Tento rozhovor se od ostatních bude v jedné věci lišit. Ptáte se v čem? Je totiž k dostání jen ve psané podobě. A koho jsme vyzpovídali tentokrát? Laisi Finwen, spisovatelku knih inspirovaných nejen tolkienovým světem a elfí kulturou od jazyka až po rodinu, ale také nadšenou organizátorku elfích slavností či tradičních letních táborů, zakladatelku elfího koutku a autora mnoha elfích písní, jež se na Písních Středozemě dají najít.
Laisinu další tvorbu můžete najít zde
Mittalmar: Jak ses ke Středozemi a středozemské tvorbě vlastně dostala? A jaké bylo tvé první setkání se Středozemi?
Laisi: Hobit, kolem dvacátého roku mého života. Hodně mě oslovil a potěšil svou hlavní myšlenkou, že i docela nepatrná osůbka se spoustou slabostí může být druhým něco platná. Teprve o mnoho let později začaly ve strojopisech kolovat první díly Pána prstenů. Ze začátku se mi nelíbily, byly proti Hobitovi hodně temné, přišla jsem jim na chuť až pozvolna.
M: Co Tě přivedlo ke středozemské hudební/literární tvorbě?
L: Vznik knížky Dítě lesa je už otřepaná historka, takže se asi ptáš specificky na písničky. Ty s touto knížkou taky souvisí, prostě jsem ji chtěla mít "tolkienovskou" se vším všudy a k tomu texty písní neodmyslitelně patří.
M: Kdy ses zúčastnila první tolkienovské akce? Jak to dopadlo?
L: Byl to Elfcon v roce 2003. Mám na to nádherné vzpomínky, zkusili jsme tehdy první elfí koutek a elfí slavnost a lidi to chytlo, spolupracovali a odcházeli obohaceni. Pořadatelé Elfconu mě oslovili na vůbec prvním conu, na kterém jsem byla, nevím už, jak se jmenoval - týkal se fantasy v nejširším slova smyslu, moc tolkienovské to tam nebylo. Co jsem si odnášela byl celkový dojem pustoty školní budovy o víkendu a chtěla jsem to změnit, chtěla jsem o elfí kultuře nejen přednášet, ale taky ji vizuálně zpřítomnit. Pořadatelé byli moc hodní, vyčlenili mi fakt hezkou útulnou místnost (byla to baletní tělocvična, a když se všechny ty kovové klandry překryly plášti, bylo to tam s těmi zrcadly přinejmenším zajímavé). Jediný problém byl, že v sousední budově se současně se slavností konal trénink basketbalistů a zdi byly tenké. Takže "ticho" při meditacích bylo vyplněno údery míče a šťavnatými nadávkami. Ale účastníci slavnosti dokázali to, co dodnes dělá slavnost slavností - odmysleli si drobné vady na kráse a vžili se do toho pěkného. Nadšení a vřelost mezi námi proudily, bylo to cítit. Pak ještě Orsejka začala zpívat, tehdy jsem ji slyšela poprvé. No, blaho. Nadpozemské.
M: Co považuješ za svůj největší úspěch v oblasti tvorby?
L: Pokaždé, když mi někdo napíše nebo řekne, že ho něco oslovilo, potěšilo, nějak mu to v životě pomohlo.
M: Jaký je Tvůj cíl či sen v umělecké oblasti?
L: Aby lidi poznali Stvořitele takového, jaký je, a nemohli si ho nezamilovat.
M: Čemu se věnuješ v "reálu"?
L: Po gymnáziu jsem šla pracovat (bylo to v roce 1979). Rok jsem byla pomocnou silou u spojů, pak jsem pracovala šest let v pečovatelské službě u starých lidí. Pak jsem byla čtyřnásobnou matkou na plný úvazek. Při tom všem jsem nejdřív překládala, pak psala vlastní věci. Teď mám dobré roky, kdy nejsem závislá na příjmu a mohu se psaní věnovat naplno. Taky jsem si udělala pár semestrů na fildě, což v mládí nebylo možné. V mládí jsem chtěla studovat překladatelství, teď mě zajímala spíš historie, studovala jsem ji ale v rámci religionistiky, která měla v tomto směru mnohem lepší předměty.
M: A koníčky?
L: Čtení, pomalé procházky po brdských lesích, tvorba her, především deskových.
M: Tvůj vztah k fantasy, jaké knihy z tohoto žánrů (či filmy) máš ráda? A jak se stavíš k filmovým adaptacím?
L: K dost oblíbeným patří Robin Hobb, cyklus Brána smrti a (pouze) jedna knížka od Gaimana, Mezisvět. Ale nezastírám, že Tolkien hodně vede. A protože byl první a dost dlouho jediný, nastavil laťku poměrně vysoko. Proto na mě nemají šanci zapůsobit méně promyšlené světy, a to nejenom pokud jde o detaily, ale i o všechny souvislosti vznikem daného světa počínaje.
Filmy mám ráda, viděla jsem je všechny nesčíslněkrát, na problematické scény jsem si zvykla a vytěsňuju si je, krásné mě dovedou vždycky znovu oslovit a uchvátit.
M: Máš nějakou oblíbenou postavu z kánonu?
L: Bilba, Faramira a Finroda.
M: A proč tyhle tři?
L: Mají v sobě laskavou moudrost, všichni tři. Každý trochu jinak, ale všichni mě inspirují.
M: Co třeba taková Galadriel? Hrála jsi ji na loňském táboře...
L: Proti Galadriel nic nemám, zahrála jsem si ji ráda, když nikdo jiný nebyl po ruce, mnohé se mi na ní líbí, ale její mocichtivost je mi cizí, dokonce mě možná trochu odpuzuje.
M: A je někdo, kdo ti je vyloženě protivný?
L:Z hrdinů, kteří jsou prezentováni jako kladní, nemám ráda Turgona a Thingola. Turgon byl velmi špatným králem svého lidu, Thingol manželem a otcem. Měli na víc, zejména při tak dobrých poddaných či rodinných příslušnících.
M: Je Ti nějaká postava podobná?
L: Ne.
M: Stylizuješ se do nějaké Středozemské rasy? A proč?
L: Ne, tak nějak ze zásady. Elfové mě oslovují, některé věci máme společné, ale znám svoje místo v hierarchii věcí a jsem s ním spokojená. Říkávám o sobě, že jsem člověk - přítel elfů.
M: Co Tvé vzory - v tvorbě, v osobním životě?
L: Já nemám vzory, já mám spíš spisovatelské lásky. S oblíbenými spisovateli vedu vnitřní dialogy, samozřejmě fiktivní na základě jejich díla, ale obsáhlé a dosti podnětné, čtu jejich životopisy a prožívám s nimi jejich životy.
M: Jací spisovatelé to třeba jsou?
L: Nejintenzívnější pro mě byli tři, v mládí básník Villon, ale protože po něm se toho zas ta moc nezachovalo, tak asi musím doplnit "v Erskinově zpracování". Potom samozřejmě Tolkien a od studijních let Eliade.
M: Kterou svou písničku máš nejraději?
L: Chválu vína (kterou Yanwe přejmenoval na Kapku slunce).
M: Je nějaký motiv, příběh, který bys chtěla někdy v budoucnu literárně či hudebně zpracovat?
L: Chtěla bych napsat něco dobrého pro děti v "dobrodružném věku", něco jako Vlaštovky a Amazonky. Zatím nemám přesnější představu, ale je to moje velká touha.
M: Většina tvých písní je psána v quenijštině. Je ten jazyk dostatečně obsáhlý, aby se v něm dala napsat dobrá poezie?
L: Ano. Na běžné rozhovory někdy nestačí a je hodně potřeba dotvářet, ale právě poezie se v něm dá psát opravdu krásná (zejména přírodní lyrika, ale jak Quen dokázal, tak klidně i hrdinské a válečné písně).
M: Umíš mluvit quenijsky plynule, povídáš si někdy s někým tímto jazykem? Jaké jsou tvé plány ohledně quenijštiny? Plánuješ nějak doupravovat svojí učebnici?
L: Ne. Jako asi každý uživatel quenijštiny jí skoro nikdy nemám příležitost mluvit, jen píšu. Dokonce se mi zatím neozval nikdo ani k dopisování. Plány nemám žádné, ale počítám s tím, že zhruba za dalších deset let, budu-li moci, zase Učebnici zaktualizuju podle nově vydaných materiálů.
M: Ty sis dříve s někým quenijsky psala?
L: Ne, ale přála bych si to :).
M: Prý máš několik quenijských textů na lidové písně... dají se někde najít? A o čem se v nich zpívá, zachováváš při tom překladu rys "lidovky"?
L: Jsou všechny na mých stránkách. Dvě z nich mají z lidovky jen melodii, slova jsou úplně jiná. Zbytek jsou koledy, jejichž texty jsem pojala tak, aby se hodily k vánocům, ale "elfím". Je to tedy jiné než Vaše Vánoce ve Středozemi, žádné stromky, prskavky a dárky, jen zimní příroda a prvky slavnosti Obnovení ohně, trošku podmalované skrytějšími vánočními motivy, které si v tom najde, kdo chce, ale nesmí přesahovat rámec toho, co elfové ve Středozemi znali - tak jako v ostatních mých písničkách. S původními koledami obsahově nesouvisí.
M: Jaká byla tvá první vydaná knížka? A první písnička?
L: Překlad Letopisů Narnie.
Z písniček vznikly jako první Krásný déšť, Tuilindova Jarní a Píseň na uvítanou. O publikaci se nedá mluvit - ožily, když je začal zpívat Yanwe. Ale samozřejmě, první deska vznikla krátce potom.
M: Tvé písně jsou skoro jako jediné na Písních Středozemě optimistické. Nejsou plné zrady, krve a přísahy, ale prostého radování ze života. Jsou takové všechny tvé písně? Je to nějaký vzor "elfskosti" abychom to tak nazvali?
L: To určitě ne, elfové jistě zpívali mnoho žánrů. Ale tenhle mezi nimi nemohl chybět. Jen si to představ, žít tolik let, pamatovat tolik tragédií. Určitě se vraceli ke své hluboké lásce k Ardě, k těm nejprostším věcem v přírodě, a vždycky znovu se od nich odrazili. Ostatně je to i v kánonu bohatě doložené, počínaje hned tou písničkou, kterou zpívali Bilbovi v Roklince na zpáteční cestě.
M: Tvá píseň Chvála vody dlouhodobě vede ve statistikách oblíbenosti. Čím si to vysvětluješ? Jak písnička vznikla?
L: To nevím, jak to vysvětlit, ale já ji mám taky moc ráda, je to moje druhá nejoblíbenější. A mám moc ráda vodu ve všech jejích podobách.
M: Jak vznikla již zmiňovaná Kapka slunce?
L: Jako součást Chvály podzimu. Chvála podzimu vznikla jako reakce na nedostatek písní, opěvujících toto roční období. Všichni měli jen rozkvetlé stromy, motýly, sluneční paprsky… nebo ještě tak sníh. Přitom podzim je fantastické roční období, dokáže mě dostat do euforie. Však jsi to myslím zažila s námi předloni o Díkůvzdání? Barevný les, žhnoucí ve slunečním světle, zlaté lístky, jak se tiše snášejí všude kolem…
Kapka slunce je jedna etapa podzimu, vinobraní. To se ví, elfové měli víno rádi, to je bohatě doložené, takže patřila organicky k věci. Není to moje první básnička o vínu, jednu mám i z mládí a i už ta je nesmírně procítěná, víno má velkou poetickou krásu a symbolickou hodnotu, co nikdy nebude mít třeba pivo nebo rum. Mám ten text ráda, hodně jsem do něj vložila. A melodie je manželova jazzovka, moje oblíbená.
M: Ve své tvorbě máš i cyklus Písně písní, jak moc se liší skládání těchto písní od skládání těch "normálních", obyčejných?
L: Necítím žádný podstatný rozdíl.
M: Jak ses dostala k hudební skupině Filia?
L: Yanwe je můj starý známý. Nejdřív spíš jen od vidění, pak jsme o sobě několik let nevěděli vůbec, a jednou se mi ozval, že by stál o mou knížku z mládí, Velký úklid. Slovo dalo slovo a najednou jsme zjistili, že máme docela dost společných zájmů, náhledů a priorit. Bylo to v době, kdy Melwen byla čerstvá a právě se chystal onen historický tábor, na který jsem pozvala dvanáct zcela neznámých studentů quenijštiny. Nejdřív přihlásil svou mladší dceru, nakonec s ní přijel sám a bylo to výborné. Krátce nato vznikla naše první deska.
M: Existují písně, ke kterým sis složila hudbu sama?
L: Ano. Je to dost neuvěřitelné, protože jsem hudebně zcela nevzdělaná, neumím hrát na žádný nástroj ani zpívat. Ale
Tuilindovy písně vznikly prostě i s melodiemi. Proto taky jako jejich autora uvádím Tuilinda - i když on by nepochybně napsal mnohem lepší. Nikdy předtím a nikdy potom se mi nic takového nestalo.
M: Jaké bylo překládání letopisů Narnie? Jak ses k tomu dostala?
L: Jeden z mých kamarádů je měl a překládal. Dal mi přečíst první díl, mě to chytlo a spontánně jsem se taky pustila do překladu (bylo mi tehdy dvacet a neuvědomovala jsem si vůbec, že by ho to třeba mohlo urazit). Byl grand, když si přečetl můj text, hodil svůj překlad demonstrativně do koše. Nemyslím, že by to bylo moc objektivní, ale byla to samozřejmě obrovská vzpruha, patří to k momentům, kvůli kterým jsem, co jsem.
Letopisy jsem pak žila několik let, inspirovaly mě (je to sice dětská literatura, ale myšlenkově jde někdy docela hluboko), sdíleli jsme je s nejbližšími kamarády. Nedoufala jsem, že to někdy bude mít šanci normálně vyjít, to bylo tehdy nepředstavitelné. Ale bylo to jako teď Tolkien: mnohem víc než práce a mnohem víc než tvorba.
M: Nedávno jsi vydala knížku o Irsku. Kolikrát jsi tam byla? O čem přesně se ve spise jedná? Máš nějaký zajímavý zážitek z Irska?
L: Začalo to mou bakalářkou, téma jsem vybrala vlastně z nouze, na srdci mi leželo jiné, ale to se prostě nedalo zpracovat dostatečně "vědecky". Ale Cahillovi Irové, kteří zachránili civilizaci, byla už moje stará láska, a během studia jsem nahlédla trochu víc do období stěhování národů a bylo to opravdu nesmírně zajímavé. To se propojilo s několika silnými zážitky z výtvarného umění, prvním byla knížka Vědomí středověku, druhým setkání s kulturami v oblasti Peru, které se nevyjadřovaly písemně, jenom výtvarně a to hodně symbolicky, a třetím irské kříže.
Po několika letech, když studijní stres opadl a zůstaly hezké vzpomínky, jsem se k tématu vrátila a zpracovala je znovu po svém, osobněji, méně vědecky, ale přitom s mnohem víc informacemi, které mě ohledně raně středověkého Irska zajímaly a mohly by třeba zajímat i někoho dalšího.
Takže knížka se týká především raně středověkého Irska a jeho spirituality, zejména jejího odrazu ve výtvarném umění. Ale je tam i něco souvisejícího materiálu o raně křesťanském umění vůbec nebo o praktickém životě v klášterech. No a někdy jsem holt musela oddělit zrno od plev i co se Cahilla týče…
V Irsku jsem byla jednou, nevím, jestli to budu opakovat, a nevím, jestli vůbec chci, bylo to příliš krásné. Cesta byla vyloženě studijně zaměřená, takže jsme s manželem vykonali jakousi pouť po ruinách klášterů a slavných křížích, ale taky jsem si splnila svůj sen a podívala se do Newgrange.
Zážitek to byl hluboký, Irsko má neuvěřitelně silnou atmosféru, jako by na všech těch místech byla historie naprosto živě přítomná. Zároveň jsou tam výborní lidé, milí, upovídaní a se smyslem pro humor. Nikdy na to nezapomenu.
Pokračování příště...
