Rozhovor - Bardě

Další rozhovor je tu! Jak se tak koukám, zveřejněný je již třetí, ale natočený asi nějaký pátý... Ty dva zatím nezveřejněné jsou totiž trochu speciální, ale jejich čas také přijde.

S Bardětem a Elsou jsme se sešli v jejich bytě kdesi u Prahy. Bylo to vtipné, protože jsme tam jeli po škole a byli jsme domluvení že dorazíme asi půl čtvrté. Na místě jsme byli ve tři... Výsledek byl, že jsme Barděte vytáhli z vany a on pro nás musel s mokrými vlasy klusat přes celé městečko na nádraží. Polly se mi, zatímco jsme čekali na nádraží, snažila hrát, ale protože se neustále otáčela, jestli už Bradě nejde, moc to nešlo.

V bytě nám bylo oznámeno, že Elsa dorazí v šest. Nás mělo omývat, protože v sedm jsme musely být doma. Nakonec se Eliška přihnala v těch půl čtvrté. Jupí!

Jestli se ptáte, čím se vyznačuje bydlení dvou fantazáků, tak především želvami. Ano, želvy tam zabíraly snad veškeré volné místo. Pak také kytkou, co jí smrdí listy, častými průlety letadel a spoustou hudebních nástrojů.

Rozhovor byl... zajímavý. Když jsme se bavili s Bardětem, ležela Elsa na posteli a komentovala. A pak, když jsme nahrávali rozhovor s Eliškou, Bardě seděl u stolu a hledal si obrázky hudebních nástrojů, které by někdy chtěl postavit...

Elsa nám pak udělala bezvadné tousty (nejlepší tousty, které jsme kdy jedly) a karamelovou zmrzlinu a... mám dojem, že naše oblíbenost dotazovaných se vážně odvozuje podle toho, jak nám dají najíst :-)

Dvojrozhovor s oběma najednou jsme už téměř nestihly a na vlak jsme dobíhaly. Bardě letěl napřed koupit nám lístky a my jsme s Elsou klusaly za ním. Při odjezdu ještě ti dva zkoušeli loučící chobotničku (tato technika loučení a mávání bude detailněji popsána v reportáži tuším, že z Radostin). Celkově to byl snad nejlepší rozhovor, který jsme kdy s kým vedli a doufáme, že se nám časem poštěstí ten dvojrozhovor dokončit :-)

---

Něco více se o Bardti můžete dočíst i na jeho profilu z Písní Středozemě.

Nahrávka se dá najít jak na webu Písní Středozemě, tak naYoutube.

Irith: Dobrý den, vážení posluchači rádia Středozem. Mittalmar vás vítá u dalšího rozhovoru, tentokrát u rozhovoru s Vojtou Dominem neboli Bardětem. Ahoj Bardě!

Bardě: Ahoj.

Polly: Ahoj.

I: Jaké bylo tvé první setkání s Tolkienem? A jak sis hledal cestu k Falešnému společenstvu?

B: První setkání s Tolkienem bylo pro mě mlhavé, opravdu si nevzpomínám. Ale myslím si, že to byla nějaká knížka, nejsem si jistý, jestli to byl Hobit nebo Pán Prstenů, jedna z nich to byla a zaujala mě svojí krásnou vazbou - soudil jsem tedy knihu podle obalu. Za ty nekřesťanské peníze, jsem si ji nakonec i pořídil a při čtení se do ní nořil víc a víc a víc a už jsem se nedostal zpátky. A k Falešnému společenstvu jsem si cestu našel velmi jednoduše. Po tom, co jsem se trochu seznámil s tou komunitou, co působí kolem Tolkiena a hudby, tak jsem na jedné oslavě Zničení Prstenu hrál Chůvičky - písničku od Daniely - a Daniela si mě všimla a hrozně se jí líbilo mé zpracování. No a pak už to šlo, nevím, jestli z kopce nebo do kopce. Ale z kopce se chodí snáz. Takže tak.

P: A co tě vlastně přivedlo ke středozemské hudební či literární tvorbě? Byla to ta chvíle, kdy ses dostal k Falešnému společenstvu?

B: To úplně ne, z pohledu dneška to možná bude trošku vtipné, ale přivedl mě k tomu tehdy ještě Laeg (http://www.laeg.cz/), fantazácký a larpový písničkář. Jedna jeho písnička na dva akordy se mi zalíbila natolik, že jsem se ji naučil a naučil jsem se kvůli tomu hrát i na kytaru celkově. No a pak to pokračovalo, těch akordů přibývalo a teďka už hraju to, co hraju - takový nebetyčný hlouposti, co už ani akordama pojmenovat nejdou…

I: Takže ty jsi předtím na nic nehrál?

B: No ne, ale vždycky jsem chtěl.

P: A která písnička na dva akordy to byla? Pamatuješ si ji?

B: Myslím si, že to byla jedna z těch dvou, co byly inspirovaný knihou Petra Kotola Rabit aneb cesta někam a zas zpátky (http://hurka.uhobitu.cz/product.php?id_product=409, a tady je to i k přečtení online http://balu.szm.com/index.htm). Jedna je Orli přiletí a ta druhá, nevím, jak se jmenuje. Tak to byla ona…

I: A nemohla by to být Králova cesta?

B: Ne, ta určitě ne, tam je těch akordů víc.

I: První své veřejné tolkienovské akce ses zúčastnil na oné Oslavě zničení Prstenu nebo ještě předtím?

B: Ještě předtím. První byl TolkienCon v roce 2013, ten, kdy tam byl Alex Lewis. To si pamatuji moc dobře.

P: Ten byl tady v Čechách na TolkienConu???

B: Byl, a pokud mě paměť neklame, opravdu v roce 2013.

I: A jaké to bylo?

B: Krásné. Já si myslím, že hudebního nástroje jsem se nepustil celou dobu, a když už, tak jen proto, abych poslouchal jeho přednášku o tom, že Prsten byl vlastně fúzní reaktor a různé podobné srandy. No, bavilo mě to velmi.

I: A tam jsi jel sám?

B: Ve své podstatě. Očekával jsem tam dva kamarády, ale jinak jsem tam byl sám za sebe.

I: A co považuješ za největší úspěch v oblasti tvé tvorby?

B: Nic. Já žádný úspěchy nemám. Nic jsem si nezasloužil tak, že bych se za to musel obdivovat. Všechno přišlo samo od sebe. Nic, nic, žádné úspěchy.

P: A vzpomínáš si na svoje první veřejné vystoupení?

B: Jo, to si vzpomínám, ale to bylo ještě dřív, než jsem poznal Tolkiena a vůbec fantasy. To jsem ještě hrál irský folkovky a jedna maminčina kamarádka byla mnou tak uchvácena, že si mě pozvala jako předskokana, tak jsem zahrál tři písně. Irské nebo i skotské, to já nevím, mezi tím je tak malý rozdíl. V Českém Krumlově v Dobré čajovně. Tři písničky, asi sedm minut dohromady. Ale tleskali mi, takže myslím, že to asi nebylo tak strašné.

I: Na kytaru?

B: Na kytaru.

P: Takže tehdy už jsi znal Doubravčinu písničku na dva akordy.

B: Už nějakou chvilku. Tehdy už jsem nehrál kotlíkárnu, ale už to bylo trošku sofistikovanější, jinak bych s tím nikdy nešel ven.

I: Takže kolik ti bylo?

B: Kdo ví…

I: To bylo dávno. A co máš na tom vystupování nejraději, co ti to přináší?

B: Na vystupování mám nejraději takové ty věci, které málokdo slyší. Druhé hlasy, druhé kytary, doplňující flétny a doplňující složku, která jakoby tu hudbu prohlubuje a obohacuje. A přináší mi to vnitřní radost. Prostě hudbu miluju, a když se jí můžu jakkoliv zúčastnit, tak je to pro mě velmi bytostně příjemné.

I: A čemu se věnuješ v reálu? Jaké máš studium? Zaměstnání asi ne…

B: Zaměstnání ještě ne. Studuju, ještě pořád a ještě pořád dokonce střední školu. V Hradci Králové, nástrojařinu. Ten obor se jmenuje umělecko-řemeslná stavba hudebních nástrojů se zaměřením na kytarařinu. Takže to studuji.

P: A chtěl by ses tím v budoucnu živit? Je to vůbec reálné?

B: To prokáže až čas, ale určitě bych se tím živit zkusit chtěl. No, uvidíme.

I: Ale Daniela nám prozradila, že jsi sice nástroje vyrobil, ale žádné jsi neprodal. Takhle se asi těžko uživíš.

B: No to teda není pravda! Jednu kytaru jsem prodal, vlastní ji Fallon a druhou kytaru jsem dělal na zakázku pro Falešné společenstvo. Ale zatím si všechny nástroje nechávám. Protože buďto nejsou dost dobré, abych je poslal do světa, a nebo k nim moje srdce přilne natolik, že už je nepustím.

I: Ta škola, ta vypadá docela specifikovaně. Většina lidí se rozhoduje až na vysoké, jaký si vlastně zvolí obor. A ty sis ho zvolil už na střední škole. To jsi měl nutkání, že musíš jít stavět nástroje?

B: Vůbec. Já jsem byl ztracený jako asi leckdo, kdo si vybírá střední školu. A tak to někdo rozetnul tím způsobem, že to rozhodnul za mě. V podstatě. A to dobrý přítel loutnista a učitel klasické kytary. Řekl: "Hele a co kdyby šel studovat kytaráře?" A bylo to.

P: Takže vyrábíš jenom kytary a jim podobné nástroje? Nebo i něco specifičtějšího?

B: No, je to se zaměřením na kytary, ale dalo by se to asi shrnout na strunné nástroje s hmatníkem. V prvním ročníku se staví ukulele, což je konstrukčně zmenšenina klasické kytary, takže se na tom leccos naučí. Pokračuje se přes akustickou kytaru, pak přijde elektrická, to jsou obě docela jednoduché věci. Ale potom přijde španělská, neboli klasická kytara, což už je konstrukčně těžší. Tu jsem dostavěl nedávno a teďka přišlo na řadu irské buzuki (https://cs.wikipedia.org/wiki/Buzuki). Nástroj ze sedmdesátých let, i když se zdá velmi historický. A ten jsem celý sám navrhnul a teď ho konstruuji. Ještě není hotový, ale brzy bude.

I: Kolik hudebních nástrojů jsi vlastně vyrobil?

B: Pět.

I: A kolik hudebních nástrojů vlastníš, dohromady?

B: (smích) Tak se rozhlídněte.

I: No právě že tady jich je strašně moc.

B: Těžko dopočítat. To opravdu nevím. Kytar myslím, že pět, kvinternu , mandolíny dvě, ukulele, tahací harmoniku, irský rámový buben, citery dvě a tak.

I: To je jak v lékárně…

P: Co přesně je citera?

B: Citera (https://cs.wikipedia.org/wiki/Citera) je nástroj z Německa, při hře se drží na stole a má myslím že třicet dva strun jako harfa a pět strun na hmatníku. Drží se naplocho a je to takový zvláštní nástroj se zvláštním zvukem.

I: Zahraj nám něco…

B: Teď ne.

P: Jaké jsou tvoje koníčky? Co děláš ve volném čase?

B: Leccos. Zatím se dá jako koníček popsat třeba práce s kůží. Dělám pásky a brašny, co mě napadne nebo spíš co napadne ostatní lidi, já sám z vlastní iniciativy bych toho moc neudělal. Jezdím na koni, střílím z luku… klasika, fantazácká klasika.

I: Jezdíš na koni? Takže vlastníš koně?

B: Nikoliv. Moji rodiče vlastní koně. Dva.

I: A máte farmu?

B: Ne, je to chalupa uprostřed lesů, ke které přiléhají louky, které nám jejich majitel pronajal za to, že je naši koně budou spásat. Taková symbiotická dohoda.

I: A jak se ty koně jmenují, plemena nebo nějaké odborné znalosti o koních…?

B: Odborné znalosti o koních... to úplně nemám. Ale je to jedna kobyla, jmenuje se Rakina, český teplokrevník, hnědá, kulhavá, ale nemá to žádný lékařský důvod. Myslím si, že to bude psychický problém. Děláme si z ní srandu, že je to z nešťastné lásky, i když to od nás není hezké, že si z ní děláme takovou legraci. No prostě kulhá na jednu nohu a není možné lékařsky zjistit proč. A druhý je Quarter horse, americké plemeno. Závodní kůň na krátkou vzdálenost, který opravdu přiletěl z Ameriky a umí všechny ty kovbojské triky, jenom my je s ním nepraktikujeme. Takže on je umí a vesele je zapomíná. A ten je světlý a krásný.

I: A jaký máš vztah k fantasy? Jaké knihy z tohoto žánru máš rád? Jaký máš vztah k filmovým adaptacím, především teda Pána Prstenů a Hobita.

B: Vyjma Tolkiena mám hodně rád Zaklínače. A když říkám hodně rád, tak úplně devótně, oddaně. Neuplyne rok, aniž bych si všech těch mnoho knih od Sapkowskeho přečetl. Alespoň sedm nebo kolik jich je. A k tomu Zaklínači existuje jedno filmové zpracování nebo respektive seriálové. Polský seriál asi z devadesátých let a to je naprosto strašlivé. Ale film Pán Prstenů se mi líbil po vizuální a hudební stránce. Obsahově mě to někdy tak trošku jako… že se musím kroutit, ale dá se to přežít. Ta hudba to vyvažuje. Opravdu, na nejvyšší míru.

I: A Hobit? Co k němu říct…

B: Vzhledem k tomu, že se mi nějak neuchytil v paměti, tak asi nic. No, je to moc moderní, připomíná to počítačovou hru a to by film podle mého názoru úplně neměl…

P: Máš nějakou oblíbenou postavu z kánonu? Nebo je ti nějaká postava podobná?

B: Z Tolkienova kánonu?

I: Samozřejmě.

B: Vždycky jsem měl rád Fingolfina, ale žádný objektivní důvod vám k tomu asi neřeknu. Možná se mi prostě jenom líbí to jméno. A jestli se mi někdo podobá... Možná Daeron. Takový žárlivý, zhrzený zpěvák. Nevím. Asi spíš nikdo.

I: Daniela mluvila o tom, že když tě uviděla poprvé, tak přišla za Elsou, že našla Finroda do Berena a Lúthien. Tak možná, že jsi podobný Finrodovi.

B: Těžko říct. Další věc, co mi Daniela zatajila. No, možná jo.

I: A Maglor?

B: To si netroufám tvrdit. Na to nemám dost krásný hlas a dost zkušeností a schopností hudebních.

I: A špičaté uši a po mamince hebkou kůži.

B: (smích) Bohužel.

I: A nějaká postava, kterou nemáš rád?

B: Všechny mám rád. Všechny tam pasují přesně tím způsobem, kterým tam pasovat mají. Takže i záporné postavy. Všechny je mám rád, všechny tam patří.

I: Jaké máš vzory v tvorbě, v osobním životě, jaké máš vzory mezi kytaristy nebo mezi výrobci nástrojů?

B: No, záludná otázka na pátrání v paměti, asi si nevzpomenu. Jediné jméno, které se mi vybaví je Antonio Torres, což je člověk, který v devatenáctém století přišel s tvarem klasické kytary, tak jak patří do teďka. Ale asi to nebude přímo můj vzor. Jenom prostě člověk, který jsem rád, že byl, protože klasická kytara mi vyhovuje tak jak je.

I: A ani vzory v osobním životě?

B: V osobním životě doufám, že vzory nepotřebuju. Vždycky jsem se spíš snažil být sám sebou než někým jiným, abych to někam dotáhnul.

I: Máš nějaké životní heslo nebo zásadu nebo motto, nějaké životní moudro?

B: (smích) To asi nemám, nebo o tom alespoň nevím.

P: Jaká je tvoje motivace při skládání písniček? Co nebo kdo tě inspiruje? A jakým způsobem nejvíc tvoříš?

B: Moje motivace je, aby na světě bylo o jednu píseň, která potěší pár lidí víc. To podle mě úplně bohatě stačí. V té otázce bylo víc bodů… můžete mi zopakovat ty, co následovaly?

I: Jaká je tvoje motivace, co nebo kdo tě inspiruje, to je skoro jako ty vzory, a jakým způsobem nejvíc tvoříš.

B: Tak dobře. Ke skládání mě neispiruje nikdo. Ke skládání se inspiruju sám a inspirují mě k tomu okolní vlivy, ale nikdo konkrétní, zvlášť pokud se lidí týče. A jak skládám, leckdo se na mě asi bude zlobit, ale já neskládám, ono se skládá samo. Přijdu si prostě jako prostředník mezi něčím někde a něčím tady. Protože když vezmu do ruky hudební nástroj, melodie, písničky, všechno to vzniká samo od sebe. To je jak už jsem o tom mluvil. Já nemám žádnou zásluhu, já jsem se na nic hrát neučil. Vždycky to prostě přišlo samo od sebe a u něčeho to trvalo déle a u něčeho kratší chvíli.

I: To je jak Tolkien. Ten sám sebe označoval za překladatele. Já jsem nedávno překládala jeden jeho dopis a tam právě říká, že on je jenom překladatel, vypravěč příběhů. Takže když je tam někde chyba, tak to prostě přeložil špatně a v příběhu to chyba není, jen v jeho překladu.

P: Jakou písničku nejraději hraješ?

B: To je velmi, velmi těžká otázka. Protože kdybych jednu řekl, tak zahanbím všechny ostatní, které hraju stejně rád.

I: Můžeš říct i víc.

B: Tak to bychom tu byli dlouho.

P: Máme čas.

I: Nebo třeba můžeš říct první písmena.

B: První písmena, no, tak A až Ž.

I: A je nějaký motiv, který bys chtěl v budoucnu hudebně nebo textově zpracovat? Zapracovat ho do písničky?

B: Hudebně bych chtěl hodně zpracovat něco na způsob vývoje harmonických postupů v Gondorské umělé hudbě nebo nějakou takovou přehnaně nabubřelou věc. A co se týče

motivů příběhových, tak by mě velmi lákalo zpracovat Húrinovy děti, i když by to byla velká depka. Jenže jaká předloha, takový výsledek, že.

I: A když jsme u těch písniček, tvoje jediná autorská písnička na Písních Středozemě, čistě tvoje, jsou Zelené kopečky Kraje. Složil jsi i nějakou jinou písničku nebo tahle je vlastně jediná? A budeš psát někdy i text?

B: Za svůj život doteďka jsem složil docela dost písniček, ale buďto jsem velmi sebekritický, anebo velmi neschopný. Protože jsem je všechny zavrhnul a většinou už jako zmizely, texty, nahrávky, cokoliv, už NIC neexistuje. Zelené kopečky jsou první písnička, se kterou jsem byl jakž takž spokojený natolik, abych s ní šel ven. Ale přibydou určitě, protože teď se nahrává Beren a Lúthien, pásmo z nedávného TolkienConu a tam pár mých písniček je. Většinou jsou spoluautorské s Eliškou.

I: A proč zrovna Zelené kopečky Kraje. Proč ti hobiti? Ty se prezentuješ jako elf, ne?

B: Poněkud…

I: Tak proč hobiti?

B: Jak to přišlo, tak to přišlo. Ale myslím si, že ač se prezentuji jako elf, tak hobiti jsou natolik sympatický národ, že…

I: Takže se stylizuješ do národa elfů?

B: Ano, dokonce jsem ve svých raných letech vymýšlel, do které z těch rodových větví, jestli sindar, nandor nebo tak. Ale myslím, že nakonec jsem se spokojil s tím, že jsem prostě elf.

I: Takže nemáš rod?

B: Rod určitě mám, jenom jsem nebádal nad jeho genealogickou linií. Ale určitě v tom rodě budou sindar a teleri. Sindar za to tuláctví a teleri za talent k hudbě. Protože já už to říkám po několikáté, ale v hudbě nepracuju. V hudbě pracuje talent za mě.

P: Doslechli jsme se, že jsi zkoušel hrát i na harfu nebo na cello

I: S velkým úspěchem, po pár vteřinách…

P: Je ještě nějaký nástroj, který by sis takhle chtěl zkusit? A nějaký, na který by ses chtěl naučit i nějak víc?

B: Už hodně dlouho prahnu po tom, pořádně se naučit na renezanční sedmisborou loutnu. To jsem zatím jenom okusil tak nějak zdálky. Tedy, hrál jsem na ni, ale nijak do hloubky jsem se tomu nevěnoval. Tak to bych opravdu chtěl. Problém s tímto nástrojem je fakt, že je velmi drahý, tak snad až vyjdu školu, tak si nějakou budu moct postavit vlastnoručně. No a to je zároveň tedy i nástroj, na který bych se chtěl naučit hrát víc.

P: A proč se to jmenuje sedmisborá loutna?

B: Protože má sedm sborů. Tak jako kytara má šest strun, loutna má sedm sborů. Přičemž šest jich je dvojitých a cantus, nejvyšší struna je jenom jedna.

I: A jaké jsou tvoje plány? Jak by ses chtěl dál v tolkienistickém světě dál angažovat?

B: Tak jako doteď bohatě mi to stačí.

I: Žádné vyšší cíle?

B: Ne.

P: Prý kreslíš, dají se ty obrázky někde najít? A na co přesně se specializuješ? Máš raději spíš kresbu nebo malbu?

B: Myslím, že nějaké relikty těch mých anatomicky nekorektních výrobků a výtvorů můžete najít na Deviantartu pod pseudonymem Alassecarme (http://alassecarme.deviantart.com/gallery/), což znamená radost z umění. A to asi popisuje i můj vztah k tomu. Mě to prostě baví, i když to neumím. A mnozí lidé se mi to snažili vštípit tak, jak se to má dělat, jak to má být správně. Ale já si myslím, že už to dělám tak špatně tak dlouho, že už se z toho stal můj natolik jedinečný styl, že už to měnit nehodlám. A navíc, primárně jsem hudebník, kreslení mě prostě jenom baví.

I: Máš blízko i k literární sféře? Povídky, básničky?

B: To jsem vždycky chtěl dělat, ale vzhledem k tomu, jak moc mi to nešlo, tak jsem to nakonec vzdal s tím, že hrát na kytaru je lepší.

I: Prý jsi docela dost v dětství cestoval, kolik zemí jsi navštívil? A chtěl bys ještě nějakou vidět?

B: Moc jich nebylo a vlastně to ani nebylo zas tak daleko, jenom to budí takový dojem, protože jsem začal velmi brzy. První zahraniční návštěvu jsem uskutečnil, když mi byly dva roky, takže si to asi úplně nepamatuji. To byl výlet po Izraeli s mojí maminkou. Tel Aviv, Jeruzalém, poušť a tak. No a potom to následovalo. Do Izraele jsme letěli letadlem, zpátky jsme se vraceli autem, takže jsem projel všechny ty Balkánské země, přes které se vrací zpátky, i Turecko a tak. Potom Španělsko a připočteme ještě Anglii a Irsko. A v nedávné době jsme byli s Eliškou v Norsku na velmi krásných místech.

I: Jaké to bylo? Prostě Norsko?

B: Příjemné, osvěžující…Hlavně to bylo místo školy. Teda, ne hlavně, ale prostě. Potřeboval jsem si odpočinout. Tak to velmi pomohlo.

I: A kam by ses chtěl podívat?

B: Do Yellowstoneského národního parku v Americe, a nebo do Kanady. Prostě někam, kde je to ještě jako původně krásné, řekněme. Ale zase na druhou stranu mě nelákají asijské pralesy. Takže Amerika, severní, jižní.

I: A Nový Zéland?

B: Určitě.

I: Pocházíš z Krumlova. Tedy, narodil ses v Krumlově, žil jsi v Krumlově a tak dále. Zanechalo to město v tobě nějakou hlubší stopu? Protože se říká, že město utváří člověka a zvlášť u těch menších měst je to takové patriotské.

B: Určitě. Na to, že je Krumlov malinké městečko, tak si myslím, že je na mapě naší malinké republiky docela viditelné. A zanechalo to ve mně otisk, to se ví. Projevuje se to hlavně tím, že se mi moc nikde jinde nelíbí, jsem prostě rozmazlený. Když člověk vychází ze svého domu, jde do školy, prochází městem a jde podél řeky, podél těch pavlačových domů z patnáctého, šestnáctého století. Později prochází rožmberskou zástavbou s těmi krásnými renezančními freskami, potom jde dál kolem zámku a pak prochází tou modernější zástavbou, ještě barokní, pod budějovickou branou a tak. Prostě, jak se mi má líbit ve městě, kde je všechno postavené ze železobetonu? Jak se mi má líbit někde, kde nešlapu po kočičích hlavách, ale kamkoliv jdu, jdu po asfaltu? No, jsem prostě rozmazlený, co se týče vzhledu města.

P: Možná právě proto bydlíš v téhle části města, kde přecházíš přes kočičí hlavy.

I: Přes beton, kočičí hlavy a pak přes prašnou cestu.

P: Nějaký návrat k domovu? Alespoň v té dlažbě.

B: Možná trošku. Určitě je to přitažlivější než asfalt.

I: A ty máš prý šermířskou skupinu. Jak funguje? A máte pořádat dětský tábor, jaký bude, o čem bude, kdy bude, co bude?

B: Moje šermířská skupina pro mě a z mého pohledu funguje spíše sporadicky, protože působí v Brně a v bližším okolí. Takže já to mám docela daleko. Narodil jsem se v Krumlově, kde bydlí moji rodiče. Bydlím v Úvalech a studuji v Hradci Králové. Takže Brno je jaksi úplně jinde. Občas se s nimi vidím pár akcí za rok. A ten tábor bude na hranicích Jihočeského a Jihomoravského kraje, na Peníkově u Českého Rudolce. Devět dní druhý týden v srpnu. Je to larpový tábor pro děti, mládež i starší. Kdokoliv může a chce, tak může přijet. Jsou tam dřevěné budovy, je tam zázemí, krásná příroda a příběhy a tak. A svět, který jsme k tomu dovymysleli. Takové temně postapokalyptické fantasy.

I: To je teď velmi oblíbené.

B: Nepochybně. Možná proto to tak děláme.

P: Ta šermířská skupina je to Zlatý list?

B: Ano, Zlatý list/Děti lesa. Pod oběma názvy jdou dohledat.

P: A jak vás napadli Děti lesa?

B: Jsme prostě a jednoduše elfové a co jiného jsou elfové v tom tradičně netradičnějším pojetí, než takové lesní bytosti.

I: Takže Hra o trůny nic.

B: To asi úplně ne.

P: Tak děkujeme moc.

B: Vůbec není za co.

I: Děkujeme za rozhovor a tímto se loučíme.