že s nimi to budeme dělat pomalu…)

(Ve volném čase koveme Aragornův meč...)

(Blbeneme...)

(Píšeme...)

(Krmíme koně...)

(Malujeme...)

(A zpíváme)

(Mistr kovářský)

Pondělí 1.srpna - Dnes to přišlo. Složitě se ráno domlouvalo, kdo s kým odjede autem na místo a kdo ne. Byl totiž v plánu dlouhý pěší výlet do Černolic. Kiki nás dokonce po předchozích peripetiích všechny ze starší družinky radši nahnal do kuchyňky a jal se nás vyslýchat v rámci našich fyzických i jakýchkoliv jiných problémů, a dokud jsme se nevyjádřili, nepustil nás ven. Byli jsme rozřazeni do skupinek - autem tam, autem zpátky a cesta pěšky. Pak to Faire všechno sepsal na papír a snažil se to zkombinovat s počtem volných aut. Dostali jsme krmnou směs a ti, co zůstávali v táboře a čekali na odvoz, pomáhali ostatním sbalit se na cestu, uklízeli a na poslední chvíli dodělávali obvazy. Nakonec se ještě zjistilo, že ten odvoz byl spočítán špatně, ale i to se dokázalo nějak vyřešit. A legrační bylo, že autem jela více než polovina starší družinky, zatímco mladší vzorně šlapala.

(Arwen stále v plášti)

(Kde jinde piknikovat než na vrcholu Caradhrasu, že?)

Já, Pomněnka a Tani jsme jely v autě s Evou a Anaureou a ukázalo se, že čaroděj opravdu nikdy nechodí pozdě, ale jen tehdy kdy on sám chce. A pak se ještě vrací pro plášť…

Na místo jsme dojely, ovšem ukázalo se, že o moc dál bychom se nedostaly. Eva totiž v tom závěrečném kopci uvařila motor a musela s ním zajet do autoservisu. Laisi nám představila horolezkyni i s její pomocníkem, kteří nám tam připravili po skalách jakousi lezeckou trasu, na niž se ti v tu chvíli funkčnější vydali. Zbytek se sesedl u nápisu na branách Morie a snažil se ho vyluštit. Když přišli i ostatní z pěšího výletu, přesunuli jsme se dolů a vegetili pod skálou. Nakonec se nám tajemství Morie povedlo vyluštit s malou nápovědou a pro její otevření jsme měli splnit úkol, který spočíval v odhadnutí jazyku lásky nějaké blízké osoby, kde jsme to ještě nezkoušeli. Útrapy z prodělané cesty na nás pomalu doléhali a postupně jsme uléhali - hlavně Irith a Pomněnka, nějak jim nebylo dobře. Až Laisi zatoužila po nějakém zpestření a ukecala mě k hazardnímu pexesu. No, po jedné hře prohlásila, že už se mnou nikdy hrát nebude...

(I: Naše cesta proběhla v pohodě. Dělali jsme si s Terkou a Ninou srandu, jaká jsme dokonalá bojová jednotka dva šermíři a jeden lučištník (a okolo nás 10 malých). Hledali jsme ztraceného psa, mrzli na Caradhrasu… pak jsme si měli házet na ztráty, jak moc jsme omrzli. Když se házelo na athelas, čím víc tím líp, hodila jsem jedničku. Když se teď házelo na omrzliny, čím míň tím líp, hodila jsem… ano, šestku! Ale nakonec Faire řekl (když viděl, že kdyby nechal ty ztráty takhle, tak se do Morie ani nedohrabeme), že za každých pět kliků na zahřátí jeden bž nahoru. Ale byli i tací, kteří si raději nechali ty bž dole… Horolezení bylo fajn. Lezla jsem jako první novou trasu. Jen si mě Polly s Pomněnkou a Tani nevšimly, fňuk.)

Když se pomalu začínalo smrákat, dali jsme se do stavění gotičáku. Každý se chopil tyče a držel ji, dokud ji Aragorn neukotvil. V tu chvíli na nás skřeti zaútočili poprvé. Byla to sranda, protože všichni kluci pustili tyče a rozutekli se, jen já, Pomněnka a Tani (I: a já!!!) jsme se za těmi tyčemi schovaly. Na druhý pokus však už gotičák stál a my prožívali neklidné poslední chvíle před bitvou. Laisi nám k tomu četla a všichni jsme si v duchu představovali, kterak s nočními zbraněmi (ponožka v ponožce) útočíme proti skřetům s meči. Já a Irith jsme se chvilku dívaly na hvězdičky a už nastal čas vyrazit.

(Padlí bojovníci)

(I: Upřesnění: Ležely jsme ve zbrojích kus od ostatních, v kopřivách na svahu, zoufale hledaly hvězdy a snažili se najít pohodlnější místo k ležení.)

V temné Morii nás provázel Aragorn, občas se ve tmě zablesklo světlo a ozval se nesmělý hlas "máme počkat tady, nebo jít s vámi až na to druhé rozcestí, když chceme vidět na Balroga?". Družinka mladších šla první. My se sesedli ve tmě, šeptem jsme si povídali a snažili se neztuhnout hrůzou na místě. Tmou se totiž tentokrát rozléhaly pro změnu nelidské skřeky a křik raněných. Sam vytáhl sušenky. Přitiskli jsme se k sobě a třásli se strachy. Ovšem jelikož Sam nám slíbil na zítřejší ráno míchaná vajíčka, bylo jasné, že máme pro co bojovat. Proto jsme nakonec nikam neutekli a s bojovým heslem "za vajíčka!" na rtech počkali na příchod našeho Aragorna. Přivedl s sebou i Gandalfa šedého s malými červenými tečkami a my se mohli vydat na cestu. V Morii je opravdu tma a doby, kdy trpasličí cesty byly hladké a bezpečné jsou už dávno pryč. Nejenom, že tam je tolik sloupů, do kterých se dá vrazit, ale ani schody nemají nijak označené. A tak se stalo, že jsem jedny sletěl po zádech dolů a začal se kutálet z kopce. Naštěstí to odnesly jen záda a ostatní mi pomohli vstát na nohy, ovšem naznali jsme, že bude lepší, když na nedalekém kamenném pařezu počkám, až se pro mě vrátí. Družinka tedy odešla a já zůstal ve tmě sama. Po chvíli se ozvaly z dálky děsné skřeky a halas boje. Pln strachu o své přátele jsem zaslechl několikery kroky. Ukázalo se, že to postupně odcházela skřetí tlupa z místa bojiště. Jeden skřet mě lákal do jejich doupěte, dva si pomalu přeříkávali trasu a všechna její úskalí a jedna skřetice mi dokonce padla k nohám! A bez boje! Uznávám ale, že za to možná trochu mohl i ten pařez, o který klopýtla.

Družinka se pro mě vrátila o chvíli později. Gandalfovy tečky byly vidět už z dálky, takže jsme se našli. Přešli jsme všichni po můstku a dál nás pokračovalo o jednoho míň. Gandalf se totiž jaksi zapomněl při boji s Balrogem a vžil se do něj natolik, že padl do hlubin. My museli pokračovat dále, na bezpečném místě jsme ošetřili v boji utržená zranění a vydali se pomalu do nouzového tábořiště. Nohy mi po vyprchání adrenalinu začaly odcházet, takže mě Irith s ranhojičkou Tori po cestě podpírali. Jeli jsme potom zpět do tábořiště autem už dnes. Hobití čtyřka, Finrod a pak určitě ještě někdo… My jsme vyfasovali auto Balroga, kde jsme objevili tu překotnou novinu, že se Balrog musí živit jedině rybami. Jinak se totiž ten pach v autě vysvětlit nedal. Ovšem cesta byla příjemná a spánek v našem stanu ještě příjemnější. Pomněnka dorazila o várku později, popřála nám dobrou noc a také se odebrala do spacáku.

Úterý 2 . srpna - Po probuzení jsme my v táboře dostali za úkol uvařit nějaké jídlo na odpoledne, až se ostatní vrátí. Pomněnka, Tani a Irith se vloupaly do kuchyně. Pomněnka to tam vedla a zoufale se snažila ostatní dvě osoby usměrnit. Ovšem moc se to asi nedařilo vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo, když jsem to opouštěla. Dvě rozchechtané bytosti patlající cosi v míse a tvářící se tak, jako kdyby vařili něco minimálně zákonem zakázaného. Já se zase nevyspala, proto mě oni vyhnali, ať si jdu znovu lehnout do domu, bez odmlouvání. Což byla trochu podpásovka, ale co, splnit jsem to asi musela, byly na mě v přesile.

(I: Dělali jsme perník a bábovku. Obojí se upeklo špatně… ale podle receptu to bylo skoro přesně… měly jsme totiž jakési dohady ohledně množství, ale nakonec jsme Pomněnku přehlušily a dělaly to osvědčenu metodou "jak to vyjde". (P: Možná proto to nevyšlo))

(Umělecké dílo)

(Mistr kuchař)

V klidu domu jsem sice neusla, pročetla jsem si ovšem alespoň kapitolu o příchodu do Lórienu, který nás měl čekat odpoledne. Po asi dvou až třech hodinách za mnou přišla Laisi s tím, že je tam polívka, tak jestli si nechci dát. Vyrazila jsem ven, ale už na mě nezbylo.

Po obědě a nutném poledním klidu jsme se ustrojili do kostýmů, pořádně vyzbrojili a vydali se do Lórienu. Na cestě však Aragorn nás hobity zanechal na lavičce a šel si něco tajně domlouvat s Gimlim, Boromirem a Legolasem (tentokrát to ovšem byla Třezalka, jelikož Finrod musel odjet domů. Onemocněl a potřeboval se trochu uzdravit.). Všechny zvuky jsme měli za skřety z Morie, ale naštěstí nás nic nezabilo ani jsme nedošli k úhoně. To až po cestě. Netušil jsem, že je Lórien tak zarostlý. Nimrodel měla méně vody, než prý mívá obvykle, skoro jsme se při jejím přebrození ani nenamočili - o vyschlé koryto by to moc nešlo. Ale Legolas nám o ní alespoň zazpíval jednu krásnou písničku. Ovšem nejspíš tím na nás trochu upozornil. Protože když už jsme se chystali, že ulehneme - hobiti pod stromy a ostatní na stromy - zjistili jsme, že stromy už jsou obsazené. Přepadli nás elfové a vedli nás dále. Napřed znovu přes vodu, tentokrát ovšem po laně, kde nastaly čtyři takové zajímavé chvíle. První když Boromir před tím než na něj přišla řada, zjistil, že ztratil roh (můj roh, dostal ho totiž ode mě půjčený - ten roh z volání Rádovských). Vyslal pak jednoho elfa, jestli by mu ho nenašel. Druhá chvíle byla ta, když Samovi spadla jeho bojová pánvička do řeky a pak když jsem já přehazoval hůl a Boromir se snažil přes vodu dostat svůj štít. (I: A když mě spadla šála… musel jsem jí nést v zubech (P: Ale jelikož to bylo při té chvíli, kdy jsme šli poslepu, tak to nikdo neviděl. Zato o tom hodněkrát potom slyšel…)). Ale přešli jsme nakonec všichni. Tam nám zavázali oči a šli jsme dále poslepu. V knize jsem četl něco o tom, že cesta byla hladká, ovšem tahle cesta to by bylo něco i pro terénní vůz. Každou chvíli nám nějaký elf do ucha pošeptal "bacha, je tu schod", "vpravo je koryto" a nebo jen pouhé "pozor, šutr". Ještě, že jsme nešli zas tak daleko, jinak bychom se tam plahočili doteď. Bylo to ještě pomalejší než tehdy, když jsme se maskovali před těmi černými jezdci. Když nám oči znovu rozvázali a nechali nás, abychom přešli poslední můstek a dostali se na cestu do středu Lórienu, jeden elf na nás naštvaně pohlédl a elfsky pronesl něco o tom, ať se nedotýkáme zbraní. Bylo to vtipné, protože jsme si všichni čtyři hobiti mysleli, že to řekl na nás. Ovšem mohl za to jen Pip, jak jinak, že?

(Zbrojíme)

(Gimli, syn Gloinův)

(Vycházíme)

(Přecházíme po laně)

(Elfohobití trio)

(Vítej Aragorne, synu Arathornův)

Po cestě jsme došli až k sídlu Galadriel, která nás všechny mile přivítala a uctila krmnou směsí. Chvíli jsme si povídali s elfy a zobali sladkosti a pak jsme se vydali spát.

(Legolas)

Středa 3. srpna - Hned ráno nás zastihla smutná novina - Tani musela odjet domů, protože jí nebylo dobře. Proto se až do konce tábora role Froda ujala Třezalka. Po snídani se Irith pomalu chystala na šerm a Tani se mnou a Pomněnkou šla na zpěv. Po chvíli si však pro ni přijel táta, takže jsme se šly pořádně rozloučit. Pak se pokračovalo ve zpěvu a musím uznat, že to fakt pomohlo. Přestala jsem se tolik bát zpívat a mám chuť se do toho někde pořádně opřít, jen nemám vhodné prostory a v lese se mi ječet nechce. Pomněnka v sobě dokonce objevila vlohy k něčemu, co trochu připomíná i hrdelní zpěv. A minimálně to byla i velká legrace. Pak byly další workshopy. Všechny možné. Každý se rozutekl jiným směrem. Já konkrétně jsem ještě s Pomněnkou, Gabčou a tuším, že Agnes byla na poetickém workshopu s Rioli.

A večer nás čekalo zrcadlo Galadriel. Tentokrát s jedním Samem (Pomněnka) a dvěma Frody (Třezalka a Mareček). Na začátku způsobně seděli na bobku pod stromem a špitali si, pak je Galadriel plna potutelných úsměvů pozvala k zrcadlu. Pomněnka se předem bála, že svou roli nezvládne, protože jí zaprvé odjela Tani jako Frodo a zadruhé se nedokázala vůbec soustředit na to, aby se naučila svůj text. Ale já osobně si myslím, že se to nakonec povedlo dobře. Galadriel jim vždy v zrcadle ukázala nějaký obrázek. Každý takhle viděl tři. Ty se měly pojmenovat jedním slovem a z těch slov se měla složit smysluplná věta. Jedna pro Pomněnku a jedna pro Tani (ale protože tam nebyla, tak jakoby pro Třezalku). Přemýšleli jsme nad tím u večeře a Laisi si sedla k nám, aby o tu zábavu nepřišla. Irith totiž kopala za větu "láska hory přenáší" s tím, že obrázek Elrondovy rady je jasné přenášení informací. Nakonec jsme z toho vytvořili "dej společenstvu útočiště". S tím, že obrázky byly Eowyn předávající Aragornovi pohár, Elrondova rada a hora Taniquethil. Laisi nám to uznala, i když ona původně zamýšlela "dej starosti na horu", ale musím podotknout, že něco takového by mě nikdy nenapadlo. Z druhé věty jsme s obrázky hobitů u Gildora, přechodu Helcaraxe a vymetení Kraje složili "strasti přátelství nezničí" i když jsme se s tím Laisiným neshodli ani v jednom slově. Bohužel si ale už nevzpomínám, co vymyslela ona.

A dostali jsme úkol na zbytek Lórienu. Vlastně dva. Protože Galadriel nechtěla nechat tak obtížné a nebezpečné poslání, jakým zničení Prstenu bezpochyby je, na bedrech tak malých, ubohých (a neschopných) hobitků, museli jsme ji nějak přesvědčit, že zas tak neschopní nejsme. A toho jsme měli docílit všestranností svých dovedností (mít co nejvíc bodů za různé workshopy) a tím, že jsme jí vždy říkali, co bychom v Lórienu dělali, kdybychom tam byli, jak bychom se k ní a ostatním elfům chovali a tak. Na to, abychom ji přesvědčili, jsme měli dva dny.