Rozhovor s Laisi - část druhá

Druhá část rozhovoru s Laisi se věnuje spíše její iterární tvorbě a pořádání tradičních larpových táborů.

---

M: Kolik jsi vlastně vydala knih? A kolik překladů?

L: Počítat to možná ani nemusíme? V zásadě byla moje tvorba hodně ovlivněná rodinným životem, takže po období dětských knížek přišlo tolkienovské období v době, kdy jsme tento zájem sdíleli s dětmi, a vlastně každá z mých dcer dostala svou tolkienovskou hrdinku a svůj příběh v jeho světě, ačkoli většinou nejsou publikované. Vyvrcholilo to Příběhy nejstarších časů, kterých si dost cením, protože vyrostly z psychologických debat s Fairem a z mého studia elfích reálií. Pak jsem pocítila potřebu dělat zase něco jiného a děti byly velké. Tak začala tvorba mého osobního světa, z něhož dvě knížky vyšly a třetí vzniká. Vedle toho běží linie adventních pohádek, ve kterých si jednou do roka dopřeju svobodu tvořit víc intuitivně a když se to povede, je to moc krásné.

M: Takže máš rozepsanou nějakou další knížku?

L: Ano.

M: A o čem?

L: Bude to třetí kronika Modrosvěta - mého osobního fantasy světa.

Kdysi ses mě ptala, co mě nejvíc inspiruje. Nejspíš je to se mnou tak, že knížky se rodí ve vztazích. Každá z mých knížek je psána pro někoho, ať už pro jednotlivce nebo skupinu lidí. Ale když mám někoho, s kým nad příběhem přemýšlíme, kdo se ptá, proč to bylo právě takhle, s kým se občas můžu konstruktivně pohádat, je to jako živá voda. Okamžitá inspirace pak už může přijít různými způsoby. Zážitek, sen, přírodní scenérie, dvě tři slova, která sepnou.

Modrosvět je klasickou ukázkou, zrodil se během škádlení s jedním známým.

Já: "Chtěla bych vytvořit vlastní fantasy svět."

On: "A budou v něm elfové?"

Já: "Ano."

On: "A budou mít špičatý uši?"

Já: "Nebudou mít vůbec žádný uši!"

No a tak se zrodila myšlenka Mořského lidu, zcela přizpůsobeného životu ve vodě…

Kromě nich tam žije ještě velehorská rasa, sněžní lidé.

Ani jedni z nich nejsou elfové v pravém slova smyslu, sněžní lidé na to ani nevypadají, jsou robustní a porostlí srstí včetně obličeje, ale obě ty rasy jsou velmi ušlechtilé a empatické.

Kromě nich jsem tam popsala několik kultur běžných lidí, ta ve třetím díle bude silně provázaná s koňmi. Pracovaly jsme na tom s Aldariel, která se koňmi zabývá od malička - rozebíraly jsme nejrůznější koňská gesta, zvyky a vyjadřovací prostředky a moc jsme si to obě užily.

M: Je nějaká země, kam by ses ráda podívala (klidně i fiktivní)?

L: Chtěla bych vidět Tiwanako. Ale nečekám, že se to podaří.

M: Máš nádherný dům se spoustou elfích a Tolkienistických odkazů, jak dlouho trvalo vybudovat kousek Středozemě uprostřed zástavby? (Pro vysvětlenou, kdykoliv tam přijdeme, připadám si jako hobiti u Toma Bombadila. Prostě jen sedíme a… zíráme. Pokaždé je to nové, pokaždé jiné a nesmírně, nesmírně zvláštní.)

L: To vzniká tak nějak spontánně a pořád, neustále se to trochu mění. Hodně to souvisí s lidmi, kteří sem jezdí - tak jako někteří píšou nebo produkují hudbu a zkrášlují slavnosti, jiní zase výtvarničí a nechají mi obrázek. Doufám, že po Mittalmaru tu taky nějaká stopa zůstane.

M: A máš oblíbeného výtvarníka zaměřeného na Středozem? Či nějaký oblíbený obraz?

L: John Howe, pak dlouho nic a pak zase John Howe. Pak C. E. Phenix a něco z Teda Nasmitha. Na Alana Leeho si naopak nepotrpím (kdo by taky podporoval nazgúly :-).)

M: Na stránkách Písní píšeš, že se vyjadřuješ i obrazem... Jaké jsou tyto Tvoje výtvory? Jsou to ilustrace k textu nebo samostatná dílka?

L: Jak kdy, především jsou strašně amatérské. Ale výtvarné umění na rozdíl od hudby je mi vlastní, hodně pro mě znamená, potřebuju ho kolem sebe a vidím obrazy v hlavě, i když je neumím zachytit. Všechny moje dcery to zdědily, naučily se techniku a tvoří pěkné věci, občas jsme s některou prožily kongeniální období, kdy byla schopná zachytit, co jsem viděla. Možná se jednou techniku taky naučím a budu se tomu věnovat víc.

M: Tvé děti v odkazu Tolkiena také pokračují, jsi na ně v tomto směru pyšná?

L: Já nikdy nejsem pyšná na milované lidi (nejspíš ani na nic jiného), tyhle pocity mi nejsou vlastní. U dětí (samozřejmě kromě toho, aby byly charakterní a šťastné) pro mě vždycky bylo klíčové, jestli spolu sdílíme klíčové věci, něco spolu tvoříme. To se daří někdy víc, někdy míň, ale když to přijde, naplňuje mě to štěstím. Tvoříme spolu v mnohem širším záběru než jen středozemském. A samozřejmě, hlavní je obyčejné sdílení života.

M: A když jsme byly u těch dětí, co tvůj manžel? Zmiňovala jsi, že píšete písničky spolu…

L: Ano, občas jste se tu setkaly s ponejvíce tichou, do sebe uzavřenou postavou mého manžela. Fantasy ho moc neoslovuje, je to matematik a má své sny, kterým obyčejný smrtelník nerozumí. Ale krásně hraje na klávesy (je samouk na několik nástrojů) a dá se docela dlouhý čas trávit tím, že člověk sedí a jen tak ho poslouchá, jak improvizuje. Občas jsme spolu vymysleli nějakou písničku, včetně několika středozemských.

M: Jak vlastně vznikla myšlenka dělání táborů a elfích slavností?

Kolik vlastně bylo táborů? A jaké byly? Liší se nějak, jak prochází dobou? Liší se i děti?

L: Tábory dlouhou dobu neměly s Tolkienem nic společného. Ta myšlenka vznikla v době, kdy děti byly hodně malé, na přelomu předškolního a mladšího školního věku. Absolvovaly jsme společně jeden takový alternativní tábor, což byla moc pěkná akce několika kreativních lidí v mém okolí. Vysoký podíl společného čtení, tvorby, dialogu, empatie, nízký podíl soutěživosti a vojenského režimu. Člověk se tam cítil jako ryba ve vodě. Když se příštího roku děti vrátily znechucené a zklamané z obyčejného tábora, utěšila jsem je tím, že jsme navázaly na tradici a udělaly si tábor "svůj a lepší". Byl malinký, moje děti a dvě další. Ale líbilo se nám to a pokračovali jsme. Počet dětí většinou nepřesáhl osm a byly vždy zhruba ve věku mých dětí. Program se samozřejmě měnil podle jejich zájmů, ale tvořivost, absence vojenského režimu a důraz na vztahy zůstávaly, protože ty se v nás neměnily. Nebyly to akce zrovna moc přesahující rámec rodiny, ale vznikala na nich dost blízká přátelství a to bylo důležité. Tak tomu bylo po léta. V roce 2002, když jsem poprvé pozvala neznámé lidi, to byl náš devátý ročník. Tehdy byla Aldariel (16) už vyhraněná silná osobnost s bohatými zkušenostmi, jinými slovy, schopná spoluorganizátorka. Ale i Mín (14) už byla výborná vedoucí workshopu. Příštích asi pět let to děti táhly stále víc se mnou, to byla nádherná doba. Pak vyletěly z hnízda, ale mezitím už se tu zformovala komunita Tolkienových příznivců, která chtěla pokračovat.

M: Máš nějakou třeba až vtipnou historku z nějaké slavnosti nebo táborů? Třeba o stavbě talanu?

L: Stavba talanu sama o sobě moc legrační nebyla, byl to kus tvrdé práce, ale když se to dělá v partě, lidi se smějí skoro pořád. A pak z toho ještě udělali humoristickou píseň, ale to byl nezávislý tvůrčí čin :).

A tak je to tu pořád. Lidi jsou rádi spolu, legrace je neustále, i když máloco se dá vyprávět v podobě historek. Ale chceš-li, tak třeba tohle: Dlouhou dobu jsme zachovávali zvyk, že se na táboře osový příběh nejen hrál, ale také společně přečetl. Ten večer seděl Yanwe s námi u ohně, když se četlo Hledání tváře z Příběhů nejstarších časů, místo, kde Terwe (elf, který vydržel v Melkorově zajetí, aniž se nechal zlomit, takže vyšel zohavený jen na povrchu) mluví se svou dívkou. Ona se ptá: "Proč vlastně chodíš pořád jen v černém?" V tom bodě všichni lehli, protože, jak sis možná všimla, Yanwe rád nosí černou barvu. To ještě netušili, že replika je: "Myslíš, že má smysl takovéhle tělo zdobit?"

M: Ty elfí slavnosti, jak probíhají? Je program dělaný podle nějakých zmínek v knihách? Kolik jich je? Kdy byly první?

L: Vznik už jsem trochu zmínila. Prvotní byla myšlenka elfího koutku, rekonstrukce prostředí. Slavnost byla podmnožina, protože jsem měla za to, že byly pro elfy velmi důležité - k rekonstrukci prostředí tedy patřila. Samozřejmě je to všechno založené na studiu materiálů, i když dotvořené - ale vždycky jen tak, aby to nevybočovalo z kánonu. Tehdy jsem byla horlivý student elfích reálií.

Jestli to chceš vědět konkrétně, tak je dost pravděpodobné, že základní, i když možná trochu vágní autorská vize je ta, že existovaly čtyři nejdůležitější výroční elfí slavnosti, nejspíš kolem slunovratů a rovnodenností. (Kromě toho byly samozřejmě slavnosti nevýroční jako narozeniny, zásnuby, svatba, obřad udělení jména nebo obřad vytvoření vlastního jména.) Všechny čtyři slavnosti jsou v kánonu zmíněny a někdy i krátce popsány, jarní a letní v Gondolinu, zimní na Tol Eressei, podzimní Díkůvzdání na Númenoru a ve Valinoru (a nejspíš i v Temném hvozdu). Všechny zmínky z knížek jsou v programu puntičkářsky zachovány. Zbytek je dotvořený, ale také zakořeněný v materiálech týkajících se elfí spirituality, psychologie, rodinného života a preferencí.

To, k čemu se dodnes setkáváme, jsou výroční slavnosti. Jak probíhají… Každá má svůj specifický rituál, spojený se ztišením a vnímáním života. Zbytek tvoří hudba, tanec, hostina, povídání s kamarády. Může a nemusí tam být nějaký nový nápad, něco, co se ještě nikdy nedělalo. Můžou a nemusí přijít nadaní lidé, kteří z toho udělají umělecký zážitek. Slavnost tvoří lidi, já jen dodávám prostor a základní rámec. Jednou se tu o Branách léta sešlo pár hudebníků, kteří skutečně - přesně tak jako v Gondolinu - jemně improvizovali na kraji lesa při lampionech mlčky až do rána. Na takové chvíle se hodně vzpomíná.

Jsem docela fanoušek rituálů, při kterých člověk vnímá jejich smysl. Zjistila jsem, že mnoho lidí oslovují taky. Rituál je strašně hluboká věc, patří k lidstvu od nejstarších dob. Pak ale někdy dojde k tomu, že se vyprázdní, lidi zkrátka zapomenou, o čem to vlastně bylo, a stane se z něj jen tradice, proti které se lidi vnitřně bouří nebo jsou z ní rozpačití. My jsme s dětmi vždycky tradice křísili, oživovali jejich smysl nebo si v nich hledali nový. Tohle byl další krok tím směrem.

M: Myslíš, že tolkienistické uskupení pomalu zaniká, nebo že se ještě rozvine?

L: Myslím, že milovníci Tolkiena tu byli a budou, je v něm obrovský potenciál oslovit. Trochu to nafoukla móda v období Filmů a asi to zas trochu splasklo nebo splaskne, ale byli jsme před Filmy a budeme i po nich, o nějakém zanikání nemůže být řeči.

M: Jen pro nás: A jak se stavíš k hobitím "okupantům" tvých elfích akcí?

L: Tohle není nic tajného jen pro Vás. Jak už víš, hobity jsem měla ráda dávno před elfy, hobití a elfí povaha mají společného víc, než by se zdálo, a hobiti jsou v elfích útočištích vždy vítáni.

Nebo jinak - už jsme na to taky narazily: já nejsem na elfy tak moc vázaná, prostě mám jen spontánně hodně blízko k lidem, které elfové oslovují. Dalo by se říct, že nejsem elf, jen pro ně vytvářím ta útočiště. A ta jsou beztak otevřena všem rasám, které stojí na straně dobra, pokud tu chtějí být a něco si tu pro sebe najdou. Ale hlavně vás mám zkrátka ráda… :)

M: A na závěr, měla bys pro čtenáře tohoto rozhovoru nějaké motto, či prostě něco, co bys jim chtěla ještě říct, než se rozloučíme?

L: Pokud vás oslovuje elfí kultura - toužíte po moudrosti, ušlechtilosti, empatii, tvoření krásy, po humoru, který je laskavý, a vztazích, které vydrží - nestyďte se za to a nenechte se odradit. Je moc lidí, kteří jsou na tom podobně.