Mittalmar na facebooku

Tak je to tady. Potom, co si facebook založil i Jeremiáš bylo jasné, že železná opona mezi blogem a facebookem byla prolomena.

Takže ano, Mittalmar má facebook. Co se to stalo?

---

Už nějaký rok totiž za námi lidé chodí, že by to fakt bylo hrozně fajn, kdybychom měli facebook. Že na blog se jim chodit nechce, ale takový facebook, to je prý terno. Takže jsme začali mírně skepticky uvažovat o možnosti, že bychom se někdy do tohoto Sauronova vynálezu upsali.

Jako první se začal řešit design, jak jinak. Nakonec Polly vytvořila v jakémsi grafickém editoru ono slavné emko a pak za totálního devastace značného množství nervů svých i počítačových převedla takový ten černobílý obrázek, co je na blogu vlevo dole, do zeleno-žluté.

Samotné založení byla otázka chvilky. Opět se o to zasloužila Polly. A to jí Pomněnka nevěřila, že by s tím kdy uměla... no, časy se mění a Polly též.

Co se obsahu týče, je to jasné. Budeme vkládat hlavně upozornění na nové články a pak nějaké takové ty informační drobnosti, co je nám líto jimi plýtvat celý jeden článek na blogu.

A kdeže můžete ten výkřik moderní techniky najít? Nejlépe na této adrese https://www.facebook.com/mittalmar/ .

Těšíme se na Vás!

Odteď už i facebookoví hobiti,

Irith, Polly, Pomněnka a Tani

Středozemské úvahy - Peregrin není členem Společenstva

"V každém případě soudím, že ten mladší, Peregrin Bral, by tu měl zůstat. Mé srdce mluví proti tomu, aby šel." Tato slova pronesl Elrond, když se diskutovalo o tom, kdo půjde s družinou Prstenu.

Co by se stalo, kdyby Gandalf na Elrondovu radu opravdu dal a poslal Pipina zpátky do Kraje? Co by se změnilo? A měl Elrond pravdu? Doopravdy by bylo lepší, kdyby se Peregrin vrátil do Kraje a nestal se členem Společenstva Prstenu? Právě tomu se bude věnovat tato "úvaha".

Zkusím nastínit všechny změny, které by se udály, pokud by se Pipin výpravy nezúčastnil. Předpokládám přitom, že události, do kterých přímo nezasahoval, by probíhaly přesně podle knížky. Nebudu se věnovat teorii "stále se rozšiřujících nohavic kalhot". Tedy nepředpokládám, že každá událost se nabaluje na tu předchozí. Předpokládám, že všechny následující události by se staly úplně přesně podle knihy, bez ohledu na to, co se stalo před tím. (Nebudu tedy rozebírat, že pokud by byl v družině místo Pipina n nějaký super elf, tak by u Raurosu nebyli hobiti uneseni a Frodo by nemusel do Mordoru sám. Budu předpokládat, že u Raurosu se seběhlo všechno přesně podle knihy, s tím rozdílem, že bude chybět jeden člen Společenstva.) Opak by totiž byl strašně náročná a fantasmagorický, bez jakýchkoliv vodítek. Dostali bychom se někam, kam patří povídky a ne "úvahy".

---

Takže pozor, začínáme. Společenstvo muselo čítat devět členů. Kdo by tedy byl vybrán namísto hobita? Elrond jasně řekl, že by zvolil někoho ze své domácnosti. Předpokládejme tedy, že by se jednalo o elfa. O nějakého velkého bojovníka a mudrce. Například Glorfindela. Družinka čítající tři hobity, dva elfy, trpaslíka a dva lidi se může vydat na cestu…

Výsledek by tedy byl spíše pozitivní. Místo jednoho hobita by družinka dostala vznešeného knížete mezi elfy. Ale co dál? Co když se pokusí přejít Morii a není při tom ve Společenstvu nikdo, kdo by měl slabost pro malé padající kameny a studny?

Předpokládat, že by Společenstvo přešlo bez úhony a bez napadení je dosti scestné. Vážně si nemyslím, že by je skřeti našli jen díky jednomu šutýrku. Dle mého to byla spíše shoda náhod, že se bubny ozvaly právě po tom incidentu se studnou. Tady by se tedy s největší pravděpodobností neměnilo nic. Gandalf by stejně padl, Frodo by byl stejně raněn. Jen by nebylo na koho hodit vinu :-).

Pokud by se ovšem Peregrin "nevyskytoval" u Raurosu a nebyl unesen skřety, situace by se mohla změnit daleko více. Aragorn by neměl stopu, že hobiti ještě žijí (byl to Pipin, kdo mu nechal na zemi stopu ve znamení Lorienského lístku) a mohl by své pátrání vzdát. Ale hlavně by se Smíšek nedokázal sám osvobodit (Pipin měl totiž na rozdíl od svého bratrance pouta jen naoko, když si je přeřezal o nůž padlého skřeta) a jeho další osud by byl značně nejistý.

Rohirové útočí na skřety, osamělý hobit unášený pryč skřetem lačnícím po Prstenu moci. Skřet umírá zasažen Rohanskou zbraní. Hobit leží na okraji bojiště, je zraněný na hlavě a nedokáže se sám osvobodit. V tu chvíli se otevírají dvě nejpravděpodobnější cesty. Buď by Smělmír zemřel (pravděpodobně by byl zabit nějakým zmateným Rohirem nebo skřetem) nebo by si ho Rohanští všimli a odvezli s sebou. V tomto druhém případě by se pak Smíšek pravděpodobně setkal s Aragornem a ostatními a pokračoval pak v cestě k Edorasu s nimi. Tak či onak, do Fanghornu by se nedostal a enti by zůstali nečinní. Výsledek? Duševní pohoda části Společenstva (věděli by o sobě navzájem, že žijí a jsou v pořádku) a prosperující Železný pas a Saruman stále se všemi kartami v ruce. Případně, pokud vezmeme v úvahu tu první možnost, smrt Smělmíra Brandoráda. Takže zde se Elrondův instinkt pravděpodobně mýlil. Nebýt Pipina, nebyli by enti a možná by byl i mrtvý Smíšek.

A samozřejmě kauza palantír. Právě to je, předpokládaně, ten "kámen úrazu" - doslova - na který Elrondovo srdce upozorňovalo. Ale nebylo nakonec více než dobře, že se hobit do palantíru nakonec podíval? Jak sám Gandalf řekl, Pipin ho uchránil před velikou chybou. Sám byl v pokušení pohlédnout do vidoucího kamene a nebyl ještě na takovou zkoušku ani zdaleka připraven. Temný pán by si jeho vůli podvolil a Válka by byla ztracena. Co však udělal Pipin? Zmátl Saurona, jehož oko se definitivně odklonilo od možnosti, že by mu půlčík s Prstenem mohl uniknout a zaměřil se přímo na Peregrina. A navíc v palantíru zahlédl Sauronův plán napadnout Minas Tirith a mohl tak Gandalfa varovat. Ve výsledku to vlastně bylo více než dobře, že půlčík do kamene pohlédl.

Kdyby se Pipin nepodíval do palantíru, Gandalf by neodjel do Minas Tirith, to by bylo napadeno s mnohem větší silou a mělo by větší ztráty. Možná by ani neuspělo. Pipin by se nestal Strážcem Citadely a nenavázal by přátelství s Beregondem ani s Faramirem. A pravděpodobně by tedy nikdo Faramira nezachránil.

Byl to právě Pipin, kdo nakázal Beregondovi zabránit Denethorovi v upálení sebe i svého syna a kdo běžel za Gandalfem ve snaze zabránit tomu šílenství. Kdyby tam půlčík nebyl, Denethor by upálil sebe i svého syna. Gondor by přišel o svého kapitána a později správce. A Eowyn o svého muže.

V poslední bitvě Třetího věku to byl Pipin, kdo zabil velkého krále zlobrů a zachránil tak Beregondův život. Bez půlčíka by voják zemřel a zlobři zřejmě zabili ještě mnohem více mužů.

To všechno by se stalo, kdyby se Pipin nevydal na cestu. Ale jak by se změnila situace v Kraji?

Je pravděpodobné, že by dokázal zabránit vzestupu moci Lota Pytlíka ze Sáčkova. Mohl by varovat Kraj, jaké nebezpečí se za jeho hranicemi prostírá a hobiti by tak byli obezřetnější. Na druhou stranu, nevím, nakolik by byl schopen Lota ovlivnit, když Loto si vlastně většinu Kraje koupil a až pak začal "legálně" páchat škodu. Je také otázkou, jestli by Pipin dokázal zorganizovat obranu a, pokud by události pokročily až tak daleko, vyhnat Šarkana a jeho chlapy. Válečník se z něj totiž stal až v Gondoru. Na začátku knih byl spíše ustrašený malý hobit. Je tedy přehnané předpokládat, že by doopravdy zmohl něco zásadního. Ale ano, pravděpodobně by dokázal Krajany přimět k větší obezřetnosti.

Výsledek? Kdyby Gandalf dal na Elrondovu radu, Středozem by rozhodně prodělala. Kraj by přišel o svého velkého válečníka. Faramir, Beregond a pravděpodobně i Smíšek o život a Gandalfova vůle by se podvolila Sauronovi. I hlupáci Bralovští jsou holt někdy potřeba.

Novinky ze Zeměplochy

Ze světa rpg her a dračáku tu už jeden článek byl a nyní přichází další. Aneb jak by to taky mohlo dopadnout. Přiznám se, že jsem nikdy netušila, že u nás ve skautském oddíle mohou ty děti mít tak brutální sklony…

---

Všechno začalo na táboře, kde mi vedoucí, který měl na starosti etapovku nabídl, jestli bych si to taky nechtěla zkusit. Že bude od září mít málo času - povede jiný oddíl, do toho frmol v práci a vymýšlení celoroční hry dohromady prostě nedá. Ale prý by mi s tím pomohl, a že si můžu vybrat pomocníky i z řad starších členů oddílu.

Jelikož jsem zrovna byla na pomezí toho věku člen a vedoucí, tak jsem si připomněla všechny etapové hry, co jsem prožila a padla jasná volba na dračák. Protože to byla moje první a druhá etapovka v oddíle, padaly tam skvělé hlášky a byly to skvělé a nezapomenutelné příběhy. Čapla jsem kamarádku Ťapku, co byla na táboře se mnou, a společně jsme se snažily vymyslet, jaké by to mohlo mít téma. Po chvíli všechny nápady na vlastní svět padly, jelikož bych nikdy tolik zápletek a názvů za dva měsíce nevymyslela (aby se v září mohlo začít). A na Pána Prstenů jsem si netroufala, protože mi bylo jasné, že první etapovka, kterou budu dělat, asi nebude zrovna nějaké terno. Takže PP nechám na další rok.

A volba padla na Zeměplochu. Protože ji mám celkem ráda, protože ji ta Ťapka zrovna četla a protože je Zeměplocha tak krásně střelená že ať tam zahrnu jakoukoliv kravinu a jakkoliv to zvořu, bude se to tam hodit. Takže jsme začaly rozvíjet teorie a nápady, první etapu, která to vlastně všechno zahájí atd. atd.

Konkrétně jsme vybraly takovou zvláštní směsici příběhů. Začalo to jako Barva kouzel (přesně ten díl, co měla Ťapka s sebou na táboře) pak to plynule přešlo do naší invence. Konečný příběh zněl asi takto: Velké Oktávo, kniha kouzel, co drží Zeměplochu pohromadě, se ztratilo. V každém z osmi dílů zeměplochy se schovává jedno zaklínadlo, které musíme najít a složit Oktávo zase zpět dohromady.

Když se Irith dozvěděla tuhle novinu, nenechala to jen tak a začala mi pomáhat. Jakožto velký znalec mi pomohla s nápadem na výrobu kostýmu (ehm, ehm, dozvíte se dále), a vybrala zajímavá místa, kde by se to mohlo odehrávat s tím, že mi ohromně pomohla s první částí, u zbytku dodala pár informací, a hltala každé vyprávění z toho, jak to postupovalo. Takže vlastně jen díky Irith ta etapovka klapala v rámci použitelných mezí. Díky moc za pomoc, bez tebe by to nebylo vůbec nic nebo spíš ještě míň.

Na první schůzce, kde to všechno mělo vypuknout, bylo dohodnuté, že si vezmu kostým mága Mrakoplaše, což mě opravdu lákalo. Hlavně proto, že měl v popisu práce to, že často věci pokazil a vlastně nic neuměl. Jen měl velmi silný pud sebezáchovy, či jak jinak to nazvat. Takže jsem po zahájení odběhla do jiné místnosti, nasadila si červený plášť se šesti žlutými hvězdami (víc jsem jich do zahájení nestihla přišít) a do rozštěbetaného davu dětí zakřičela. "Oktávo se ztratilo! Konec světa! Co budeme dělat? Oktávo je prostě pryč!" Teprve pak jsem si jakožto Mrakoplaš uvědomila, že ostatní vlastně ani neví, že jsme na Zeměploše, že ani neví, co to Zeměplocha je a tak jsem jim to jako cizincům začala vysvětlovat (zahrnula jsem nechápavost do Mrakoplašových vlastností).

Ale řeknu vám, když nastal ten okamžik a já měla poprvé promluvit na tu bandu uřvaných dětí… málem jsem to vzdala a utekla pryč. Stejně tak, když přišel čas prvního dračáku. Vybrala jsem ten princip, na který jsem byla zvyklá z těch mých "dětských" etapovek - družina dostane mapu, určitý počet kroků, které po ní mohou za jednu hru ujít, na každém políčku nějaká věc, co se tam dá (nebo nedá) dělat. Snad ani nemusím dodávat, že jsem to měla rozkreslené na osm částí a tu konkrétní, která byla zrovna potřeba, jsem dokreslovala vždycky přibližně den až tři předem.

Ze začátku jsem se hodně zasekávala, blekotala kraviny a vysílala zoufalé pohledy na Ťapku, jestli by mi nepomohla něco vymyslet. Po několika hrách už jsem ty hlouposti skoro sypala z rukávu a fakt netušila, jak to nějaké družiny může tak bavit. Ale občas jsme se do něčeho opravdu zažrali, hlavně když tam byl dialog s některou s postav, to jsem si vyloženě užívala.

Přikládám hlavní seznam těch věcí, co se na Zeměploše staly. Soupis největším hloupostí, drbů atd. Je to rovnané po jednotlivých družinách (hrály to čtyři) a jednotlivých úsecích hry - lépe se mi to tak vybavuje a bude v tom alespoň nějaký systém.

Na první akci - víkendovou výpravu, kde měla být etapa, jsem nemohla - odjela jsem do Irska se školou (je tu i reportáž). Takže jsem to musela přenechat Ťapce. Nakonec si družinka prý hrála na Zavazadlo a měla ze sebe vytvořit vždy daný útvar o několika horních či dolních končetinách, několika hlavách, zadcích a dalších částech těla, co se v danou dobu mohly dotýkat podlahy.

Druhá víkendová akce byla larpová bitva. Normální a regulérní larp s měkčenými zbraněmi, dobrou a zlou stranou atd. No a já v tu dobu byla s částí společenstva Mittalmar na Bilbovkách. A do třetice všeho dobrého (sice zase předbíhám, ale to je jedno), na poslední výravu jsem taky nejela, a to kvůli koncertu Společenstva Prstenu v O2 aréně.

Jednou přišla nová holka, přidala se do mojí bývalé družiny - Tudorovců. Přišla zrovna na etapovku. A co se nestalo? Družinka (včetně ní) se hned v počátečním místě Ankh - Morpork - shodla, že ji prodá na dobu neurčitou do cechu švadlen a šiček (kdo nevíte co to je, najděte si to). Je fakt, že z toho měly fakt velké výnosy, ale… chudák holka.

Stuartovci (druhá holčičí skupinka) při hledání šému vtrhli do cizího baráku a zahájili tím, že jim v tom domě snědli večeři (napřed ale samozřejmě vybrali jednoho "dobrovolníka", který zkusil, jestli to jídlo není otrávené).

I kluci si začali budovat svou pověst - Lancasteři (ano, družinky máme pojmenované podle anglických rodů) se zkusili přidat k potulné herecké společnosti, vypálili a vykradli snad každý druhý polorozpadlý domek na Stínově a mimo jiné se tam vyzbrojili nohami od židlí a stolů a snůškou nechutných hadrů.

Yorkové pro změnu zaútočili na obchod se zbraněmi a strašně se divili, že i když jednoho prodavače umlátili, druhý zavolal pomoc a oni skončili ve vězení, kde jim všechno sebrali. Ale protože jídlo je fakt drahé, tak je lord Vetinari poslal na mírovou misi do Efebe. Ehm... mírovou.

Zakončení první části proběhlo víceméně hladce, prolézt pavoučí sítí, vylézt na strom a tam z krabičky vyndat první zaklínadlo - část zprávy, napsaná v mnou vymyšleném znakovém písmu. Následující schůzku jedna holka přišla s tím, že se to snažila vyluštit, ale že jí to nešlo. Zírala jsem.

Druhá část etapovky probíhala v trochu podobném rytmu. Tentokrát se to odehrávalo v Omnii a Tsortu (Řecko a Řím za Trojské války). Obě dužiny holek co nejrychleji opustili dané území, kde jsem je chtěla mít a dostali se přes poušť do silně nábožensky založené Omnie, kde se pěstují melouny.

Ovšem zatímco Tudorovci byli mírní a vyptávali se místních občanů, povídali si s nimi, přespali u nich a ukradli jim meloun, Stuartovci (a hlavně jeden jejich člen - Kecka), se rozhodli, že budou radši krást ve velkém. A to přímo na obrovském melounovém poli uprostřed obrovského Omnijského chrámu. Samozřejmě, že ji chytily stráže. Zbytek družinky se ji tak trochu snažil vysvobodit (i když to snažení nebylo zas až tak moc velké), ale to ani nebylo moc potřeba, protože stráže stejně Kecku spíše dříve než později pustily, jelikož nevydržely její neustálé kibicování a plkání. Kdo někdy slyšel Kecku v akci, nejspíš s ním bude soucítit…

A jak to dopadlo u kluků? Yorkové mírovou misi nesplnili. Ba naopak, měli umírnit dvě rozhádaná města a místo toho zaútočili na vládce jednoho z nich kameny. Když jeho bodyguard slezl z balkónku a uviděl je, pochopil, že tam nemá smysl je ani zadržet, protože to naprosto k ničemu nepovede. Proto se vydali dál městem, až narazili na místního filozofa žijícího v sudu a jeho syna, který byl tuším zrovna pryč a sháněl jídlo. Před filozofem se válela želva. No, víte, že i želva se dá použít jako dost vhodný vražedný nástroj?

Lancasteři dorazili pozdě. Došli za synem truchlícím za svého otce, vyslechli pošramocenou a vyšokovanou želvu a podle jejích instrukcí se vydali za těmi "idioty", co to spáchali. Cestou našli poustevníka, vyslechli ho taky, a vyděšeně utekli ukrást pár melounů.

V zakončovací etapě se ukázalo, že počet členů ve skupině sice je důležitý, ale důležitější je jejich zapojení do práce. A že občas ne všechny úkoly jdou splnit. Minimálně ne do časového limitu…

Přestěhovali jsme se po velmi nápadné dlouhé cestě do další části mapy - Lancre. Místa plného čarodějek, rádoby čarodějek a elfů.

U Stuartovců se nejspíš nic moc zvláštního nestalo, jen zjistili, že u Tanečníků (vymazlený Stonehenge fungující jako portál do světa elfů) se nesmí tancovat a proto si tam chtěli zatrsat. Ale nakonec se přece jen trochu umoudřili (Kecka byla umlčena) a vydali se po stopách neuvěřitelně neschopných holek, co si říkaly čarodějky a dělaly strašné kraviny.

Tudorovci se do Lancre dostali tak, že v Omnii se vkradli do podzemí, tam uviděli mučení nějakého nevinného mladíka. Zachránili ho a on je tam zavedl a pak je představil jako své zachránce své babičce stařence Oggové. Hm… první mladík v nesnázích, co si zasloužil jejich pozornost.

Yorkové se jen tak potloukali lesem, zatímco Lancasteři pokračovali ve svém díle. Vloupali se do hradu, když zjistili, že je chudý a nedisponuje žádnými zbraněmi, zkusili vykrást alespoň pracovnu a nakonec podpálili hradní kuchyni a utekli jen tak tak. Málem by tam totiž taky uhořeli.

V tom se zjistilo, že elfové nekradou jen děti, ale ukradli i po jednom členovi z každé družiny. Zbytek se je vždy měl zkusit zachránit tak, že prošel danou trasu po indiciích a vyplnil nějaké úkoly. Ehm, nejspíš se Yorkové dohodli, že bez jednoho člena jim to bude líp fungovat a budou si moct lépe kopat…

V Uberwaldu, zemi plné strašidel a to zejména vlkodlaků a upírů, se Kecka rozhodla, že nejlepší určitě bude, když se s tím vlkodlakem bude honit. Naštěstí na to neměla moc času, protože se její skupinka po nálezu Igora - moderního Frankensteina - rozhodla, že když je pořád tak sám, udělá mu určitě dobře, když mu založí účet na seznamce. To, že nemají internet ani další potřebné věci jim v tom nezabránilo.

Tudorovci nalezli něco jiného, nebo spíš někoho (Frodo? Ehm… to je z trochu jiného filmu, že?). Ale našli tam polomrtvou bytost (druhý mladík v nesnázích). Poté, co se dohodli, že ho nenechají umřít, i když to možná bude vlkodlak, zkusili ho zachránit. Ovšem moje paměť nesahá až tak daleko, abych dokázala říct, co se s ním později stalo. Bohužel. Ještě si tak vybavuju, že to přežil, byl to voják z Borográvského pluku a pak se asi vytratil.

Yorkové byli jako vždy marní. Jen tak se plácali po mapě a ztratili se kdesi v lese a poté i na louce.

Lancasteři ovšem cestou zjistili, že okrádat osamělé babičky není nic hezkého, proto v lese narazili na opuštěnou věž, která nebyla zas až tak opuštěná. V prvním patře ji totiž obývali mrtví ježci v hromadě sena a ve sklepě spala jakási bytost zavřená v rakvi. Nakonec zjistili, že je to upír a poté, co se ho přestali bát, mu vzali část sena, zabavili ji jako skvělý zápalný materiál a zmizeli.

Když jsme se hromadně v lese poschovávali před všemi různými příšerami, mohlo se pokračovat dále na Wyrmberg - obrácenou horu obývanou draky.

Stuartovci se tam dostali později. Ukecali nějakého kluka, z nějž se časem vyklubal někdo jako korunní princ, aby je vynesl nahoru. Nakonec je dovedl i před svého otce, starce už dávno nad hrobem. Tam se Stuartovci dozvěděli, že největší princův problém je ten, že nemá trůn. Slíbili mu, že mu ho zajistí. Když byli se starcem sami a on si s nimi povídal (byla to fakt sranda ho mluvit, ale z těch jeho záchvatů kašle mě pak ještě týden škrábalo v krku), prozradil jim spoustu zajímavých věcí. Jenže pak ho schvátil záchvat kašle tak obrovský, že se začal dusit. To už Stuartovci nelenili, starce z trůnu sundali a posadili ho vedle na zem. Pak za princem došli, že už si na ten trůn tedy může sednout. No, nefungovalo to. Nakonec jim prince zabili a oni byli vyhoštěni.

Tudorovci se zase nezapřeli. Baletka to zahájila tím, že druhého korunního prince svedla a u toho se do něj sama zamilovala (naprosto dobrovolně, i když jsem z něj udělala dost velkého tupce!). On jí vysvětil, jak si má udělat vlastního draka a pak je provedl po své zemi. Jenže je tam chytila jeho naštvaná a schopná sestřička a krapítek je seřvala. Na to Sněhurka zareagovala tak, že je vlastně kluk a že půjde tu holku uklidnit. No, trochu tu knížku už četla, takže se dokázala vžít do toho, o co té holce jde, proto se s ní spřáhla a slíbila, že jí pomůže se dostat k trůnu. Jednou v noci ji ta holka vzbudila, po domluvě svázala (aby na Sněhurku nepadlo tak obrovské podezření) a dovedla někam doprostřed lesa. Zbytek Tudorovců se ráno vzbudil bez Sněhurky (zní to trochu jak věta z městečka Nargothrond :-)) a vydal se ji hledat. Rozdělili se do dvou pátracích skupin s tím, že každá z nich měla draka. Pracovní četa v čele s Baletkou objevila Sněhurku a začala ji vysvobozovat a vyslýchat co se stalo (Sněhurka si náhodou skoro nic nepamatovala, jen, že to bylo v noci a mohla za to ta holka), zatímco druhá část čítající dva členy, z toho jednoho korunního prince Laerta, byla tou holkou přepadena a Laert byl zabit. Když se to o nějakou dobu později Baletka dozvěděla, zahrála mi tak úžasný histerák nad ztrátou milovaného, že se obávám, že ho nehrála. No fakt. Padla na kolena, vrhla se na věc, kterou předtím označila jako toho ležícího Laerta a začala mu dělat masáž srdce. Na mou poznámku, že už přibližně před hodinou vykrvácel, zareagovala až po pěti minutách a od té doby se mnou do konce schůzky nepromluvila ani slovo. Ani další schůzku na to nezapomněla. Truchlila za něj, ale ostatní ji táhli dál. Chtěli prozkoumat tu horu, jestli tam tu holku nenajdou a nedají jí co proto. No, našli ji, ale při boji jim to moc nešlo. Už jenom kvůli tomu, že ta holka dokázala ovládat tři draky najednou, zatímco oni měli jen jednoho a to ještě dost nefunkčního (Laertův drak umřel s Laertem). A tak se stalo to, co se stát muselo. Sněhurka při jejich překvapivém útoku neunesla napětí a prozradila se tím, že tu holku varovala. Celá družinka se na ni naštvala a pěšáci bez draka dostali za úkol ji pohlídat, aby nemohla té holce pomáhat. Takže bojovala jen Baletka a její drak. Nedala to. Jako každému mágovi, který umírá, se jí zjevil Smrť, a protože v sobě má kouska citu a chtěl se trochu pobavit, dal jí možnost zachránit sebe i Laerta. Jelikož se jí to opravdu podařilo, možná mi nakonec i odpustila. Boj vyhrála s jasnou převahou cizí holka, ale protože jí Sněhurka pomohla a protože její úkol - zabít oba své bratry a tím získat trůn - už byl splněn, spokojila se s tím, že znovu oživlého Laerta z Wyrmbergu i s ostatními prostě vyžene a bude si tam vládnout sama.

U Yorků jejich blbost dosáhla vrcholu, když zabili jednoho člena svojí družinky, a to rovnou svého rádce, který je do té doby trochu usměrňoval. Fakt jsem se tomu snažila nějak předejít, ale nešlo to.

Lancasteři Wyrmberg taky minuli. Respektive pod ním prošli a přesně v tu chvíli, kdy pod ním procházeli (a já jim musela vysvětlit logiku perspektivy políček mapy, na kterých se nachází poletující hora), tak ho poprvé zahlédli. Byli z toho dost u vytržení. Ovšem až našli perníkovou chaloupku a jejího obyvatele trpaslíka, který o obrácené hoře taky neměl ani potuchy a to žil hned vedle, došlo jim, že to bude nejspíš nakažlivé. Takže mu zlikvidovali perníkovou střechu a jemně ho omráčili (pozor, fakt jen omráčili, jinak mu nijak neublížili!), aby mu mohli prohledat chaloupku, jestli nenaleznou nějaké cennosti. Z rodinného fota ale moc nadšení nebyli.

Na rozloučení s draky dostali dužiny pověření splnit na delším výletě několik úkolů. Za ně potom mohli obdržet dračí vejce. Kdo ho donesl na schůzku, obdržel další část zaklínadla. Lancasteři ho rozkřusli hned na zpáteční cestě. Kdyby si ho Tudorovci nechali vysedět svým pořád ještě existujícím drakem, vajíčko by se jim mohlo vylíhnout. Ale tuto možnost Baletka hned odepsala, protože na mou otázku jestli vajíčko nějak zahřívali odpověděla že ne, že ho měla doma celou dobu v mrazáku. Taky možnost...

Na dalším území - Cori Ceesti alias sídlišti bohů - se mihli jen dvě skupinky. Holky tvrdly dlouho na Wyrmbergu, takže to nestíhaly. Yorkové se vloupali do hlavního chrámu, ale protože jsou bohové silnější než praštění smrtelníci, naštěstí se jim nikoho dalšího už zabít nepodařilo.

Zato Lancasteři začali rozjíždět byznys. Když zjistili, že tu sídlí bohové, chtěli si všechny naklonit na svou stranu a seznam svých "nových kamarádů" si pečlivě zapisovali. Nejlepší pro ně ale by Bast - bůh věcí zapomenutých na zápraží. Začali už tradičně tím, že celé zápraží prohledali a podpálili. Jenže ono to začalo zajímavě svítit, a později zjistili, že za to mohou malé hrudky slizu. Napřed se Bast naštval a uhasil to, takže Lancasteři utekli. Ale po chvíli se vrátili a dali se s ním do řeči. Domluvili se, že si na tom založí obchod a budou ty slizové koule prodávat a to konkrétně pod názvem Ruský plyn. Bastovi ten sliz k ničemu nebyl, proto jim slíbil, že když na nějakém zápraží ponechají pár drobností, pošle jim tam za to několik slizových koulí.

Zakončení Cori celesti proběhlo tím, že znudění bohové si s nebohými životy našich družinek zahráli vylepšené člověče nezlob se. Jenže když to družinky vlastně vyhráli, naštvali se na ně a všechny je poslali do podzemních rozměrů.

Tam se k nim přiblížil démon a nasliboval jim tři přání. Ovšem ne vždy se jim to přání splnilo podle jejich představ. Vlastně nikdy se jim nevyplnilo podle jejich představ. Chtěla jsem si to užít a zjistit, co by si přáli. A stalo se i to, na co jsem se už bála, že nedojde. Tuším, že obě klučičí družiny si přály, aby měly nekonečně přání. Vždycky mě zajímalo, proč to v těch pohádkách nikdo neudělal. Dál tam padaly takové věci jako jejich vlastní létající drak. Proč ne, obrovských papírových draků si mohli vzít Yorkové, kolik chtěli, klidně i pro každého jednoho! Ovšem Stuartovce už jsem moc oblafnout nedokázala, ti si to přesně specifikovali, takže jejich drak už byl doopravdy živý a velmi bojovný. Měl jen jednu jedinou vadu, vešel se do dlaně. Tudorovci si s démonem spíš povídali a snažili se z něj vymámit poslední části Oktáva.

Podzemní rozměry jsme si užily ještě i na dni s rodiči, kde jsem zase byla za Mrakoplaše. Jo, pozor, den předem jsem si provizorně dodělala klobouk... Ale už jsem nebyla Mrakoplaš před třiceti dětmi, ale před třiceti dětmi a třiceti rodiči. Něco jsem tam zoufale blekotala, protože jsem musela zabít čas, než mohli přijít ostatní vedoucí, aby oznámili další organizační pokyny. Začala jsem tedy v naprosté beznaději vysvětlovat pravidla a přibližný děj, řekla jsem jim, co mají dělat a tak dále. Měli na každém stanovišti nějak získat část písmenek, jakýsi klíč k přeložení zaklínadel. Někteří rodiče na mě nechápavě hleděli, ale to už naštěstí přišli ostatní vedoucí a ujali se toho. Náš skvělý plán, že je vypustíme na cestu ke smluvenému počátečnímu místu hry a pak je předběhneme a budeme tam na ně čekat, nevyšel. Ztratili jsme se. No a největší hřeb dne byl ten, že se všichni účastníci shromáždili na molu, zpívali, dupali a tleskali do rytmu a po chvilce se jim zjevili vyparádění mágové - šílenci, kteří z jezera připluli na lodičce. Tahle akce se kupodivu celkem vydařila a snad jen já jsem tam zabloudila ještě podruhé, když jsme měli dorazit k chatce a tam si opéct buřty k večeři. Cestou domů mě hodili autem a já si při nasedání málem vybodla oko kolíčkem, těžký to život mága.

Přišla naprosto poslední zakončovací etapa. Podle knihy bylo poslední zaklínadlo v Mrakoplašově hlavě. Protože když byl mladý student, nahlédl do Oktáva a Zaklínadlo mu do hlavy samo skočilo. V tuhle dobu se mi Mrakoplaše dělat nechtělo, protože jsem se bála, že mi třeba Yorkové tu hlavu budou chtít prostě rozbít, aby to zaklínadlo mohli jednoduše vyndat. Ale naštěstí se to vymyslelo lépe. Našla jsem doma hlavolam z několika částí, který symbolicky představoval to Oktávo, co se muselo složit dohromady. Družinky šly v pořadí, v jakém dopadly v celoročním bodování etapovky (ty nervy, když jsem zpětně dávala dohromady, kolik kdo má dostat bodů…) a pokaždé dostali možnost si složit ten hlavolam bez jednoho dílku. Pak jim bylo vysvětleno, že poslední dílek najdou u mě. Museli pomocí otázek, na které se dá odpovědět ano nebo ne uhodnout, na kterou knížku myslím. Vybírala jsem knížky tak, aby to pro dané družiny mohl být alespoň trochu oříšek.

Dopadlo to tak, že Tudorovci přišli první a vůbec nevěděli. Nakonec tam strávili fakt nejdéle času a odešli předposlední, protože je nenapadlo, že pod knížkou s hodně, hodně starým příběhem o běžném životě se skrývají Lovci mamutů. Lancasteři přišli jako druzí a i jako druzí odcházeli. Několikrát se bavili o Robinsonu Crusoeovi a i mi to předkládali jako příklad otázky a co tou otázkou může být všechno myšleno. Až pak jim došlo, že by to fakt mohlo být ono. Stuartovci přišli třetí, zeptali se, jestli jsou to Hoši od Bobří řeky, vzali si odměnu a odešli. A to jsem fakt nevěřila, že to zrovna Kecka bude znát… Yorkové dlouho hádali Babičku. Až tam úplně osaměli, jelikož nechtěně ty Lovce mamutů Tudorovcům poradili. Odešli poslední.

V klubovně příchozí dostali hlavolam se všemi dílky. Ale na rozdíl od toho, kdy jim jeden chyběl, to nikdo složit nedokázal. Až Yorkové, co dorazili poslední, to asi za dvě minuty složili a Zeměplochu tak zachránili. Ovšem konečným pořadím to nezahýbalo, protože zbytek roku se opravdu hodně flákali.

Záchranu světa jsme oslavili a dokonce i já jsem tam začala jako jedna z mála fakt trsat. Pak přišlo jen vyhlášení výsledků a předání ceny vítězi. Tudorovci obdrželi půl cihly v ponožce! Jak si ji převzali, tak se podívali dovnitř do té ponožky, protáhli obličej a ozvalo se "ty jo, ona je to fakt cihla…" co taky čekali, že?

No a nastala ještě jedna věc. Druhou půlku cihly jsem dostala já, jako poděkování za etapovku a taky jako rozloučení. Příští rok etapovku Pán Prstenů dělat nebudu. Příští rok už totiž vůbec nebudu v oddíle. Nestíhala jsem to s blogem a tolkienovskými akcemi dohromady…

Irith v Ravenně aneb Když se hobitomaniak vypraví do Minas Tirith -část třetí + postřehy

Třetí díl mého vyprávění.

Tentokrát pokračujeme u srazu Ferrari. Dnes se dozvíte, jak často chodí v Itálii revizoři, co se dá najít v takové kešce, nebo jak nejlépe zastrašit zlodějku.

UPOZORNĚNÍ: Soutěž O Gondorský Semenáček má uzávěrku již 22. září. Zbývá tedy necelý měsíc!!!

---

Nastalo dohadování kde a za kolik si máme koupit jízdenky. Já jsem tvrdila, že jsme v Itálii a tady přece revizoři nechodí, tak proč to řešit. Mamka na nich trvala. Nakonec byly lístky přece jen zakoupeny. Autobus přijel, nastoupili jsme. Odjeli jsme pár kilometrů, pak řidič zaparkoval u nějaké továrny, sebral se a odešel. Chvíli jsme mlčky zírali, ale pak nastoupila nová řidička a pokračovalo se. Stejně mě ale ten přístup "nechám tu otevřený autobus a odejdu" dost překvapil.

Pasažéři jsme zbyli jen my. Pak nastoupili revizoři. Tři namakaní chlápci v uniformách. Máma začala hrabat lístky. Po pěti minutách vyplněných výhružnými pohledy je vyhrabala. Bylo nám sděleno, že ty lístky nejsou dnešního data. Zuřivé hrabání v batohu podruhé. Konečně jsme lístky odevzdali. Z výhružných úředníků se stali tři milí pánové, zamávali nám a vystoupili. V tu chvíli jsem zahlédla nápis Lido di Spina. Vyhnala jsem sestru zmáčknout knoflík na vystupování a rychle jsme vypadli z autobusu. Ukázalo se, že ten nápis byl jen ukazatel a že jsme vystoupili o zastávku dřív. Sestra vypadala, že mě praští. Optimisticky jsem prohlásila, že je to asi půl kilometru a zapnula GPS. Bylo to skoro tři kilometry vzdušnou čarou. Dali jsme se, totálně vyřízení a zmožení horkem na pochod. Jen po čuchu a pár ukazatelích, protože mapu ani nic podobného tu samozřejmě neměli. Do campu dorazili tři vysoce uvaření a vyřízení hobiti.

Protože bylo ohlášeno, že se má někdy večer uskutečnit výstava obrázků, oslovila jsem jakéhosi kluka příhodně se klackujícího kolem našeho karavanu, zda-li neví, kdy se ta výstava bude konat. Prý neví. Nakonec se ukázalo, že se konala čtvrt hodiny poté a jemu to krátce před hovorem s námi někdo výslovně zdůrazňoval… No, on byl celý nějaký divný. Když jsem se pak jeho spolužaček ptala, kdo to vlastně je, nejdřív jsem ho nebyla schopná moc popsat. Já trvala na tom, že vypadá jako veverka, někdo jiný že jak dinosaurus… tak nevím. Nakonec ho ona dívčina, co jí připomíná dinosaura, shrnula slovy: "Jo ten, to je debil." Takže nějak tak.

Sobota 25.6.2016 - Poslední den našeho pobytu v Itálii. Protože účastníci exkurze byli poněkud znechucení s organizací zájezdu, vymohli si, že místo do Bologne pojedeme poslední den do Benátek. Všichni členové mojí rodiny už tam jednou či víckrát byli a hlavně já s mámou jsme měly Benátky projité skrz naskrz. Řekli jsme si, že vzhledem k počtu turistů a teplotním hodnotám raději dámská část rodiny odjede na ostrov Murano, kde se zkusíme podívat do sklářské dílny a pak se projedeme výletní lodí po kanálu Grande. Táta se rozhodl, že půjde se studenty a ukáže jim krásy Benátek.

Zahájili jsme dvouhodinovým přejezdem. Po cestě jsem se zabavovala posloucháním písniček z Písní Středozemě a bylo to celkem fajn. V Benátkách jsme byli vyloženi na jakémsi nákladním ostrově, hromadně jsme byli vyhnání na toalety za euro (fujky) a pak trajektem pokračovali do města samotného.

Protože bylo ještě docela brzy ráno, lidí se tam moc nevyskytovalo. Tedy do té doby, než začaly jezdit obrovité nákladní lodě plné turistů. Když říkám obrovité tak myslím obrovité. Něco jako Barad-dům na vodě.

Určili jsme si, kde je místo srazu. Máma šla koupit lístky. Po chvíli odešel i táta (hledat jí) a my jsme se sestrou osaměli, přitisknuté k jakémusi památníku neb ten tvořil jediné stinné místo v okolí.

Máma se vrátila, že lístky se kupují v jakési budce na přístavišti. Šli jsme do budky. Byla prázdná. Poté, co jsme na obsluhu pět minut klepali a hulákali, nám uctivě otevřeli a po různých peripetiích konečně vydali lístky. Ale fakt, že by sestra měla jet na poloviční, nám už nikdo neřekl. Cvakli jsme si je a šli čekat na zastávku lodě. Ovšem ta loď, která měla podle jízdního řádu jet, nejela. A ten jízdní řád byl divný. Měli jsme jet 12, ale jela jen 14. Po půl hodině zmateného pobíhání sem a tam jsme zjistili, že je tady těch budek a zastávek více. Ale 12 nikde. Nakonec se ukázalo, že máme jet 7, do které jsme se také hbitě protlačili. Sedli jsme si u okénka a obdivovali panoráma Benátek.

Na Muranu jsme obráželi místní zapadlé uličky (má specialita) a dílny. Asi je zbytečné vyprávět všechny peripetie, tak jen zmíním, že jsme stihli mistra skláře v akci (byl to fofr a nechápu, jak mohl vyrobit tak krásného koníka), oběhli uličky půlky ostrova (Irith vede i bez mapy) a nakoupili nějaké sklo. A také poznali pravé benátské záchody.

(Moderní umění v praxi)

Kolem třetí jsme se vypravili zpátky na lodičku. Našli jsme si, odkud odjíždí trajekt po Kanálu Grande a jen se pak kochali krásným výhledem na fasády domků. Bylo to moc pěkné.

Skončili jsme na nádraží, kde jsme si zakoupili svačinu. A pokusili si dojít na záchod. Ovšem ten byl na jakési žetony, které nám sice byly poskytnuty, ale které neustále propadávaly. Zavolali jsme servírku, co s tím. Ta si to prohlédla, něco s tím zkusila a pak odešla bez mrknutí prodávat a nás tam nechala stát.

Bylo na čase vrátit se zpátky. Začalo se stmívat a bylo to moc pěkné. Stoupli jsme si na zastávku a čekali. Přímo za mnou se postavila nějaká dívka a mně to bylo dost nepříjemné, tak jsem se na ní otočila. Zřejmě jsem se ale dívala vyloženě výhružně, protože sklopila pohled a odešla na kraj davu. Později se ukázalo, že to byla zlodějka a pokoušela se mámě vybrat kabelku a mně batoh. Je to smutné, nemohla být starší než já. Co jí dovedlo k tomu, aby se stala kapsářkou?

Když jsme vystoupili, byl akorát tak čas najít konečně nějaké to WC. Tam kde bylo vždycky teď nebylo, ale všimla jsem si, že jsou na chodníku šipky. Následovali jsme je. Ale když šipky zabočily do úzké tmavé uličky, na jejímž konci stál chlápek s pytlem, zase jsme se rychle otočili a raději napadli nějakou restauraci.

Všichni jsme se sešli u lodičky a odjeli zpět. Ovšem to začalo pršet a vlny. Protože jsem seděla na přídi, byla jsem za chvíli úplně mokrá. Jednak deštěm ale pak i vlnami. To bylo poněkud vtipné, protože jedna profesorka si začala stěžovat, že kdykoliv tu je, tak prší. Minule prý museli ve sv. Marku chodit po kládách nad vodou…

A to je také konec mé reportáže o Minas Tirith. Večer jsme nasedli do autobusu a odjeli směr Praha a ráno v devět jsme přirazili na místo. Toť je vše. Doufám, že se vám mé líčení líbilo a třeba i Vás navnadí k návštěvě údajně rozvinutého severu Itálie. Jestli totiž průmyslový sever, ekonomický tahoun země, vypadá takhle, pak nechci vidět ten jih…

Ale bylo to nicméně opravdu hezké a na konec sem přidám ještě pár postřehů.

A slíbené postřehy:

Círdan má vor - No uznejte, ž jinak se toto dílo prostě nazvat nedá

Úlovek z kešky - A copak na mě vykouklo z místní keše? Tohle jsem tam prostě nemohla nechat... Pak jsem si jejich profil prohlížela a vážně to budou hobiti se vším všudy. Jen jím nebudu rozumět, je to neměcky :-(

A přímo v karavanu nám rostla borovice. Takový talan...

A samozřejmě známé vyobrazení škopku a spálení lodí v Losgaru :-)

(Zdroj: http://www.ravennamosaici.it/?lang=en )

A samozřejmě Bílý Strom Gondoru. Ten v Minas Tirith chybět nemůže.

Krásná mozaika s jistým hobitem -

A velice zajímavý nápis -

Mordorské osvětlení Faenzy -

Keramický obrázek, který mi strašně připomíná Theodena...

A jedna Rosana.

Dva elfí stromy. To vpravo je zábradlí, vysoké tak metr. Můžete si tedy udělat představu, jak velké byly.

Jezerní město Comacchio jste již viděli a tak to bude z fotek vše. Jen ještě dodám, že jisté holce ze zájezdu se říkalo Iri. A já se, kdykoliv na ní někdo zavolal, otáčela a divila se, odkud mě znají...

Postřehů bylo jistě víc, ale protože už uplynul více něž měsíc a má pamět není všemocná, musí stačit toto.

Irith v Ravenně aneb. Když se hobitomaniak vypraví do Minas Tirith - část druhá

Pokračování mého Ravennského putování. Začneme přesně tam, kde jsme minule díky tomu pitomému omezení 40 000 znaků skončili. V Comacchiu, u jistého kostela s tím, že mi zbývá 30 minut do odjezdu.

V tomto článku třeba zjistíte co jsem v Comacchiu ztratila, co v rybářském domku získala a jaká byla nejúžasnější památka, kteru jsme navštívili.

---

Ještě podotknu, že jsem na místě ztratila jeden připínáček, to jen aby řeč nestála.

Mám patnáct minut, vydala jsem se směr autobus.

Mám třináct minut, nutně potřebuji na záchod. Zapadla jsem do nějaké hospody. Čišník nabručeně oznámil, že na wc můžou jen hosti restaurace. Teď je asi na místě popsat můj vzhled. Na zádech jsem měla batoh, v ruce desky, tužku, židličku a podsedák. To všechno jsem držela jen tak tak, byla jsem špinavá, upocená a vypadala různě, ale rozhodně ne na to, že mám peníze. Požádala jsem ho o jeden donut, což bylo nejlevnější jídlo na krámě (bonbon za 10 centů jsem si vzít bála). Shodila jsem hromadu věcí na zem a začala hledat peníze. A hledala a hledala. Hosti se na mě dívali divně, čišník se na mě díval divně, jak jsem vytahovala útroby svého batohu a hledala peněženku. Nalezeno. Tu hromadu věcí jsem tam nechala a zapadla na záchod. Rychle jsem vylezla, všechno to na sebe navěsila, popadla sladkost do ruky a vyběhla ven. Měla jsem sedm minut.

V tu chvíli mi došlo, že k tomu autobusu netrefím. No dokonalé. Dala jsem se nějakou uličkou, která se mi líbila a našla Tripponti. Ale kam dál? Naštěstí jsem objevila nějaké lidi z toho zájezdu. Chvilku jsem s nimi počkala na jejich kamarády a k vozidlu jsme se vydali všichni společně.

Druhá zastávka dne bylo opatství v Pompose. Tj. údajně známý kášter, o kterém ale nikdo ze zájezdu (kromě mých rodičů) v životě neslyšel. Jako… zdá se mi divné, když jsem ho viděla, že ho neznám. Je naprosto neskutečně unikátní a přitom je vážně (kromě vysokých architektských kruhů) neznámý. A to i rodiče věděli jen, že existuje, ne co to je zač. Podivné. Ale prostě Italové. O osmi památkách UNESCO, když chcete najít nějakou informaci, to je výkon přímo heroický. A Pomposa je naprosto neznámá a přitom se mi ze všech staveb líbila snad nejvíc. Fakt.

Ale něco o něm. Jedná se o opatství ze 7. století, které bylo později opuštěno kvůli malárii. Má unikátní freskovou výzdobu v bazilice (opravdu unikátní) ze 13. století. Celá stavba je zvenku zdobena arabskou keramikou (mezi cihlami jsou zasazeny takové pomalované misky). Naproti kostelu pak stojí Palazzio della Ragione s románskými arkádami. Podoba opatství se od 11. století nezměnila. Ještě pro milovníky hudby. Zde, v tomto opatství vymyslel mnich Guido z Arezza notovou osnovu a stupnici.

Nejdříve jsme šli na prohlídku muzea v Palazziu. Nic moc, většinou ukázky starých soch a mozaiek. Všechno v italštině. Ale pak jsme si mohli jít prohlédnout kostel.

Bylo to úžasné. Celý vnitřek byl pomalovaný freskami a na podlaze byly mozaiky. Starý zákon, Nový zákon, Apokalypsa… neskutečné. Nejdřív jsme si to prohlíželi, pak se bavili určováním co je co. Našli jsme i jakousi maliličkatou cedulku s povídáním (tak 20 x 20 cm, jinak tam NIKDE NIC NEBYLO). Ale tam jsme se toho moc o freskách nedozvěděli. Mámě jsem přivodila záchvat smíchu, když jsem se zeptala, jestli u Poslední večeře mají v té misce vážně psa. Ale vážně to jako pes vypadalo…

Když jsme si to prohlédli, sedli jsme si ven do zahrady a začali kreslit. Moc mi to nevyšlo, hm…

Pak už jen cesta k autobusu a do campu na obvyklou těstovinovo - bramborou večeři. Cestou mi došlo, že je dneska slunovrat a že bych to třeba mohla nějak oslavit. Vzpomněla jsem si, že Je nová písnička, Slunovrat, od Poetického Hudebního Společenstva, tak sjem si jí našla v mp3 a byla šťastná, jaká jsem vzorná. Až pozdě mi došlo, že ta pojednává o zimním slunovratě…

Tuším, že dneska jsem i šli do moře, asi naposled. Byla tam totiž nuda, hrozně sajrajtu a plavala tam zelená pěna. Nejdřív jsem tam šla jen já se ségrou, táta dorazil později. Sami jsme tam byly asi čtvrt hodinu a sestra celou tu dobu ječela, že se chce čvachtat (což dělala) a ať si s ní hraju…

Pak přišel táta a udělali jsme spolu s prváky kohoutí zápasy…

Středa 22.6.2016 - Ravenna III. Studenti totiž prohlásili, že chtějí znovu do Comacchia. Nám ovšem bylo líto, že kvůli tomu nestihneme poslední Ravennskou UNESCO památku - klášter v Classe a tak jsme se rozhodli, že tam pojedeme sami.

Ovšem jet někam v Itálii, to není tak jednoduché. Nejdřív vůbec zjistit, odkud a kdy tady jezdí autobusy. Nebylo to tak daleko. Ovšem intervaly měly jednou za čtyři hodiny. Krása.

Zatímco ostatní odjeli autobusem, my jsme se vydali k našemu autobusu. Čtyři členové jedné bláznivé rodinky. Jako obvykle.

Zastávka obsahovala jednu lavičku v takovém stavu že bylo téměř životu nebezpečné se jí jen dotknout, stojan s podivnými jízdními (ne)řády a laskavou důchodkyni. Obvyklá výbava italských mhd zastávek.

Víte, proč mají autobusy v Itálii standartně tak +- 30 min. zpoždění? Ten náš měl na začátku zpoždění deset minut. Přijel. Nastoupili jsme a pokusili se koupit lístky. Řidička, jako obvykle, uměla jen italsky. Po deseti minutách domlouvání rukama nohama jsme dostali vytoužené lístky a zalezli dovnitř. Celkový čas autobusu na zastávce - 15 minut.

Vystoupili jsme v Ravenně a začali hledat autobus do Classy. Tam se opakoval stejný problém (potřebujeme koupit lístky a řidič neumí anglicky). Řidič nad námi nakonec mávl rukou, ať prostě jedeme na černo. Fajn. Ještě bych měla zmínit další specifikum italské dopravy. Nemají označené zastávky, jak se která jmenuje, nemají to nijak napsané a ani to nehlásí. Takže buď to tam znáte, nebo tipujete. Nám nakonec řidič milostivě řekl, kde máme vystoupit.

Classa byla… jako fajn, byly tam mozaiky se zelenými kopečky Kraje a tak. Jo, líbilo se mi to, ale možná jsem čekala maličko víc. Sestra si nutně něco potřebovala koupit v suvenýrovišti a neustále chodila od krámku přes ostrahu k nám do kostela a ptala se nás, mě a táty, jestli fakt nemáme 2 eura dvacet, že máma má jenom papírové.

Nakonec jsem se ještě pokusila nakreslit kopuli zevnitř.

Odjeli jsme zpět do Ravenny. Tentokrát řidič vyžadoval placení za jízdy, ale neměl drobné a tak jsme to složitě chrastili po kapsách a málem nás vydal policii, že odmítáme zaplatit. Prostě jsme dneska měli osobní problém s drobnými.

Vystoupili jsme a rozdělili se. Táta se vrátil autobusem do Comacchia kreslit, já s mamkou a sestrou jsme zůstaly ve městě. Bohužel táta schytal tu samou řidičku co předtím a ta mu lístky vydat odmítla a hnala ho přes park do trafiky si je koupit. Tam jsme později musely i my.

K obědu jsme si koupily klasický salát a sedly si na lavičku před náš starý známý kostel. Ale protože většina laviček byla obsazená, musely jsme až daleko za něj. Představte si situaci. Kamenná lavička, před ní ulice, vedle lavičky dvě túje.

Najednou přijeli dva chlápci na kolech, postavili se před nás a chvíli se bavili. My jedly. Pak jeden slezl z kola a vlezl do té túje. "Kešer!" napadlo mě a jala jsem se ho pozorovat. Ale vytáhl něco divného. Papírová oválná krabice zabalená do vrstev igelitu. Keška to být nemohla, takhle nevypadají.

Moje velká chyba, se kterou mám často problémy, byla, že jsem na něj strašně upřeně zírala. Mně nedošlo, že se na něj tak pronikavě dívám, prostě mě zajímalo, co dělá. Podíval se na mě, zvedl krabičku a prohlásil (italsky, zde s překladem) "Omáčka. Pálivá omáčka." Pak oba chlápci sedli na kola a odjeli. Omáčka??! Drogy! Jsem si skoro jistá, že to musely být drogy. Proč by vyzvedával pálivou omáčku z túje kdesi na kraji Ravenny? Upozornila jsem na tento fakt mamku a z ní vypadlo, že něco rovnala v batohu a toho chlápka si vůbec nevšimla…

Bylo řečeno, že si uděláme program "co jsme v předchozích dnech nestihly". Okomentovaný výčet:

Kostel, před kterým jsme vždycky předtím jedly - Konečně jsme se do něj šly podívat. Trochu nás odrazoval chorál, který odtamtud zněl, ale nakonec jsme se odvážily. Chorál byl pouštěn z rádia… ach jo.

Byly tam naprosto úžasné mozaiky, fakt hezké. Ne takové ty nástropní blýskavé, ale podlahové. Kostel byl totiž za války totálně vybombardovaný a tyhle zlomky byly to jediné, co se zachovalo z původní výzdoby. Ta musela být vážně ohromující.

Italská zmrzlina - Bylo mi líto, že jsem si nikde nedala zmrzlinu, tak mi byla jedna koupena. Její výhoda tkvěla v tom, že ten stánek stál hned vedle našich oblíbených veřejných wc. Byla to jogurtová zmrzlina s medem a ořechy. Dobrota

Rozsvícená krypta u Františkánů - Další velké přání. Vešli jsme dovnitř. Máma odmítla obětovat euro, protože někomu před námi se to rozsvítit nepodařilo. Takže jsme se jaly čekat, až tam někdo obnos nahází a ono se to vážně rozsvítí. Zlatí Němci, jim to vyšlo. Takže jsme se za německé euro koukli na zlaté rybky v kryptě.

Kostelík na rohu - Pamatujete si na ten kostelík z prvního dne v Ravenně? Tak přesně ten jsme se pokusili najít. Nejdřív jsme našli jeden stojící v zástavbě. Ale to nebyl on. Tak jsme začali bloudit. Já jen matně tušila, v jaké části města má být, ale tím to tak jako končilo. Po čtvrt hodině máma ukázala na věžičku na druhém konci ulice. Já ale byla přesvědčena, že to ono není a hnala jsem je dál. Sestra začínala odpadat, bylo vedro, nikde stín. Pak jsme ho konečně našli. Ano, byl o ten s tou věžičkou, jenže já ho předtím viděla z jiné strany a proto jsme museli obcházet ještě několik bloků. Celkově jsme udělali takového šneka, kdy kostel byl uprostřed a my se k němu v kruzích přibližovali.

Palác Theodoricha - Strašně mě štvalo, že jsme kolem něj předtím jen chodili, takže jsem si dopřála ten luxus, zastavila se u něj a přes plot si ho prohlédla. Otevřeno totiž měli do dvanácti.

Nakonec jsme si v trafice koupili lístky. Fakt mě naštvala ženská, která tam vlezla (trafika dva krát dva metry) s cigaretou a v klidu tam dál kouřila. Ta dnešní mládež…

Při večeři v kempu nám někdo řekl, že je na pláži mrtvá obrovská želva a že se na ní musíme jít podívat. Takže jsme ještě vykročili směr moře. Želva tam byla, mrtvá velice zřetelně (div, že se už sama nehýbala) a velká rovněž. Asi metr na délku. Byla dost nafouklá a krvácela z očí. Pohled nic moc. Ale na druhou stranu, kdy jindy se vám poštěstí z blízka vidět metrovou mořskou želvu?

Hned co jsme odešli, dojela na místo pobřežní hlídka. Tak jsme to stihli opravdu jen tak tak.

Čtvrtek 23.6.2016 - Dnes jsme měli jet do města jménem Faenza a tam navštívit keramickou dílnu. Z Faenzy totiž pochází falláns, nejslavnější keramika světa (Delftská falláns apod.).

Jak to tak bývá, nic nemůže být jednoduché. Ve městě se konal trh, takže celé náměstí bylo zaplácnuté stánky. My jsme se usadili u kostela a pak šli dovnitř, navštívit tento svatostánek. Bylo to… děsivé. Nikdy jsem děsivější kostel nepotkala. Jednak samotný prostor, ale pak hlavně… důchodci. Bylo tam několik důchodců, kteří hrozně strašidelně zpívali. A pak banda nás, čtyřiceti puberťáků. Připadala jsem si minimálně… nepatřičně.

(Jak příznačné)

Druhý bod programu byl geocaching. Bylo to sice v úžasně romantické uličce, ale krabičku jsem nakonec nenašla. To je tak, když je nápověda "V břečťanu" a břečťanem jsou porostlé obě stěny ulice… Uprostřed prolézání břečťanu mě vyrušily dvě spoluzájezdkyně. Dvě prvačky, asi nejpubertálnější ze všech tam. Mimo jiné totiž začaly nějakému klukovi říkat Frodo. Pátrala jsem dva dny, až jsem konečně zjistila, který z těch kluků to má být. Jako Frodo fakt nevypadal… No a těsně před tím, než jsem šla na prohlídku toho kostela, jsem zaslechla, jak prvačky říkají, že někdo z tohoto zájezdu vypadá jako Pipin. To už jsem se rozhodla, že se jich zeptám a tohle byla ideální příležitost.

Dívaly se na mě dost divně. Ptala jsem se totiž, proč zrovna Frodo. Pak se opatrně zeptaly, jestli znám Pána Prstenů. Zachovala jsem vážnou tvář a nesměle řekla, že trochu :-). Tak prý jestli mi ten kluk nepřipomíná hobita. Ne, nepřipomínal. Jako jestli mi jo něco připomínal tak možná žábu, ale hobita… No a toho Pipina jsem z nich nevytáhla. Do pytle!

Pak se tam začali trousit další lidi, tak jsem kešku i výslech vzdala.

Následovala klasická bojovka Irith-hledá-místo-ke-kreslení. Nakonec mi táta vrazil židličku a zavedl mě na místo, kde mám kreslit. Bylo to před jakýmsi palácem. Problém byl, že ta ulička byla dosti úzká a většinu z ní zabírala kola. Tak je táta maličko odstěhoval, já si mezi ně dala židličku a začala jsem kreslit.

Postupně se ke mně přidávali další studenti a začali jsme si povídat (po týdnu). Nejvíc mě potěšilo, že mi hádali tak 13, 14 let. A to jsem byla o rok starší než oni. No jo, nejmladší hobit… :-). Mezitím si začali lidé vyzvedávat svá kola, omlouvat se nám kreslícím a nedůvěřivě kontrolovat, co všechno jsme jim ukradli.

Byl čas jít na místo srazu. Ještě jsem byla vyslána do hospody na záchod a podívat se na nějakou fresku v průchodu (fakt hezká).

Došli jsme před kostel a čekali. Měla totiž začít naše prohlídka. Angličtinářka nám už ráno oznámila, že to není tak jednoduché. Nemůžeme jít jen na prohlídku keramické dílny. Musíme nejdříve absolvovat prohlídku města (35° ve stínu). Následovalo menší vzbouření lidu, takže jsme se domluvili, že to zkusíme průvodkyni rozmluvit. Jo, a aby se nezapomnělo. Také bylo rozhodnuto, že nepojdeme do města jménem Forli, kam jsme jet měli. Což mě naštvalo. A proč? Protože z Forli pocházel sv. Peregrin. Ale vraťme se k příběhu.

Průvodkyně přišla na čas. Studenti tu také byli. Tak kdo chyběl? Angličtinářka. A čekali jsme a čekali. Průvodkyně mezitím usoudila, že velitelem zájezdu je určitě mamka. Takže za ní šla. Ač se můj rodič doopravdy bránil, seč mohl, byly mu sděleny všechny důležité informace a když angličtinářka konečně přišla, musela si to nechat zopakovat znovu. A co za informace to bylo? Ona prohlídka keramičky, angličtinářka ji sice zarezervovala na správný den, ale na špatný měsíc!

Angličtinářka, když si tuto skutečnost vyslechla, ostatním namluvila, že to Italové spletli a prohlásila, že alespoň půjdeme do muzea. Tak kdo ví, jak to bylo s těmi mozaikami… třeba to zarezervovala na špatný rok.

Vyrazili jsme do muzea. Sice jsme u vstupu dostali mapu, ale tak debilně bludišťoidní systém jsem snad ještě nezažila. Bylo tam dohromady asi dvacet místností, jdoucích chronologicky, ovšem už ne logicky za sebou. Byly v různých patrech, mezi patry bylo několik schodišť a výtahů a vůbec nebylo jisté, kam se čím dostanete. Ovšem já jako správný kešer jsem se chopila mapy a ve výsledku jsem byla snad jediná z celého zájezdu, kdo věděl kde je a kam se chce dostat. Ostatní chodili tak různě, jak je zrovna napadlo.

Nejdřív jsem se snažila si každý exponát doopravdy prohlédnout, ale vzhledem k tomu, jak obrovské ty místnosti byly a jak moc byly zaplněné, jsem to nakonec vzdala a jen apaticky procházela volným krokem okolo. Ale fakt mě zaujala středověká keramika (kdo by to byl řekl, že tam budou malovat takové abstrakce) a moderní keramika. Některé kousky byly příšerné ale jiné fakt dobré.

(Středověká kvalitka)

Asi uprostřed prohlídky jsme potkaly dvě spoluúčastkyně zájezdu. Zoufale se ptaly kudy dál, že vůbec neví, co mají dělat a jen jezdí výtahem nahoru a dolů. Poukázala jsem na fakt, že dostaly mapu. Ohromeně se podívaly na brožury ve svých rukou a naznaly, že to asi opravdu mapa bude. V rychlosti jsem jim vysvětlila, kde jsou a kam mají jít a zamířila pryč. Tři hodiny na prohlídku jsou fakt málo. Na poslední dvě místnosti nám zbylo rovných deset minut. Takže jsme se jali klusem probíhat a hledat cestu k východu. Mezitím jsem k němu odnavigovala půlku zájezdu a pak jsme i my našli dveře vytoužené. Protože ale ještě dost lidí chybělo, trhla jsem se a šla na blízkou kešku. Byl to boj, ale nakonec nalezeno.

(U tohohle domečku jsme parkovali)

Pátek 24.6.2016 - Protože řidiči autobusu usoudili, že dnes potřebují den volna, bylo řečeno, že zůstaneme v kempu a budeme dělat sochy z písku. To ovšem moje rodina označila za poněkud zbytečné - přeci jen, jsme v deltě Pádu. Rozhodli jsme se, že půjdeme na výlet. Na výlet na lodičky. V nějaké informační brožuře jsme totiž našli, že kdesi mezi Comacchiem a Lido di Spina (kde jsme bydleli) je možnost vždy v 11 hodin dopoledne jet na lodičkách na prohlídku národní rezervace delty Pádu. Vyzbrojeni jen mapkou z brožury jsme se vydali na cestu.

Kdo nezažil italské cesty v létě, nepochopí. 38° ve stínu, všude komáři a nikde ani kouska stínu. Sestra začala poněkud kolabovat už po pár kilometrech a ani my ostatní jsme nebyli třikrát nadšení a svěží. Nejdříve jsme šli po pláži. Až do prvního mysu to bylo v pohodě. Pak se táta rozhodl, že přejdeme přes úzkou písečnou šíji uprostřed moře, místo toho abychom to obcházeli. Mezitím přímo vedle nás přitom zapadlo do vody nákladní auto a bagr, co ho šel vytahovat. Začal příliv. My čtyři jsme se nesmírně bavili pohledem na hlouček Italů a druhý bagr, co vytahuje ony dvě zapadlá vozidla (prvnímu koukala jen střecha a druhé bylo ve vodě tak do jedné třetiny). Písek lítal a voda stoupala a stoupala. My se museli vrátit, protože šíje nám skončila v hluboké vodě. Uctivě jsme všechna tři vozidla obešli a pak se jen ohlíželi na pokračování celého dramatu. Nakonec se jim podařilo vytáhnout všechny stroje ven, ale byl to boj.

Zašli jsme za mys. Na břehu se rozrostl turistický průmysl (deštníky, lehátka a masa hotelů v dáli) a ve vodě totální svinstvo. Zelená pěna, řasy, něco co možná mohla být nafta a kusy klacků. Koupat se tady je prostě zdravotně závadné. Vůbec nechápu, jak tam ti lidé mohli vlézt. Jo a ten potopený bagr čistotě vody také třikrát nepřidal.

V tu chvíli v dálce u dalšího mysu začalo hořet něco, co podle rozsahu a barvy kouře vypadalo jako ropné pole. Zbledli jsme a jakoukoliv snahu jít po břehu moře vzdali. Té vody jsme se pak až do konce zájezdu ani nedotkli.

Zabočili jsme do města a zbytek trasy prošli ulicemi. Ještě zajímavé bylo, když jsme odbočovali na cestu pro pěší. Odbočka vedla přes most, který byl zřejmě hlavním dálničním uzlem v oblasti. Jeden kamion za druhým a mezi tím my, čtyři hobiti.

Ale přešli jsme bez nehody a odbočili na vyprahlou prašnou cestu vedoucí za naším cílem. V polovině ta cesta končila u zamčené lávky. Sestra vypadala, že si sedne a na místě umře a rodiče byli poněkud naštvaní. Podařilo se mi objevit jakousi zatáčku a alternativní cestu, která sice nebyla na mapě, ale vedla alespoň přibližně naším směrem.

Zbývalo nám asi třičtvrtě hodiny a ušli jsme teprve půlku (dle mapy). Táta vyrazil napřed a my co nejrychleji za ním. Byl to horor. Na sestru odpadávající za chůze jsem aplikovala osvědčenou metodu "mluv na ní a tím ji zaměstnej tak, že nebude kontrolovat jak moc je unavená" a tak jsem onu třičtvrtě hodinu téměř bez přestávky mlela a mlela o všem možném i nemožném.

Na místo jsme dorazili totálně splavení a do odjezdu zbývalo asi pět minut. Táta nikde. Pak jsem ho uviděla, jak na nás mává, že máme jít do nějaké restaurace. Před ní byla velká cedule, že tu prodávají lístky. Máma se nacházela někde za námi a tak jsem do luxusní hospody vpadla já (17 let, lapající po dechu, špinavá, upocená a poštípaná od komárů) a moje sestra (10 let, jinak totéž). Byla jsem dost mimo z toho, že lodičku nestihneme a nebyla jsem ze sebe schopná vymáčknout nic jiného než "Tickets!" to jsem opakovala pořád dokola, dokud mě obětavá servírka nepopadla a neodvedla k pobavenému pokladnímu. Tam jsem jim vysvětlila, co chceme a začal boj o lístky. Oba byli strašně vstřícní, kvůli nám zavolali na loď a zdrželi její odjezd, přesvědčili mě o tom, že je mi 15 (a pak se mě na to kontrolně ptali ještě dvakrát) a vydali nám tak lístky s výraznou slevou. No paráda.

Jízda začala. Průvodce měl výklad, všude kolem byly krásné brakické vody delty Pádu, vodní ptáci, rákosí a napůl potopené dřevěné lodičky. Bylo to nádherné. Průvodce ovšem mluvil jakousi zoufalou a nelogickou směskou italštiny, angličtiny a němčiny, přičemž neměl problémy všechny tři jazyky vystřídat v jedné větě a tak to bylo poněkud zajímavé. Ale kupodivu jsem rozuměla, když jsem se soustředila.

Asi v polovině lodička přirazila u starých rybářských domků. Tam nám byl osvětlen způsob tradičního chytání úhořů už z času starých Římanů a průvodce mi dal pírko z ocasu racka, co našel na zemi. To mě poněkud šoklo, protože tyhle věci průvodci většinou dávají roztomilým malým dětem, kterých tam bylo asi deset, ale co, pírko skončilo v dobrých rukou a teď ho má Polly :-).

(Jak pohodlné)

(Otevře se průplav a ryby, plující k studenější vodě, si to namíří přímo do těchto klínů. Ty pak rybáři uzavřou a ryby vyloví)

Prohlídka skončila, lodičkou jsme se vrátili zpátky a byl čas vrátit se. K obědu jsme si dali slané tyčky, protože ta restaurace byla vážně drahá, a po chvíli dohadů bylo rozhodnuto, že dámská část naší družiny půjde do Comacchia a odtamtud se sveze do campu autobusem a táta půjde do campu zpátky stejnou trasou jako sem. On se tedy natáhl pod strom a my vyrazily, protože autobus jel asi za hodinu a další pak až někdy v sedm večer. Cesta byla opět úmorná, ale už tu byl aspoň občas stín, tak to šlo. Po cestě nás minul běžec. Běžec. Zatímco my jsme se jen plazily, on běžel. Pak nás předběhnul, jak se vracel. Nakonec jsme ho našli, jak dělá cviky na zábradlí. Prohlásila jsem, že se mi nelíbí a ať ho dají pryč :-).

Dorazily jsme na zastávku autobusu. Naše maminka vyrazila koupit něco do obchodu a my se sestrou jsme tam zůstaly sedět a zírat na ferrari. Konal se tam mezinárodní sraz ferrari. Ty auta byla barevná. Hmmm… A všechna byla nablýskaná až na to české, které mělo rozmlácené zrcátko (jako jediné). Ale to je taky asi to jediné co o tom můžu říct. Jo a bylo jich tam fakt hodně. I z Japonska a Turecka a tak. A bylo tam dost lidí, co se na ně nábožně dívali. Mně víc zajímalo jahodové mléko, co máma donesla z obchodu.