Tábor Družina Prstenu - 4. část

Přichází poslední díl zápisků z tábora. Takže jak to všechno dopadlo? ozpadlo se Společenstvo? Zemřel Boromir? To se dozvíte níže!

---

Čtvrtek 4. srpna - Různé workshopy, každý chodil tam, kam mohl. A kam nemohl, tam šel stejně (nebo tam někoho poslal). Takže jsme se šli všichni podívat na strategii a tentokrát si to vyzkoušeli i naživo s celou skupinkou. Sevřeli jsme se do útvaru a snažili se v něm projít stanovenou trasu, aniž by nás protivníci zasáhli do zad. Později přibývaly úkoly a protivníci, až jsme si to nakonec počítali na tři zásahy atd. Bylo to docela zajímavé, a ač jsem se bála, že mi to nepůjde, bylo to super. I když možná to bylo i tím, že jsem v tom útvaru byla uprostřed a tedy na ráně jen tehdy, když ti za mnou byli zabiti. No, ale občas to někdo přežil.

(I: Taneční ws byl príma. Až na to, že mi nikdo nevěřil, že tančím dámu. Neustále mě považovali za pána. A to prosím s Pomněnkou a Agnes, obě za pány v dlouhých dámských šatech nikdo problém neměl. Ale se mnou všichni... mám dojem, že něteří to nepochopili až do konce... Ale nutno říct, že ta roztržená košile výslednému dojmu asi také moc nepomohla...)

(Aragorn a Arwen)

Při dělání oběda jsem dostala z balení jablek do těsta jakousi propustku, protože jsem poprosila Oremira o soukromou hodinu šermu. Něco, aby mi uznal zbraň do boje, nějaké základy a tak, ale aby mi z toho pokud možno neumřela kolena už v půlce. Bylo to naprosto dokonalé, hrozně se mi to líbilo a divím se, že měl se mnou tolik trpělivosti. Pak jsem se šla podívat do kovárny, kde jsem si ukovala přívěšek lístku a odtamtud na poslední chvíli před začátkem zašla na typický poobědový psychologický workshop.

(I: Oběd jsem totiž měla vařit já a měla jsem vařit kluzky. Jak to vypadalo, když vaří Irith - zaúkolovala jsem všechny okolo, takže někdo drhl hrnec, někdo balil kluzky, někdo válel těsto… a já pobíhala okolo a dirigovala to. Zaměstnala jsem takhle půlku tábora, ale byl to první den, kdy byl oběd včas).

Večer jsme ještě dávali dohromady ten quest pro Galadriel a pak šli spát. Já pro tentokrát spala ve stanu u Pomněnky, jelikož Irith k sobě na přespání vzala svou sestru Falka. Finrod už se večer vrátil, takže ani Terka už na půdičce nespala sama.

Pátek 5. srpna - Ráno jsme se vzbudili do ubrečeného počasí. Když jsme s Pomněnkou vylezly ze stanu a dostaly se konečně na snídani, všichni už byli v rušném hovoru a měli probranou spoustu novinek. Kupříkladu už bylo skoro vyřešené, kdo odpoledne pojede ne lodičky. Pomněnka a Finrod to měli od Laisi zakázané předem, ze zdravotních důvodů, ale mně to kupodivu Laisi nezakázala. Takže jsem se rozhodla, že taky pojedu. Hledal se přesný počet devíti dobrovolníků a později i "dobrovolníků", kteří by v případném dešti tvrdli v loďce uprostřed řeky. Ale i to se nakonec sehnalo. Jen jsme ještě před odchodem museli jít někdo na hraničářský workshop (rozdělat oheň), jinak by nás Galadriel z Lórienu nepustila. A i tak nás pustila jen díky tomu, že s námi na to jedno sezení přišla Pomněnka a řekla jednu věc, která nás přímo nenapadla.

(I: Já byla na hraničářském ws plížení. Tedy, hrát na schovku v lese, kde leje jak z konve má svou romantiku. Minimálně se už umím bezvadně maskovat v záplavě vody z hůry.

Oběd jsme měli hostinu na rozloučenou při odchodu z Lorienu. Bylo to moc hezké, nazdobený stůl, sklenice, dobrý oběd a dárečky… Nejvíc jsme se ale nasmáli, když Gimli prohlásil "Jestli smím poprosit o jeden dar, volil bych pramen kadeří paní Galadriel. Zasadím ho do křišťálu, aby všichni viděli, že přátelství mezi našimi rody být nemůže.")

Na lodích nebo respektive na tom výletě se měla odehrát ještě jedna akce - sestřelení názghûla, takže ta skupinka, co zůstala v táboře, se dohodla, že si to tam ztvární soukromě někde na louce. My se nasnídali, šli pomalu balit věci a připravovat se na cestu. Ale jelikož jsem se s Irith ve stanu zabrala do vážné debaty, jaksi jsme na ten odchod zapomněly a bylo veliké štěstí, že za námi přišla Pomněnka a připomněla nám to. Takže jsme zapadly do bot, čaply do ruky batohy a vyběhly z vrat směrem na autobus (jop, taky jsem vyběhla, ale jen kousek, dál už to nešlo). Ale naštěstí autobus dorazil tak akorát na čas. Jenže ani to nám nepomohlo, protože jel přes špatné vesnice, takže ten vlak, kterým jsme měli pokračovat dál, nám ujel. Proto nám nezbylo, než čekat hodinu na nádraží. Naštěstí Laisi napadlo, že vlastně můžeme tu akci udělat tam u nádraží. Zalezli jsme tedy kamsi do parku k řece a tam jsme odhodili batohy. Byla to ta chvíle, kdy společenstvo vidí názghûla, ale Legolas ho sestřelí, a tak se jim nic nestane. Luk měla Nina, takže místo Boromira hrála v tuto chvíli Legolase. Třezalka, která měla hrát Froda na druhou stranu hrála Boromira, protože jako Frodo tam byl Mareček a Boromir nám v tu chvíli chyběl. To je zmatek, co? Ale zpátky k věci. Faire jakožto Aragorn zmizel a stal se z něj názghûl. Napřed se ale poradil s Legolasem, kde přesně má své slabé místo a pak se vrhnul na věc. Házel po nás ponožkami, kterých, jak jsme zjistili, jsme měli vážný nedostatek. My se snažili ho nějak odeklít a nenechat Marečka, aby jeho moci podlehl. Ale když hobit utíká před černým jezdcem, snaží se vzpomenout si na veršík, trefit se, nehodit ponožku do řeky a sám u toho nespadnout do bláta, je to fakt hodně úkolů najednou. Takže nám všem přišlo neskutečně vhod, když se Nině konečně podařilo černého jezdce sestřelit.

Na nádraží už jsme naštěstí moc dlouho nečekali a s lukem a v kostýmech obsadili sedadla. Laisi si sedla jako jediná do první třídy, čímž v tom průvodčím udělala pěkný maglajz. Oni totiž poznali, že patří k nám, ale nepochopili, že má vlastní jízdenku.

V Dobřichovicích nastal velký úkol najít řeku a později i najít instruktorku. Ukázalo se, že je to ta samá, co s námi přelézala Caradhras v Černolicích. Přitáhla s sebou dvě nafukovací kánoe, pádla a tři nafukovací vesty. Všichni jsme se pozdravili a Faire byl pasován na kormidelníka druhé kánoe, protože na vodě už několikrát byl a umí to (jak prohlásil). Nakonec se ukázalo, že byl na vodě asi čtyřikrát, což Laisi trochu šoklo, ale Faire to zvládl naprosto bravurně. Tedy tehdy když mu štěstí přálo. Pokaždé, když totiž jel v lodi s Irith, tak se to vždy malinko zvrtlo… Ale jak přesně se dozvíte dále.

Ta instruktorka se vytasila dokonce i s přesným pojmenováním jednotlivých úseků a jejich zařazením do příběhu. Napřed jsme jen pluli proti proudu, zkoušeli Anduinu.(I: Tam jsem jela s Faiem jako první, Sekli jsme se v protiproudu a na šutru a to tak, že jsme se nehnuli z místa snad deset minut). Později přišly jakési peřeje, které Aragorn špatně proplul a musel se v nich vracet taktéž proti proudu. Nám to ale naštěstí stačilo jen projet. (I: tady jsem jela poslední s tím, že to už bude mít Faire natrénované. No, se všemi to projel úplně v pohodě, vrátil se zpátky do přístaviště a dobré. Se mnou jsme se sekli v protiproudu a než jsme se dohrabali do přístaviště, pot z nás jen lil. A ukázalo se, že kdybychom pluli o metr víc vpravo, už tam ten protiproud není…) A poslední přišel Rauros. Byly dva, jeden normální a druhý jakýsi vylepšený. Ukázalo se, že instruktorka sama ten vylepšený ještě nikdy nejela a že ho tedy vyzkouší až tady, naostro. Skládal se ze spousty velkých stupňů a na jednom z nich se jí loď otočila napříč, prolomila se a vyhodila ji do vody. Ale ani to ji neodradilo a prohlásila, že to určitě bylo tím, že měla nezatíženou špičku, a že když si dozadu sedne Faire, bude to v pohodě. Na Fairem bylo vidět, že trochu váhá, ale nakonec si nenechal ujít legraci a usadil se na postu kormidelníka. Loď plula, nepřetočila se, ovšem jak byla zatížená, tak po těch stupních skákala dost těžkopádně a odneslo to Faireho koleno, kam se docela silně praštil. Ale obětavě přes ten druhý, jednodušší Rauros všechny svezl. (I: Před přístavištěm byl jediný velký šutr. Jeden jediný. No a kdo do něj jako jediný najel? Správně…). Pak Terka prohlásila, že chce sjet ty stupně. Instruktorka to totiž podala tak, že jestli je tu někdo plnoletý, kdo má rád dobrodružství a chce si to zkusit, tak že by to s ním možná sjela ještě jednou. No a jak známe Terku, takovou nabídku by nikdy neodmítla, že? Naštěstí se jí nic nestalo, akorát ji to na jednom schodu tak vyhodilo ze sedačky, že zbytek dojela zadkem zaseknutá za ní a koukaly jí nahoru jen nohy, jako nějakému broučkovi obrácenému na krovky.

Převlékli jsme se, oba Frodové (Mareček a Třezalka) si sedli do lodí, instruktoři jim dělali háčka a oni se učili kormidlovat. My jsme pobrali všechny věci a vydali se je sledovat u břehu. Na jednom rozcestí mi Laisi řekla, ať radši dojdu rovnou na nádraží, že oni nejspíš budou mít nějakou zacházku, aby pomohli ty lodě uklidit.

(I: Nechápu, jak to Verunka (instruktorka) dokázala pobrat. Měla dva vaky se složenými nafukovacími kánoemi. Já jsem cestou zpátky nesla jeden vak a myslela jsem, že se převážím. Ale představa, že nesu dva vaky, batoh a ještě dvě pádla… Pokaždé, když jsme se Verunky zeptali, jak to pobrala, řekla, že to šlo. Ale blíže nespecifikovala JAK).

Naštěstí mi Laisi připomněla směr, tak jsem tedy šla. Cestou se mi vybavovaly orientační body, takže obří budovu s nápisem Nádraží jsem neminula. Tam jsem se posadila na lavičku a čekala. A čekala a z nudy si začala potichu pobrukovat. Všiml si mě výpravčí a několik vlaků mě zvědavě pozoroval, pozdravil mě a pak se se mnou dal do řeči. Jestli čekám na vlak nebo na někoho, jestli jsem šla z daleka (no jo, támhle od té řeky) a pak prohlásil, že ti, na koho čekám, si určitě s tou paní instruktorkou zašli někam na skleničku. To mě dost pobavilo a myslím, že jeho taky, když je později uviděl. Osmiletý Mareček, Laisi, Irith a zajít si někam na skleničku… Měla jsem najité dva vlaky, kterými jsme mohli jet, a doufala, že se objeví už před tím prvním. Sledovala jsem hodiny a hypnotizovala je, aby šly pomaleji. Vlak přijel. Po chvíli zase odjel a jak odjížděl, odhalil na nástupišti vzorně vyrovnanou družinku. Ihned jsem se za nimi rozeběhla podchodem a oni mi oznámili, že přišli před dvěma minutami z druhé strany, takže ne přes nádražní budovu, kde bych je mohla zahlédnout. Kdybych čekala na nástupišti a ne před nádražní budovou, stihli bychom to. Jeden kluk to nezapomněl zmínit ještě jednou, pro jistotu, kdyby to mně samotné nedošlo, asi nevěděl, že mě to trápilo celou cestu podchodem a celý rozhovor s Irith. No, nevadí.

Nakonec Laisi domluvila pro pár lidí odvoz rovnou z nádraží a pár lidí mělo odvoz z nádraží v Řevnicích. Faire, Mareček, Šimon a instruktorka měli jet do Prahy vrátit lodě. Já s Irith jsme byly v první várce už z místního nádraží, dojely jsme do tábora, něco pojedly a poslechly si, jak se měli tam na místě. Ještě jsme jako družinka oznámili, co jsme dělali u Galadriel a šli spát.

Sobota 6. srpna - Velký den a to hned dvakrát. První z věcí, která to trochu pomotala, byly moje narozeniny a ta druhá závěrečná bitva u Raurosu. Ale proč to moje narozeniny pomotaly? První důvod je jasný, jako hobit jsem měla v plánu připravit pro ostatní dárky a dodělat je na táboře, ale jelikož jsem byla dost často unavená a nebylo mi dobře, vůbec jsem to nestihla. Celý tento den byl proto protknut myšlenkou na tohle menší selhání.

Hned po snídani jsme se ale vydali na strategii, tentokrát i s malou družinkou, aby se oni taky secvičili. Jenže měli žalostně málo bojovníků, a tak když už to vypadalo, že z devíti jich budou bojovat čtyři a to jen dva už někdy tu zbraň v ruce drželi, jejich Aragorn prohlásil "Nemá tu někdo něco bílýho? Že bychom to natáhli na klacek a mohli tím mávat…" Ale nakonec se to vyřešilo tak, že ostatní si ty zbraně vezmou potom. Zkoušeli jsme si znovu jednak přesun ve formaci, ale hlavně také přesun s ošetřováním raněných. A tady přišla řada na mě a Pomněnku - hlavní ranhojiče skupinky. Když jsme to cvičili, tak to šlo a šlo to celkem i rychle. Ale později mi došlo, že to bylo tím, že v tréninku každý hrál většinou jen zraněné končetiny a nikdo tam nebyl zasažen do hrudníku, což se obvazuje mnohem hůř.

Strategie končila pozdě, ale naštěstí se mně a Terce povedlo utéct dříve. Měly jsme totiž službu v kuchyni a už i tak nám bylo fakt blbé, že jsme je v táboře poprosily, jestli by nám nemohli uvařit těstoviny, než dorazíme. Ale oni šli ještě dál, začali dokonce i smažit cibulku. Muselo se to potom dodělávat na několik dávek, protože na plech se toho vešlo opravdu malinko. Takže byl každý hladový, ale na třetí pekáč už se skoro nikdo nehrnul a čtvrtý zbyl na večer.

Já u toho začala odpadávat a za všeobecného mručení "já mám hlad", jsem nosila hotové plechy na stůl, pak se jen sesula na lavičku, nalila do sebe dva hrnky entí polívky a doufala, že se dožiju odpoledne v alespoň trochu funkčním stavu (ani netušíte, jak moc se mi tohle přání splnilo!). Ještě jsme museli dodělat úkol na Boromira, aby nepropadl zlu a mohli jsme ho tak zachránit před jistou smrtí. Museli jsme ze svého okolí vybrat nepřítele nebo nám velmi nepříjemnou osobu, uhodnout její jazyk lásky a vymyslet plán, jak vztahy s ní zlepšit. Mladší skupince to moc nešlo, proto dostali ještě jeden úkol. Slovní útoky s hrozně moc elfskými slovy. Ale napřed nikdo neuměl elfštinu, pak jsme nevěděli, jaká máme písmena na použití a nakonec jim ty věty ani nebyly uznané No, já myslela, že mě klepne. Nakonec jsem to musela nechat být, protože jsem tomu vůbec nerozuměla a protože toho zmatku už na mě bylo prostě moc.

I: Naše dokonalé věty zněly: Prosím, brzy ochráníme Gondorskou zem tím, že Prsten zničíme.

Gondor má víc naděje, když Prsten rychle zničíme, než když ho použijeme, pak bude nastolen mír jako dar.

Nepřítel hledá Prsten a nesmí proto vědět kde je a Prsten musí být skryt.

Nepřítel hledá Prsten a proto musíme jít přímo rovně abychom nespadli do propasti klamu.

Gandalf ještě dnes konečně svedl zápas s Balrogem a to tak, že měli na sobě přidělané čtverečky toaletního papíru a stříkali po sobě z flašky. Úkolem bylo namokřit nepříteli ten papír natolik, aby se vlastní vahou utrhl a tak ho připravit o všechny životy. Ač to bylo v jednu chvíli těsné, Gandalf nakonec doopravdy vyhrál a přišel za námi do Lórienu. Musel tam ale zůstat, jelikož jeho ztráty v boji byly natolik vysoké, že mu nedovolily pokračovat v cestě.

(Přežíííííííl!!!)

Před odchodem na akci byl ještě obří zmatek v tom, kdo měl jít teď a kdo později, kdo co má s sebou atd. Ještě jsme museli sladit léčebné postupy a správné počítání bodů života a konečně se mohlo jít na věc.

(I: Ještě jsme domlouvali strategii. Aragorn nakonec prohlásil, že si mě a Smíška bude kontrolovat a nedovolí, aby nás unesli. V žádném případě. A že kdyby něco hrozilo, máme dát znamení. Nejlépe začít zpívat "Athelas je príma". Ještě k tomuhle. Když Faire věšel hamaky, zpíval si přitom písničku, která nápadně připomínala Arwen. Tak jsem se zeptala. A byla nesmírně šoklá. Já totiž měla zato, že to tady nikdo nezná...)

V bitvě měli skřeti za úkol odnést všechny hobity. Já a Irith jsme se na to tak neskutečně těšily, ale nic se nestalo. Prý jsme se jako skupinka bránili tak dobře, že skřeti neměli šanci. No, moc bych tomu nevěřila, ale dobře… Skřeti útočili v jednotlivých vlnách a vždy v přestávce mezi nimi jsme se my ranhojiči snažili všechny co nejvíce doléčit do další bitvy, ještě evidovat zásahy a dodržovat správné postupy. Bylo to děsné. Zmatek, málo času, další zmatek a ještě ke všemu to vůbec nedrželo a padalo to. Ale úkol jsme splnili - Sam a Frodo se dostali k lodičkám. Skřeti utekli a já a Aragorn jsme se vrhli do pořádného ošetření raněných. Museli jsme Gimlimu rozstříhat zbroj, abychom ho z ní dostali a mohli mu pořádně obvázat hrudník. Vinou nedorozumění nám totiž málem vykrvácel. Ostatní zbroje šly naštěstí dolů v pohodě.

(Skřetíci)

Nakonec se to přesto všechno povedlo, nikdo neumřel a my se vydali zpět do tábora. Ale jak vyprchal adrenalin a už jsem nemusela fungovat ani do bitvy ani na nic jiného, dopolední slabost na mě padla plnou vahou. Zatím se mi jen pletly nohy, takže mě Aragorn obětavě donesl skoro až do tábora na zádech. Vzal to jako výzvu a pak se jí odmítal vzdát. (I: A to si vezměte, že měl to zrasené koleno ze včerejška). Tam jsem si sedla, snažila se smotat obvazy. Ale odpadla jsem vedle na lavičce. A nejhorší bylo, že ač jsem byla fyzicky naprosto nepoužitelná, hlava mi pořád šrotovala, takže mi neunikly skoro žádné náznaky ostatních, jejich domlouvání a tak. Snažila jsem se je nějak nenápadně poprosit, aby to překvapení nechali na další den. Chytla mě zimnice, elf mi obětavě půjčil plášť, a když mě Laisi uviděla, bez odmlouvání mi naordinovala sprchu. No, malinko to pomohlo. Pak už jen zalézt do spacáku, snažit se vyhnout všem vlezlým psím myšlenkám a doufat, že brzy usnu…

Ještě jednou díky Pomněnce a Irith, že mi tak pomohly. Bez vás dvou by to bylo mnohem horší…

(I: A copak jsme dělali? S Třezalkou jsme se rozhodly upéct dort. Tedy, dort, jakýsi tvarohový koláč. No a copak se stane, když je vydra s bobrem v kuchyni? Třezalka ze mě totálně šílela, na rozdíl od Tani absolutně odmítla přistoupit na mou taktiku "dej to vod voka" a jen se tvářila strašně smutně a snažila se zachraňovat, co šlo. Ale koláč se nakonec povedl. Na noc jsme ho nechaly v troubě a důrazně celý tábor napomenuly, že se to nejí. Kupodivu to opravdu nikdo nesnědl.)

Neděle 7. srpna - Ráno už to naštěstí bylo trochu lepší. Proto jsem šla s Irith do kuchyně a pomohla s děláním míchaných vajíček a krupicové kaše. Pak jsem se odebrala do ústraní a čekala, co se bude dál dít nebo spíš kdy se to bude dít. Byla jsem fakt nervózní a nevěděla, co mám dělat. Ostatní však přišli už při snídani i s dortem a popřáli mi k včerejším narozeninám. Bylo to opravdu moc hezké, děkuju! Jen jsem byla trochu vyvedená z míry. A ten tvaroh byl fakt dobrý.

No a po této malinké oslavě nastala oslava velká. Předávání hvězd a štítů těm, kteří si je za tento tábor vysloužili. Napřed si obdarovávaní měli vybrat svého "patrona", který jim danou hvězdu předá a něco jim k tomu řekne, nutno uznat, že to v našem úzkém okruhu snad u nikoho nebylo překvapivé. (I: Myslím, že by bylo fajn vzniklé dvojičky připomenout. Polly si vybrala Melie, Pomněnka Anaureu, Falko Gabču (s Agnes se o ní porvaly), Mareček Matěje Aragorna, Finrod Tori, Třezalka Terku Trpaslíka a já Faireho). Nastal samotný obřad uvedený zpíváním, poté se přešlo k symbolickému pozvednutí svého meče za dobrou věc a pokračovalo do sklepa jako temnoty, která se občas okolo nás stahuje. Ale když za námi přišli s těmi hvězdami a předávali nám je, když ty svíčky zasvítily v té tmě a slyšeli jsme povzbudivá slova přímo na míru, bylo to krásné. Hvězdu jsme dostaly z naší skupinky já, Třezalka, Irith a Falko. No a štít? Štít dostali lidé tři. Mareček, Finrod a Pomněnka, která u toho dokonce přímo složila slib. Obřad to byl nádherný a snad nikdo neměl daleko k slzám. Byly to však úplně jiné slzy než ty, které následovaly později. Jak totiž nastal konec tábora, přišla i ta smutná chvíle loučení a balení věcí. Ani závěrečný trh nebo vyhlídka na příští rok to nedokázaly moc zachránit.

(Jeden za všechny...)

(I: Ještě jsme si složily zkoušky. Polly a Pomněnka písařskou a já bardskou. Já napodruhé. Na toho barda je totiž nutné složit i písařskou a já prostě stále nechápu logiku napojování těch obloučků u tengwar :-). A jaký že jsem bard? Bard-vypravěč.

A nemohu zapomenout na ono balení. Já už měla sbaleno, takže jsem se utábořila u Faireho, Pomněnky a Finroda a začali jsme kecat. Pomněnka byla v jedné ze dvou hamak, co jsme tam měli. Já si vylezla do druhé. Ony hamaky byly zavěšené každé na jednom konci o dřevěnou pergolu a druhou o strom. No, vlezla jsem tam a pergola začala rupat. Takže dolů. Pomněnka prohlásila, že na tohle nemá žaludek a odkráčela. Osaměla jsem s oběma elfy. Faire se jal zkoumat, co to rupe. Prohlásil, že si já a Finrod máme do těch hamak vlézt. Finrod to zvládl, se mnou se to překulilo. Takže druhý pokus (oba elfové mrtví smíchy). To už se povedlo. Až na to, že Faire začal zuřivě třást pergolou a zjišťovat, jak moc tím může hýbat, než se to celé rozsype. Nerozsypalo. Ale následovala památná konverzace. V půlce přišla Pomněnka, jestli jim nechci jít pomoct s balením. Ale když zaslechla, o čem se bavíme, zase rychle odkráčela. Stihli jsme totiž probrat larpy, jak dlouho vydrží tričko na táboře, než začne smrdět, učebnice jazyků autorská práva a spoustu dalších zajímavých témat. Ukončila to až vosa, co Finroda bodla do nohy. No sranda byla.)

(Tak tahle ne, ale ta druhá hamaka, přesně ta co není vidět, ta to byla)

Já ovšem měla ještě problém s odvozem, než Irith suverénně prohlásila, že mě vezmou. Vzhledem k tomu, jaký byl problém s cestou na tábor a množstvím jejich věcí, bylo mi jasné, že je to nereálné. Když přijeli její rodiče, ukázalo se, že ani oni s tím naprosto nepočítali. Ale nebyli by to Bralové, kdyby se nekousli a neprohlásili, že to prostě půjde, ať to stojí, co to stojí. No, bylo to hodně náročné, ale zase jak se to říká, sranda musí být. A na tomhle táboře určitě byla.