Překvapení! I letos bude nová adventní povídka, i když trochu po adventu. Ale když nosný nápad se dostavil až velmi, velmi pozdě.
Pro všechny, kdo ještě nepřestali doufat.
Irith
Malí, nejmenší, nenápadní. A přitom tak důležití. A on jejich důležitost nikdy neviděl, nechápal, nepovažoval za nutné se zajímat. Proč také? Jeho záměry byly mnohem vyšší, on měl své plány s elfy, s těmi nejvyššími z elfů, s kováři, řemeslníky a šperkaři. Nenapadlo jej, nikdy jej nenapadlo, že jeho zkázou a zároveň klíčem k vítězství by nemusela být Galadriel, Elrond či jiný vznešený elf. Že jím budou ti malí, nejmenší a nejméně důležití. Nikdy…
„Milí Annatare, letos jsem vúbec nezl..nezb…nezlobil. To že sem Mie sebral nárdelník a uděal s ňej Silmalil taky není vúbec pravda, to byl Arco. Já mu jen poradil, co má dělad. Že se mu to nepovedlo a nádelník se rostvail, za to taky nemůču, ale fat! A taky nemůšu sa to, že Mia spatla do řeky. Ktyž si ce hrát na Elf Elw tu ptačí paní, musí spadnout do vody. Já nevvěděl, že jí nenarostou křídla. Plostě jsem byl celý rok hodný. Pčál bych si velký meš! A taty tu malou figurku Feanora co hýbe nožičkama a Molgota na gumě a …“
Annatar si toho taky přál hodně. Úplně na začátku ale především to, aby si před tím, než si zvolí jméno, udělal menší kulturní průzkum. V Eregionu, posledním království Noldor, totiž nežili jen Noldor. A dokonce ani ne jenom elfové. Bylo tu mnoho skupin lidí, rozdílných domů elfů a sem tam i rodiny trpaslíků. A jak to tak vypadalo, ti všichni měli určité tradice, hloupé a divné tradice, které se vyvinuly za všechna ta staletí ve Středozemi. A Annatar jim do toho tak nějak zapadnul. Jak jen měl vědět, že se mezi Svobodnými národy, tolik let sužovanými pod jařmem Temného pána, rozšíří legenda o osobě, která nosí na Slunovrat dárky. Mělo to symbolizovat naději, slunce, které porazí noc, konec temnoty, nové zrození a kupu dalších věcí. Bylo vážně nešťastné, že si Annatar, Pán darů, zvolil jméno, které se do toho tak hodilo. A taky se uvedl tím, že začal rozdávat dárky. A že přišel o Slunovratu. Zkrátka… udělal chybu. Tehdy ji považoval za fatální, zvlášť, když byl každoročně vystavován malým dětským očekáváním a nekonečným dopisům plným pravopisných chyb. Nechápal, jak je možné, že je snad celá Eregionská mládež negramotná. Tengwa tam, tengwa sem, to pro ně evidentně nebyla žádná věda.
Jak se ovšem později ukázalo, Annatar měl duši obchodníka. Dokázal prodat cokoliv, vlastní chyby nevyjímaje. A v těchto šílených tradicích záhy spatřil jedinečnou příležitost. Nikdo neodmítne prstýnek darovaný od hodného Pána darů na Slunovrat. Žádné dítě neodmítne meč, radu nebo snad nějaký cenný šperk, který sourozenec nikdy nedostane. Annatar spatřil obchodní příležitost, jaká se jen tak nenaskýtá a možnost pohrávat si s hamižností a hrdostí Noldor, jak se mu jen zlíbí. Ponoukat je už od kolébky. Ale vyčerpávalo ho to. Nesmírně ho to vyčerpávalo.
Nejdříve se pokusil vplynout do slunovratových tradic po svém stylu. Chrám, trůn, prosící kajícníci, kterým je milostivě podán od zářivé postavy vzácný dar… Neujalo se to. Aby zabránil vzpouře a následnému přezkoumání původu, motivací a ambic vlastní osoby, musel se přizpůsobit a začít dárky nosit ve stylu, v jakém to bylo očekáváno. Ale co elfí dům, co lidský rod anebo trpasličí klan, to jiný zvyk. A některé byly velkým oříškem.
„Milí Annatare, neska sem ti venku připravila seno a vodu ale maminka tě prosí, abys nám nepošpinil podlahu a nerosšvíkal stlomeček jako minule…“
Se starým mužem by se i smířil. Stará žena byla už horší. Byl v šoku, když zjistil, že jeden trpasličí rod trvá na tom, že příjímá dárky jen od jakési čarodějnice co lítá na koštěti a do domu leze komínem, aby umístila dárky do připravené ponožky na krbové římse. Koště, dobré, to by šlo. I svůj nádherný vzhled byl ochoten pro tu jednu noc zhyzdit umělými bradavicemi. Komíny měli trpaslíci úzké, ale Annatar byl Maia a ještě žádný komín si nedovolil omezovat Maiar. S krbovými rošty si poradil pomocí jistého speciálně sestaveného mechanického zařízení a nedělalo mu ani problém seslat na obyvatele domu sen, aby neslyšeli, jaký povyk při tom tropí. Ale upřímně, už jste si někdy zkoušeli strkat dárky do ponožky z ocelových kroužků?
„Milí Annatare, maminka mi zakazuje si příště něco přát, protože bude muset zase vymňeovat krbovou mříšku. Je to nespra…nesrpa…nefér! Ale žekni mi, taky nechápu, porč bylo kolem Duinovy speciální ponošky s oclovými hroty tolik krve… a všechny jeho dálky potlhané. To od tebe oplavdu nebylo hezký!“
Dalším velkým oříškem byl ten lidský rod, který věřil v jakési nemluvně („Milí Annatare, nechápu jat můžeš bít v kolýbce na seně. Dyť seš velkej!“). Anebo kůň. Nesnášel koně. Žvýkání smrkových haluzí už mu doslova lezlo krkem a dupat v celém domě po čtyřech a řehtat nebyl úplně jeho styl dávání darů.
Ale i s koněm by se smířil. Doopravdový problém byl s tou elfí rodinou, která přišla kdoví odkud a tvrdila, že u nich nosí dárky jen a pouze třináct malých mužíčků. Musel se spojit s trpaslíky. Annatar a dvanáct trpaslíků.
„Milí Annatare, Ettelea říká, že neexistuješ a že to je všecko potvot, plotože jedním z tvých tlpaslíků je i pan Durin odnaproti prý se koukala, a poznala ho. Ale já jí nevěším, je ošklivá a lše! Vím že, existuješ, a nosíš dálky spoustu dálků. A ploto, bych si pšál…“
I jeho dopravní prostředek se dům od domu značně lišil. Někde stačilo udělat zázrak a procházet zdmi. Někde se ale plazil komíny nebo jezdil na saních. Nejdříve se snažil do saní zapřáhnout opravdová zvířata, ale po tom incidentu s losem mladého Thranduila to vzdal. Půlce svých dvanácti trpaslíků navlékl parohy a zapřáhl je do saní, půlce narazil zelené čepičky s rolničkami a donutil je třídit dárky a jelo se. Pak se po něm ale začalo chtít, aby se plazil pod postelemi a ukrýval dárky do bačkor.
„Mylí Annatare, Aretar tvrdí, že tě prý slišel, jak funíš pod jeho postelí a schováváš mu tam dárky. Já si vždycty myslel, že to je kouzlo, ale…“
Dostával odměny, ano. Občas mléko a sušenky, ale někdy také mrkve a tuříny „Pro tvoje losi, Annatare“ (Annatar si při nejlepší vůli nedokázal představit, že zkrmí trpaslíky mrkví a tuřínem).
Bylo to náročné. Občas až příliš. A tak často, zvláště když na sklonku dne pohlédl na svůj kostým a uvědomil si, jaká noc ho zase čeká, uvažoval, jestli mu to stojí za to.
Ale na druhou stranu… když pak viděl ty sourozenecké spory „Milí Annatare, Vea je zlá a vydědím jí, chce po mně můj Silmaril, co svítí ve tmně nic jí, nedávej zlobila. Ale já byl hodní a ploto…“, rozvoj hamižnosti, lakoty a mamonu „Mylí Annatare, jak to, že sem loni dostala jen tčicet dálků, dyž pčedtím jich bylo čicet pět… A ploto bych chtěla noví palantíl na batelky, věčí a lepčí než má máma, plotože ten můj je k nyčemu“ a všeobecný shon, stres a nevraživost „Mylí Annatare, to domácí vjezení, co jsem teď měl nepočýtej to, nic nebilo, já nemůšu sa to, še jsem omilem rosbil kulički, na stromeček“, musel si poklepat na rameno, že jeho plán to plní více než dokonale. Stačilo pár let a pár darů a měl tady na sklonku roku pokaždé dokonale rozhádaný Eregion.
„Ano,“ řekl si nakonec, když se soukal do červeného kostýmu s rolničkami, „být duchem Slunovratu přeci jen není tak špatné.“
Poděkování patří Tani za ukázání velmi inspirativního obrázku.
