Den všeho hobitstva 2016

Když už tu byly Bilbovky, je samozřejmě čas také na Den všeho hobitstva. Ten se tentokrát nesl v poněkud masivnějším duchu. Pomněnka i Tani prohlásily, že udělají samostatné akce ve svých rodných dědinách (Brno a České Budějovice) zatímco my, Pražáci, jsme se o totéž pokusili v Praze. Téma bylo jako každý rok. Hobití piknik v kostýmu v parku na Invalidovně. A jakpak to dopadlo?

---

Čtvrtek - 22.9.2016 - Protože Falko se měla účastnit též a Rosana prohlásila, že ji odmítá samotnou svěřit do spárů pražské hromadné dopravy, dohodlo se, že na místo dojede s ní. Tím pádem jsem měla zajištěný odvoz krámů (jídla a piknikové deky). Takže jsem do školy nešla jako věšák, ale jen jako malý příruční věšáček.

Pozor, tento den ale vejde do dějin. Bylo to vůbec poprvé, kdy mě někdo oslovil v MHD. Pochválili mi lorienský lístek. Tak aspoň něco.

Škola probíhala poklidně. Angličtinář se nás zeptal, jestli jsme sestry (neměly jsme to srdce mu říct, že ne, že bratranci), spolužáci se opět divili, co se děje, že tak blbneme (nakonec si ale vzpomněli, že je to "něco s těma ho…hob…hobitama?") Ale dějepisář, který občas učí v kostýmu Gandalfa a má razítko s Gandalfem, si nás nevšiml (a to nás před dvěma lety vedla jedna profesorka, k němu do kabinetu, abychom se mu ukázali), ale k naší úlevě ani nevyzkoušel. Pak jsme zjistily, že nemáme křídy, kterými jsme chtěly malovat šipky, aby lidi od metra trefili. A co s tím? Mám takový dojem, že spásnou myšlenku jsme s Polly vyslovily obě najednou. Ukradneme je! Takže jsem po hodině češtiny, tajně, zatímco Polly hlídala dveře, vzala igelitový pytlík a zrekvírovala všechnu křídu v okolí. Nebylo toho moc, ale byla. Celkově ale školní den proběhl nudně a obyčejně. No co se dá dělat.

Po škole na nás měla před gymplem čekat Aegeri s tím, že s ní pojedeme na místo a cestou probereme nějaké věci týkající se Minas Maenas. Aegeri nás čekala na lavičce a to i s příspěvkem do Semenáčku v ruce. Takže ještě Polly klusala zpátky do školy uložit obrázek bezpečně do skříňky.

Pokračovali jsme směr nejbližší kafe. V Tchibu jsme nejdříve neomylně šli na špatnou pokladnu, shodili jeden regál, a nakonec zablokovali přístupovou cestu. Ono s kytarou na zádech se pohybuje vážně hrozně neohrabaně…

Dohodli jsme se, že sjedeme na Invalidovnu a tam ještě půjdeme do obchodu koupit nějaké pití a kelímky. A co se nestalo, při přestupu na áčko do nás najednou narazilo něco obrovského a růžového se spoustou kytek. Šárka. Tak jsme pokračovali ve čtyřech.

Před metrem jsme napsali na zem velký ukazatel Den všeho hobitstva a šipku do parku. Načež jsme vykročili přesně opačným směrem, do obchodu. Tam mě Polly okamžitě odtáhla od ovoce ("Nedívej se tam! Fuj je to! Ošklivý hobit, fuj je to!") a začali jsme hledat potřebné pitivo. To jsme vybírali vážně dlouho a několikrát jsem běžela zpátky vrátit nějakou flašku, jež byla po dodatečné kontrole shledána dehonestující a nedostatečnou našemu apetitu.

Když jsme platili, vpotácel se dovnitř nějaký velký člověk ve zbroji, přilbě a s mečem. Matěj Aragorn. Rychle jsme se pozdravili a on prohlásil, že se hned dostaví, jen co sežene nějaký proviant. My jsme se jali znovu vkročit na cestu. Já jsem přitom malovala křídou šipky a snášela Pollyiny a Šárčiny plky, kterak by to ony udělaly lépe. To známe, to známe…

V parku na nás už čekala Rosana s Falkem (Falko mimochodem šla do školy taktéž v kostýmu). Rosana mi sestru obřadně svěřila do něžné péče a odešla. Za pár minut se dostavil i Matěj Aragorn a párty mohla začít. Tedy, párty… Matěj vypadal těžce rozpačitě z toho, že je tu on a pak pět holek. Uklidňovaly jsme ho, že má ještě přijít Velký člověk. Od toho nakonec přišla jen sms s tím, že se nedostaví, neb je v Maďarsku. To tak nějak nechápu… to to předtím nevěděl? Jako že tam bude?

Pak jsme začaly mluvit o tom, kdo má ještě přijít. Matěj evidentně užil při zmínce o fantazácích. Začali jsme je vyhlížet a přitom konzumovat. Protože jsme ale tak nějak přecenili množství lidí (nevěděli, kdo všechno přijde, jediný nahlášený byl totiž Zurg a fantazyologové), jídla jsme měli dohromady pro troj - až čtyřnásobný počet konzumentů. Stane ne.

Konečně někdo zvolal, že vidí fantazyology. Matěj se vymrštil. V tom ale zjistil, kdo že fantazáci jsou. Celkem čtyři dívky, mladší než my. Zhrození v jeho tváři bylo velice… vtipné. Fantazyologové dorazili s tím, že nesou i hudební nástroje. Jak trpaslíci u Bilba. Polly vytáhla kytaru a šlo se na věc. Illian ještě podotkla, že s kytarou zkušenosti nemají. Protože ač se u nich ve skupině vyskytuje opravdu mnoho hudebních nástrojů (dvě příčné, spousta normálních fléten, housle, okarína, bubínky a saxofon) kytara prostě ani jedna.

Začali interpetovat Minas Tirith. Interpretovat je dobré slovo. Trvalo jim asi půl hodiny, než zjistily, že housle celu dobu jedou jinou tóninu než vše ostatní. Když pak dali dohromady jednu sloku, podotkl kdosi, že můžeme zpívat. Polly na to, že to můžeme. Ale že netuší, v jaké jsme sloce. "Vyberte si každý nějakou sloku a začněte zpívat," zněly konečné pokyny.

V tu chvíli se na obzoru objevila Daniela. Radostně jsem se k ní vrhla. Mám dojem, že ji svými nadšenými vítacími praktikami poněkud děsím… Ona mě přivítala slovy "Jsem potulný obchodník s cédéčky."

Matěj odešel volat a hudební spolek Mittalmar a Fantazyologové se rozhodl hrát Morii. Takže jsem hbitě ukradla válečníkovu helmu a začala na ní do rytmu bubnovat. Ať žijí hudební nástroje styl Středozem! Daniela se tvářila značně rozpačitě. Ale nevím, jestli to bylo v reakci na náš hudební styl, nebo fakt, že jsem se do rytmu chytla asi tak dvakrát za celou písničku.

Matěj pak oznámil, že už musí jít, neb se ještě musí dopravit k Bagrovi, protože zítra ráno má v šest nástup na stavbu Krondoru. Rozloučili jsme. Eri pak předvedla Arwen (tuším) na okarínu. Ano, na okarínu. Fialovou, plastovou okarínu. Takové… kanonické.

Dorazila Nareth a krátce po ní Tiara… asi… rozhodně něco od T, tím jsem si jistá. Ty dovezly ještě více jídla a to už jsme prostě nedávali. Daniele se podařilo udat několik cédéček. Pak jsme zaregistrovali dětskou oslavu. Vrhli jsme se s Polly k nim, že něco zkusíme. Přišli jsme k první mamince, která se naskytla (k dětem jsme si jít netroufly, abychom ještě nebyly nařčeny z nečistých a naprosto nehobitích úmyslů) a zeptaly se jí, kde je Frodo, oslavenec. Maminka se začervenala a prohlásila, že ona to tady neorganizuje, že to tady ta blonďatá paní vedle, ať se zeptáme jí.

Šli jsme o paní vedle. Ta prohlásila, že o ničem takovém neví, že oni jsou dětská oslava a jestli my jsme takoví ti (významný pohled na naše bosé nohy). Řekli jsme, že přesně to jsme, a že kdyby Bilba nebo Froda potkaly, ať je nasměrují k nám. No sranda byla. Pak děti začaly vypouštět balonky, které jsme prohlásili za nazgúly a dobrou čtvrt hodinu jsme strávili zíráním do nebe a hledáním balonků. A také diskuzí, jak moc by se dětičky zlobili, kdybychom jim balonky začali lovit.

Pak se ale ukázalo, že už budu muset já a Falko jít. Sbalili jsme si věci (hlavně politou deku) a zdrhli dřív, než jsme mohli dostat nějaké další jídlo domů. Po cestě jsme s Falkem málem usnuli, ale nic závažnějšího se nestalo.

Zbytky křídy jsme druhý den poctivě vrátili.